Vojtěch Měřínský: Dotace z EU brzdí inovace. Má do výzkumu investovat stát, nebo byznys?

Vysoké výdaje na vědu úspěch a pokrok nezajistí

Inovace, technologický pokrok, věda a výzkum. To všechno jsou v rámci převládajícího ekonomického diskurzu klíčové determinanty vzrůstající produktivity i celkového hospodářského růstu. Nepochybně hrají významnou roli i v dlouhodobém zvyšování ekonomické výkonnosti. Empirická zjištění ale ukazují, že neexistuje jednoduchá lineární závislost, podle které by vyšší objem prostředků vynaložených na výzkum a vývoj (R&D) nebo větší počet udělených patentů automaticky vedl k rychlejšímu a dynamičtějšímu ekonomickému růstu.

Samotné navyšování úsilí v oblasti R&D tedy není dostatečnou podmínkou pro dlouhodobý růst bohatství. Co je rozhodující? Především kvalita institucí, efektivita inovačního ekosystému, způsob alokace prostředků a mezinárodní dělba práce.

Do vědy a výzkumu směřují prostředky čtyři základní subjekty: stát, vysoké školství, podnikatelský sektor a soukromé neziskové organizace. V zemích Evropské unie tvoří více než dvě třetiny z celkového objemu přesahujícího 380 miliard eur prostředky využité podnikatelským sektorem. Ten se také na první pohled z hlediska účelnosti vynaložených prostředků jeví jako efektivnější. Následují výdaje vysokých škol, státu a v neposlední řadě marginální podíl neziskových organizací.

Jinak tomu není ani v případě Česka. Jenže s tím rozdílem, že celkové výdaje jsou dlouhodobě zhruba o čtvrtinu nižší. Poznamenejme zároveň, že metodicky nezáleží z jaké kapsy prostředky pocházejí, ale kdo je reálně využívá – alokuje – na daném území.

Graf: Podíly sektorů na celkových výdajích na R&D v roce 2023

Jak jsem záměrně uváděl, ačkoliv se investice soukromého sektoru mohou na první pohled jevit jako účelnější a efektivnější, nemusí tomu tak vždy být. Řada kvalitních studií dospívá k závěrům, že veřejné investice do vědy a výzkumu mohou v řadě případů generovat výraznější ekonomický přínos než investice soukromé. Role státu v oblasti inovací je ale často redukována na každoroční rozpočtové spory o tom, kolik prostředků v systému chybí. A tento pohled přetrvává navzdory skutečnosti, že stát u nás do této oblasti dlouhodobě napřímo alokuje nadprůměrný objem prostředků. Ty se přímo týkají zejména institucí realizujících veřejný a resortní výzkum, které sice nejsou samy nositeli okamžitých komerčních výsledků, ale vytvářejí znalostní základnu, ze které může čerpat celý hospodářský ekosystém. Nedávný objev českých vědců v oblasti recyklace baterií z elektromobilů s potenciálem snížit závislost Evropy na Číně, dobře ilustruje, že z tohoto prostředí mohou vzejít inovace s dalekosáhlým dopadem.

Graf: Stát investuje v ČR nadprůměrně do vědy a výzkumu (dlouhodobý průměr let 2000–2023)

Právě v tomto spočívá důležitá úloha státu – v cíleném financování základního výzkumu – jehož výsledky mají potenciál být společensky návratnější a technologicky průlomovější. Analýza Evropské centrální banky ukazuje, že patenty vzniklé s veřejným financováním jsou vědecky robustnější a přinášejí výraznější ekonomický spillover–efekt. Také profesor Herzer nebo laureát Nobelovy ceny za ekonomii z minulého roku Simon Johnson spolu s Jonathanem Gruberem zdůrazňují, že kvalitní veřejné investice do výzkumu vytvářejí multiplikační efekty napříč odvětvími.

GPS nebo internet - roli sehrál stát

Historie nabízí řadu příkladů, kdy stát financováním výzkumu, jehož výsledky zásadně transformovaly celé sektory, sehrál klíčovou roli. GPS, původně vojenský projekt ministerstva obrany USA, se stal technologickou páteří moderní navigace a logistiky. Lithium-iontové baterie, dnes základ elektromobility a akumulace energie, vznikly díky podpoře amerického ministerstva energetiky a japonské vlády.

Vysokorychlostní železnice byla rozvinuta především státními investicemi v Japonsku a Evropě, protože pro soukromý sektor byla příliš kapitálově náročná. Podobně mikroaktuátory podporované NASA našly široké uplatnění v medicíně i elektronice. Algoritmus PageRank, vyvinutý v rámci federálně financovaného výzkumu na Stanfordu, se stal jádrem vyhledávače Google. A internet, původně ARPANET agentury DARPA, představuje nejvýznamnější příklad veřejně financované infrastruktury, která položila základy digitální ekonomiky. Tyto příklady jednoznačně ukazují, že státní investice dokážou generovat průlomové inovace s celospolečenským dopadem.

Z hlediska objemu prostředků, které alokuje přímo stát, patří Česko ke špičce vyspělých zemí. Celkově nižší objem výdajů je proto určován aktivitou podnikatelského sektoru. Ten ale za evropským průměrem výrazně zaostává – české firmy investují do R&D dlouhodobě v průměru zhruba 70 % toho, co je běžné v EU. Z původních 57 % na začátku tisíciletí jsme se sice do roku 2014 dostali na 80 % EU, jenže od té doby přišla dekáda stagnace. V praxi to znamená, že české podniky vydávaly na výzkum méně než 1 % HDP ročně, zatímco evropský průměr činil 1,3 % a inovační lídři investovali více než dvojnásobek. Nejde tedy o to, že by stát finančně svůj výzkum zanedbával – slabým článkem zůstává spíše ochota firem investovat do vědy a výzkumu.

Graf: Čeští podnikatelé dlouhodobě investují méně než průměr podnikatelů EU

Důvodů a faktorů je několik: od regulatorního prostředí, přes existující robustnější dotační systémy v jiných zemích až po samotnou strukturu české ekonomiky spolu s vysokým podílem malých firem, které si rozsáhlejší R&D bez podpory nemohou dovolit.

Na problém dotačních politik upozorňuje i další loňský laureát Nobelovy ceny za ekonomii Daron Acemoglu,. Ukazuje, že podpora R&D je směřována převážně velkým podnikům a nevede k efektivní alokaci zdrojů. Špatně zaměřené subvence totiž udržují při životě projekty, které by – řečeno slovy moravského rodáka J. A. Schumpetera – měly být součástí procesu kreativní destrukce a uvolnit prostor efektivnějším nápadům. Dotace na R&D tak často nekončí u firem s nejvyšším inovačním potenciálem, což zase snižuje celkový blahobyt. Doplňme, že takové závěry vycházejí z amerického prostředí, kde jsou dotace mnohem méně rozšířené než v Evropě.

Na evropské úrovni na problém upozorňuje třeba výzkum OECD. Podle něj mohou „inovační” peníze z evropských fondů ve skutečnosti růst celkové produktivity brzdit. OECD to dokládá mimo jiné na příkladu Česka. Efektivitu evropské dotační politiky podobně hodnotí i další studie. Ta ukazuje, že regiony, které do výzkumu alokovaly nejvíce, často rostly pomaleji než ty, které investovaly méně. K čemu tedy jsou investice do inovací, které přinášejí opačný efekt, než by měly?

Graf: Čeští podnikatelé dlouhodobě alokují méně na R&D (dlouhodobý průměr let 2000–2023)

Rozhoduje kvalita, ne kvantita

A teď klíčová otázka. Skutečně vyšší výdaje na vědu a výzkum spolu s rostoucím počtem patentů přinášejí inovace, které nakonec vedou k vyšší ekonomické výkonnosti? Otázkou totiž není jen to, kolik prostředků do systému plyne, ale jaký je jejich skutečný přínos. Nejde o kvantitu, ale o kvalitu a reálné uplatnění výstupů.

Nemusíme dosahovat úrovně Jižní Koreje, Švédska ani Spojených států – klíčové je, aby inovace nebyly jen nákladnými zlepšeními bez praktického dopadu. Podnikatelský sektor musí hrát klíčovou roli v tom, aby se výsledky výzkumu přetavily do produktivního využití a ekonomického růstu. Pokud má mít R&D smysl, musí vytvářet hodnotu – nikoli jen čerpat prostředky. Skutečné inovace jsou ty, které řeší problémy a zvyšují produktivitu – nikoli jen vyplňují kolonky ve formulářích.

Graf: Celkové průměrné výdaje v ekonomikách na R&D během let 2000–2023

Myšlenka, financování, patent a produktivní využití. To je stěžejní posloupnost. Patent v ekonomickém smyslu plní hned několik funkcí. Na jedné straně poskytuje inovátorovi dočasnou exkluzivitu a umožňuje mu čerpat monopolní rentu – tedy zisk převyšující běžný konkurenční výnos. To je nezbytná pobídka, která kompenzuje riziko a vysoké náklady spojené s výzkumem a vývojem v prostředí nejistoty. Současně je ale patent i nositelem pozitivní externality. Technické řešení je po udělení zveřejněno, ostatní na něj mohou navazovat.

Graf: Počet přihlášek k Evropskému patentovému úřadu – země původu vynálezce

Ve vyspělém světě dlouhodobě pozorujeme rostoucí počet patentových přihlášek. Česká republika sice v přepočtu na obyvatele výrazně zaostává za evropskými lídry, jako jsou Švýcarsko, Dánsko či Švédsko, ale i zde jejich počet postupně roste. Lze to interpretovat jako důkaz, že se Evropa stává inovačním centrem s výraznou dynamikou technologického pokroku? Neměl by však technologický pokrok zvyšovat produktivitu? A neměla by se pak zvýšená produktivita promítat do rychlejšího růstu ekonomik?

Realita bohužel ukazuje opačný trend – tempo růstu souhrnné produktivity výrobních faktorů (TFP) se plošně zpomaluje. A to i ve Spojených státech, kde počet udělených patentů strmě roste.

Studie amerického Fedu analyzuje více než 4,9 milionu patentů udělených americkým patentovým úřadem v období 1930–2016. Rozlišuje mezi tzv. kreativními patenty představujícími skutečně originální technologické inovace a derivátovátové patenty, které lze zjednodušeně chápat jako replikace už existujících řešení. A výsledek je zajímavý: zatímco podíl derivátových patentů v čase prudce roste, podíl kreativních patentů výrazně klesá. A to je úzce spojeno s pozorovaným zpomalením růstu produktivity.

Graf: Pokles kreativních patentů doprovází pokles souhrnné produktivity (TFP), zatímco celkový počet patentů roste

Jsou to přitom jen „kreativní patenty“, které mají v čase dlouhodobě kladný vliv na produktivitu. Zmíněná přelomová studie zároveň upozorňuje na zásadní problém, který by stálo za to ověřit i v evropském kontextu – inovační výstup se stále více posouvá od kvality ke kvantitě. Místo skutečně přelomových objevů vzniká spíše záplava zdánlivých vylepšení, které – na rozdíl od teoretického očekávání – nepodporují technologickou difuzi ani nevedou k výraznému zvýšení produktivity.

Na otázku možného pozitivního efektu vysokých výdajů na R&D na ekonomickou výkonnost jsem se chtěl na závěr podívat i já a to v kontextu vyspělých zemí. Ukazuje se, že vysoké investice do vědy a výzkumu si – podobně jako větší firmy – mohou dovolit spíše relativně bohatší ekonomiky. Analýza vzorku více než 30 zemí, zahrnující všechny členské státy EU, další evropské země a vybrané mimoevropské státy včetně Spojených států, Jižní Koreje a Japonska, jednoznačně potvrzuje, že právě ekonomicky nejvyspělejší státy alokovaly do R&D dlouhodobě největší podíl svých zdrojů.

Není to náhoda. Bohaté země mají vybudovanou vědeckou infrastrukturu, stabilní instituce, a hlavně dostatek lidí s odbornými znalostmi. Velké firmy z těchto států navíc obvykle dělají výzkum „doma“, zatímco samotnou výrobu přesouvají do levnějších regionů.

Pro méně rozvinuté země bývá často výhodnější jiná cesta. Samotný výzkum je drahý a s nejistým výsledkem, proto si jej mohou dovolit hlavně bohaté ekonomiky se zaběhlými institucemi. Každá země si ale může dovolit něco jiného – převzít nápady, které už byly objeveny a aplikovat je do vlastního prostředí. Podnikatel tak nemusí znovu vymýšlet kolo, stačí jej uvést do pohybu tam, kde dosud nestálo. A právě v této aplikaci výzkumu se skrývá skutečný potenciál R&D. Teorie dohánění ukazuje, že právě tak lze růst rychleji, protože náklady i rizika nesou inovační lídři, zatímco ostatní mohou využívat jejich hotová řešení.

Graf: Do vědy a výzkumu investovaly dlouhodobě zejména původně bohaté ekonomiky (dlouhodobý průměr výdajů do vědy a výzkumu 2000-2023)

Obecně platí, že země, které byly relativně chudší rostly výrazně rychleji. Zároveň však do vědy a výzkumu investovaly v průměru násobně méně prostředků než pomaleji rostoucí ekonomiky. A jedním z důvodů jejich rychlé dynamiky růstu bylo právě přebírání a adaptace technologií vyvinutých jinde, nikoli vlastní rozsáhlý výzkum.

Graf: Státy s vyšším růstem HDP investují méně do R&D (dlouhodobé průměry 2000-2023)

Právě konvergenční efekt je klíčovým vysvětlením růstu většiny ekonomik, a to navzdory případům jako je Irsko, do jehož statistiky o vývoji produktu silně promlouvají pohyby nehmotného i hmotného majetku celého světa (Leprechaun economics). Ekonomiky, které nejrychleji dohánějí ty nejvyspělejší, zpravidla alokují do R&D jen minimální díl svých zdrojů. V posledním grafu je tento efekt velmi názorně vidět. Samotný model nevysvětluje, že by vyšší výdaje do vědy a výzkumu vedly k nižšímu růstu bohatství, ale právě to, že si ti bohatší mohou dovolit tyto investice, z kterých profituje celý svět.

Graf: Státy s vyšším nárůstem životní úrovně investují méně do R&D (dlouhodobý průměr výdajů do vědy a výzkumu 2000-2023)

Na závěr se ještě vrátím k zakladateli (inovátorovi) ekonomické vědy Adamu Smithovi. Protože právě mezinárodní dělba práce je jediným řešením budoucí prosperity. Věda a výzkum je samostatnou často odtrženou součástí společnosti, přesto však hraje klíčovou roli v porozumění. Chtějme více symbiózy mezi vědcem a podnikatelem, více aplikace výzkumu, který oba světy spojí. Hledejme ve vědě kreativitu, protože ta jí poslední dobou chybí, a to nikoli jen u nás. Investice do vědy a výzkumu jsou nezbytnou součástí hospodářství, přesto však mohou ekonomiku pohánět pouze za určitých předpokladů.

Líbil s vám newsletter? Přečtěte si také Aleš Rod: Přichází ETS 2. Na pokles sazeb a levnější hypotéky zapomeňte