Skutečný cíl vlády? Zdražit „našim lidem” benzin a naftu co nejvíce

Evropa není schopná ustát, když se trh chová jako trh aneb Ekonomická lobotomie v praxi

Předtím, než začneme vymýšlet, jak zachraňovat naše spoluobčany, kteří jsou „těžce zkoušeni“ zvyšujícími se cenami pohonných hmot (dále jen „PHM“), položme si jednoduchou otázku: jsou PHM skutečně nedostupné? Když se na ně podíváme v delší časové řadě a ve vztahu k průměrné mzdě, vychází obrázek dost jinak, než jak ho dnes líčí veřejná debata. Z pohledu posledních pětadvaceti let si rozhodně nežijeme špatně – spíš naopak.

Debata o cenách pohonných hmot – a ostatně i třeba potravin – má jednu zajímavou vlastnost: téměř nikdy se nevede v kontextu. Stačí totiž několik korun navíc na cenovce a vzniká dojem, že se ekonomika ocitla na pokraji kolapsu a lidé by se měli připravit na blížící se hladomor. Jenže cenovka sama o sobě neříká všechno. Pokud vedle ní postavíme i vývoj mezd, zjistíme, že pohonné hmoty jsou dnes dostupnější než v mnoha dřívějších obdobích. Jinými slovy: ceny sice rostou, ale naše schopnost je zaplatit rostla v dlouhém období ještě rychleji.

Poznámka: Graf zobrazuje index dostupnosti pohonných hmot ve vztahu k průměrné mzdě (základ = 2021 = 100). Nižší hodnota indexu znamená vyšší dostupnost dané pohonné hmoty. Graf slouží ke srovnání vývoje dostupnosti v čase, nikoli k přímému porovnání cen mezi benzínem a naftou – nelze z něj tedy usuzovat, že jedna komodita byla levnější než druhá. Pro současný stav uvažujme cenu 41 Kč za litr benzinu a 48 Kč za litr nafty. U let 2001 až 2025 je cena vypočítána jako průměrná cena v daném roce, pro rok 2026 je ilustračně zanesena cena z 1. poloviny dubna.

A přesto se kolem cen PHM znovu rozehrává známé divadlo. Máme pocit armagedonu, jako by se ekonomika měla každou chvíli zhroutit. Pokud se třeba u benzinu podíváme na průměrnou cenu za rok 2025, zjistíme, že byla na úrovni necelých 35 korun. Dnes lze na některých pumpách natankovat za 39,90. Pokud mi tak chce někdo vyprávět o bezprecedentní katastrofě, mohu se maximálně pousmát.

Na celé debatě je ale ještě jedna věc, která působí dost bizarně. Evropa se dlouhodobě snaží stylizovat do role globálního lídra – nastavujeme všemožné standardy, regulujeme, vysvětlujeme ostatním zemím, jak mají fungovat. S velkým sebevědomím se rádi vidíme jako ekonomicky i morálně nejvyspělejší část světa.

Čtěte také:

O to komičtější pak je, že se tento „sebevědomý prostor“ začne viditelně třást ve chvíli, kdy se cena PHM změní o několik korun na litr. Najednou se ukazuje, že tento prostor, který má ambici řídit ostatní, má problém unést poměrně běžný cenový výkyv. A zatímco lamentujeme nad drahotou u čerpacích stanic, zvládneme ve stejnou chvíli s vážnou tváří oznamovat uhlíková cla na dovoz ze třetích zemí, tedy další mechanismus, který zase zvýší ceny pro evropské spotřebitele. Zkrátka skvělá výchozí pozice pro další poučování zbytku světa.

Jak z dobré informace udělat špatnou

Je dobré si uvědomit jednu věc – cena není jen číslo na totemu u pumpy. Je to hlavně vzkaz. Říká lidem i společnostem, jestli je něčeho dost, nebo málo, jestli má smysl začít utrácet za něco jiného, nebo jestli se nic zásadního neděje. Pokud vzniká přirozeně na trhu, není to žádná chyba systému ani selhání – je to informace, podle které se celá ekonomika orientuje. Ve chvíli, kdy do ceny začne stát zasahovat cenovými stropy, tenhle vzkaz se začne rozmazávat. Na první pohled to může působit jako pomoc, ve skutečnosti ale často jen zakryjeme problém. Najednou to ale vypadá, že se vlastně nic neděje a nikdo nemá důvod reagovat. Problém je v tom, že účet se stejně dřív nebo později objeví – jen někde jinde a klidně ještě vyšší.

Na tom nejvíc zaráží, že tohle není žádná novinka. Tyhle příběhy jsme viděli už nesčetněkrát a jejich průběh je až nepříjemně předvídatelný. Přesto se k nim politici vracejí s neuvěřitelnou vytrvalostí, jako by pokaždé objevili něco nového. V tomhle ohledu je vlastně fér vládu pochválit. Když ceny začaly růst, nějakou dobu nedělala nic. A tentokrát to nebyla slabost, ale docela rozumný přístup. Nechala trh fungovat – a ten fungoval. O to větší škoda, že jakmile se nakonec rozhodla zasáhnout, opravdu to stálo za to.

Základní ekonomická logika je přitom prostá. Cenový strop může cenu skutečně snížit jen tehdy, když je nastaven pod úrovní, na níž by se cena utvořila na trhu. Pokud je strop níže, vzniká nedostatek. Je-li nad ní, neřeší nic. Není to ochrana spotřebitele, ale v lepším případě prázdné gesto. A schválně píšu „v lepším případě“, protože v českém provedení může být i hůř.

Mysleli jsme to dobře, ale…

Pro přehlednost – vláda se rozhodla zastropovat marže benzinu a nafty na 2,50 Kč, a současně dočasně snížit spotřební daň na naftu o 2 Kč na litr. Marže pumpařů mají být regulovány tak, že Ministerstvo financí každý den zveřejní informaci o maximální ceně PHM. Výsledek? Ne ochrana spotřebitelů, ale učebnicová ukázka škodlivosti regulace.

Čtěte také:

Vezměme si příklad nafty. Ta se prodává v průměru za 48,50 Kč. Po snížení spotřební daně (2 Kč) by mohla zlevnit zhruba na 46,50 Kč. Jenže stát současně řekne, že ještě přijatelná cena je 49,60 Kč. Jinými slovy: vláda jednou rukou slibuje zlevnění a druhou rukou pumpám ukazuje, kam až si mohou bez problému dojít. Pro spotřebitele to může znamenat krásnou dvojkombinaci: ze svých daní zaplatí výpadek na spotřební dani a zároveň ještě může kupovat dražší naftu. A protože se výpadek na příjmové straně rozpočtů nebude řešit zvýšením daní a na výrazné škrtání výpadů to také nevypadá, bude se to nejspíš řešit dluhem. Naše děti tak za nás jednou možná zaplatí nejen účty za elektřinu a televizi, ale i za benzin a naftu.

Konkrétně si to ilustrujme na příkladu benzinové pumpy, na které pravidelně tankuji. Nafta zde stojí 46,90 Kč. Po snížení spotřební daně by cena mohla potenciálně klesnout na 44,90 Kč. Vláda však nastaví cenový strop, a tedy řekne, že ještě přijatelná cena je 49,60 Kč. Jak vidíte na obrázku níže, pro benzinovou pumpu jenom státní anabáze s regulací ceny znamená prostor pro marži ve výši 4,70 Kč. Nemluvě o tom, že pokud třeba benzinová pumpa nakupí naftu za výhodnou cenu, může být jejich marže ještě značně vyšší. Suma sumárum – tvrzení vlády, že došlo k zastropování marží na 2,50 Kč, je prostě nesmysl.

Dalším problém cenových stropů je, že jejich náklady se obvykle přesouvají tam, kam to jen jde. Jistě jste si všichni všimli, že třeba na dálnicích jsou obecně vyšší ceny PHM – na tom není nic divného. Právě zde může mít cenový strop reálný účinek a cena PHM se skutečně sníží. Jenže pumpy si mohou tento „ušlý zisk“ vzít zpět jinde– například zvýšením ceny na pumpách mimo dálniční síť. Zatímco lidem, kteří tankují na dálnici (spíše vysokopříjmoví a cizinci) se PHM zlevní, ostatním se dost možná zdraží.

Podobně by to fungovalo třeba u potravin. Kdyby stát reguloval ceny vybraných potravin, obchodní řetězce by si výpadek dohnaly na jiných produktech, u kterých by zvýšily cenu. Toto není nic nového a třeba takoví Maďaři by mohli dlouze vyprávět. Ale tak v případě Maďarska jsem si již zvykl na bizarní nápady. Jen jsem upřímně nečekal, že zrovna vláda Andreje Babiše bude zlevňovat PHM cizincům a vysokopříjmovým, zatímco našim lidem je zdraží.

Zlevňující ropa ještě více ukázala nesmyslnost regulace

Korunu celému vládnímu martyriu nasazuje samotný vývoj na trzích. Ropa začala výrazně zlevňovat, což by mělo vytvářet půdu pro trvalejší zlevnění PHM. Regulace, která měla „řešit problém“, se tak stává velmi rychle nadbytečnou. Vláda se tím dostává do poněkud komické pozice – místo aby nechala trh fungovat, bude ho se zpožděním dohánět a snažit se regulovat něco, co se mezitím začalo řešit samo. O to víc vyniká, jak zbytečný celý zásah vlastně byl – pokud tedy cílem vlády nebylo lidem PHM co nejvíce zdražit.

Festival špatných nápadů

Upřímně řečeno, moc nerozumím ani opozici – pokud však není jejím hlavním motivem prostě populismus.

• Nejvíce konstruktivní přístup bych očekával od ODS. Její návrh na snížení spotřební daně pro mě byl proto možná největším zklamáním. Snižování daní dlouhodobě podporuji, nicméně v tomto případě by šlo o opatření nejen neefektivní, ale zároveň by státní kasu přišlo na více než 10 miliard korun.

• Piráti nepřekvapivě naletěli na často opakovaný mýtus o tom, že stát na dražších PHM vydělává přes vyšší výběr DPH, k čemuž se ještě vrátím. Zdražení PHM chtějí zejména kompenzovat zlevněním základních potravin a přidáváním dalších položek do sociálního seznamu přání. Z nějakého důvodu se tak v souvislosti se zdražením PHM dostává do hry zlevňování menstruačních potřeb, zvyšování rodičovského příspěvku, slevy na dítě a slevy na poplatníka – tedy klasické rozdávání peněz, které nemáme.

• Někteří výrazní představitelé TOP 09 a STAN dokázali celou debatu posunout o úroveň výš už v minulosti. Dozvěděli jsme se, že snaha o levný benzin je vlastně absurdní a že bychom se s vyššími cenami měli jednoduše smířit. Samozřejmě za předpokladu, že správně rozlišíme „zlé zdražení od Trumpa“ a „hodné zdražení z Bruselu“. Pokud v tom nemáte jasno, pravděpodobně jen pomáháte Rusku. Pokud někdo hledal způsob, jak veřejnosti vysvětlit, že drahé PHM jsou vlastně v pořádku, tady ho má.

Dražší nafta a benzin víc peněz do rozpočtu státu nepřinesou

Pojďme si teď vyvrátit onen mýtus, který se ve veřejném prostoru opakuje téměř mechanicky. Prý že státní kasa na drahých PHM vlastně profituje, protože s vyšší cenou roste i výběr DPH. Na první pohled to zní logicky, ale jen do chvíle, než si připomeneme, že domácnosti (ani společnosti) nemají neomezené rozpočty. Když zaplatí více za PHM, nemohou už zaplatit za něco jiného. Omezí tak jiné výdaje a odloží třeba investice.

Čtěte také:

V krátkém horizontu tak může výběr DPH na pumpách vypadat z pohledu státní kasy lépe, jenže v delším období se efekt rozpustí v nižší spotřebě jinde. Vyšší ceny PHM navíc tlačí na inflaci a fungují jako nabídkový šok, který ekonomice i veřejným financím škodí. Tyto dopady nejsou tak viditelné jako čísla na stojanu, ale jsou o to nepříjemnější. Takže pokud vám někdo tvrdí, že dražší PHM jsou pro stát vlastně požehnáním, snaží si z vás krutě vystřelit.

Možná největší ironií celé debaty je, že je vlastně často skoro jedno, kdo s jakým opatřením přijde. Jakmile se do fungujícího cenového mechanismu začne montovat stát, výsledek bývá nápadně podobný: více hluku, více nákladů, více vedlejších škod a méně řešení. O to smutnější pak je, že tohle všechno dopředu víme. Negativní dopady státních zásahů do cen jsou popsané už desítky let. Přesto se tváříme, že tentokrát objevíme zázračnou výjimku (zdravím obhájce socialismu). Neobjevíme. Jen si znovu potvrdíme, že když se stát začne vrtat do cen, zpravidla z toho nevznikne nic slavného. To jsou ale věci, které se na tiskových konferencích zásadně neříkají – protože by kazily příběh o tom, jak stát opět „pomáhá“.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.