Proč Západ mluví o kompromisu s režimem, který čeká na konec světa

Írán nevede válku. Plní proroctví

Dlouhodobě sleduji na síti X jemenskou analytičku Nadwu Al-Dawsari. Nadwa je výzkumnice a spolupracovnice Middle East Institute ve Washingtonu, která strávila dvě desetiletí v terénu – s jemenskými kmeny, v oblastech ovládaných Húsíi a analyzovala íránské sítě v regionu. Nepíše často, ale když píše, bývá to přesnější než většina toho, co vychází v západních médiích.

Před časem jsem u ní narazil na větu, nad kterou poslední dobou často přemýšlím. Šlo o to, proč jsou mírová jednání s Húsíi a IRGC – Islámskou revoluční gardou, elitní ozbrojenou složkou Iránu – odsouzena k nezdaru. Ne proto, že by druhá strana jednala ve zlé víře v nějakém diplomatickém smyslu, ale proto, že jejich pohled na čas, na vítězství a na účel války je tak zásadně odlišný od toho našeho, že slovo „jednání” v tom kontextu ztrácí smysl.

Není to složitá myšlenka. A přesto uniká většině lidí, kteří o tomto regionu píšou a rozhodují.

Tři muži z proroctví

Začněme od základu, protože bez těchto informací se v další části neobejdeme.

Íránská ústava odvozuje veškerou státní autoritu od Mahdího – mesiášské postavy, která se podle šíitské víry jednoho dne vrátí, aby nastolila spravedlnost před koncem světa. Podle páté části ústavy v době Mahdího nepřítomnosti přechází vedení na kvalifikovaného islámského právníka – nejvyššího vůdce. Ten nevládne jako suverén. Vládne jako regent, správce v době čekání. Není to náboženská rétorika. Je to základ státní architektury.

Aby to dávalo smysl, musíme se na chvíli zastavit u teologie.

Ve dvanáctnické šíe (neboli imámíjské šíe) – větvi, z níž vychází íránský režim – Mahdí zmizel v 9. století jako dítě a od té doby je skryt. Jednoho dne se vrátí. Nejvyšší vůdce vládne jako jeho regent, spravuje říši, dokud se Imám neobjeví. Celý politický projekt Islámské republiky je tedy formálně dočasný – interregnum před příchodem toho, kdo teprve přijde.

V záidíjské šíe, z níž vychází Húsíové v Jemenu, to funguje jinak. Mahdí se nevrátí, protože nikdy nezmizel. Mahdí se rodí z linie Proroka v každé generaci znovu. Abdul-Malik al-Húsí – vůdce jemenského hnutí Húsíů, které od roku 2014 ovládá severní část země a od roku 2023 systematicky útočí na lodní dopravu v Rudém moři – tedy netvrdí, že čeká na Mahdího. V logice tohoto teologického systému si nárokuje, že Mahdí je on.

Dva různé teologické systémy – jeden říká čekej, druhý říká jednej. Oba míří ke stejnému bodu. A ten bod je popsán v souboru hadísů, výroků připsaných Proroku Muhammadovi, jejichž původ je přinejmenším sporný. Řada odborníků, kteří tyto texty studovali, se shoduje: mnohé z těchto hadísů byly s největší pravděpodobností fabrikovány v 8. století během abbásovského povstání jako politická propaganda.

Čtěte také:

Sebral a systematizoval je středověký islámský učenec Ahmád ibn Hanbal – jeden z nejvlivnějších právníků islámského světa, zakladatel hanbalovské právní školy, jedné ze čtyř hlavních sunnitských právních škol, která formuje islámské právo dodnes. Ibn Hanbal vytvořil systém hodnocení hadísů podle toho, zda je lze prostřednictvím řetězce vypravěčů (isnádu) dohledat k důvěryhodným svědkům – ale jejich věcný obsah už nekritizoval. A tak politická propaganda 8. století vstoupila do náboženského kánonu jako Prorokovo slovo. Pravda, která dnes ovládá rakety dopadající nejen na státy Perského zálivu, ale i na lodě proplouvající z Adenského zálivu do Rudého moře.

Klíčové jsou tři postavy, které se mají objevit ve stejném roce jako znamení příchodu Mahdího:

Al-Churásání – muž z oblasti Chorásánu, dnešního severovýchodního Íránu. Podle proroctví povede černé prapory z východu, vstoupí do Iráku, porazí spojenectví Římanů a Židů a upevní svůj prapor v Jeruzalémě. Proroctví říká, že na začátku odmítne vedení – ale nakonec ho přijme. A říká také, že přežije útok, který zabije jeho blízké. Toto přežití bude znamením.

Modžtabá Chameneí je od března 2026 nejvyšším vůdcem Islámské republiky – nástupce svého otce Alího Chameneího, který byl zabit při americko-izraelském útoku 28. února 2026. Narodil se v Mašhadu – posvátném městě šíitského islámu ležícím přesně v oblasti Chorásán, u afghánských hranic. Geografická shoda s proroctvím je zabudována do jeho biografie. Studoval v seminářích v Qomu, kde podle svého spolužáka Jábera Rádžabího – bývalého poradce prezidenta Ahmadínežáda pro zahraniční politiku, který později sloužil jako prostředník pro íránské milice v Iráku a dnes žije v exilu – psal seminární práce o třech postavách, které připraví cestu Mahdímu. A sebe v nich popisoval jako Churásáního.

Rádžabí v rozhovorech pro The Atlantic a ArabCast uvedl, že Modžtabá kladl velký důraz na vize a sny – a vyprávěl mu sen, v němž se mu zjevil Adam a potvrdil mu jeho identitu. Modžtabá bojoval v íránsko-irácké válce jako sedmnáctiletý. A pak při útoku 28. února zahynuli jeho otec, manželka, sestra, neteř a švagr. Podle zprávy The Telegraph byl zabit i jeden z jeho synů. Modžtabá sám přežil s těžkými zraněními – údajně proto, že krátce před dopadem rakety vyšel z budovy. A když Rada expertů oznámila jeho jmenování, sekretář Rady veřejně přiznal, že zvolená osoba odmítala vedení – než ho nakonec přijala. Přesně tak, jak proroctví říká.

Rádžabí ho popsal jako nebezpečnějšího než cokoli, co lze zničit konvenčními prostředky. Ne proto, že by byl mimořádně schopný politik. Přesvědčení, že jste Bohem vyvoleným nástrojem konce světa, to se ničí podstatně hůře než jakýkoli arzenál.

Čtěte také:

Al-Jemenský – muž z Jemenu, který se přidá k Churásánímu a společně s ním porazí nepřítele. Podle proroctví pochoduje jeho armáda z Jemenu směrem na sever, přidává se k černým praporům a společně táhnou na Jeruzalém. V Húsíovském prostředí je tato postava ztotožňována s Abdul-Malikem al-Húsím.

Ale tady je důležitý detail, který věc komplikuje. Ve dvanáctnické šíe – tedy v íránské verzi – je Al-Jemenský jen předzvěst, pomocník Mahdího, nikoli Mahdí sám. V záidíjské šíe, z níž Húsíové vychází, je ale hranice mezi předzvěstí a Mahdím samotným rozmazaná. Protože – jak bylo řečeno výše – v záidíjské šíe žádný skrytý Imám neexistuje. Mahdí nezmizel a nevrátí se. Rodí se znovu v každé generaci z linie Proroka. A Abdul-Malik al-Húsí si v tomto rámci nenárokuje jen roli předzvěsti. Nárokuje si roli Mahdího přímo. Je neomylný, předurčený, „prapor vedení” – Al-Mahdhuda. Jeho armády nepochodují na pomoc někomu jinému. Pochodují proto, že on je ten, na koho se čekalo.

Sufijání – tyran ze Sýrie, nepřítel, s nímž se Churásání a Jemenský střetnou v rozhodující bitvě. Podle proroctví vzejde z Damašku, vyhlásí svou vládu z mešity Umajjovců – jedné z nejposvátnějších staveb islámského světa, postavené v 8. století na místě, kde se objeví Ježíš při svém druhém příchodu – a stane se hlavní silou, která se postaví Mahdímu.

V prosinci 2024 padl syrský diktátor Bašár al-Asad, jehož režim Írán dvě desetiletí vojensky a finančně podporoval. Nahradil ho Ahmad al-Šaraa – vůdce islamistického hnutí Haját Tahrír aš-Šám, původně spojený s Al-Káidou, který vedl ozbrojené povstání a Asada svrhl. Íránem byl vnímán jako nepřítel od první chvíle. A pak al-Šaraa pronesl svou vítěznou řeč z mešity Umajjovců v Damašku – přesně tam, kde proroctví říká, že Sufijání vyhlásí svou vládu.

V kruzích IRGC a Húsíů to nebylo vnímáno jako náhoda.

Tohle není folklór, mytologie ani konspirační teorie. Je to soustava přesvědčení zakořeněná hluboko v náboženské identitě milionů lidí – přesvědčení, které nelze vyvrátit argumentem, protože každá událost, která se stane, může být interpretována jako jeho potvrzení. Vojenská porážka? Zkouška. Přežití útoku? Znamení. Pád nepřátelského režimu? Naplnění proroctví. Systém, který se živí realitou a přetavuje ji na důkaz vlastní pravdy, není možné rozložit prostým diplomatickým jednáním za stolem ve Vídni.

A tady přichází věc, která to celé uzavírá. Aiman Dean – bývalý člen Al-Káidy, který se později stal agentem britské rozvědky MI6 a dnes patří k nejlépe informovaným analytikům islámského extremismu – o tom mluví z vlastní zkušenosti. V devadesátých letech ho pomocí přesně tohoto materiálu rekrutovala Al-Káida. Náborář mu vysvětloval proroctví o konci světa jako argument proč vstoupit – jako důkaz, že dějiny mají předem daný směr a on může být jejich součástí. „Eschatologie je narkotikem mysli u mnoha mladých muslimů, ať sunnitů, nebo šíitů,” říká Dean. A pak dodává větu, která je klíčem k celému článku: proroctví se neplní sama. Lidé pracují na tom, aby se naplnila.

Vítězství, které nezná porážku

Pro skupiny jako Húsíové nebo jádro IRGC přežití rovná se vítězství. Není to nihilismus. Je to logika systému, který myslí v jiném časovém horizontu. Pokud věříte, že jste předurčeni dovést svět k určitému bodu – vzít Mekku a Medínu, projít Jeruzalémem, nakonec dobýt „Řím” – pak každá prohra, každá ztráta, každé přeskupení je jen epizoda v příběhu, jehož konec znáte. Západ myslí v čtyřletých volebních cyklech. Tato hnutí myslí ve staletích.

Húsíové za posledních dvanáct let ztratili desítky tisíc bojovníků, přišli o část velení, přežili tisíce náletů. A přesto vnímají tuto cestu jako sérii potvrzení. V jejich vlastním vnímání – a to je klíčové slovo – porazili všechny. Porazili Saudy – přinutili je platit. Porazili Emiry – vyhnali je z Jemenu. Porazili Izrael – přežili jeho údery. Porazili Spojené státy – stále existují navzdory operaci Rough Rider. Nezáleží na tom, co říkají statistiky ztrát nebo vojenské analýzy. V logice, kde přežití rovná se vítězství a každá epizoda je součástí předem daného příběhu, má každé pokračování jeden jediný výklad: potvrzení.

Klíčová jsou čísla. Húsíové provozují ideologické letní tábory, kde se dětem od sedmi let vštěpuje výcvik se zbraněmi a víra v tento příběh. Húsíovské zdroje tvrdí, že v roce 2024 jimi prošlo přes milion dětí – nezávislí pozorovatelé tato čísla zpochybňují, ale i konzervativnější odhady hovoří o stovkách tisíc účastníků ročně. V roce 2025 Húsíové oznámili další nárůst. Bez ohledu na přesné číslo jde o systematický a řízený program indoktrinace celé populace.

To nejsou teroristé z nouze. To je celá generace.

Čtěte také:

A tady je věc, která by nás měla zajímat nejvíc – protože se netýká jen Jemenu nebo Íránu. Ve středověkých islámských textech se mluví o tom, že po dobytí Jeruzaléma Mahdí a jeho armády zamíří na Řím. V soudobé interpretaci Húsíů a části íránského vedení „Řím” neznamená Itálii. Znamená Západ – Evropu a Ameriku. Prorok Muhammad podle islámské tradice předpověděl, že islám nakonec dobude Řím, tak jako dobyl Persii a Byzanc. Pro středověké muslimy byl Řím symbolem nepřátelského Západu. Pro dnešní interprety je tím symbolem Washington a Brusel.

Tohle obvykle vypadá jako pomatená rétorika pro interní potřebu hnutí. Možná i je. Ale Al-Dawsari upozorňuje na věc důležitější než obsah samotného proroctví a to, že tato hnutí si budují transnacionální infrastrukturu v tomto duchu – a dělají to metodicky. Húsíové dnes rekrutují bojovníky z celého Afrického rohu. Podle OSN jsou hlavním dodavatelem zbraní Al-Šabábu v Somálsku – tedy Al-Káidě ve východní Africe. Trénují africké rekruty, posílají je zpátky jako agenty. Čínská firma napojená na armádu jim dodávala satelitní snímky k zaměřování lodí v Rudém moři. Rusko jim předalo technologie k útokům na plavidla.

To není síť skupiny, která chce lepší mírovou smlouvu. Je to síť skupiny, která plánuje něco jiného. Geopolitická analýza, která tohle ignoruje, popisuje něco jiného než realitu.

Co se stane, když nevíte, s čím bojujete

Západ udělal v posledních dvaceti letech v regionu řadu konkrétních chyb. Ale pod každou z nich leží jedna společná: přistupoval k hnutím, jejichž logika není pragmatická ale náboženská, jako by šlo o aktéry, kteří chtějí lepší podmínky, více peněz nebo záruky bezpečnosti.

Stockholmská dohoda z roku 2018 je učebnicový příklad. Koalice vedená Emiráty a Saudy tehdy měla reálnou šanci dobít přístav Hudajda – logistický uzel, bez nějž by Húsíové zásadně oslabili. Mezinárodní tlak, vedený tehdy britským ministerstvem zahraničí, operaci zastavil. Výsledek: Húsíové se přeskupili, vybudovali pašerácké sítě přes Africký roh, navázali spolupráci s Al-Šabábem v Somálsku, začali vyvážet drony a rakety – a o pět let později ochromili mezinárodní lodní dopravu v Rudém moři. Mírová jednání Húsíové vždy přijali a vždy využili k jednomu účelu: přeskupení. Al-Dawsari to říká přímo – pro tyto skupiny jsou vyjednávání nástrojem ke koupi času, ne cílem.

Proč to tak málo lidí na Západě vidělo? Částečně proto, že akademické a think-tankové prostředí posledních třiceti let vychovalo generaci analytiků se specifickým základním předpokladem, který říká, že každý aktér má materiální zájmy, a pokud je identifikujete a adresujete, konflikt lze vyřešit. Tento předpoklad není špatný obecně. Je špatný v tomto konkrétním případě.

Čtěte také:

Důležité je ale říct jednu věc: ne každý v íránském systému je apokalyptik. Írán není monolit. Pragmatici existují – prezident Pezeshkian naznačil ochotu jednat o ukončení války za určitých podmínek, část diplomatického aparátu myslí v kategoriích reálpolitiky. Jenže o válce a míru nerozhodují pragmatici. Rozhodují ti, kdo ovládají IRGC, Basídž a bezpečnostní aparát – a mezi nimi dominuje generace, která vyrostla na doktríně mahdismu a Modžtabu Chameneího vnímá jako svého vůdce. Kasra Aarabi z organizace United Against Nuclear Iran to shrnuje jasně: právě mladší generace IRGC – třetí a čtvrtá, kteří vstoupili po roce 2000 a po roce 2010 – jsou ti, kdo Modžtabu podporují nejvíc. Jsou to ti, u nichž cílená indoktrinace apokalyptickým mahdismem zabírá nejsilněji.

Ptát se Abdul-Malika al-Húsího, co chce za to, že přestane útočit na lodě v Rudém moři, je trochu jako ptát se někoho, za kolik prodá svůj smysl života. Otázka může dávat smysl tomu, kdo ji klade. Člověku, kterému ji kladete, nedává smysl žádný.

Proč je to aktuální?

Zda byl americko-izraelský útok z 28. února legitimní, proporcionální nebo správně načasovaný – to jsou otázky, kterým se rád budu věnovat v jiném textu. Tento článek není o nich. Je o něčem jiném: zda dává smysl vyjednávat s režimem, jehož vedení upřímně věří, že plní náboženské proroctví o konci světa – a jehož proxy sítě jsou dnes rozesety od Jemenu přes Africký roh. Tohle není jen íránský problém. Je to nejnovější kapitola mnohem staršího střetu mezi liberálním civilizačním okruhem a islámským radikalismem – střetu, jehož dosah jsme za posledních třicet let pocítili naplno: téměř tři tisíce mrtvých v New Yorku 11. září 2001 a přes tisíc dvě stě zavražděných na jihu Izraele 7. října 2023. Obě události zásadně změnily parametry světové politiky – nejen vztahů na Blízkém východě, ale i způsobu, jakým Západ přemýšlí o bezpečnosti, o sobě samém a o povaze hrozeb, kterým čelí.

Proto, když se píše o příměří, o jednáních, o „politickém řešení” íránské otázky, je potřeba být přesný ohledně toho, s čím pracujeme. Diplomatické řešení s aktérem, který má pragmatické zájmy – peníze, území, bezpečnostní záruky – je možné a rozumné. Diplomatické řešení s hnutím, jehož jádro věří, že jeho úkolem je dovést svět k náboženskému vyústění dějin, stojí na jiném základě. Nemluvíme o tom, co chce druhá strana. Mluvíme o tom, kým si myslí, že je.

Stockholmská dohoda to ilustruje dobře. Británie tehdy zastavila vojenskou operaci, která mohla Húsíe zlomit – v upřímné víře, že mír je možný. Nebyla to hloupost. Byla to špatná diagnóza. A špatná diagnóza opakovaná dost dlouho se stává strategií.

Nadwa Al-Dawsari to říká jednoduše: tyto skupiny nevěří v mír. Vyjednávání pro ně je nástroj. Čím déle čekáme, tím vyšší bude cena.

Tohle není pravicová ani levicová pozice. Je to popis mechanismu, který funguje bez ohledu na to, jak se k němu stavíme. Máme co do činění s lidmi, kteří neusilují o koexistenci, kompromis ani mír. Usilují o vítězství – definované proroctvím, nikoliv diplomacií. A dokud to Západ nepochopí, bude každé příměří jen přestávkou před dalším kolem. Kolem, do kterého vstoupíme o dost slabší – vojensky, myšlenkově, znalostmi i přesvědčením o vlastní hodnotě. Protože čas pracuje pro toho, kdo myslí ve staletích.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.