Válka na Ukrajině přinesla jednu z největších revolucí ve vojenství za poslední desetiletí. Ještě nedávno se vojenská převaha měřila především počtem tanků, bojových letounů, lodí a raket. Dnes se stále více ukazuje, že k technice přibývá další rozhodující proměnná: kdo rychleji získá informaci, vyhodnotí ji, předá veliteli a propojí senzor s prostředkem schopným na zjištěnou situaci reagovat. Právě zde vidím zásadní strategickou otázku pro Českou republiku – neměli bychom řešit pouze to, jaký zahraniční systém koupit, ale především to, které digitální schopnosti musí stát vlastnit sám.

Palantir je technologicky mimořádně schopná společnost. Jeho produkty pomohly ukrajinské armádě integrovat velké množství zpravodajských informací a zkracovat dobu mezi zjištěním situace a rozhodnutím, a je to přesně schopnost, kterou potřebuje i Armáda České republiky. Z toho však podle mě nevyplývá, že by měla postavit národní systém velení a řízení právě na Palantiru. Naopak. Palantir bych využíval především jako jednu z bran pro interoperabilitu se Spojenými státy a NATO, zatímco český operační systém by měl zůstat národní.

Investice do českého systému

Pokud se skutečně bavíme o investici přibližně 50 milionů dolarů, tedy více než miliardu korun, je namístě položit jednoduchou otázku: chceme za tyto prostředky koupit dlouhodobou závislost na zahraniční platformě, nebo vybudovat schopnost, která v České republice zůstane? Za obdobné peníze bych se pokusil vytvořit český ekosystém založený na již existujících domácích platformách a schopnostech českých softwarových, obranných a kybernetických firem.

Nemusíme začínat na zelené louce. Česká republika má firmy schopné vytvářet systémy velení a řízení, geografické informační systémy, datové platformy, nástroje kybernetické bezpečnosti, komunikační technologie, umělou inteligenci i software pro bezpilotní prostředky, a stát by měl tyto schopnosti propojit. Výsledkem by neměl být „český Palantir” jako kopie jednoho amerického produktu, ale otevřený modulární systém, do něhož lze podle potřeby připojovat Palantir, alianční systémy, národní senzory i technologie dalších dodavatelů.

Rozdíl je zásadní. V prvním případě se Česká republika připojuje do ekosystému zahraniční společnosti, ve druhém zahraniční společnosti připojujeme do českého ekosystému.

Ukrajina ukazuje správný model

Vývoj na Ukrajině je v tomto ohledu velmi poučný. Kyjev využívá Palantir, ale současně buduje vlastní systémy, mezi nimiž je nejvýznamnější Delta, kterou od roku 2016 vyvíjejí ukrajinští vojenští a civilní odborníci. Delta není jedna aplikace, ale celý ekosystém. Jeho základ tvoří společná operační mapa, na níž se zobrazují vlastní a nepřátelské jednotky, a systém k tomu shromažďuje obrazová data z dronů, distribuuje cíle mezi jednotky, eviduje činnost bezpilotních týmů a propojuje informace z mnoha senzorů.

Čtěte také:

Delta obsahuje několik vzájemně propojených modulů. Delta Monitor vytváří interaktivní situační obraz, Vezha shromažďuje videostreamy z bezpilotních prostředků a využívá AI k jejich analýze, Target Hub pracuje s distribucí cílů a Mission Control integruje informace o činnosti bezpilotních jednotek, typech dronů, místech startu, trasách a plněných úkolech. Americký ministr armády Daniel Driscoll ji v květnu 2026 označil za „absolutně neuvěřitelnou” a vyzdvihl její schopnost integrovat drony, senzory a úderné platformy do jediné sítě.

Ukrajina tedy nepředala celé své digitální velení Palantiru – využívá jeho schopnosti tam, kde jí poskytují výhodu, ale současně vytváří vlastní digitální infrastrukturu. Stejnou cestou bychom měli jít i my.

„Any sensor, any decider, any shooter”

Moderní síťově orientované vedení války lze zjednodušeně popsat principem „any sensor, any decider, any shooter”. Jakýkoliv senzor by měl být schopen předat relevantní informaci kterémukoliv oprávněnému veliteli a ten by měl být schopen propojit ji s vhodným prostředkem reakce. Senzorem přitom nemusí být pouze vojenský radar, ale i družice, průzkumný dron, kamera, prostředek elektronického průzkumu, pozemní senzor, letoun nebo hlášení vojáka. Úkolem digitálního systému je tato data sjednotit.

Právě to je jedna z hlavních schopností platformy Palantir Gotham. Integruje informace z různých zdrojů a hledá vztahy mezi objekty, událostmi a dalšími datovými body – její význam není v samotné mapě, ale v tom, že nad obrovským množstvím dat vytváří kontext použitelný při rozhodování. Takovou schopnost ale potřebujeme vlastnit sami.

Nejdůležitější je zkrátit čas mezi senzorem a rozhodnutím

V moderním konfliktu je jednou z nejdůležitějších veličin čas. Pokud průzkumný dron zjistí významnou změnu, ale informace musí projít několika informačními systémy, telefonáty a stupni velení, může být za několik hodin prakticky bezcenná. Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že právě zde přinášejí integrované datové platformy zásadní výhodu: informace ze satelitů, dronů, radarů a dalších senzorů mohou být soustředěny do jednoho prostředí a velitel pak nemusí čekat, než mu jednotlivé analytické týmy předají izolované části obrazu.

Český systém proto musí být postaven především jako platforma pro zkrácení rozhodovacího cyklu. Umělá inteligence přitom nemá nahradit velitele – má odstranit informační chaos kolem něj.

AI musí filtrovat miliony dat, nikoli automaticky rozhodovat za člověka

Obrovský význam budou mít velké jazykové modely a další formy umělé inteligence. Velitelská stanoviště jsou dnes schopna přijímat mnohem více informací, než může člověk reálně vyhodnotit, a AI může seskupovat hlášení týkající se stejné události, upozorňovat na změnu chování protivníka, vyhledávat anomálie, porovnávat současnou situaci s historickými daty a nabízet veliteli několik variant dalšího vývoje. Podobnou logiku využívá také Palantir AIP, který umožňuje integrovat velké jazykové modely a další nástroje AI přímo do pracovních procesů.

Pro Českou republiku by však bylo strategicky chybné, kdyby taková vrstva existovala pouze uvnitř zahraničního proprietárního systému. Národní systém musí umožňovat zapojovat různé AI modely a podle potřeby je nahrazovat. Neměli bychom být závislí ani na jediném dodavateli softwaru, ani na jediném poskytovateli umělé inteligence.

Data jsou důležitější než samotný software

Ukrajinská zkušenost přináší ještě jednu mimořádně důležitou lekci: nejcennějším aktivem nejsou pouze algoritmy, ale data z reálných operací. Ukrajinská platforma Avengers Labs obsahuje přibližně pět milionů anotovaných snímků, převážně získaných z ekosystému Delta, a zachycují široké spektrum objektů od tanků a dělostřelectva přes protivzdušnou obranu a pěchotu až po úderné a průzkumné drony. Ukrajinské obranné společnosti na těchto datech mohou trénovat vlastní AI modely, aniž by získávaly přímý přístup k citlivým operačním informacím.

Čtěte také:

Podobný princip potřebuje Česká republika. Pokud budeme desítky let provozovat zahraniční platformu, ale nevytvoříme vlastní datovou infrastrukturu, může být naše technologická závislost v budoucnu ještě hlubší než dnes. Stát proto musí vlastnit nejen informační systém, ale především datový model, datová rozhraní a pravidla přístupu k datům.

Systém musí být distribuovaný

Ukrajinská platforma PRISMA ukazuje další důležitý směr. Při plánování dálkových bezpilotních operací dokáže analyzovat předchozí trasy, místa záchytů, radarové pokrytí, aktivitu protivzdušné obrany a současně vyhodnocovat velké množství možných tras. Ještě důležitější je její distribuovaná architektura – ztráta jednoho řídicího uzlu nemusí znamenat zhroucení celé operace. Právě takovou odolnost potřebuje i český systém.

Centrálně řízená infrastruktura může být efektivní v míru, ale ve válce se datová centra, komunikační uzly a velitelská stanoviště stávají prioritními cíli protivníka. Národní platforma proto musí být schopna pokračovat v omezeném provozu i při výpadku internetu, části komunikační infrastruktury, některého datového centra nebo spojení s aliančními systémy. Jednotlivé uzly musí být schopny určitou dobu fungovat autonomně, lokálně uchovávat potřebná data a po obnovení spojení provést jejich bezpečnou synchronizaci.

Právě zde se ukazuje skutečný význam digitální suverenity. Česká armáda musí být schopna pokračovat ve velení a řízení i v situaci, kdy bude dočasně odříznuta od zahraničních služeb a systémů.

NATO se musí umět připojit. Nemusí vlastnit české jádro

Nevidím rozpor mezi národním systémem a interoperabilitou NATO. Naopak. Česká architektura musí od začátku vznikat tak, aby dokázala komunikovat s aliančními systémy prostřednictvím standardizovaných rozhraní, a Palantir pak může být jedním z nich. Pokud česká brigáda vstoupí do alianční operace využívající platformy používané Spojenými státy nebo dalšími spojenci, potřebujeme být schopni bezpečně předávat potřebná data oběma směry. To ovšem neznamená, že celý český systém musí být postaven na stejné platformě.

Architektura by měla mít národní jádro a kolem něj standardizovaná rozhraní pro spojence. Tím zachováme oba principy – interoperabilitu i suverenitu.

Nejdůležitější strategický argument: schopnost systém změnit

Válka na Ukrajině ukázala, že technologie mohou stárnout v řádu měsíců. Objeví se nový způsob rušení navigace a musí vzniknout odpověď, protivník změní taktiku dronů a software se musí přizpůsobit, objeví se nový senzor, komunikační prostředek nebo bezpilotní platforma a systém je musí být schopen rychle integrovat. Proto je kritickou schopností státu možnost měnit vlastní software podle vývoje války.

Pokud je klíčová část systému proprietární a její další vývoj řídí zahraniční společnost, vzniká strategická závislost. Není přitom podstatné, zda je dodavatel americký, francouzský nebo německý – princip musí platit stejně pro každého.

Jak by měl český systém vypadat

Následující požadavky by měly tvořit základní zadání pro architekty a programátory národního systému.

1. Společná operační mapa. Základem musí být jednotný geoinformační obraz situace. Systém musí v reálném nebo téměř reálném čase zobrazovat vlastní jednotky, známé nebo předpokládané pozice protivníka, senzory, bezpilotní prostředky, komunikační uzly, logistiku, významnou infrastrukturu a relevantní geografická data. Jednotliví uživatelé však nesmějí automaticky vidět všechno – zobrazení musí respektovat bezpečnostní oprávnění, stupeň utajení a princip need-to-know.

2. Datová integrační vrstva. Systém musí být od počátku navržen jako otevřená datová platforma, která přijímá informace z různých zdrojů bez ohledu na výrobce zařízení. To znamená podporu radarů, UAV, družicových dat, elektrooptických senzorů, elektronického průzkumu, logistických systémů i dalších oprávněných zdrojů. Nový senzor musí být možné připojit prostřednictvím definovaného rozhraní, nikoliv přepisováním jádra systému.

3. Datová fúze. Nejdůležitější funkcí není zobrazovat deset různých hlášení, ale pochopit, že popisují stejný objekt. Pokud radar, dron a další senzor zaznamenají tentýž objekt, systém musí být schopen vytvořit jeden konsolidovaný záznam a zobrazit míru důvěryhodnosti jednotlivých informací. Musí také uchovávat jejich původ, aby velitel věděl, z jakých dat systém svůj závěr odvodil.

Čtěte také:

4. AI analytická vrstva. Umělá inteligence by měla fungovat jako analytický kopilot – automaticky sumarizovat situaci, vyhledávat anomálie, porovnávat historická data, upozorňovat na změnu vzorců chování a vytvářet varianty dalšího vývoje. Výstupy AI ale musí být vysvětlitelné a auditovatelné, aby uživatel mohl zjistit, které informace vedly model k danému závěru.

5. Modul videa a obrazových senzorů. Podobně jako ukrajinská Vezha musí systém umět přijímat velké množství obrazových streamů. AI může pomáhat automaticky označovat relevantní objekty, změny v terénu nebo jiné anomálie, a obrazová data musí být ukládána tak, aby mohla být podle příslušných bezpečnostních pravidel využívána pro následnou analýzu a tvorbu trénovacích datasetů.

6. Mission Control pro bezpilotní systémy. Systém musí být připraven na armádu, ve které budou působit velké počty bezpilotních prostředků – evidovat jednotlivé platformy, jejich technický stav, dostupnost, operátory, plánované úkoly, historii misí a telemetrii. Současně musí umožňovat integraci prostředků různých výrobců, protože architektura nesmí být závislá na jednom typu dronu ani na jednom dodavateli.

7. Simulační a plánovací modul. Velitel musí mít možnost modelovat varianty vývoje situace. Systém může kombinovat terén, známé síly, logistiku, senzorové pokrytí a historická data a pomáhat porovnávat různé scénáře. Nemá rozhodovat za velitele, ale umožnit mu lépe pochopit možné důsledky jednotlivých rozhodnutí.

8. Databáze zkušeností a vojenský AI Dataroom. Česká republika musí od prvního dne vytvářet vlastní datasety – každé cvičení, test, použití bezpilotního prostředku nebo simulace může vytvářet data využitelná pro další vývoj. Pro české obranné společnosti a výzkumné instituce by proto měla existovat zabezpečená vývojová platforma inspirovaná ukrajinskými Brave1 Dataroom a Avengers Labs. Vývojáři by dostávali sanitizovaná data podle stanovených pravidel, nikoliv přístup do operačních systémů armády.

9. Distribuovaná architektura. Systém nesmí mít jediný bod, jehož zničením nebo vyřazením lze ochromit celé velení. Jednotlivé uzly musí být schopny omezeného samostatného provozu a po obnovení spojení bezpečně synchronizovat data, a musí existovat možnost centrálního, regionálního i taktického provozu.

10. Schopnost fungovat bez cloudu a internetu. Cloud může být výhodný v mírovém provozu, ale bojový systém nesmí předpokládat permanentní konektivitu. Část analytických a AI funkcí proto musí být schopna běžet lokálně na příslušných uzlech, aby základní schopnost velení a řízení zůstala zachována i při izolaci části sítě.

11. Zero-trust bezpečnost. Každý uživatel, zařízení i služba musí být autentizováni a autorizováni – nestačí předpokládat, že zařízení uvnitř vojenské sítě je automaticky důvěryhodné. Systém musí detailně zaznamenávat, kdo k jakým informacím přistupoval, co změnil a komu byla data předána.

12. NATO Gateway. Palantir a další spojenecké platformy bych připojil prostřednictvím samostatné integrační vrstvy. Gateway by převáděla český datový model do standardů potřebných pro alianční prostředí a naopak a současně by měla umožňovat přesně řídit, která data mohou české prostředí opustit a která nikoliv. Česká republika by tak mohla plnohodnotně působit v NATO, aniž by alianční nebo komerční systém tvořil technologické jádro celé AČR.

13. Modulární architektura. Každá hlavní funkcionalita musí být samostatným a nahraditelným modulem. Pokud se objeví lepší český nebo zahraniční AI model, musí být možné jej vyměnit; pokud vznikne nový typ senzoru nebo dronu, musí být možné jej připojit; pokud NATO změní standard, musí být možné upravit integrační vrstvu, nikoliv přestavovat celý systém. To je jedna z nejúčinnějších ochran před vendor lock-inem.

14. Human-in-the-loop jako základní princip. AI může hledat souvislosti, filtrovat informace, vytvářet predikce a doporučovat varianty, ale rozhodnutí s významnými operačními či právními důsledky musí zůstat auditovatelně spojeno s oprávněným člověkem podle stanovených pravidel. Systém musí být schopen zpětně ukázat, jaké informace měl člověk k dispozici, co doporučila AI a jaké rozhodnutí následně učinil.

Potřebujeme českou Deltu, nikoliv českou licenci na Palantir

Ukrajina ukazuje, že správnou cestou není odmítání západních technologií – naopak je využívá velmi intenzivně. Současně ale buduje vlastní ekosystém, vlastní data, vlastní vývojové kapacity a schopnost své systémy neustále měnit podle zkušeností z války. To je podle mě model i pro Českou republiku.

Palantir může být důležitým partnerem, zdrojem technologických zkušeností a jedním z prostředků interoperability s americkými a aliančními systémy. Neměl by se ale stát digitálním mozkem české armády. Pokud máme investovat přibližně 50 milionů dolarů do této oblasti, považoval bych za strategicky smysluplnější použít tyto prostředky na vytvoření národní platformy založené na již existujících českých technologiích a schopnostech.

Výsledkem nebude pouze další vojenský informační systém. Vznikne české know-how, česká datová infrastruktura, domácí schopnost rozvíjet vojenskou umělou inteligenci a především možnost systém v době krize měnit podle vlastních potřeb. Moderní válka totiž nebude pouze soutěží zbraní, ale soutěží dat, algoritmů, rychlosti rozhodování a schopnosti měnit software rychleji než protivník. A právě tuto schopnost bychom neměli nakupovat jako službu. Měli bychom ji vlastnit.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Padesát milionů dolarů za digitální…