Snaha českých médií sepsat prohlášení, které připomene pravidla oboru a zastane se kolegů zažívajících „ústrky moci“, je naprosto pochopitelná. Kočkování mezi politiky a novináři je folklor, jehož hranice se často překračují (třeba zakazováním vstupu na tiskovky), a není od věci to čas od času připomenout. O to nepochopitelnější je, co se z výzvy stalo.
Za necelých čtyřiadvacet hodin se z apelu na slušnost stal test loajality, z testu loajality hádka o Antichartu s množstvím faktických přešlapů a z toho pak série ironických omluv. K tomu nebyl potřeba žádný politik. Stačil jeden šéfredaktor-aktivista a jeden tweet.
Výzva „Základní hranice“ vyšla 5. října zhruba ve čtyřiceti médiích najednou. Je krátká a opatrná. Politici všech stran a všech úrovní by podle ní měli odmítat násilí a podněcování k němu, držet se slušné komunikace a poskytovat oficiální informace úřadů všem médiím stejně. „Úřady a veřejné instituce nejsou majetkem těch, kdo je řídí,“ stojí v textu. Totéž, tedy nepodněcovat násilí, si signatáři ukládají i sami sobě.
Někteří šéfredaktoři nepodepsali. S jejich důvody můžeme souhlasit, nebo ne, ale nepodepsat obecný, možná až banální text je běžná věc. Novináři by naopak měli být poslední, kdo z podpisových archů dělá měřítko morálky.
To měřítko ale přišlo hned ráno. Šéfredaktor Reflexu Martin Bartkovský napsal na síti X: „Na té výzvě šéfredaktorů českých médií vládě a politikům, aby odmítli násilí a přestali některým novinářům omezovat informace, je nejzajímavější to, kdo chybí. Osloveni byli všichni. Jako nepodepsat tohle minimum už o charakteru těch lidí řekne celkem dost…“
Výzva ke slušné komunikaci se tak proměnila v soud nad charakterem kolegů. Prohlášení, které mělo být široké a nadstranické, se během pár hodin změnilo v seznam: na jedné straně slušní, na druhé ti, kterým šéfredaktor Reflexu veřejně zpochybňuje charakter.
Reakce byla předvídatelná. Ondřej Neff to označil za nehoráznost, s jakou se nesetkal od Anticharty. Srovnání je tvrdé, jenže nikdo je nemusel vymýšlet. Stačil dokument, pod který se podepisují „slušní lidé“, a šéfredaktor, který veřejně hodnotí ty, kdo se nepodepsali. Rozumně se ohradili i lidé z podepsaných redakcí. Martin Čaban ze Seznam Zpráv připomněl, že kdo něco nepodepíše, ještě nezastává opak.
Celý soud stál na jedné větě: osloveni byli všichni. Kdo tedy chybí, podpis odmítl, a kdo odmítl, něco o sobě prozradil.
O den později Bartkovský původní status smazal. V delším vysvětlení pak sám napsal, že se mu ozvala média, která oslovena nebyla, mimo jiné Euro, Info nebo Zdopravy, a nabídl jim propojení s organizátory. Premisa „všichni“ tedy neplatila. A šéfredaktor, který vynese soud nad charakterem kolegů dřív, než si ověří, komu vůbec přišel e-mail, názorně předvádí, proč důvěra v média klesá. Třešničkou na dortu bylo nařčení Ondřeje Neffa, že Antichartu podepsal, a po rychlém factchecku dovozování jeho dědičné odpovědnosti za podpis vlastního otce.
Omluva pak trpěla stejnou nemocí. Bartkovský v ní tvrdil, že nepodepsáním nikomu nevzniká újma a že nikoho nebude vyhazovat ani sestavovat seznamy. Zároveň trval na tom, že si o těch, kdo nepodepsali, myslí své. Následovala série ironických „omluv“ jednotlivým kritikům. Kdo chtěl vidět pokoru, viděl spíš šéfredaktora, který si jde vyřídit účty. Novinář, který ráno začal jako okresní tajemník KSČ („Podepsal jsi, soudruhu?“), pokračoval jako zdivočelý dezinformátor („Osloveni byli všichni“) a den zakončil podle ubrečené příručky Filipa Turka: „Musíme se sice omluvit, ale radši budeme za trotly.“
Mediální obor má věčný problém s tím, že se jeho část chová spíš jako aktivističtí hráči než jako rozhodčí. Kritici to říkají roky a někdy přehánějí. Tentokrát jim ale důkaz přinesl šéfredaktor jednoho z nejznámějších časopisů sám a nevyžádaně.
Politici nemuseli hnout prstem. Pěst novinářské třídy se napřáhla, mířila na moc a trefila se do vlastního obličeje.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
Jediné co se potvrdilo je, že pražští novináři jsou ve většině angažovaní pitomci, kteří by potřebovali totalitu jako řemen.
Aby jim došlo, jak jsou sami podobní komunistickým kádrovačům. Jak se stali karikaturami sebe sama, neschopní ničeho než mlácení prázdné slámy.