Největší drzost Aleny Schillerové
Vláda nebezpečně mění fungování i mentalitu státu
Zatímco se česká politika a veřejnost už týdny dohaduje o tom, z čí kapsy bude placen provoz toho času veřejnoprávních médií, kdo že si to nakonec pojede pro studenou sprchu na summit NATO a jakým způsobem lze nejlépe deratizovat parazity na ministerstvech, vládní koalici se opět podařilo za tyto události brilantně skrýt za bezprecedentní destrukci pravidel hospodaření.
Jak obejít pravidla
Upřímně mě nepřekvapuje, že současná vládnoucí politická reprezentace považuje fiskální pravidla spíše za obtěžující překážku než za závazný rámec. Navíc u vlády, jejíž předseda by před volbami bez většího morálního dilematu slíbil státní příspěvek na grilování, pokud by díky tomu získal nějaké hlasy navíc, se takový přístup vysloveně nabízí.
Jak vláda nahlíží na fiskální pravidla, bylo vidět už při sestavování jejich prvního státního rozpočtu. Do rozpočtových pravidel se vejít nedokázala, tak je jednoduše porušila. Bylo mi tehdy tak trochu líto úředníků ministerstva financí, kteří museli vymýšlet trapné argumentace s tím, že vlastně o žádný rozpor se zákonem nešlo.
Fiskální pravidla v Česku máme už nějakou dobu z velmi dobrého důvodu. Náturou politiků je schopnost utratit neomezené množství peněz vybraných od daňových poplatníků a fiskální pravidla jsou něco, co by mělo vládnoucí reprezentaci mírnit v rozhazování. Z podstaty věci jsou tak pravidla něčím, co vládě svazuje ruce.
Čtěte také:
Ve Sněmovně dnes leží návrhy, které by ještě před pár lety působily jako absurdní politická fanfikce. Jedním z nich je masivní rozšíření takzvaných únikových doložek — tedy mechanismů, díky nimž se určité výdaje přestanou počítat do fiskálních pravidel. Původně mělo jít o mimořádný nástroj pro mimořádné situace, ale jak to tak bývá, rychle jsme z „mimořádného nástroje“ vyrobili „běžný nástroj“.
Přeloženo do normální češtiny – vláda si chce vytvořit systém, ve kterém bude možné utrácet dál, ale část těchto výdajů se prostě přestane tvářit jako problém. Na první pohled naprosto vhodný způsob řešení problémů, navíc přenositelný i do běžného života. Máte nadváhu? Stoupněte si na osobní váhu jen jednou nohou a druhou nechte na podlaze – váha ukáže nižší číslo a máte po problému.
Neméně pozoruhodná je pak i argumentace samotné vlády. Tvrdí totiž, že rozvolnění pravidel je potřeba kvůli dostavbě páteřní infrastruktury a strategickým investicím. Sama o sobě by to byla legitimní debata — pokud by ovšem stát současně dělal všechno ostatní pro to, aby na tyto priority vytvořil prostor. Nejen že se prostor nevytváří, ale dokonce se dělá pravý opak.
Žádné investice, jen uplácení
Český stát dnes evidentně netrpí nedostatkem peněz na provozní výdaje, dotace nebo různé formy politicky atraktivního přerozdělování. Peníze jsou na podporu obnovitelných zdrojů energie, na další zvyšování platů ve veřejném sektoru, na štědřejší starobní důchody, na zestátnění ČEZ. Peníze jsou prakticky na každý nový dáreček voličům. To je přesně důvod, proč celá debata působí tak absurdně.
Pokud by totiž vláda skutečně dospěla do situace, kdy po tvrdém osekání běžných výdajů, dotací a politických dárečků stále nezbývá dost prostoru na klíčové investice, pak by debata o dočasném rozvolnění pravidel byla alespoň rozumně obhajitelná. Jenže realita je opačná. Vláda se nesnaží ani náznakem vytvořit prostor pro investice tím, že omezí méně důležité výdaje. Prostor se má vytvořit tak, že prostě přestane počítat část výdajů do pravidel, která mimochodem schválila vláda, ve které byl ministrem financí jistý Andrej Babiš.
Čtěte také:
Únikové doložky tak ve skutečnosti neslouží k tomu, aby bylo „na infrastrukturu“. Slouží k tomu, aby bylo současně na infrastrukturu i na pokračující permanentní uplácení voličských skupin. Stát se dnes chová jako člověk, který si pořídí drahé SUV, tři streamovací služby, dovolenou na Maledivách, a když se dostane do finančních problémů, začne bance tvrdit, že některé výdaje vlastně „nemají počítat“, protože jsou důležité pro kvalitu života.
Ale abych vás jen nestrašil, klidně se vsadím, že bude hůř. Dnes se bavíme o únikových doložkách v případě financování dopravní infrastruktury a staveb pro energetickou bezpečnost. Dávám tomu pár let, než vládní reprezentaci napadne začlenit do těchto výjimek další výdaje. Omlouvám se za cynismus, ale napadá mě třeba:
zdravotnictví – klíčové, protože pokud nebudeme mít kvalitní zdravotnictví, tak všichni dříve zemřeme
školství – klíčové, protože bez vzdělaných lidí nebude ekonomika konkurenceschopná
bydlení – klíčové, protože pokud lidé nebudou mít kde bydlet, tak zřejmě zemřou také
zemědělství – klíčové, protože bez potravin se přežít nedá
kultura – klíčová, protože národ bez kultury ztrácí identitu
příspěvek na grilování – klíčové, protože společenská soudržnost také není zadarmo
Recept na deaktivaci zákona
To, co jsme si popsali doposud, je vlastně dost razantní zmírnění rozpočtových pravidel. Kdo by si však pomyslel, že vláda troškaří a pouze změkčuje pravidla, je na omylu. Na stole totiž leží novela obsahující ustanovení, podle kterého by při vrácení státního rozpočtu Poslaneckou sněmovnou k přepracování a jeho opětovném předložení fakticky přestala platit pravidla rozpočtové odpovědnosti. Jinými slovy — pokud by rozpočet nevyhovoval zákonným mantinelům, vláda by si ho s pomocí vlastní většiny mohla nechat sama sobě vrátit, následně znovu předložit a pravidla tím „elegantně“ obejít. To už není rozvolnění pravidel. To je jejich vypnutí.
Za sebe téměř až obdivuji tu drzost, s jakou se něco takového vůbec dostalo na papír. Fiskální pravidla totiž měla vzniknout právě proto, aby politikům zabránila utrácet způsobem, který je sice z krátkodobého pohledu velmi pohodlný, avšak dlouhodobě destruktivní. Nově se ale objevuje návrh, který v podstatě říká: pokud vám pravidla překážejí, vytvořte proceduru, ve které přestanou platit.
Čtěte také:
Představte si to v běžném životě. Stavební úřad vám odmítá vydat povolení na stavbu domu, protože nesplňuje bezpečnostní normy. Vy svoji žádost stáhnete a za měsíc ji podáte znovu s odůvodněním, že při opakovaném podání přece normy už nebudou platit. Přesně tak absurdní logiku dnes sledujeme v případě státního rozpočtu.
Ve skutečnosti je to možná nejupřímnější moment celé novely. Nepřímo se tím přiznává, že se již nehledá způsob, jak pravidla dodržovat. Hledá způsob, jak je technicky deaktivovat, aniž by se muselo veřejně říct, že se pravidla ruší. Nejde totiž o jednorázový deficit nebo jednu špatnou rozpočtovou sezonu. Jde o změnu mentality státu. Z mentality „musíme se vejít do pravidel“ do mentality „musíme vymyslet, jak pravidla obejít“. To je právě nejnebezpečnější na celé věci. Nejde o jeden neodpovědný rozpočet nebo o jednu mimořádnou krizi. Stejně jako v řadě podobných kroků (například vládní manévry okolo regulací cen) jde o změnu celého způsobu přemýšlení o problematice.
Projídání budoucnosti po česku
Na celém tomto tragikomickém představení mě ale možná nejvíc zaráží v podstatě absolutní nezájem ze strany veřejnosti. Ve chvíli, kdy vláda fakticky hledá způsoby, jak obejít pravidla, která měla bránit nekontrolovanému zadlužování státu, by člověk čekal alespoň elementární odpor veřejnosti, zejména mladých lidí. Narážíme však opět na stejné problémy, jako tomu bylo v případě SMS od Petra Macinky. Alespoň elementární pochopení rozpočtových pravidel přeci jen vyžaduje nějakou práci věnovanou čtení legislativy. O to snazší je pak svoji pozornost věnovat v kontextu změny rozpočtových pravidel zástupným problémům, jako je třeba financování České televize. Jsem přesvědčen, že větší debatu by vyvolalo i zdražení piva o jednu korunu.
Je to dáno i tím, že zadlužování státu nemá okamžitý a přímý dopad na občany. Důsledky se rozlévají pomalu, nenápadně a ideálně až po příštích volbách. To pro politiky vytváří velmi lákavou možnost odsouvat problémy do budoucna, což vede ke sklouzávání do režimu, kdy současní voliči dostávají výhody, zatímco náklady se přesouvají na budoucí daňové poplatníky, kteří ještě ani nevědí, že jednou budou účty platit.
Osobně si myslím, že je za tím ještě něco hlubšího. Česká společnost si za poslední roky postupně zvykla, že stát má být univerzálním řešením prakticky každého problému. Dražší energie? Dotace. Drahé bydlení? Dotace. Nízké důchody? Vyšší valorizace. Slabý růst? Investiční pobídky. Každá skupina má svůj nárok, svou kompenzaci a svůj „strategický“ důvod, proč by právě její výdaje měly být chráněny. V takovém prostředí pak fiskální pravidla přirozeně začnou působit skoro až neslušně. Jako bariéry pro to, aby se žilo lidem lépe. A možná právě proto se dnes místo debaty o omezení výdajů vede debata o omezení pravidel.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.