Michal Půr: Okamurové dobra. Proč český liberalismus přestal být liberální

Morální hysterie a hry na dezoláty

Česká politika se v předvolebním čase podobá rozhoupané kanoi. Jednu stranu kývají takzvaní „dezoláti“ – tábor proruských antisystémových voličů, kteří našli své hrdiny v politických figurách, jejichž vztah k realitě je stejně volný jako jejich vztah k právnímu řádu. Na druhé straně ale sedí jiný, často přehlížený fenomén: radikální liberálové, kteří paradoxně sami liberalismus dusí.

Novinář Jindřich Šídlo jim trefně říká „Okamurové dobra“ – lidé, kteří se v morálním zápalu staví do role strážců demokracie, ale používají metody, které by leckdy záviděli i ti, proti nimž bojují. Sociální sítě jsou jejich bitevním polem. Tam si s radostí vystřelí nejen do „dezolátů“, ale i do lidí, kteří sdílí většinu jejich hodnot – jen prostě ne zcela kopírují jejich slovník či jejich představu o jedině správném postoji.

Tohle není jen český problém. Stačí se podívat na americkou progresivní levici, která se tak urputně snaží trestat jakýkoli názorový odklon, až postupně odradila obrovskou část umírněných voličů. Nebo na britskou labouristickou stranu v éře Jeremyho Corbyna – místo konsensu se odehrával lov na „nečisté“ členy, kteří nebyli dost radikální. Výsledek? Opoziční lavice.

Čeští Okamurové dobra ale posouvají tuhle logiku ještě dál. Pokud se někdo odváží kritizovat Green Deal, už je „popírač reality“. A pokud má někdo odvahu navrhnout, že i uprchlická politika musí mít určité limity, brzy pozná, že Twitter (pardon, X) umí být stejně toxický jako ruský Telegram.

Jenže tady je ten problém: tento přístup neoslabuje „dezoláty“ – posiluje je. Vytváří totiž falešný dojem, že společenská debata je jen volbou mezi krajními póly: mezi těmi, kdo mávají ruskými vlajkami, a těmi, kdo si myslí, že každá kritika EU je projevem skryté kolaborace. Kde je prostor pro rozumný střed, pro nuance, pro nesouhlas v rámci demokratického rámce?

A právě tady je ironie celé věci: radikální liberálové, kteří se tak rádi bijí za otevřenou debatu, ji fakticky zavírají. Ostatně, když musíte mít strach říct vlastní názor před lidmi, se kterými sdílíte základní hodnoty, demokracie už dávno nefunguje tak, jak má.

Evropa na křižovatce

Česká debata odráží širší evropský trend. Ve Francii vyhrála krajní pravice parlamentní volby – a nebylo to proto, že Marine Le Pen přesvědčila nové voliče, ale proto, že část těch stávajících rezignovala. V Německu roste už několik let podpora AfD i v místech, kde byli voliči dříve pevně usazeni v politickém středu. Proč? Protože „Okamurové dobra“ v každé zemi – lidé, kteří si uzurpují monopol na pravdu – odhánějí ty, kteří jen chtějí klid, řád a fungující stát.

Pokud česká liberální scéna nezmění kurz, čeká ji podobný vývoj. Morální křižáci sice umí vyhrát bitvu na Twitteru, ale prohrávají válku o společenský konsensus.

A tak možná stojí za připomenutí jednoduchá pravda: skutečný liberalismus není o tom, umlčet oponenta. Je o tom, unést jeho existenci.

Historické déjà vu: když se moralismus utrhne ze řetězu

Historie zná mnoho příkladů, kdy dobře míněná ideová horlivost přerostla v nástroj rozdělení společnosti.

Velká francouzská revoluce začínala jako boj za svobodu a rovnost. Skončila tím, že Robespierre a jeho klub jakobínů posílali na gilotinu nejen monarchisty, ale i své dřívější spolubojovníky, kteří nebyli dostatečně „čistí“. Výsledkem byla únava veřejnosti a nakonec nástup Napoleona – silného muže, který „udělal pořádek“.

Spojené státy mají svou současnou verzi v podobě „cancel culture“: původně šlo o snahu postavit se proti nespravedlnostem, ale dnes se v některých kruzích proměnila v hysterický hon na každého, kdo se odchýlí od momentální ortodoxie. Kolik univerzitních profesorů přišlo o práci jen proto, že řekli nešikovnou větu? Kolik novinářů bylo „ukřižováno“ za názory, které by před deseti lety sotva někoho pohoršily?

Česká verze toho všeho je méně krvavá a méně dramatická – ale v principu stejná: namísto skutečné debaty přichází ideologické kádrování a ostrakizace.

Jak se dělá z voličů dezolát

Paradox je jasný: Okamurové dobra svým chováním přesně posilují ty, proti kterým bojují.

Volič, který má k EU spíš rezervovaný vztah, ale jinak podporuje demokracii a právní stát, se na sociálních sítích dozví, že je „dezolát“. Občan, který má otázky k energetické politice, slyší, že je „popírač reality“. A když se ohradí proti tomu, aby byla jakákoli kritika Ukrajiny rovna vlastizradě, je označen za proruského trola.

Co takový člověk udělá? Možná si jednou řekne: „Dobrá, jestli mě pořád hází mezi dezoláty, možná se k nim fakt přidám.“ Psychologie je neúprosná: když někoho neustále vytlačujete na okraj, najde si tam nakonec domov.

To celé odhaluje zásadní krizi: liberalismus přestal být liberální.

Jakmile se z politického postoje stane náboženství, mizí tolerance. Skutečný liberalismus je přitom založený na opačné logice: unést existenci jiného názoru, i když ho považujeme za omylný. Jakmile ale z demokratické debaty uděláme morální soudní proces, přestaneme přesvědčovat a začneme exkomunikovat.

Přečtěte si také: Michal Půr: Na správné straně blackoutu

A to má praktické důsledky. Lidé ztrácejí důvěru v instituce, protože ty se stávají mluvčími jedné ideologické bubliny. Politika se mění na kulturu „kdo s koho“. A nakonec přichází únava a rezignace – stav, ve kterém demokracie přestává fungovat.

Co s tím?

První krok je přestat si hrát na soudce svědomí. Není nic liberálního na tom, když lidem upíráme legitimitu jen proto, že neformulují názory v přesně stejném duchu jako my.

Druhý krok: vrátit do politiky nuance. Názor, že Green Deal potřebuje korekce, neznamená popírání klimatické krize. Diskuse o limitech migrační politiky neznamená, že jsme xenofobové. A otázky k evropské politice neznamenají, že fandíme Putinovi.

Třetí krok: méně morální hysterie, více práce. Když se místo ostrakizace začne nabízet funkční politika – férová, rozumná, srozumitelná – část voličů, kteří dnes koketují s antisystémovými stranami, se vrátí.

Pokud mají liberální demokracie v Evropě přežít, potřebují se vrátit k vlastnímu základu: k ochotě vést dialog i s těmi, kdo s námi nesouhlasí.

V opačném případě nás čeká scénář, který už známe: veřejnost unavená ideologickými válkami se nakonec přikloní k těm, kteří nabízejí jednoduché odpovědi – i když to budou odpovědi falešné.

Mám odejít ze sítí?

Jedním z vedlejších efektů fenoménu „Okamurů dobra“ je to, že spousta lidí, kteří se považují za umírněné demokraty, opouští veřejný prostor – zejména ten digitální. Když je každý jejich příspěvek terčem nenávistných komentářů, když jsou v diskusích rozcupováni za to, že neformulují názory v „jedině správném“ tónu, přichází logická otázka: má to vůbec smysl?

Část lidí už odpověděla: nemá. Je to patrné na úbytku relevantních hlasů na českém Twitteru (X). Tisíce dříve aktivních komentátorů, akademiků, novinářů a lidí z byznysu své účty tiše deaktivovaly nebo přestaly používat. Stejné je to na Facebooku, který se stal platformou „bojovníků“ na obou extrémech, zatímco střed mizí.

Je to dobře? Na první pohled to dává smysl: proč zůstávat v toxickém prostředí, kde jsou diskuse jen přehlídkou osobních útoků a „lovu na čarodějnice“? Digitální detox může být pro psychické zdraví spásou. Výzkumy ukazují, že lidé, kteří se odpojí od sociálních sítí, mají nižší míru úzkosti a deprese.

Jenže má to i stinnou stránku. Veřejný prostor se totiž nevyprázdní. Vyprázdní se jen od těch, kteří chtěli vést věcnou debatu. A tím se posílí dominance těch, kdo křičí nejhlasitěji – právě oněch Okamurů dobra a jejich zrcadlových protějšků z tábora „dezolátů“.

To není česká specialita. V USA se po vlně „cancel culture“ řada umírněných komentátorů stáhla z Twitteru, protože nechtěli riskovat „digitální ukřižování“. Výsledek? Platformu ovládly extrémy – progresivní moralisté na jedné straně, trumpisté na druhé. Ve Francii se část veřejného intelektuálního života přesunula do neveřejných klubů a placených newsletterů, protože otevřená diskuse už byla nemožná.

Tahle spirála má zásadní důsledek: kdo odejde, přenechává prostor těm, proti nimž měl původně argumentovat.

Odejít může být správná volba, pokud vám jde o ochranu vlastního duševního zdraví. Není ostuda říct si: „Tady už nejsem schopen vést smysluplnou debatu.“ Digitální odpojení je v mnoha případech cesta k vyrovnanějšímu životu.

Ale pokud odejde příliš mnoho umírněných hlasů, veřejná debata zdegeneruje. Zůstane jen řev. A ten pak živí pocit většinové společnosti, že politika je aréna radikálů – což logicky nahrává antisystémovým stranám.

Proto má možná smysl zůstat – ale jinak. Neúčastnit se „bitek“ v komentářích, ale nabídnout argumenty. Nezapojovat se do osobních útoků, ale kultivovat vlastní platformy – newslettery, podcasty, veřejné debaty, menší diskusní skupiny. Jinými slovy: nebojovat podle pravidel extrémů, ale nastavit vlastní.

Demokracie nežije z toho, že se navzájem umlčíme. Žije z toho, že spolu mluvíme – i když je to nepříjemné. A sociální sítě, přes všechnu svou toxičnost, zůstávají jedním z hlavních míst, kde se tahle debata odehrává.

Možná nejde o to odejít, ale přestat hrát hru, kterou nám vnutili Okamurové dobra. Nereagovat na každý útok. Neztrácet čas vysvětlováním každé karikatury našich názorů. Ale nezmizet. Protože veřejný prostor, který opustíme, obsadí jiní – a nebude se nám líbit, jak s ním naloží.

Líbil se vám newsletter? Podívejte se také na Markéta Malá: Elitářství poradců Petra Fialy aneb Občane, nač si stěžuješ