Michal Půr: Na správné straně blackoutu

O potřebě morální bezchybnosti a potvrzování jediné pravdy

Je to zvláštní doba. Žijeme v české verzi tzv. pokrokové bubliny, která si notuje o potřebě energetické transformace, prozápadní orientace a zdravé demokracie. Většinou víme, kdo je Putin a kdo je Navalnyj, co je dezinformace a co racionální kritika. Jenže pak se stane něco zajímavého: někdo se odchýlí o dva centimetry od „schválené“ trajektorie a rázem je z něj ztroskotanec a ruský agent.

V tomhle kontextu přišel Martin Malý se svým manifestem proti morálnímu vydírání. A jakkoli je text místy provokativní, trefuje se do černého. Protože opravdu není normální, že se nemůžete zeptat, zda například Green Deal opravdu funguje, aniž byste se stal podezřelým. Výhrady není dovoleno mít, protože jsou nebezpečné. Nebezpečné pro koho, mimochodem?

Tahle kultura morální neomylnosti má bohužel ještě jednu vadu: často ji provozují lidé, s nimiž jinak sdílíme naprosto identický pohled na svět. Jsme společně pro NATO, pro Ukrajinu, pro liberální demokracii, pro Evropu. Jenže pak něco připomenete o blackoutových rizicích nebo cenách plynu a najednou se díváte do očí zuřivého aktivisty, který by vás za trest poslal zametat ulice.

Někdo totiž začal zaměňovat loajalitu ke společnému hodnotovému základu s neomylností jednotlivých politických nástrojů. Výsledkem je, že jakýkoli nesouhlas s implementací Green Dealu se rovná popírání klimatických změn. Kritika blackoutů znamená, že jste fanoušek uhlí a do televize či podcastu byste si s otevřenou náručí pozval třeba Hitlera.

Tak to ale není. A není to zdaleka jen o Green Dealu. Je to o tom, že se vytratil prostor pro racionální debatu i mezi těmi, kteří až na detaily chtějí totéž. A to je největší slabina současné „pokrokové“ scény: neschopnost vést vnitřní debatu bez automatického rozhořčení a verbální popravy.

Tohle není stěžování si na poměry. Tohle je pokus o výběrovou reflexi toho, kde se to začalo kazit. Se sarkasmem, příklady a trochou analytické elegance. Protože pokud se nezačneme bavit v klidu, začne těch klidných ubývat.

Green Deal jako svatá kráva (kterou nesmíš ani pohladit)

Kritizovat Green Deal je dnes zhruba stejně nebezpečné jako v roce 1952 kritizovat Stalina. Jen místo pracovního tábora vám hrozí online lynč a ztráta statusu slušného člověka. Přitom se nebavíme o tom, jestli chceme čerstvý vzduch a modré nebe – bavíme se o tom, jestli nástroje, které jsme si k tomu zvolili, fungují. A to je rozdíl.

Problém Green Dealu není v cílech. Ty jsou legitimní. Problém je ve slepé víře, že cesta je nejen správná, ale také jediná. A že kdo se ptá, zdržuje revoluci. Když například upozorníte, že elektromobil nemusí být ekologičtější než moderní diesel, protože baterii vyrábí čínská fabrika na uhlí, následuje přednáška o tom, jak nerozumíte pokroku.

Celý projekt Green Dealu by si ovšem zasloužil víc než jen PR slogany a dřevěné makety v Bruselu. Zasloužil by si debatu. Technickou, energetickou, ekonomickou. Ne liturgii.

Blackout jako lekce z reality (kterou jsme zase nepochopili)

Když v Česku v červnu na chvíli zhaslo, byla to ideální příležitost si říct: hele, možná bychom se mohli trochu zamyslet, jestli je naše energetika připravená na to, co chystáme. Jenže místo toho přišla kaskáda výmluv. Že to byl importní problém. Že to byla náhoda. Že to není chyba systému. Hlavně nic nekritizovat, protože jinak nahráváte Rusku.

Jasně. Až příště v zimě vypadne proud na dvě hodiny, tak si to v kuchyni vysvětlíte se svíčkou a obhájcem Green Dealu. „Víš, Maruško, tady nejde o teplotu, ale o hodnoty. Mrzneme, ale jsme na správné straně historie.”

Místo toho, abychom přiznali, že energetika je složitý, proměnlivý organismus, který potřebuje flexibilitu, zálohy a selský rozum, děláme z celé diskuze ideologický meme. A když do toho někdo vstoupí s tím, že by možná stálo za to se podívat i na jaderné projekty, je označen za „člověka minulosti”. Mimochodem – jak starý je solární panel? A jak starý je reaktor?

Rétorika morální čistoty aneb kdo nemlátí, není s námi

Sociální sítě – to jsou dnes naše kolbiště ctnosti. Tam se nechodí diskutovat. Tam se chodí mlátit. Nejlépe do těch, kteří ještě včera byli přátelé. Jakmile si dovolíte napsat, že některý aspekt Green Dealu by stál za revizi, v lepším případě vám někdo přátelsky doporučí literaturu od Evropské komise. V horším případě vás čeká status ve znění: „Zklamal mě. Nečekal jsem, že se z něj stane takový populista.”

Populista. Dnes už to neznamená člověka, který slibuje nemožné. Znamená to: nesouhlasí se mnou. Tohle je nová definice. A pokud máte smůlu, někdo vás rovnou označí za „kryptofašistu s uhlíkovou stopou z devadesátek”. To je vtipné do chvíle, než si uvědomíte, že to píše člověk, který s vámi před rokem spolumoderoval debatu o západních hodnotách.

Z téhle dynamiky mrazí. Ne kvůli trollům nebo dezinformátorům. Ale kvůli lidem, s nimiž sdílíme základní hodnotový rámec. Jenže právě proto, že jsou to naši, cítí často potřebu být přísnější než vnější nepřítel. „Nezklameš mě Putinem, zklameš mě špatným názorem na emisní povolenky.”

Proč se už neposloucháme (ani mezi svými)

Poslední roky nám přinesly zvláštní nemoc: potřebu být morálně bezchybný za každou cenu. V důsledku toho mizí šedé zóny, nuance i ochota připustit omyl. Neexistuje debata, jen série postojových povinností. Jsi pro Green Deal? Výborně, tak doufám, že jsi veganský cyklista s tepelným čerpadlem. Nejsi? Tak to jsi falešný pokrokář a podezřelý.

Důsledek? Lidé přestávají mluvit. Nebo se naučí mluvit tak, aby to nevyvolalo reakci. Což v praxi znamená – říkat polopravdy, předstírat souhlas, vynechávat. V takovém prostředí žádná debata nevzkvétá. Jen se pěstuje strach z nesouhlasu. A v komunitě, která se tváří jako nositelka svobody, to působí ironicky až tragicky.

A tak místo silné, pluralitní platformy, kde se střetávají argumenty, vzniká klub potvrzovačů. „Řekni mi, že mám pravdu, a já ti ji taky potvrdím.” Ale na tom se přece nedá postavit nic, co má vydržet. Ani demokracie. Ani dobrá energetická politika. Ani přátelství.

Není to válka. Je to jen rozhovor

Martin Malý napsal silný text. Ne proto, že by všechno trefil dokonale, ale proto, že si dovolil říct nahlas něco, co si spousta lidí jen myslí. Že se v tom našem kroužku liberálních hodnot začínáme dusit. Ne kvůli názorovým střetům – ale kvůli způsobu, jak na ně reagujeme.

Možná je čas trochu ubrat. Nepředpokládat hned zradu, když někdo řekne něco nešikovného. Neztrácet přátele kvůli příspěvku na Facebooku. Nepsat „to jsem nečekal” pokaždé, když vás někdo překvapí jiným pohledem. Protože právě ta jinakost dělá z diskuse diskusi. A ze svobodné společnosti místo, kde se dá žít.

Není to tak těžké. Jen to chce připomenout. A pak si třeba sednout ke stolu – ne proto, abychom si potvrdili názory, ale abychom je dali na stůl a zkusili z nich postavit něco lepšího.

Třeba funkční stát. Nebo aspoň přímotop, co se nezastaví, když zrovna nefouká vítr.

Pokud se vám newsletter líbí, dejte odběr a přepošlete ho přátelům a známým, které by řešená témata mohla zajímat.