Půl roku po volbách nabízí česká politika hned několik příběhů, které představují rozdílné žánry. Soupeření stran se nicméně omezuje na tři hlavní roviny. První z nich je vzájemný souboj o kompetenci a identitu, další představuje vnitřní dilema související s hledáním či posilováním role silného lídra a dalších osobností. Poslední je klíčová, přestože bude gradovat až těsně před volbami a pojí se s úspěšným oslovením voliče a rolí předvolebního spojování či koalic.
Strana vs. strana
Emancipace, kompetence a identita. Předvolební koalice jsou alespoň prozatím minulostí a jejich další budoucnost je nyní hodně v mlze. Prakticky od voleb jsme svědky toho, že především dnešní opoziční strany hovoří o nutnosti najít vlastní cestu, posílit kompetenci (především ekonomickou) a pokračovat v budování značky, která má mít naprosto čitelnou a ideálně i unikátní identitu. Asi to není překvapivé, jelikož právě nyní jsme v období ničeho. Do „velkých“ voleb daleko a v těch komunálních hrají mnohem větší důležitost konkrétní osobnosti či výkon daného uskupení v minulosti než stranické triko. Jenom v Poslanecké sněmovně sedí v současnosti zástupci jedenácti stran či hnutí a všichni hledají svůj raison d’être. Kromě klasického střetu vlády s opozicí, kde je rétoricky na obou stranách dovoleno téměř vše, přichází fáze nutného odlišení ve vlastním táboře.
Důvody volby stran bývalé pětikoalice v minulých volbách byly často civilizační spíše než ekonomické. Volič těchto stran si mnohem častěji odpovídal na otázku, jakou zemí chceme v dalších dekádách indentitárně či zahraničně-politicky být, spíše než na otázku, jak zařídit nejlevnější energie v regionu, či kolik budou stát základní potraviny. Ekonomické důvody poté mnohem častěji vedly k volbě ANO, ale částečně i SPD. U Motoristů je ten příběh složitější.
Čtěte také:
Danuše, jsi prostě skvělá a nerůst je náš cíl
·Krize probouzejí v evropských politicích touhu chránit občany před finančními dopady a nedostatkem. Krásné tvrzení. Až na to, že je úplně mimo. To, co sledujeme v Česku i v Evropě, a hlavně co přichází z evropských institucí, je přehlídka marnosti, ještě většího regulování a řízení života lidí. V tuto chvíli žádná krize není. Maximálně ta, která v Evrop…
Tohle hrubé rozdělení už je dnes ale málo a strany musí najít drobné, ale důležité rozdíly, které je odlišují. Největší výzvou pro hnutí ANO je dnes udržet spokojenost s osobní ekonomickou situací vlastního elektorátu, pro SPD a Motoristy je to poté souboj o hledání nové formy protestní politiky, ve které může hrát zajímavou roli vymezení vůči prezidentovi. Opoziční strany mají tuto roli ještě složitější. Zahraniční politika dnes už stačit nebude, v té koneckonců všech pět stran mluví fakticky stejným jazykem. O nutnosti ekonomické kompetence dnes hovoří všichni, ale jako vždy je to pouze o lidech.
Strana vs. lídr
Zcela bez přehánění dnes žijeme v lídrokracii. Role předsedy či lídra byla důležitá vždy, ale čím dál větší personalizace politiky zesilovaná rolí sociálních sítí a nových médií je jev, který pozorujeme na celém světě. Z dat víme, že extrémní polarizace české politické scény je do velké míry formována právě osobními antipatiemi voličů k lídrům z opačného tábora. Existuje téměř nulová důvěra v Babiše či Okamuru ze stran voličů bývalé pětikoalice a zcela totožné to je i s důvěrou současných vládních voličů ve Fialu nebo Rakušana. Hodnotit lidi nám totiž jde a pokud to hodnocení má být negativní, důvody se hledají skoro samy.
Na konci loňského roku si zvolila nového předsedu TOP 09, v lednu poté ODS, v dubnu to čeká lidovce. Značky stran dnes procházejí obrovskou krizí důvěry a jejich minulost je často hlavním důvodem, proč je lidé nevolí i v současnosti. Z globálních dat plyne, že dvě třetiny světové populace (v zemích, které jsou demokratické) mají pocit, že tradiční strany a politici se nezajímají o lidi, jakou jsou oni. Eroze důvěry ve stranický systém došla tak daleko, že je téměř polovina globální populace ochotna akceptovat i lídra, který bude porušovat zavedená pravidla. Důležitost osobností na různých úrovních poté ukázaly i samotné volby, kdy po 15 letech došlo znovu k zásadní kroužkovací revoluci. Nejčastěji na základě dostupných dat přitom kroužkovali mladí lidé a jejich hlasy primárně dostali mladší kandidáti.
Čtěte také:
Státem řízený socialismus. Vláda posiluje svůj dohled, soudům znemožní zasáhnout
·Během covidu občané denně sledovali tiskové konference s novými opatřeními, po vypuknutí konfliktu na Blízkém východě jim vláda denně servíruje informace o nové maximální ceně nafty a benzínu. Ve stínu čísel na totemech čerpacích stanic ale zůstává Poslaneckou sněmovnou schválená legislativní změna, která může být do budoucna mnohem větším problémem než…
Personální obměna je nyní jedním z nejdůležitějších úkolů současných stran, pro opoziční voliče je však mnohem důležitější a strany si to velmi dobře uvědomují. Klíčem k oslovení voličů je jako vždy mix kompetence, autenticity a přirozeného charismatu, který ale nelze naučit.
Strana vs. volič
Žijeme v politicky nepředvídatelné době. V předvolebních průzkumech, jakkoliv jsou v současné době méně relevantní, se ve výsledcích objevuje i více než deset či dvanáct stran. A přesto jsme svědky toho, že se z pohledu voliče český stranický systém limituje na dva relevantní bloky. Před volbami v roce 2021 bylo 9 % voličů, kteří zvažovali volit strany napříč oběma bloky (současná vláda vs. opozice), v roce 2025 to již bylo pouze 6 %. Při výběru preferované či zvažované strany voliči uvažují v těchto blocích a má to dva efekty.
První z nich je programové, ale ještě více hodnotové zabetonování současných stran v relativně komfortní pozici uvnitř svého bloku. Pokud by z něj strana jakkoliv vystoupila a snažila se cíleně zaútočit na voliče z druhého bloku nějakým nekonvenčním řešením či rétorikou, hrozí poměrně jednoduchý přeliv hlasů ke konkurenci, která takto neriskuje. To je příznačné především u voličů současné opozice, kteří velmi málo odpouští jakýkoliv přešlap, chybu či vymezení z očekávaných pozic. Vede to k taktizování a dostředivosti, které má často za následek nemožnost v zásadních programových bodech strany stejného spektra odlišit.
Druhý efekt je možná ještě zajímavější a souvisí s tím, že strany za posledních několik let naučily vlastní voliče akceptovat svoji přímou konkurenci. Společné tiskové konference, postup ve Sněmovně a hlavně předvolební koalice způsobují, že i pro dříve ideologicky odlišné subjekty je dnes poměrně složité se vymezit proti těm, se kterými sdílejí často statisíce potenciálních voličů.
Čtěte také:
Proč Západ mluví o kompromisu s režimem, který čeká na konec světa
·Dlouhodobě sleduji na síti X jemenskou analytičku Nadwu Al-Dawsari. Nadwa je výzkumnice a spolupracovnice Middle East Institute ve Washingtonu, která strávila dvě desetiletí v terénu – s jemenskými kmeny, v oblastech ovládaných Húsíi a analyzovala íránské sítě v regionu. Nepíše často, ale když píše, bývá to přesnější než většina toho, co vychází v západ…
A právě v tomto kontextu přichází na řadu myšlenka spojování, přestože se proti ní dnes v zásadě všechny strany alespoň nepřímo vymezují či o ní příliš nechtějí diskutovat. Budují totiž identitu, emancipují se a posilují roli lídra, jak bylo zmíněno výše. V tuto chvíli možná nedává smysl žádnou velkou předvolební koalici otevřeně deklarovat, ale především pro opoziční strany je to dnes nejrealističtější scénář, jak v příštích volbách výrazně uspět. Pro voliče je totiž spojování podobných subjektů mnohem přirozenější a méně bolestnější než pro straníky.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.