Michal Kormaňák: Fascinace Babišem jako Berlusconim aneb Deset poučení z voleb
Jak po roce 2025 najít cestu k českým voličům
Povolební vyjednávání se stala rutinou dnešních dnů a týdnů. Emoce jsou do velké míry zklidněny, a právě odstup je nejcennější pro střízlivé úvahy o budoucnosti. Tyto volby zřejmě nebyly nejdůležitější v historii. Kampaň v nich nebyla ani nejšpinavější a finální zvraty byly pouze minimální. I přesto dle mého ukázaly na několik jevů, které mohou ovlivnit politickou mapu nejenom pro další čtyři roky. Dílčích poučení by mohly být desítky, přesto jsem se pokusil definovat hlavních deset. Nikoliv očima stranických sekretariátů nebo učebnic politických ideologií, ale skrze to, co prožívá a vnímá česká populace.
Politici celého světa ztrácí kompas v době, kdy se i občané jejich zemí snaží zorientovat ve světě, který je komplexní a plný nejistot. Lidé se nechovají předvídatelně a na základě dlouhodobých vzorců, což definuje zcela novou úroveň voličské poptávky. A kdo se na ni nepřipraví, neuspěje.
Bloky
Fenoménem a zároveň prokletím české politiky je nejpozději od let 2016/2017 systém dvou velkých bloků, které definují voličské rozhodování. Jejich prostupnost je dlouhodobě minimální a v hypotetickém scénáři dosahovala těsně před volbami přibližně 7 % voličů. Dva světy, které jsou velmi rozdílné a definující spíše slovem „anti“ než slovem „pro“. Blok bývalé vládní pětikoalice dosáhl v těchto volbách téměř totožného procentuálního výsledku jako v roce 2021. Méně propadlých hlasů však znamená rozdíl mezi vládnutím a opozicí. Poměr bloků je pro strany bývalé pětikoalice nevýhodný a na štěstí nejde vsázet donekonečna. Recept je jednoduchý v teorii, horší v praxi. Jde o nové tváře, případně zcela nový subjekt s potenciálem oslovit dvouciferné procento voličů z obou stran. Ani jedno z toho se však nezrodí za týden a už vůbec ne nahodile či zázrakem.
Generace
Po 15 letech zažila česká politika opět něco, co by se dalo nazvat kroužkovací revolucí. Do Poslanecké sněmovny se dostalo nečekané vysoké procento mladých lidí, ale také žen. Především voliči bývalých vládních stran častěji oceňovali osobnosti na kandidátce, které mohli vykroužkovat. U Pirátů a STANu to byla až třetina voličů, které tyto osobnosti pozitivně ovlivnily k volbě strany. A preferenční hlasy využila téměř polovina z nich. Touha po generační obměně je něco, na co stranické sekretariáty musí reagovat. Výzvou v této oblasti je tak ideálně namixovat nové a atraktivní tváře s trošku nudným, ale stále potřebným politickým rutinérstvím zkušených kádrů. Jedno je však jisté. Vysedět si svá místa ve vrcholné politice je věcí minulosti.
Lídři
Důležitá role silných lídrů je bezpochyby globálním fenoménem. Podle dat Ipsosu z roku 2025 si 64 % občanů z 31 zemí světa přeje silného lídra, který si jejich zemi vezme zpět od bohatých a mocných. Ať už si pod tím lidé představují cokoliv. 47 % dokonce souhlasí s tím, že by takový lídr měl být za jistých okolností ochoten porušovat pravidla. Důležitost lídrů v české politice ukázaly v loňském roce hned dvoje volby – evropské a krajské. Kdo měl ve svém čele charismatickou osobnost, uspěl. Vysoká personalizace politiky není jev, který bychom tu měli nově. Zdá se však, že jeho důležitost roste. Adaptace na tento nový normál musí přijít ve všech vrstvách politiky. Pokud nezasáhnou stranické sekretariáty, zasáhnou voliči.
Čtěte také: Karel Křivan: Vládní strany si z věže morální nadřazenosti nevšimly, že volby už skončily
Autentičnost
Rozumí problémům obyčejných lidí. Atribut, který umí vyhrát volby. Podle dat ho má Andrej Babiš nebo Miloš Zeman. Petr Fiala je zase spojován se slušností a inteligencí, což oslovuje jinou, nicméně také širokou cílovou skupinu. Autentičnost politika je dnes tak základní potřebnou charakteristikou, že je téměř zbytečné se o ní bavit. Data vás mohou nasměřovat směrem k voličské poptávce a ideálnímu archetypu politika, ale není dobré se jimi vždy slepě řídit. Obraz Jiřího Drahoše stahujícího králíka na venkově pár dní před prezidentskými volbami v roce 2018 je myslím dostatečným mementem. Ale zpátky k budoucímu premiérovi, jehož veřejná image je překvapivá právě tím, že z pozice miliardáře působí jako obyčejný člověk a zdá se, že nikoliv úplně na sílu. Koneckonců, jeden můj francouzský kolega nedávno prohlásil: „Češi mi v mnohém připomínají severovýchodní Italy. Jsou individualističtí, vzdorují státní autoritě, nenávidí cokoli německého, ale fascinuje je Německo. Zároveň jsou rovnostářští a akceptují, že lidé zbohatnou, pouze pokud si zachovají lidové způsoby... Proto Berlusconi, proto Babiš.“
Značka
Strany jsou dnes sice stále nositelem idejí a programu, ale role jejich značek se stává méně důležitá, než tomu bylo v minulosti. Vztah voličů ke stranám je čím dál vlažnější a voliči často nemají výrazný problém změnit stranu, klidně i na poslední chvíli. Ještě několik dní před volbami do Poslanecké sněmovny necelá třetina voličů nevylučovala, že může své rozhodnutí přehodnotit. Mainstreamové strany přestaly být tak silně ideologicky ukotvené, což nutně způsobuje jejich dostředivou tendenci, často právě i pod tlakem veřejného mínění hledající co nejmasovější zásah programových bodů. Dobrým příkladem jsou loňské volby do EP. K tématu migrace, Green Dealu či nutnosti Evropy zaměřit se na konkurenceschopnost hovořily partaje téměř totožným hlasem.
Raison d’être strany dnes často stojí na jedné či dvou programových prioritách, které ji odliší. Schopnost a ochota voličů kriticky řešit desítky programových bodů se limitně blíží nule. Důležitá je tak jiná věc, která z velké míry definuje rozhodnutí o volbě. Identita.
Čtěte také: Dušan Vaškovic: Česká koruna jako pojistka při napadení východní hranice NATO
Identita
Především ve sněmovních volbách kupuje volič jakýsi komplexní balíček. Nejen algoritmy sociálních sítí nás v poslední dekádě uzavírají do bublin a nabízejí přesně to, co je v souladu s naším přesvědčením. To, jak politické strany mluví, musí dokonale ladit s osobní identitou voliče – s jeho hodnotami a aspiracemi, které jsou často podvědomé. Nejde pouze o funkční složku (program), ale i o tu emoční. Z dat víme, že emoce v rozhodování o volbě strany nad funkční složkou vítězí. Hodnotové a programové body se přitom vzájemně vrství a posilují. Například voliči současných vládních stran jsou častěji proevropští, prozápadní, liberální ve vztahu ke kulturním otázkám a podporují radikálnější kroky k ochraně klimatu. Stačí, aby jediná z těchto složek u strany nebo kandidáta do tohoto schématu nezapadala - a je to problém. Nakonec totiž nevolíme jen stranu, ale to, kým chceme být a jakou identitu tak sobě i ostatním přiznáváme.
Umírněnost
Na základě čistého procentuálního součtu hlasů ve volbách se potvrdilo, že česká společnost není příliš otevřená extrémům. 12 % hlasů pro strany, které zpochybňovaly členství naší země v EU či NATO je výsledek, který o české dost populaci vypovídá. Z vlastních výzkumů na různá společenská témata máme poznatky, že na mnoha klíčových oblastech pro efektivní fungování státu je v populaci většinová shoda. Lidé zároveň stále považují liberálně-demokratický systém za nejlepší možný a mnohem častěji chtějí měnit vlády a konkrétní politiky než celý systém. A zde se dostáváme do paradoxní situace, která celý koncept umírněnosti pouze podtrhuje. Velmi často totiž chceme jako společnost politickou změnu a až menší desítky procent voličů by uvítali novou stranu. V realitě nám však vyhovuje status quo s pouze kosmetickými úpravami a rétorikou, která naději na změnu mnohem více dává, než ji reálně přináší. Jedno je nicméně jisté. Na konci roku 2025 pro extrémní pozice v české politice není příliš prostoru.
Sítě
Ve světě, který je zaplaven informační inflací, se nám dnes těžko orientuje. Sociální sítě jsou fenoménem tak zásadním, že budou mít v učebnici historie popisující 21. století velmi dlouhou vlastní kapitolu. Proměňující se role mainstreamových médií je politickou realitou v celém západním světě. Nejlepší politici jsou zároveň influenceři s vlastními mediálními platformami a minimálně na příkladu Filipa Turka vidíme reálný dopad tohoto jevu na volební výsledky v České republice. Není náhodou, že podle dostupných dat patří právě voliči Motoristů mezi nejčastější uživatele sociálních sítí. Adaptace na nové způsoby oslovování voličů probíhá v českých stranách různě úspěšně, ale musí se stát novým standardem. Kdo se nepřizpůsobí, už v dalších volbách nebude mít šanci.
Odpuštění
Voliči v České republice mají odlišnou citlivost na kauzy a skandály jejich oblíbených stran či osobností. Na datech se potvrzuje, že emoční vazba voličů ANO či SPD k předsedům těchto hnutí je mnohem silnější než vazba voličů k představitelům bývalé pětikoalice. S tímto se pojí rovněž schopnost voličů odpouštět kauzy, které by možná ještě před dvaceti lety stály za rezignací dané osoby z politické funkce. Několikrát jsme v minulosti v konkrétních číslech viděli to, že například kauza Čapí hnízdo posiluje loajalitu voličů ANO namísto toho, aby ji narušila. Voliči bývalé koalice jsou naopak často až extrémně senzitivní a kritičtí i vůči věcem, které by se daly leckdy považovat za málo podstatné.
Strany v obou blocích spektra v tomto hrají s ohledem na vlastní elektorát odlišnou hru a nutno říct, že nově rodící se vláda to ve vztahu k vlastním voličům má prostě jednodušší. Jde o fenomén, který do velké míry definuje schopnost a možnosti stran nejenom k prosazování vlastní agendy, ale také k tolikrát kritizované komunikaci směrem k elektorátu. A špatná zpráva pro mnohé je ta, že voliči se mění jen velmi neradi. I v tomto případě musí změna přijít směrem od stran.
Nejistota
77 % Čechů tvrdí, že současný svět přináší největší nejistotu od roku 1989. Pouze 32 % lidí pak věří, že další generace budou žít v lepším světě než ty předchozí. Nejméně často si to myslí generace dnešních třicátníků. V loňském roce se v České republice narodilo nejméně dětí v samostatné historii státu a demografický růst zajišťuje pouze migrace, především ta z Ukrajiny. Lidé ztrácejí půdu pod nohama a idea liberální demokracie stojící na příslibu kontinuálně lepší budoucnosti se bortí. Politici napříč spektrem však stále slibují to, že od státu budeme dostávat více a na daních odevzdávat méně.
V určitých podmínkách, které definují velké externí krize, jako je pandemie či válka, však těmto slibům prostě nelze dostát bez toho, aniž by to mělo drtivé důsledky například na udržitelnost veřejných financí. A klíčovou výzvou je to, aby politici našli cestu k voličům, která bude zaměřena na srozumitelné komunikaci, politice zaměřené na výkon a schopnosti provést voliče dobou, která je komplexnější a nejistější víc než kdy dřív.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.