Libanon: stát, který se nechal zničit zevnitř

Místo, kde se za kompromisy platí krví

V roce 1949 napsal libanonský novinář Georges Naccache do deníku L’Orient editorial článek, za který šel na tři měsíce do vězení a jeho noviny byly na půl roku zastaveny. Název byl: „Deux négations ne font pas une nation” tedy v překladu: „Dvě negace netvoří národ“. Podstata byla, že křesťané se vzdali Západu, muslimové se vzdali arabského světa a z těchto dvou aktů vznikl Libanon. Země definovaná ne tím, čím je, ale tím, čím nechce být. „Tohle nám z toho udělali,” napsal Naccache. „Zemi dvou pátých kolon.”

Bylo mu pětačtyřicet let a psal o politickém systému, který byl starý šest let. V roce 2026 má ten systém osmdesát tři let, Naccache je dávno mrtvý, ale jeho diagnóza platí přesněji než kdykoli předtím.

Stát, který se narodil se systémovou vadou

Libanon získal nezávislost na Francii v roce 1943. Ale nezískal stát. Získal dohodu. Říká se jí Národní pakt, dokument, který vlastně nikdy nebyl formálně sepsán. Dohodli ho dva muži: maronitský křesťan Bišára al-Chúrí (maronité jsou východní katolická církev v jednotě s Římem, historicky nejsilnější křesťanská komunita v Libanonu, jejíž kořeny sahají do pátého století), první prezident nezávislého Libanonu, a sunnitský muslim Rijád as-Sulh, první premiér. Podstata byla jednoduchá. Křesťané se vzdají vazby na Francii, muslimové se vzdají snu o spojení se Sýrií. Výměnou za to se moc rozdělí podle náboženství, na základě sčítání lidu z roku 1932, kdy křesťané tvořili těsnou většinu.

Prezident bude vždy maronita. Premiér vždy sunnita. Předseda parlamentu vždy šíita. Velitel armády maronita. Šéf vojenské rozvědky maronita. Parlament v poměru šest křesťanů ku pěti muslimům. Celý státní aparát, od ministerských křesel po pošťáky, rozdělen podle vyznání. Osmnáct uznaných náboženských skupin, osmnáct nároků na podíl. A každá z nich soustředěná v jiné části země. Maronité v centrálním horském pásu Mount Lebanon, sunnité na severu kolem Tripolisu a na pobřeží u Sajdy, šíité na jihu a v údolí Bekáa při syrských hranicích, drúzové v horách Šúfu, řečtí pravoslavní a melchité roztroušení mezi nimi. Ne stát s menšinami, ale mozaika teritoriálně oddělených komunit, z nichž žádná nemá většinu a každá ovládá svůj kus území.

Mělo to být dočasné opatření, přechodový mechanismus, než vyroste libanonská národní identita, která nahradí identitu sektářskou. Nevyrostla. Místo ní vyrostl klientelistický systém, ve kterém politici nereprezentovali voliče, ale sekty. Kde korupce nebyla selhání systému, ale jeho základní princip. Kde každá demografická změna (a šíitská populace rostla rychleji než ostatní) znamenala existenční hrozbu pro všechny ostatní.

Naccache to viděl po šesti letech. Zbytku světa to události připomínají dodnes a svět stále nerozumí tomu, proč se Libanon nedokáže „opravit.” Nedokáže se opravit, protože není rozbitý. Funguje přesně tak, jak byl navržen. Jen ten návrh byl od začátku vadný.

První prasklina: 1958

Patnáct let byla situace poměrně stabilní, ale pak přišel Násir. Gamál Abdal Násir byl egyptský prezident, který se po vojenském puči v roce 1952 stal nejpopulárnější postavou arabského světa. Když v roce 1956 znárodnil Suezský průplav a přežil následnou invazi Británie, Francie a Izraele, proměnil se v symbol odporu proti koloniálním mocnostem. Pro miliony Arabů od Maroka po Irák ztělesňoval sen o jednom arabském národě, sjednoceném a silném.

Čtěte také:

V únoru 1958 tento sen dostal konkrétní podobu. Násir a syrský prezident Šukrí al-Kuvatli vyhlásili Spojenou arabskou republiku, sloučení Egypta a Sýrie do jednoho státu s hlavním městem v Káhiře. Iniciativa přišla ze Sýrie, kde se baasistická strana a armáda obávaly komunistického převratu a viděly spojení s Násirem jako záchranu. Referenda v obou zemích schválila sloučení s téměř stoprocentní podporou.

Reakce v arabském světě byla euforická. Násir přijel do Damašku a vítaly ho obrovské davy, mezi nimi tři sta padesát tisíc Libanonců – z celkové libanonské populace milion a půl. Každý čtvrtý Libanonec se vydal do sousední země oslavovat vznik nového státu. Libanonští sunnité chtěli, aby se Libanon připojil. Libanonský prezident Camille Chamoun, maronitský křesťan nakloněný Západu a jediný arabský lídr, který otevřeně podpořil americkou Eisenhowerovu doktrínu namířenou proti sovětskému vlivu v regionu, to odmítl. A navíc se pokusil změnit pravidla tak, aby mohl zůstat v úřadě na druhé období, které mu ústava zakazovala. Nepřekvapivě vypuklo povstání. Muslimské čtvrti Bejrútu a Tripolisu se vzbouřily. A jak to tak v této části svět bývá, tak vše je spojené se vším. Šíitští militanti v údolí Bekáa dostávali zbraně ze Sýrie a Chamoun požádal o pomoc Washington.

Eisenhower poslal čtrnáct tisíc námořních pěšáků. Operace se jmenovala Blue Bat a bylo to první otevřená americká vojenská intervence na Blízkém východě vůbec. Mariňáci přistáli na pláži u Chalde, pět kilometrů jižně od Bejrútu, a místo odporu je vítaly ženy v bikinách, prodavači Coca-Coly a obchodníci s koberci. Za tři měsíce bylo po všem. Američané přišli o jedno vojáka, Chamoun rezignoval a prezidentem se stal generál Šiháb.

Kdyby si chtěl někdo vzít ze situace ponaučení, tak by bylo poměrně jednoduché. Libanonský systém dělení moci podle vyznání neumí absorbovat vnější tlak. Každá regionální krize se přes jeho praskliny přelije dovnitř. A to, co vypadalo v roce 1958 jako epizoda, bylo ve skutečnosti šablona, která se bude opakovat a bohužel vždy s horšími výsledky.

Rok 1969 a Káhirská dohoda: moment, kdy Libanon přišel o suverenitu

Před rokem 1969 ale přišly dvě dekády, bez kterých nelze Káhirskou dohodu plně pochopit. V roce 1948, po vyhlášení státu Izrael a první arabsko-izraelské válce, uprchlo do Libanonu přibližně sto tisíc Palestinců. Byli usazeni v uprchlických táborech, kde zůstali bez občanství, bez pracovních práv, bez možnosti integrace. Libanon je odmítl přijmout za své, mimo jiné proto, že vstřebání sto tisíc sunnitských muslimů by narušilo křehkou náboženskou rovnováhu, na které stál Národní pakt. Tábory zůstaly. Lidé v nich taky. Nebylo kam odejít.

V padesátých a šedesátých letech byl navzdory tomu Libanon na vrcholu. Bejrút si vysloužil přezdívku „Paříž Blízkého východu“, kosmopolitní město s bankami, hotely, univerzitami a noční scénou, které nemělo v regionu konkurenci. Zlatá éra, která zakrývala praskliny pod povrchem.

V roce 1964 vznikla na kongresu v Jeruzalémě, tehdy pod jordánskou kontrolou, Organizace pro osvobození Palestiny. OOP měla od počátku jeden jednoduchý cíl: osvobození Palestiny ozbrojeným bojem. Po šestidenní válce v roce 1967, kdy Izrael obsadil Západní břeh, Gazu, Sinaj a Golanské výšiny, přišla do Libanonu další vlna palestinských uprchlíků. OOP operovalo nejdřív z Jordánska, kde ale v letech 1970–71 proběhl krvavý konflikt známý jako Černé září, kdy se palestinské milice pokusily o převrat proti králi Husajnovi, jordánská armáda je rozdrtila a OOP bylo vyhnáno ze země. Zbývala jim jen jedna destinace: Libanon.

Čtěte také:

V roce 1969 se pak stalo to, z čeho se Libanon nikdy nevzpamatoval. Egyptský prezident Násir, stále dominantní postava arabského světa, přesvědčil libanonskou armádu, aby podepsala dohodu s Jásirem Arafátem, vůdcem OOP. Dohoda vznikla v Káhiře a její podstata byla jednoduchá: OOP dostane právo fungovat jako ozbrojená guerillová síla uvnitř palestinských táborů na jihu Libanonu.

Na papíře to vypadalo jako ústupek. Omezený, kontrolovaný, vázaný na konkrétní tábory. V praxi to znamenalo, že Libanon právě ztratil monopol na ozbrojenou kontrolu vlastní země a nikdy ho nezískal zpět. OOP vybudovalo na jihu de facto stát ve státě. Ozbrojené tábory, vojenské základny, vlastní administrativa. Z libanonského území útočilo na Izrael. Přeshraniční nálety, raketové útoky, teroristické akce. Libanonská armáda nemohla ani nechtěla zasáhnout. Jih země přestal být pod kontrolou Bejrútu.

Tohle je klíčový moment celého příběhu, a většina lidí, kteří dnes diskutují o Libanonu, ho nezná. Jednou otevřené dveře se v Libanonu nikdy nezavřely. Každý další aktér, Sýrie, Izrael, Hizballáh, vstupoval do prostoru, který už byl vyklizený libanonskou armádou a ozbrojenými složkami. Káhirská dohoda byla formálně zrušena v roce 1987, ale to již bylo dávno pozdě.

Občanská válka a zapomenutá okupace

V roce 1975 se Libanon propadl do občanské války, která trvala patnáct let. Maronitské milice proti palestinským frakcím. Sunnitské skupiny proti drúzům, arabské menšině s vlastním náboženstvím odvozeným od islámu, která v Libanonu tradičně obývá horské oblasti Šúfu. Sýrie proti všem a za všechny zároveň. Izrael na jihu. Írán v zákulisí. Osmnáct sekt, desítky milicí, statisíce mrtvých.

O občanské válce samotné jsou napsány stohy knih a tento text nemá ambici se jí věnovat. Ale jeden fakt je pro pochopení dnešního Libanonu zásadnější než cokoli jiného, a z mainstream narativu systematicky vypadává. Sýrie Libanon okupovala déle než Izrael.

Háfiz al-Asad, syrský prezident a zakladatel dynastického režimu, který vládl Sýrii od roku 1970, vyslal v roce 1976 vojáky do Libanonu a jeho syn Bašár je stáhl až v roce 2005, tedy za dvacet devět let. Izrael obsadil jih v roce 1982 a stáhl se v roce 2000. Přesto, když se řekne „okupace Libanonu,” většina lidí si vybaví Izrael.

Syrská přítomnost byla formálně legitimizována Arabskou ligou jako „mírová síla.” V praxi to byla kontrola. Syrská rozvědka řídila libanonskou politiku. Syrské kontrolní body pokrývaly celou zemi, od Sajdy na jihu po Tripolis na severu. Háfiz al-Asad a po něm Bašár tři dekády blokovali jakoukoli reálnou reformu libanonského státu. Kontrolovali, kdo bude prezidentem. Bránili vyzbrojení libanonské armády. A co je klíčové, tak poskytovali operační prostor pro růst Hizballáhu. Bez syrské okupace by Hizballáh neměl dvě dekády relativního klidu, které potřeboval k přeměně z partyzánské milice na regionální vojenskou mocnost.

Syrská kapitola skončila až v roce 2005, a skončila vraždou. Rafík Harírí byl sunnitský miliardář, který po konci občanské války investoval vlastní jmění do obnovy zničeného Bejrútu. Stal se premiérem, symbolem naděje a modernizace. Ale čím úspěšnější byl, tím víc překážel syrskému vlivu a Hizballáhu. Čtrnáctého února 2005 jeho kolonu v centru Bejrútu rozmetala bomba s tisícem kilogramů výbušnin. Zahynul Harírí a dalších jednadvacet lidí. Zvláštní tribunál OSN později obvinil pět příslušníků Hizballáhu, přičemž vyšetřování poukázalo na spolupráci s režimem Bašára al-Asada.

Čtěte také:

Co následovalo, překvapilo všechny. Čtrnáctého března 2005, přesně měsíc po atentátu, vyšel do ulic Bejrútu přibližně milion Libanonců. Čtvrtina celé populace země na jednom náměstí. Křesťané, sunnité, drúzové společně požadovali jediné: ať Sýrie odejde. Říká se tomu Cedrová revoluce a byl to nejmasovější občanský protest v dějinách Libanonu. Pod mezinárodním tlakem, včetně americké a francouzské diplomacie, Bašár al-Asad stáhl syrské jednotky. Po dvaceti devíti letech okupace. Sýrie odešla. Ale škoda byla nevratná. A Hizballáh, který měl syrskou přítomností zaručen operační prostor, už ho nepotřeboval. Byl dost silný na to, aby si ho zajistil sám.

Izrael: když alternativa neexistuje

V českých médiích se o tom mluví buď opatrně, nebo vůbec. Izrael nikdy neměl strategickou alternativu.

V březnu 1978 se jedenáct členů Fatahu vylodilo z Libanonu na izraelském pobřeží, uneslo autobus na pobřežní silnici a zabilo třicet osm civilistů, z toho třináct dětí. Tři dny nato Izrael zahájil operaci Litani. Dvacet pět tisíc vojáků obsadilo jih Libanonu až k řece Litání. Cíl byl jednoduchý. Odtlačit OOP od hranice. Izrael se stáhl po třech měsících. OSN následně vytvořilo UNIFIL, mírovou sílu, která měla zajistit, že se OOP nevrátí. OOP se vrátilo.

V roce 1982 Izrael provedl invazi znovu a došel tentokrát až k Bejrútu. Devadesát tisíc vojáků, třináct set tanků. Cíl tentokrát širší. Zničit vojenskou infrastrukturu OOP a vytvořit proizraelskou vládu. Válka byla kontroverzní, zejména masakr v Sabře a Šatíle, palestinských uprchlických táborech v Bejrútu, kde maronitské milice povraždily stovky až tisíce palestinských civilistů za pasivního přihlížení izraelské armády. Ariela Šarona, tehdejšího ministra obrany a architekta celé invaze, donutil skandál k rezignaci. Ale z čistě strategického hlediska platilo, že jih Libanonu byl de facto nepřátelské území, ze kterého denně létaly rakety na izraelská města. Libanonský stát území nekontroloval a OSN již vůbec ne. Nekontroloval ho nikdo kromě OOP. Izrael mohl čekat na další masakry, nebo jednat.

Po stažení z většiny Libanonu si Izrael v roce 1985 ponechal devítikilometrovou bezpečnostní zónu na jihu. Začalo osmnáct let guerillové války, nejdřív proti OOP, pak proti Hizballáhu.

Hizballáh vznikl v roce 1982 jako přímá reakce na izraelskou invazi. Ale nevznikl zdola. Írán vyslal do údolí Bekáa přibližně patnáct set příslušníků IRGC, Islámských revolučních gard, elitní ozbrojené složky íránského režimu stojící mimo regulérní armádu, kteří se syrským souhlasem vybudovali výcvikovou základnu a začali sjednocovat roztříštěné šíitské milice pod jednu organizaci. Šíitská komunita v Libanonu byla historicky nejslabší a nejodstrčenější ze všech náboženských skupin. Politicky, ekonomicky i společensky na okraji maronitsko-sunnitského dvouvládí, které zemi řídilo od roku 1943. Frustrace byla reálná a byla to ideální příležitost pro Írán, aby ji zneužil.

Bývalý izraelský premiér Ehud Barak to v roce 2006 uznal s brutální upřímností: „Když jsme vstoupili do Libanonu, žádný Hizballáh neexistoval. Šíité na jihu nás vítali rýží a květinami. Naše přítomnost tam Hizballáh vytvořila.” To neznamená, že Izrael „založil” Hizballáh, protože to udělalo IRGC, s íránskými penězi, íránskými zbraněmi a íránskou ideologií. Ale izraelská okupace vytvořila podmínky, které Írán využil.

V roce 1983, rok po svém vzniku, Hizballáh provedl sebevražedný útok na kasárna amerických námořních pěšáků v Bejrútu. Dvě stě čtyřicet jedna amerických vojáků zahynulo. Byla největší jednorázová ztráta americké armády od druhé světové války. Amerika udělala zásadní chybu, kterou si Ronald Reagan podle vše vyčítal do konce života. Stáhnul americké vojáky z Libanonu. Poučení pro Hizballáh bylo jednoduché: terorismus funguje.

V roce 1985 Hizballáh vydal svůj programový manifest. Otevřeně v něm požadoval zničení Izraele, vyhnání západního vlivu z regionu, přísahu věrnosti íránskému nejvyššímu vůdci a zavedení islámského státu podle íránského modelu. Hasan Nasralláh, pozdější vůdce Hizballáhu, který organizaci řídil přes tři dekády až do svého zabití Izraelem v září 2024, v projevu z konce osmdesátých let vysvětlil, že cílem není vytvořit islámskou republiku jen v Libanonu, ale učinit Libanon „součástí velké islámské republiky.” Od prvního dne to nebyl „odpor.” Byl to íránský projekt s íránskými cíli, realizovaný libanonskýma rukama.

Stažení Izraele přišlo v roce 2000. A s ním zmizel poslední argument pro existenci Hizballáhu jako „odporu.” Hizballáh se ale neodzbrojil. Naopak.

Každá izraelská intervence v Libanonu byla reakcí na selhání někoho jiného: libanonského státu, OOP, Sýrie nebo OSN. Můžete se hádat o proporcionalitu, o metody, o Sabru a Šatílu, ale nemůžete se hádat o kauzalitu. Když vám ze sousedova pozemku léta střílí na děti a soused říká, že s tím nemůže nic dělat, máte omezenou sadu možností. Izrael je vyzkoušel všechny – diplomatické i vojenské. Žádná nefungovala dlouhodobě. Protože problém nebyl nikdy na izraelské straně hranice.

OSN: nejdražší divadlo na Blízkém východě

UNIFIL, Prozatímní síly OSN v Libanonu, existuje od roku 1978. Čtyřicet osm let. Původní mandát: potvrdit stažení Izraele, obnovit mezinárodní mír a pomoci libanonské vládě obnovit autoritu na jihu. Ani jeden z těchto bodů nebyl splněn.

UNIFIL neodzbrojilo OOP. Nezabránilo izraelské invazi v roce 1982. Nezabránilo vzniku Hizballáhu. Nezabránilo jeho vyzbrojení. V létě 2006 Hizballáh unesl dva izraelské vojáky při přeshraničním útoku a zahájil raketovou palbu na severní Izrael. Následovala třiatřicetidenní válka, při které zahynulo přes tisíc dvě stě lidí v Libanonu a sto šedesát v Izraeli. Po ní přišla rezoluce 1701, dokument, který měl konečně vyřešit problém. Rezoluce 1701 požadovala odzbrojení Hizballáhu, demilitarizaci jihu, žádné zbraně jižně od řeky Litání kromě libanonské armády a UNIFIL. Hizballáh souhlasil.

Protivládní demonstrace v Bejrútu, 2006. Zdroj: maryatexitzero via Wikimedia Commons

Výsledek po osmnácti letech byl jednoduchý. Hizballáh shromáždil sto padesát tisíc raket, vybudoval síť tunelů a bunkrů doslova metry od pozic UNIFIL. Střílel na Izrael z pozic v bezprostřední blízkosti základen OSN. Blokoval patroly UNIFIL, ničil jejich kamery, útočil na jejich vozidla. A UNIFIL, deset tisíc vojáků za půl miliardy dolarů ročně, nedělal nic.

Kofi Annan po přijetí rezoluce 1701 prohlásil, že „odzbrojení Hizballáhu není přímý mandát OSN.” Francie, hlavní přispěvatel, se distancovala od jakéhokoli vynucování. Libanonský ministr obrany řekl v televizi: „Armáda nebude nasazena na jihu k odzbrojení Hizballáhu.” Všichni souhlasili s rezolucí a nikdo neměl v úmyslu ji splnit.

Tohle není neúspěch. Neúspěch předpokládá pokus. Tohle je institucionalizované divadlo. A za tohle divadlo platí z velké části američtí daňoví poplatníci, sto čtyřicet tři milionů dolarů ročně, čtvrtina celého rozpočtu UNIFIL. Když se dnes řekne, že izraelské operace v Libanonu jsou „porušením mezinárodního práva,” stojí za to se zeptat kterého? Toho, které osmnáct let tolerovalo budování arzenálu sto padesát tisíc raket? Mezinárodní právo má smysl jen tehdy, když platí pro všechny. V Libanonu platilo jen pro Izrael.

Taifská dohoda: kompromis, který všechno zhoršil

Občanská válka skončila v roce 1990 Taifskou dohodou. Poměr v parlamentu se upravil na pět ku pěti mezi křesťany a muslimy. Některé prezidentské pravomoci přešly na premiéra a kabinet. Syrská přítomnost byla formálně požehnána. A Hizballáh jako jediná ozbrojená skupina dostal výjimku. Všechny ostatní milice měly odzbrojit, Hizballáh ne. Zdůvodnění: odpor proti izraelské okupaci jihu. Za tuto výjimku tvrdě loboval Írán. Všichni to přijali, protože se to jevilo jako rozumný kompromis. Malá milice na jihu, omezený mandát, dočasné řešení. Nikdo nepředpokládal, co bude následovat.

Izrael se stáhl v roce 2000. Důvod pro „odpor” zmizel. Hizballáh nejenže neodzbrojil, ale zahájil transformaci, která nemá v dějinách nestátních aktérů obdobu. Vybudoval vlastní bankovní systém. Vlastní telekomunikační síť. Vlastní nemocnice a kliniky. Vlastní zpravodajskou službu. Vlastní policii. Vlastní generátory elektřiny. Vlastní systém sociální podpory. Stát ve státě. A stát uvnitř byl silnější než stát venku. Současně Hizballáh prorostl i legální politické struktury. Od roku 1992 sedí v libanonském parlamentu, kde drží třináct křesel, a od roku 2005 má zástupce v kabinetu. Kombinace vojenské síly a politické legitimity mu dala nástroje, které žádná jiná milice v regionu neměla. Mohl blokovat legislativu, ovlivňovat jmenování soudců, kontrolovat ministerstva. A přesně to dělal.

Čtvrtého srpna 2020 explodovalo v bejrútském přístavu dva tisíce sedm set padesát tun dusičnanu amonného, které tam ležely šest let bez jakéhokoli zabezpečení. Dvě stě osmnáct mrtvých, sedm tisíc zraněných, tři sta tisíc lidí bez domova. Jedna z největších nenukleárních explozí v historii. Hizballáh popřel jakoukoli zodpovědnost. Jenže podle amerického ministerstva financí bezpečnostní šéf Hizballáhu Wafík Safá měl nad přístavem značný vliv, a spojenci Hizballáhu v té době řídili ministerstvo dopravy zodpovědné za přístav i ministerstvo financí zodpovědné za celní správu. Za šest let nikdo z nich nevznesl otázku, proč ve skladu číslo dvanáct leží tisíce tun výbušného materiálu. Vyšetřování bylo opakovaně blokováno politiky napojenými na Hizballáh. Nikdo nebyl odsouzen.

Bejrútská exploze nebyla teroristický akt. Byla něčím horším: dokonalou ilustrací státu, ve kterém nikdo neodpovídá za nic, protože skutečná moc leží jinde než ve vládních budovách

Sýrie: konec iluze o „odporu”

V roce 2012 Hizballáh začal posílat bojovníky do Sýrie. Ne proti Izraeli, ale na pomoc Bašáru al-Asadovi, který čelil občanské válce. Tisíce členů Hizballáhu bojovaly po boku syrské armády a íránských milicí v bitvách o Kusajr, Aleppo, Dajr az-Zaur. Podle odhadů ztratil Hizballáh v Sýrii přes dva tisíce bojovníků.

Pro každého, kdo ještě věřil narativu o „libanonském odporu,” byl tohle moment pravdy. Proč by libanonský odpor proti izraelské okupaci bojoval v syrské občanské válce za syrského diktátora, stovky kilometrů od izraelských hranic? Odpověď je jednoduchá. Hizballáh nikdy nebyl libanonský odpor. Byl íránský nástroj. A Írán potřeboval zachránit Asada, protože Sýrie byla logistickým koridorem, přes který proudily zbraně z Teheránu do Bejrútu. Bez Asada by Hizballáh přišel o zásobovací linii.

Syrská angažovanost Hizballáhu měla i druhý důsledek. Zanechala hlubokou nenávist mezi Syřany a libanonskými šíity. Brutality, kterých se bojovníci Hizballáhu dopustili v Sýrii, vytvořily generační trauma. Vztahy mezi oběma zeměmi z toho dodnes nevyšly.

Kolaps: 2019–2025

V říjnu 2019 vyšly do ulic libanonských měst statisíce lidí. Heslo „Kulluhum ja’ni kulluhum” - „Všichni znamená všichni” - mířilo na celou politickou třídu bez rozdílu vyznání. Poprvé od občanské války protestovali křesťané, sunnité, šíité a drúzové společně, a poprvé nepožadovali víc moci pro svou sektu, ale konec systému samotného.

Systém se nezměnil. Protesty utichly. A pak přišel ekonomický kolaps, který Světová banka označila za jeden z tří nejhorších na světě od roku 1850. Libanonská lira ztratila devadesát osm procent své hodnoty. HDP spadlo o čtyřicet procent. Banky zmrazily vklady. Střední třída zmizela. Elektřina fungovala hodiny denně. Nemocnice operovaly při svíčkách. A uprostřed toho všeho Hizballáh provozoval vlastní generátory, vlastní nemocnice, vlastní systém sociální podpory.

Íránská šablona

Všechno, co bylo dosud popsáno, vypadá jako libanonský příběh. Není. Hizballáh není libanonský problém. Je to íránský výrobní postup a IRGC ho aplikuje všude stejně. Postup je jednoduchý a opakovatelný: najdi sektářskou komunitu s pocitem křivdy. Vyzbrojuj ji. Vybuduj paralelní struktury, vojenské, finanční, sociální. Postupně požírej hostitele. A pak tu komunitu použij jako nástroj projekce íránské moci v regionu. V Libanonu to jsou šíité a Hizballáh. V Iráku šíitské milice: Katá’ib Hizballáh, Asá’ib Ahl al-Hak a desítky dalších. V Jemenu záidíjští Húsíové. V Sýrii celá síť proxies, které pomáhaly držet u moci Bašára al-Asada. V Gaze Hamás a Islámský džihád.

Některé zdroje uvádějí číslo, které by mělo být na titulních stránkách a není. Írán za tři dekády vyzbrojil a organizoval přibližně sedm set tisíc mužů v šesti zemích jako nestátní armády. Sedm set tisíc mužů pod zbraní, mimo autoritu legitimních vlád, financovaných a řízených z Teheránu. Dvě občanské války, v Sýrii a Jemenu. Dva miliony mrtvých. Dvacet pět milionů vysídlených.

Členové Hizballáhu v jižním Libanonu, 2023. Zdroj: Tasnim News Agency via Wikimedia Commons

Libanon je jen nejstarší a nejpropracovanější verze tohoto modelu. Hizballáh je prototyp, kterým se Írán řídil všude jinde. Kdo nevidí tento vzorec a kdo vidí jen „libanonský konflikt” nebo „izraelsko-palestinský spor“, tak nevidí celou mapu. A bez celé mapy nemůžete pochopit, proč tahle válka začala, co je jejím skutečným cílem, a proč třicet let diplomacie nic nezměnilo.

Proč diplomacie nikdy nefungovala a proč tahle válka není agrese

Taifská dohoda nepřinesla odzbrojení. Rezoluce 1701 nepřinesla odzbrojení. Tripartitní jednání Izrael–Libanon–UNIFIL po roce 2006 nepřinesla nic. Roky americké, francouzské a diplomacie zemí Perského zálivu nefungovaly. Stockholmská dohoda s Húsíi z roku 2018, která měla zajistit příměří a předání klíčového přístavu Hudajda pod mezinárodní dohled, posloužila k přezbrojení. Příměří z roku 2022 jim dalo čas vybudovat sítě v Africkém rohu. Pokaždé, když Západ sáhl po diplomatickém nástroji jako po prvním řešení, výsledek byl stejný. Ne proto, že diplomaté byli špatní. Ale proto, že diagnóza byla chybná.

V jednom z předchozích článků jsem psal o šíitské islámské apokalyptické teologii, o víře v příchod Mahdího, o trojici postav z proroctví (Al-Churásání, Al-Jemenský a Sufijání) a o tom, že klíčové postavy íránského a húsíovského vedení se s těmito postavami aktivně ztotožňují. Kdo to nečetl, měl by, protože bez toho kontextu nedává diplomacie s Íránem žádný smysl. Vyjednat kompromis s aktérem, který má pragmatické zájmy, tj. peníze, území, bezpečnostní záruky, je možné a rozumné. Vyjednat kompromis s hnutím, jehož jádro věří, že jeho úkolem je dovést svět k náboženskému vyústění dějin, stojí na úplně jiném základě, a v Libanonu to vidíme v praxi.

V březnu 2026 libanonská vláda zakázala vojenskou činnost Hizballáhu. Hizballáh nepřekvapivě prohlásil, že rozhodnutí neexistuje. Vláda vyhlásila íránského ambasadora, který je sám bývalý velitel IRGC, za personu non grata. Ambasador vydal prohlášení z pohodlí svého velvyslanectví: „S tímto rozhodnutím budeme nakládat, jako by nikdy nebylo přijato.” To není provokace. Je to upřímné vyjádření postoje, kteří říká, že libanonský stát pro ně neexistuje. Nikdy neexistoval.

Podle různých zdrojů přibližně třicet procent libanonské armády tvoří šíité. Polovina z nich patří k hnutí Amal, spojenec Hizballáhu. Druhá polovina jsou přímo lidé Hizballáhu umístění v armádě jako odměna za dobrou službu. Pokud by se libanonská armáda pokusila Hizballáh odzbrojit, třicet tisíc vojáků by okamžitě vyvolalo vzpouru. A velitel armády, generál Rodolf Hekel? Podle zdrojů, které citují regionální analytici, pobírá šedesát tisíc dolarů měsíčně od Hizballáhu. Když ho Lindsey Graham v americkém Senátu požádal, aby označil Hizballáh za teroristickou organizaci, odmítl. „Hizballáh je národní libanonská síla.” Graham vstal a odešel. Když se Hekel vrátil do Bejrútu, Hizballáh ho slavil jako hrdinu.

Stát, který nemůže vynutit svá vlastní rozhodnutí, není stát. Je to fasáda. A kdo dnes křičí „nelegální válka,” měl by předložit alternativu. Ne teoretickou, konkrétní. Co měl Izrael dělat poté, co Hizballáh po 7. říjnu 2023 začal denně ostřelovat jeho území? Poté, co šedesát tisíc izraelských civilistů muselo opustit své domovy na severu? V březnu 2026 šest států Perského zálivu plus Jordánsko společně deklarovalo právo na sebeobranu proti íránským „proxies“. Vyjmenovali přesné články Charty OSN. Dokumentovali radarové záznamy dronů a raket vystřelených z iráckého území na jejich města. Libanon je stejný případ. Mezinárodní právo je jasné. Každý stát odpovídá za to, co se děje na jeho území. Pokud nedokáže zabránit ozbrojeným skupinám útočit na sousedy, sousedé mají právo jednat. Čtyřicet osm let institucionalizovaného selhání. A někdo navrhuje další kolo téhož?

Březen–duben 2026: důkaz v reálném čase

Čtyři dny po americko-izraelském útoku na Írán, při němž zahynul íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí, vstoupil Hizballáh do války. Druhého března 2026 zahájil raketovou palbu na Izrael. Pro nikoho, kdo sledoval předchozích třicet let, to nebylo překvapení.

Za pět týdnů od začátku bojů Hizballáh odpálil přes dvě stě deset raket na izraelské území, to jen podle toho, co zaznamenal UNIFIL. Izrael odpověděl leteckými údery na jižní předměstí Bejrútu, Bekáa, Sajdu, Týr. Pozemní operace pokročila hluboko za modrou linii, demarkační čáru mezi Izraelem a Libanonem stanovenou OSN v roce 2000. Milion lidí, dvacet procent populace, byl vysídlen. Přes tisíc pět set lidí zahynulo.

Jedenáctého března se stalo něco, co strhlo masku definitivně. Hizballáh synchronizoval svou raketovou palbu s íránským útokem. Koordinovaný úder ze dvou front ve stejnou minutu, v měřítku, jaké region dosud nezažil. Pro každého, kdo dosud tvrdil, že Hizballáh je „libanonský odpor” a ne íránská proxy, tohle musí být konec argumentu.

A pak přišel 8. duben. Hodiny poté, co USA a Írán oznámily dvoutýdenní příměří zprostředkované Pákistánem, Izrael zahájil operaci Věčná temnota. Padesát stíhaček, sto šedesát bomb, přes sto cílů za deset minut. Nejmasivnější koordinovaný útok na Libanon od začátku války. Zasáhly centrální Bejrút, obytné čtvrti, obchodní zóny, bez předchozího varování. Nejméně dvě stě padesát čtyři mrtvých za jediný den. Nemocnice v Bejrútu se zaplnily během hodin.

V hodinách po útoku se z regionálních zpravodajských zdrojů a izraelských médií začaly šířit zprávy, že operace měla kromě vojenských cílů zasáhnout i síť, která údajně plánovala politický převrat uvnitř Libanonu – obsazení premiérského paláce Grand Serail, svržení prezidenta Josepha Aouna a převzetí přímých jednání s USA. Tyto informace nejsou v době psaní tohoto textu nezávisle potvrzené. Nicméně zapadají do vzorce dokumentovaného v celém tomto článku. Hizballáh v srpnu 2025 veřejně prohlásil, že „armáda není schopna chránit národ” a že „vláda prodává zemi Izraeli a USA.” Organizace, která veřejně vyhrožuje svržením legitimní vlády, nemusí plánovat převrat tajně. Stačí, aby naplnila to, co říká nahlas.

Netanjahu prohlásil, že příměří s Íránem se na Libanon nevztahuje. Trump totéž. JD Vance dodal: „Pokud chce Írán nechat jednání zkolabovat kvůli Libanonu, je to jeho volba.” Írán pohrozil uzavřením Hormuzu a IRGC tvrdí, že průliv skutečně uzavřelo. Hizballáh devátého dubna odpověděl raketovým útokem na severní Izrael, třicet raket, první útok po vyhlášení příměří.A Libanon? Prezident Aoun popsal útok jako „masakr.” Vláda vyhlásila den smutku. Ministr zdravotnictví prosil mezinárodní organizace o pomoc. Zvláštní koordinátorka OSN pro Libanon Jeanine Hennis napsala na síti X, že „útoky nemohou pokračovat.” A vyzvala k implementaci rezoluce 1701.

Téže rezoluce 1701, která osmnáct let nic nevyřešila.

A tady je potřeba říct něco, co by se nemělo ztratit v žádné analýze. Za každým číslem v tomto článku stojí lidé. Milion vysídlených Libanonců, to nejsou statistiky. To jsou rodiny, které balí děti do auta a jedou pryč z domu, o kterém nevědí, jestli bude stát, až se vrátí. Dvě stě padesát čtyři mrtvých za jediný den, to jsou lidé, kteří šli ráno do práce v centru Bejrútu a domů se nevrátili. Šedesát tisíc Izraelců evakuovaných ze severu, to jsou děti, které rok a půl nechodily do své školy.

Cenu za osmdesát let ústupků, za dekády selhání politiků, diplomacie a mezinárodních institucí neplatí ti, kteří selhali. Platí ji civilisté na obou stranách hranice. Libanonští rodiče, kteří si Hizballáh nevybrali, ale žijí v jeho stínu. Izraelské rodiny, na jejichž domy létají rakety odpálené z vesnic, kde lidé taky chtějí jen žít. Obě strany jsou rukojmí situace, kterou nevytvořily a kterou nemohou změnit. Kdo mluví o této válce bez empatie k lidem, kteří ji nezpůsobili, ale platí za ni, neříká celou pravdu. A kdo mluví o empatii bez přesné diagnózy příčin, nepomáhá nikomu.

Osmdesát let se v Libanonu opakuje stejný vzorec. Ústupek. Kompromis. Legitimizace rakoviny, která požírá stát. Selhání. Další ústupek. Každá dohoda je představena jako řešení a každá skončí hůř než ta předchozí, protože nestátní aktér využije klid k přezbrojení. Západ tento vzorec nejen toleruje, ale aktivně ho umožňuje. Ne ze zlého úmyslu, ale z hluboké neschopnosti porozumět aktérovi, se kterým jedná.

Tohle je Libanon v dubnu 2026. Stát, jehož vláda vyhlašuje dny smutku, zatímco na jeho území probíhá válka, nad kterou nemá žádnou kontrolu. Stát, jehož nejvyšší představitelé prosí o rozhovory s Izraelem, zatímco Hizballáh z téhož území střílí rakety. Fasáda. Fasáda, která musí konečně padnout, protože je již příliš nasycená krví lidí, kteří s ní nemají nic společného.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.