Jan Kofroň: O kolik je NATO silnější než Rusko?
Kdo by nám přišel v případě ruského útoku na pomoc
Zejména na okrajích politického spektra nyní můžeme opakovaně slyšet, že zvyšování obranných výdajů nedává smysl, vždyť NATO je mnohonásobně silnější než Rusko. Ruský HDP se tak tak blíží velikosti HDP Německa, použijeme-li pro Rusko příznivější paritu kupní síly, případně Itálie, použijeme-li nominál. Rusko nemá ani 150 milionů obyvatel, NATO má více jak půl miliardy.
Tento typ úvah nelze šmahem odmítnout. NATO je vskutku (minimálně potenciálně) mnohem silnější než Rusko. A dlouho v našem veřejném prostoru také zaznívaly teze o tom, jak je Rusko těsně před kolapsem a ukrajinské vítězství je jen otázkou času. Tento kolaps se však nedostavil a Rusko zůstává hlavní hrozbou pro NATO a zejména pro jeho východní část. Otázka, jak moc navrch oproti Rusku máme, proto leží na stole.
Aliance
Problém úvah, jako ta výše, je, že idealisticky očekávají, že se aliance chovají zcela stejně jako státy. Totiž, že mají zcela shodné vnímání hrozeb, stejnou akceschopnost i efektivitu. Jde samozřejmě o úvahu mylnou. Aliance jsou seskupením, mnohdy i velmi rozdílných, států, jejichž koordinace je obvykle náročná a nelze ani počítat s tím, že všichni alianční členové dostojí svým závazkům.
Poslechněte si také podcast 10:35
Zaměříme-li se na první bod, musíme zdůraznit, že členové NATO sice dlouhodobě kývali na nutnost dávat na obranu 2 % (a z toho 20 % na výzbroj), do roku 2022 tak však činila jen menšina členských států. Zopakujme, že Česko patřilo v tomto ohledu k nejliknavějším státům, když mezi roky 2008 až 2023 nikdy nedalo více než 1,4 % HDP. Již to by nás mělo informovat o tom, jak těžké je v aliancích vynutit plnění dohod.
Problém však nebyl jen s celkovými výdaji na obranu, nýbrž i s výdaji na výzbroj. Řada států (a zejména těch s nejnižšími celkovými výdaji) dávala dlouhodobě na výzbroj třeba jen 5-15 % z jejich již tak malého vojenského rozpočtu. Ve výsledku tak zaostávala modernizace techniky, pořizovaly se stále menší a menší počty nové techniky a některé schopnosti zcela zmizely a stejně tak mizela i rezervní hloubka.
Přitom problém výdajů do výzbroje je v tom, že mají silně kumulativní povahu. Klíčové typy techniky nekoupíte z roku na rok, jde o mnohaleté programy. Navíc po deseti až dvaceti letech musíte techniku modernizovat. Zkrátka, to, že dáváte na výzbroj málo se neprojeví okamžitě, ale až po několika letech. A stejně tak platí, že dlouhodobý dluh na výzbroji nesmažete jedním rokem, kdy vydáte na techniku třeba 50 % z obranného rozpočtu. Náprava si žádá mnohaleté úsilí.
V součtu tak třeba Itálie, Španělsko a Belgie dávaly dlouhodobě na obranu kolem 50 mld. USD (Rusko se před válkou pohybovalo mezi 60-80 mld. USD), jenže jen maličký zlomek šel na pořízení nové, či modernizaci staré, výzbroje. Ve výsledku jsou tak armády Itálie, Španělska, či Belgie notně slabší, než by dával tušit celkový objem vojenských výdajů. Výše zmiňované státy představovaly extrém, ale krácení výdajů na výzbroj bylo běžné napříč Evropou (nás nevyjímaje) a jak jsme řekli výše, tento stav se nezmění přes noc.
Dodejme, že ta část vojenských výdajů západních armád, která šla na personální výdaje byla nutně ovlivněna vysokou mzdovou úrovní v těchto zemích. Jinak řečeno, jeden náš voják v době míru stál vždy násobně více než ten Ruský. Jistě by šlo argumentovat, že vysoká úroveň mezd odpovídá kvalitě lidského kapitálu v západních zemích, která se také propisuje do vyšší bojové efektivity. Málokdo by však asi argumentoval, že jde o úměru přímou.
Druhým klíčovým bodem je otázka kolik členů aliance se v případě krize skutečně zapojí do obrany proti agresorovi. Očekávat, že se zapojí vždy všichni a se vším, co mají k dispozici, je mírně řečeno naivní. Stejně tak chybné by ale bylo myslet si, že se nezapojí nikdo (jakkoliv v obou případech jde o teoreticky možné situace).
Je třeba vnímat, že některé státy mohou sice být formálně v alianci, ale pohled na aktuální situaci se může lišit. Postoj Maďarska k válce na Ukrajině je výmluvný. Stejně tak, řekne-li slovenský premiér Fico, že by Slovensku slušela neutralita, je to něco, co ukazuje, že brát budoucí pomoc od všech dnešních spojenců za samozřejmou by se mohlo vymstít.
Přečtěte si také Tomáš Jirsa: Státní ostuda. Více peněz a výsledkem je zaostávání Česka
Navíc řada států může mít v kritický moment své zájmy i jinde. Například Spojené království, Francie, ale i Turecko mají své (byť spíše sekundární) zájmy i mimo sféru zájmu NATO. A například takové Řecko, se celkem pochopitelně obává primárně Turecka a zřejmě by vždy upřednostnilo zajištění vlastní bezpečnosti před pomocí dalekému spojenci. A finálně Spojené státy, nejvýznamnější člen NATO, musí čím dál více pozornosti napínat do JV Asie. A čím silnější Čína bude, tím menší díl amerických sil bude k dispozici pro případný konflikt v Evropě.
Zkrátka čekat, že v případě třeba ruského útoku přijdou všichni spojenci okamžitě na pomoc, by bylo naivní. Někteří nemusí sdílet hodnocení situace, jiní mohou být v situaci, kdy budou muset upřednostnit řešení pro ně zásadnějších krizí. Počítat tedy sílu NATO jako prostý součet sil jednotlivých států by bylo velmi nemoudré.
Simulace
Jak moc je tedy NATO silnější oproti Rusku? Z výše uvedeného vyplývá, že na to nelze dát zcela jednoznačnou odpověď. Jednak záleží, jakou metriku si zvolíme, zda nekriticky přijmeme celkové obranné výdaje, nebo zda se zaměříme třeba jen na výdaje na výzbroj a případně i na tom, zda výdaje budeme přepočítávat přes paritu kupní síly. Především ale záleží na tom, s jakou pravděpodobností očekáváme, že členové aliance skutečně pomohu napadanému státu.
Dopředu je však velmi těžké odhadovat tyto pravděpodobnosti. Můžeme si však stanovit určité mezní hodnoty. V ideálním světě by šlo počítat třeba s 90% pravděpodobností (nejen symbolické) pomoci. Jak ale trochu plyne z řádků výše, 90 % se zdá vskutku poněkud optimistickými. Kdyby pro nic jiného, pokud jsou Rusové alespoň trochu chytří, případný útok neprovedou v okamžiku, kdy bude reakce členů NATO skoro jistá.
Na opačném konci spektra si lze představit, že šance na pomoc je jen zhruba 50 %. Takto nízká pravděpodobnost by zřejmě odpovídala situaci, kdy by se NATO otřásalo v základech. Mnozí tak jistě řeknou, že jde o scénář hraniční. Zároveň však velkou otázkou je, jak moc by s ochotou Evropských členů bojovat proti Rusku pohla případná váhavost Spojených států. A zde se hodí dodat, že nástup Donalda Trumpa doprovází poměrně velká nejistota stran americké ochoty se případného konfliktu účastnit.
Pro jednoduchost tedy předpokládejme, že můžeme pracovat se třemi scénáři – optimistickým – odpovídajícím 90 %, pesimistickým – odpovídajícím 50 % a středním scénářem – pracujícím s 70 %. Zkusíme se podívat na to, jakou sílu může pro tyto tři základní scénáře NATO pravděpodobně generovat. A to jak ve smyslu počtu zapojených členů, tak především ve smyslu skutečné síly.
Vytvoříme si tedy simulaci, kde třicet členů NATO (těch s armádou), rozmnožíme deset-tisíckrát a pomocí náhodných čísel (třeba 0-1) určíme případy neúčasti a účasti v případném konfliktu na základě definovaných pravděpodobností (50, 70 a 90 %). Z tohoto velkého datasetu pak náhodně vybereme 5000 hypotetických aliancí NATO (vždy právě se všemi třiceti členy), což nám vytvoří distribuci účasti, a především pak distribuci zapojené síly.
Graf níže ukazuje, s kolika státy (uvažujme jen ty, které mají armádu) v jednotlivých scénářích můžeme počítat. Ti, kteří si ještě pamatují středoškolskou pravděpodobnost jistě nebudou překvapeni, protože histogram odpovídá binomické distribuci (pozn. pro zjednodušení neřešíme, že sám napadený člen by se zřejmě vždy bránil).
Graf 1. Distribuce počtu zapojených členů NATO do obrany napadeného, tři scénáře
Je zřejmé, že v optimistickém scénáři se téměř vždy zapojí výrazná většina členů. Pesimistický scénář samozřejmě tuto jistotu neposkytuje, nicméně i tak je velká šance, že se zapojí alespoň deset členských států. Jak ale čtenáře jistě již napadlo, státy NATO nemají stejnou vojenskou sílu – rozdíl ve významu zapojení USA a Albánie jistě nebude nikdo zpochybňovat.
Ve druhém kroku se proto pokusme zjistit, s jakou silou tedy v těchto scénářích můžeme počítat. Zaměříme se na dvě metriky. Ta první počítá s počtem (aktivních) vojáků. V případě NATO budeme počítat s 80 % jejich počtů (právě s ohledem na to, že některé státy mohou mít zájmy i v oblastech mimo působnost NATO, či v daný moment nebudou s to poskytnout všechny své síly). Graf níže ukazuje distribuci hodnot pro naše tři základní scénáře. Někoho možná překvapí, že zde distribuce nemá tvar zvonu s jedním vrcholem (jako na grafu výše), ale že vidíme pokaždé dva vrcholy.
Tato zvláštnost je důsledkem – ano, hádáte správně – enormní síly USA. Ony dva vrcholy distribucí totiž odpovídají (ne)zapojení USA. Chybí-li USA, síla NATO povážlivě klesá (levý zvon distribuce) a není dramaticky větší než síla Ruska (přerušovaná čára). Není bez zajímavosti, že dokonce i v optimistickém scénáři (kdy se zapojuje drtivá většina členů NATO), výpadek USA vede k razantnímu snížení kapacit NATO a k výraznému omezení převahy aliance. Dodejme, že ve dvou méně optimistických scénářích existuje poměrně velké procento případů, kdy výhoda NATO zmizí zcela.
Graf 2: Distribuce počtu zapojených vojáků NATO do obrany napadeného, tři scénáře
Jinak řečeno, NATO je stran počtu vojáků jistě výrazně silnější než Rusko, bez USA ale tato poučka přestává platit. A pokud nemáme velkou jistotu ve všechny naše evropské spojence, máme důvod k přiměřeným obavám.
Druhou metrikou budiž desetileté kumulativní výdaje na výzbroj (a to za období 2014-2023). O konkrétní roky zde tolik nejde, jde spíše o demonstrativní příklad. Vzhledem k bohatství jak USA, tak západoevropských států a relativně slabému ruskému HDP (v nominálu) je jasné, že NATO bude mít výhodu vskutku masivní a že tato nezmizí v okamžiku, kdy vypadne USA. Naše simulace tento předpoklad potvrzuje. Dokud je USA aktivním členem NATO, Rusko se jeví trpaslíkem (viz srovnání s přerušovanou čárou). I bez USA má NATO ve většině (nikoli všech) simulací navrch, nicméně rozdíl je výrazně menší. Zde je třeba dodat, že rozklad ruského obranného rozpočtu neznáme, pro naše potřeby činíme odhad, že na výzbroj dlouhodobě šlo 25-30 % z obranného rozpočtu.
Za povšimnutí jistě stojí zejména to, že ve dvou méně optimistických scénářích existuje bez USA nezanedbatelný podíl simulací, v nichž převaha NATO zcela zmizí. A jen tak mimochodem, zatímco v počtu vojáků USA tvoří zhruba polovinu sil NATO, v případě kumulativních výdajů do výzbroje jde o téměř tři čtvrtiny. Dysbalance mezi Evropskou a Americkou částí NATO zde bije do očí.
Dodejme, že zde výdaje počítáme na základě nominálního HDP. Kdybychom uvažovali HDP v paritě kupní síly (což by u Ruska, které má poměrně soběstačný zbrojní průmysl, dávalo určitý smysl), Rusko by zřejmě vykazovalo hodnotu zhruba dvojnásobnou oproti té na grafu.
Graf 3: Distribuce hodnoty zapojené výzbroje NATO do obrany napadeného, tři scénáře
Rusko je slabší než NATO, ale…
Rusko opravdu není silnější než NATO. Vskutku platí, že NATO má více vojáků, více techniky, větší obranné výdaje. Jenže tohle platí jen, pokud počítáme s USA. Bez USA je síla NATO (snad) poloviční a v zásadě srovnatelná s Ruskem.
Co je horší, případné váhání USA stran zapojení do konfliktu by dost možná srazilo ochotu k (a tedy i pravděpodobnost) zapojení i ostatních států. Přitom USA čeká zásadní výzva – Čína. Ta je dnes ekonomicky (i demograficky) mnohem silnější, než kdy byl Sovětský svaz nebo nacistické Německo. Nelze očekávat, že USA budou schopny alokovat většinu svých sil pro potřeby evropského válčiště. V lepším případě USA budou schopny a ochotny poskytovat zlomek svých kapacit.
Zejména my na východním křídle NATO proto musíme hledat cesty, jak posílit naši obranyschopnost. Říkat si, že NATO je v součtu několikrát silnější, než Rusko nevystihuje podstatu rizika, kterému budeme čelit. Jak moc máme přidávat nad 2 % je otázkou poměrně složitou, neboť se tu střetává logika vojenských potřeb a ekonomické (politické) udržitelnosti. Základní požadavek na zvýšení obranných výdajů je však v našem případě oprávněný.
Líbil se vám newsletter? Přečtěte si také Karel Křivan: Jak potrestat ODS a volit