Jakub Kuneš: Putine, neruš nás. Dekarbonizujeme

Evropské moralizování je k smíchu

Priority. Prakticky každý resort, každá koalice, dokonce i osazenstvo každého stolu v hospodě jich má plný seznam. Abychom ale nepůsobili tak sebemrskačsky, není to problém jen Česka. Už tři a půl roku posloucháme, že obrana je naší evropskou prioritou. S tím bych velmi rád souhlasil. Jenže pak jsem se podíval na čísla, jak se to vlastně má s podporou Ukrajiny, která válčí právě se státem představujícím největší bezpečnostní riziko pro Evropu.

Podle často citovaného institutu v Kielu dosáhla na konci června 2025 česká pomoc na Ukrajině výše 1,41 miliardy eur, což v přepočtu činí něco přes 34 miliard korun, a to za období 3 a půl roku. Jenom pro představu, například české plánované výdaje na sociální dávky pouze letos činí necelých 917 miliard korun.

Zajímavé je ještě jedno srovnání – podle Vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu má do roku 2030 dosáhnout česká finanční alokace na dekarbonizaci 2 800 miliard korun. Na podporu Ukrajiny jsme tak za celou dobu trvání konfliktu vynaložili krásných 1,2 % částky, která by měla být alokována na dekarbonizaci, respektive 3,7 % letošních výdajů na sociální dávky.

Podívejme se na problém také z evropského pohledu. Například pro roky 2019-2024 byly ze strany Evropské unie vyhlášeny čtyři základní priority, přičemž hned první z nich mířila na bezpečnost občanů EU a třetí pak na zelenou politiku. Tak se ještě jednou podívejte na výše zmíněná čísla, abychom pochopili, co že jsou naše skutečné priority. Nemluvě o tom, že k tomu, abychom si konečně začali kolektivně alespoň všímat podfinancované obrany, potřebovali jsme k tomu návrat války do Evropy a krajně nevyzpytatelného amerického prezidenta.

Na obranu dáváme jako před dvaceti lety

Je ale zapotřebí uznat, že tempo růstu výdajů na obranu mezi zeměmi EU dosáhlo rekordní výše 19 % mezi roky 2023 a 2024, což představuje i v kontextu delších časových řad poměrně bezprecedentní nárůst. Avšak i přesto bych krotil vášně a oslavy toho, jak masivně nyní investujeme do obrany. Pakliže se na výdaje na obranu v rámci EU podíváme pohledem delších časových řad, kdy jako výchozí bereme rok 2005, a pouze tyto celkové výdaje z roku 2005 valorizujeme na základě deflátoru HDP, lze říct, že jsme se v roce 2024 pouze (reálně, nikoliv nominálně) dokázali vrátit k úrovni z roku 2005.

Pozn.: Deflátor HDP oproti HICP (harmonizovanému indexu spotřebitelských cen) zahrnuje všechny statky a služby vyprodukované v ekonomice, tedy nejen to, co spotřebovávají domácnosti, ale také investice společností, vládní výdaje a čistý export. Vypočítává se jako poměr nominálního HDP k reálnému HDP a je vhodnější k makroekonomickému srovnání, zatímco HICP se spíše hodí ke sledování toho, co cítí běžný občan v peněžence.

Graf: Časová řada výdajů na obranu v rámci EU

Připomenu také, že v roce 2005 vynakládala Evropská unie 1,5 % HDP na obranu, nikoliv ona dvě procenta, na kterých se členové NATO dohodli na summitu v Rize v roce 2006. Z toho tedy plyne, že jsme se v roce 2024 sice dostali na úroveň roku 2005, tyto výdaje však byly o půl procentního bodu nižší, než kolik nám v současnosti velí naše spojenecké závazky. Je tak jasně patrná „mezera“ mezi dvěma křivkami, která ukazuje, jak moc byla obrana podfinancovaná.

Tabulka: Vytvořený dluh na obranu v rámci EU (v miliardách euro)

Z tabulky můžeme pro jednotlivé roky zjistit, jaký jsme jako Evropská unie „vytvořili dluh“ v naší obranyschopnosti (měřeno samozřejmě množstvím alokovaných prostředků). V konečném důsledku se tak jedná o „dluh“ ve výši 1 152 miliard euro (optikou roku 2024), což v přepočtu znamená 28 bilionů korun, tedy něco přes třináct státních rozpočtů Česka.

Co můžete pořídit za miliardu

Uznávám, že otázky nejen dekarbonizace, ale například sociálních transferů nebo výdajů na bydlení, mohou být pro elektorát příjemnější, než jak se jeví obrana. Těžko se jako politik vyfotíte u nové houfnice a běžné rodiny vám zatleskají, jaký je to skvělý úspěch.

Posuďte sami – za jednu miliardu korun se dá například financovat zvýšení platů v organizačních složkách státu a příspěvkových organizací o více než 2 000 korun ročně, navýšení platů pedagogů v regionálním školství o necelých 5 000 korun ročně, nebo dva armádní vrtulníky. Sami si asi můžete odpovědět na otázku, jaký nákup z těchto možných bude u většinové populace ten nejméně populární.

Čtěte také: Petr Dušek: Kalifornie je rájem OZE a baterií. Bezemisní ale taky jen tak nebude

Vraťme se ještě na chvíli k otázce Ukrajiny, jejíž podporu jsme srovnávali s výdaji na dekarbonizaci a s výší sociálních transferů. Zejména po opětovném vzestupu Donalda Trumpa mám pocit, že pokud by evropskými slovy podpory mohli Ukrajinci střílet, Rusové by zuby nehty bránili Vladivostok.

Už poprvé, když Donald Trump prohlásil, že ukončí válku na Ukrajině do 24 hodin, začaly se z Evropy ozývat hlasy, jak zlý Trump chce určitě Ukrajinu prodat Rusku – a to přeci rozhodně nechceme. Rozumím, že nechceme, aby Ukrajina prohrála, ale řečnicky se ptám – co jsme jako Evropa udělali pro to, aby se situace zlepšila? Kde jsou ty objemy peněz nebo balíky zbraní, které jsme od té doby začali posílat na Ukrajinu?

Udělejme si malé cvičení – podívejme se nejprve na následující události:

• květen 2023 – Dnes již slavný výrok Trumpa o tom, že ukončí válku do 24 hodin

• listopad 2024 – Vítězství Trumpa ve volbách

• únor 2025 – Slovní přestřelka Trumpa a Zelenského v Oválné pracovně

• březen 2025 – Vznik tzv. koalice ochotných na setkání lídrů v Londýně

• srpen 2025 – Jednání Trumpa s Putinem na Aljašce

Co má těchto pět událostí společného? Tedy kromě osoby Donalda Trumpa, ovšem. Osobně vidím dva styčné společné jmenovatele – jednak jsem z Evropy zaznamenal poměrně silná gesta a vyjádření směrem k Trumpovi, o tom, co je správné a jak by se měl chovat, co by měl dělat, na což však nenavázala žádná větší hmatatelná evropská reakce.

Onen slavný výrok o ukončení války do 24 hodin zazněl od Trumpa již v květnu roku 2023. Část Evropy se tehdy zhrozila, co bude s Ukrajinou, jejíž území určitě Trump vymění za křehké příměří. Vyjadřovali jsme jako Evropa slova podpory, zkrátka že nenecháme Ukrajinu padnout, a po chvíli ticho po pěšině.

Jen moralizování, vlastní aktivita na nule

Když Trump vyhrál volby, podle některých to znamenalo jistou porážku Ukrajiny, protože zvítězil proruský kandidát. V reakci nedůstojnou roztržku v Oválné pracovně, kdy se mohlo zdát, že Ukrajina ztratila ve Spojených státech svého spojence, zasypali evropští lídři prezidenta Zelenského obřími dodávkami techniky, zbraní a munice, aby Ukrajina mohla bránit svou vlast… dělám si legraci… zasypali jej slovy podpory. Evropa se však sjela na summitu v Londýně, abychom slavnostně oznámili vznik koalice těch, kteří jsou ochotní Ukrajině dále pomáhat – toť vše.

Čtěte také: Michal Půr: Ohlédnutí za volbami a Petrem Fialou

No a tak je to se vším, pokračovat ani nemusím. Řečí spoustu, moralizování dvojnásob, zejména směrem ke všem ostatním, ale vlastní aktivita mizivá.

Ostatně v takovém přístupu, kdy poučujeme a moralizujeme všechny okolo, jsme v Evropě mistři. Směrem k Izraeli, který kdyby poslouchal naše hraběcí rady, tak by možná už ani neexistoval. A ke Spojeným státům, to platí v poslední době dvojnásob. Můžeme Trumpovi oprávněně vyčítat spoustu věcí, ale jeho tlak na to, aby si Evropané začali za svoji bezpečnost platit sami, mezi to rozhodně nepatří.

A místo toho, abychom všichni kolektivně sklopili hlavy a uznali, že jsme po desetiletí využívali americký bezpečnostní deštník nad Evropou, aniž bychom se na něm odpovídajícím způsobem podíleli, dokážou někteří v předvolební kampani hlásat bludy o tom, že naším zbrojením musí být přeci bydlení. To snad aby se případně ruským vojskům v Česku pohodlně a kvalitně bydlelo.

Američtí daňoví poplatníci už nám nepřispějí

Nejedná se však ani zdaleka jen o to, že jsme dlouhodobě neplnili své spojenecké závazky v rámci NATO a teď (pro některé) zlotřilý oranžový padouch z USA chce, abychom adekvátním způsobem přispěli. Evropské „nároky“ na peníze z kapes amerického daňového poplatníka sahají třeba i do oblasti kulturních akcí, na které Američané ze svých daní taktéž přispívali, třeba prostřednictvím programu USAID.

Rozhodně nerozporuji, že programy podpory menšin nebo ukrajinských uprchlíků jsou věcí záslužnou, ale opět se ptám – nemáme si snad takové projekty platit sami? Uvědomme si, že, i navzdory Green Dealu, žijeme na výjimečně bohatém kontinentu. Co nás tedy opravňuje stěžovat si na to, že americký daňový poplatník nám již nebude přispívat na naše aktivity?

Ochrana životního prostředí, je sice záměr ušlechtilý, nicméně měli bychom si co nejdříve přiznat, že to, co nás v současnosti trápí nejvíce, je bezpečnostní situace v Evropě. Pokud si to přiznáme, další krok by měl být, že si uvědomíme, že si zkrátka nemůžeme dovolit všechny námi deklarované priority – nemluvím pouze o obraně a dekarbonizaci, ale například také o vysoce finančně náročné energetice.

Pokud bych si měl tipnout, tak zvítězí dekarbonizace. Pro Ukrajinu to znamená, že musí udržet Kyjev ještě třicet let, než dokončíme zelenou transformaci, pak jim určitě pomůžeme. Ostatně i poté, co Rusové opakovaně narušovali vzdušný prostor NATO – nezazněla z Evropy, tak jako často v minulosti, pouze silná slova… také Evropská komise navrhla vyrábět EU elektroauta a sankce na Izrael.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.