Francouzský speciál: Macron uhrál bitvu, jaké vyhlídky jsou ve válce?

Quo vadis, Francie? Přinášíme speciál Insider Newsletteru, kde se na evropskou velmoc díváme z pohledů politiky, byznysu i mezinárodních vztahů

Ahoj z probíhajícího léta! Dnes tu máme trochu něco jiného. Turbulentní vývoj ve Francii (a teď nemyslím prohru v semifinále na Euru) si žádá hlubší pohledy a trochu s odstupem, a tak jsme dali dohromady několik expertních textů, které se na tuhle zemi dívají víc takzvaně z helikoptéry a nadčasově – z pohledu politiky, byznysu i mezinárodních vztahů.

Ještě předtím ale pár vět k Insideru. Navzdory prázdninám jedeme naplno: 10:35 je čas, který českoslovenští parašutisté měli na hodinkách, když v kobyliské zatáčce čekali na vůz zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Je to taky ale název podcastu, který jsme po čase obnovili a bavíme se v něm společně s Honzou Kofroněm o vojenství a bezpečnosti. První díl s izraelskou legendou speciálních jednotek Doronem Avitalem už je venku. Napište mi, jak se vám líbí?

Co se děje ve Francii

Nepředvídatelnost francouzské politiky se v posledních týdnech ukázala naplno. Jakkoliv Marine Le Pen zažila triumf při evropských volbách teprve před měsícem, teď naopak zkousla hořkou, nečekanou porážku. Slavit naopak může levice – z části i tak ostrá, že by se za ni nemuseli stydět ani bolševici. A Macron? Hraje životní politické šachy.

Když před měsícem rozpustil Národní shromáždění, všichni si nejdřív ťukali na čelo a následné průzkumy i výsledky prvního kola voleb vypadaly, že udělal zásadní chybu. Jenže on to opravdu zahrál skvěle. Nejenže jeho středové hnutí je mnohem silnější, než se předpokládalo. Uštědřil navíc tvrdou ránu Marine Le Pen, a přitom si připravil půdu pro koalici s umírněnými stranami z levice.

Jakkoliv totiž Mélenchon vyrukoval s vítězným projevem, není po chuti i mnoha svým partnerům z Nové lidové fronty. Bude mít tak spíš co dělat, aby nebyl odstaven. O to podstatnější je sledovat rozpad křesel na jednotlivé strany, ne jen volební koalice. Z něj se jako reálnější jeví spíš scénář, kdy Macron bude chtít sestavit vládu s pomocí některých stran z levicového bloku, případně republikánů, a vytvořit širokou koalici, které francouzští komentátoři říkají „ultrastřed”.

Levicová země

Francouzský politický příběh začal být zajímavý ještě dávno před volbami. Dobře ho zná i Ondřej Černý, který dlouhodobě žije ve francouzském Bayonne, studuje práva na Université de Pau et des pays de l'Adour a podrobně sleduje tamní politiku. K aktuálnímu dění přidáváme jeho postřehy.

Už v prvním článku francouzské ústavy se dozvíte, že Francie je sociální, sekulární a nedělitelný stát. Pojmy levice a pravice tady proto mají dost jinačí význam, než v Česku. Francouzi mají dlouhodobě jasno, že chtějí silný stát, radikálně se mezi sebou ale liší v postojích k migraci a bezpečnosti - na tom se láme chléb.

Aby Francie udržela svou jednotu, musí být stát robustní, takže zeštíhlovat ho se již z podstaty ústavnosti nejeví jako reálné. Je to důvod, proč se i dnešní francouzská pravice dá charakterizovat tak, že nechce úplný socialismus, jen si je vědoma národní hrdosti, podporuje podnikání a je racionálnější ohledně imigrace a Green Dealu.

Národní sdružení Marine Le Pen mělo přes 37 % absolutních hlasů i díky tomu, že se posunulo více do středu a upustilo od svých extrémních výroků. Navíc ale jako jediná politická síla umí jasně komunikovat svá témata a její osmadvacetiletý lídr Jordan Bardella je toho příkladem. Bodoval mezi mladými na TikToku, a jasně deklaruje, že chce bezpečnou, normální a svobodnou Francii.

„Macron je zklamal a ohledně bezpečnosti a migrace nedostál toho, co slíbil.“

To je apel, co rezonuje mnoha Francouzi – zejména v místech, jako je předměstí Marseille, nebo nechvalně proslulé Saint Denis u Paříže, kde už to místy vypadá, že přestávají platit francouzské zákony. Voliče rekrutoval i z řady těch, kteří dříve volili Emmanuela Macrona. Mnoho takových lidí osobně znám: Macron je zklamal a ohledně bezpečnosti a migrace nedostál toho, co slíbil.

Co ale ekonomika? Národní sdružení má dle českých měřítek levicový ekonomický program, jakkoliv je jinak často označovaná za krajní pravici. I když program je možná silné slovo. Erudovaní v ekonomických tématech Bardella ani Le Pen totiž příliš nejsou. A nekonkrétní ekonomické postoje byl jeden z důvodů, proč druhá zmiňovaná před dvěma lety prohrála prezidentské volby.

Horší, než plytký ekonomický program je ovšem ten marxistický z pera Nové lidové fronty. Kdyby se ho Mélenchonovi skutečně podařilo prosadit (což je naštěstí dost nepravděpodobné), Francie by se stala zbankrotovanou rozvojovou zemí bez zahraničního kapitálu. Podporovatelé Mélenchona nejsou žádní sociální demokraté, ale radikální marxisté, kteří brojí proti všem, i těm nezbytným, Macronovým reformám.

Ve svém okolí mám několik dívek arabského původu, které před sedmým říjnem roku 2023 byly naprosto běžně smýšlející. Jenže leader Mélenchon situace na blízkém východě zneužil, cílil právě na obyvatele přistěhovaleckého původu a radikalizoval je. Včetně těch dobře asimilovaných.

Francii považuji za svou druhou vlast a troufám si říct, že úplně nejlépe by jí bylo, kdyby se žádné volby teď nekonaly. Země se totiž dostala do těžké situace už jen díky tomu, že jsou zde tři bloky které budou jen obtížně tvořit většinu. Francouzskou politiku přitom utvářely dlouhodobě jen dva. Novější, Macronův pak mnoho lidí zkrátka zklamal.

---

Místo, kde chtějí všichni zatočit s elitami

Jasně, populismus je termín, který se v poslední době silně nadužívá, ale i s ohledem na řádky o ekonomickém programu výše je jasné, že ve Francii není tohle označení úplně bez meritu. Více už politolog Aleš Michal z FSV UK, který se populistickým stranám dlouhodobě věnuje.

Nejpoužívanější definice populismu odkazuje k tomu, že musí rozdělovat společnost na dva bloky: správný a bezchybný lid, který má vládnout, a elitu, které se má lid zbavit. Francie je ale vzácný příklad země, kde s elitami chtějí zatočit prakticky všichni. Ve Francii totiž – a tím se liší od mnoha jiných evropských zemí – najdeme prakticky všechny odstíny populismu a tradiční politika skoro vyklidila pole.

Pravicový populismus zastupuje Národní sdružení už po několik dekád, levicový pak zejména Mélenchonova směs poskládaná do koalice. A co Macron? Ačkoliv typický příslušník klasické francouzské elity, i on začínal flirtem s populistickým přístupem: vládnout má lid, ale za užití technokratických prostředků. Brojil proti označení „centrista“ a dával si pozor i na to být „liberálem“ (i proto pojmenoval svou evropskou skupinu Renew Europe, přestože dřív se přívlastkem „liberální“ hrdě honosila).

„Mélenchon zrcadlí něco, s čím v Evropě nemáme moc velkou zkušenost.“

Vítěz Jean-Luc Mélenchon zrcadlí něco, s čím v Evropě nemáme moc velkou zkušenost. Jeho vzorem jsou levicově populistická a autoritářská hnutí fungující v Latinské Americe. Jedna celá větev postmoderní filosofie vidí v chávezovské diktatuře takový vzor, že vynaložila zejména po roce 2008, nemalou energii k tomu přenést myšlenku i do Evropy. Programově ovlivnila řeckou Syrizu, španělské Podemos, Jeremyho Corbyna a právě i Jeana-Luca Mélenchona.

Zajímavé je, že v jižní Evropě, kde jsou podmínky pro prosazování takové politiky ideální, se její intenzita vytrácí. Zčásti proto, že se kompletně zdiskreditovala – to zejména v Řecku –, a taky proto, že zůstala tak netrpělivá, že odkráčela ze scény dřív, než se k moci vůbec stihla dostat. Ve Francii se jí povedlo přežít díky Melenchonovu politickému umění: sestavil širokou koalici s komunisty, zelenými a radikálními progresivci a donutil přemýšlet krizí zmítané umírněné strany o tom, že stojí za to s ním hledat programové průsečíky.

Takže zatímco nedávné evropské volby ukázaly, že v Řecku i Španělsku se politika pomalu vrací do klidu – což docela významně nabourává onu explozi populismu po celé Evropě – krize uvnitř francouzské společnosti umožňuje populistům ve Francii stále přežívat.

---

Krize v číslech

Náznaky a příčiny krize francouzské společnosti, která se teď projevila roztříštěním Národního shromáždění, lze hledat i v číslech a statistikách. Sestavujeme za pomocí expertízy Tomáše Vranky ze společnosti XTB. Několik základních bodů:

• Mluvíme o druhé nejsilnější ekonomice Eurozóny, se silnými sektory bankovnictví, pojišťovnictví a luxusního zboží, která ale ztrácí svůj velký ekonomický drive

• Na jedné straně má stále větší sociální stát, na druhé stárnoucí populaci, což jsou faktory, které přispěly ke skokovému růstu zadlužení. Je na tom výrazně hůř než Německo nebo Česko.

• V horší polovině zemí EU je i z pohledu nezaměstnanosti. Pokud jde o agenturní ratingy, například Francie má od agentury S&P hodnocení AA-, což je horší než u severských zemí nebo Německa, ale lepší než například u jižních zemí.

• Jistý obrázek mohou dát i výnosy dluhopisů. Čím vyšší jsou výnosy, tím vyšší rizikovou prémii investoři od dané země požadují, aby jí půjčili peníze. Vyšší výnosy se tak rovnají horším vyhlídkám, resp. menší důvěře investorů. Pokud se podíváme na desetileté dluhopisy, Francie si půjčuje za 3,2 % ročně. To je někde uprostřed rozpětí eurozóny přičemž Německo si půjčuje nejlevněji za 2,4 % a Itálie nejdražší za 3,9 %.

• Obrázek toho, co lze nazvat „středně problémovou ekonomikou” pak dokresluje třeba roční růst HDP, který je podobně jako v celé EU za poslední kvartály dost mizivý. Stále se ale v kontextu EU jedná vlastně o tahouna.

• Status alá „not great, no terrible” ukazují i demografická a sociologická data. Stagnující, případně lehce negativní trendy jsou vidět i v případě Human Development Index, kvality života, nebo spokojenosti.

• Stále ale má co nabídnout po stránce byznysu. Co do obratu je největší francouzskou firmou ropný gigant TotalEnergies, která patří do sedmičky největších na světě v ropném odvětví. Loni měla nejvyšší zisky ve své historii.

• Investičně zajímavější je ale koncern s luxusním zbožím LVHM, pod nějž patří i Louis Vuitton, a vede ho třetí nejbohatší muž světa. Sektor luxusního zboží patří k těm, které jsou v krizích celkem odolné, přitom je to takřka jasná sázka na to, že lidstvo bude stále bohatnout.

  • LVHM např. skupovalo v poslední době nemovitosti v top světových lokalitách a soustředilo se na vertikální integraci svého byznysu. Proniká tak do nových segmentů, čímž se stává odolnější firmou.

  • Jakkoliv Francie (a Evropa celkově) zaostává oproti USA v technologickém pokroku, v oblasti luxusního designu je to naopak: američtí designeři míří na zkušenou do top francouzských firem, a země je na to připravená i po stránce školství. Více ve videu Tomáše Vranky.

Stále obří (koloniální) velmoc

A nakonec trochu globální pohled. Všechno, co zaznělo má nesmírnou důležitost už jen proto, že Francie je stále bez přehánění nejen evropská, ale i světová velmoc. Stačí tomu vlastně jeden pohled na mapu. Vypůjčme si ji z videa Johnyho Harrise. Tohle jsou totiž všechna francouzská území, kde se mluví francouzsky, jsou součástí EU a platí se eurem. Často se na to zapomíná.

Z těch území, o kterých bylo v poslední době celkem slyšet, stojí za zmínku Nová Kaledonie. Tento ostrov s 280 tisíci obyvateli je 17 tisíc kilometrů od metropolitní Francie a na jaře se zmítal ve velkých nepokojích. Ty tam vyvolala volební reforma, která měla umožnit na ostrově volit i Francouzům nekaledonského původu. Macron ji nakonec odložil, ale Novou Kaledonii rozhodně nikomu nedá – jsou tam totiž velká ložiska niklu.

Je třeba mít na paměti, že se mnohdy jedná o území, které nejsou zas tak velká co se obyvatelné země týče, ale dávají Francii gigantická oceánská teritoria. Vždyť jen Francouzská Polynésie má se svými vodními plochami 5 milionů km2! Pro srovnání celá EU má 4,2 milionu km2.

Na mapě výše přitom ještě chybí jeden další podstatný region. Na obrovských kusech afrického Sahelu měla Francie historicky koloniální vliv - a dnes si ho stále zachovává i například proto, že z Nigeru pochází 20 % francouzského uranu – nezbytné suroviny pro 56 tamních jaderných reaktorů.

Sahelské země dlouho s Francií držely pevné vztahy, mnohé stále používají i její původně koloniální měnu a v případě nouze se na ní obracejí (viz intervence francouzských vojsk v Mali od roku 2013). Ovšem věci se mění – region paralyzovalo množství protifrancouzských, vojenských převratů, což vytváří mocenské vakuum, které se nebojí využít Rusko. Tady už odkažme na dlouhý explainer z kanálu Real Life Lore.

Krátké postřehy v tweetech…

A nakonec už jen pár myšlenek. Tenhle výrok Macrona uzrál jako víno… dobré, francouzské víno.

Výsledky voleb byly fascinující pro všechny… příznivce Marine Le Pen nevyjímaje. Internetem koluje pestrá paleta videí, které ukazují jejich zklamané reakce bezprostředně po vydání exit pollů.

A jakkoliv je Le Pen spíš loser těchto voleb, prakticky bez šancí stavět vládu, tak jisté regiony má pevně v rukou…

Toť z tohoto speciálu vše. Dejte vědět, jak se vám líbil a zda chcete další podobné deep dives. A pokud chcete vidět i další newslettery, dejte odběr:

Fajn léto!

T. a tým