Francie – laboratoř Evropy
Kam zemi dovedlo ego Emmanuela Macrona
Na aktuální francouzské dění v Newsletteru reaguje Ondřej Černý, člen pravicové gaullistické strany Les Républicains, v současnosti student třetího ročníku práv ve Francii.
Francie se propadá do nejhlubší politické krize od roku 1962. Padla vláda Françoise Bayroua, Emmanuel Macron jmenoval nového premiéra Sébastiena Lecornu, a přesto země zůstává paralyzovaná. V ulicích hoří barikády, stávkuje doprava i školy a prezidentovi nedůvěřuje 85 % Francouzů. Hraje se nejen o jeho osud, ale i o budoucnost celé Evropy.
Politický otřes, který nemá obdoby
V pondělí 8. září padla vláda premiéra Françoise Bayroua – a padla tvrdě. Pro vyslovení nedůvěry hlasovalo 364 poslanců, zatímco důvěru mu vyslovilo pouze 194 ze 577 členů Národního shromáždění. Bayrou se tak stal prvním premiérem páté republiky, který při žádosti o důvěru narazil a musel odejít.
Proti vládě se spojili všichni: Národní sdružení Marine Le Penové, jeho spojenec UDR, krajní levice Jean-Luca Mélenchona, komunisté, socialisté i zelení. A dokonce ani Republikáni nebyli jednotní 27 jich hlasovalo pro vládu, 13 proti a 9 se zdrželo.
Bayrou si byl porážky vědom, ale chtěl se postavit realitě: vláda navrhla rozpočtové škrty ve výši 44 miliard eur, nezbytné při zadlužení, které vyskočilo z 110 % HDP loni na letošních téměř 115 % HDP. Jenže francouzská politika dnes nezná kompromis. Každý premiér, který by chtěl šetřit, je při současné konstelaci Národního shromáždění odsouzen k pádu.
Macronova fatální chyba
Kořeny dnešní krize sahají do 9. června 2024, kdy prezident Emmanuel Macron rozpustil Národní shromáždění po vítězství Národního sdružení v evropských volbách. Doufal, že mobilizuje své voliče a získá silnější mandát.
Ve skutečnosti tím zničil i to málo, co mu zbylo – relativní většinu – a uvrhl Francii do bezvýchodného patu. To, co mělo Macrona posílit, se ukázalo jako největší chyba jeho politické kariéry.
Politická exploze
Výsledek? Země je rozdělena na tři nesmiřitelné bloky a Macronovo Ensemble zaznamenalo obrovský propad preferencí. Dnes průzkumům vévodí Národní sdružení Marine Le Penové s podporou 31–35 %, Nová lidová fronta Jean-Luca Mélenchona s 20–23 %, prezidentský tábor Macrona, který se propadl na pouhých 14 %.
Přečtěte si také: Aleš Rod: Kdybych byl Javierem Mileiem a sekal
Francie je se velmi posouvá doprava, konzervativní síly dohromady dosahují 52 %: Národní sdružení přes 30 %, Republikáni 12 % a Zemmourova Reconquête kolem 5 %. To by ve volbách znamenalo jasný posun moci a Macronovu velkou prohru.
Společnost přitom stojí na pokraji exploze. Nejenže dluh prudce roste, ale i bezpečnostní situace se zhoršuje kvůli selhávající migrační politice. Napětí na předměstích a radikalizace mladých lidí zesílily po útoku Hamásu na Izrael 7. října 2023 a přelily se i do univerzit. Mélenchonova levice toho využívá a otevřeně volá po změně režimu.
Macron mezi mlýnskými kameny
Po pádu Bayrouovy vlády slíbil Macron jmenovat nového premiéra. A skutečně. Stal se jím Sébastien Lecornu, bývalý ministr obrany, centrista a někdejší republikán. Jenže tento krok vyvolal okamžitou bouři.
Socialisté i celá levice prohlásili, že Lecornu pro ně není přijatelný. Socialisté již varovali, že jeho jmenování povede k „institucionální blokaci země“ a riskuje nové společenské nepokoje. Národní sdružení i zbytek levice rovněž odmítají podpořit vládu vedenou Lecornu.
Tím se Macron dostal do slepé uličky. Socialistický premiér by byl okamžitě sestřelen pravicí a Národním sdružením. Centrista nebo republikán jako Lecornu je zase nepřijatelný pro levici. A navíc – centristé a socialisté mají v ekonomických otázkách naprosto odlišné pohledy, takže shoda na rozpočtu je nemyslitelná.
Každý nový premiér může být tak odsouzen k pádu ještě dřív, než začne vládnout.
Poslední Macronův voják
Reakce Národního sdružení byla výmluvná: Lecornu je podle nich „poslední Macronův voják“. Příště má přijít na řadu Jordan Bardella – a právě jeho by si dnes podle průzkumů přálo nejvíce Francouzů jako nového premiéra.
Macron ale hraje už jen o sebe. Preference Francouzů jsou jinde, ale prezident se křečovitě drží moci a jeho kroky ovládá ego, ne zájem země. Každým dalším manévrem jen ztrácí podporu a prohlubuje krizi.
Den hněvu: 10. září 2025
Mezitím už Francie hoří. Celá země je paralyzována masovými protesty. Nejezdí městská doprava, blokovány jsou lycea, policie tvrdě zasahuje, v několika městech hoří barikády.
Přečtěte si také: Markéta Malá: Zbyněk Stanjura našel peníze v jiném hrníčku. Jaká jízda přijde po volbách?
Demonstrace proti Macronovi nabývají na intenzitě – a prezident je dnes podle průzkumů nejméně oblíbeným v historii Páté republiky. Nedůvěřuje mu 85 % Francouzů.
Tlak na předčasné volby
Na Macrona tlačí i jeho předchůdci. Bývalý prezident Nicolas Sarkozy jasně řekl: „Pokud chceš Francii dostat z krize, musíš Národní shromáždění rozpustit.“
Jenže Macron se předčasných voleb děsí. Ví, že jeho blok by v nich naprosto pohořel, ztratil veškerou oporu a umožnil brutální posílení Národního sdružení.
Francie přitom už nemá schválený rozpočet na příští rok. Zadlužení dál poroste, bezpečnostní situace se bude zhoršovat a země zůstane uvězněná v chaosu. Podle komentátorů má Macron poslední pokus. Pokud padne ještě jeden premiér, tlak na jeho odstoupení z funkce prezidenta bude o to větší, protože Francie má od roku 2024 již pátého premiéra.
Návrat k bipolárnímu systému?
Krize paradoxně směřuje k návratu dvou dominantních sil. Tentokrát jimi ale nejsou tradiční gaullisté a socialisté, nýbrž Národní sdružení Marine Le Penové a krajně levicová koalice Mélenchona.
Republikáni lavírují: vládu s levicí by nepřežili, přílišná blízkost k RN by šla proti jejich ekonomicky liberálnímu programu. Ovšem v dlouhodobém horizontu jim ale nejspíš nezbude nic jiného.
Francouzská společnost pod tlakem
Krize má i hlubší rozměr. Francouzská společnost je velmi náročná. Správní právo definuje stát jako službu občanům a Francouzi si zvykli, že stát jim zajistí kvalitní veřejné služby, dostupné školství i zdravotnictví – a že se budou mít lépe, i když budou pracovat méně. Tento model však narazil.
Už od roku 2002, kdy ve Francii existovalo přes 2000 regulací pro firmy, se byrokratická zátěž jen násobila. Dnes jich je přes 6000. Každý pokus o konsolidaci veřejných financí se omezuje na zvyšování daní a „zdanění bohatých“.
Jenže tím lidé mají méně peněz, spotřeba klesá, deficit se dál prohlubuje – a stát odpovídá dalším zvýšením daní. Nekonečný kolotoč, v němž se Francie naučila bohatství přerozdělovat, nikoli vytvářet.
K tomu je zapotřebí silná vláda s jasnou většinou, která dokáže debyrokratizovat stát a změnit systém. Jenže právě to dnes Francii zoufale chybí.
Francie jako laboratoř Evropy
To, co se děje ve Francii, otřásá základy celé Evropy. Krize, která začala Macronovým rozpouštěním parlamentu, dnes paralyzuje stát, destabilizuje ekonomiku a přetváří politickou mapu.
Francie se stává laboratoří Evropy: zde se rozhoduje, zda země dokáže zvládnout nezvládnutou migrační politiku, zda zkonsoliduje veřejné finance a udrží stát pohromadě – nebo se poddá chaosu, sociálním tlakům a nakonec i ekonomickému kolapsu.
Marine Le Penová a Jean-Luc Mélenchon vycházejí jako jasní vítězové. Emmanuel Macron, kdysi symbolem moderního středu, se ocitl na historickém dně.
Předčasné volby jsou jediným řešením, ale zároveň jeho největší noční můrou.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.