28. února 2025. Oválná pracovna, Bílý dům. Donald Trump zvýší hlas na Volodymyra Zelenského: „Nemáš karty. Jsi tam pohřbený. Lidé umírají. Docházejí ti vojáci. Nemáš karty. Sám na to nestačíš – s námi ano.“ Zelenskyj odpoví: „Nehraju karty. Jsem velmi vážný, pane prezidente.“ Trump pokračuje: „Hraješ karty. Hazarduješ s životy milionů lidí. Hazarduješ se třetí světovou válkou.“ Zelenskyj je požádán, aby odešel. Plánovaný oběd se nekoná. Dohoda se nepodepisuje. Scéna běží živě na obrazovkách po celém světě.
Každý evropský politik, každý diplomat, každý, komu záleží na nezávislosti Ukrajiny, ji sleduje se sevřeným žaludkem. Tohle byl spojenec ponižovaný před kamerami. Nikdo nevěděl, co bude dál.
Březen 2026. Íránské drony létají nad Kuvajtem, Bahrénem, Katarem. Saúdská Arábie, Emiráty a Katar volají do Kyjeva. Pentagon nasazuje dron zkopírovaný z íránského Shahedu. Posádka NATO fregaty píše do společného chatu: „Tak na nás budete útočit, nebo ne?“ Přičemž je dávno potopená.
Rok poté. Stejní aktéři. Úplně jiná situace.
Trump se nemýlil v tom, že Zelenskyj neměl karty, kterým on rozumí. Mýlil se v tom, jaké karty měl u Zelenského hledat. Viděl závislost na americké pomoci – a ta skutečně existovala. Finanční podpora, zbraně, diplomatické krytí, pomoc s energetikou po ruských útocích na infrastrukturu – to všechno je reálné a bez toho by Ukrajina válku nevedla. Jenže obraz se mezitím změnil: evropská podpora výrazně roste a Kyjev už zdaleka není tak závislý čistě na Washingtonu, jak byl na začátku. Trump ale nepátral po tom, co Ukrajina umí. Ptal se jen, co má. A to jsou dvě různé věci.
Jak se ta záměna stala? Proč ji drtivá většina komentátorů přehlédla? A co to znamená pro to, jak Západ k Ukrajině přistupuje dál?
Obraz, který nikdo neopravil
Únor 2022. Kyjev měl padnout za 72 hodin. Západ sbíral peníze, organizoval příjem uprchlíků, zapaloval svíčky. Byla to upřímná solidarita – a zároveň v ní bylo tiché přesvědčení, které nikdo nevyslovil nahlas: Ukrajina je obdivuhodná, ale dlouhodobě nemá šanci. Pomáháme jí, protože je to správné, ne proto, že bychom ji potřebovali.
Kyjev nepadl. Ale tenhle obraz vydržel. Čtyři roky poté média, politici i veřejnost o Ukrajině mluví pořád stejně: jako o zemi, která prosí o pomoc, bojuje za přežití, a my, velkorysí zodpovědní Evropané, jí tu pomoc dáváme. Je to příběh o morálním závazku, který čtyři roky zůstává takřka nezměněn. Data narativ rozporují – ale tento vytvořený obraz sami o sobě nezlomí. Musí se změnit otázka – z „co Zelenskyj má“ na „co Zelenskyj umí“.
Čtyři roky pod palbou
V roce 2022 byl obranný průmysl Ukrajiny odhadován na přibližně miliardu dolarů ročně. Do roku 2025 to bylo 35 miliard. V roce 2026 se čeká přes 50 miliard. Stovky nových výrobců dronů, systémů elektronického boje, raketové techniky, pozemních robotů. Jen přes inovační cluster Brave1 prošlo přes 2300 firem a pět tisíc technologických řešení. Tenhle průmysl nevznikl z grantů ani z pětileté strategie. Vznikl proto, že lidé umírali a někdo musel vymyslet, jak to zastavit.
Čtěte také:
Povolenky: nejúčinnější nástroj Bruselu k prosazování klimatické politiky
·Dění kolem Íránu opět ukazuje, jak citlivé jsou globální energetické trhy na bezpečnostní rizika. Evropa jako celek sice není na dodávkách energie z tohoto regionu přímo zásadně závislá, přesto se podobné události rychle promítají do evropské ekonomiky. Přenos totiž probíhá především nepřímo – skrze globální cenu ropy Brent, vyšší rizikovou prémii na en…
Ve vzduchu čelila Ukrajina nejabsurdnější ekonomické rovnici války. Íránský Shahed-136 stojí 20 tisíc až 50 tisíc dolarů, americký Patriot interceptor čtyři miliony za kus. Každý takový záchyt je ekonomická absurdita – draze ničíte levnou věc. Rusové na Ukrajinu od roku 2022 poslali přes 60 tisíc Shahedů právě proto, že věděli, že Západ na tento typ útoku dobrou odpověď nemá. Ukrajinci ji vynalezli – interceptorové drony za tisíc až dva tisíce dolarů, sítě akustických senzorů, mobilní týmy koordinované digitálním bojovým systémem Delta. Dnes sestřelují přes 90 procent přicházejících Shahedů za zlomek nákladů.
Na moři vstoupila Ukrajina do války prakticky bez námořnictva. Poslední fregata byla potopena vlastní posádkou v prvních hodinách invaze, aby nepadla do ruských rukou. Za tři roky bez hladinových válečných lodí vyhnaly Kyjevem vyvinuté námořní drony třetinu ruské Černomořské flotily z Krymu do Novorossijsku, 700 kilometrů pryč. Ke konci roku 2024 námořní dron poprvé v historii sestřelil vrtulník z hladiny – ruský Mi-8 raketou odpálenou z dronu Magura V5. V květnu 2025 dron zničil bojový letoun Su-30, poprvé v historii námořní bezpilotní zbraň sestřelila stíhačku. V prosinci 2025 podmořský dron poprvé v historii potopil ponorku přímo v přístavu. Pokaždé levnou věcí proti drahé. Pokaždé bez jediného vlastního velkého hladinového plavidla.
Na zemi dodala Ukrajina v roce 2025 frontovým jednotkám 15 000 pozemních bojových robotů. Na rok 2026 jedna výrobní firma hlásí objednávky na 40 000 kusů. Loni na podzim robot s kulometem sám držel bojové postavení 45 dní bez jediného vojáka na místě. Analytici z West Pointu to potvrzují: pozemní roboty dělají dnes na frontě to, co ještě před pěti lety vyžadovalo lidskou přítomnost.
Tohle všechno nevzniklo v laboratořích, ale pod palbou. Nová zbraň se otestovala na frontě týden poté, co vyjel prototyp ze dveří dílny. Pokud nefungovala, vyhodila se. Pokud fungovala, začala se okamžitě vyrábět ve velkém. Inovační cyklus, který firmy v míru počítají na roky, se zkrátil na týdny. Ukrajina předvedla nejrychlejší válečný výzkum a vývoj od druhé světové války – a probíhá v zemi, o které si Západ myslel, že nevydrží prvních 72 hodin války.
Dvě cvičení ukázala, co to v praxi znamená – a obě skončila trapasem na straně NATO.
Estonsko, květen 2025. Cvičení Hedgehog, přes 16 000 vojáků ze 12 zemí. Bojová skupina několika tisíc vojáků – britská brigáda, estonská divize – zahajuje postup. Protistranu tvoří přibližně deset Ukrajinců se drony a systémem Delta. Za půl dne simulovaně zničili 17 obrněných vozidel a vyřadili dva batalióny. NATO jednotky nedokázaly po celou dobu cvičení najít polohu ukrajinských operátorů. Táhly kolonami bez maskování, parkovaly techniku bez skrytí. Estonský koordinátor výsledky označil za „hrozivé pro síly NATO“. Velitel NATO sil po cvičení pronesl větu, která od té doby koluje po vojenských kruzích: „We are f––.“
Čtěte také:
Osudová role Schrödera a Merkelové aneb Jak Zelení nevratně zideologizovali evropskou energetiku
·V minulém článku jsme si ukázali, že kořeny dnešní klimatické politiky EU nesahají do Bruselu, ale do poválečného Německa – k traumatu z války, z „atomu“, a ke generaci protestů, která postupně proměnila morální étos v politickou doktrínu.
Portugalsko, září 2025. Námořní cvičení REPMUS/Dynamic Messenger, 24 spojeneckých zemí. Pět scénářů, pět vítězství ukrajinského týmu. V jednom scénáři ukrajinskými drony Magura V7 opakovaně zasáhl NATO fregatu do té míry, že by v reálném boji klesla ke dnu. Posádka přitom ničeho nevšimla. Pět minut po potopení napsala do společného chatu: „Tak na nás budete útočit, nebo ne?“ Komentář ukrajinského důstojníka byl lakonický: „Problém nebyl, že nás nedokázali zastavit. Problém byl, že naše zbraně vůbec neviděli.“
Wall Street Journal o Estonsku, Frankfurter Allgemeine Zeitung o fregátě. Články proběhly, byly zaznamenány. Ale jedna zpráva o cvičení nestačí na to, aby změnila čtyři roky zafixovaného obrazu.
„We know more about drones than anybody“
13. března 2026. Trump v rozhovoru pro Fox News odmítl ukrajinskou nabídku spolupráce na protidronové obraně jednou větou: „Ne, jejich pomoc nepotřebujeme. O dronech víme víc než kdokoliv jiný. Máme nejlepší drony na světě.“
Většina médií to přečetla jako aroganci. Jako další důkaz, že Trump Ukrajinu podceňuje. Narativ potvrzen, příběh uzavřen. Jenže situace je složitější – a zajímavější.
To, čemu se říká výroba dronů na Ukrajině, je v naprosté převaze sestavování ze zahraničních, převážně čínských součástek. Motory, baterie, řídící elektronika, kamery – Čína dodává 60 až 97 procent komponentů. To není volba z pohodlnosti. Je to logická nutnost v podmínkách války: čínský dodavatelský řetězec pro drony je nejdostupnější, nejlevnější a nejrychlejší na světě. Používá ho úplně každý – Rusko stejně tak, 80 procent elektroniky v ruských dronech pochází z Číny. Pokud potřebujete inovovat v týdenním cyklu a nasazovat nové systémy příští týden na frontě, nemůžete čekat roky na vybudování vlastní výroby čipů.
Trumpovo odmítnutí průmyslové spolupráce s Kyjevem proto mělo svou vlastní logiku. USA se z čínské závislosti snaží vymanit – budují vlastní kompletní výrobní cyklus bez čínských dílů. Do tohoto záměru spolupráce, která by závislost prohlubovala, jednoduše nezapadá.
Jenže Trump odmítl dvě různé věci najednou. Odmítnutí průmyslové spolupráce lze obhájit. Mnohem těžší obhájit je odmítnutí bojového know-how – znalostí, které s čínskými díly nesouvisí vůbec. Odmítnutí lidí. Odmítnutí specialistů, kteří 60 tisíc Shahedů sestřelili ne na papíře, ale každou noc v reálném boji – a kteří vědí, co americká obsluha Patriotů teprve bolestivě zjišťuje.
Britský novinář mluvil v zálivu s ukrajinskými instruktory. Americká obsluha Patriotů vypálila na jeden přicházející Shahed klidně osm interceptorů. Každý PAC-3 MSE stojí přibližně 4 miliony dolarů. Cíl, Shahed, stojí 20 000 až 70 000 dolarů. Poměr osm ku jedné v raketách na levný dron. Analytička z Carnegie Endowment Dara Massicot to shrnula bez obalů: navzdory čtyřem rokům ruského použití Shahedů a ukrajinského vývoje levné obrany se tato řešení nezdají být replikována americkými silami v regionu.
USA se naučily Shahed kopírovat. LUCAS – jednorazový útočný dron za 35 000 dolarů vyvinutý arizonskou firmou SpektreWorks – vstoupil do boje v prvních hodinách Operace Epic Fury 28. února 2026, sedm měsíců od veřejného odhalení. Pro Pentagon bezprecedentní rychlost. Ukrajina stejnou lekci nasbírala za čtyři roky nepřetržité palby. Pro ni je sedm měsíců luxus, ne rychlost. Jak levně Shahed sestřelovat, se USA teprve učí. A k tomu potřebují Kyjev.
Saúdská Arábie kontaktovala Kyjev přímo. Katar přímo. Emiráty přímo. Washington podobnou pomoc nezprostředkoval – ačkoliv to byly právě Spojené státy, kdo o pomoc požádal jako první: Zelenskyj ve svém projevu před britským parlamentem 17. března 2026 potvrdil, že 201 ukrajinských specialistů je nasazeno v zálivu a část zamířila do Jordánska chránit americké základny – na žádost partnerů, včetně Washingtonu. Čtyři dny předtím Trump řekl, že Zelenskyj je „posledním člověkem, od kterého potřebujeme pomoc.“ USA utratily v zálivu na vojenský hardware přes 23,5 miliardy dolarů – Patriots, THAAD, AWACS. Tohle vybavení státy Perského zálivu mají. Co nemají, je přes 44 000 sestřelených Shahedů – čtyři roky operačních dat, která žádný výcvikový manuál nenahradí. A znalost, jaký systém použít, v jaké situaci, za jakých podmínek a jak nevyčerpat zásoby munice dřív, než konflikt skončí. Tu má Kyjev.
Čtěte také:
Ti hodní hoši Kupka a Grolich
·Volby rozhodují peníze, média, lídr a vůle vyhrát. Laskavý čtenář si pořadí určí podle vlastního vhledu do situace. Řekl bych, že peněz je v české politice dost. O médiích jindy. Zůstává nám lídr a vůle po vítězství. Byli byste překvapeni, jak mnohé šéfy, nejen politických stran, ale i firem, rozhodí jednoduchá otázka: A chcete opravdu vyhrát? Češi nema…
Trump odmítnutí spolupráce s Kyjevem vyslovil nahlas svým typicky neomaleným způsobem. Ale myšlenka, že my učíme Ukrajinu – ne ona nás – není Trumpova specialita. Je to základní předpoklad, se kterým Západ do tohoto vztahu vstoupil. A který se dodnes jen pomalu rozpadá.
Státy Perského zálivu tento předpoklad neměly. Nepřišly s podmínkami. Přišly s žádostí: pošlete nám lidi, kteří to umí.
Špatná otázka
Čtyři roky se debatovalo o tom, zda Ukrajina splní podmínky pro vstup do NATO a EU – o korupci, demokratických standardech, reformách. Legitimní otázky. Ale jsou to otázky o tom, čím se Ukrajina musí prokázat. Málokdo se zeptal na druhou stranu: co ztratí Aliance, pokud Ukrajina nebude členem?
Žádná země NATO nemá čtyřleté zkušenosti s obranou proti masivním dronovým útokům v reálném boji, žádná nevyrábí interceptory v milionovém měřítku a vyvíjí nové systémy v týdenním cyklu, žádná nemá armádu, která pozemní roboty testuje a nasazuje v reálném boji každý den. NATO tuto zkušenost nemá a nedostane ji ze cvičení ani ze studie postavených na zastaralých operačních a tréninkových postupech. Západ věděl, co Ukrajina umí. Nezkopíroval to. Teď to řeší za pochodu pod palbou.
K tomu přichází obrácená logika výcviku. Západ čtyři roky posílal vojáky cvičit do Polska, Británie, Německa. Vojáci, kteří se vrátili, museli být přecvičeni – to, co se naučili venku, neodpovídalo realitě fronty. Plukovník Meževíkin, zástupce náčelníka Hlavního ředitelství doktríny a výcviku Ukrajiny: „Jsou odtrženi od naší reality.“ Británie jako první sama navrhla přesunout instrukci na ukrajinskou půdu. Logika se obrátila.
Čtěte také:
Čína jako vzor aneb Realita za zeleným mýtem
·Začněme nedávnými slovy německého kancléře Friedricha Merze: Dámy a pánové, už prostě nejsme dostatečně výkonní. Ta pronesl po návratu z cesty po Číně a adresoval je Evropě, její neprosperitě a touze zavést čtyřdenní pracovní týden. Ze strany kancléře zajímavé prozření. Tak se pojďme podívat, jak Číná „dělá” energetiku, to nám hodně napoví.
Část toho Ukrajina sdílí – prozatím neformálně, přes cvičení, vysílání specialistů, prodej interceptorů. Ale ad hoc to fungovat nemůže donekonečna. Je to spolupráce závislá na momentální politické náladě, ne na smlouvě.
Záleží na tom, s jakým obrazem k Ukrajině přistupujeme. Morální závazek vede k jedné debatě: jak velkou oběť jsme ochotni přinést a kdy jsme udělali dost. Vojenský partner s unikátními schopnostmi, které my nemáme, vede k debatě jiné: jak toto partnerství formalizovat a co za něj nabídnout. Ta druhá se zatím jen šušká na chodbách některých generálních štábů zemí NATO.
Proč to nikdo nahlas neřekne
Přiznejme si jednu nepříjemnou věc: změnit způsob, jakým o Ukrajině mluvíme, je politicky nákladné.
Přiznání, že Ukrajina je v určitých oblastech vojensky silnější, inovativnější a zkušenější, než jsme čekali, zároveň znamená přiznání, že jsme ji čtyři roky nepodporovali tak, jak bychom měli. Zbraně přicházely pozdě. Interceptorů bylo málo. Výcvik přicházel v kapkách a část z něj byla k ničemu. A pokud teď řekneme, že ji potřebujeme, implicitně říkáme, že jsme s ní zacházeli špatně – jako s příjemcem naší laskavosti, ne jako s partnerem, jehož schopnosti v určitých dimenzích přesahují naše vlastní.
Politici toto uznání neradi dávají. Novináři neradi opouštějí zastaralé obrazy. Veřejnost nemá čas sledovat výsledky námořních cvičení u Portugalska ani nákladový poměr PAC-3 raket a ukrajinských interceptorů. Takhle obraz přežívá. Ukrajina je statečná, ale potřebuje naši pomoc. My pomáháme, protože jsme dobří.
Mezitím ukrajinští specialisté učí americké vojáky v Jordánsku bránit se před drony, které vynalezl Írán, vyrobilo Rusko a Ukrajina je sestřeluje za desetinu ceny, za kterou by to zvládl Washington. Posádka NATO fregaty u Portugalska se ptá do chatu, jestli na ni Ukrajinci zaútočí – přičemž ji dávno potopili. Deset ukrajinských vojáků vyřadí dva NATO batalióny za půl dne. A Trump říká: o dronech víme víc než kdokoli jiný. Všichni mají část pravdy. Nikdo nemá celou.
USA se učí. LUCAS to dokazuje – pomalu, systematicky, na vlastní pěst a bez čínských součástek. NATO se učí. Hedgehog a REPMUS to dokazují, byť bolestivě. Západ není hloupý. Jen se učí jinak než země, která nemá na výběr.
Jenže na tempu učení záleží. Každý měsíc, kdy Západ neformalizuje partnerství s Kyjevem, je měsíc, kdy se zkušenost nehromadí tam, kde by hromadit měla – v aliančních strukturách, v evropském obranném průmyslu, v doktríně, která bude platit za deset let.
Válka na Ukrajině neskončila. Ale i kdyby skončila zítra, zkušenosti, průmysl a bojová data, která Ukrajina za čtyři roky vybudovala, nezmizí s příměřím. Budou tam. Otázka je, zda budou uvnitř Aliance, nebo vně. Možná je čas přestat se ptát, zda Ukrajina splní naše podmínky. A začít se ptát, jestli my splníme podmínky, které klade partnerství s ní.
Trump se v Oválné pracovně ptal na špatnou otázku. Ptal se, co Zelenskyj má. Správná otázka byla, co Zelenskyj umí. Za rok to pochopily státy Perského zálivu dříve než Washington. Za rok to pochopilo NATO u Estonska a Portugalska, byť bolestivě. A za rok se ukázalo, že karty, o kterých Trump mluvil, vůbec nebyly ty správné karty.
Zelenskyj v té místnosti řekl jednu větu, které tehdy nikdo nevěnoval pozornost. „Máte hezký oceán a teď to necítíte. Ale pocítíte to v budoucnu. Díky bohu, že nyní nejste ve válce.“ V přeneseném slova smyslu nemluvil jen o bezpečnosti Spojených států, ale i o bezpečnosti Evropy. Mluvil o tom, co přijde.
Přišlo to rychleji, než čekal.
Doporučené knihy k textu:
The Kill Chain (Christian Brose) — Brose napsal tuto knihu v roce 2020 jako varování: americká armáda buduje méně a méně drahých systémů a prohraje, protože soupeři staví tisíce levných. Tehdy to znělo jako kontroverzní teze. Dnes stačí podívat se na Černé moře — Magura V5 vyhání ruskou flotilu, ukrajinské interceptory za tisíc dolarů sestřelují to, na co Západ vynakládá miliony. Brose nepsal o Ukrajině. Ale psal přesně o tom, co se tam děje. K dispozici na Shelfie v angličtině.
Technologická republika (Karp & Zamiska) — Karp, šéf Palantiru, jehož analytický software používají ukrajinští velitelé, píše o tom, proč Silicon Valley přestalo řešit skutečné problémy. Nejbystřejší inženýři navrhují algoritmy pro reklamu místo obrany. Přečtěte si to a pak si vzpomeňte, že Delta — systém, který stojí za ukrajinskými vojenskými úspěchy — nevznikl v americkém výzkumném centru, ale v dobrovolnické NGO Aerorozvidka. To je přesně ten rozdíl, o kterém Karp píše. K dispozici na Shelfie v češtině.
Putinovy války (Mark Galeotti) — Proč musela Ukrajina inovovat tak radikálně a rychle? Protože čelila armádě, která se dvacet let reformovala na papíře a selhávala v praxi — v Čečensku, Gruzii, Sýrii. Galeotti to popisuje bez iluzí, s přístupy k pramenům, které nikdo jiný nemá. K dispozici na Shelfie v češtině.
Naše spřátelené podcasty chystají v dohledné době dva velmi zajímavé eventy.
Tím prvním je promítání filmu Za nepřátelskou linií s podcastem 10:35 v pondělí 30. března. Na debatu před filmem dorazí Kristijan Fiket. Bývalý příslušník chorvatské protiteroristické jednotky Alfa, přímý účastník bojů v Jugoslávii a člověk, který v roce 1995 dostal od chorvatského prezidenta nejvyšší vojenské ocenění za statečnost.
Dalším chystaným eventem je aprílová ALL INSIDER Hospoda, která již tradičně bude plná zábavy a moderátoři Tomáš Jirsa, Andy Dravecký, Michal Půr a Ondřej Kania si pro vás připravili celou škálu témat. A my pro ně máme taky pár překvapení. Sejdeme se ve středu 1.4. od 18:30 ve vinohradském Royal Theatre.
Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.
Wow ! Díky moc.
Díky!