Čína jako vzor aneb Realita za zeleným mýtem

Nejdelší, a proto nejpravdivější text o čínské energetice na českém internetu

Začněme nedávnými slovy německého kancléře Friedricha Merze: Dámy a pánové, už prostě nejsme dostatečně výkonní. Ta pronesl po návratu z cesty po Číně a adresoval je Evropě, její neprosperitě a touze zavést čtyřdenní pracovní týden. Ze strany kancléře zajímavé prozření. Tak se pojďme podívat, jak Číná „dělá” energetiku, to nám hodně napoví.

Čína je lídr dekarbonizace! Čínské emise dosáhly vrcholu! Čína je největší znečišťovatel! Čína produkuje nejvíc emisí na světě! Podobných tvrzení se každý den vyrojí desítky.

Argumentace Čínou je totiž univerzálním manévrem v lítých diskuzích o energetice na sociálních sítích. Suverénně! Je vždy po ruce, poslouží podle potřeby a skoro nikdy nezklame. Nezáleží přitom na tom, zda jste fanouškem uhlí, jádra, plynu, solárů, větrníků, baterií či vodíku. A dokonce ani na tom, co chcete dokázat – jestli to, že Západ jede bomby v dekarbonizaci a Čína čoudí a nebo naopak. Stačí říct „ale vždyť Čína“, hodit k tomu pár čísel, dlouhé URL na pdf v písmu typu rozsypaný čaj a je vyhráno. Déšť lajků, vítězné tance a dobrou noc, iksko!

Autoři textu Miroslav Hašek a Petr Dušek při práci

Nejhorší na tom je, že pravdu mají všichni. Aspoň trochu. Jen ji nikdo neříká celou. Snažit se to změnit by bylo asi příliš ambiciózní, proto si náš kolektiv Katedry duševní hygieny stanovil trochu přízemnější úkol: Poskládat a uvést do náležitého kontextu všechna relevantní data a vytvořit seriózní a neideologický obraz, který střízlivě ilustruje, jak čínská energetika skutečně vypadá a proč. Až zas bude někdo příliš zběsile argumentovat Čínou, nebude nic lehčího, než máznout mu tam odkaz na tento článek (místo toho „čajového“ pdf).

1. Světový lídr dekarbonizace. Nebo ne?

Je fér přiznat, že čínská smršť investic do OZE v posledních letech nemá obdoby. Takto vypadalo srovnání za rok 2024.

Když se přitom podíváme na instalovaný výkon, zjistíme, že ve fotovoltaice i větrnících začala Čína válcovat Evropu už někdy před deseti lety…

Protože podobně by hovořily i grafy srovnávající bateriová úložiště, tepelná čerpadla, elektromobilitu či elektrolyzéry, člověk by snadno podlehl dojmu, že zatímco Evropa o dekarbonizaci jen žvaní, Čína ji jako jediná na světě fakt realizuje a možná ji i vymyslela.

Ostatně agentura Reuters po posledním klimatickém summitu zcela vážně napsala, že při absenci USA „Čína přebírá roli vedoucí země v klimatické diplomacii“. Mezinárodní energetická agentura (IEA) je zatím zdrženlivější, ale i ona si všímá čím dál dynamičtějšího čínského „drajvu“.

Pokud ovšem přestaneme ignorovat, jak je čínská energetika obrovská, musíme se těmto velkohubým prohlášením pousmát. Například 1 160 GW nainstalovaných ve fotovoltaice k závěru loňského listopadu odpovídá tomu, co měli Němci v solárech už před šesti lety (cca 51 GW). A dokonce i zdánlivě bezprecedentní čínský růstový gradient 278 GW ve FVE pak při zohlednění velikosti obou soustav zůstává pořád mírně pozadu za tím německým (14 GW).

Když pak opustíme dimenzi instalovaného výkonu a vstoupíme do světa skutečné výroby, najednou ten „drajv“ vidíme v úplně jiné perspektivě. Ne, že by v grafu výroby ty soláry a větrníky nebyly vidět, ale vodu pořád poráží jen v koalici a ve vztahu k uhlí vypadají pořád jako mladší nedonošení bráškové. Graf však ukazuje ještě jinou podstatnou věc: Za dobu čínského boomu OZE vzrostla spotřeba elektřiny skoro na dvojnásobek.

Už jen z těchto dat plyne dílčí závěr, že označovat Čínu za lídra dekarbonizace je přinejmenším zavádějící. Vedoucí pozice ve světových investicích do OZE vyplývají z její velikosti a ekonomické a geopolitické logiky. Jak však ukáže hned následující kapitola, nic to nemění na tom, že země zůstává suverénně největším spalovačem uhlí a producentem emisí.

2. Skutečná energetická bilance Číny

V Číně sice najdete obří kapacity OZE, ale skutečná výroba elektřiny zůstává pevně v rukou uhlí. Zatímco prakticky polovina instalovaného výkonu připadá na OZE, do výroby se to promítne pouze třetinou – velký rozdíl mezi papírem a realitou!

Podíl uhlí na čínské produkci sice v posledních letech mírně klesá, ale absolutní objem výroby stále roste – nová maxima padala i v letech 2022–2024. Ember uvádí, že Čína vyrobila z uhlí v roce 2024 rekordních 5 864 TWh (58 %). Pro srovnání: v EU figurovalo za stejný rok uhlí už jako „okrajový zdroj“ s výrobou 257 TWh (10,5 %). Celkem rozdíl, že? Není divu, že ustavičné čínské „burn the coal“ drží světovou uhlíkovou bilanci v hrozivých hodnotách. Celková výroba elektřiny v Číně pak činila asi 10 087 TWh, zhruba čtyřnásobek toho, co vyprodukovala EU.

Čtěte také:

Čína vyniká ještě v jedné disciplíně. A tou je výstavba nových uhelných elektráren. Když obyčejný smrtelník slyší „nové elektrárny“, automaticky očekává, že jde o OZE. Čína však prudce navyšuje kapacity uhlí, a to i v posledních letech. V roce 2022 bylo povoleno (tedy formálně schváleno) plných 98 GW nových uhelných zdrojů (čtyřnásobek oproti roku 2021), přičemž stavět se jich v roce 2022 začalo asi 50 GW. Trend ovšem pokračoval: V roce 2023 Čína zahájila výstavbu 70,2 GW nových uhelných bloků (zatímco západní svět prakticky žádné), a v roce 2024 dokonce 94,5 GW – nejvíc za desetiletí. V první polovině roku 2025 pak reálně přibylo 21 GW spuštěných uhelných výkonů,

I když tedy úřady formálně mluví o postupném útlumu uhlí, při zohlednění výroby je v praxi navyšování uhelné kapacity srovnatelné s tempem větrných a solárních zdrojů. Na jedné straně rekordní přídavky slunce a větru, na druhé straně stejné či vyšší tempo výstavby uhelných bloků – to není dekarbonizace, to je „dekarbonizace na papíře“!

Díky dominanci uhlí zůstávají čínské emise stále nejvyšší na světě. Čína vypustila do ovzduší cca 11,9 Gt CO₂ jen v roce 2023 (tj. zhruba 31 % světových emisí). To je zhruba trojnásobek emisí USA (~13 % světových) a pětinásobek EU27 (~7 %). Zatímco Evropa a USA v posledních letech emise snižují, Čína je stále na vysoké plateau, ač stoupá trochu pomaleji než dříve. Globální projekce počítají s tím, že v roce 2024 čínské emise téměř stagnovaly (+0,1 %) kolem oněch ~11,9 Gt. Jak ilustruje graf níže, zatímco Evropa vytrvale klesá, Čína stoupá. Uvidíme, jak skončí letošní rok. V Číně se narodilo o 3,5 mil. lidí méně, než zemřelo, a to bude také mít svůj efekt.

Co z toho plyne? Čína sice marketingově dává na odiv rekordní kapacity větru a slunce, ale fakticky jede pořád na uhlí. Jinými slovy: Instalovaná kapacita (kde vedou OZE) ≠ podíl vyrobené elektřiny (tam vede uhlí), a tím spíše ≠ snížení emisí. Dekarbonizace v Číně probíhá jen na oko.

3. Energetická náročnost čínské ekonomiky

Pokud jste až dosud odolávali s protiargumentem, že všechno špatné je jen dočasné a že emise i produkce elektřiny z uhlí mají v Číně už co nevidět klesat, možná vás trochu odzbrojí tato kapitola, v níž vtáhneme do hry ekonomické aspekty. Začneme energetickou náročností ekonomiky, která odpovídá na otázku, kolik energie musí daný stát vynaložit na to, aby vyprodukoval určité množství HDP. Analytická společnost Enerdata pracuje s metrikou, která proti kilogramu ropného ekvivalentu staví americký dolar v paritě kupní síly z roku 2015. Jinak řečeno parametr říká, kolik ropy (či energeticky adekvátní energie) se musí spotřebovat na to, aby země vydělala dolar.

Asi vás nepřekvapí, že nejnižší energetickou náročnost mají ekonomiky s vysokou přidanou hodnotou (Dánsko, Velká Británie) a nejvyšší ropné velmoci (Kuvait, Írán). Kam patří Čína? Budete se divit, ale jednoznačně k těm druhým! Dokonce patří do TOP 10 a za dolarem HDP se pachtí pracněji než taková Severní Korea! (byť zrovna tento údaj bude s velkým otazníkem) Již z okometrického srovnání je zřejmé, že vyspělé státy jako Francie či Německo hrají úplně jinou ligu.

Vysvětlení je jednoduché: čínská ekonomika „žere“ jako Messerschmitt. Nezapomínejme, že jde o fabriku celého světa – všechny ty ocelárny, cementárny, sklárny či hliníkárny mají obrovskou spotřebu, ale oproti IT či bankovnictví produkuji relativně málo ekonomické muziky.

Pokud místo jednotky energie vezmeme v úvahu úhlavního nepřítele lidstva, tedy oxid uhličitý, pořadí zemí se nám trochu promíchá: Na špici opět Dánsko, ale ještě před ním Švédsko, na chvostu Kuvajt a Jihoafrická republika. Čína šestá nejšpinavější v těsném závěsu za Ruskem!

Aby taky ne, když má jeden z nejvyšších podílů těžkého průmyslu na ekonomice a když pohání všechny ty továrny vším, co je po ruce (v čele s uhlím).

Když to shrneme: Čína vytváří méně ekonomické hodnoty na jednotku energie, a proto její (jakkoliv obdivuhodná) zelená revoluce těžko může vést k reálnému poklesu emisí. Patříte-li mezi ty, kdo rádi argumentují Čínou ve snaze ukázat, jak je Evropa neschopná, položte si spolu s námi zásadní otázku: „Je možné považovat za dekarbonizační vzor ekonomiku, která je energeticky méně efektivní než Evropa?“

4. Běžný Číňan vs. běžný Evropan

„Jenže když vezmeme v úvahu emise na hlavu, je Evropa daleko horší, takže šup šup, kleknout na koleno a odprosit před každým fotbalovým zápasem…“ Přiznám se, že tento argument mě iritoval i v době, kdy to byla pravda. Evokoval totiž naprosto nereálnou představu, že uvědomělý Číňan žije oproti nezodpovědnému Evropanovi ekologicky. Následující data jasně ukazují, že tomu tak bylo jen a pouze kvůli nižší spotřebě, a tedy i nižší životní úrovni.

Ještě do 90. let byla Čína považována za poměrně chudou rozvojovou zemi. Potom však nastartovala bezprecedentní hospodářský růst, a to se odrazilo nejen na vyšší životní úrovni obyvatel, ale také na dramaticky vyšší spotřebě energie. Zatímco ještě na konci devadesátek žily dvě třetiny Číňanů na venkově a jen třetina ve městě, v roce 2010 se to vyrovnalo a dnes je to naopak!

Až do roku 2013 se nicméně dalo tvrdit, že Čína má nižší emise na hlavu než EU. Teď už to přes deset let není pravda a stejně spousta lidí tu blbost pořád opakuje. Tak ještě jednou: Průměrný Číňan dnes vypustí o 60 % víc emisí než průměrný Evropan! A od roku 2023 je na tom dokonce lépe i průměrný Čech…

Což nic nemění na tom, že v odlehlých oblastech Číny (zejména v těch, v nichž žijí národnostní menšiny) mají nadále velmi nízké emise. Rozhodně to však není z toho důvodu, že by obyvatelům tolik záleželo na zdraví planety, nýbrž prostě proto, že žijí v bídě a mají nízkou spotřebu. Kdybychom je z pohodlí Evropy chtěli pochválit za ekologickou zodpovědnost, patrně by nám chtěli jednu vrazit…

5. Demografie jako přehlížený faktor dekarbonizace

Tím jsme se dostali k dalšímu zásadnímu, ale dost často opomíjenému bodu – demografii. Čína dlouho plánovitě brzdila růst počtu obyvatel. Ve své době to bylo logické, děti brzdily růst. Teď však řeší opačný extrém – rekordně nízkou porodnost a první pokles populace za posledních 60 let. Po dekádách politiky jednoho dítěte (1979–2015) zůstává porodnost zoufale nízká.

Celková plodnost činila v roce 2021 jen ~1,15 dítěte na ženu a odhady pro rok 2022 klesly až k 1,08. Pro srovnání: K udržení populace by bylo třeba ~2,1 dítěte. Číňanky si tedy v průměru pořizují méně než polovinu potřebných dětí, a dokonce méně než Japonky (které mají ~1,3). Nepomohlo ani uvolnění rodinné politiky (dvě děti od 2016, tři od 2021); mladé páry odkládají či úplně ruší založení rodiny kvůli kariéře, drahému bydlení a změně životních hodnot. V roce 2022 se tak narodilo jen 9,56 milionu dětí, nejméně v novodobé historii. Podle oficiálních údajů se čínská populace mezi lety 2021 a 2022 zmenšila o 850 tisíc lidí, podle neoficiálních je číslo ještě horší (demograf Yi Fuxian dlouhodobě tvrdí, že oficiální čísla o celkovém počtu obyvatel Číny jsou nadhodnocená až o 100 milionů). V roce 2023 pokles zrychlil na -2,08 milionu obyvatel a tento trend bude nadále pokračovat. Predikce jsou neúprosné.

Demografické „letadlo“ ovšem neztrácí jen výšku, ale i mládí. Čína stárne mnohem rychleji, než stačila zbohatnout. Dnes už přes 14 % obyvatel tvoří senioři nad 65 let; do roku 2050 se jejich podíl zdvojnásobí na odhadem téměř 30 %. Každý třetí Číňan bude v důchodovém věku! Ještě dramatičtější bude nárůst nejstarších.

Osob nad 80 let je nyní kolem 37 milionů, do poloviny století ale jejich počet přesáhne 130 milionů. Taková „armáda“ dlouhověkých seniorů představuje enormní zátěž pro zdravotnictví a systém sociální péče. Prodlužující se věk dožití (aktuálně ~78 let) a mizivá porodnost přinesou Číně extrémní věkovou strukturu. Průměrný věk populace by mohl ke konci století překročit 50 let.

Pro srovnání, Japonsko – synonymum stárnutí – má dnes medián věku „jen“ 49 let. Čína tak bude jednou z nejstarších společností na světě, a to ještě dříve, než plně zbohatne (její HDP na hlavu je stále jen čtvrtinové vůči japonskému). Demografické stárnutí v rozvojové zemi je bezprecedentní kombinace, kterou Peking zatím neumí efektivně řešit.

Demografické prognózy jasně ukazují na prudký pokles čínské populace. Podle OSN může Čína do konce století přijít o polovinu obyvatel – ze současných 1,4 miliardy na 633 milionů. V krajně pesimistickém scénáři by mohlo zůstat jen kolem 488 milionů obyvatel, což je třetina dnešního počtu. Takový úbytek nemá v moderních dějinách obdoby; Čína bude na konci století demograficky úplně jinou zemí.

Méně pracujících a více důchodců znamená zpomalení ekonomiky, tlak na veřejné finance a nutnost přeorientovat priority. Daňový základ se ztenčuje, důchodový systém je neudržitelný, výdaje na zdravotnictví a péči prudce rostou. Spotřeba a investice klesají – starší lidé méně spotřebovávají, méně mladých znamená menší poptávku po bytech. Čína může upadnout do dlouhodobé stagnace podobné Japonsku, jenže s ještě většími problémy. Kombinace stárnutí a vymírání může způsobit, že Čína zestárne dřív, než zbohatne, a její ekonomický vzestup se zastaví.

Dekarbonizace díky vymírání?

Co to všechno znamená pro transformaci energetiky a klima? S trochou nadsázky lze napsat, že efekt na klima je jednoznačně pozitivní – menší uhlíková stopa. Teoreticky.

Uhlíková stopa u mrtvých (černý humor) i seniorů bývá menší než u produktivních třicátníků. Starší lidé méně cestují, neutrácejí tolik za nové spotřebiče a „nenakopnou“ ekonomiku tak jako mladší generace. Studie ukazují, že domácnosti nad 65 let mají v Číně nejnižší uhlíkovou stopu ze všech věkových skupin. Teoreticky by tak stárnutí a úbytek populace mohly snížit celkovou spotřebu energie a usnadnit dosažení klimatických cílů. Čína slibuje vrchol emisí CO₂ do roku 2030 a uhlíkovou neutralitu do 2060. A paradoxně jí v tom může „pomoci“ právě demografie. Pokles populace znamená menší poptávku po nových domech, což omezí výrobu cementu a oceli (ty patří k největším zdrojům emisí CO₂ v Číně). Zmenšující se pracovní síla zpomalí průmyslovou expanzi, a tím i růst emisí. Cynik tak poznamená, že Čína splní klimatické závazky, protože se polovina jejích obyvatel „vypaří“ během 21. století.

Čtěte také:

Realita ale tak přímočará není a je fér to přiznat. Úbytek populace sám o sobě emise nesnižuje – demografický efekt totiž snadno přebijí jiné trendy. Čína dál rychle urbanizuje a zvyšuje životní úroveň: méně obyvatel neznamená méně spotřeby, pokud větší část z nich žije ve městech, v klimatizovaných bytech, má více spotřebičů a energeticky náročnější životní styl. V čínských podmínkách má městský život zpravidla vyšší uhlíkovou stopu než venkovský, takže i budoucí generace seniorů – kteří budou žít převážně ve městech – mohou spotřebovávat více energie než dnešní senioři.

K tomu připočtěme ekonomický aspekt: Stárnoucí společnost váže obrovské množství veřejných peněz. Roste náklad na zdravotnictví, sociální péči i penze, a méně zdrojů tak zbývá na modernizaci energetiky a obnovitelné zdroje. Není těžké si představit situaci, kdy stát místo investic do transformace jen „zalepuje“ demografické a sociální problémy.

Výsledek? Čína může splnit část klimatických cílů ne díky inovacím, ale díky zpomalování ekonomiky. Mrtví emise neprodukují.

S demografií souvisí i otázka životní úrovně a stability dodávek energie. V Evropě jsou výpadky elektřiny nebo přídělové systémy minulostí, v Číně to tak samozřejmé není. Na podzim 2021 došlo v několika provinciích k rozsáhlým blackoutům. Stát jednoduše vypnul proud tisícům domácností a firem, protože nebylo dost uhlí. V létě 2022 se situace opakovala jinak — extrémní sucho v S’-čchuanu omezilo výrobu vodních elektráren a vláda přešla na příděly pro průmysl. Továrny měly omezené hodiny provozu, klimatizace v kancelářích byly vypnuté, aby zbyla elektřina pro domácnosti.

Tyto situace nejsou na denním pořádku, ale odhalují odvrácenou stranu čínského energetického modelu. Když dojde na lámání chleba, stát nevysvětluje, ale nařizuje. Umí během roku postavit solární park i přehradu, ale stejně tak umí oznámit, že dnes elektřina nebude. Takový přístup by v Evropě byl politicky neobhajitelný. A i když se může zdát efektivní, jeho sociální náklady jsou vysoké — a roste i vnitřní nespokojenost.

Opravdu je to model, který bychom měli považovat za inspiraci?

7. Geopolitika: Dekarbonizace jako průmyslová strategie

Zatímco předcházející informace pro vás možná byly nové, na závěr se vrátíme k něčemu notoricky známému: čínské dominanci ve všech výrobních sektorech moderní energetiky a čím dál hrozivější závislosti Evropy.

Čína nevede v dekarbonizaci tabulku výsledků, zato exceluje v průmyslové strategii kolem zelených technologií. Během posledních dvou dekád systematicky budovala domácí výrobní kapacity a surovinové zázemí pro OZE. Dnes tak čínské firmy vyrábějí cca 80 % světových solárních panelů a 60 % větrných turbín. U baterií do elektroaut je čínská dominance ještě markantnější: Čína produkuje zhruba 75 % všech lithium-iontových bateriových článků a ovládá klíčové části dodavatelského řetězce – asi 70 % výroby katod a 85 % anod pro baterie. K tomu přidejme kontrolu nad surovinami: Čína rafinuje či zpracovává kolem 60 % lithia a 70 % kobaltu ze světové těžby a má významný podíl i u vzácných zemin, niklu, grafitu a dalších kritických surovin.

A jen tak mimochodem: Tipli byste si, kolik lidí má největší bateriová společnost CATL jen v segmentu výzkum a vývoj? 23 000! Jak říká s oblibou Jan Fousek z AKU-BATu, tolik lidí ráno vstane a jde si lámat hlavu nad tím, jak vylepšit či zefektivnit akumulační systémy.

Čtěte také:

Tato situace je výsledkem cílené státní politiky – štědré dotace, daňové úlevy, levné úvěry a omezení zahraniční konkurence umožnily čínským firmám získat náskok a zaplavit svět levnými solárními panely a bateriemi. Pro Evropu to má dvojí efekt: Na jedné straně levné čínské technologie usnadnily evropskou energetickou tranzici (např. fotovoltaika zlevnila i díky čínské nadvýrobě). Na straně druhé jednu strategickou závislost nahradila strategická závislost druhá. Evropa dnes importuje velkou část vybavení pro OZE právě z Číny.

Co kdyby se ale geopolitické vztahy zhoršily nebo Peking využil exporty jako páku? To už známe. Proto nyní EU řeší, jak závislost snížit – iniciativa Critical Raw Materials Act a další programy mají podpořit domácí těžbu lithia, recyklaci a výrobu solárních panelů či čipů. Rychlé přerušení vazeb ale není reálné. Čína má ve fotovoltaice či bateriích technologický i produkční náskok a Evropa v dohledné době stejné produkční kapacity prostě nevybuduje.

Evropské firmy navíc čelí čínské konkurenci i na globálních trzích – čínská strategie “vyrob doma, vyvez levně” zaplavuje svět elektrickými autobusy, solárními články, větrníky i bateriemi za ceny, kterým západní výrobci těžko konkurují. Pro Evropu to znamená dilema: spolupracovat s Čínou (nakupovat levné technologie pro rychlé snížení emisí), nebo se snažit bránit svůj průmysl i za cenu dražší a pomalejší zelené transformace? Na tuto otázku si zatím Evropa neumí odpovědět. Je přitom jasné, že dekarbonizační závody jsou i závody geopolitickými. Čína vsadila na to, že ovládne nové „zelené“ průmysly – a zatím se jí to daří, protože doma stále pálí uhlí.

Až příště narazíte na argumentaci Čínou, zkuste si nejdřív položit jednoduchou kontrolní otázku: O jaké Číně se vlastně mluví? O té, která instaluje stovky gigawattů větru a soláru, nebo o té, která zároveň vyrábí většinu elektřiny z uhlí a každý rok přidává další uhelné bloky? O té, která postavila největší vodní dílo světa, nebo té, která bez diskuze odstěhovala miliony lidí? Čína není pohádka o zeleném zázraku ani pohodlný klacek na evropskou debatu. Je to obří, rozporný systém, který dokáže dělat dvě věci zároveň: budovat největší zelený průmysl světa a současně udržovat energetiku na uhlí – protože to je pro něj v tuto chvíli ekonomicky a politicky výhodné.

Pokud si z toho máme odnést něco použitelného, tak to není ani adorace, ani pohrdání. Je to lekce, že i v tomto případě musíme koukat zejména na data. A teprve na jejich základě vymýšlet, co dál s energetikou a dekarbonizací.

Asi tolik k té slavné Číně.

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.