Aleš Rod: zbraně vs. auta, spasí válka český průmysl?
V Německu i Česku zaznívají názory, že válka je příležitost pro přesun od uvadajícího automobilového průmyslu ke zbrojnímu. Na první pohled to zní logicky, proto jsme požádali ekonoma Aleše Roda (člena NERV, ředitel Centra ekonomických a tržních analýz), aby napsal zda to tak je i na druhý pohled.
O depresivních výhledech české ekonomiky posluchači podcastu Insider dobře vědí. V posledních dílech se to zas jen hemžilo děsivým výčtem vysoké míry byrokracie, pomalými povolovacími procesy a nemožností cokoliv postavit kvůli NIMBY, špatným institucionální prostředím pro startupy, chybějící úpravou ESOP a nedostatkem rizikového kapitálu, nefunkční imigrační politikou, chybějícím aplikovaným výzkumem na vysokých školách a tím výčet bohužel nekončí. Vysoké úrokové sazby, nízká akceschopnost vlád a politická rizika plynoucí z nejistého výsledku listopadových voleb a dalšího směřování naší země jen intenzivněji nasvěcují: Co zachrání naši ekonomiku?
V posledních letech se vlivem vpádu Ruska na Ukrajinu spekuluje o tom, že by záchranný kruh české ekonomice mohl hodit obranný průmysl. Je to reálné? A je ten kruh dostatečně velký? Pojďme se na to společně podívat.
Na první pohled vypadá myšlenka nahradit „auta, světlomety a válce motorů“ za „radary, děla a tanky“ velice lákavě. Česká republika patří se zhruba třetinovým podílem průmyslu na tvorbě HDP mezi neprůmyslovější země Evropy, což odráží podobu vzdělávacího systému, institucionální podnikatelské prostředí i vliv zájmových a nátlakových skupin na konečnou podobu hospodářské politiky. Naše země má navíc ve zbrojním průmyslu dlouhou a úspěšnou historii. České firmy uchopily příležitosti, plynoucí z válečného konfliktu na Ukrajině a zbrojení celého světa, za pačesy a jen během let 2021 až 2023 se sektor téměř zčtyřnásobil a stále roste. Čeští zbrojaři se navíc stále častěji vydávají na nákupy firem do zahraničí, což vyjma vlivu zvyšuje i know-how, pomáhá to suplovat dlouhé dekády podfinancované výdaje na výzkum a vývoj a rozvíjet tržní příležitosti. Když k tomu přidáme velmi pružnou reakci na moderní podobu války, jak ji determinuje vývoj na ukrajinské válečné frontě, posouvá se potenciál růstu i v rychle rostoucích segmentech jako drony nebo kyberbezpečnost. A nezapomeňme, že zhruba 70 % české produkce jde na export a (na rozdíl od automotive) se ve velké míře jedná o finální výrobky s vysokou přidanou hodnotou.
S pozitivy ještě nekončíme: bez ohledu na to, jak a kdy skončí válka na Ukrajině, Putinovy mocenské choutky iniciovaly mohutné zbrojení států po celém světě. Muniční sklady jsou prázdné, poptávka převyšuje nabídku a opakovaný ostrý požadavek na dodržování závazků výdajů na zbrojení mezi členskými zeměmi NATO nutí modernizovat armády i ty země, které doposud stály stranou s alibisticko-pacifickými výmluvami. To generuje pohodlný výhled zakázek na jednu až dvě dekády, i kdyby se nad Evropou rozhostil všeobjímající mír s nulovými riziky dalších konfliktů, tedy momentálně spíše velmi nepravděpodobný scénář. Zbrojařina zkrátka jede a pojede.
Vypadá to skvěle, co?
Tak si pojďme nalít čistého tichého vína, samozřejmě nezdaněného. Zatímco sektor automotive generuje v české ekonomice zhruba pětinu domácího hrubého produktu, zbrojní průmysl je zhruba dvacetkrát menší. Ano, momentálně se u zbrojařiny bavíme jen o jednom procentu HDP. Když vezmeme v potaz dostupná analytická data, při porovnání automotive a zbrojního průmyslu navíc platí, že multiplikační efekt každé investované koruny do obou průmyslů je mírně vyšší u automotive. Co to znamená? Přesun miliardové investice z automotive do zbrojního průmyslu může paradoxně znamenat ekonomickou ztrátu v podobě nákladů obětované příležitosti.
Ve prospěch automotive hraje i pohled za hranice. Nesrovnatelně větší je totiž i evropský trh, na němž automobilový průmysl generuje 3,5 až 4 krát vyšší tržby než zbrojní průmysl. Neopomeňme dodat, že je to u automobilů drtivě v segmentu B2C, tedy jednoduchém modelu, kdy byznys prodává konečnému spotřebiteli - ten se rozhoduje v podstatě jen podle vkusu a peněženky. Kontrakty zbrojního průmyslu jsou řádově složitější. Jsou uzavírány na základě vyjednávání s vládami a jejich armádami, nebo v soutěžích, kde zadavatelem je veřejná instituce. Řeší se servis, technologická modernizace, kompatibilita s ostatními zařízeními armády a spojenců… A to enormně zvyšuje náklady na každý uzavřený kontrakt.
Úspěchy zbrojního průmyslu významněji ovlivňuje institucionální podpora vlády a jejich představitelů, nahoru i dolů – momentální silná pozice České republiky na mezinárodním poli, plynoucí z rychlé, rozhodné a trvalé podpory Ukrajině, se teoreticky může po volbách proměnit. Důvěryhodnost spojenců bude hrát vyšší roli i v méně strategických obchodech, než jsou zbrojní dodávky.
Jakkoliv jsou příležitosti ve zbrojním průmyslu enormní, využít jej dokáží jen ty firmy, které budou moci flexibilně rozšiřovat výrobu, budou mít dostatek surovin a kvalifikované pracovní síly, buď z vlastních zdrojů, nebo prostřednictvím řízené migrace a importu, a které budou mít přístup ke kapitálu nutnému pro investice. No, přiznejme si, že ESG, dlouhé povolovací lhůty a nekonečné stavební řízení, vyčerpaný trh práce, nefunkční kapitálový trh a pnutí na globálním trhu se surovinami, kde nebudeme kvůli naší absolutní velikosti nikdy hrát první housle, nestaví Českou republiku mezi favority na zlatou medaili tohoto závodu.
Já osobně jsem velkým fanouškem maximálního využití potenciálu zbrojního průmyslu, který může bezpochyby sehrát v české ekonomice důležitou roli a být do budoucna významným pilířem v tvorbě hrubé přidané hodnoty. Tato důležitost je o to vyšší dnes, kdy evropský automotive přešlapuje na místě a jako bumerang se mu vrací promarněná dekáda, kdy servilně přitakával nerealistickým environmentálním cílům výměnou za ochranářská opatření proti dovozům z třetích zemí, zejména z Číny. Proto si zbrojní průmysl zaslouží institucionální podporu, zejména v podobě odstraňování stávajících bariér bránících ještě intenzivnější integraci českých firem do zbrojení spojeneckých armád, a nejen nich.
Ale je třeba být upřímný: zbrojní průmysl nenahradí zásadní roli českého automobilového průmyslu v tuzemské ekonomice. I při optimálním scénáři pro zbrojní firmy a tragickém scénáři pro automotive, budou zbrojovky řádově menší než automobilky. Nepodlehněme tedy klamu, že válka a s ní spojené zbrojení zachrání českou ekonomiku díky zbrojnímu průmyslu, a proto stačí jen sedět a čekat. Čekali bychom věčně.
Aleš Rod
Je členem Národní ekonomické rady vlády ČR (NERV) a výkonným ředitelem v Centrum ekonomických a tržních analýz (CETA), kde vede výzkumné projekty se zaměřením na regulace s aplikacemi v energetice a odpadovém hospodářství, veřejných financích a bankovnictví. Také za zabývá ekonomii luxusu a analýzou stínové ekonomiky. Doktorát získal v oboru Ekonomická teorie na Vysoké škole ekonomické v Praze. Mimo působnost v NERVu a CETA konzultuje projekty digitální ekonomiky pro veřejný i soukromý sektor u nás i v zahraničí, také je členem správní rady Spotřebitelského fóra.
Napište nám do komentářů, jestli podle vás může zbrojní průmysl zachránit českou ekonomiku. A pokud se vám newsletter líbí, přihlaste se k odběru a pošlete ho dál přátelům, které by mohl také zajímat.
T. a tým
Díky za zajímavý příspěvek Aleše Roda.