Aleš Rod: Kdybych byl Javierem Mileiem a sekal

Jak by vypadala opravdová reforma výdajů bez zvyšování daní

Diskuse o veřejných financích hýbou předvolebními debatami. Oprávněně. Deficity v řádech, které byly před covidem nepředstavitelné, rostoucí trend zadlužení, blížící se demografický fiskální šok v důchodech, zdravotnictví a sociálních službách… Zažíváme dluhové projídání spotřeby, nikoliv dluhové investování do „byznys plánu Česko“.

To vše nás dostává do stavu, kdy náklady na financování dluhu začínají mít podobu velkého ministerstva a porostou. Mnoho lidí v mém okolí volá po škrtech a reformách, ale praxe ukazuje, že mezi deklarací „mileiovské pravicovosti“ na sociálních sítích a ochotou nést osobní odpovědnost (a s ním spojené osobní výdaje) je velká mezera.

Každý racionálně uvažující člověk přitom musí akceptovat základní princip rovnováhy veřejných financí: není možné mít na výdajové straně skandinávský model welfare state a na příjmové straně štíhlý stát zajišťující nízkými daněmi prostředky na základní veřejné statky (dotace soukromým firmám na macbooky určitě veřejným statkem nejsou). Mnozí moji vážení kolegové, kteří předkládají návrhy na fiskální daňové reformy, vcelku racionálně uvažují, že výdaje jsou dané, protože se jich volič-medián zkrátka nechce vzdát. A proto se musí zvedat příjmy. Vztekat se nad tím můžete, jak chcete, je to prostě fakt.

Ale co sakra ty výdaje? To s nimi vážně není možné nic udělat? Kdyby se objevila reálná poptávka po reformě výdajů, kterou by deklarovalo více než jednotky procent voličů, co by se dalo udělat? „Co bys v takové situaci udělal ty?,“ ptají se mě poslední dobou docela často.

Tak dobře. Kdybych byl Javierem Mileiem a měl vzít do ruky motorovku na český rozpočet, udělal bych přesně tohle:

1. Komplexní audit státní správy

Motorovku bych odložil a vzal do ruky skalpel. Zadal bych komplexní audit agend a procesů na všech institucích navázaných na rozpočet, zmapoval, jak tečou do institucí peníze, co si za ně instituce kupují a co za ně společnost dostává. Jsem si jist, že bych odhalil neefektivity, ale i duplicity – jak mezi ministerstvy, tak mezi centrálními institucemi a municipalitami (např. MMR a kraje), tutově i mezi tím, co mají úředníci dělat v pracovní době, a co pro ně externě dělají poradci a konzultanti. Četné agendy jsou nepochybně zcela zbytečné.

Proč je důležité začít auditem? Chod veřejné správy sice spolyká stovky miliard korun ročně, což je pro škrty atraktivní, ale bez procesní mapy a katalogizace nákladů v návaznosti na dotčenou legislativu hrozí nežádoucí efekty paušálních škrtů – až vám nepřijede na kolaudaci kontrolor od hasičů, protože byl škrtem „5 % všem“ vyhozen, aniž by se zrušila jeho agenda, budete nadávat na stát. Stejně tak nedává smysl sloučit ministerstva jen tím, že přeměníte cedulku na zvonku, ale vše ostatní – od úředníků po jejich agendy – v budově zůstane.

V Česku by tak centrální koordinační tým pod vedením nezávislých expertů provedl řízený detailní audit, na jehož základě by řadu agend zrušil, digitalizoval nebo je outsourcoval do privátního sektoru, a samozřejmě t potřebné ponechal. Pokud by se našly agendy důležité, ale podfinancované, například agendy týkající se primární prevence ve zdravotnictví, samozřejmě bych jim přidali.

2. Moratorium na národní dotace a 12měsíční „výpovědní doba“ všem dotacím

Experti radí: Když chcete uklidit garáž, musíte ji celou vystěhovat, každou věc vzít do ruky a zvážit, zda ji nevyhodit. Stejně je to třeba udělat v otázce dotací. Ty v účetnictví státu dle studie Centra veřejných financí činí přes 406 miliard korun, ale jen zlomek (přes 81 miliard Kč) putuje k podnikatelům a neziskovkám. I kdyby se povedlo uspořit jen procento, vystačí to na jednu menší nemocnici. Jak na to?

V prvé řadě roční moratorium na nové dotace mimo obranu, bezpečnost, případně jiný akutní zájem veřejný zájem. Moratorium bych podržel do doby, než se vytvoří nový způsob přidělování a kontroly – u dotací je třeba nastavit přísný režim měřitelných, a tím pádem vyhodnotitelných indikátorů úspěšnosti (KPIs), ideálně v kombinaci se zavedením bonifikace za kofinancování a s možností deklarovat, že část dotace vrátíte zpět, když vám pomůže nastartovat byznys (za to dostanete body navíc při žádosti dotaci). Každý žadatel o dotaci popíše veřejný zájem a vysvětlí, proč jej nejde řešit jinak – úvěrem, emisí dluhopisů, daňovým odpočtem, RUDem či outsourcingem na jiný subjekt.

Přečtěte si také:

V druhé řadě ostrá sunset klauzule na všechny existující dotace: Každá dotační kapitola zanikne do 12 měsíců, pokud resort (či jiný veřejný poskytovatel) neobhájí její existenci a čistý přínos proti alternativám, a samozřejmě následně nastavení nekompromisní kontroly deklarovaných KPIs v čase.

Implementace manažerské analytiky, tedy monitoringu a kvantitativního vyhodnocení nákladů a přínosů (vč. zátěže pro neúspěšné žadatele), jak jsme jej navrhli i v NERV (bod č. 21), povede k dramatické redukci malých, roztříštěných dotací a očištění systému o zbytné dotace, jejichž přínos není možné změřit. Nutnost obhájit dotaci před jinými nástroji podpory povede k přirozené migraci k odpisové politice namísto přímých dotací.

3. Revize sociálních transferů a podpory

Vláda udělala dobrý krok se superdávkou, tedy sloučení čtyř dávek (příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení, přídavek na dítě, příspěvek na živobytí) do jedné. Ale v zefektivňování bychom měli pokračovat. Implementoval bych proto přísnější majetkový test, který by příjmy automaticky ověřoval přes propojené registry, vč. rodinných příslušníků, implementoval bych extra bonifikaci za exit z dávky (tedy motivační princip k práci, přestěhování do levnější nemovitosti atd.) spolu s degresivitou navázanou na čas pobírání – to se týká i příspěvku na bydlení.

Zároveň bych implementoval testovací sunset clause, tedy životnost každé sociální dávky bych omezil na 24 měsíců, po nichž každý dávkový program podléhal evaluaci stanovených kápéíček. Cílem dávek má být snižovat sociální problémy, ne je konzervovat tím, že zainteresovaným uhradíme individuální náklady, a tím jen sociální problémy překryjeme penězi z nekonečně se rolujícího dotačního titulu v rozpočtu.

A zároveň bych také zrušil dávky, jejichž paušální sociální impakt je sporný. Zruším například porodné a pohřebné jako samostatné dávky, a potřebným nabídnu využít prostředků mimořádné okamžité pomoci. Příspěvek na bydlení bude v čase klesat, aby pomohl, ale nekonzervoval stav, kdy člověk dlouhodobě bydlí tam, kde si to nemůže dovolit (můj tajný plán je tento příspěvek, který se propisuje do cen bydlení, zrušit úplně, ale nechci vás tak moc vyděsit). Nemusím zdůrazňovat, že součástí tohoto kroku by bylo samozřejmě i zrušení daňových výjimek a podpor, jako jsou odečitatelnost úroků z hypoték, podpora stavebního spoření a podobně.

V rámci mobility bych zrušil slevy na jízdné, nárok na úlevu budou je čerpat jen ti, kdo projdou majetkovým testem. Stačilo by čestné prohlášení, namátkově bych si vás kontroloval, a případně tvrdě zkasíroval včetně penále. Nadstandardní slevy a dárečky voličům nechť si hradí kraje a obce, politické strany nebo zaměstnavatelé v rámci pracovních benefitů.

V neposlední řadě bych prošel všechny valorizační vzorce – tam, kde to nedává smysl, bych valorizace zrušil (snaha jít od plošnosti k cílené podpoře), tam, kde to mysl dává, bych se pokusil je minimálně upravit. Ano, včetně důchodů.

4. Redukce výdajů na státní příspěvkové organizace

V Česku máme přes dvě stovky státních příspěvkových organizací, které zaměstnávají zhruba 90 tisíc lidí. Patří mezi ně důležité vzdělávací, zdravotnické instituce nebo zařízení zajišťující sociální služby, ale také různá centra, muzea, archivy, instituty a agentury všeho druhu, hotely a restaurace, 3 hřebčíny nebo tiskárna (odpovím za vás: ne, nepoužívají ji, veřejné instituce si vypisují zakázky pro soukromé tiskárny). Proto bych zavedl moratorium na nábor nových zaměstnanců vyjma zdravotnictví, vzdělávání a sociální péče. Nařídil bych centralizovavat back office pro ty příspěvkové organizace, které bude dávat smysl dál financovat – tento smysl samozřejmě determinuje hlavně veřejný zájem a možnost měřit společenský užitek z nich plynoucích.

V neposlední řadě by příspěvkové organizace měly obhájit svoji existenci před alternativami. Příklad: Opravdu musí mít vězeňská služba pro své zaměstnance 3 zotavovny? Zeptal se někdo sítě luxusních hotelů, zda nechce jistotu v podobě dlouhodobé smlouvy se státem na rekreaci jich zaměstnanců? Nebo by snad zaměstnancům stačil voucher či peníze na parádní dovolenou podle vlastního výběru? Neslyšel jsem, že by tohle někdo řešil.

Přečtěte si také:

Není žádná tragédie, když desítky institucí, které stát historicky financoval i díky čerpání mírové dividendy, nebude v dnešní době fiskálního tlaku dávat smysl dál financovat. Jejich provoz mohou převzít obce, kraje, nebo soukromý sektor skrze PPP/PPI, nebo skrze privatizaci.

5. Privatizace

A propos, privatizace. Spustil bych největší privatizaci státního majetku od 90. let minulého století. V Česku stát vlastní majetek za stovky miliard korun, který nevytváří žádný veřejný přínos, respektive přínos netkví ve státním vlastnictví. Postup by byl jednoduchý. V rámci auditu agend a procesů (viz bod 1) bych zároveň udělal kategorizaci majetku na 4 skupiny:

• A – PONECHAT: Jedná se o přirozené monopoly, instituce pro bezpečnost, přenosové/železniční sítě, řízení letového provozu apod. Zde je nutné manažersky posílit výkon a dohled, kde je to nutné, nikoli prodávat.

• B – ČÁSTEČNĚ PRODAT: Vysoce regulované, ale konkurenční segmenty. Zde by došlo k menšinovému uvedení na trh (posílení disciplíny skrze kapitálový trh) při zachování rozhodující kontroly státu, například ve formě většiny či zlaté akcie.

• C – PRODAT: Jedná se o distorzi konkurenčního prostředí, kde je role státu neobhajitelná. Hotely, restaurace, rekreační areály, nepotřebné nemovitosti. Využil bych Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a elektronické aukce s viditelnou cenou, případně dvouúrovňové aukce (obálky a pak „řežba“ mezi několika nejvyššími nabídkami). Cílem je maximalizovat výnos, na karlovarské losovačky zapomeňte.

• D – KULTURNÍ A NÁRODNÍ DĚDICTVÍ: Některá aktiva, označovaná jako kulturní a národní dědictví, jsou jen rozpočtovou položkou, některá jsou ale relativně byznysově zajímavá. Audit majetku by měl jednoznačně oddělit kulturní jádro (ponechat ve veřejném režimu – památková/UNESCO část) od komerční obálky (turismus, gastro, eventy), která by se měla transformovat do koncesí (pronájem), nebo prodat.

Zřídil bych pro účely tohoto bodu Privatizační radu, složenou z pěti až devíti odborníků se zkušenostmi s oceňováním nemovitostí, M&A, IPO, auditem atd., kteří by dohlíželi na celý proces a apoliticky by dávali doporučení. Ano, rada to novým výdajem státu, ale buďte v klidu – jejich odměnu na celé volební období 5 let by pokryl zlomek první, profesionálně realizované transakce. Abych nezapomněl, každý podnik vlastněný státem by se měl každých 5 let obhájit, jinak se prodá – časy se mění a stát je třeba před bobtnáním kontrolovat.

6. Konzultace a poradenství státu

Audit agend a procesů je dobrý ještě v jedné věci – pomůže rozkrýt black box jménem státní zakázky na konzultace a poradenství. V těch se každý rok točí miliardy korun. Byť existují jasná pravidla, jak zakázku vypsat, ne vždy je zcela zřejmé, jaká je přidaná hodnota třetích stran, respektive se často nechce věřit, že by danou věc neobsáhli odborníci na tom kterém ministerstvu. Audit a vyhodnocení přínosu každého poradenského kontraktu by měl být samozřejmostí. U každé zakázky, kterou veřejná instituce nabývá majetek, dílo nebo verbální konzultaci, by mělo být veřejně vysvětleno, proč vzniká a k čemu povede, ale také to, zda obsah dané ministerstvo neumí, zda na danou agendu nemá dostatek lidí atd. Sběr těchto dat pomůže vylepšit fungování institucí do budoucna, ale také zefektivní rozpočtování.

7. Dopravní infrastruktura – spolufinancování municipalit

Dnes stát prostřednictvím Státního fondu dopravní infrastruktury a dalších zdrojů kryje drtivou většinu velkých infrastrukturních projektů, jakkoliv z nich čerpají hlavně municipality (které je často systematicky blokují, aby pak chtěly co největší konektivitu). Tento model by měl skončit. Zavedl bych povinnou spoluúčast municipalit, odstupňovanou podle velikosti a fiskální kapacity, která nastaví racionální hranici. Spoluúčast by měla zahrnovat hlavně investici, ale i povinný fond na provoz a údržbu. Sunset princip lze aplikovat i zde: Stát poskytne podporu pouze dočasně a jen tam, kde je prokázána ochota obce spolufinancovat a dlouhodobě projekt udržet. Nechal bych si poradit, zda zahrnout jen kraje, nebo i obce - pro ty by to mohlo být rozpočtově náročné, mám je v dalším bodě.

8. Hospodaření obcí

Na obce bych se samozřejmě také podíval. V České republice je 6254 obcí (plus 3 vojenské újezdy), z nichž je 4732 menších než 1000 obyvatel a 2203 menších než 300 obyvatel. To je v efektivitě řízení paralelou hořícího pekla. Schopnosti vedení všech těchto obcí efektivně rozhodovat o rozpočtu, budoucím rozvoji nebo jednotlivých oblastech samosprávy jsou samozřejmě velmi různé, eufemisticky řečeno, což ale není nutně pejorativní – složitých agend přibývá a je jich tolik, že je nejsou schopni obsáhnout uvolnění starostové, natož ti neuvolnění (K municipalitám mám respekt, sám bych to všechno určitě nezvládl lépe než průměrný starosta!).

Proto bych, bez skutečného rušení obcí, převedl maximum kompetencí obcí na ORP, bonifikoval obce využívající institut společenství obcí a penalizoval ty, které to nedělají, naučil obce používat i jiné zdroje financování než RUD, úspory z přebytkového financování a evropské nebo státní dotace: Například více pracovat s PPP/PPI nebo vydáváním municipálních bondů, díky nimž by se mohly rychleji rozvíjet mikroregiony nebo kraje. RUD – ten bych samozřejmě změnil tak, aby obce měly větší podíl z investic a výnosů realizovaných na jejich území. Spící peníze obcí, jimiž by obce mohly konat dobro, ale nedělají to, bych začal používat jako zdroj pro příjmy státního rozpočtu. Vhodný nástroj, který by z právního hlediska neporušoval právo na samosprávu, by mi k tomu chytré hlavičky na ministerstvu financí určitě vymyslely. Tím bych obce rozhoupal k akci.

9. Outsouring agend

Opět se vracím k důležitosti bodu číslo 1 – na jeho základě bych se snažil maximum agend a procesů převést ze státních institucí na soukromé firmy, nebo třeba na univerzity (zdravíme výzkumné ústavy). Nejen běžnou agendu, ale i mnohé povolovací procesy by zvládly realizovat soukromé firmy pod státním dohledem. To by se týkalo především stavebnictví – institut soukromého stavebního povolení (podle jasně daných pravidel) s nutností stavitele poskytnout delší záruku a získat komerční stavební pojištění by bylo rychlejší, levnější a pro spotřebitele účinnější než zívající úředník s razítkem. Zkusím to popsat v dalším newsletteru.

10. Bonus: Měřitelné cíle u každého zákona

Výdaje státu vznikají kvůli zákonům. Výdaje jsou tak užitečné (nebo zbytečné), jak dobré (nebo špatné) jsou zákony. Z mého pohledu jsou špatné takové zákony, které jsou vágní a nestanovují si konkrétní a měřitelné cíle. Proto bych zavedl, a mluvím o tom opakovaně, že by v úvodu každého návrhu zákona, novely nebo vyhlášky bylo následujících pět řádků:

1. Co navrhuji: Popis návrhu (např. zřízení Úřad pro nošení modrých čepic)

2. Proč to navrhuji: Jasně daný cíl (Zvýšit počet prodaných modrých čepic)

3. Měřitelný cíl: V ČR bude do 2 let prodáno 5 milionů modrých čepic.

4. Metoda změření: Každý obchodník Úřadu čtvrtletně nahlásí počet prodaných modrých čepic.

5. Sunset clause: Pokud nebude prodáno 5 milionů modrých čepic do 2 let, úřad bude zrušen.

A pak jméno a podpis navrhovatelky / navrhovatele. Pokud by každý zákon, novela nebo vyhláška obsahoval takto strukturovaný popis, dramaticky by se snížil počet přijatých zákonů, které bezúčelně zvyšují administrativu a s nimi spojené výdaje státu (a hlavně firem a obyvatel), ale také by se snížila četnost tzv. efektu západky (výdaj „zapadne“ do rozpočtové struktury, agenda si najde svého úředníka, s ním žije navěky).

Tak, tohle bych udělal – samozřejmě že detailní strategie mého postupu by měla podobu, která nekoreluje s rozsahem vyhrazeným na tento newsletter. A pak bych se vrhl na zdravotnictví…

---

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.