Bylo mu pětačtyřicet let a psal o politickém systému, který byl starý šest let. V roce 2026 má ten systém osmdesát tři let, Naccache je dávno mrtvý, ale jeho diagnóza platí přesněji než kdykoli předtím.

Stát, který se narodil se systémovou vadou

Libanon získal nezávislost na Francii v roce 1943. Ale nezískal stát. Získal dohodu. Říká se jí Národní pakt, dokument, který vlastně nikdy nebyl formálně sepsán. Dohodli ho dva muži: maronitský křesťan Bišára al-Chúrí (maronité jsou východní katolická církev v jednotě s Římem, historicky nejsilnější křesťanská komunita v Libanonu, jejíž kořeny sahají do pátého století), první prezident nezávislého Libanonu, a sunnitský muslim Rijád as-Sulh, první premiér. Podstata byla jednoduchá. Křesťané se vzdají vazby na Francii, muslimové se vzdají snu o spojení se Sýrií. Výměnou za to se moc rozdělí podle náboženství, na základě sčítání lidu z roku 1932, kdy křesťané tvořili těsnou většinu.

Prezident bude vždy maronita. Premiér vždy sunnita. Předseda parlamentu vždy šíita. Velitel armády maronita. Šéf vojenské rozvědky maronita. Parlament v poměru šest křesťanů ku pěti muslimům. Celý státní aparát, od ministerských křesel po pošťáky, rozdělen podle vyznání. Osmnáct uznaných náboženských skupin, osmnáct nároků na podíl. A každá z nich soustředěná v jiné části země. Maronité v centrálním horském pásu Mount Lebanon, sunnité na severu kolem Tripolisu a na pobřeží u Sajdy, šíité na jihu a v údolí Bekáa při syrských hranicích, drúzové v horách Šúfu, řečtí pravoslavní a melchité roztroušení mezi nimi. Ne stát s menšinami, ale mozaika teritoriálně oddělených komunit, z nichž žádná nemá většinu a každá ovládá svůj kus území.

Mělo to být dočasné opatření, přechodový mechanismus, než vyroste libanonská národní identita, která nahradí identitu sektářskou. Nevyrostla. Místo ní vyrostl klientelistický systém, ve kterém politici nereprezentovali voliče, ale sekty. Kde korupce nebyla selhání systému, ale jeho základní princip. Kde každá demografická změna (a šíitská populace rostla rychleji než ostatní) znamenala existenční hrozbu pro všechny ostatní.

Naccache to viděl po šesti letech. Zbytku světa to události připomínají dodnes a svět stále nerozumí tomu, proč se Libanon nedokáže „opravit.” Nedokáže se opravit, protože není rozbitý. Funguje přesně tak, jak byl navržen. Jen ten návrh byl od začátku vadný.

První prasklina: 1958

Patnáct let byla situace poměrně stabilní, ale pak přišel Násir. Gamál Abdal Násir byl egyptský prezident, který se po vojenském puči v roce 1952 stal nejpopulárnější postavou arabského světa. Když v roce 1956 znárodnil Suezský průplav a přežil následnou invazi Británie, Francie a Izraele, proměnil se v symbol odporu proti koloniálním mocnostem. Pro miliony Arabů od Maroka po Irák ztělesňoval sen o jednom arabském národě, sjednoceném a silném.

Čtěte také:

V únoru 1958 tento sen dostal konkrétní podobu. Násir a syrský prezident Šukrí al-Kuvatli vyhlásili Spojenou arabskou republiku, sloučení Egypta a Sýrie do jednoho státu s hlavním městem v Káhiře. Iniciativa přišla ze Sýrie, kde se baasistická strana a armáda obávaly komunistického převratu a viděly spojení s Násirem jako záchranu. Referenda v obou zemích schválila sloučení s téměř stoprocentní podporou.

Reakce v arabském světě byla euforická. Násir přijel do Damašku a vítaly ho obrovské davy, mezi nimi tři sta padesát tisíc Libanonců – z celkové libanonské populace milion a půl. Každý čtvrtý Libanonec se vydal do sousední země oslavovat vznik nového státu. Libanonští sunnité chtěli, aby se Libanon připojil. Libanonský prezident Camille Chamoun, maronitský křesťan nakloněný Západu a jediný arabský lídr, který otevřeně podpořil americkou Eisenhowerovu doktrínu namířenou proti sovětskému vlivu v regionu, to odmítl. A navíc se pokusil změnit pravidla tak, aby mohl zůstat v úřadě na druhé období, které mu ústava zakazovala. Nepřekvapivě vypuklo povstání. Muslimské čtvrti Bejrútu a Tripolisu se vzbouřily. A jak to tak v této části svět bývá, tak vše je spojené se vším. Šíitští militanti v údolí Bekáa dostávali zbraně ze Sýrie a Chamoun požádal o pomoc Washington.

Eisenhower poslal čtrnáct tisíc námořních pěšáků. Operace se jmenovala Blue Bat a bylo to první otevřená americká vojenská intervence na Blízkém východě vůbec. Mariňáci přistáli na pláži u Chalde, pět kilometrů jižně od Bejrútu, a místo odporu je vítaly ženy v bikinách, prodavači Coca-Coly a obchodníci s koberci. Za tři měsíce bylo po všem. Američané přišli o jedno vojáka, Chamoun rezignoval a prezidentem se stal generál Šiháb.

Kdyby si chtěl někdo vzít ze situace ponaučení, tak by bylo poměrně jednoduché. Libanonský systém dělení moci podle vyznání neumí absorbovat vnější tlak. Každá regionální krize se přes jeho praskliny přelije dovnitř. A to, co vypadalo v roce 1958 jako epizoda, bylo ve skutečnosti šablona, která se bude opakovat a bohužel vždy s horšími výsledky.

Rok 1969 a Káhirská dohoda: moment, kdy Libanon přišel o suverenitu

Před rokem 1969 ale přišly dvě dekády, bez kterých nelze Káhirskou dohodu plně pochopit. V roce 1948, po vyhlášení státu Izrael a první arabsko-izraelské válce, uprchlo do Libanonu přibližně sto tisíc Palestinců. Byli usazeni v uprchlických táborech, kde zůstali bez občanství, bez pracovních práv, bez možnosti integrace. Libanon je odmítl přijmout za své, mimo jiné proto, že vstřebání sto tisíc sunnitských muslimů by narušilo křehkou náboženskou rovnováhu, na které stál Národní pakt. Tábory zůstaly. Lidé v nich taky. Nebylo kam odejít.

V padesátých a šedesátých letech byl navzdory tomu Libanon na vrcholu. Bejrút si vysloužil přezdívku „Paříž Blízkého východu“, kosmopolitní město s bankami, hotely, univerzitami a noční scénou, které nemělo v regionu konkurenci. Zlatá éra, která zakrývala praskliny pod povrchem.

V roce 1964 vznikla na kongresu v Jeruzalémě, tehdy pod jordánskou kontrolou, Organizace pro osvobození Palestiny. OOP měla od počátku jeden jednoduchý cíl: osvobození Palestiny ozbrojeným bojem. Po šestidenní válce v roce 1967, kdy Izrael obsadil Západní břeh, Gazu, Sinaj a Golanské výšiny, přišla do Libanonu další vlna palestinských uprchlíků. OOP operovalo nejdřív z Jordánska, kde ale v letech 1970–71 proběhl krvavý konflikt známý jako Černé září, kdy se palestinské milice pokusily o převrat proti králi Husajnovi, jordánská armáda je rozdrtila a OOP bylo vyhnáno ze země. Zbývala jim jen jedna destinace: Libanon.

Čtěte také:

V roce 1969 se pak stalo to, z čeho se Libanon nikdy nevzpamatoval. Egyptský prezident Násir, stále dominantní postava arabského světa, přesvědčil libanonskou armádu, aby podepsala dohodu s Jásirem Arafátem, vůdcem OOP. Dohoda vznikla v Káhiře a její podstata byla jednoduchá: OOP dostane právo fungovat jako ozbrojená guerillová síla uvnitř palestinských táborů na jihu Libanonu.

Na papíře to vypadalo jako ústupek. Omezený, kontrolovaný, vázaný na konkrétní tábory. V praxi to znamenalo, že Libanon právě ztratil monopol na ozbrojenou kontrolu vlastní země a nikdy ho nezískal zpět. OOP vybudovalo na jihu de facto stát ve státě. Ozbrojené tábory, vojenské základny, vlastní administrativa. Z libanonského území útočilo na Izrael. Přeshraniční nálety, raketové útoky, teroristické akce. Libanonská armáda nemohla ani nechtěla zasáhnout. Jih země přestal být pod kontrolou Bejrútu.

Tohle je klíčový moment celého příběhu, a většina lidí, kteří dnes diskutují o Libanonu, ho nezná. Jednou otevřené dveře se v Libanonu nikdy nezavřely. Každý další aktér, Sýrie, Izrael, Hizballáh, vstupoval do prostoru, který už byl vyklizený libanonskou armádou a ozbrojenými složkami. Káhirská dohoda byla formálně zrušena v roce 1987, ale to již bylo dávno pozdě.

Občanská válka a zapomenutá okupace

V roce 1975 se Libanon propadl do občanské války, která trvala patnáct let. Maronitské milice proti palestinským frakcím. Sunnitské skupiny proti drúzům, arabské menšině s vlastním náboženstvím odvozeným od islámu, která v Libanonu tradičně obývá horské oblasti Šúfu. Sýrie proti všem a za všechny zároveň. Izrael na jihu. Írán v zákulisí. Osmnáct sekt, desítky milicí, statisíce mrtvých.

O občanské válce samotné jsou napsány stohy knih a tento text nemá ambici se jí věnovat. Ale jeden fakt je pro pochopení dnešního Libanonu zásadnější než cokoli jiného, a z mainstream narativu systematicky vypadává. Sýrie Libanon okupovala déle než Izrael.

Háfiz al-Asad, syrský prezident a zakladatel dynastického režimu, který vládl Sýrii od roku 1970, vyslal v roce 1976 vojáky do Libanonu a jeho syn Bašár je stáhl až v roce 2005, tedy za dvacet devět let. Izrael obsadil jih v roce 1982 a stáhl se v roce 2000. Přesto, když se řekne „okupace Libanonu,” většina lidí si vybaví Izrael.

Syrská přítomnost byla formálně legitimizována Arabskou ligou jako „mírová síla.” V praxi to byla kontrola. Syrská rozvědka řídila libanonskou politiku. Syrské kontrolní body pokrývaly celou zemi, od Sajdy na jihu po Tripolis na severu. Háfiz al-Asad a po něm Bašár tři dekády blokovali jakoukoli reálnou reformu libanonského státu. Kontrolovali, kdo bude prezidentem. Bránili vyzbrojení libanonské armády. A co je klíčové, tak poskytovali operační prostor pro růst Hizballáhu. Bez syrské okupace by Hizballáh neměl dvě dekády relativního klidu, které potřeboval k přeměně z partyzánské milice na regionální vojenskou mocnost.

Syrská kapitola skončila až v roce 2005, a skončila vraždou. Rafík Harírí byl sunnitský miliardář, který po konci občanské války investoval vlastní jmění do obnovy zničeného Bejrútu. Stal se premiérem, symbolem naděje a modernizace. Ale čím úspěšnější byl, tím víc překážel syrskému vlivu a Hizballáhu. Čtrnáctého února 2005 jeho kolonu v centru Bejrútu rozmetala bomba s tisícem kilogramů výbušnin. Zahynul Harírí a dalších jednadvacet lidí. Zvláštní tribunál OSN později obvinil pět příslušníků Hizballáhu, přičemž vyšetřování poukázalo na spolupráci s režimem Bašára al-Asada.

Čtěte také:

Co následovalo, překvapilo všechny. Čtrnáctého března 2005, přesně měsíc po atentátu, vyšel do ulic Bejrútu přibližně milion Libanonců. Čtvrtina celé populace země na jednom náměstí. Křesťané, sunnité, drúzové společně požadovali jediné: ať Sýrie odejde. Říká se tomu Cedrová revoluce a byl to nejmasovější občanský protest v dějinách Libanonu. Pod mezinárodním tlakem, včetně americké a francouzské diplomacie, Bašár al-Asad stáhl syrské jednotky. Po dvaceti devíti letech okupace. Sýrie odešla. Ale škoda byla nevratná. A Hizballáh, který měl syrskou přítomností zaručen operační prostor, už ho nepotřeboval. Byl dost silný na to, aby si ho zajistil sám.

Izrael: když alternativa neexistuje

V českých médiích se o tom mluví buď opatrně, nebo vůbec. Izrael nikdy neměl strategickou alternativu.

V březnu 1978 se jedenáct členů Fatahu vylodilo z Libanonu na izraelském pobřeží, uneslo autobus na pobřežní silnici a zabilo třicet osm civilistů, z toho třináct dětí. Tři dny nato Izrael zahájil operaci Litani. Dvacet pět tisíc vojáků obsadilo jih Libanonu až k řece Litání. Cíl byl jednoduchý. Odtlačit OOP od hranice. Izrael se stáhl po třech měsících. OSN následně vytvořilo UNIFIL, mírovou sílu, která měla zajistit, že se OOP nevrátí. OOP se vrátilo.

V roce 1982 Izrael provedl invazi znovu a došel tentokrát až k Bejrútu. Devadesát tisíc vojáků, třináct set tanků. Cíl tentokrát širší. Zničit vojenskou infrastrukturu OOP a vytvořit proizraelskou vládu. Válka byla kontroverzní, zejména masakr v Sabře a Šatíle, palestinských uprchlických táborech v Bejrútu, kde maronitské milice povraždily stovky až tisíce palestinských civilistů za pasivního přihlížení izraelské armády. Ariela Šarona, tehdejšího ministra obrany a architekta celé invaze, donutil skandál k rezignaci. Ale z čistě strategického hlediska platilo, že jih Libanonu byl de facto nepřátelské území, ze kterého denně létaly rakety na izraelská města. Libanonský stát území nekontroloval a OSN již vůbec ne. Nekontroloval ho nikdo kromě OOP. Izrael mohl čekat na další masakry, nebo jednat.

Po stažení z většiny Libanonu si Izrael v roce 1985 ponechal devítikilometrovou bezpečnostní zónu na jihu. Začalo osmnáct let guerillové války, nejdřív proti OOP, pak proti Hizballáhu.

Hizballáh vznikl v roce 1982 jako přímá reakce na izraelskou invazi. Ale nevznikl zdola. Írán vyslal do údolí Bekáa přibližně patnáct set příslušníků IRGC, Islámských revolučních gard, elitní ozbrojené složky íránského režimu stojící mimo regulérní armádu, kteří se syrským souhlasem vybudovali výcvikovou základnu a začali sjednocovat roztříštěné šíitské milice pod jednu organizaci. Šíitská komunita v Libanonu byla historicky nejslabší a nejodstrčenější ze všech náboženských skupin. Politicky, ekonomicky i společensky na okraji maronitsko-sunnitského dvouvládí, které zemi řídilo od roku 1943. Frustrace byla reálná a byla to ideální příležitost pro Írán, aby ji zneužil.

Bývalý izraelský premiér Ehud Barak to v roce 2006 uznal s brutální upřímností: „Když jsme vstoupili do Libanonu, žádný Hizballáh neexistoval. Šíité na jihu nás vítali rýží a květinami. Naše přítomnost tam Hizballáh vytvořila.” To neznamená, že Izrael „založil” Hizballáh, protože to udělalo IRGC, s íránskými penězi, íránskými zbraněmi a íránskou ideologií. Ale izraelská okupace vytvořila podmínky, které Írán využil.

V roce 1983, rok po svém vzniku, Hizballáh provedl sebevražedný útok na kasárna amerických námořních pěšáků v Bejrútu. Dvě stě čtyřicet jedna amerických vojáků zahynulo. Byla největší jednorázová ztráta americké armády od druhé světové války. Amerika udělala zásadní chybu, kterou si Ronald Reagan podle vše vyčítal do konce života. Stáhnul americké vojáky z Libanonu. Poučení pro Hizballáh bylo jednoduché: terorismus funguje.

V roce 1985 Hizballáh vydal svůj programový manifest. Otevřeně v něm požadoval zničení Izraele, vyhnání západního vlivu z regionu, přísahu věrnosti íránskému nejvyššímu vůdci a zavedení islámského státu podle íránského modelu. Hasan Nasralláh, pozdější vůdce Hizballáhu, který organizaci řídil přes tři dekády až do svého zabití Izraelem v září 2024, v projevu z konce osmdesátých let vysvětlil, že cílem není vytvořit islámskou republiku jen v Libanonu, ale učinit Libanon „součástí velké islámské republiky.” Od prvního dne to nebyl „odpor.” Byl to íránský projekt s íránskými cíli, realizovaný libanonskýma rukama.

Stažení Izraele přišlo v roce 2000. A s ním zmizel poslední argument pro existenci Hizballáhu jako „odporu.” Hizballáh se ale neodzbrojil. Naopak.

Každá izraelská intervence v Libanonu byla reakcí na selhání někoho jiného: libanonského státu, OOP, Sýrie nebo OSN. Můžete se hádat o proporcionalitu, o metody, o Sabru a Šatílu, ale nemůžete se hádat o kauzalitu. Když vám ze sousedova pozemku léta střílí na děti a soused říká, že s tím nemůže nic dělat, máte omezenou sadu možností. Izrael je vyzkoušel všechny – diplomatické i vojenské. Žádná nefungovala dlouhodobě. Protože problém nebyl nikdy na izraelské straně hranice.

OSN: nejdražší divadlo na Blízkém východě

UNIFIL, Prozatímní síly OSN v Libanonu, existuje od roku 1978. Čtyřicet osm let. Původní mandát: potvrdit stažení Izraele, obnovit mezinárodní mír a pomoci libanonské vládě obnovit autoritu na jihu. Ani jeden z těchto bodů nebyl splněn.

UNIFIL neodzbrojilo OOP. Nezabránilo izraelské invazi v roce 1982. Nezabránilo vzniku Hizballáhu. Nezabránilo jeho vyzbrojení. V létě 2006 Hizballáh unesl dva izraelské vojáky při přeshraničním útoku a zahájil raketovou palbu na severní Izrael. Následovala třiatřicetidenní válka, při které zahynulo přes tisíc dvě stě lidí v Libanonu a sto šedesát v Izraeli. Po ní přišla rezoluce 1701, dokument, který měl konečně vyřešit problém. Rezoluce 1701 požadovala odzbrojení Hizballáhu, demilitarizaci jihu, žádné zbraně jižně od řeky Litání kromě libanonské armády a UNIFIL. Hizballáh souhlasil.

Protivládní demonstrace v Bejrútu, 2006. Zdroj: maryatexitzero via Wikimedia Commons

Výsledek po osmnácti letech byl jednoduchý. Hizballáh shromáždil sto padesát tisíc raket, vybudoval síť tunelů a bunkrů doslova metry od pozic UNIFIL. Střílel na Izrael z pozic v bezprostřední blízkosti základen OSN. Blokoval patroly UNIFIL, ničil jejich kamery, útočil na jejich vozidla. A UNIFIL, deset tisíc vojáků za půl miliardy dolarů ročně, nedělal nic.

Kofi Annan po přijetí rezoluce 1701 prohlásil, že „odzbrojení Hizballáhu není přímý mandát OSN.” Francie, hlavní přispěvatel, se distancovala od jakéhokoli vynucování. Libanonský ministr obrany řekl v televizi: „Armáda nebude nasazena na jihu k odzbrojení Hizballáhu.” Všichni souhlasili s rezolucí a nikdo neměl v úmyslu ji splnit.

Tohle není neúspěch. Neúspěch předpokládá pokus. Tohle je institucionalizované divadlo. A za tohle divadlo platí z velké části američtí daňoví poplatníci, sto čtyřicet tři milionů dolarů ročně, čtvrtina celého rozpočtu UNIFIL. Když se dnes řekne, že izraelské operace v Libanonu jsou „porušením mezinárodního práva,” stojí za to se zeptat kterého? Toho, které osmnáct let tolerovalo budování arzenálu sto padesát tisíc raket? Mezinárodní právo má smysl jen tehdy, když platí pro všechny. V Libanonu platilo jen pro Izrael.

Taifská dohoda: kompromis, který všechno zhoršil

Občanská válka skončila v roce 1990 Taifskou dohodou. Poměr v parlamentu se upravil na pět ku pěti mezi křesťany a muslimy. Některé prezidentské pravomoci přešly na premiéra a kabinet. Syrská přítomnost byla formálně požehnána. A Hizballáh jako jediná ozbrojená skupina dostal výjimku. Všechny ostatní milice měly odzbrojit, Hizballáh ne. Zdůvodnění: odpor proti izraelské okupaci jihu. Za tuto výjimku tvrdě loboval Írán. Všichni to přijali, protože se to jevilo jako rozumný kompromis. Malá milice na jihu, omezený mandát, dočasné řešení. Nikdo nepředpokládal, co bude následovat.

Izrael se stáhl v roce 2000. Důvod pro „odpor” zmizel. Hizballáh nejenže neodzbrojil, ale zahájil transformaci, která nemá v dějinách nestátních aktérů obdobu. Vybudoval vlastní bankovní systém. Vlastní telekomunikační síť. Vlastní nemocnice a kliniky. Vlastní zpravodajskou službu. Vlastní policii. Vlastní generátory elektřiny. Vlastní systém sociální podpory. Stát ve státě. A stát uvnitř byl silnější než stát venku. Současně Hizballáh prorostl i legální politické struktury. Od roku 1992 sedí v libanonském parlamentu, kde drží třináct křesel, a od roku 2005 má zástupce v kabinetu. Kombinace vojenské síly a politické legitimity mu dala nástroje, které žádná jiná milice v regionu neměla. Mohl blokovat legislativu, ovlivňovat jmenování soudců, kontrolovat ministerstva. A přesně to dělal.

Čtvrtého srpna 2020 explodovalo v bejrútském přístavu dva tisíce sedm set padesát tun dusičnanu amonného, které tam ležely šest let bez jakéhokoli zabezpečení. Dvě stě osmnáct mrtvých, sedm tisíc zraněných, tři sta tisíc lidí bez domova. Jedna z největších nenukleárních explozí v historii. Hizballáh popřel jakoukoli zodpovědnost. Jenže podle amerického ministerstva financí bezpečnostní šéf Hizballáhu Wafík Safá měl nad přístavem značný vliv, a spojenci Hizballáhu v té době řídili ministerstvo dopravy zodpovědné za přístav i ministerstvo financí zodpovědné za celní správu. Za šest let nikdo z nich nevznesl otázku, proč ve skladu číslo dvanáct leží tisíce tun výbušného materiálu. Vyšetřování bylo opakovaně blokováno politiky napojenými na Hizballáh. Nikdo nebyl odsouzen.

Bejrútská exploze nebyla teroristický akt. Byla něčím horším: dokonalou ilustrací státu, ve kterém nikdo neodpovídá za nic, protože skutečná moc leží jinde než ve vládních budovách

Sýrie: konec iluze o „odporu”

V roce 2012 Hizballáh začal posílat bojovníky do Sýrie. Ne proti Izraeli, ale na pomoc Bašáru al-Asadovi, který čelil občanské válce. Tisíce členů Hizballáhu bojovaly po boku syrské armády a íránských milicí v bitvách o Kusajr, Aleppo, Dajr az-Zaur. Podle odhadů ztratil Hizballáh v Sýrii přes dva tisíce bojovníků.

Pro každého, kdo ještě věřil narativu o „libanonském odporu,” byl tohle moment pravdy. Proč by libanonský odpor proti izraelské okupaci bojoval v syrské občanské válce za syrského diktátora, stovky kilometrů od izraelských hranic? Odpověď je jednoduchá. Hizballáh nikdy nebyl libanonský odpor. Byl íránský nástroj. A Írán potřeboval zachránit Asada, protože Sýrie byla logistickým koridorem, přes který proudily zbraně z Teheránu do Bejrútu. Bez Asada by Hizballáh přišel o zásobovací linii.

Syrská angažovanost Hizballáhu měla i druhý důsledek. Zanechala hlubokou nenávist mezi Syřany a libanonskými šíity. Brutality, kterých se bojovníci Hizballáhu dopustili v Sýrii, vytvořily generační trauma. Vztahy mezi oběma zeměmi z toho dodnes nevyšly.

Kolaps: 2019–2025

V říjnu 2019 vyšly do ulic libanonských měst statisíce lidí. Heslo „Kulluhum ja’ni kulluhum” - „Všichni znamená všichni” - mířilo na celou politickou třídu bez rozdílu vyznání. Poprvé od občanské války protestovali křesťané, sunnité, šíité a drúzové společně, a poprvé nepožadovali víc moci pro svou sektu, ale konec systému samotného.

Systém se nezměnil. Protesty utichly. A pak přišel ekonomický kolaps, který Světová banka označila za jeden z tří nejhorších na světě od roku 1850. Libanonská lira ztratila devadesát osm procent své hodnoty. HDP spadlo o čtyřicet procent. Banky zmrazily vklady. Střední třída zmizela. Elektřina fungovala hodiny denně. Nemocnice operovaly při svíčkách. A uprostřed toho všeho Hizballáh provozoval vlastní generátory, vlastní nemocnice, vlastní systém sociální podpory.

Íránská šablona

Všechno, co bylo dosud popsáno, vypadá jako libanonský příběh. Není. Hizballáh není libanonský problém. Je to íránský výrobní postup a IRGC ho aplikuje všude stejně. Postup je jednoduchý a opakovatelný: najdi sektářskou komunitu s pocitem křivdy. Vyzbrojuj ji. Vybuduj paralelní struktury, vojenské, finanční, sociální. Postupně požírej hostitele. A pak tu komunitu použij jako nástroj projekce íránské moci v regionu. V Libanonu to jsou šíité a Hizballáh. V Iráku šíitské milice: Katá’ib Hizballáh, Asá’ib Ahl al-Hak a desítky dalších. V Jemenu záidíjští Húsíové. V Sýrii celá síť proxies, které pomáhaly držet u moci Bašára al-Asada. V Gaze Hamás a Islámský džihád.

Některé zdroje uvádějí číslo, které by mělo být na titulních stránkách a není. Írán za tři dekády vyzbrojil a organizoval přibližně sedm set tisíc mužů v šesti zemích jako nestátní armády. Sedm set tisíc mužů pod zbraní, mimo autoritu legitimních vlád, financovaných a řízených z Teheránu. Dvě občanské války, v Sýrii a Jemenu. Dva miliony mrtvých. Dvacet pět milionů vysídlených.

Členové Hizballáhu v jižním Libanonu, 2023. Zdroj: Tasnim News Agency via Wikimedia Commons

Libanon je jen nejstarší a nejpropracovanější verze tohoto modelu. Hizballáh je prototyp, kterým se Írán řídil všude jinde. Kdo nevidí tento vzorec a kdo vidí jen „libanonský konflikt” nebo „izraelsko-palestinský spor“, tak nevidí celou mapu. A bez celé mapy nemůžete pochopit, proč tahle válka začala, co je jejím skutečným cílem, a proč třicet let diplomacie nic nezměnilo.

Proč diplomacie nikdy nefungovala a proč tahle válka není agrese

Taifská dohoda nepřinesla odzbrojení. Rezoluce 1701 nepřinesla odzbrojení. Tripartitní jednání Izrael–Libanon–UNIFIL po roce 2006 nepřinesla nic. Roky americké, francouzské a diplomacie zemí Perského zálivu nefungovaly. Stockholmská dohoda s Húsíi z roku 2018, která měla zajistit příměří a předání klíčového přístavu Hudajda pod mezinárodní dohled, posloužila k přezbrojení. Příměří z roku 2022 jim dalo čas vybudovat sítě v Africkém rohu. Pokaždé, když Západ sáhl po diplomatickém nástroji jako po prvním řešení, výsledek byl stejný. Ne proto, že diplomaté byli špatní. Ale proto, že diagnóza byla chybná.

V jednom z předchozích článků jsem psal o šíitské islámské apokalyptické teologii, o víře v příchod Mahdího, o trojici postav z proroctví (Al-Churásání, Al-Jemenský a Sufijání) a o tom, že klíčové postavy íránského a húsíovského vedení se s těmito postavami aktivně ztotožňují. Kdo to nečetl, měl by, protože bez toho kontextu nedává diplomacie s Íránem žádný smysl. Vyjednat kompromis s aktérem, který má pragmatické zájmy, tj. peníze, území, bezpečnostní záruky, je možné a rozumné. Vyjednat kompromis s hnutím, jehož jádro věří, že jeho úkolem je dovést svět k náboženskému vyústění dějin, stojí na úplně jiném základě, a v Libanonu to vidíme v praxi.

V březnu 2026 libanonská vláda zakázala vojenskou činnost Hizballáhu. Hizballáh nepřekvapivě prohlásil, že rozhodnutí neexistuje. Vláda vyhlásila íránského ambasadora, který je sám bývalý velitel IRGC, za personu non grata. Ambasador vydal prohlášení z pohodlí svého velvyslanectví: „S tímto rozhodnutím budeme nakládat, jako by nikdy nebylo přijato.” To není provokace. Je to upřímné vyjádření postoje, kteří říká, že libanonský stát pro ně neexistuje. Nikdy neexistoval.

Podle různých zdrojů přibližně třicet procent libanonské armády tvoří šíité. Polovina z nich patří k hnutí Amal, spojenec Hizballáhu. Druhá polovina jsou přímo lidé Hizballáhu umístění v armádě jako odměna za dobrou službu. Pokud by se libanonská armáda pokusila Hizballáh odzbrojit, třicet tisíc vojáků by okamžitě vyvolalo vzpouru. A velitel armády, generál Rodolf Hekel? Podle zdrojů, které citují regionální analytici, pobírá šedesát tisíc dolarů měsíčně od Hizballáhu. Když ho Lindsey Graham v americkém Senátu požádal, aby označil Hizballáh za teroristickou organizaci, odmítl. „Hizballáh je národní libanonská síla.” Graham vstal a odešel. Když se Hekel vrátil do Bejrútu, Hizballáh ho slavil jako hrdinu.

Stát, který nemůže vynutit svá vlastní rozhodnutí, není stát. Je to fasáda. A kdo dnes křičí „nelegální válka,” měl by předložit alternativu. Ne teoretickou, konkrétní. Co měl Izrael dělat poté, co Hizballáh po 7. říjnu 2023 začal denně ostřelovat jeho území? Poté, co šedesát tisíc izraelských civilistů muselo opustit své domovy na severu? V březnu 2026 šest států Perského zálivu plus Jordánsko společně deklarovalo právo na sebeobranu proti íránským „proxies“. Vyjmenovali přesné články Charty OSN. Dokumentovali radarové záznamy dronů a raket vystřelených z iráckého území na jejich města. Libanon je stejný případ. Mezinárodní právo je jasné. Každý stát odpovídá za to, co se děje na jeho území. Pokud nedokáže zabránit ozbrojeným skupinám útočit na sousedy, sousedé mají právo jednat. Čtyřicet osm let institucionalizovaného selhání. A někdo navrhuje další kolo téhož?

Březen–duben 2026: důkaz v reálném čase

Čtyři dny po americko-izraelském útoku na Írán, při němž zahynul íránský nejvyšší vůdce Alí Chameneí, vstoupil Hizballáh do války. Druhého března 2026 zahájil raketovou palbu na Izrael. Pro nikoho, kdo sledoval předchozích třicet let, to nebylo překvapení.

Za pět týdnů od začátku bojů Hizballáh odpálil přes dvě stě deset raket na izraelské území, to jen podle toho, co zaznamenal UNIFIL. Izrael odpověděl leteckými údery na jižní předměstí Bejrútu, Bekáa, Sajdu, Týr. Pozemní operace pokročila hluboko za modrou linii, demarkační čáru mezi Izraelem a Libanonem stanovenou OSN v roce 2000. Milion lidí, dvacet procent populace, byl vysídlen. Přes tisíc pět set lidí zahynulo.

Jedenáctého března se stalo něco, co strhlo masku definitivně. Hizballáh synchronizoval svou raketovou palbu s íránským útokem. Koordinovaný úder ze dvou front ve stejnou minutu, v měřítku, jaké region dosud nezažil. Pro každého, kdo dosud tvrdil, že Hizballáh je „libanonský odpor” a ne íránská proxy, tohle musí být konec argumentu.

A pak přišel 8. duben. Hodiny poté, co USA a Írán oznámily dvoutýdenní příměří zprostředkované Pákistánem, Izrael zahájil operaci Věčná temnota. Padesát stíhaček, sto šedesát bomb, přes sto cílů za deset minut. Nejmasivnější koordinovaný útok na Libanon od začátku války. Zasáhly centrální Bejrút, obytné čtvrti, obchodní zóny, bez předchozího varování. Nejméně dvě stě padesát čtyři mrtvých za jediný den. Nemocnice v Bejrútu se zaplnily během hodin.

V hodinách po útoku se z regionálních zpravodajských zdrojů a izraelských médií začaly šířit zprávy, že operace měla kromě vojenských cílů zasáhnout i síť, která údajně plánovala politický převrat uvnitř Libanonu – obsazení premiérského paláce Grand Serail, svržení prezidenta Josepha Aouna a převzetí přímých jednání s USA. Tyto informace nejsou v době psaní tohoto textu nezávisle potvrzené. Nicméně zapadají do vzorce dokumentovaného v celém tomto článku. Hizballáh v srpnu 2025 veřejně prohlásil, že „armáda není schopna chránit národ” a že „vláda prodává zemi Izraeli a USA.” Organizace, která veřejně vyhrožuje svržením legitimní vlády, nemusí plánovat převrat tajně. Stačí, aby naplnila to, co říká nahlas.

Netanjahu prohlásil, že příměří s Íránem se na Libanon nevztahuje. Trump totéž. JD Vance dodal: „Pokud chce Írán nechat jednání zkolabovat kvůli Libanonu, je to jeho volba.” Írán pohrozil uzavřením Hormuzu a IRGC tvrdí, že průliv skutečně uzavřelo. Hizballáh devátého dubna odpověděl raketovým útokem na severní Izrael, třicet raket, první útok po vyhlášení příměří.A Libanon? Prezident Aoun popsal útok jako „masakr.” Vláda vyhlásila den smutku. Ministr zdravotnictví prosil mezinárodní organizace o pomoc. Zvláštní koordinátorka OSN pro Libanon Jeanine Hennis napsala na síti X, že „útoky nemohou pokračovat.” A vyzvala k implementaci rezoluce 1701.

Téže rezoluce 1701, která osmnáct let nic nevyřešila.

A tady je potřeba říct něco, co by se nemělo ztratit v žádné analýze. Za každým číslem v tomto článku stojí lidé. Milion vysídlených Libanonců, to nejsou statistiky. To jsou rodiny, které balí děti do auta a jedou pryč z domu, o kterém nevědí, jestli bude stát, až se vrátí. Dvě stě padesát čtyři mrtvých za jediný den, to jsou lidé, kteří šli ráno do práce v centru Bejrútu a domů se nevrátili. Šedesát tisíc Izraelců evakuovaných ze severu, to jsou děti, které rok a půl nechodily do své školy.

Cenu za osmdesát let ústupků, za dekády selhání politiků, diplomacie a mezinárodních institucí neplatí ti, kteří selhali. Platí ji civilisté na obou stranách hranice. Libanonští rodiče, kteří si Hizballáh nevybrali, ale žijí v jeho stínu. Izraelské rodiny, na jejichž domy létají rakety odpálené z vesnic, kde lidé taky chtějí jen žít. Obě strany jsou rukojmí situace, kterou nevytvořily a kterou nemohou změnit. Kdo mluví o této válce bez empatie k lidem, kteří ji nezpůsobili, ale platí za ni, neříká celou pravdu. A kdo mluví o empatii bez přesné diagnózy příčin, nepomáhá nikomu.

Osmdesát let se v Libanonu opakuje stejný vzorec. Ústupek. Kompromis. Legitimizace rakoviny, která požírá stát. Selhání. Další ústupek. Každá dohoda je představena jako řešení a každá skončí hůř než ta předchozí, protože nestátní aktér využije klid k přezbrojení. Západ tento vzorec nejen toleruje, ale aktivně ho umožňuje. Ne ze zlého úmyslu, ale z hluboké neschopnosti porozumět aktérovi, se kterým jedná.

Tohle je Libanon v dubnu 2026. Stát, jehož vláda vyhlašuje dny smutku, zatímco na jeho území probíhá válka, nad kterou nemá žádnou kontrolu. Stát, jehož nejvyšší představitelé prosí o rozhovory s Izraelem, zatímco Hizballáh z téhož území střílí rakety. Fasáda. Fasáda, která musí konečně padnout, protože je již příliš nasycená krví lidí, kteří s ní nemají nic společného.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Debata o cenách pohonných hmot – a ostatně i třeba potravin – má jednu zajímavou vlastnost: téměř nikdy se nevede v kontextu. Stačí totiž několik korun navíc na cenovce a vzniká dojem, že se ekonomika ocitla na pokraji kolapsu a lidé by se měli připravit na blížící se hladomor. Jenže cenovka sama o sobě neříká všechno. Pokud vedle ní postavíme i vývoj mezd, zjistíme, že pohonné hmoty jsou dnes dostupnější než v mnoha dřívějších obdobích. Jinými slovy: ceny sice rostou, ale naše schopnost je zaplatit rostla v dlouhém období ještě rychleji.

Poznámka: Graf zobrazuje index dostupnosti pohonných hmot ve vztahu k průměrné mzdě (základ = 2021 = 100). Nižší hodnota indexu znamená vyšší dostupnost dané pohonné hmoty. Graf slouží ke srovnání vývoje dostupnosti v čase, nikoli k přímému porovnání cen mezi benzínem a naftou – nelze z něj tedy usuzovat, že jedna komodita byla levnější než druhá. Pro současný stav uvažujme cenu 41 Kč za litr benzinu a 48 Kč za litr nafty. U let 2001 až 2025 je cena vypočítána jako průměrná cena v daném roce, pro rok 2026 je ilustračně zanesena cena z 1. poloviny dubna.

A přesto se kolem cen PHM znovu rozehrává známé divadlo. Máme pocit armagedonu, jako by se ekonomika měla každou chvíli zhroutit. Pokud se třeba u benzinu podíváme na průměrnou cenu za rok 2025, zjistíme, že byla na úrovni necelých 35 korun. Dnes lze na některých pumpách natankovat za 39,90. Pokud mi tak chce někdo vyprávět o bezprecedentní katastrofě, mohu se maximálně pousmát.

Na celé debatě je ale ještě jedna věc, která působí dost bizarně. Evropa se dlouhodobě snaží stylizovat do role globálního lídra – nastavujeme všemožné standardy, regulujeme, vysvětlujeme ostatním zemím, jak mají fungovat. S velkým sebevědomím se rádi vidíme jako ekonomicky i morálně nejvyspělejší část světa.

Čtěte také:

O to komičtější pak je, že se tento „sebevědomý prostor“ začne viditelně třást ve chvíli, kdy se cena PHM změní o několik korun na litr. Najednou se ukazuje, že tento prostor, který má ambici řídit ostatní, má problém unést poměrně běžný cenový výkyv. A zatímco lamentujeme nad drahotou u čerpacích stanic, zvládneme ve stejnou chvíli s vážnou tváří oznamovat uhlíková cla na dovoz ze třetích zemí, tedy další mechanismus, který zase zvýší ceny pro evropské spotřebitele. Zkrátka skvělá výchozí pozice pro další poučování zbytku světa.

Jak z dobré informace udělat špatnou

Je dobré si uvědomit jednu věc – cena není jen číslo na totemu u pumpy. Je to hlavně vzkaz. Říká lidem i společnostem, jestli je něčeho dost, nebo málo, jestli má smysl začít utrácet za něco jiného, nebo jestli se nic zásadního neděje. Pokud vzniká přirozeně na trhu, není to žádná chyba systému ani selhání – je to informace, podle které se celá ekonomika orientuje. Ve chvíli, kdy do ceny začne stát zasahovat cenovými stropy, tenhle vzkaz se začne rozmazávat. Na první pohled to může působit jako pomoc, ve skutečnosti ale často jen zakryjeme problém. Najednou to ale vypadá, že se vlastně nic neděje a nikdo nemá důvod reagovat. Problém je v tom, že účet se stejně dřív nebo později objeví – jen někde jinde a klidně ještě vyšší.

Na tom nejvíc zaráží, že tohle není žádná novinka. Tyhle příběhy jsme viděli už nesčetněkrát a jejich průběh je až nepříjemně předvídatelný. Přesto se k nim politici vracejí s neuvěřitelnou vytrvalostí, jako by pokaždé objevili něco nového. V tomhle ohledu je vlastně fér vládu pochválit. Když ceny začaly růst, nějakou dobu nedělala nic. A tentokrát to nebyla slabost, ale docela rozumný přístup. Nechala trh fungovat – a ten fungoval. O to větší škoda, že jakmile se nakonec rozhodla zasáhnout, opravdu to stálo za to.

Základní ekonomická logika je přitom prostá. Cenový strop může cenu skutečně snížit jen tehdy, když je nastaven pod úrovní, na níž by se cena utvořila na trhu. Pokud je strop níže, vzniká nedostatek. Je-li nad ní, neřeší nic. Není to ochrana spotřebitele, ale v lepším případě prázdné gesto. A schválně píšu „v lepším případě“, protože v českém provedení může být i hůř.

Mysleli jsme to dobře, ale…

Pro přehlednost – vláda se rozhodla zastropovat marže benzinu a nafty na 2,50 Kč, a současně dočasně snížit spotřební daň na naftu o 2 Kč na litr. Marže pumpařů mají být regulovány tak, že Ministerstvo financí každý den zveřejní informaci o maximální ceně PHM. Výsledek? Ne ochrana spotřebitelů, ale učebnicová ukázka škodlivosti regulace.

Čtěte také:

Vezměme si příklad nafty. Ta se prodává v průměru za 48,50 Kč. Po snížení spotřební daně (2 Kč) by mohla zlevnit zhruba na 46,50 Kč. Jenže stát současně řekne, že ještě přijatelná cena je 49,60 Kč. Jinými slovy: vláda jednou rukou slibuje zlevnění a druhou rukou pumpám ukazuje, kam až si mohou bez problému dojít. Pro spotřebitele to může znamenat krásnou dvojkombinaci: ze svých daní zaplatí výpadek na spotřební dani a zároveň ještě může kupovat dražší naftu. A protože se výpadek na příjmové straně rozpočtů nebude řešit zvýšením daní a na výrazné škrtání výpadů to také nevypadá, bude se to nejspíš řešit dluhem. Naše děti tak za nás jednou možná zaplatí nejen účty za elektřinu a televizi, ale i za benzin a naftu.

Konkrétně si to ilustrujme na příkladu benzinové pumpy, na které pravidelně tankuji. Nafta zde stojí 46,90 Kč. Po snížení spotřební daně by cena mohla potenciálně klesnout na 44,90 Kč. Vláda však nastaví cenový strop, a tedy řekne, že ještě přijatelná cena je 49,60 Kč. Jak vidíte na obrázku níže, pro benzinovou pumpu jenom státní anabáze s regulací ceny znamená prostor pro marži ve výši 4,70 Kč. Nemluvě o tom, že pokud třeba benzinová pumpa nakupí naftu za výhodnou cenu, může být jejich marže ještě značně vyšší. Suma sumárum – tvrzení vlády, že došlo k zastropování marží na 2,50 Kč, je prostě nesmysl.

Dalším problém cenových stropů je, že jejich náklady se obvykle přesouvají tam, kam to jen jde. Jistě jste si všichni všimli, že třeba na dálnicích jsou obecně vyšší ceny PHM – na tom není nic divného. Právě zde může mít cenový strop reálný účinek a cena PHM se skutečně sníží. Jenže pumpy si mohou tento „ušlý zisk“ vzít zpět jinde– například zvýšením ceny na pumpách mimo dálniční síť. Zatímco lidem, kteří tankují na dálnici (spíše vysokopříjmoví a cizinci) se PHM zlevní, ostatním se dost možná zdraží.

Podobně by to fungovalo třeba u potravin. Kdyby stát reguloval ceny vybraných potravin, obchodní řetězce by si výpadek dohnaly na jiných produktech, u kterých by zvýšily cenu. Toto není nic nového a třeba takoví Maďaři by mohli dlouze vyprávět. Ale tak v případě Maďarska jsem si již zvykl na bizarní nápady. Jen jsem upřímně nečekal, že zrovna vláda Andreje Babiše bude zlevňovat PHM cizincům a vysokopříjmovým, zatímco našim lidem je zdraží.

Zlevňující ropa ještě více ukázala nesmyslnost regulace

Korunu celému vládnímu martyriu nasazuje samotný vývoj na trzích. Ropa začala výrazně zlevňovat, což by mělo vytvářet půdu pro trvalejší zlevnění PHM. Regulace, která měla „řešit problém“, se tak stává velmi rychle nadbytečnou. Vláda se tím dostává do poněkud komické pozice – místo aby nechala trh fungovat, bude ho se zpožděním dohánět a snažit se regulovat něco, co se mezitím začalo řešit samo. O to víc vyniká, jak zbytečný celý zásah vlastně byl – pokud tedy cílem vlády nebylo lidem PHM co nejvíce zdražit.

Festival špatných nápadů

Upřímně řečeno, moc nerozumím ani opozici – pokud však není jejím hlavním motivem prostě populismus.

• Nejvíce konstruktivní přístup bych očekával od ODS. Její návrh na snížení spotřební daně pro mě byl proto možná největším zklamáním. Snižování daní dlouhodobě podporuji, nicméně v tomto případě by šlo o opatření nejen neefektivní, ale zároveň by státní kasu přišlo na více než 10 miliard korun.

• Piráti nepřekvapivě naletěli na často opakovaný mýtus o tom, že stát na dražších PHM vydělává přes vyšší výběr DPH, k čemuž se ještě vrátím. Zdražení PHM chtějí zejména kompenzovat zlevněním základních potravin a přidáváním dalších položek do sociálního seznamu přání. Z nějakého důvodu se tak v souvislosti se zdražením PHM dostává do hry zlevňování menstruačních potřeb, zvyšování rodičovského příspěvku, slevy na dítě a slevy na poplatníka – tedy klasické rozdávání peněz, které nemáme.

• Někteří výrazní představitelé TOP 09 a STAN dokázali celou debatu posunout o úroveň výš už v minulosti. Dozvěděli jsme se, že snaha o levný benzin je vlastně absurdní a že bychom se s vyššími cenami měli jednoduše smířit. Samozřejmě za předpokladu, že správně rozlišíme „zlé zdražení od Trumpa“ a „hodné zdražení z Bruselu“. Pokud v tom nemáte jasno, pravděpodobně jen pomáháte Rusku. Pokud někdo hledal způsob, jak veřejnosti vysvětlit, že drahé PHM jsou vlastně v pořádku, tady ho má.

Dražší nafta a benzin víc peněz do rozpočtu státu nepřinesou

Pojďme si teď vyvrátit onen mýtus, který se ve veřejném prostoru opakuje téměř mechanicky. Prý že státní kasa na drahých PHM vlastně profituje, protože s vyšší cenou roste i výběr DPH. Na první pohled to zní logicky, ale jen do chvíle, než si připomeneme, že domácnosti (ani společnosti) nemají neomezené rozpočty. Když zaplatí více za PHM, nemohou už zaplatit za něco jiného. Omezí tak jiné výdaje a odloží třeba investice.

Čtěte také:

V krátkém horizontu tak může výběr DPH na pumpách vypadat z pohledu státní kasy lépe, jenže v delším období se efekt rozpustí v nižší spotřebě jinde. Vyšší ceny PHM navíc tlačí na inflaci a fungují jako nabídkový šok, který ekonomice i veřejným financím škodí. Tyto dopady nejsou tak viditelné jako čísla na stojanu, ale jsou o to nepříjemnější. Takže pokud vám někdo tvrdí, že dražší PHM jsou pro stát vlastně požehnáním, snaží si z vás krutě vystřelit.

Možná největší ironií celé debaty je, že je vlastně často skoro jedno, kdo s jakým opatřením přijde. Jakmile se do fungujícího cenového mechanismu začne montovat stát, výsledek bývá nápadně podobný: více hluku, více nákladů, více vedlejších škod a méně řešení. O to smutnější pak je, že tohle všechno dopředu víme. Negativní dopady státních zásahů do cen jsou popsané už desítky let. Přesto se tváříme, že tentokrát objevíme zázračnou výjimku (zdravím obhájce socialismu). Neobjevíme. Jen si znovu potvrdíme, že když se stát začne vrtat do cen, zpravidla z toho nevznikne nic slavného. To jsou ale věci, které se na tiskových konferencích zásadně neříkají – protože by kazily příběh o tom, jak stát opět „pomáhá“.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Než přistoupíme ke srovnání investiční aktivity v čase, je nutné vymezit několik klíčových ekonomických souvislostí.

Problém velikosti státu a efekt vytěsňování

Vůči požadavku „maximalizace veřejných investic“ je třeba být maximálně opatrný. Intuitivně zní vyšší investice jako jednoznačné dobro. Makroekonomická realita je však složitější. Veřejné investice jsou totiž financovány z daní nebo dluhem a pokud stát výrazně zvýší své investiční výdaje a financuje je emisí dluhopisů, vstupuje intenzivněji na finanční trh. Tím může docházet k tzv. efektu vytěsňování (crowding out):

• stát si půjčuje větší objem prostředků,

• roste poptávka po kapitálu,

• úrokové sazby jsou vyšší, než by byly bez těchto půjček,

• část soukromých projektů se stává nerentabilní,

• soukromý sektor investuje méně.

Důsledkem může být situace, kdy vyšší veřejné investice nejsou čistým přírůstkem kapitálu v ekonomice, ale pouze nahrazují investice soukromé. Tento efekt je silnější v prostředí plné zaměstnanosti, napjatého trhu práce a vyšších úrokových sazeb, tedy v podmínkách, které Česká republika zažila například v letech 2017–2019 nebo 2022–2025. Velké množství veřejných projektů totiž „odsává“ z trhu práci, technologie, čímž zvyšuje jejich cenu.

Na druhé straně příliš nízké veřejné investice představují jiný problém. Stát zajišťuje veřejné statky, které soukromý sektor neposkytuje v dostatečném množství: Dopravní infrastrukturu, obranu, část vzdělávacího systému, základní výzkum či síťové infrastruktury. Podinvestovanost v těchto oblastech omezuje dlouhodobý potenciální růst ekonomiky, a navíc vytváření behaviorální odezvu jedinců ve společnosti, která může mít dlouhodobé dopady.

Z pohledu ekonomie tedy u veřejných investic nehledáme maximum, ale optimum: Takovou úroveň veřejných investic, která podporuje dlouhodobý růst, aniž by nadměrně vytěsňovala soukromou aktivitu nebo destabilizovala veřejné finance.

Čtěte také:

V českém kontextu se investice sektoru vládních institucí dlouhodobě pohybují přibližně mezi 3 až 5 % HDP. Na celkové hrubé tvorbě fixního kapitálu (GFCF) se veřejný sektor podílí zhruba 15 až 22 %, zatímco 75 až 85 % investic realizuje sektor soukromý. Česká ekonomika jako celek přitom patří v rámci EU mezi investičně nadprůměrné – celkové investice často dosahují 26 až 27 % HDP. Z toho plyne zásadní závěr: Vláda má přímou kontrolu jen nad menší částí celkové investiční aktivity.

Cykličnost investic je dominantní faktor

Investice jsou ze své podstaty velmi procyklické. V období růstu, optimismu a nízkých úrokových sazeb firmy rozšiřují kapacity, investují do technologií a budov. V recesi nebo při zvýšené nejistotě projekty odkládají. V české ekonomice posledních patnácti let lze většinu výrazných výkyvů vysvětlit právě cyklickými faktory:

• 2009–2013: Hluboký propad investic v důsledku globální finanční krize a následné evropské dluhové krize, doprovázený fiskální konsolidací.

• 2014–2018: Silné oživení, podpořené růstem eurozóny, dočerpáváním evropských fondů a extrémně nízkými sazbami.

• 2019: Předpandemický vrchol investiční aktivity.

• 2020–2021: Prudký pokles kvůli pandemii a přerušeným dodavatelským řetězcům.

• 2022–2023: Oslabení investic v prostředí energetické krize, vysoké inflace a výrazně zvýšených sazeb ČNB.

• 2024–2025: Postupná stabilizace a oživení v návaznosti na pokles inflace a obnovení reálného růstu mezd.

Z makroekonomického hlediska lze odhadnout, že většinu variability celkových investic v české republice vysvětlují globální a evropské faktory: Vývoj v Německu, měnová politika ECB, ceny energií, dostupnost úvěrů a geopolitické napětí, které ovlivňují vnímání rizika na konci hodnotových řetězců, do kterých se česká ekonomika zapojuje. Přímý vliv vlády je zde sekundární. To samozřejmě neznamená, že vláda nemá vliv žádný. Znamená to však, že bez zohlednění hospodářského cyklu nelze férově srovnávat investiční čísla jednotlivých kabinetů.

Zpoždění efektů: Politika dnes, investice za několik let

Další klíčový aspekt představují časová zpoždění (tzv. lagy). Hospodářská politika nepůsobí okamžitě. U veřejných investic je zpoždění obzvlášť výrazné:

• příprava velkých infrastrukturních projektů trvá několik let (běžně klidně 4 až 10 let),

• proces zahrnuje územní řízení, EIA, projektovou dokumentaci, výběrová řízení a stavební povolení,

• rozpočtové rámce jsou často nastaveny jako víceleté.

Nová vláda navíc zpravidla přebírá rozpočet připravený předchůdci, jak ukázala letošní rozpočtová taškařice. V prvním roce funkčního období tak realizuje převážně pouze „dědictví“ minulého kabinetu. Teprve ve třetím či čtvrtém roce se plně projevují její vlastní priority. Podobně funguje i nepřímý vliv na soukromý sektor. Změna daní, regulace nebo stavebního práva se do investičních rozhodnutí promítá se zpožděním, které je minimálně půl roku, spíš rok. Investiční cyklus firem je dlouhý a rozhodnutí jsou založena na očekávání budoucí poptávky a stability prostředí. Proto je metodologicky problematické přisuzovat konkrétní roční výsledek výhradně právě vládnoucímu kabinetu.

Veřejné vs. soukromé investice: Odlišná logika

Lidé často a rádi přisuzují zásluhy (a výsledky) soukromých investic veřejným investicím. Naopak když se ekonomice nedaří, mají od veřejných investic nerealistická očekávání. Rozlišení mezi veřejnými a soukromými investicemi je tak zásadní.

Veřejný sektor tvoří necelou zhruba šestinu celkových investic. Investuje především do infrastruktury, budov, obrany a veřejných služeb, rozhodování je politické a rozpočtově omezené s obtížnou argumentací návratnosti kapitálu, které by zajistilo flexibilní přístup k financování. Projekty mají dlouhou přípravu a dlouhý horizont návratnosti.

Čtěte také:

Naproti tomu soukromý sektor realizuje drtivou většinu investic, reaguje primárně na ziskovost, úrokové sazby, ceny energií, důvěru a zahraniční poptávku a je velmi citlivý na makroekonomickou stabilitu a předvídatelnost prostředí.

Když se tedy ve veřejné debatě říká, že „za této vlády se investuje málo“, je často řeč především o investicích soukromých, které vláda může ovlivnit jen nepřímo – prostřednictvím stability veřejných financí, kvality regulace nebo daňového rámce. I na to však potřebuje čas, zpravidla půlku svého čtyřletého mandátu. Kolik premiérů takový čas dostalo bez toho, aniž by museli řešit zásadní externí ekonomické šoky či rozpady vlastních kabinetů? Napočítáme je na prstech jedné ruky truhláře s dlouhou praxí.

Srovnání vlád v čase: Co lze a nelze říci

Při srovnání investiční aktivity českých vlád v časové řadě je nutné:

1. oddělit veřejné a soukromé investice,

2. očistit data o vliv hospodářského cyklu,

3. zohlednit evropské fondy (jejichž čerpání je samo o sobě cyklické),

4. brát v úvahu zpoždění mezi rozhodnutím a realizací.

Zjednodušeně lze říci, že žádná vláda v posledních dvou dekádách nepůsobila v „laboratorních podmínkách“. Každá čelila jinému externímu šoku – finanční krizi, evropské dluhové krizi, pandemii, energetické krizi či inflační epizodě.

Investiční výkonnost vlád tak nelze hodnotit pouze podle absolutní výše investic v daném roce. Relevantnější je sledovat stabilitu investičního rámce, kvalitu přípravy projektů a jejich reakci na aktuální podmínky, schopnost čerpat evropské zdroje, vytvářet prostředí pro předvídatelnost hospodářské politiky, na kterou mohou firmy a domácnosti reagovat vlastními rozhodnutími.

Mezinárodní srovnání

Pojďme se konečně podívat na data.

Mezinárodní srovnání v rámci Evropské unie ukazuje, že Česká republika rozhodně nepatří mezi investičně slabé ekonomiky. Naopak, s podílem celkových investic kolem 26 až 27 % HDP se dlouhodobě řadí mezi nejvíce investující země EU. Vyšší investiční míru dosahují zpravidla jen menší nebo konvergující ekonomiky, případně země s výraznými infrastrukturními programy. Česká pozice je ale strukturálně podmíněna – silná průmyslová orientace, exportní charakter ekonomiky a kapitálová náročnost výroby přirozeně generují vyšší potřebu fixních investic než v ekonomikách založených převážně na službách.

Zdroj: Vlastní zpracování z dat Eurostat

Také v oblasti veřejných investic se Česká republika pohybuje nad průměrem EU, s podílem přibližně 4,5 až 5 % HDP. Vyšší hodnoty vykazují především státy střední a východní Evropy, které stále dohánějí infrastrukturní deficit a intenzivně čerpají evropské fondy, případně některé severské země s vysokou fiskální kapacitou. Naopak jižní státy Eurozóny, zatížené vyšším veřejným dluhem, investují relativně méně. Česká investiční aktivita tak v evropském kontextu nepůsobí poddimenzovaně; spíše odpovídá fázi ekonomické konvergence a institucionálním možnostem země.

Z těchto dat vyplývá důležitý závěr pro domácí debatu: problém České republiky nespočívá primárně v objemu investic, ale spíše v jejich struktuře, efektivitě a schopnosti realizace. V evropském srovnání investujeme hodně – otázkou zůstává, jaký dlouhodobý růstový efekt tyto investice skutečně přinášejí.

České investice

Graf níže zachycuje vývoj celkových a vládních investic jako podílu na HDP v letech 2000 až 2024. Na první pohled svádí k jednoduché interpretaci: V určitých obdobích investice rostou, v jiných klesají. A nabízí se otázka, která vláda „investovala více“ a která „méně“. Takové závěry je však třeba činit velmi opatrně.

Čtěte také:

Jak již víme, celkové investice jsou z převážné části tvořeny soukromým sektorem a jejich vývoj je silně procyklický – reagují na globální hospodářský cyklus, vývoj v Německu, úrokové sazby či mimořádné šoky typu finanční krize nebo pandemie. Většina výrazných zlomů v grafu (pokles po roce 2008, oslabení kolem roku 2012–2013, covidový výkyv či energetická krize) odpovídá právě těmto makroekonomickým faktorům, nikoli výhradně změnám vlád. Odbornými slovy: Vývoj investičního podílu na HDP vykazuje výraznou nelinearitu a více strukturálních zlomů, jednoduchý lineární trend či jednoduchá funkce nejsou schopny zachytit pozorovanou dynamiku.

Ani u samotných vládních investic nelze mechanicky připsat vývoj konkrétním kabinetům. I toto jsme si již vysvětlovali: Veřejné investice mají dlouhé přípravné fáze a jejich realizace často přesahuje jedno volební období. Nová vláda navíc zpravidla přebírá rozpočet i rozběhnuté projekty po předchůdcích, takže první jeden až dva roky jejího působení odrážejí spíše „dědictví aneb…“ než novou politiku. Výkyvy vládních investic jsou v konvergujících ekonomikách střední a východní Evropy výrazně ovlivněny čerpáním evropských fondů, které probíhá v programových cyklech nezávislých na domácím volebním kalendáři.

Zdroj: Vlastní zpracování z dat Eurostat

Obrázek tedy umožňuje popsat nelineární a cyklický charakter investičního vývoje, ale neposkytuje dostatečný základ pro jednoznačné hodnocení jednotlivých vlád. Pro takové závěry by bylo nutné oddělit cyklické vlivy od strukturálních rozhodnutí, zohlednit časová zpoždění a analyzovat konkrétní investiční projekty a rozpočtové priority. Bez tohoto kontextu by jakékoli přímé přiřazování investiční dynamiky konkrétním premiérům bylo analyticky zjednodušující.

Závěrem

Otázka „jak investují jednotlivé vlády“ tedy nemá jednoduchou odpověď. Ekonomická analýza ukazuje, že investice jsou výsledkem interakce státu a trhu, domácí politiky a globálních podmínek, současných rozhodnutí a minulých projektů. Smysluplným cílem není nejvyšší možné číslo investic, ani maximalizace veřejných investic ukazujících, že premiér maká. Cílem je stabilní, efektivní a dlouhodobě udržitelné investiční prostředí – takové, které podporuje růst potenciálního produktu, aniž by přetěžovalo veřejné finance nebo vytěsňovalo soukromou aktivitu.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Před časem jsem u ní narazil na větu, nad kterou poslední dobou často přemýšlím. Šlo o to, proč jsou mírová jednání s Húsíi a IRGC – Islámskou revoluční gardou, elitní ozbrojenou složkou Iránu – odsouzena k nezdaru. Ne proto, že by druhá strana jednala ve zlé víře v nějakém diplomatickém smyslu, ale proto, že jejich pohled na čas, na vítězství a na účel války je tak zásadně odlišný od toho našeho, že slovo „jednání” v tom kontextu ztrácí smysl.

Není to složitá myšlenka. A přesto uniká většině lidí, kteří o tomto regionu píšou a rozhodují.

Tři muži z proroctví

Začněme od základu, protože bez těchto informací se v další části neobejdeme.

Íránská ústava odvozuje veškerou státní autoritu od Mahdího – mesiášské postavy, která se podle šíitské víry jednoho dne vrátí, aby nastolila spravedlnost před koncem světa. Podle páté části ústavy v době Mahdího nepřítomnosti přechází vedení na kvalifikovaného islámského právníka – nejvyššího vůdce. Ten nevládne jako suverén. Vládne jako regent, správce v době čekání. Není to náboženská rétorika. Je to základ státní architektury.

Aby to dávalo smysl, musíme se na chvíli zastavit u teologie.

Ve dvanáctnické šíe (neboli imámíjské šíe) – větvi, z níž vychází íránský režim – Mahdí zmizel v 9. století jako dítě a od té doby je skryt. Jednoho dne se vrátí. Nejvyšší vůdce vládne jako jeho regent, spravuje říši, dokud se Imám neobjeví. Celý politický projekt Islámské republiky je tedy formálně dočasný – interregnum před příchodem toho, kdo teprve přijde.

V záidíjské šíe, z níž vychází Húsíové v Jemenu, to funguje jinak. Mahdí se nevrátí, protože nikdy nezmizel. Mahdí se rodí z linie Proroka v každé generaci znovu. Abdul-Malik al-Húsí – vůdce jemenského hnutí Húsíů, které od roku 2014 ovládá severní část země a od roku 2023 systematicky útočí na lodní dopravu v Rudém moři – tedy netvrdí, že čeká na Mahdího. V logice tohoto teologického systému si nárokuje, že Mahdí je on.

Dva různé teologické systémy – jeden říká čekej, druhý říká jednej. Oba míří ke stejnému bodu. A ten bod je popsán v souboru hadísů, výroků připsaných Proroku Muhammadovi, jejichž původ je přinejmenším sporný. Řada odborníků, kteří tyto texty studovali, se shoduje: mnohé z těchto hadísů byly s největší pravděpodobností fabrikovány v 8. století během abbásovského povstání jako politická propaganda.

Čtěte také:

Sebral a systematizoval je středověký islámský učenec Ahmád ibn Hanbal – jeden z nejvlivnějších právníků islámského světa, zakladatel hanbalovské právní školy, jedné ze čtyř hlavních sunnitských právních škol, která formuje islámské právo dodnes. Ibn Hanbal vytvořil systém hodnocení hadísů podle toho, zda je lze prostřednictvím řetězce vypravěčů (isnádu) dohledat k důvěryhodným svědkům – ale jejich věcný obsah už nekritizoval. A tak politická propaganda 8. století vstoupila do náboženského kánonu jako Prorokovo slovo. Pravda, která dnes ovládá rakety dopadající nejen na státy Perského zálivu, ale i na lodě proplouvající z Adenského zálivu do Rudého moře.

Klíčové jsou tři postavy, které se mají objevit ve stejném roce jako znamení příchodu Mahdího:

Al-Churásání – muž z oblasti Chorásánu, dnešního severovýchodního Íránu. Podle proroctví povede černé prapory z východu, vstoupí do Iráku, porazí spojenectví Římanů a Židů a upevní svůj prapor v Jeruzalémě. Proroctví říká, že na začátku odmítne vedení – ale nakonec ho přijme. A říká také, že přežije útok, který zabije jeho blízké. Toto přežití bude znamením.

Modžtabá Chameneí je od března 2026 nejvyšším vůdcem Islámské republiky – nástupce svého otce Alího Chameneího, který byl zabit při americko-izraelském útoku 28. února 2026. Narodil se v Mašhadu – posvátném městě šíitského islámu ležícím přesně v oblasti Chorásán, u afghánských hranic. Geografická shoda s proroctvím je zabudována do jeho biografie. Studoval v seminářích v Qomu, kde podle svého spolužáka Jábera Rádžabího – bývalého poradce prezidenta Ahmadínežáda pro zahraniční politiku, který později sloužil jako prostředník pro íránské milice v Iráku a dnes žije v exilu – psal seminární práce o třech postavách, které připraví cestu Mahdímu. A sebe v nich popisoval jako Churásáního.

Rádžabí v rozhovorech pro The Atlantic a ArabCast uvedl, že Modžtabá kladl velký důraz na vize a sny – a vyprávěl mu sen, v němž se mu zjevil Adam a potvrdil mu jeho identitu. Modžtabá bojoval v íránsko-irácké válce jako sedmnáctiletý. A pak při útoku 28. února zahynuli jeho otec, manželka, sestra, neteř a švagr. Podle zprávy The Telegraph byl zabit i jeden z jeho synů. Modžtabá sám přežil s těžkými zraněními – údajně proto, že krátce před dopadem rakety vyšel z budovy. A když Rada expertů oznámila jeho jmenování, sekretář Rady veřejně přiznal, že zvolená osoba odmítala vedení – než ho nakonec přijala. Přesně tak, jak proroctví říká.

Rádžabí ho popsal jako nebezpečnějšího než cokoli, co lze zničit konvenčními prostředky. Ne proto, že by byl mimořádně schopný politik. Přesvědčení, že jste Bohem vyvoleným nástrojem konce světa, to se ničí podstatně hůře než jakýkoli arzenál.

Čtěte také:

Al-Jemenský – muž z Jemenu, který se přidá k Churásánímu a společně s ním porazí nepřítele. Podle proroctví pochoduje jeho armáda z Jemenu směrem na sever, přidává se k černým praporům a společně táhnou na Jeruzalém. V Húsíovském prostředí je tato postava ztotožňována s Abdul-Malikem al-Húsím.

Ale tady je důležitý detail, který věc komplikuje. Ve dvanáctnické šíe – tedy v íránské verzi – je Al-Jemenský jen předzvěst, pomocník Mahdího, nikoli Mahdí sám. V záidíjské šíe, z níž Húsíové vychází, je ale hranice mezi předzvěstí a Mahdím samotným rozmazaná. Protože – jak bylo řečeno výše – v záidíjské šíe žádný skrytý Imám neexistuje. Mahdí nezmizel a nevrátí se. Rodí se znovu v každé generaci z linie Proroka. A Abdul-Malik al-Húsí si v tomto rámci nenárokuje jen roli předzvěsti. Nárokuje si roli Mahdího přímo. Je neomylný, předurčený, „prapor vedení” – Al-Mahdhuda. Jeho armády nepochodují na pomoc někomu jinému. Pochodují proto, že on je ten, na koho se čekalo.

Sufijání – tyran ze Sýrie, nepřítel, s nímž se Churásání a Jemenský střetnou v rozhodující bitvě. Podle proroctví vzejde z Damašku, vyhlásí svou vládu z mešity Umajjovců – jedné z nejposvátnějších staveb islámského světa, postavené v 8. století na místě, kde se objeví Ježíš při svém druhém příchodu – a stane se hlavní silou, která se postaví Mahdímu.

V prosinci 2024 padl syrský diktátor Bašár al-Asad, jehož režim Írán dvě desetiletí vojensky a finančně podporoval. Nahradil ho Ahmad al-Šaraa – vůdce islamistického hnutí Haját Tahrír aš-Šám, původně spojený s Al-Káidou, který vedl ozbrojené povstání a Asada svrhl. Íránem byl vnímán jako nepřítel od první chvíle. A pak al-Šaraa pronesl svou vítěznou řeč z mešity Umajjovců v Damašku – přesně tam, kde proroctví říká, že Sufijání vyhlásí svou vládu.

V kruzích IRGC a Húsíů to nebylo vnímáno jako náhoda.

Tohle není folklór, mytologie ani konspirační teorie. Je to soustava přesvědčení zakořeněná hluboko v náboženské identitě milionů lidí – přesvědčení, které nelze vyvrátit argumentem, protože každá událost, která se stane, může být interpretována jako jeho potvrzení. Vojenská porážka? Zkouška. Přežití útoku? Znamení. Pád nepřátelského režimu? Naplnění proroctví. Systém, který se živí realitou a přetavuje ji na důkaz vlastní pravdy, není možné rozložit prostým diplomatickým jednáním za stolem ve Vídni.

A tady přichází věc, která to celé uzavírá. Aiman Dean – bývalý člen Al-Káidy, který se později stal agentem britské rozvědky MI6 a dnes patří k nejlépe informovaným analytikům islámského extremismu – o tom mluví z vlastní zkušenosti. V devadesátých letech ho pomocí přesně tohoto materiálu rekrutovala Al-Káida. Náborář mu vysvětloval proroctví o konci světa jako argument proč vstoupit – jako důkaz, že dějiny mají předem daný směr a on může být jejich součástí. „Eschatologie je narkotikem mysli u mnoha mladých muslimů, ať sunnitů, nebo šíitů,” říká Dean. A pak dodává větu, která je klíčem k celému článku: proroctví se neplní sama. Lidé pracují na tom, aby se naplnila.

Vítězství, které nezná porážku

Pro skupiny jako Húsíové nebo jádro IRGC přežití rovná se vítězství. Není to nihilismus. Je to logika systému, který myslí v jiném časovém horizontu. Pokud věříte, že jste předurčeni dovést svět k určitému bodu – vzít Mekku a Medínu, projít Jeruzalémem, nakonec dobýt „Řím” – pak každá prohra, každá ztráta, každé přeskupení je jen epizoda v příběhu, jehož konec znáte. Západ myslí v čtyřletých volebních cyklech. Tato hnutí myslí ve staletích.

Húsíové za posledních dvanáct let ztratili desítky tisíc bojovníků, přišli o část velení, přežili tisíce náletů. A přesto vnímají tuto cestu jako sérii potvrzení. V jejich vlastním vnímání – a to je klíčové slovo – porazili všechny. Porazili Saudy – přinutili je platit. Porazili Emiry – vyhnali je z Jemenu. Porazili Izrael – přežili jeho údery. Porazili Spojené státy – stále existují navzdory operaci Rough Rider. Nezáleží na tom, co říkají statistiky ztrát nebo vojenské analýzy. V logice, kde přežití rovná se vítězství a každá epizoda je součástí předem daného příběhu, má každé pokračování jeden jediný výklad: potvrzení.

Klíčová jsou čísla. Húsíové provozují ideologické letní tábory, kde se dětem od sedmi let vštěpuje výcvik se zbraněmi a víra v tento příběh. Húsíovské zdroje tvrdí, že v roce 2024 jimi prošlo přes milion dětí – nezávislí pozorovatelé tato čísla zpochybňují, ale i konzervativnější odhady hovoří o stovkách tisíc účastníků ročně. V roce 2025 Húsíové oznámili další nárůst. Bez ohledu na přesné číslo jde o systematický a řízený program indoktrinace celé populace.

To nejsou teroristé z nouze. To je celá generace.

Čtěte také:

A tady je věc, která by nás měla zajímat nejvíc – protože se netýká jen Jemenu nebo Íránu. Ve středověkých islámských textech se mluví o tom, že po dobytí Jeruzaléma Mahdí a jeho armády zamíří na Řím. V soudobé interpretaci Húsíů a části íránského vedení „Řím” neznamená Itálii. Znamená Západ – Evropu a Ameriku. Prorok Muhammad podle islámské tradice předpověděl, že islám nakonec dobude Řím, tak jako dobyl Persii a Byzanc. Pro středověké muslimy byl Řím symbolem nepřátelského Západu. Pro dnešní interprety je tím symbolem Washington a Brusel.

Tohle obvykle vypadá jako pomatená rétorika pro interní potřebu hnutí. Možná i je. Ale Al-Dawsari upozorňuje na věc důležitější než obsah samotného proroctví a to, že tato hnutí si budují transnacionální infrastrukturu v tomto duchu – a dělají to metodicky. Húsíové dnes rekrutují bojovníky z celého Afrického rohu. Podle OSN jsou hlavním dodavatelem zbraní Al-Šabábu v Somálsku – tedy Al-Káidě ve východní Africe. Trénují africké rekruty, posílají je zpátky jako agenty. Čínská firma napojená na armádu jim dodávala satelitní snímky k zaměřování lodí v Rudém moři. Rusko jim předalo technologie k útokům na plavidla.

To není síť skupiny, která chce lepší mírovou smlouvu. Je to síť skupiny, která plánuje něco jiného. Geopolitická analýza, která tohle ignoruje, popisuje něco jiného než realitu.

Co se stane, když nevíte, s čím bojujete

Západ udělal v posledních dvaceti letech v regionu řadu konkrétních chyb. Ale pod každou z nich leží jedna společná: přistupoval k hnutím, jejichž logika není pragmatická ale náboženská, jako by šlo o aktéry, kteří chtějí lepší podmínky, více peněz nebo záruky bezpečnosti.

Stockholmská dohoda z roku 2018 je učebnicový příklad. Koalice vedená Emiráty a Saudy tehdy měla reálnou šanci dobít přístav Hudajda – logistický uzel, bez nějž by Húsíové zásadně oslabili. Mezinárodní tlak, vedený tehdy britským ministerstvem zahraničí, operaci zastavil. Výsledek: Húsíové se přeskupili, vybudovali pašerácké sítě přes Africký roh, navázali spolupráci s Al-Šabábem v Somálsku, začali vyvážet drony a rakety – a o pět let později ochromili mezinárodní lodní dopravu v Rudém moři. Mírová jednání Húsíové vždy přijali a vždy využili k jednomu účelu: přeskupení. Al-Dawsari to říká přímo – pro tyto skupiny jsou vyjednávání nástrojem ke koupi času, ne cílem.

Proč to tak málo lidí na Západě vidělo? Částečně proto, že akademické a think-tankové prostředí posledních třiceti let vychovalo generaci analytiků se specifickým základním předpokladem, který říká, že každý aktér má materiální zájmy, a pokud je identifikujete a adresujete, konflikt lze vyřešit. Tento předpoklad není špatný obecně. Je špatný v tomto konkrétním případě.

Čtěte také:

Důležité je ale říct jednu věc: ne každý v íránském systému je apokalyptik. Írán není monolit. Pragmatici existují – prezident Pezeshkian naznačil ochotu jednat o ukončení války za určitých podmínek, část diplomatického aparátu myslí v kategoriích reálpolitiky. Jenže o válce a míru nerozhodují pragmatici. Rozhodují ti, kdo ovládají IRGC, Basídž a bezpečnostní aparát – a mezi nimi dominuje generace, která vyrostla na doktríně mahdismu a Modžtabu Chameneího vnímá jako svého vůdce. Kasra Aarabi z organizace United Against Nuclear Iran to shrnuje jasně: právě mladší generace IRGC – třetí a čtvrtá, kteří vstoupili po roce 2000 a po roce 2010 – jsou ti, kdo Modžtabu podporují nejvíc. Jsou to ti, u nichž cílená indoktrinace apokalyptickým mahdismem zabírá nejsilněji.

Ptát se Abdul-Malika al-Húsího, co chce za to, že přestane útočit na lodě v Rudém moři, je trochu jako ptát se někoho, za kolik prodá svůj smysl života. Otázka může dávat smysl tomu, kdo ji klade. Člověku, kterému ji kladete, nedává smysl žádný.

Proč je to aktuální?

Zda byl americko-izraelský útok z 28. února legitimní, proporcionální nebo správně načasovaný – to jsou otázky, kterým se rád budu věnovat v jiném textu. Tento článek není o nich. Je o něčem jiném: zda dává smysl vyjednávat s režimem, jehož vedení upřímně věří, že plní náboženské proroctví o konci světa – a jehož proxy sítě jsou dnes rozesety od Jemenu přes Africký roh. Tohle není jen íránský problém. Je to nejnovější kapitola mnohem staršího střetu mezi liberálním civilizačním okruhem a islámským radikalismem – střetu, jehož dosah jsme za posledních třicet let pocítili naplno: téměř tři tisíce mrtvých v New Yorku 11. září 2001 a přes tisíc dvě stě zavražděných na jihu Izraele 7. října 2023. Obě události zásadně změnily parametry světové politiky – nejen vztahů na Blízkém východě, ale i způsobu, jakým Západ přemýšlí o bezpečnosti, o sobě samém a o povaze hrozeb, kterým čelí.

Proto, když se píše o příměří, o jednáních, o „politickém řešení” íránské otázky, je potřeba být přesný ohledně toho, s čím pracujeme. Diplomatické řešení s aktérem, který má pragmatické zájmy – peníze, území, bezpečnostní záruky – je možné a rozumné. Diplomatické řešení s hnutím, jehož jádro věří, že jeho úkolem je dovést svět k náboženskému vyústění dějin, stojí na jiném základě. Nemluvíme o tom, co chce druhá strana. Mluvíme o tom, kým si myslí, že je.

Stockholmská dohoda to ilustruje dobře. Británie tehdy zastavila vojenskou operaci, která mohla Húsíe zlomit – v upřímné víře, že mír je možný. Nebyla to hloupost. Byla to špatná diagnóza. A špatná diagnóza opakovaná dost dlouho se stává strategií.

Nadwa Al-Dawsari to říká jednoduše: tyto skupiny nevěří v mír. Vyjednávání pro ně je nástroj. Čím déle čekáme, tím vyšší bude cena.

Tohle není pravicová ani levicová pozice. Je to popis mechanismu, který funguje bez ohledu na to, jak se k němu stavíme. Máme co do činění s lidmi, kteří neusilují o koexistenci, kompromis ani mír. Usilují o vítězství – definované proroctvím, nikoliv diplomacií. A dokud to Západ nepochopí, bude každé příměří jen přestávkou před dalším kolem. Kolem, do kterého vstoupíme o dost slabší – vojensky, myšlenkově, znalostmi i přesvědčením o vlastní hodnotě. Protože čas pracuje pro toho, kdo myslí ve staletích.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Tak schválně: Četli jste doporučení Mezinárodní energetické agentury (IEA), jak snížit spotřebu paliv? Smáli jste se nad tím a s nostalgií vzpomínali na Markétin svetr? Přiznám se, že já v první chvíli taky. Ale pak jsem si přečetl reálné zprávy ze světa. Od té doby se nesměji.

„Miláčku, dneska je středa,“ nyní znamená na Srí Lance úplně něco jiného než ve zbytku světa. Země totiž vyhlásila právě středu jako nový den volna pro většinu státních zaměstnanců. Něco podobného zavedly i Filipíny. Naproti tomu Thajsko či Vietnam sázejí spíše na práci z domova a omezují pracovní cesty. Říkám si, že to možná vyjde nastejno, ale uvidíme, Asiaté mají obecně trochu jiný vztah k práci než my. Takže to možná fakt vyjde nastejno: makat budou všichni, i ti s tím volnem…

Pákistán snížil maximální rychlost na dálnicích pro osobní auta ze 120 na 100 km/h a pro nákladní vozy ze 110 na 90 km/h. Český vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal se tam na dovču nejspíš nechystá.

V Bangladéši vláda uzavřela univerzity a zavedla plánované výpadky elektřiny (rolling blackout), aby udržela v chodu energeticky náročný průmysl. Jestli máte v plánu na jaře obměnit šatník, doporučuji neotálet.

Čtěte také:

Egypt bude zavírat obchody, restaurace i nákupní centra ve všední dny už ve 21 hodin a omezovat veřejné osvětlení. Mám skvělý tip pro Netflix: Natočte Kriminálku Káhira, ušetříte za herce.

V Indonésii a Nepálu masivně vyměňují plynové sporáky za indukční. Sebevrazi by měli dostat nějaké školení, jinak dopadnou jako Michal Šebek z Pelíšků.

Zatímco v Asii se dějí věci, evropské země zatím jen uvolňují rezervy a snižují spotřební daně. No dobře, až na to Slovinsko, kde prostě víc než 50 litrů paliva za den nenatankujete. K čemu by vám to ale bylo, když nejdelší silniční trasa napříč celou zemí nebude delší než 400 km, i když třikrát zakufrujete…

Nevím jak vy, ale já to vidím tak, že prakticky všechna opatření navrhovaná IEA se někde na světě ujala a splnila svůj účel: nekoukat nalevo ani napravo a prostě rychle snížit spotřebu paliv. Aby bylo jasno, bavíme se o divoce fajrujícím požáru. Tady není čas na výběrové řízení na nové hasičské vozy a studii o novém uspořádání hydrantů. Tady musí okamžitě do akce všechny stříkačky, které máme k dispozici, včetně těch dětských.

Máte-li pocit, že trapná požárnická metafora za tím kosmopolitním přehledem zazvonila jako kravský zvonec na konci Šostakoviče, nebudu se s vámi hádat. Místo toho vás požádám, abyste si ten princip zapamatovali, protože na konci článku se k němu vrátím.

Nyní k věci. V roce 2021 se Vladimír vydal do Evropy a důsledky máme v živé paměti dodnes. Nyní se Donald vydal na Blízký východ. Otázka za dva miliony dolarů (kolem projeli tleskající příslušníci Íránské revoluční gardy): Dopady na evropskou energetiku budou oproti minulé krizi a) stejné, b) horší, c) mírnější. Domnívám se, že cé je správně a v tomto textu se pokusím vysvětlit proč. Zdůrazňuji však, že moje obzory končí u elektřiny a u stavu geopolitiky k datu vydání tohoto textu. Jak hormuzská krize zacvičí s ostatními trhy (pohonné hmoty, hnojiva, čipy, chemie, stavební materiály) či globální ekonomikou a jak se vojensky a politicky bude vyvíjet dál, to se neodvažuji ani naznačovat.

Čtěte také:

Shrňme si na úvod bez emocí a „naplocho“ klíčová fakta důležitá pro evropskou elektroenergetiku:

1) Jedna z nejdůležitějších energetických tepen světa je téměř ucpaná. Statistiky sice prozrazují, že Perský záliv ještě neprodělal „hormuzský infarkt“, ale z evropského pohledu to nemusí být podstatné: Z námořníků, kteří lpějí na životě, nesestavíte žádnou posádku, která bude ochotna průlivem hrůzy projet. A pokud ano, z pojišťoven, které lpějí na černých číslech v hospodaření, nenajdete jedinou, která bude ochotna poskytnout plnění za poškozený či potopený tanker. A do třetice: Z těch několika šťastlivců, co mají íránskou propustku, fakt nikdo nepopluje do Evropy.

2) Svět přišel o 20 % zkapalněného zemního plynu, a to minimálně do konce jara. LNG linka není kávovar ani šroubárna. Když se jednou zastaví, trvá to měsíc, než se opět rozjede, a další měsíc, než se vrátí k provozu na „plný knedlík“.

3) Největší zkapalňovací závod na světě Ras Laffan přišel o 17 % výrobní kapacity na příštích 3-5 let, a to i kdyby se podařilo otevřít Hormuzský průliv už zítra. Asi vás nepřekvapí, že když „zastavit produkci“ je problém, bude „rozbombit produkci“ ještě násobně větší problém. Jak se to vlastně seběhlo? Hráli jste na základce lodě? Tak Izraelci si to s Íránci 18. března střihli naostro a v obou případech zaznělo „zásah, potopená“. Íránský útok na Ras Laffan byl odvetou za izraelský útok na plynová pole South Pars (neplést se South Parkem).

4) Zatímco na Blízkém východě lítají rakety a drony, v oceánech zuří úplně jiná bitva, v níž lítají eura a jüany (případně dolary). Země, které měly nasmlouvaný katarský plyn, zoufale hledají náhradu a tradeři jsou ochotni prodat i svou drahou tchýni, aby přeplatili konkurenci. Čím dál častěji se tak stává, že loď, která se pod statusem FOR ORDERS vydá třeba z Nigérie do Francie, je i po více než tisíci kilometrech plavby ochotna otočit kormidlo na druhou stranu do Asie (byť je to kolem té Afriky spodem fakt pakárna). Proč? Protože někdo zamával tučnějším svazkem bankovek. Hru „kdo dá víc“ si pamatujeme už z let 2021-2022 a účtenky za ni možná ještě máme taky někde schované…

5) Internety milují dramata, snad by bez nich ani nepřežily. V uplynulé zimě si oblíbily zejména téma vyprazdňování plynových zásobníků napříč Evropou a při lednových či únorových mrazech evokovaly dojem, že už jsme několikrát umrzli. To samozřejmě nic nemění na rekordně nízkých stavech, jen se ukázalo, že strach z odběrových stupňů nebyl úplně na místě. Na druhou stranu nejpozději v dubnu ty zásobníky budeme muset zase začít plnit, a to kvůli důvodnému podezření, že v prosinci začne další zima. A protože plnivo ve slevě z výše uvedených důvodů nemusí být k mání, ta legrace nás přijde draho.

6) Pokud bychom v Evropě měli vlastní zdroj plynu jako Američané nebo Argentinci, žádný z dosavadních bodů by nás nemusel zneklidňovat. Jenomže už nežijeme v devadesátkách, kdy jsme dokázali polovinu spotřeby pokrýt vlastními silami. V roce 2024 už musela EU dovézt 88 % paliva, kterému pořád tak familiárně říká „přechodové“. Čím dál méně dodávek přitom bere „trubkou“ a čím dál více pomocí LNG, čímž se chtě nechtě vydává všanc geopolitickým otřesům a náladám nepřátelských či nevyzpytatelných režimů. Nebo máte snad pocit, že z níže uvedených LNG dodavatelů patří všichni mezi naše kámoše?

7) Poslední bod vysvětluje, proč je plyn tak důležitý pro evropskou elektroenergetiku. Ani snad nejde o to, že by se z plynu vyrábělo o tolik víc elektřiny než dřív – byť nárůst z 10,5 % v roce 2015 na skoro 15 % v roce 2025 už skoro matematicky splňuje kritéria pro formulaci „o polovinu“. V absolutním měřítku však podíl zůstává relativně nízký. Jde spíš o funkcionální a strukturální význam.

Plyn plní zejména v zemích s vysokým podílem OZE roli flexibilní zálohy a v těch nejaderných také baseloadu. Čím bude paroplynka spalovat dražší palivo, tím dražší elektřinu bude vyrábět. A protože právě ona tvoří nejčastější závěrný zdroj, který určuje cenu elektřiny v dané hodině či čtvrthodině, v blízké budoucnosti lze očekávat dopady i v elektroenergetice. Ostatně v kontraktech na rok 2027 už citelné zdražení pozorujeme. Nezapomínejme, že plyn je pro cenu evropské elektřiny dokonce ještě důležitější driver než nenáviděná emisní povolenka.

Co nás tedy čeká? Položí se další Bohemka a stovky tisíc zákazníků znovu poznají, co je to dodavatel poslední instance? Zavede vláda cenové stropy? Přijde další windfall tax? Zastaví se fabriky (některé na pár týdnů, některé nadobro)? Spustí se nová hyperinflace, sotva jsme se vybabrali z té staré?

K nalezení uspokojivých odpovědí na tyto otázky potřebujeme buď kvalitní křišťálovou kouli, nebo analýzu, která srovná, co je teď jinak oproti minulé krizi. Snazší by byla ta křišťálová koule, ale před lety jsem ji věnoval do kanceláře manželce a mám pocit, že nefungovala moc spolehlivě… (ta koule, ne ta manželka) Tak holt pojďme na tu analýzu.

Na prvním místě chci bouchnout hned tou nejsilnější kartou: Francouzské jádro má letos formu jako fotbalisté Arsenalu, zatímco při předcházející krizi připomínalo spíš, nerad to říkám, současnou Spartu (a sami si doplňte vhodné paralely k odloženým odstávkám kvůli covidu či korozi potrubí v bezpečnostních systémech).

V roce 2022 nedodalo ani kWh deset francouzských reaktorů po dobu neuvěřitelných 357 dní a dvacet reaktorů po dobu 278 dní. V nejhorším momentě bylo offline 32 reaktorů s výkonem 36,7 GW, tedy více než polovina celé flotily.

Toky v celé Evropě se otočily do nevídaných směrů a Francie se jako dlouhodobý exportní lídr stala bezprecedentně druhým největším importérem. Oproti roku 2025, kdy naopak Francie zaznamenala rekord v čistém exportu, chybělo v celé Evropě 107,4 TWh francouzské elektřiny! O to víc se muselo spálit extrémně předraženého plynu, a to vyhnalo ceny kamsi k souhvězdí Andromedy.

Letošní odhad EDF naproti tomu svědčí o tom, že francouzské jádro se stejně jako vloni přiblíží k nejvyšší výrobě za posledních sedm let.

Cože byl ten druhý, byť méně významný cenový driver u elektřiny? Jasně, emisní povolenka. Tak ta je teď docela nízko a souvisí to nejen s běžným sezonním poklesem, ale též se siláckými řečmi o reformě, či dokonce zrušení systému EU ETS. Není to sice tak dávno, co Evropská komise bez mrknutí oka odmávala ambiciózní klimatický cíl do roku 2040, ale připadá mi, že riziko být umlácen čepicemi vnímá evropský politik jako naléhavější než riziko, že EU nesníží globální teplotu o 0,05 °C do roku 2100.

Už si to nepamatujeme, ale roky 2021 a 2022 byly extrémně suché. V Norsku padly rezervoáry v přehradách na dvacetiletá minima a podle toho samozřejmě vypadala i výroba elektřiny, pro níž je zrovna v této zemi voda naprosto zásadní surovinou. Když vyscrollujete zpět nahoru k těm mapkám, zjistíte, že norská výroba byla v roce 2022 oproti té loňské skoro poloviční.

Aktuální údaje provozovatele soustavy naštěstí ukazují, že letos množství vody v rezervoárech odpovídá spíš mediánu, zatímco v roce 2022 už byl ve stejné roční době na cestě pod historické minimum.

Poslední srovnávací téma vás asi pobaví, ale co už. Roky 2021 a 2022 byly nejen suché, ale též nevětrné, truchlivé, a to zejména v Německu. Výroba tak významně zaostávala za očekáváním vyvolaným výrazným růstem instalované kapacity ve větrnících.

Samozřejmě se dá těžko odhadnout, jak moc bude letos foukat i svítit (to už by fakt chtělo tu křišťálovou kouli), ale na druhou stranu bych skoro dal ruku do ohně za to, že výroba bude tak jako tak vyšší než před 4-5 lety. Od roku 2021 narostl v EU instalovaný výkon ve větru o několik desítek GW a v solárech dokonce o více než 100 GW. To už se v celkové bilanci projevit musí, i když to budou dispečeři řezat jak vesnický rozhodčí, kterému domácí fotbalisté slíbili za vítězství půl prasete a sud piva. Ale samozřejmě lze pochybovat o tom, na kolik budou intermitentní dodávky odpovídat poptávce a jaké to bude mít dopady na ceny.

Zatímco všechny dosavadní oblasti nám slibují samá pozitiva a sociální jistoty, ta poslední bude slibovat spíš „velký špatný“. Ale možná víc do budoucna, jak se za malou chvíli ukáže. Zatímco OZE nám v EU utěšeně rostou, stabilní zdroje neutěšeně odcházejí. Jádro a uhlí má mezi léty 2021-2025 bilanci instalovaného výkonu minus 36,7 GW! Lze namítnout, že plyn za stejné období o téměř stejné množství narostl, ale s ohledem na vše výše řečené je diskutabilní, zda máme co slavit. Čistě z pohledu zdrojové bilance by to však neměla být taková tragédie.

Když se tedy vrátím k úvodní otázce, zda bude pro evropskou energetiku větší pohromou Donaldova výprava na Blízký východ nebo Vladimírova výprava na západ, volím (zatím) tu Vladimírovu, a to především z toho důvodu, že nám tentokrát nechybí nejsilnější hráč (francouzské jádro). Zároveň by nám přinejmenším letos mělo hrát do karet počasí (norská voda) a nebo schopnost vyždímat z něj víc energie (OZE). V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i vůli evropských politiků hodit do talonu emisní povolenky, když bude nejhůř.

Tím však určitě nechci říct, že evropská energetika v posledních 4-5 letech svědomitě zamakala na zvýšení systémové odolnosti. Spíš než o aktivní přičinění (při vší úctě k francouzským jaderným inženýrům) a poučení z krize minulé jde opět o souhru okolností.

Že se dílčí věci povedly, ačkoliv vůbec nebyly jednoduché, to nezpochybňuji. Kdo třeba ještě v roce 2022 čekal, že se dokážeme zbavit fyzické (nikoliv však ekonomické) závislosti na ruském plynu? Díky rychlému rozvoji LNG infrastruktury a diverzifikaci dodávek se to podařilo. Ani v tomto bodě se však nemohu zbavit dojmu, že jsme prostě jen jednu závislost vyměnili za druhou. V čem se teď liší ruský plyn od katarského? Ten první brát nechceme, ten druhý ani nemůžeme. Výsledek je stejný.

Když jsem tak chytrý, jak by tedy podle mě vypadalo skutečné poučení a reálná investice do posílení energetického systému? Vracím se k hasičské metafoře z úvodu: Až se vypořádáme s aktuálním požárem, nesmíme na nic čekat a musíme okamžitě vypsat to výběrko na nové hasičské vozy a studii o novém uspořádání hydrantů. Přeloženo do energetického jazyka: Musíme začít těžit vlastní zemní plyn a rozjet masivní investice do jádra, ať to stojí, co to stojí. Já vím, že to nechceme slyšet, ale udělat to prostě musíme. V sázce už je příliš mnoho.

Nenechme se mýlit. Toto fakt není první ani poslední energetická krize, které Evropa musí čelit. Přijdou další. A na nepříjemnou otázku, co jsme dělali v mezidobí, budou dávat jasnou odpověď účty za energie (v lepším případě, v horším stabilita dodávek). Nejnovější evropské hodnocení zdrojové přiměřenosti ERAA jasně ukazuje, že kvůli výhradní orientaci na OZE, přetrvávající investiční paralýze v klasické energetice a konci uhlí nám mohou už v nadcházejících letech chybět až desítky GW stabilních zdrojů. Až se v této situaci přiřítí nějaká ta černá labuť, strhne se teprve dokonalá bouře. A pak už nám nepomůže ani ten Markétin svetr…

P.S.: Závěr, že tato energetická krize nebude horší než ta minulá, samozřejmě platí jen za předpokladu, že nedojde k další eskalaci konfliktu na Blízkém východě. Pokud by se tak stalo, doporučuji tuto analýzu vytisknout a využít na podpal (ať je aspoň k něčemu užitečná).

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Vláda zatím (díkybohu) stále do cen benzinu a nafty nezasahuje, k populistickému návrhu rádoby opozičního vůdce Martina Kupky snižovat spotřební daň snad nesáhne. Zatím to končí sledováním marží na pumpách a tradičními výstupy Andreje Babiše směrem k „našim lidem“, kdy vyhrožuje, že musí zasáhnout a regulovat marže. Jezdí po benzinkách a na videích ukazuje, jak první dva největší hráči na trhu, Orlen a MOL, vyslechli jeho výtku, že nemají zneužívat situaci a jít z „nehorázné úrovně“ 50 korun za litr nafty dolů (vydělávají na vyšších cenách u nás a pro polské a maďarské zákazníky doma zastropovali). Babišovo chování je ale ve výsledku pozitivní (zatím). Demonstruje sílu, ale do ničeho se zatím fyzicky nepouští.

Česká vláda je v tom mezi okolními zeměmi téměř výjimka. Nejbizarnější opatření mají zmínění Slováci a Maďaři s rozdílnými cenami pro vlastní občany a pro cizince. To se ale může samozřejmě rychle změnit. Nevíme, jestli se Babiš po pondělním jednání s pěti největšími distributory paliv nerozhodne jinak a neoznámí, že marži zastropuje. Stále ndokola padá otázka, proč současná vláda v roce 2022 sama volala po snižování DPH a spotřebních daní u pohonných hmot. Protože byla v opozici a nemusela řešit 10 plus miliard, které by snížením spotřební daně o 1,70 koruny (jak navrhuje Kupka) chyběly v rozpočtu. Je to politika, není na tom nic víc zajímavého. Efekt snížení daně navíc pro spotřebitele není nijak zásadní. Větší smysl by když už mělo snížení DPH, ale do toho se státu chce ze všeho nejméně.

Reálný vůdce opozice Petr Fiala se mezitím natáčí na průhonické Babišově Pumpě a ukazuje „Babišovu drahotu“. Babiš mu na to odpovídá videem, kde ho nazve „Nutellou“ a vzkazuje mu, jak ho na benzinkách poslouchají, jdou s cenami dolů a že mu děkuje za propagaci Pumpy, kde prý drží nižší cenu než Orlen a MOL na dálnicích. Fiala v reakci na to zveřejní video, kde má před sebou rohlík a Nutellu a navrhuje Babišovi, aby na své Pumpě držel cenu pod 40 korunami.

Naprostá zoufalost na obou stranách. Příznivci Andreje Babiše ale o tento typ komunikace pravděpodobně stojí. Proč se tohoto dopouští Petr Fiala, ať už z jakékoli pozice, když sliboval on i „jeho“ strana, že jejich politika nebude laciný a trapný „antibabiš“, na to je těžké hledat odpověď. Stínová vláda ODS na svého reálného předsedu radši nijak nereaguje.

K čemu jsou nám zestátněné benzinky?

To je také otázka posledních dní. Za Fialovy éry byl nákup pump Robin Oil a jejich zahrnutí pod Čepro prezentován jako jeden z největších zářezů. Víme, že z celkové ceny 4,5 miliardy vypral dvě miliardy velmi výhodně bývalý majitel Robin Oil Jiří Zoubek. Ministerstvo financí tehdy asistovalo u do očí bijící daňové optimalizace, ale prezentovalo se to jako „posílení energetické bezpečnosti státu“ při problémech se zásobováním palivy. Protiargumentem od začátku je fakt, že stát může v případě zásadního ohrožení dodávek paliv zasáhnout a fungování komerčních subjektů na poli prodeje pohonných hmot mimořádně upravit. Ať už na základě zákona o cenách, nebo dohromady se zákonem o hospodářských opatřeních pro krizové stavy.

Čtěte také:

Situace je teď taková, že poté, co státní benzinky uposlechly výzvu ministra průmyslu, aby snížily marže na minimum, nabízely hlavně naftu levněji než nízkonákladové Tank Ono. Řidiči tedy začali jezdit tankovat hlavně tam, prodeje rychle rostou, a vzhledem k tomu, že v případě EuroOil a Robin Oil jde spíše o menší benzinky, nafta dochází, respektive zásobování naráží na limity.

Karel Havlíček tvrdí, že je spokojen s tím, že Čepro snížilo marže, ale stále se chová tržně. Tedy že neprodávají levněji, než nakupují. V uplynulém týdnu se totiž řešila i otázka, jestli by Čepro mělo prodávat na pumpách se ztrátou, aby dal stát najevo, že nákup benzinek byl občanům k něčemu prospěšný. Ministerstvo financí tvrdí, že i státní benzinky se musí chovat s péčí řádného hospodáře a že „stát nemůže EuroOil nutit k politice, která by generovala ztrátu a ve výsledku poškodila daňového poplatníka“. Na to reagoval antimonopolní úřad tím, že Čepro prodávat se ztrátou může, protože jeho pumpy nejsou na trhu v dominantním postavení, a tudíž mají v cenotvorbě volnost.

Názory ekonomů na to, jestli by stát teoreticky měl nařídit Čepru prodávat na pumpách Robin Oil a EuroOil se ztrátou, tedy snížit marži, se liší. Například Miroslav Singer si myslí, že Čepro by mělo být aktivnější a ještě víc upozadit tvorbu zisku. Takový Pavel Ryska má jiný názor a provoz státních pump s dumpingovými cenami kritizuje.

Co dál? Pokud by ceny pohonných hmot i energií měly dál růst, může samozřejmě hrozit stav jako v roce 2022, kdy pomalá reakce tehdejší vlády, která nakonec ceny plynu a elektřiny zastropovala až od ledna 2023, zapříčinila, že jsme měli jednu z nejvyšších inflací v celé EU. Je těžké odpovědět na to, kdy a jak by měl stát adekvátně zareagovat a opravdu zasáhnout do trhu. Ne primárně kvůli tomu, aby se ceny v tomto okamžiku snížily (vždy by měl jako první reagovat spotřebitel a upravit svoje spotřebitelské chování, tedy určit, za jakou cenu je ještě ochotný nakoupit), ale kvůli dopadu na inflaci.

Lze také čekat, že s něčím by jako první přišla Evropská komise, stejně jako v roce 2022, když nařídila zavést odvody z nadměrných příjmů u výrobců elektřiny a „mimořádné daně“. Minulá vláda z „mimořádné daně“ byla schopná vykouzlit daň s brutální sazbou platící bezdůvodně tři roky v kuse a přihrát si jen tak do rozpočtu každý rok kolem 40 miliard. Za pozornost stojí i návrhy hejtmana Martina Kuby, respektive jeho nového hnutí Naše Česko. Alespoň se na rozdíl od zbytku opozice snaží přijít s konstruktivnější kombinací řešení.

Větší či menší dopad do inflace teď už nevyhnutelný je. Efekt umělého snížení ceny elektřiny poté, co vláda stáhla pod rozpočet plnou platbu za podporované zelené zdroje, není všespásný. ČNB pak zareaguje zvýšením sazeb, kupní síla poklesne, poskytovatelé úvěrů začnou měnit podmínky, hypotéky zdraží. Vidíme, jak vyrostly výnosy z desetiletých dluhopisů (nad 4,9 procenta), což je pro Babiše i Alenu Schillerovou velký strašák. Ministerstvo financí čeká pro letošek růst ekonomiky 2,2 až 2,4 procenta HDP, Česká národní banka má v predikci dokonce 2,9 procenta. Pokud bude krize dál pokračovat, může se Schillerová s vyššími příjmy z růstu rozloučit. Těšit ji ale na druhou stranu mohou vyšší příjmy ze spotřební daně a DPH z pohonných hmot.

Co se událo mimo domov

Trumpův insider trading a pozemní operace v Íránu

Poslední týden byl obzvlášť výživný, co do měnících se výroků Donalda Trumpa o tom, jaká ultimáta Íránu dává a jak „produktivní“ jsou jejich vzájemné rozhovory. A trhům se to nelíbí. Nejdřív Trump vyhrožoval, že když se Hormuzský průliv neotevře do 48 hodin, srovnají USA íránské elektrárny se zemí. Na to Teherán odpověděl výhrůžkou, že zaútočí na energetickou strukturu spojenců USA v regionu. Děsivé je, že mezi íránské cíle měla patřit i jaderná elektrárna Barakah ve Spojených arabských emirátech.

Když ultimátum vypršelo a USA neútočily, oznámil najednou Trump, že prodlužuje lhůtu o dalších pět dní a především že vedou s Íránem „produktivní rozhovory“. To Írán vzápětí popřel, když řekl, že žádná jednání neprobíhají a že se Trump odkladem jen snaží získat čas. Pak přišel na řadu americký „mírový plán“ předaný Íránu přes Pákistán. Údajně měl zahrnovat rušení sankcí, zastavení obohacování uranu v Natanzu, Fordo a Isfahánu, omezení raketového programu a znovuotevření Hormuzského průlivu. To Írán označil za „přehnaný“ plán odtržený od reality. Následně Trump podruhé odsunul ultimátum o 10 dní až na 6. dubna. A tvrdil, že Íránci „prosí o dohodu“, a zároveň že mají brát věci vážně, než bude pozdě, protože pak už „nebude cesty zpět“.

Poslední zprávy z Pentagonu mluví o tom, že Američané se připravují na týdny pozemních operací v Íránu. Pokud by Trump plán schválil, znamenalo by to, že celý konflikt vstupuje do další, nebezpečnější fáze.

Čtěte také:

Ještě před tím, než Trump na začátku týdne veřejně oznámil, že vede s Íránem produktivní rozhovory, proběhly na trhu zvláštní obchody s futures na ropu Brent a WTI. Jen čtvrt hodiny před Trumpovým oznámením se jich zobchodovalo 6200 v hodnotě 580 milionů dolarů. Takže šlo o sázku proti trhu na to, že Trump trhy uklidní, že ceny ropy a plynu klesnou a akcie půjdou nahoru. Spíš to ale nebyla sázka a někdo věděl, že Trump chce uklidňující prohlášení vydat.

Neví se, jestli za obchody bylo více subjektů, nebo jen jeden. „Je těžké prokázat kauzalitu. Ale nelze se neptat, kdo by 15 minut před Trumpovým příspěvkem na sociální síti byl v prodeji futures takto agresivní,“ uvádějí Financial Times. Stejně tak uvádějí, že to v poslední době není ojedinělá situace a že několik hedgeových fondů uvedlo, že v posledních měsících proběhly další velké obchody provedené před oficiálním vládním vyjádřením. Insider trading se v USA tvrdě postihuje pokutami nebo vězením. Řešit by to měla Komise pro cenné papíry a burzy (SEC) nebo Komise pro obchodování s komoditními futures (CFTC), ale žádnou aktivitu tímto směrem bychom čekat neměli.

Střízlivá Lagerdeová

Docela fatalisticky (ale realisticky) vyzněl rozhovor s šéfkou Evropské centrální banky (ECB) Christine Lagardeovou pro The Economist. Říká, že rizika spojená s válkou na Blízkém východě podceňujeme a že očekávat rychlý návrat k normálu je dost optimistické. Podle Lagardeové teď čelíme „skutečnému šoku, mnohem většímu, než si v tuto chvíli dokážeme představit“. Podle ECB už byla energetická infrastruktura (hlavně v Kataru) natolik poškozena, že neexistuje žádný způsob, jak by se objem vypadlých dodávek z Perského zálivu mohl během několika měsíců obnovit, a že narušení dodávek bude trvat roky. Hlavní nebezpečí podle Lagardeové spočívá v tom, že následky celé krize se budou projevovat postupně, což vede ke zpožděnému posouzení její závažnosti.

Stejně tak realisticky Lagardeová upozorňuje na to, že jednotlivé státy unie nejsou v dobré rozpočtové kondici a fiskální prostor na plošné úlevy, zastropování a dotování cen není. Platí, že od covidu a kvantitativního uvolňování a rozdávání peněz „zdarma“ a následně i od krize na energetických trzích si Evropané zvykli na ještě větší sociální stát. Takové mentální nastavení se dost těžko bere zpět, je to spíš nemožné.

Lagardeová se pravděpodobně nemýlí, když říká, že následky současné krize budou větší, než si teď myslíme. Hormuzský průliv je fakticky už měsíc uzavřený, vypadla pětina světových dodávek ropy a LNG, vypadly dodávky hnojiv, čpavku, síry a dalších komodit, což může mít zatím také nedozírné důsledky. Tisíce lodí na obou stranách průlivu stojí a čekají. Plavidla z „nepřátelských“ zemí neprojedou vůbec, ostatní tankery mohou projet po koordinaci s Íránem. Výjimkou bylo několik propuštěných „nepřátelských“ tankerů, které mohly proplout pod pákistánskou vlajkou, a Írán tím údajně dal najevo vstřícnost vůči jednání s Američany.

Někdo srovnává současnou krizi po uzavření Hormuzského průlivu s ropným šokem 1973. A paralely určitě existují, i když jsme zároveň v jiné situaci. Stejně jako tehdy i nyní je zasažená, až paralyzovaná, celá světová ekonomika a stejně je i vysoké riziko stagflace, kdy ceny rostou a ekonomika zpomaluje. Rozdílnost naopak spočívá v tom, že celková světová závislost na ropě je výrazně nižší, existují strategické rezervy ropy, USA jsou dnes díky břidlicové ropě téměř soběstačné (v roce 1973 USA 25 procent ropy z arabských zemí) a tím nejvíce postiženým je dnes Asie, ne Evropa (asi 80 procent ropy z Perského zálivu směřuje do Asie).

Armagedon a trvale vyšší ceny plynu

Co se týče zkapalněného plynu, i tam je v současnosti výpadkem dodávek přímo nejvíce postižena Asie - končí tam asi tři čtvrtiny dodávek katarského LNG. Problém je ale v tom, že výpadek z produkce se propisuje do cen všude. Asijské země přeplácejí Evropu, aby tankery s LNG z USA jely k nim, cenu to vyšponuje. Katar zastavil produkci LNG hned po vypuknutí války, společnost Qatar Energy vyhlásila vyšší moc a další velká rána přišla po íránském masivním útoku na katarské zařízení na zpracování a zkapalnění LNG v Ras Laffan (jedno z největších na světě) v odvetě za izraelský útok na íránské plynové pole. A opravy mohou trvat několik let. Takže se dostáváme do úplně jiné situace, než kdyby byl „jen“ zablokován Hormuzský průliv. Znamená to, že ceny plynu zůstanou na vyšší úrovni dlouhodobě, najdou si novou hladinu.

Nezapomínejme také, že v těchto dnech do přístavů v Evropě a v Asii doplují poslední dodávky LNG z Perského zálivu, které byly vypraveny ještě před íránskými raketovými útoky. A pak už nebude nic. Z aktuální situace každopádně těží Spojené státy, které mohou zvýšit těžbu plynu a prodávat draze. A stejně tak Norsko, které bude dál posilovat svou pozici největšího dodavatele plynu do Evropy a bohatnout.

Chvíle pro uhlí: Německo chce chce spustit rezervní elektrárny

Jak bylo řečeno, cena plynu dost pravděpodobně zůstane na vyšších hodnotách déle. Zdražování se týká už i dlouhodobých kontraktů. Plyn s dodáním v příštím roce je aktuálně za cenu přes 57 eur za MWh. Zároveň nám klesla cena emisní povolenky, která postupně spadla z 90 eur až k úrovni 65 eur. Nyní je za 71 eur. Elektřina s dodáním v příštím roce se pořád pohybuje kolem 100 eur za MWh, protože na ni současně působí dražší plyn a levnější povolenka, takže se efekty vynulují.

To celé znamená, že se mění situace pro uhelné elektrárny. Pokud by současný stav vydržel (cena elektřiny zůstane vyšší, povolenka nižší), skutečně se jim otevírá prostor pro delší provoz. Uhelný spread, který dostaneme po odečtení ceny povolenky od ceny elektřiny, se z hodnot kolem 5 eur zvyšuje na hodnoty kolem 30 eur, což dává pro výrobu smysl. Detailnější rozbor si lze poslechnout tady.

Čtěte také:

Uhelné elektrárny chceme nahradit plynovými, ale nemáme je, a ještě k tomu je aktuálně elektřina vyráběná z plynu hodně drahá. Z toho vychází, že je v tomto okamžiku krátkodobě potřebujeme. Devizou uhlí navíc je, že Evropa touto surovinou na svém území disponuje.

V Německu se teď znovu zaseklo schválení státní podpory pro nové plynové elektrárny. Němci chtějí stavět 12 GW v řiditelných zdrojích, které by jim sloužily jako záložní místo uhlí. To znamená, že budou v provozu jen někdy a dostávají zaplaceno za to, že jsou k dispozici. Plán odejít od uhlí ne až v roce 2038, ale už kolem roku 2030, tedy Němcům asi nevyjde.

Co víc, Němci teď dokonce zvažují spuštění černouhelných elektráren, které udržují jen jako rezervu. Jde o výkon asi 6,7 GW, který by se dal dodat do sítě. Cílem je ušetřit na drahém plynu s tím, že rezervní elektrárny by údajně mohly snížit ceny elektřiny až o 60 procent.

Ještě před pár měsíci by to bylo nemyslitelné. Krize Němcům ukázala, že předčasné odstavování uhelných zdrojů jim k ničemu nebylo. Když je to levnější, najednou emise nevadí. Je to podobná úroveň pokrytectví jako nedávný výrok předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové o tom, že EU učinila „strategickou chybu“, když se rozhodla odejít od jádra. Do odchodu od jádra EU zavleklo právě Německo a vláda Angely Merkelové, kde von der Leyenová seděla. Některá rozhodnutí jsou ale nevratná, a tohle mezi ně patří.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Toto rozhodnutí sice proběhlo pár články, ale jinak zůstalo prakticky bez povšimnutí. Viním z toho velká média, zejména veřejnoprávní, která by přesně tyto kroky měla dobře pokrývat. Je to daleko důležitější než Stardance (vezmu si tento pořad jako symbol). Dnes, kdy ceny plynu v Evropě po vypuknutí války mezi Íránem a Izraelem vyskočily nad 60 eur za megawatthodinu, začíná být jasné, co přesně jsme si (ano, my) v Bruselu schválili. Evropa si zase navlékla oprátku závislosti – a někdo ji teď tahá za konec provazu.¨

Co je taxonomie a proč na ní záleží

Slovo „taxonomie” zní technicky a nudně. Za tím slovem se ale skrývá obrovská moc: rozhodnutí o tom, které investice mohou být označeny jako „zelené” a „udržitelné”, a tedy čerpat miliardy eur z evropských fondů, bankovních úvěrů a soukromého kapitálu.

Taxonomie EU je v podstatě seznam. Seznam aktivit, které Brusel považuje za slučitelné s cíli Zelené dohody a s cílem klimatické neutrality do roku 2050. Pokud je vaše investice na tomto seznamu, otevírají se vám dveře k levnějšímu financování, k evropským dotacím a k přílivu institucionálního kapitálu, který dnes stále více hledí na ESG kritéria – tedy na environmentální, sociální a řídící standardy.

Rozhodnutí z konce roku 2021 do tohoto seznamu zařadilo zemní plyn jako takzvaný přechodový zdroj. Tedy ne jako plně zelený, ale jako dočasně akceptovatelný. Podmínky byly technicky nastaveny tak, aby byly splnitelné: nové plynové elektrárny musí emitovat méně než 270 gramů CO₂ na kilowatthodinu, musí dostat stavební povolení do konce roku 2030 a musí být konstruovány jako „Hydrogen Ready” – tedy schopné přejít na bezemisní vodík do roku 2035.

Čtěte také:

Jaderná energie sice byla také zařazena – ale způsobem, který ji v praxi znevýhodňuje. Nové jaderné bloky mohou získat zelenou nálepku, pokud mají schválené plány na bezpečnou likvidaci odpadu a stavební povolení do roku 2045. To zní rozumně, jenže přísná ekologická a bezpečnostní kritéria v kombinaci s politickým tlakem zejména ze strany Německa způsobila, že jádro v taxonomii fakticky stojí na vedlejší koleji.

Výsledek? Investiční toky se nasměrovaly k plynu. Jaderná energetika – stabilní, nízkoemisní, domácí (ano, jaderné palivo se dá nakoupit na 20 let dopředu a skladovat) – zůstala bez výraznějšího zájmu.

Berlínský nebo Bruselský diktát? Ani jedno

Kdo chce pochopit, proč EU zvolila plyn místo jádra, musí se podívat do Berlína, nebo si přečíst mé předchozí články (zde a zde). Německo je ekonomický motor Evropy a jeho energetická politika má na Brusel větší vliv, protože s bruselských lavicích sedí politici, kteří s jejich pohledem na jádro souzní. Třeba Španělsko, se chystá své jádro zlikvidovat i když jejich průmysl španělskou vládu prosí o změnu směru

V bruselském vyjednávání o taxonomii pak Německo sehrálo klíčovou roli. Tisková mluvčí německé vlády v lednu 2022 jednoznačně prohlásila, že „jaderná energie není udržitelná a Německo nebude hlasovat pro její zelenou nálepku”.

Tento, ale i další výroky německých politiků nejsou vědecké hodnocení – jsou to politické deklarace. Rizika jaderné energie jsou při správném provozu moderních reaktorů srovnatelná s mnoha jinými průmyslovými technologiemi. Havárie v Černobylu a Fukushimě jsou výsledkem konkrétních pochybení, ne nevyhnutelným osudem každé jaderné elektrárny.

Toto je dnešní politická realita. A ta je výsledkem jednání 27 sobě rovných. Nemá cenu si na to stěžovat.

Jak funguje evropský trh s plynem

Evropa spotřebuje ročně přibližně 350 až 370 miliard kubických metrů zemního plynu. Podstatnou část musí dovážet, protože vlastní produkce pokrývá jen zlomek poptávky. V roce 2024 plyn tvořil čtyřiadvacet procent celkových energetických dovozů do EU. Norsko dodávalo přibližně třicet procent importů, zbytek přicházel z různých zdrojů.

Klíčová změna nastala po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022. Rusko tehdy dodávalo zhruba čtyřicet pět procent evropských plynových importů. Dnes je to pouhých dvanáct procent a do roku 2027 má být ruský plyn z Evropy vytlačen úplně. Toto přerušení bylo správným krokem a já ho podporuji – ale zanechalo obrovskou díru, kterou bylo třeba zaplnit.

Čtěte také:

Zaplnila ji LNG – zkapalněný zemní plyn přivážený tankery z USA, Kataru, Norska a dalších producentů. Ve druhém čtvrtletí roku 2025 LNG tvořilo šestačtyřicet procent veškerých evropských plynových importů - rekordních 35 miliard kubických metrů. Z toho padesát osm procent pocházelo ze Spojených států. Pro detailní informace doporučuji tento materiál a případně se proklikat dál.

Tady se skrývá první zásadní problém. LNG není trubkový plyn – je to komodita obchodovaná na globálních trzích. Evropa je v tomto systému price taker. To znamená, že nemá výraznější vliv na to, za kolik nakupuje. Pokud asijské ekonomiky – Čína, Japonsko, Jižní Korea – nabídnou víc, tanker prostě změní kurz.

Referenční cenou pro evropský plyn je holandský TTF (Title Transfer Facility), burza obchodující v Amsterdamu. Tato cena reaguje na globální události s okamžitou citlivostí: politické napětí na Blízkém východě, hurikán v Mexickém zálivu, výpadek norské těžby – cokoliv se projeví v ceně, a to rychle a bolestivě.

Porovnejme to s jadernou energií. Cena provozu jaderné elektrárny závisí především na investičních nákladech (tedy na stavbě), na provozních výdajích a na ceně uranového paliva. Uran je sice také dovážený materiál, ale je ho potřeba nesrovnatelně méně, lze ho skladovat na roky dopředu, je snáze diverzifikovatelný a není obchodován na stejně volatilních komoditních trzích jako plyn. Jedna jaderná elektrárna vyrobí za rok elektřinu z paliva, které by se vešlo do jednoho kamionu (tohle přirovnání jsem si vymyslel!!). Jedna plynová elektrárna srovnatelného výkonu spotřebuje za rok miliony kubíků plynu.

Írán, Hormuz a cena chyby

Od konce února 2026 se energetická situace v Evropě prudce zhoršila. Válka mezi Izraelem a Íránem, která vypukla 28. února, zasáhla přesně tam, kde je evropská energetika nejzranitelnější.

Hormuzský průliv je úzká vodní cesta mezi Íránem a Arabským poloostrovem. Za normálních okolností jím proteče přibližně dvacet procent světového exportu ropy a LNG. Jakmile se průliv de facto uzavřel v důsledku vojenských operací, Evropa ztratila přístup k čtvrtině světového LNG. Přes noc.

Situaci dále zkomplikovaly přímé útoky na energetickou infrastrukturu. Druhého března dopadla íránská raketa na katarský terminál Ras Laffan - největší exportní terminál LNG na světě. Katar, který produkuje dvě třetiny světového LNG, deklaroval stav vyšší moci. Generální ředitel společnosti QatarEnergy oznámil výpadek 12,8 milionu tun LNG ročně - zhruba tři procenta celkové světové zásoby - a to na dobu několika let.

Reakce trhů byla okamžitá a brutální. 2. března 2026 ceny holandského TTF vyskočily o více než padesát procent - největší jednodenní skok od krizového roku 2022. Ceny ropy a pohonných hmot vyrazily prudce vzhůru. Analytici začali mluvit o největší energetické krizi od arabského ropného embarga z roku 1973.

Evropa přitom vstoupila do tohoto šoku ve špatném stavu. Zásobníky zemního plynu jsou nyní na úrovni pod třiceti procenty kapacity – pětileté minimum. Příprava na zimní sezónu bude extrémně obtížná. A v závodě o zbývající LNG dodávky Evropa soutěží s bohatými asijskými ekonomikami, které mohou nabídnout stejně nebo více.

Tři hypotetické scénáře, kam až to může zajít

Nyní si dovolím spekulaci a načrtnu tři hypotetické scénáře. Nejsem ekonom a tak to berte pouze jako názor, nikoliv analýzu.

Optimistický scénář předpokládá rychlou stabilizaci konfliktu, obnovení dodávek z Kataru a dostatečný export ze Spojených států. V takovém případě by se mohli ceny plynu stabilizovaly kolem 30 až 40 eur za megawatthodinu. To bude sice více, než jsme byli zvyklí, ale asi to nějak zvládneme.

Střední scénář vychází z předpokladu, že napětí v Perském zálivu přetrvá a Katar bude výpadkem trpět delší dobu. Konkurence mezi Evropou a Asií o zbývající LNG by udržela ceny v pásmu 50 až 70 eur za megawatthodinu – přibližně tam, kde jsou dnes. Průmysl by čelil výrazně zvýšeným nákladům, část výroby by přesunula do levnějších regionů.

Pesimistický scénář – úplná blokáda Hormuzského průlivu, trvalé omezení katarské produkce, výpadky dodávek z dalších zdrojů - by ceny mohl vyšroubovat na 100 až 150 eur za megawatthodinu. To jsou úrovně srovnatelné s nejhoršími momenty roku 2022. Výsledkem by byly výpadky průmyslové výroby, odpojování spotřebitelů, krizová vládní opatření a silný inflační tlak.

Tyto čísla nejsou úplné spekulace, jak jsem naznačoval – jsou to extrapolace z reálného vývoje trhu. A všechny tři scénáře mají jedno společné: jsou možné pouze proto, že Evropa kdysi vsadila na plyn, jen tentokrát neutáhnul kohoutek Rus, ale ajatolláhové..

Strukturální slepota Bruselu

Vrátíme-li se k rozhodnutí z přelomu let 2021 a 2022, je v retrospektivě těžké pochopit, proč evropské instituce neviděly to, co bylo tak evidentní.

EU taxonomie byla prezentována jako nástroj pro usměrnění kapitálu ke skutečně udržitelným investicím. Jenže v momentě, kdy Brusel přidal plyn do přechodových aktivit, tento nástroj začal plnit opačnou funkci: legitimizoval a podpořil rozšiřování infrastruktury závislé na fosilním palivu. Jen to nebylo uhlí, které alespoň máme v Evropě a zásoby by vydržely dalších 250 let.

Čtěte také:

Emisní limit 270 gramů CO₂ na kilowatthodinu je technicky dosažitelný – ale ignoruje únik metanu při těžbě a přepravě plynu, který je silnějším skleníkovým plynem než CO₂. Reálná uhlíková stopa zemního plynu je výrazně vyšší, než naznačují emise při spalování. Brusel tento problém vědomě a dlouhodobě ignoruje.

Environmentální kritici tak mají právo namítat, že EU uměle nafukuje investiční prostředí pro fosilní infrastrukturu. Aktiva postavená dnes na plyn budou muset být za patnáct dvacet let buď přestavěna na vodík – což je technicky a ekonomicky blbost – nebo odepsána jako nevyužitelná. Riziko majetku bez ekonomické budoucnosti, je podle mě reálné.

Jenže chyba byla nejen ekonomická, ale strategická. EU se vzdala příležitosti posílit domácí, nezávislé zdroje energie – vedle OZE taky jadernou energetiku – ve prospěch závislosti na dovozu, který opět diktují geopolitické šoky.

Argument, který Brusel odmítal slyšet – jádro

Jaderná elektrárna je na pohled neohrabaný argument v době, kdy se mluví o solárních panelech a větrných turbínách. Má ale vlastnosti, které žádný jiný zdroj energie v dostupné míře nenabízí.¨

Jaderné elektrárny dodávají stabilní základní výkon nepřetržitě – bez ohledu na počasí, roční dobu nebo politické napětí na druhém konci světa. Jejich roční výroba je vysoce předvídatelná. Nepotřebují záložní kapacity v takové míře jako intermitentní obnovitelné zdroje. A co je klíčové: nejsou závislé na masivním dovozu komodit obchodovaných na světových trzích.

Uranové palivo se samozřejmě také dováží – ale v úplně jiných řádech. Jedna tuna uranového paliva nahradí desítky tisíc tun plynu. Lze ho skladovat na roky dopředu v relativně malém prostoru. Dodavatelé jsou geograficky diverzifikovatelní - Kazachstán, Kanada, Austrálie, Niger. A pokud by se Evropa rozhodla investovat do uzavřeného palivového cyklu a přepracování vyhořelého paliva, závislost na dovozu by se dále výrazně snížila.

Cenová stabilita jaderné energie je její ekonomická silná stránka. Zatímco cena plynu může kolísat mezi 20 a 150 eur za megawatthodinu v průběhu dvou let, cena elektřiny z jaderné elektrárny je po výstavbě de facto fixní – závisí především na provozních nákladech a splátkách investičního úvěru, nikoliv na komoditních trzích.

Kritici jádra poukazují (legitimně!) na vysoké investiční náklady a dlouhou dobu výstavby. To jsou reálné argumenty - nová velká jaderná elektrárna stojí tisíce eur na kilowatt instalovaného výkonu a její výstavba trvá deset až patnáct let. Jenže plynová elektrárna, která se postaví za tři roky, pak třicet let závisí na ceně plynu na burze. Ekonomická rovnováha při pohledu na celý životní cyklus není tak jednoznačná, jak se na první pohled zdá.

Čtěte také:

Malé modulární reaktory – SMR - navíc slibují výrazně nižší investiční náklady, kratší dobu výstavby a větší flexibilitu umístění. Několik evropských zemí, včetně Polska, Rumunska a České republiky (díky bohu za to!), je aktivně rozvíjí. Brusel by mohl tento vývoj zásadně urychlit - kdyby měl vůli.

Konkurenceschopnost Evropy je v ohrožení

Vysoké ceny energie nejsou jen problémem domácností platících více za vytápění a elektřinu. Jsou přímým útokem na konkurenceschopnost evropského průmyslu.

Energeticky náročná odvětví - chemický průmysl, hutnictví, výroba skla, keramiky, papíru - platí v Evropě za energii výrazně více než jejich konkurenti v USA nebo v Číně. Tento rozdíl existoval vždy, ale po roce 2022 se dramaticky prohloubil a nyní s novou vlnou zdražování opět narůstá.

Výsledek je předvídatelný: firmy přesunují výrobu tam, kde je energie levnější. Investice do nových kapacit nesměřují do Evropy, ale do Spojených států - kde průmyslový tarif je v průměru o třetinu nižší - nebo do Asie. Tento transfer není dočasný; jakmile závod nebo továrna změní místo, je přesun výroby zpět extrémně nákladný a zdlouhavý.

Jaderná energie by tento problém řešila odlišně. Stabilní, předvídatelná cena elektřiny z jaderných zdrojů by průmyslu umožnila plánovat na desetiletí dopředu. Bez strachu z plynu za 150 eur za megawatthodinu. Bez vyjednávání o záchranných balíčcích v Bruselu. Prostě stabilní základna.

Energetická bezpečnost je v politickém diskurzu fráze, která se opakuje tak často, že skoro ztratila smysl. Ale za ní stojí velmi konkrétní otázka: Kdo má moc rozhodovat o tom, zda Evropané mají, nebo nemají teplo a světlo? Před rokem 2022 to bylo Rusko. Dneska Írán. Kdo to bude zítra? Čína, která nám přestane dodávat solární panely?

Účet přichází

Válka o taxonomii, která se odehrávala v bruselských kulisách, měla vítěze. Byl jím Berlín - se svou potřebou plynové záchranné sítě po dobrovolném odstavení jaderných elektráren. A poražené. Těmi jsou dneska evropské domácnosti platící stále vyšší účty za energie, průmyslové firmy ztrácející konkurenceschopnost, a státy, které by bývaly rády udržely nebo rozšířily jadernou energetiku, ale narazily na bruselský konsenzus formovaný německými prioritami.

Energetická krize roku 2026 není přírodní katastrofa. Je to výsledek rozhodnutí. Rozhodnutí přijímaných ve jménu kompromisu, pragmatismu a idealismu. Rozhodnutí, která se ukazují jako špatná. Ukázal to rok 2022, kdy Rusko přivřelo kohout. Ukazuje to rok 2026, kdy íránská raketa zasáhla katarský terminál. Ukáže to znovu, až přijde příští geopolitický šok - a přijde.

Jaderná energie není řešení pro všechno. Je technologicky náročná, investičně nákladná a vyžaduje dekády trpělivosti. Ale je to jediný dostupný zdroj, který nabízí Evropě to, co skutečně potřebuje: stabilní, předvídatelnou, domácí elektřinu, jejíž cena není diktována šejky, generály ani burzovními spekulanty.

Rozhodli jsem se jinak. Teď platíme účet.

Naše spřátelené podcasty chystají v dohledné době dva velmi zajímavé eventy.

Tím prvním je promítání filmu Za nepřátelskou linií s podcastem 10:35 v pondělí 30. března. Na debatu před filmem dorazí Kristijan Fiket. Bývalý příslušník chorvatské protiteroristické jednotky Alfa, přímý účastník bojů v Jugoslávii a člověk, který v roce 1995 dostal od chorvatského prezidenta nejvyšší vojenské ocenění za statečnost.

Dalším chystaným eventem je aprílová ALL INSIDER Hospoda, která již tradičně bude plná zábavy a moderátoři Tomáš Jirsa, Andy Dravecký, Michal Půr a Ondřej Kania si pro vás připravili celou škálu témat. A my pro ně máme taky pár překvapení. Sejdeme se ve středu 1.4. od 18:30 ve vinohradském Royal Theatre.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Každý evropský politik, každý diplomat, každý, komu záleží na nezávislosti Ukrajiny, ji sleduje se sevřeným žaludkem. Tohle byl spojenec ponižovaný před kamerami. Nikdo nevěděl, co bude dál.

Březen 2026. Íránské drony létají nad Kuvajtem, Bahrénem, Katarem. Saúdská Arábie, Emiráty a Katar volají do Kyjeva. Pentagon nasazuje dron zkopírovaný z íránského Shahedu. Posádka NATO fregaty píše do společného chatu: „Tak na nás budete útočit, nebo ne?“ Přičemž je dávno potopená.

Rok poté. Stejní aktéři. Úplně jiná situace.

Trump se nemýlil v tom, že Zelenskyj neměl karty, kterým on rozumí. Mýlil se v tom, jaké karty měl u Zelenského hledat. Viděl závislost na americké pomoci – a ta skutečně existovala. Finanční podpora, zbraně, diplomatické krytí, pomoc s energetikou po ruských útocích na infrastrukturu – to všechno je reálné a bez toho by Ukrajina válku nevedla. Jenže obraz se mezitím změnil: evropská podpora výrazně roste a Kyjev už zdaleka není tak závislý čistě na Washingtonu, jak byl na začátku. Trump ale nepátral po tom, co Ukrajina umí. Ptal se jen, co má. A to jsou dvě různé věci.

Jak se ta záměna stala? Proč ji drtivá většina komentátorů přehlédla? A co to znamená pro to, jak Západ k Ukrajině přistupuje dál?

Obraz, který nikdo neopravil

Únor 2022. Kyjev měl padnout za 72 hodin. Západ sbíral peníze, organizoval příjem uprchlíků, zapaloval svíčky. Byla to upřímná solidarita – a zároveň v ní bylo tiché přesvědčení, které nikdo nevyslovil nahlas: Ukrajina je obdivuhodná, ale dlouhodobě nemá šanci. Pomáháme jí, protože je to správné, ne proto, že bychom ji potřebovali.

Kyjev nepadl. Ale tenhle obraz vydržel. Čtyři roky poté média, politici i veřejnost o Ukrajině mluví pořád stejně: jako o zemi, která prosí o pomoc, bojuje za přežití, a my, velkorysí zodpovědní Evropané, jí tu pomoc dáváme. Je to příběh o morálním závazku, který čtyři roky zůstává takřka nezměněn. Data narativ rozporují – ale tento vytvořený obraz sami o sobě nezlomí. Musí se změnit otázka – z „co Zelenskyj má“ na „co Zelenskyj umí“.

Čtyři roky pod palbou

V roce 2022 byl obranný průmysl Ukrajiny odhadován na přibližně miliardu dolarů ročně. Do roku 2025 to bylo 35 miliard. V roce 2026 se čeká přes 50 miliard. Stovky nových výrobců dronů, systémů elektronického boje, raketové techniky, pozemních robotů. Jen přes inovační cluster Brave1 prošlo přes 2300 firem a pět tisíc technologických řešení. Tenhle průmysl nevznikl z grantů ani z pětileté strategie. Vznikl proto, že lidé umírali a někdo musel vymyslet, jak to zastavit.

Čtěte také:

Ve vzduchu čelila Ukrajina nejabsurdnější ekonomické rovnici války. Íránský Shahed-136 stojí 20 tisíc až 50 tisíc dolarů, americký Patriot interceptor čtyři miliony za kus. Každý takový záchyt je ekonomická absurdita – draze ničíte levnou věc. Rusové na Ukrajinu od roku 2022 poslali přes 60 tisíc Shahedů právě proto, že věděli, že Západ na tento typ útoku dobrou odpověď nemá. Ukrajinci ji vynalezli – interceptorové drony za tisíc až dva tisíce dolarů, sítě akustických senzorů, mobilní týmy koordinované digitálním bojovým systémem Delta. Dnes sestřelují přes 90 procent přicházejících Shahedů za zlomek nákladů.

Na moři vstoupila Ukrajina do války prakticky bez námořnictva. Poslední fregata byla potopena vlastní posádkou v prvních hodinách invaze, aby nepadla do ruských rukou. Za tři roky bez hladinových válečných lodí vyhnaly Kyjevem vyvinuté námořní drony třetinu ruské Černomořské flotily z Krymu do Novorossijsku, 700 kilometrů pryč. Ke konci roku 2024 námořní dron poprvé v historii sestřelil vrtulník z hladiny – ruský Mi-8 raketou odpálenou z dronu Magura V5. V květnu 2025 dron zničil bojový letoun Su-30, poprvé v historii námořní bezpilotní zbraň sestřelila stíhačku. V prosinci 2025 podmořský dron poprvé v historii potopil ponorku přímo v přístavu. Pokaždé levnou věcí proti drahé. Pokaždé bez jediného vlastního velkého hladinového plavidla.

Na zemi dodala Ukrajina v roce 2025 frontovým jednotkám 15 000 pozemních bojových robotů. Na rok 2026 jedna výrobní firma hlásí objednávky na 40 000 kusů. Loni na podzim robot s kulometem sám držel bojové postavení 45 dní bez jediného vojáka na místě. Analytici z West Pointu to potvrzují: pozemní roboty dělají dnes na frontě to, co ještě před pěti lety vyžadovalo lidskou přítomnost.

Tohle všechno nevzniklo v laboratořích, ale pod palbou. Nová zbraň se otestovala na frontě týden poté, co vyjel prototyp ze dveří dílny. Pokud nefungovala, vyhodila se. Pokud fungovala, začala se okamžitě vyrábět ve velkém. Inovační cyklus, který firmy v míru počítají na roky, se zkrátil na týdny. Ukrajina předvedla nejrychlejší válečný výzkum a vývoj od druhé světové války – a probíhá v zemi, o které si Západ myslel, že nevydrží prvních 72 hodin války.

Dvě cvičení ukázala, co to v praxi znamená – a obě skončila trapasem na straně NATO.

Estonsko, květen 2025. Cvičení Hedgehog, přes 16 000 vojáků ze 12 zemí. Bojová skupina několika tisíc vojáků – britská brigáda, estonská divize – zahajuje postup. Protistranu tvoří přibližně deset Ukrajinců se drony a systémem Delta. Za půl dne simulovaně zničili 17 obrněných vozidel a vyřadili dva batalióny. NATO jednotky nedokázaly po celou dobu cvičení najít polohu ukrajinských operátorů. Táhly kolonami bez maskování, parkovaly techniku bez skrytí. Estonský koordinátor výsledky označil za „hrozivé pro síly NATO“. Velitel NATO sil po cvičení pronesl větu, která od té doby koluje po vojenských kruzích: „We are f––.“

Čtěte také:

Portugalsko, září 2025. Námořní cvičení REPMUS/Dynamic Messenger, 24 spojeneckých zemí. Pět scénářů, pět vítězství ukrajinského týmu. V jednom scénáři ukrajinskými drony Magura V7 opakovaně zasáhl NATO fregatu do té míry, že by v reálném boji klesla ke dnu. Posádka přitom ničeho nevšimla. Pět minut po potopení napsala do společného chatu: „Tak na nás budete útočit, nebo ne?“ Komentář ukrajinského důstojníka byl lakonický: „Problém nebyl, že nás nedokázali zastavit. Problém byl, že naše zbraně vůbec neviděli.“

Wall Street Journal o Estonsku, Frankfurter Allgemeine Zeitung o fregátě. Články proběhly, byly zaznamenány. Ale jedna zpráva o cvičení nestačí na to, aby změnila čtyři roky zafixovaného obrazu.

„We know more about drones than anybody“

13. března 2026. Trump v rozhovoru pro Fox News odmítl ukrajinskou nabídku spolupráce na protidronové obraně jednou větou: „Ne, jejich pomoc nepotřebujeme. O dronech víme víc než kdokoliv jiný. Máme nejlepší drony na světě.“

Většina médií to přečetla jako aroganci. Jako další důkaz, že Trump Ukrajinu podceňuje. Narativ potvrzen, příběh uzavřen. Jenže situace je složitější – a zajímavější.

To, čemu se říká výroba dronů na Ukrajině, je v naprosté převaze sestavování ze zahraničních, převážně čínských součástek. Motory, baterie, řídící elektronika, kamery – Čína dodává 60 až 97 procent komponentů. To není volba z pohodlnosti. Je to logická nutnost v podmínkách války: čínský dodavatelský řetězec pro drony je nejdostupnější, nejlevnější a nejrychlejší na světě. Používá ho úplně každý – Rusko stejně tak, 80 procent elektroniky v ruských dronech pochází z Číny. Pokud potřebujete inovovat v týdenním cyklu a nasazovat nové systémy příští týden na frontě, nemůžete čekat roky na vybudování vlastní výroby čipů.

Trumpovo odmítnutí průmyslové spolupráce s Kyjevem proto mělo svou vlastní logiku. USA se z čínské závislosti snaží vymanit – budují vlastní kompletní výrobní cyklus bez čínských dílů. Do tohoto záměru spolupráce, která by závislost prohlubovala, jednoduše nezapadá.

Jenže Trump odmítl dvě různé věci najednou. Odmítnutí průmyslové spolupráce lze obhájit. Mnohem těžší obhájit je odmítnutí bojového know-how – znalostí, které s čínskými díly nesouvisí vůbec. Odmítnutí lidí. Odmítnutí specialistů, kteří 60 tisíc Shahedů sestřelili ne na papíře, ale každou noc v reálném boji – a kteří vědí, co americká obsluha Patriotů teprve bolestivě zjišťuje.

Britský novinář mluvil v zálivu s ukrajinskými instruktory. Americká obsluha Patriotů vypálila na jeden přicházející Shahed klidně osm interceptorů. Každý PAC-3 MSE stojí přibližně 4 miliony dolarů. Cíl, Shahed, stojí 20 000 až 70 000 dolarů. Poměr osm ku jedné v raketách na levný dron. Analytička z Carnegie Endowment Dara Massicot to shrnula bez obalů: navzdory čtyřem rokům ruského použití Shahedů a ukrajinského vývoje levné obrany se tato řešení nezdají být replikována americkými silami v regionu.

USA se naučily Shahed kopírovat. LUCAS – jednorazový útočný dron za 35 000 dolarů vyvinutý arizonskou firmou SpektreWorks – vstoupil do boje v prvních hodinách Operace Epic Fury 28. února 2026, sedm měsíců od veřejného odhalení. Pro Pentagon bezprecedentní rychlost. Ukrajina stejnou lekci nasbírala za čtyři roky nepřetržité palby. Pro ni je sedm měsíců luxus, ne rychlost. Jak levně Shahed sestřelovat, se USA teprve učí. A k tomu potřebují Kyjev.

Saúdská Arábie kontaktovala Kyjev přímo. Katar přímo. Emiráty přímo. Washington podobnou pomoc nezprostředkoval – ačkoliv to byly právě Spojené státy, kdo o pomoc požádal jako první: Zelenskyj ve svém projevu před britským parlamentem 17. března 2026 potvrdil, že 201 ukrajinských specialistů je nasazeno v zálivu a část zamířila do Jordánska chránit americké základny – na žádost partnerů, včetně Washingtonu. Čtyři dny předtím Trump řekl, že Zelenskyj je „posledním člověkem, od kterého potřebujeme pomoc.“ USA utratily v zálivu na vojenský hardware přes 23,5 miliardy dolarů – Patriots, THAAD, AWACS. Tohle vybavení státy Perského zálivu mají. Co nemají, je přes 44 000 sestřelených Shahedů – čtyři roky operačních dat, která žádný výcvikový manuál nenahradí. A znalost, jaký systém použít, v jaké situaci, za jakých podmínek a jak nevyčerpat zásoby munice dřív, než konflikt skončí. Tu má Kyjev.

Čtěte také:

Trump odmítnutí spolupráce s Kyjevem vyslovil nahlas svým typicky neomaleným způsobem. Ale myšlenka, že my učíme Ukrajinu – ne ona nás – není Trumpova specialita. Je to základní předpoklad, se kterým Západ do tohoto vztahu vstoupil. A který se dodnes jen pomalu rozpadá.

Státy Perského zálivu tento předpoklad neměly. Nepřišly s podmínkami. Přišly s žádostí: pošlete nám lidi, kteří to umí.

Špatná otázka

Čtyři roky se debatovalo o tom, zda Ukrajina splní podmínky pro vstup do NATO a EU – o korupci, demokratických standardech, reformách. Legitimní otázky. Ale jsou to otázky o tom, čím se Ukrajina musí prokázat. Málokdo se zeptal na druhou stranu: co ztratí Aliance, pokud Ukrajina nebude členem?

Žádná země NATO nemá čtyřleté zkušenosti s obranou proti masivním dronovým útokům v reálném boji, žádná nevyrábí interceptory v milionovém měřítku a vyvíjí nové systémy v týdenním cyklu, žádná nemá armádu, která pozemní roboty testuje a nasazuje v reálném boji každý den. NATO tuto zkušenost nemá a nedostane ji ze cvičení ani ze studie postavených na zastaralých operačních a tréninkových postupech. Západ věděl, co Ukrajina umí. Nezkopíroval to. Teď to řeší za pochodu pod palbou.

K tomu přichází obrácená logika výcviku. Západ čtyři roky posílal vojáky cvičit do Polska, Británie, Německa. Vojáci, kteří se vrátili, museli být přecvičeni – to, co se naučili venku, neodpovídalo realitě fronty. Plukovník Meževíkin, zástupce náčelníka Hlavního ředitelství doktríny a výcviku Ukrajiny: „Jsou odtrženi od naší reality.“ Británie jako první sama navrhla přesunout instrukci na ukrajinskou půdu. Logika se obrátila.

Čtěte také:

Část toho Ukrajina sdílí – prozatím neformálně, přes cvičení, vysílání specialistů, prodej interceptorů. Ale ad hoc to fungovat nemůže donekonečna. Je to spolupráce závislá na momentální politické náladě, ne na smlouvě.

Záleží na tom, s jakým obrazem k Ukrajině přistupujeme. Morální závazek vede k jedné debatě: jak velkou oběť jsme ochotni přinést a kdy jsme udělali dost. Vojenský partner s unikátními schopnostmi, které my nemáme, vede k debatě jiné: jak toto partnerství formalizovat a co za něj nabídnout. Ta druhá se zatím jen šušká na chodbách některých generálních štábů zemí NATO.

Proč to nikdo nahlas neřekne

Přiznejme si jednu nepříjemnou věc: změnit způsob, jakým o Ukrajině mluvíme, je politicky nákladné.

Přiznání, že Ukrajina je v určitých oblastech vojensky silnější, inovativnější a zkušenější, než jsme čekali, zároveň znamená přiznání, že jsme ji čtyři roky nepodporovali tak, jak bychom měli. Zbraně přicházely pozdě. Interceptorů bylo málo. Výcvik přicházel v kapkách a část z něj byla k ničemu. A pokud teď řekneme, že ji potřebujeme, implicitně říkáme, že jsme s ní zacházeli špatně – jako s příjemcem naší laskavosti, ne jako s partnerem, jehož schopnosti v určitých dimenzích přesahují naše vlastní.

Politici toto uznání neradi dávají. Novináři neradi opouštějí zastaralé obrazy. Veřejnost nemá čas sledovat výsledky námořních cvičení u Portugalska ani nákladový poměr PAC-3 raket a ukrajinských interceptorů. Takhle obraz přežívá. Ukrajina je statečná, ale potřebuje naši pomoc. My pomáháme, protože jsme dobří.

Mezitím ukrajinští specialisté učí americké vojáky v Jordánsku bránit se před drony, které vynalezl Írán, vyrobilo Rusko a Ukrajina je sestřeluje za desetinu ceny, za kterou by to zvládl Washington. Posádka NATO fregaty u Portugalska se ptá do chatu, jestli na ni Ukrajinci zaútočí – přičemž ji dávno potopili. Deset ukrajinských vojáků vyřadí dva NATO batalióny za půl dne. A Trump říká: o dronech víme víc než kdokoli jiný. Všichni mají část pravdy. Nikdo nemá celou.

USA se učí. LUCAS to dokazuje – pomalu, systematicky, na vlastní pěst a bez čínských součástek. NATO se učí. Hedgehog a REPMUS to dokazují, byť bolestivě. Západ není hloupý. Jen se učí jinak než země, která nemá na výběr.

Jenže na tempu učení záleží. Každý měsíc, kdy Západ neformalizuje partnerství s Kyjevem, je měsíc, kdy se zkušenost nehromadí tam, kde by hromadit měla – v aliančních strukturách, v evropském obranném průmyslu, v doktríně, která bude platit za deset let.

Válka na Ukrajině neskončila. Ale i kdyby skončila zítra, zkušenosti, průmysl a bojová data, která Ukrajina za čtyři roky vybudovala, nezmizí s příměřím. Budou tam. Otázka je, zda budou uvnitř Aliance, nebo vně. Možná je čas přestat se ptát, zda Ukrajina splní naše podmínky. A začít se ptát, jestli my splníme podmínky, které klade partnerství s ní.

Trump se v Oválné pracovně ptal na špatnou otázku. Ptal se, co Zelenskyj má. Správná otázka byla, co Zelenskyj umí. Za rok to pochopily státy Perského zálivu dříve než Washington. Za rok to pochopilo NATO u Estonska a Portugalska, byť bolestivě. A za rok se ukázalo, že karty, o kterých Trump mluvil, vůbec nebyly ty správné karty.

Zelenskyj v té místnosti řekl jednu větu, které tehdy nikdo nevěnoval pozornost. „Máte hezký oceán a teď to necítíte. Ale pocítíte to v budoucnu. Díky bohu, že nyní nejste ve válce.“ V přeneseném slova smyslu nemluvil jen o bezpečnosti Spojených států, ale i o bezpečnosti Evropy. Mluvil o tom, co přijde.

Přišlo to rychleji, než čekal.

Doporučené knihy k textu:

The Kill Chain (Christian Brose) — Brose napsal tuto knihu v roce 2020 jako varování: americká armáda buduje méně a méně drahých systémů a prohraje, protože soupeři staví tisíce levných. Tehdy to znělo jako kontroverzní teze. Dnes stačí podívat se na Černé moře — Magura V5 vyhání ruskou flotilu, ukrajinské interceptory za tisíc dolarů sestřelují to, na co Západ vynakládá miliony. Brose nepsal o Ukrajině. Ale psal přesně o tom, co se tam děje. K dispozici na Shelfie v angličtině.

Technologická republika (Karp & Zamiska) — Karp, šéf Palantiru, jehož analytický software používají ukrajinští velitelé, píše o tom, proč Silicon Valley přestalo řešit skutečné problémy. Nejbystřejší inženýři navrhují algoritmy pro reklamu místo obrany. Přečtěte si to a pak si vzpomeňte, že Delta — systém, který stojí za ukrajinskými vojenskými úspěchy — nevznikl v americkém výzkumném centru, ale v dobrovolnické NGO Aerorozvidka. To je přesně ten rozdíl, o kterém Karp píše. K dispozici na Shelfie v češtině.

Putinovy války (Mark Galeotti) — Proč musela Ukrajina inovovat tak radikálně a rychle? Protože čelila armádě, která se dvacet let reformovala na papíře a selhávala v praxi — v Čečensku, Gruzii, Sýrii. Galeotti to popisuje bez iluzí, s přístupy k pramenům, které nikdo jiný nemá. K dispozici na Shelfie v češtině.

Naše spřátelené podcasty chystají v dohledné době dva velmi zajímavé eventy.

Tím prvním je promítání filmu Za nepřátelskou linií s podcastem 10:35 v pondělí 30. března. Na debatu před filmem dorazí Kristijan Fiket. Bývalý příslušník chorvatské protiteroristické jednotky Alfa, přímý účastník bojů v Jugoslávii a člověk, který v roce 1995 dostal od chorvatského prezidenta nejvyšší vojenské ocenění za statečnost.

Dalším chystaným eventem je aprílová ALL INSIDER Hospoda, která již tradičně bude plná zábavy a moderátoři Tomáš Jirsa, Andy Dravecký, Michal Půr a Ondřej Kania si pro vás připravili celou škálu témat. A my pro ně máme taky pár překvapení. Sejdeme se ve středu 1.4. od 18:30 ve vinohradském Royal Theatre.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Politická Praha je na tom podobně. Neviditelný primátor a kromě arogantního, ale komunikačně zdatného Piráta Hřiba, širší veřejnosti neznámí politici nehrají v celostátním měřítku žádnou roli. Ještě že alespoň fotbalová Slavie dává zbytku země vědět, že toto město je víc, než jen ubytovna pro poslance a ministry a nikým nehájený hromosvod pro nespokojence všeho druhu.

Praha je současně město, kde se nedaří hnutí ANO dosáhnout na svoje celostátní preference. Před pár dny se v médií objevily informace, o kterých „se po Praze mluvilo“, již delší dobu. Bývalý primátor a hvězda ODS Pavel Bém by podle nich měl vést kandidátku dominantního hnutí české politiky v podzimních komunálních volbách. Muž, který v nultých letech v Praze drtivě vyhrával, a za kterého „se naposledy něco postavilo“, jak můžete někdy zaslechnout při lidových politických debatách, se prý pokusí o politický comeback.

Portlíkovy nevýhody

Ve městě, kterému on nepochybně rozumí, se ale od jeho éry mnohé změnilo. Z pohledu hnutí ANO je to odvážný, někdo by řekl riskantní, ale chytrý tah. Užvaněné město potřebuje v čele lidi činu, schopné se rozhodovat a dotahovat věci do konce. ODS nevypadá, že by ji stále došlo, proč prohrála volby. Navíc v současné době v Praze vládne, i když díky bůh ví kde svůj čas trávícímu primátorovi, to vlastně nikdo neví.

Čtěte také:

Její kandidát na primátora Tomáš Portlík je úspěšný starosta Prahy 9 s úctyhodnými volebními výsledky. Když jsem se ovšem třeba při vstupu do metra na Kačerově nebo svých studentů ptal, zda ho znají, dostalo se mi pokrčení ramen. Pavel Bém je až na nejmladší voliče dostatečně známý. Konkurence na něj jistě vytáhne dříve zveřejněné odposlechy, ale on i ANO vsadili na to, že Pražané upřednostní člověka s výsledky před nejistotou pokračování pouhého administrování města bez ambicí změny. Mladší, inteligentní a dynamický Portlík má ještě dost času na úspěšnou kampaň, ale divím se, že už nezačal.

Co způsobí strach z levice a progresivistů

Souboj Béma s Portlíkem nabízí i další a zajímavější pohled. Praha je jedno z mála hlavních evropských měst, které zcela neovládá levice nebo dnešním slovníkem progresivisté. Pražané se nemusí rozhodovat podle mediálně ustálených celostátních šablon – opozice vs. ANO. V Praze na podzim možná půjde o to, zda bude vládnout Praha sobě a Piráti nebo ODS a ANO. Pravda, v Praze existuje, na rozdíl od zbytku republiky, ještě silná TOP 09, ale obava z vlády progresivistů může přivést pražskou ODS a ANO blíž k sobě. Nikdo z lídrů obou seskupení nic takového neřekl, ale vsadil bych se o basu mojí oblíbené irské whisky, že programy těchto subjektů budou kompatibilní. Takový pražský volební šejkr by české politice zaseknuté v tématu Antibabiš mohl pomoci.

Čtěte také:

V Praze půjde i o to, jak se Piráti a Praha sobě od sebe dokáží odlišit a zda umí oslovit i jiné sousedy, než ty své. Bude záležet zda se toto karlínstvo a letenstvo dokáže domluvit a zda umí nabídnout zbytku města přijatelnější tvář. Hřib je ale ve Sněmovně a ostatní nedosahují jeho schopností sebeprezentace. Pražské čtenář si může udělat soukromý kvíz zda on či někdo v jeho okolí ví, kdo je celopražský lídr či lídryně Pirátů a Prahy sobě. I zde platí, že kampaň ještě nezačala a Praha sobě ji umí a Piráti, jak již bylo řečeno, si pozornost dokáží zařídit.

Neposlušné děvče

Skončím osobně. V Praze jsem se narodil, nikde jinde jsem nežil. Jak říkal Woody Allen: jednou jsem byl mimo New York a už nikdy to neudělám. Tak já to mám s Prahou. Uvítal bych v jeho čele Pražáka, který ji má rád. I s jejím hlukem, zmatkem, nočním životem, provokacemi a sebevědomím.

Praha není hodná holka sedící v koutě, jakou se z ní pokouší udělat mnohé náplavy, které mentálně zůstávají ve svém domovském okresním městě. Praha je neposlušné děvče, drzé a beroucí si od života to, co ona sama chce a potřebuje. O to půjde v nejbližších volbách. Ne o cyklostezky nebo nejvyšší povolenou rychlost. Ale o to, zda Prahu dál budeme přizpůsobovat venkovu nebo ji vrátíme odvahu růst. Z tohoto pohledu je případná kandidatura Pavla Béma logická.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Poslední dva roky přitom energetické trhy fungovaly v relativně komfortním prostředí. Nabídka ropy převyšovala poptávku, kartel OPEC proto opakovaně přistupoval ke koordinovanému omezení těžby a v řadě regionů docházelo k postupné akumulaci zásob. Tento relativní přebytek na trhu pomáhal tlumit cenové výkyvy a držel ceny energetických komodit poměrně stabilní. Geopolitické napětí však ukazuje, jak rychle se může tento komfort změnit.

Strukturální citlivost na vývoj na světových komoditních trzích je jedním z důvodů, proč se Evropa snaží postupně snižovat závislost na dovážených fosilních palivech. Dekarbonizace evropské ekonomiky tak není pouze klimatickým projektem, ale také snahou o zvýšení energetické bezpečnosti a snížení expozice vůči geopolitickým šokům, ve kterých mají většinou, a trochu bohužel, energie své místo. V tomto smyslu lze základní směřování evropského Green Dealu hodnotit pozitivně.

Celá debata však inklinuje k ideologickému stanovení taxativních cílů, které nemají žádnou oporu v datech a v nákladech, které by nám neaktivita způsobila. To, že se evropské státy dohodly dekarbonizovat ekonomiku do roku 2050, není žádný objektivní cíl, který by snad ekonomická teorie měla obhajovat – a že konkrétní datum stanovit dokáže (!) Je to čisté politické rozhodnutí vycházející z několika mezinárodních úmluv, které předcházely samotnému evropskému Green Dealu.

Ekonomická debata přitom často zůstává v pozadí. Mnohem méně se diskutuje o tom, jaké jsou skutečné náklady a přínosy jednotlivých cest k dekarbonizaci, jak nastavit přechod tak, aby byl ekonomicky co nejméně distorzní, a jak dosáhnout klimatických cílů co nejvíce cost-efektivním způsobem. Není překvapením, že diskuse o klimatické politice se často přesouvá z roviny ekonomické racionality do roviny politické. Evropská komise, která stojí za návrhy většiny klimatických opatření, je přirozeně institucí politickou, nikoli technokratickou. O to důležitější by proto mělo být, aby jednotlivé nástroje klimatické politiky byly podrobeny důkladné ekonomické analýze.

Čtěte také:

Jedním z klíčových ekonomických nástrojů evropské klimatické politiky je systém obchodování s emisními povolenkami EU ETS. Ten byl spuštěn v roce 2005 s cílem vytvořit tržní mechanismus, který by postupně zvyšoval cenu emisí skleníkových plynů a motivoval tak firmy k jejich snižování. Je přitom důležité si uvědomit, že systém emisních povolenek není samostatnou politikou, ale především nástrojem realizace klimatických cílů Evropské unie.

První roky fungování systému však ukázaly jeho konstrukční, ale vědomé slabiny. Povolenky byly dominantně přidělovány zdarma a jejich celkový objem byl nastaven příliš velkoryse. Výsledkem byl dlouhodobý přebytek povolenek na trhu a velmi nízká cena emisí, která jen omezeně vytvářela motivaci k technologickým změnám. Situace se začala měnit až po zavedení tzv. Market Stability Reserve (MSR), která byla spuštěna v roce 2019 s cílem regulovat množství povolenek v oběhu.

Mechanismus je ale třeba vnímat také z pohledu politické ekonomie systému. Umožňuje totiž tvůrcům politiky alespoň částečně ovlivňovat dynamiku trhu a tlumit nadměrné cenové výkyvy, které by se mohly promítat do cen energií a následně i do politické podpory klimatické politiky. Tato myšlenka je skutečně nezbytná k zapamatování, poněvadž jedině naštvaný a finančně nespokojený elektorát může měnit klimatické cíle.

Samotný systém zároveň každoročně snižuje celkový objem emisních povolenek v oběhu prostřednictvím tzv. lineárního redukčního faktoru (Linear Reduction Factor). Ten určuje tempo, jakým se snižuje emisní strop systému EU ETS – aktuálně přibližně o 4,3 % ročně do roku 2027 a o 4,4 % ročně od roku 2028. Tento mechanismus postupně omezuje nabídku povolenek na trhu, a nepřímo tak vytváří tlak na růst jejich ceny.

Vedle těchto dvou nástrojů má ale Evropská komise jen málo možností, jak reagovat na příliš dynamické zdražování povolenek. Mechanismus MSR je v je poměrně rigidní a nemusí být schopen efektivně reagovat na postupný, zato výrazný růst cen povolenek.

Stabilizační mechanismy EU ETS totiž reagují pouze na velmi specifické cenové skoky, nikoli na postupný, ale dlouhodobý růst ceny povolenek. Podle pravidel systému může Evropská komise uvolnit dodatečné povolenky pouze tehdy, pokud průměrná cena za posledních šest měsíců překročí 2,4násobek průměru předchozích dvou let.

Čtěte také:

Analýza van Kotena ale ukazuje, že i přes tato ochranná pravidla může cena růst velmi rychle, aniž by byl mechanismus vůbec aktivován. Konkrétně může přijít růst až o 6,6 % měsíčně a žádné dodatečné povolenky se neuvolní. Při takovém tempu by se cena během jednoho roku přibližně zdvojnásobila a během několika let by mohla vzrůst násobně.

Žádný současný systém ochranných nástrojů tedy neposkytuje dostatečnou obranu před extrémně vysokými cenami povolenek. Riziko je o to větší, že evropské plány dekarbonizace počítají s velmi rychlým snižováním emisí, což může v budoucnu vytvořit výrazný nedostatek povolenek na trhu.

A dostáváme se k tomu naprosto nejdůležitějšímu. Emisní povolenky fungují na principu eliminace negativní externality v podobě znečištění. I student ekonomického lycea by měl mít povědomí o tom, jak se v čase vyvíjí náklady na dodatečnou jednotku, tzv. mezní náklady. V počátečních fázích dekarbonizace jsou opatření relativně levná (bez dotací) a často přinášejí i další ekonomické přínosy. Patří sem například energetické úspory v budovách, modernizace průmyslových procesů, výměna starých kotlů, instalace fotovoltaických elektráren nebo zvyšování energetické účinnosti. Jsou ekonomicky racionální i bez extrémně vysoké ceny emisí a zároveň zlepšují kvalitu ovzduší či snižují energetickou spotřebu.

S postupující dekarbonizací ale tato relativně levná opatření začínají docházet. Jakmile se ekonomika začne přibližovat k velmi nízkým emisím, zůstávají pouze technologie s výrazně vyššími náklady. Typickým příkladem jsou technologie zachytávání a ukládání oxidu uhličitého (CCS), elektrifikace energeticky náročných průmyslových procesů – například výroby oceli pomocí elektrických obloukových pecí – nebo využití zeleného vodíku a syntetických paliv. Tyto technologie jsou technologicky náročné, kapitálově intenzivní a jejich náklady jsou velmi vysoké.

Čtěte také:

Přesně tady se naplno projevuje princip rostoucích mezních nákladů dekarbonizace. Každá další jednotka snížených emisí je totiž stále dražší než ta předchozí. Cílem systému emisních povolenek je tento ekonomický princip promítnout do ceny emisí a postupně vyrovnávat rozdíl mezi zdroji, které jsou sice levné v peněžním vyjádření, ale nesou vysoké environmentální náklady, a technologiemi, které jsou naopak finančně nákladné, ale mají minimální negativní externality.

Jenže to, co zásadně ovlivňuje samotnou trajektorii těchto mezních nákladů, je nastavení klimatického cíle a především tempo, jakým má být dosažen. Má-li být dekarbonizace realizována v horizontu několika desetiletí namísto delšího časového období a navíc s využitím technologií, které jsou dnes teprve ve fázi vývoje nebo ještě ani komerčně neexistují, přirozeně to vede k výrazně vyšším nákladům. Rostoucí mezní náklady se pochopitelně promítají i do ceny emisních povolenek. Přestože ji domácnosti neplatí přímo, v konečném důsledku se vždy odrážejí v cenách energií, výrobků a služeb.

Neúprosná ekonomická logika

A tady se objevuje jeden z hlavních paradoxů současné politické debaty. Někteří politici současně prosazují ambiciózní klimatické cíle a zároveň přicházejí s návrhy na zastropování ceny tzv. nových emisních povolenek v systému ETS 2, které na rozdíl od stávajícího systému cílí především na spotřebu. Tento systém přirozeně doplňuje výše popsané povolenky pro těžký průmysl a energetiku (ETS 1), přičemž společně pokrývají více než 4/5 všech emisí vyprodukovaných v rámci členských států.

Je přitom nutné znovu připomenout, že systém emisních povolenek představuje nejpřímější a nejvynutitelnější nástroj evropské klimatické politiky. Právě cena povolenky je mechanismem, který zajišťuje, že jsou stanovené emisní cíle skutečně dodržovány. Jinými slovy, cena povolenky je ekonomickým vyjádřením nákladů poslední jednotky emisí, kterou se společnost rozhodla eliminovat.

Čtěte také:

Prosazovat současně přísné klimatické cíle a zároveň zastropovat cenu emisních povolenek proto znamená dostávat se do vnitřního rozporu. Pokud má být emisní strop skutečně dodržen, musí se cena povolenky přizpůsobit reálným nákladům snižování emisí – a ty, jak bylo ukázáno výše, s postupující dekarbonizací přirozeně rostou. Cenový strop by v takovém případě neznamenal nic jiného než oslabení samotného mechanismu, který má klimatické cíle prosazovat.

Buď tedy platí, že emisní cíle jsou skutečně závazné a cena povolenek musí odrážet jejich ekonomickou realitu, anebo připouštíme, že některé cíle jsou politicky deklarované, avšak ekonomicky obtížně dosažitelné.

Ekonomická logika je v tomto směru neúprosná. Buď cena emisních povolenek poroste tak, aby reflektovala skutečné náklady dekarbonizace, nebo budou klimatické cíle postupně revidovány. Obě věci současně dlouhodobě udržet nelze.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Dnes navážeme tam, kde jsme skončili. Podíváme se, jak se z protiválečného a ekologického aktivismu stal politický mainstream. Jak se myšlenky, které začínaly na loukách u Wyhlu a v ulicích Bonnu, zabydlely ve státní správě – a jak Německo dokázalo svůj pohled na energetiku prosadit v Bruselských kuloárech.

Miroslav Hasek

Kořeny německé energetické ideologie a její export do Bruselu

Tento třídílný seriál jsem připravoval několik měsíců. K jeho konečnému zveřejnění mě ale přiměly dvě události z uplynulých dnů. První byl článek na Novinkách, v němž Ursula von der Leyen i Friedrich Merz přiznávají, že německý odchod od jádra byla chyba – zároveň však dodávají, že návrat není na stole …

Read more

a month ago · 13 likes · 1 comment · Miroslav Hašek

Zelení u moci: Atomausstieg jako státní doktrína

Bouře protestů 70. a 80. let postupně zformovaly novou politickou sílu. V roce 1980 vznikla strana Die Grünen (Zelení), která spojila ekologický program s pacifismem a kritikou moderní technokracie. Zelení byli od počátku stranou jedné velké myšlenky: skoncovat s „politikou životu nebezpečnou“. Odmítali jak války a jaderné zbraně, tak jaderné elektrárny a další „nebezpečné“ technologie. Jejich heslem byla Zukunftsfähigkeit – udržitelnost (v angličtině Future viability, což je asi lepší vyjádření). A tu podle nich ohrožovala jak hrozba atomové války, tak jaderný odpad či riziko havárie elektrárny. Historik Radkau poznamenal, že není náhoda, že právě Německo má jak nejsilnější antijaderné hnutí, tak nejúspěšnější stranu Zelených na světě – obojí se zrodilo ze stejných základů.

První roky existence Zelených byly bouřlivé (strana byla zmítána vnitřními spory mezi umírněnými a radikálními členy - Fundis vs Realos), ale postupně se etablovali a v 90. letech začali reálně aspirovat na vládní podíl. Klíčovým mezníkem byly volby 1998, kdy po 16 letech vlády konzervativce Helmuta Kohla nastoupila koalice SPD a Zelených vedená kancléřem Gerhardem Schröderem (budoucím velkým přítelem Putina).

Čtěte také: Tykačova hra o ČEZ začíná. Jaký vzkaz vyslal Babišovi a Benešovi?

Vláda sociálních demokratů a Zelených poprvé v dějinách Německa vtělila anti-jaderný program přímo do vládní politiky státu. Zrodil se pojem Atomausstieg – doslova „vystoupení z atomu“, úplné ukončení výroby jaderné energie. Po měsících jednání vláda v roce 2000 dospěla k dohodě s energetickými firmami: stanovila se maximální 32letá životnost reaktorů (tedy cca do 2022) a celkový „výrobní kontingent“ elektřiny pro každou elektrárnu, po jehož vyčerpání bude odstavena. Nové reaktory byly zákonem zakázány. Dobře je to popsáno například zde: The history behind Germany’s nuclear phase-out | Clean Energy Wire.

Tato dohoda – někdy eufemisticky zvaná „atomový konsensus“ – byla v roce 2002 vtělena do zákona o atomové energii. V historii Německa šlo o přelom: stát přijal ideologicky motivované omezení technologického mixu, a to navzdory tomu, že v té době pokrývalo jádro asi třetinu německé elektřiny. Hlavním argumentem byla dlouhodobá neudržitelnost a rizikovost jádra – široce sdílený názor veřejnosti po Černobylu 1986. (Katastrofa v ukrajinském Černobylu obzvlášť silně ovlivnila německé vnímání: radioaktivní mrak zasáhl i Německo a zamořil Alpy; rázem více než 70 % Němců vyjadřovalo strach z jádra. Po roce 1986 nebyla v Německu otevřena žádná nová jaderná elektrárna.)

Rozhodnutí Schröderovy vlády z roku 2000 bylo triumfem Zelených – naplněním snu generace Wyhlu a Brokdorfu. Německo se stalo první velkou průmyslovou zemí, která se plánovaně vzdala jaderné energetiky. V mezinárodním kontextu to bylo unikátní (jiné státy jako Francie či Británie nic podobného neplánovaly). Zpočátku se zdálo, že půjde o postupný proces bez dramat: horizont dvou desetiletí, během nichž se budou reaktory postupně vypínat, umožní rozvoj alternativ a plynulý přechod. Zelení to prezentovali jako vítězství demokracie a předběžné opatrnosti – společnost vyhodnotila rizika atomu jako nepřijatelná a demokratickou cestou (ve volbách) prosadila změnu kurzu.

Pro německou veřejnost, poučenou historií, to bylo také jakési morální očištění: „Ukázali jsme světu, že bezpečnost lidí má přednost před zisky z jádra”. Mnozí to chápali i jako impulz k technologické inovaci – Německo se místo jádra mělo stát lídrem obnovitelných zdrojů. K této tranzici měl pomoci i levný ruský plyn. Za tímto rozhodnutím zase stojí jistá německé afinita vůči Rusku - Wandel durch Handel nebo Ostpolitik, vyberte si.

Role Merkelové

Jenže svět mezitím nečekal. V roce 2005 prohrála SPD-Zelená koalice volby a k moci nastoupila konzervativní kancléřka Angela Merkelová (CDU). Ta původně sama jako fyzička neměla vůči jádru tak vyhraněný postoj a její pravicoví voliči často s koncem jádra nesouhlasili (v roce 2000 byla CDU proti a Merkelová nazvala dohodu o odstavení „zničením národního majetku”).

Po nástupu pravicové koalice (CDU/CSU-FDP) tak Německo načas otočilo kormidlo: v roce 2010 Merkelové vláda prodloužila povolený provoz reaktorů o 8 až 14 let (podle stáří bloku). To v praxi znamenalo posun úplného konce jádra zhruba na rok 2036. Tento „Ausstieg vom Ausstieg“ uvítal průmysl – a naopak pobouřil antijaderné aktivisty. Ještě v září 2010 demonstrovalo v Berlíně na 40 000 lidí proti prodlužování jádra, což ukazuje, že veřejné mínění zůstávalo na straně původního plánu. Merkelová sama se ocitla pod tlakem: Německo se v té době zavázalo k přísným klimatickým cílům a zároveň ke snižování závislosti na uhlí, a ponechání jaderných elektráren déle v provozu dávalo z hlediska emisí i energetické bezpečnosti smysl. Ale politicky to bylo obtížné rozhodnutí, které CDU prosadila těsnou většinou.

Čtěte také:

A pak přišel 11. březen 2011. Zemětřesení a tsunami v Japonsku způsobily havárii v jaderné elektrárně Fukušima. Svět sledoval záběry exploze reaktorové budovy a únik radiace – a v Německu vypukla nová vlna paniky. Angela Merkelová, dosud považovaná za chladnou fyzičku, učinila nejdramatičtější obrat své kariéry: během pár dní od nehody svolala krizové jednání a 15. března 2011 oznámila moratorium – dočasné vypnutí sedmi nejstarších německých reaktorů. Bylo jasné, že dočasnost se změní na trvalost.

Významná okolnost: za pouhé dva týdny se konaly volby v tradičně konzervativní spolkové zemi Bádensko-Württembersko, kde průzkumy najednou favorizovaly Zelené. Merkelová se ocitla pod tlakem voličů, kteří masově volali po okamžitém odstavení jádra – ještě 26. března 2011 demonstrovalo na 250 000 lidí v německých městech s požadavkem definitivního konce atomu. Kancléřka, známá obratností přebírat program svých soupeřů, neváhala: v červnu 2011 vláda rozhodla trvale uzavřít oněch 8 nejstarších reaktorů a zbylým 9 stanovit konečný provozní limit do roku 2022. Německý parlament tuto změnu schválil drtivou většinou. Po více než třiceti letech od Wyhlu tak anti-atomové hnutí dosáhlo absolutního triumfu: všechny německé jaderné elektrárny budou nejpozději do konce roku 2022 odstaveny. Konečné vypnutí proběhlo nakonec o pár měsíců později (v dubnu 2023), po dočasném odkladu kvůli zimní energetické krizi.

Z hlediska domácí politiky to byl pro Německo sjednocující moment – většina obyvatel rozhodnutí uvítala. Ještě dlouho po Fukušimě průzkumy ukazovaly přes 70 % podporu pro Atomausstieg. Média hovořila o „německém zvláštním řešení“, ale spíše s pýchou než ironií: země věřila, že předvádí zbytku světa zodpovědný přístup. Robert Habeck, dnešní ministr hospodářství za Zelené, situaci glosoval s uspokojením: „Vidíme, že naše zásobování elektřinou je zajištěné, ceny po odstavení jádra klesly a emise CO₂ také“, prohlásil rok po vypnutí posledních reaktorů.

Skutečně – přes chmurné předpovědi se v první post-jaderné zimě 2023 Německo obešlo bez blackoutů a obnovitelné zdroje výrazně navýšily výrobu, takže nahradily výpadek jádra. Dokonce klesla i výroba z uhlí na nejnižší úroveň za poslední půlstoletí a emise energetiky se meziročně snížily o 24 %. To vše znělo jako skvělá obhajoba „racionální iracionality“ německé volby – tedy zdánlivě nelogického kroku zavřít nízkoemisní jaderné zdroje uprostřed klimatické krize, který se ale podařilo vykompenzovat jinak.

Detailnější pohled však odhaluje i odvrácenou stránku. Německo se sice zbavilo jádra, ale zůstalo silně závislé na fosilních palivech – zejména na uhlí a zemním plynu. Tato situace stále trvá a nelze očekávat její změnu.

Energiewende jako kulturní export

Německo, posíleno svojí vnitřní politickou jednotou v otázce jádra a Energiewende jako novým směrem, se od počátku tisíciletí aktivně snažilo „evropeizovat“ svou energeticko-klimatickou vizi. Evropská unie postupně přebírala iniciativu v klimatických politikách (systém emisních povolenek od 2005, závazky ve stylu „20-20-20“ do roku 2020, Pařížská dohoda 2015 atd.) a Německo v tom hrálo roli neformálního lídra. V Bruselu i Štrasburku má tradičně silný vliv: jako největší členská země s mohutným ekonomickým zázemím dokáže prosazovat své priority skrze Evropskou komisi, v Radě i v Evropském parlamentu (kde působí i velmi vlivní němečtí europoslanci za Zelené a lidovce).

Německo také štědře financuje četné think-tanky, nadace a nevládní organizace, které se v EU profilují v oblasti energetiky a klimatu – namátkou Heinrich-Böll-Stiftung (napojená na Zelené), Agora Energiewende, síť Climate Action Network Europe a další. Tyto subjekty šíří argumenty zdůrazňující obnovitelné zdroje a upozaďují jadernou energetiku. V unijní politice se tak postupně etabloval narativ (zase jsem to slovo použil) velmi blízký německému: zdůraznění závazných cílů pro podíl OZE, odvážné emisní limity a přesvědčení, že Evropa musí jít morálním příkladem v boji se změnou klimatu.

Nástup Ursuly a evropské taxonomie

Když se v prosinci 2019 ujala vedení Evropské komise Ursula von der Leyenová (sama Němka, ač z konkurenční CDU), jedním z jejích prvních velkých projektů byl European Green Deal (Zelená dohoda pro Evropu). Tento balík cílů a opatření – uhlíková neutralita EU do 2050, zvýšení cíle snížení emisí do 2030 na -55 %, masivní investice do obnovitelných zdrojů, energetické účinnosti, elektromobility atd. – velmi připomínal „Evropu v německém stylu“. S trochou nadsázky šlo o „panevropskou Energiewende”. Němečtí představitelé tomu otevřeně tleskali; Francouzi a další sice souhlasili s cíli, ale poukazovali na některé rozdíly (Francie trvala na roli jádra, Polsko na roli plynu, atd.). Přesto byl duch doby jasně nastaven: EU přijala klimatické cíle prakticky kopírující ambice Německa a vydala se na cestu razantní transformace energetiky.

Zlomovým bodem, kdy se německá ideologie střetla s realitou evropského konsenzu, byl spor o roli jaderné energie a plynu v unijní taxonomii. Taxonomie EU je seznam „zelených“ investic, které mohou proudit do udržitelných projektů. Čistě odborná záležitost se změnila v ostrý politický souboj, zejména mezi Francií a Německem. Francie (opírající 70 % elektřiny o jádro) logicky chtěla uznat jadernou energetiku za klimaticky udržitelnou. Německo (opírající stále více elektřiny o plyn) naopak tlačilo, aby jádro nebylo jako „udržitelné“ označeno – a naopak aby zemní plyn získal status přechodového ekologicky přijatelného zdroje. V tom našlo Berlín spojence zejména v antijaderném Rakousku a Lucembursku.

Čtěte také:

Výsledná tahanice dokonale ukázala export německého pohledu: německá vláda v lednu 2022 oficiálně dopisem vyjádřila ostrý nesouhlas s „označením jaderné “označením jaderné energie za udržitelnou”, s odůvodněním, že je „riziková a drahá“ a navíc nevyřešila otázku jaderného odpadu. Vicekancléř Habeck a ministryně Lemkeová (oba Zelení) varovali, že zahrnutí jádra „vážně poškodí celou taxonomii a ohrozí naše klimatické cíle“, protože prý podkope věrohodnost systému.

Slepá cesta s plynem

Naproti tomu zařazení plynu do taxonomie Německo výslovně uvítalo – koaliční liberálové (FDP) se chlubili, že prosadili zmírnění podmínek pro plynové elektrárny a uznání plynu jako přechodového paliva je „důležitý úspěch vlády“. Jinými slovy: z pohledu Berlína byla obnovitelná energie + zemní plyn ta správná cesta, kdežto jádro nikoli. To, že plyn je fosilní zdroj s reálnými emisemi a navíc závislý z velké části na dovozech do Evropy, německé tvůrce neodradilo – vsadili na argument, že moderní plynové elektrárny „umožní rychlý přechod k obnovitelným zdrojům“ a že bez nich by Německo muselo pálit více uhlí. Tuto logiku němečtí zástupci obhajovali během celého procesu projednávání taxonomie v EU.

Výsledkem kompromisu (přijatého v EU v roce 2022) je, že zemní plyn je v taxonomii označen za „přechodně udržitelný“ zdroj (pokud nové elektrárny splní přísné limity emisí a do 2035 přejdou částečně na čistá paliva), zatímco jaderná energie je zařazena “podmíněně” (výstavba do 2045, řešení odpadu atd.) a navíc čelí žalobám některých zemí u evropského soudu. Berlínský vliv je patrný: jak glosoval list Die Welt, „Německo v Bruselu prosadilo plyn, Francie protlačila jádro – ale jen jednorázově a bez nadšení”. V běžné řeči to shrnula německá ministryně Lemkeová: „Jádro ne, plyn ano.”

Čtěte také: Modlení za dobré počasí: klíčová kompetence evropské energetiky

Německá energetická politika se tedy skutečně stala do značné míry politikou evropskou. Zelená dohoda EU nese silné otisky německých preferencí – od masivních cílů pro OZE po zdrženlivost vůči jádru. Dokonce i rétorika „klimatické spravedlnosti“ a morální vůdcovství, kterou EU přijala, se podobá étosu německých Zelených z 80. let (být „na správné straně dějin”). Kritici namítají, že tím Evropa do jisté míry přejímá německé iluze a slepé skvrny. Příkladem může být celoevropský odklon od uhlí směrem k zemnímu plynu, prosazovaný zejména Německem – dnes po dalším konfliktu na blízkém východě vidíme, jak tento krok může být problematický.

Tento export ideologie se neprojevuje jen na úrovni institucí, ale i v širším ekonomickém dopadu. Evropský průmysl byl přesvědčen, aby přijal transformaci podle německého vzoru, s příslibem že inovace a masová výroba obnovitelných technologií posílí konkurenceschopnost. V prvních dvou dekádách 21. století se však ukázalo, že z toho profitoval hlavně čínský průmysl (masová produkce solárních panelů, větrníků, baterií atd., často s čínskou dominancí). Evropa mezitím čelí rostoucím nákladům. Abych ale byl fér, tak Česko, Japonsko a Německo jsou podle některých zpráv nejlépe připravené země na zelenou transformaci.

Závěrem lze říct, že Němci přesvědčili Evropu k tanci v rytmu Energiewende – a teď Evropa tančí, i když hudba ekonomické reality občas skřípe.

V dalším díle se chci podívat na důsledky našich, dnes už evropských, kroků.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Rozhovor se uskutečnil pár dní poté, co Tykač oznámil, že jedna z jím ovládaných firem Belviport Trading Limited překročila tři procenta. U veřejně obchodovaných společností existuje oznamovací povinnost vůči ČNB, která se týká právě překročení určité procentuální hranice. Firma tedy další milník oznámila a začaly spekulace o tom, proč Tykač začal přikupovat teď, jestli bude pokračovat a co to znamená.

Co se dělo po krádeži

Tykač vysvětluje, že akcie ČEZ začal znovu nakupovat před zhruba pěti lety, respektive v době, kdy se akcie pohybovala mezi 700 a 800 korunami. S tím, že to pro něj prý nebylo žádné „klíčové aktivum” a že akcie ČEZ pokládá za alternativu k indexu Standard & Poor’s, tedy k pasivnímu spravování. Cena akcií pak prudce narostla během energetické krize, kdy se díky velmi vysokým cenám energií na trhu dostala v roce 2022 nad 1200 korun.

„Pak se otevřelo okýnko (pro další nákup) tím, že tehdejší ministr financí Stanjura přišel s windfall tax a také vláda přišla s tou krádeží (Lex ČEZ). Prostě se nás pokusili okrást a výsledek byl ten, že akcie šla prudce dolů, a nám se tak otevřel prostor dál nakupovat. Tehdy jsem přikoupil hodně, protože jsem viděl kombinaci toho, co akcie ČEZ ve skutečnosti obsahuje, a toho, jak ji vláda verbální intervencí sestřelila. Takže jsem vlastně využil příležitosti a myslím, že jsem nebyl zdaleka jediný z investorů, kteří si takto svůj podíl vytvořili,” tvrdí Tykač.

Vláda Petra Fialy slibovala ovládnutí „celé sítě tuzemských klíčových elektráren” v létě 2022, v době, kdy ceny energií dosahovaly peakových hodnot, a poptávka po vlastnictví energetické infrastruktury státem byla ze strany veřejnosti tehdy rozhodně silnější než nyní. Jenže chyběl jakýkoliv plán a na jaře 2023 vláda schválila novelu zákona o přeměnách obchodních společností, jehož součástí byl i tzv. lex ČEZ. Tedy paragraf 311, podle kterého by pro rozdělení firem mělo místo dosud potřebných 90 % stačit 75 % hlasů akcionářů přítomných na valné hromadě (za splnění podmínky účasti majitelů nejméně dvou třetin akcií). Stát se tedy minoritářů namísto férového odkupu podílu s prémií chtěl zbavit neférovým vytěsněním. Sněmovna nakonec loni na jaře vládní návrh neschválila. Akcie se ale kvůli tomu výrazně propadly.

Kolik peněz se z ČEZ vytáhlo jen na windfall tax

K tomu počínaje rokem 2023 začala platit daň z neočekávaných zisků, zcela nepochopitelně rovnou na tři roky (že ceny elektřiny zůstanou už stabilně vyšší, nikdo v potaz nebral). Zásadně dopadla právě jen na ČEZ a velmi brzo bylo jasné, že celá nesmyslná konstrukce daně se sazbou 60 procent nesloužila k ničemu jinému než k tomu zajistit si výhodný příjem do státního rozpočtu. Představenstvo ČEZ se samozřejmě proti tomu nikdy neozvalo.

Opravdu nevypadat jako lump?

Tolik jen k tomu, co se tu událo, a zpět k Tykačově dokupování. Už před volbami představitelé tehdy nejsilnějšího opozičního hnutí ANO začali mluvit o tom, že by v případě vládnutí společnost zestátnili. Tehdy byl Tykač s Belviportem těsně pod třemi procenty. Nová vláda slíbila vlastní výkup ČEZ v programovém prohlášení, stejně tak v Hospodářské strategii. Tam konkrétně stojí: Vlastní výkup ČEZ do roku 2029 s cílem mít pod kontrolou výrobu.

Ministr průmyslu Karel Havlíček to opakuje skoro všude, kudy chodí. A tvrdí, že vláda už má v tuto chvíli promyšlené, jakým konkrétním způsobem výkup provede. A naznačuje, že ČEZ by se mohl rozdělit na dvě části, výrobu a distribuci, přičemž část „nestrategické” distribuce by se mohla dát zpět k obchodování na burzu. Nutné je myslet na to, že aby se vůbec jakýkoli proces mohl rozeběhnout, musí nejdřív dojít k obměně dozorčí rady, kde jsou stále členové zvolení minulou vládou. K tomu by mělo dojít na řádné červnové valné hromadě. Dodejme, že dozorčí rada ČEZ dlouhodobě rezignovala na svou kontrolní funkci, když ani jedno z míst nepatří zástupci minoritních akcionářů.

Čtěte také:

Tykač říká, že už v okamžiku, kdy ANO před volbami mluvilo o zestátnění ČEZ, přestal další akcie nakupovat, aby nevypadal jako „lump”, který se snaží vydělat na výkupu a bude chtít prémii. Tohle vyjádření, kterým ze sebe Tykač dělá altruistu a říká, že nechtěl vypadat moc hamižně, je samo o sobě docela úsměvné. Jeho vysvětlení lze chápat tak, že se vyviňuje z existujícího předpokladu, že akcie nakupuje s vidinou odkupu. Tykač se už delší dobu snaží skrývat za ostatní aktivnější minoritní akcionáře, taková pozice mu vyhovuje, protože ho nikdo nemůže přímo z ničeho obviňovat.

Když teď říká, že dospěl k závěru, že na ně „kašle”, a že už zase nakupovat může, protože vláda za tři měsíce vládnutí neudělala nic, co by naznačovalo, že k výkupu opravdu přistoupí, mělo by se to brát spíš jako vzkaz: jsem tady, posiluji pozici a budete to mít ještě dražší. Tykač v rozhovoru detailně popisuje, jak by měl výkup proběhnout, a tvrdí, že při „racionálním postupu všech stran” jde o triviální operaci, která nemůže trvat déle než pět měsíců.

Reálná hodnota je jinde

Další vzkaz, který Tykač vyslal, je ten, že nakupuje, protože věří, že opravdová, férová hodnota ČEZ je jiná, než kterou předkládá představenstvo a o jaké mluví analytici. „Ta akcie za současnou cenu je podstřelená, jinak bych ji nekupoval.” Takže v překladu vládě vzkazuje: Chcete vykupovat? Tak to budete muset s výkupní cenou přitlačit, a když ne, já jsem v klidu.

Už loni na konci roku Tykač o akcii ČEZ mluvil jako o „nevybroušeném diamantu”. „Kdyby náhodou časem řekla, že si to rozmyslela a vykupovat nechce, tak já jsem nadšený. Podle mého hlubokého přesvědčení je akcie ČEZ nevybroušený diamant. Ale jestli vláda chce akcie vykoupit a slíbila, že je vykoupí korektně, taky dobré,” uváděl. A i nyní uvedl, že akcie má našlápnuto k mimořádnému růstu. Ať už kvůli aktuálnímu dění na Blízkém východě, které zvedá ceny energií nahoru, tak kvůli rostoucímu významu distribuce.

Čtěte také: Čína jako vzor aneb Realita za zeleným mýtem

Pro představu: „Více než dvě třetiny EBITDA bude v ČEZ v následujících letech generovat výroba elektřiny ve stávajících jaderných elektrárnách a v regulované distribuci a podíl regulované distribuce na celkové EBITDA dál poroste. Při ocenění distribuce jako regulovaného byznysu se počítá s poměrem EV/EBITDA 10 až 12 a výroby elektřiny (životnost stávajících jaderných zdrojů minimálně dvacet a čtyřicet let) na úrovni EV/EBITDA 6 až 8. Při čistém dluhu ČEZ okolo 200 miliard Kč se akcie ČEZ dají bez problémů ocenit v rozmezí 1300 až 1700 Kč,” uvádí další z výrazných minoritních akcionářů Michal Šnobr v textu zde.

Zlo koncentrované ve finančním řediteli Novákovi

Zcela tvrdě šel Tykač v rozhovoru proti finančnímu řediteli ČEZ Martinu Novákovi kvůli opakovaně podhodnoceným a manipulujícím predikcím, tedy odhadům EBITDA na další rok. Výhled pro letošní rok vzbudil mezi investory obzvlášť údiv (jemně řečeno). Tykač mluví rovnou o „brutálně sprostém materiálu”. ČEZ počítá s EBITDA mezi 103 až 108 miliardami. Odhady byly zhruba mezi 115 až 120 miliardami. Mimo chápání zůstává i to, že ČEZ ignoruje zmíněný aktuální vývoj na trhu (cena plynu roste, povolenka klesá), kde se teď dá čekat všechno, jen ne „dlouhodobý pokles velkoobchodních cen elektřiny díky levnějšímu plynu”, jak se uvádí ve zveřejněné zprávě k výsledkům za rok 2025.

„Novák tu cenu vždycky podstřelil. Ani jednou za posledních osm let se do toho intervalu, který stanovil, nakonec nevešel. Pro mě ten člověk jako finanční ředitel je strašlivá ostuda. Chápu, že jsou konzervativní, ale tohle už není konzervativnost. V letošním roce už to je pro mě víc než jen držení se zpět. Je to manipulace s trhem, protože ta čísla, která dává management – pokud bych se mýlil a vláda opravdu sáhla k odkupu – se stávají podkladem pro znalce, který tu akcii oceňuje,” řekl Tykač.

Čtěte také: Modlení za dobré počasí: klíčová kompetence evropské energetiky

Proč se takhle pouští do finančního ředitele, a ne do předsedy představenstva Daniela Beneše a jeho pravé ruky, místopředsedy představenstva Pavla Cyraniho? Protože je zbytečné dělat si iluze, že výsledky a predikce nejdou za celým managementem, a věřit tomu, že finančnímu řediteli nikdo nemluví do toho, co dělá a co předkládá. Odpověď je nejspíš prostá: Tykač Beneše dobře zná a vzájemně se musí respektovat, protože to je strategické. Několikrát ho pochválil, když řekl, že Beneš a Cyrani jsou „nejlepší možní šéfové ČEZ”, kteří jsou teď k dispozici, a že dělají svou práci „hrozně dobře”. I tak lze chápat kopnutí do Nováka jako určité varování pro Beneše, že silný akcionář není spokojen.

Koalice proti násilí

Všichni alespoň trochu zasvěcení čekali, jestli zazní přiznání k tomu, že Tykač dal dohromady 10procentní nebo víceprocentní blokační akcionářskou menšinu, bez které k žádnému neférovému výkupu dojít nemůže. Podle zákona o obchodních korporacích platí, že k vytěsnění akcionářů (squeeze-out) musí hlavní akcionář vlastnit alespoň 90 procent akcií.

A ano, mezi řečí Tykač uvedl, že „z jistého úhlu pohledu možná 10 procent existuje, mnohem víc než 10 procent, řekl bych taková koalice proti nějakému násilí, jako byl právě Lex ČEZ. Tam si myslím, že se dokáže potkat mnohem víc než 10 procent akcionářů”. Asi žádné překvapení.

Čtěte také: Ti hodní hoši Kupka a Grolich

Když mluvil o tom, jak by měl proběhnout potenciální výkup, uvedl také číslo 87 procent. V kontextu toho, že kdyby nabídla vláda málo, tak akcionáři neprodají. „Prostě jí to do toho odkupu nedají, sednou si na ty akcie a vládě hrozí riziko, že tu skončí s tím, že vykoupila zahraniční osoby, zrušila veřejnou obchodovatelnost a sedí na nějakých 80, nevím kolika, sedmi procentech,” řekl. Z toho by vyplývalo, že blokační menšina dosahuje 13 procent.

Také ale dal důraz na to, že vládě věří, že když už by výkup opravdu nakonec chtěla udělat, udělala by to korektně. Takže opět je to vzkaz směrem k Andreji Babišovi a spol.: Máme víc než 10 procent a bez nás to nepůjde, ale věřím, že se zachováte správně.

Kdo je králem situace

Jenže pak taky Tykač pokládá otázku, k čemu těch 10 a více procent je, když hlavním nepřítelem zestátnění zůstává vedení ČEZ, které výkupu aktivně brání. „Myslím, že management je tady silnější než hlavní akcionář. Jim se to zestátnění moc nelíbí a upřímně, moc a výtlak těch manažerů jsou v této situaci obrovské. Stát to neumí ani vymyslet, ani provést a potřebuje tu spolupráci zevnitř. A mně se zdá, že ti manažeři to tiše blokují,” tvrdí.

Čtěte také: Zavíráme Tykačovy elektrárny. Brnkačka, ne?

Představenstvo samozřejmě výkup nechce, protože by to znamenalo přijít o dnešní odměny a celkově výhodnou pozici. Daniel Beneš má Andreje Babiše od nástupu nové vlády a od Babišova „vyřešení” střetu zájmů kvůli Agrofertu obtočeného kolem prstu. Respektive, výhodně spolupracují.

Všeříkající jsou slova Pavla Cyraniho z nedávného rozhovoru: „My to samozřejmě sledujeme (zestátnění ČEZ), viděli jsme to ve vládním programu. Uvnitř ČEZ si analyzujeme, jak by takový proces mohl vypadat, ale v tuto chvíli to není téma, o kterém bychom aktivně jednali.” I tímto na první pohled nevinným výrokem místopředseda představenstva sděluje, kdo opravdu drží otěže.

Jak tedy už bylo řečeno: Pavel Tykač svými výroky posunul hru. Jak se bude hrát a pro koho skončí nejvýhodněji, to uvidíme v následujících měsících

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Čína je lídr dekarbonizace! Čínské emise dosáhly vrcholu! Čína je největší znečišťovatel! Čína produkuje nejvíc emisí na světě! Podobných tvrzení se každý den vyrojí desítky.

Argumentace Čínou je totiž univerzálním manévrem v lítých diskuzích o energetice na sociálních sítích. Suverénně! Je vždy po ruce, poslouží podle potřeby a skoro nikdy nezklame. Nezáleží přitom na tom, zda jste fanouškem uhlí, jádra, plynu, solárů, větrníků, baterií či vodíku. A dokonce ani na tom, co chcete dokázat – jestli to, že Západ jede bomby v dekarbonizaci a Čína čoudí a nebo naopak. Stačí říct „ale vždyť Čína“, hodit k tomu pár čísel, dlouhé URL na pdf v písmu typu rozsypaný čaj a je vyhráno. Déšť lajků, vítězné tance a dobrou noc, iksko!

Autoři textu Miroslav Hašek a Petr Dušek při práci

Nejhorší na tom je, že pravdu mají všichni. Aspoň trochu. Jen ji nikdo neříká celou. Snažit se to změnit by bylo asi příliš ambiciózní, proto si náš kolektiv Katedry duševní hygieny stanovil trochu přízemnější úkol: Poskládat a uvést do náležitého kontextu všechna relevantní data a vytvořit seriózní a neideologický obraz, který střízlivě ilustruje, jak čínská energetika skutečně vypadá a proč. Až zas bude někdo příliš zběsile argumentovat Čínou, nebude nic lehčího, než máznout mu tam odkaz na tento článek (místo toho „čajového“ pdf).

1. Světový lídr dekarbonizace. Nebo ne?

Je fér přiznat, že čínská smršť investic do OZE v posledních letech nemá obdoby. Takto vypadalo srovnání za rok 2024.

Když se přitom podíváme na instalovaný výkon, zjistíme, že ve fotovoltaice i větrnících začala Čína válcovat Evropu už někdy před deseti lety…

Protože podobně by hovořily i grafy srovnávající bateriová úložiště, tepelná čerpadla, elektromobilitu či elektrolyzéry, člověk by snadno podlehl dojmu, že zatímco Evropa o dekarbonizaci jen žvaní, Čína ji jako jediná na světě fakt realizuje a možná ji i vymyslela.

Ostatně agentura Reuters po posledním klimatickém summitu zcela vážně napsala, že při absenci USA „Čína přebírá roli vedoucí země v klimatické diplomacii“. Mezinárodní energetická agentura (IEA) je zatím zdrženlivější, ale i ona si všímá čím dál dynamičtějšího čínského „drajvu“.

Pokud ovšem přestaneme ignorovat, jak je čínská energetika obrovská, musíme se těmto velkohubým prohlášením pousmát. Například 1 160 GW nainstalovaných ve fotovoltaice k závěru loňského listopadu odpovídá tomu, co měli Němci v solárech už před šesti lety (cca 51 GW). A dokonce i zdánlivě bezprecedentní čínský růstový gradient 278 GW ve FVE pak při zohlednění velikosti obou soustav zůstává pořád mírně pozadu za tím německým (14 GW).

Když pak opustíme dimenzi instalovaného výkonu a vstoupíme do světa skutečné výroby, najednou ten „drajv“ vidíme v úplně jiné perspektivě. Ne, že by v grafu výroby ty soláry a větrníky nebyly vidět, ale vodu pořád poráží jen v koalici a ve vztahu k uhlí vypadají pořád jako mladší nedonošení bráškové. Graf však ukazuje ještě jinou podstatnou věc: Za dobu čínského boomu OZE vzrostla spotřeba elektřiny skoro na dvojnásobek.

Už jen z těchto dat plyne dílčí závěr, že označovat Čínu za lídra dekarbonizace je přinejmenším zavádějící. Vedoucí pozice ve světových investicích do OZE vyplývají z její velikosti a ekonomické a geopolitické logiky. Jak však ukáže hned následující kapitola, nic to nemění na tom, že země zůstává suverénně největším spalovačem uhlí a producentem emisí.

2. Skutečná energetická bilance Číny

V Číně sice najdete obří kapacity OZE, ale skutečná výroba elektřiny zůstává pevně v rukou uhlí. Zatímco prakticky polovina instalovaného výkonu připadá na OZE, do výroby se to promítne pouze třetinou – velký rozdíl mezi papírem a realitou!

Podíl uhlí na čínské produkci sice v posledních letech mírně klesá, ale absolutní objem výroby stále roste – nová maxima padala i v letech 2022–2024. Ember uvádí, že Čína vyrobila z uhlí v roce 2024 rekordních 5 864 TWh (58 %). Pro srovnání: v EU figurovalo za stejný rok uhlí už jako „okrajový zdroj“ s výrobou 257 TWh (10,5 %). Celkem rozdíl, že? Není divu, že ustavičné čínské „burn the coal“ drží světovou uhlíkovou bilanci v hrozivých hodnotách. Celková výroba elektřiny v Číně pak činila asi 10 087 TWh, zhruba čtyřnásobek toho, co vyprodukovala EU.

Čtěte také:

Čína vyniká ještě v jedné disciplíně. A tou je výstavba nových uhelných elektráren. Když obyčejný smrtelník slyší „nové elektrárny“, automaticky očekává, že jde o OZE. Čína však prudce navyšuje kapacity uhlí, a to i v posledních letech. V roce 2022 bylo povoleno (tedy formálně schváleno) plných 98 GW nových uhelných zdrojů (čtyřnásobek oproti roku 2021), přičemž stavět se jich v roce 2022 začalo asi 50 GW. Trend ovšem pokračoval: V roce 2023 Čína zahájila výstavbu 70,2 GW nových uhelných bloků (zatímco západní svět prakticky žádné), a v roce 2024 dokonce 94,5 GW – nejvíc za desetiletí. V první polovině roku 2025 pak reálně přibylo 21 GW spuštěných uhelných výkonů,

I když tedy úřady formálně mluví o postupném útlumu uhlí, při zohlednění výroby je v praxi navyšování uhelné kapacity srovnatelné s tempem větrných a solárních zdrojů. Na jedné straně rekordní přídavky slunce a větru, na druhé straně stejné či vyšší tempo výstavby uhelných bloků – to není dekarbonizace, to je „dekarbonizace na papíře“!

Díky dominanci uhlí zůstávají čínské emise stále nejvyšší na světě. Čína vypustila do ovzduší cca 11,9 Gt CO₂ jen v roce 2023 (tj. zhruba 31 % světových emisí). To je zhruba trojnásobek emisí USA (~13 % světových) a pětinásobek EU27 (~7 %). Zatímco Evropa a USA v posledních letech emise snižují, Čína je stále na vysoké plateau, ač stoupá trochu pomaleji než dříve. Globální projekce počítají s tím, že v roce 2024 čínské emise téměř stagnovaly (+0,1 %) kolem oněch ~11,9 Gt. Jak ilustruje graf níže, zatímco Evropa vytrvale klesá, Čína stoupá. Uvidíme, jak skončí letošní rok. V Číně se narodilo o 3,5 mil. lidí méně, než zemřelo, a to bude také mít svůj efekt.

Co z toho plyne? Čína sice marketingově dává na odiv rekordní kapacity větru a slunce, ale fakticky jede pořád na uhlí. Jinými slovy: Instalovaná kapacita (kde vedou OZE) ≠ podíl vyrobené elektřiny (tam vede uhlí), a tím spíše ≠ snížení emisí. Dekarbonizace v Číně probíhá jen na oko.

3. Energetická náročnost čínské ekonomiky

Pokud jste až dosud odolávali s protiargumentem, že všechno špatné je jen dočasné a že emise i produkce elektřiny z uhlí mají v Číně už co nevidět klesat, možná vás trochu odzbrojí tato kapitola, v níž vtáhneme do hry ekonomické aspekty. Začneme energetickou náročností ekonomiky, která odpovídá na otázku, kolik energie musí daný stát vynaložit na to, aby vyprodukoval určité množství HDP. Analytická společnost Enerdata pracuje s metrikou, která proti kilogramu ropného ekvivalentu staví americký dolar v paritě kupní síly z roku 2015. Jinak řečeno parametr říká, kolik ropy (či energeticky adekvátní energie) se musí spotřebovat na to, aby země vydělala dolar.

Asi vás nepřekvapí, že nejnižší energetickou náročnost mají ekonomiky s vysokou přidanou hodnotou (Dánsko, Velká Británie) a nejvyšší ropné velmoci (Kuvait, Írán). Kam patří Čína? Budete se divit, ale jednoznačně k těm druhým! Dokonce patří do TOP 10 a za dolarem HDP se pachtí pracněji než taková Severní Korea! (byť zrovna tento údaj bude s velkým otazníkem) Již z okometrického srovnání je zřejmé, že vyspělé státy jako Francie či Německo hrají úplně jinou ligu.

Vysvětlení je jednoduché: čínská ekonomika „žere“ jako Messerschmitt. Nezapomínejme, že jde o fabriku celého světa – všechny ty ocelárny, cementárny, sklárny či hliníkárny mají obrovskou spotřebu, ale oproti IT či bankovnictví produkuji relativně málo ekonomické muziky.

Pokud místo jednotky energie vezmeme v úvahu úhlavního nepřítele lidstva, tedy oxid uhličitý, pořadí zemí se nám trochu promíchá: Na špici opět Dánsko, ale ještě před ním Švédsko, na chvostu Kuvajt a Jihoafrická republika. Čína šestá nejšpinavější v těsném závěsu za Ruskem!

Aby taky ne, když má jeden z nejvyšších podílů těžkého průmyslu na ekonomice a když pohání všechny ty továrny vším, co je po ruce (v čele s uhlím).

Když to shrneme: Čína vytváří méně ekonomické hodnoty na jednotku energie, a proto její (jakkoliv obdivuhodná) zelená revoluce těžko může vést k reálnému poklesu emisí. Patříte-li mezi ty, kdo rádi argumentují Čínou ve snaze ukázat, jak je Evropa neschopná, položte si spolu s námi zásadní otázku: „Je možné považovat za dekarbonizační vzor ekonomiku, která je energeticky méně efektivní než Evropa?“

4. Běžný Číňan vs. běžný Evropan

„Jenže když vezmeme v úvahu emise na hlavu, je Evropa daleko horší, takže šup šup, kleknout na koleno a odprosit před každým fotbalovým zápasem…“ Přiznám se, že tento argument mě iritoval i v době, kdy to byla pravda. Evokoval totiž naprosto nereálnou představu, že uvědomělý Číňan žije oproti nezodpovědnému Evropanovi ekologicky. Následující data jasně ukazují, že tomu tak bylo jen a pouze kvůli nižší spotřebě, a tedy i nižší životní úrovni.

Ještě do 90. let byla Čína považována za poměrně chudou rozvojovou zemi. Potom však nastartovala bezprecedentní hospodářský růst, a to se odrazilo nejen na vyšší životní úrovni obyvatel, ale také na dramaticky vyšší spotřebě energie. Zatímco ještě na konci devadesátek žily dvě třetiny Číňanů na venkově a jen třetina ve městě, v roce 2010 se to vyrovnalo a dnes je to naopak!

Až do roku 2013 se nicméně dalo tvrdit, že Čína má nižší emise na hlavu než EU. Teď už to přes deset let není pravda a stejně spousta lidí tu blbost pořád opakuje. Tak ještě jednou: Průměrný Číňan dnes vypustí o 60 % víc emisí než průměrný Evropan! A od roku 2023 je na tom dokonce lépe i průměrný Čech…

Což nic nemění na tom, že v odlehlých oblastech Číny (zejména v těch, v nichž žijí národnostní menšiny) mají nadále velmi nízké emise. Rozhodně to však není z toho důvodu, že by obyvatelům tolik záleželo na zdraví planety, nýbrž prostě proto, že žijí v bídě a mají nízkou spotřebu. Kdybychom je z pohodlí Evropy chtěli pochválit za ekologickou zodpovědnost, patrně by nám chtěli jednu vrazit…

5. Demografie jako přehlížený faktor dekarbonizace

Tím jsme se dostali k dalšímu zásadnímu, ale dost často opomíjenému bodu – demografii. Čína dlouho plánovitě brzdila růst počtu obyvatel. Ve své době to bylo logické, děti brzdily růst. Teď však řeší opačný extrém – rekordně nízkou porodnost a první pokles populace za posledních 60 let. Po dekádách politiky jednoho dítěte (1979–2015) zůstává porodnost zoufale nízká.

Celková plodnost činila v roce 2021 jen ~1,15 dítěte na ženu a odhady pro rok 2022 klesly až k 1,08. Pro srovnání: K udržení populace by bylo třeba ~2,1 dítěte. Číňanky si tedy v průměru pořizují méně než polovinu potřebných dětí, a dokonce méně než Japonky (které mají ~1,3). Nepomohlo ani uvolnění rodinné politiky (dvě děti od 2016, tři od 2021); mladé páry odkládají či úplně ruší založení rodiny kvůli kariéře, drahému bydlení a změně životních hodnot. V roce 2022 se tak narodilo jen 9,56 milionu dětí, nejméně v novodobé historii. Podle oficiálních údajů se čínská populace mezi lety 2021 a 2022 zmenšila o 850 tisíc lidí, podle neoficiálních je číslo ještě horší (demograf Yi Fuxian dlouhodobě tvrdí, že oficiální čísla o celkovém počtu obyvatel Číny jsou nadhodnocená až o 100 milionů). V roce 2023 pokles zrychlil na -2,08 milionu obyvatel a tento trend bude nadále pokračovat. Predikce jsou neúprosné.

Demografické „letadlo“ ovšem neztrácí jen výšku, ale i mládí. Čína stárne mnohem rychleji, než stačila zbohatnout. Dnes už přes 14 % obyvatel tvoří senioři nad 65 let; do roku 2050 se jejich podíl zdvojnásobí na odhadem téměř 30 %. Každý třetí Číňan bude v důchodovém věku! Ještě dramatičtější bude nárůst nejstarších.

Osob nad 80 let je nyní kolem 37 milionů, do poloviny století ale jejich počet přesáhne 130 milionů. Taková „armáda“ dlouhověkých seniorů představuje enormní zátěž pro zdravotnictví a systém sociální péče. Prodlužující se věk dožití (aktuálně ~78 let) a mizivá porodnost přinesou Číně extrémní věkovou strukturu. Průměrný věk populace by mohl ke konci století překročit 50 let.

Pro srovnání, Japonsko – synonymum stárnutí – má dnes medián věku „jen“ 49 let. Čína tak bude jednou z nejstarších společností na světě, a to ještě dříve, než plně zbohatne (její HDP na hlavu je stále jen čtvrtinové vůči japonskému). Demografické stárnutí v rozvojové zemi je bezprecedentní kombinace, kterou Peking zatím neumí efektivně řešit.

Demografické prognózy jasně ukazují na prudký pokles čínské populace. Podle OSN může Čína do konce století přijít o polovinu obyvatel – ze současných 1,4 miliardy na 633 milionů. V krajně pesimistickém scénáři by mohlo zůstat jen kolem 488 milionů obyvatel, což je třetina dnešního počtu. Takový úbytek nemá v moderních dějinách obdoby; Čína bude na konci století demograficky úplně jinou zemí.

Méně pracujících a více důchodců znamená zpomalení ekonomiky, tlak na veřejné finance a nutnost přeorientovat priority. Daňový základ se ztenčuje, důchodový systém je neudržitelný, výdaje na zdravotnictví a péči prudce rostou. Spotřeba a investice klesají – starší lidé méně spotřebovávají, méně mladých znamená menší poptávku po bytech. Čína může upadnout do dlouhodobé stagnace podobné Japonsku, jenže s ještě většími problémy. Kombinace stárnutí a vymírání může způsobit, že Čína zestárne dřív, než zbohatne, a její ekonomický vzestup se zastaví.

Dekarbonizace díky vymírání?

Co to všechno znamená pro transformaci energetiky a klima? S trochou nadsázky lze napsat, že efekt na klima je jednoznačně pozitivní – menší uhlíková stopa. Teoreticky.

Uhlíková stopa u mrtvých (černý humor) i seniorů bývá menší než u produktivních třicátníků. Starší lidé méně cestují, neutrácejí tolik za nové spotřebiče a „nenakopnou“ ekonomiku tak jako mladší generace. Studie ukazují, že domácnosti nad 65 let mají v Číně nejnižší uhlíkovou stopu ze všech věkových skupin. Teoreticky by tak stárnutí a úbytek populace mohly snížit celkovou spotřebu energie a usnadnit dosažení klimatických cílů. Čína slibuje vrchol emisí CO₂ do roku 2030 a uhlíkovou neutralitu do 2060. A paradoxně jí v tom může „pomoci“ právě demografie. Pokles populace znamená menší poptávku po nových domech, což omezí výrobu cementu a oceli (ty patří k největším zdrojům emisí CO₂ v Číně). Zmenšující se pracovní síla zpomalí průmyslovou expanzi, a tím i růst emisí. Cynik tak poznamená, že Čína splní klimatické závazky, protože se polovina jejích obyvatel „vypaří“ během 21. století.

Čtěte také:

Realita ale tak přímočará není a je fér to přiznat. Úbytek populace sám o sobě emise nesnižuje – demografický efekt totiž snadno přebijí jiné trendy. Čína dál rychle urbanizuje a zvyšuje životní úroveň: méně obyvatel neznamená méně spotřeby, pokud větší část z nich žije ve městech, v klimatizovaných bytech, má více spotřebičů a energeticky náročnější životní styl. V čínských podmínkách má městský život zpravidla vyšší uhlíkovou stopu než venkovský, takže i budoucí generace seniorů – kteří budou žít převážně ve městech – mohou spotřebovávat více energie než dnešní senioři.

K tomu připočtěme ekonomický aspekt: Stárnoucí společnost váže obrovské množství veřejných peněz. Roste náklad na zdravotnictví, sociální péči i penze, a méně zdrojů tak zbývá na modernizaci energetiky a obnovitelné zdroje. Není těžké si představit situaci, kdy stát místo investic do transformace jen „zalepuje“ demografické a sociální problémy.

Výsledek? Čína může splnit část klimatických cílů ne díky inovacím, ale díky zpomalování ekonomiky. Mrtví emise neprodukují.

S demografií souvisí i otázka životní úrovně a stability dodávek energie. V Evropě jsou výpadky elektřiny nebo přídělové systémy minulostí, v Číně to tak samozřejmé není. Na podzim 2021 došlo v několika provinciích k rozsáhlým blackoutům. Stát jednoduše vypnul proud tisícům domácností a firem, protože nebylo dost uhlí. V létě 2022 se situace opakovala jinak — extrémní sucho v S’-čchuanu omezilo výrobu vodních elektráren a vláda přešla na příděly pro průmysl. Továrny měly omezené hodiny provozu, klimatizace v kancelářích byly vypnuté, aby zbyla elektřina pro domácnosti.

Tyto situace nejsou na denním pořádku, ale odhalují odvrácenou stranu čínského energetického modelu. Když dojde na lámání chleba, stát nevysvětluje, ale nařizuje. Umí během roku postavit solární park i přehradu, ale stejně tak umí oznámit, že dnes elektřina nebude. Takový přístup by v Evropě byl politicky neobhajitelný. A i když se může zdát efektivní, jeho sociální náklady jsou vysoké — a roste i vnitřní nespokojenost.

Opravdu je to model, který bychom měli považovat za inspiraci?

7. Geopolitika: Dekarbonizace jako průmyslová strategie

Zatímco předcházející informace pro vás možná byly nové, na závěr se vrátíme k něčemu notoricky známému: čínské dominanci ve všech výrobních sektorech moderní energetiky a čím dál hrozivější závislosti Evropy.

Čína nevede v dekarbonizaci tabulku výsledků, zato exceluje v průmyslové strategii kolem zelených technologií. Během posledních dvou dekád systematicky budovala domácí výrobní kapacity a surovinové zázemí pro OZE. Dnes tak čínské firmy vyrábějí cca 80 % světových solárních panelů a 60 % větrných turbín. U baterií do elektroaut je čínská dominance ještě markantnější: Čína produkuje zhruba 75 % všech lithium-iontových bateriových článků a ovládá klíčové části dodavatelského řetězce – asi 70 % výroby katod a 85 % anod pro baterie. K tomu přidejme kontrolu nad surovinami: Čína rafinuje či zpracovává kolem 60 % lithia a 70 % kobaltu ze světové těžby a má významný podíl i u vzácných zemin, niklu, grafitu a dalších kritických surovin.

A jen tak mimochodem: Tipli byste si, kolik lidí má největší bateriová společnost CATL jen v segmentu výzkum a vývoj? 23 000! Jak říká s oblibou Jan Fousek z AKU-BATu, tolik lidí ráno vstane a jde si lámat hlavu nad tím, jak vylepšit či zefektivnit akumulační systémy.

Čtěte také:

Tato situace je výsledkem cílené státní politiky – štědré dotace, daňové úlevy, levné úvěry a omezení zahraniční konkurence umožnily čínským firmám získat náskok a zaplavit svět levnými solárními panely a bateriemi. Pro Evropu to má dvojí efekt: Na jedné straně levné čínské technologie usnadnily evropskou energetickou tranzici (např. fotovoltaika zlevnila i díky čínské nadvýrobě). Na straně druhé jednu strategickou závislost nahradila strategická závislost druhá. Evropa dnes importuje velkou část vybavení pro OZE právě z Číny.

Co kdyby se ale geopolitické vztahy zhoršily nebo Peking využil exporty jako páku? To už známe. Proto nyní EU řeší, jak závislost snížit – iniciativa Critical Raw Materials Act a další programy mají podpořit domácí těžbu lithia, recyklaci a výrobu solárních panelů či čipů. Rychlé přerušení vazeb ale není reálné. Čína má ve fotovoltaice či bateriích technologický i produkční náskok a Evropa v dohledné době stejné produkční kapacity prostě nevybuduje.

Evropské firmy navíc čelí čínské konkurenci i na globálních trzích – čínská strategie “vyrob doma, vyvez levně” zaplavuje svět elektrickými autobusy, solárními články, větrníky i bateriemi za ceny, kterým západní výrobci těžko konkurují. Pro Evropu to znamená dilema: spolupracovat s Čínou (nakupovat levné technologie pro rychlé snížení emisí), nebo se snažit bránit svůj průmysl i za cenu dražší a pomalejší zelené transformace? Na tuto otázku si zatím Evropa neumí odpovědět. Je přitom jasné, že dekarbonizační závody jsou i závody geopolitickými. Čína vsadila na to, že ovládne nové „zelené“ průmysly – a zatím se jí to daří, protože doma stále pálí uhlí.

Až příště narazíte na argumentaci Čínou, zkuste si nejdřív položit jednoduchou kontrolní otázku: O jaké Číně se vlastně mluví? O té, která instaluje stovky gigawattů větru a soláru, nebo o té, která zároveň vyrábí většinu elektřiny z uhlí a každý rok přidává další uhelné bloky? O té, která postavila největší vodní dílo světa, nebo té, která bez diskuze odstěhovala miliony lidí? Čína není pohádka o zeleném zázraku ani pohodlný klacek na evropskou debatu. Je to obří, rozporný systém, který dokáže dělat dvě věci zároveň: budovat největší zelený průmysl světa a současně udržovat energetiku na uhlí – protože to je pro něj v tuto chvíli ekonomicky a politicky výhodné.

Pokud si z toho máme odnést něco použitelného, tak to není ani adorace, ani pohrdání. Je to lekce, že i v tomto případě musíme koukat zejména na data. A teprve na jejich základě vymýšlet, co dál s energetikou a dekarbonizací.

Asi tolik k té slavné Číně.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Ale zpět k situaci půl roku po volbách. Vláda svého lídra má. Opozice nikoliv. Její oči jako již mnohokrát u nás, se obrátily k Hradu. Prezident a jeho tým vědí, že chce-li vyhrát, nesmí se nechat do této škatulky vtěsnat. O což se jeho soupeři logicky snaží. Věční roztleskávači, kterým jeden známý influencer říká „Okamurové dobra“, jim svými aktivitami zdatně pomáhají. Držme se tedy prosté skutečnosti, že parlamentní opozice nemá lídra. Každý prázdný prostor, v byznyse i politice, je časem zaplněn. Nedostatečná sebereflexe současných opozičních stran a nepochopení skutečných důvodů porážky nabízí příležitost pro nové zájemce. Není jich mnoho a čerstvých myšlenek, které nabízí, ještě míň.

Čtěte také: Jiné ČEZsko

Podcast Insider představil jednoho z nich. Jihomoravský hejtman Jan Grolich mě zaujal svojí kampaní do krajských voleb Akce hejtman. Velmi chytře a srozumitelně vedl přímý útok na hlavního konkurenta – hnutí ANO. Ovšem ne tak, jak činili jiní méně kreativní tvůrci strategií Spolu. Nebyla to žádná akce Antibabiš. Voličům naopak vysvětlil, že o Babiše vůbec nejde, protože ten v krajských volbách nekandiduje. Tudíž hlavní tahák soupeře dostal mimo hrací pole, na tribunu. Chcete-li Babiše, od toho jsou jiné volby. Dnes volíte hejtmana – zjednodušení, ale správně použité – tak zapomeňte na Babiše. Spolu se schopností Jana Grolicha účinně fungovat na sociálních sítí, přirozeným vystupováním a výraznou grafikou kampaně to vedlo k vítězství.

Umění marketingového ptydepe

Byl jsem tedy zvědavý, co nabídne zřejmě budoucí předseda lidovců ve vlivném podcastu i lidem mimo domovský kraj. Krutě řečeno slovy Humphreye Applebyho ze seriálu Jistě pane ministře – jsem prázdná nádoba na cizí myšlenky. Ani moje chorobná vášeň pro politiku mě nepřiměla rozhovor vyslechnout vkuse. Žádná konkrétní odpověď, žádná představa co dál s Českou republikou. Že ODS a opozici vůbec chybí ekonomická kompetence víme i bez hejtmana. Ovšem jak dál s českou ekonomikou jsem se nedozvěděl.

Čtěte také: Vladimír Mlynář: Prezident měl mít odvahu zastavit trestní stíhání Andreje Babiše

A tak bych mohl pokračovat. Potřebujeme jako země vizi. Jakou, ale neřekl (nechal si ji v Brně). Na vše si nová hvězda strany, která byla zvyklá být v každé vládě, najde ty správné lidi, věci jsou prý již vymyšlené a stačí to převzít a doručit voličům. Vůbec marketingového ptydepe bylo v tom rozhovoru víc než sklípků kolem Mikulova. Mluvit ten chlapec umí, ale v paměti vám z jeho hladce plynoucích řečí ale nezůstane nic.

Co vám Jan Grolich „nedoručí”

Třeba je to ten správný, ve smyslu účinný, typ facebookového politika. Umí přitáhnout na sebe pozornost, na chvíli zastavíte rolování, ale za pár vteřin pokračujete dál. Možná to dnes stačí. Obávám se, že ne. Je velký rozdíl mezi úspěšným influencerem a lídrem. Ambice Jana Grolicha správně a logicky sahají k šéfovi opozice. Nejsem si ale jistý, zda byste se nechali hodnými hochy Kupkou a Grolichem vést v nečase neznámou krajinou.

Blíží se jaro, zkusme končit pozitivně. Jan Grolich má potenciál kolem sebe shromáždit mladší a vzdělanější tým nových lidovců, kteří by mohli představovat alternativu pro moderní zemi. Znamenalo by to všem, že dokáže změnit nejen svoji stranu, ale i sám sebe. Z jeho dosavadních vystoupení plyne, že si to první uvědomuje moc dobře. Zda mu dochází i to druhé a je to schopen provést a doručit – to slovo by měl přestat používat – voličům, se teprve ukáže.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Jde tu o českou energetiku. O českou elektroenergetiku uvězněnou ve světě zcela odlišných německých, potažmo evropských představ o budoucnosti společné evropské energetiky, společného trhu s energiemi. O českou elektroenergetiku, která zaostává v investicích i nezbytné transformaci jako takové. U nás v Česku je tohle vše spojeno jednoznačně se společností ČEZ. S molochem a současně fosilií z pradávné kuponové privatizace. ČEZ vlastněný ze 70 % státem a z 30 % soukromými investory je v dnešním nastavení evropské energetiky neforemným paskvilem a současně dlouhodobým špuntem jakýchkoli potřebných změn či investic.

Bludy o tom, že stát může vše

Výhercem té situace nejsou akcionáři, vlastníci ČEZ, a dokonce ani stát v roli největšího akcionáře. Nejlepší karty do hry má paradoxně vedení společnosti bez potřeby vlastnit jakékoli akcie ČEZ. Naopak k tomu předurčená dozorčí rada, volená valnou hromadou akcionářů, se podřídila zájmům jí voleného představenstva, a pozbyla tak své kontrolní funkce ve společnosti. Dozorčí rada ČEZ, bez zástupců třiceti procent menšinových akcionářů tak ve své hlavní roli systematicky selhává. Politici se rádi ohánějí argumentem, jak jsou pro kontrolu hospodaření ČEZ menšinoví akcionáři důležití, ale fakticky jakékoli skutečné kontrole právě oni aktivně brání. Nefunguje odpovědnost za špatné obchody a současně bez rizik může docházet ke zneužití pozice státu na úkor menšinových akcionářů.

Poté co vyvedla předešlá vláda menšinovým akcionářům ČEZ a představenstvo aktivně brání zjednání nápravy, vlastně už není pochyb. Přitom ze zákona jsou a mají být pozice všech akcionářů vyrovnané a představenstvo je za to zodpovědné. Jenže to se neděje. Bohužel dodnes tu veřejnost, média i politici žijí v bludech o jakési „polostátní“ společnosti ČEZ, kde stát může vše a bez omezení. Jenže obchodní zákony této země ani EU žádný takový pojem neznají.

Čtěte také: Vladimír Mlynář: Prezident měl mít odvahu zastavit trestní stíhání Andreje Babiše

Vedení ČEZ logicky a ve vlastním zájmu vede systematicky a už dlouhé roky českou politickou scénu místo k nutné vlastní vnitřní transformaci, uvolnění rozhodovacích procesů, pevné strategii v národním zájmu, posílení energetické bezpečnosti a přípravě gigantických biliónových investic, k úskokům, jakých se dopustila i minulá vláda vůči menšinovým akcionářům formou zavedení 60% windfall daně a záměrem změny Zákona o přeměnách tzv. lex ČEZ. Současně tím ale velmi chytře zdržuje nezbytné a nyní už nevyhnutelné změny a investice. Opak by znamenal ohrožení jejich exkluzivního postavení.

Mantrou těch kroků, kterými chtěla vláda a vedení ČEZ po svém zamést s menšinovými akcionáři, se stala představa, že 70% vlastník si může ze společnosti brát téměř 100 % zisku (v době mimo energetickou krizi) a vše je v pořádku. Politici měli pocit, že to stačí skrýt za bankovní daň, kterou banky neplatily a z 90 % ji platil jen jeden subjekt tj. ČEZ. Nelze se pak divit, že i přes silný růstový trend a potenciál toto může být motivací menšinových akcionářů z ČEZ případně odejít, prodat své akcie, pokud by jim nová vláda nabídla férové a zákonné vypořádání.

Česko v koutě a péče řádného hospodáře

Na jedné straně nejde se soukromými investory mezi akcionáři ČEZ s požadovanou rentabilitou a přiměřeným rizikem investovat. Na druhé straně Česku už nezbývá čas, investice je nutné začít bezodkladně připravovat. Žádný člen představenstva nebo manažer ale na sebe jako fyzická osoba nevezme ze zákona vyplývající trestně právní a majetkovou odpovědnost za investice přesahující finanční možnosti ČEZ a dost pravděpodobně i státního rozpočtu. Jen investice do dvou bloků jaderné elektrárny Dukovany výrazně překročí tržní kapitalizaci ČEZ i potenciál zadlužení společnosti. Prostě a jednoduše, bez plného zestátnění ČEZ, které zohlední zákonnou péči řádného hospodáře ve prospěch jediného zájmu, jediného vlastníka, už nelze pokračovat.

Jenže „zbavit“ se menšinových akcionářů má svá pravidla v Zákoně o obchodních korporacích. Nejdříve musí hlavní akcionář v jakékoli akciovce vykoupit od menšinových akcionářů tolik akcií, aby získat 90+% podíl. Teprve pak může zbylé akcionáře už bez nároku se dobrovolně rozhodnout o prodeji tzv. vytěsnit, vyvlastnit, tj. akcionářům akcie „sebrat“ a zaplatit znalcem určené přiměřené finanční protiplnění. Podobně stát vyvlastňuje soukromé vlastníky u pozemků, když je potřebuje například pro stavbu dopravní infrastruktury. Tam dokonce automaticky nabízí třeba i osminásobek znalecké/tržní ceny v místě. U akciového vytěsnění zase platí, že pokud je akcionář s cenou protiplnění při vytěsnění nespokojen, může podat žalobu a požadovat doplatek kupní ceny, ale na vytěsnění se už nic nezmění.

Čtěte také: Krutá pravda o povolenkách

Vše je tedy o nastavení správné ceny dobrovolného odkupu, na kterou pak navazuje vytěsnění. Tyto ceny bývají většinou stejné, což je logické.

Podobně se vše stalo i u zestátnění největší elektroenergetiky v Evropě, tj. francouzské EdF. Stát v EdF vlastnil původně 83 %, následně při dobrovolném odkupu získal 97% podíl a nakonec zbylé akcionáře vyvlastnil za stejnou cenu 12 EUR na akcii. Cenu o 50 % vyšší než byla před odkupem. Nutno ale férově podotknout, že tržní cena 8 EUR před odkupem byla výrazně ovlivněna začátkem války na Ukrajině, technickými problémy a nefunkčností třetiny výkonu jaderných elektráren EdF a předešlým zásahem prezidenta Macrona do cenové politiky EdF při prodeji jaderné elektřiny, kdy dva poslední kroky dost výrazně poškodily hospodaření EdF.

Spravedlivé a férové vypořádání dle Zákona o obchodních korporacích, tj. vytěsnění akcionářů ČEZ a ovládnutí 100% podílu, tak může být řešení nejen pro český stát, ale i menšinové akcionáře ČEZ. Zda se akcionáři dočkají od nové vlády férového jednání, se uvidí. Zatím veškerá prohlášení vyznívají pro akcionáře ČEZ výrazně příznivěji, než jak s nimi chtěla sprostě zamést minulá vláda. Tímto procesem prošly v Česku stovky společností a dnes mají spokojeného dominantního vlastníka. Šlo o společnosti malé, střední, velké, registrované ale i z hlavního trhu burzy.

Vlastní energetický mix byl od EU jen trik

Na evropský rozměr naší energetiky jsme naivně přistoupili už vstupem do EU a dvacet let přes soustavné domácí „brblání“ jdeme tomuto konceptu vstříc. Naši politici prozatím odkývali na půdě EU vše, co jim Brusel postavil do cesty. Při vstupu do EU nám byla přislíbena volnost při volbě energetického mixu. Až nyní ale českým politikům dochází, že to byl trik. A začínají chápat, jak náročné je a bude se v nutných případech vymanit z evropské jednoty a prosadit si národní priority.

Po letech zdánlivě úspěšné celoevropské liberalizace trhu s elektřinou, vize společného evropského trhu, jsme se po dvaceti letech ocitli politizací celého sektoru, ideologickému rozhodování těch od reality nejvzdálenějších (struktury EU), v novém postavení. Vše ještě navíc urychlilo nečekaně rychlé vyhřeznutí problémů evropské energetiky kvůli válce na Ukrajině. Najednou je naše energetická bezpečnost zase ve hře a bez velkých investic se neobejdeme. Moc času na rozhodnutí a jasný postoj Česka už ale nezbývá. Česko je v koutě. Zakládání smutných SPV jako EDU II, jen stínující skutečné potřeby při biliónových investicích, nic neřeší. Jde o dočasné řešení, které vyprodukovali neodvážní politici jako alibi. Pokud nechceme, aby se Česko stalo bludištěm s nespočtem účelových a slepých odboček – účelových SPV pro každý projekt, potřebujeme transformaci, rozdělení ČEZ.

Proč to nevychází?

Další překážkou pro dnešní nastavení ČEZ se soukromými investory jsou i nízké ceny elektřiny, nestabilita a geopolitická rizika, která Česko není schopno ovlivnit. Svět evropské elektroenergetiky se ocitl v situaci, kdy investiční prokrastinace trvající téměř tři desetiletí vytvořila těžko zacelitelnou „mezeru“ mezi už nezbytnou potřebou finančně nesmírně náročných a pro energetiku i typicky rizikových investic, a současně představami spotřebitelů ohledně cen elektřiny.

Čtěte také: Cena za zrušení koncesionářských poplatků

Právě oni nyní mluví o vysokých cenách elektřiny, které je poškozují, ale ty jsou opačně z pohledu nových a už nezbytných investic nízké. Spotřebitelé elektřiny včetně průmyslu si zvykli na distorzi trhu z minulé dekády, která se na skoro deset let „omylem“ stala energetickou nirvánou a nesmyslně nízkými cenami energií a vytvořila dojem trvalého míru a cen jako v ráji. Nikoho v té době nezajímalo, že se zastavili veškeré investice a evropská energetika spadla do vlastní politikou vykopané jámy, ze které se bude hrabat celá desetiletí.

Nikdo si neuvědomil, že bez investic do výrobních zdrojů a možnosti Evropy těžit vlastní energetické suroviny je Evropa na zcela jiné trajektorii než USA nebo Asie. Je potřeba si přiznat, že Evropa, na konci minulé dekády „opilá“ úspěchem nízkých cen energií a z toho vypěstovaného návyku, doplněného šokem z války na Ukrajině a energetickou krizí, se stále nedokáže vzpamatovat. Problém je o to větší, že nutnou a správně předpokládanou transformaci evropské elektroenergetiky na konci investičního cyklu (započatého v minulém století) ovládl nikoli finanční pragmatismus, ale politická ideologie a chyby samotné transformace.

Ideologická likvidace zdrojů v cestě za transformací

Energetika a s tím související ochrana klimatu se staly rozhodující agendou celé EU. Trh EU ETS s emisemi CO2 jedním s klíčových příjmů rozpočtu Evropské komise. Evropa při formování nutné transformace své energetiky sice správně vyšla z velmi bídných výhledů těžby vlastních energetických surovin na svém území, ale naivně, zbytečně a předčasně své dobré záměry ideologicky zlikvidovala nesmyslným tlakem ve stylu můžeme poručit „dešti a větru“. Němci si vše uvědomovali, jenže v minulé dekádě vsadili všechny karty na Rusko, ruský plyn a tato strategie selhala na plné čáře.

Varováním nebyl ani vývoj na Ukrajině v roce 2014, a tak dopad války, která přišla v roce 2022 Evropu v energetice vyděsil a změnil k nepoznání. Z Evropy se levný ruský plyn vytratil jako mávnutím proutku a ten odebíraný dnes je dvakrát až třikrát dražší. Dováží se z USA a jiných vzdálených destinací a je hlavní příčinou energeticky „rozbité“ evropské energetiky.

Nyní všichni svůj hněv obrací proti EU ETS a drahé povolence CO2, ale nikdo si neuvědomuje, že problém je jinde. EU ETS je jen nástroj nutné transformace, který měl umožnit nedaňově (EU nesmí vybírat daně) vybrat prostředky a ty následně alokovat do vhodných investic v energetice a v průmyslu. Chyba je v pomalém, neefektivním přerozdělování těchto peněz, nedostatečné průhlednosti tohoto systému nikoli v povolence samotné. Ochrana klimatu v této věci byla od začátku jen marketing, nikoli primární cíl.

Čtěte také: Modlení za dobré počasí: klíčová kompetence evropské energetiky

Zásadní ránu zasadil Evropě, respektive Německu rychlý konec levného ruského plynu, který je nahrazen LNG z USA a plynem z jiných vzdálených destinací, a jak už jsem psal je dvakrát či třikrát dražší než byl před rokem 2020.

Kolik to bude stát?

Fundament a význam energetiky roste a poroste a s tím i ČEZ. Po letech pozice silného exportéra elektřiny se jako Česko dostaneme do pozice možného dovozce. Česko rokem 2026 zavře výkon uhelek přesahujících 2000 MW a ztratí ještě loni deklarovaný export okolo 7 TWh elektřiny.

Důsledek této změny může přinést nárůst spreadu mezi silovou cenou elektřiny (baseload) v Německu a Česku. Ta je nyní na úrovni 8 EUR/MWh v náš neprospěch. Pokud se budou v dalších letech odstavovat další uhelné zdroje bez náhrady, může se situace vyhrotit i výrazněji. V novém rozložení sil se oslabené Česko může ocitnout blíže Polsku, kde se dnes obchoduje elektřina až o 17 EUR/MWh výše než v Německu (o 20 % dráže).

Akcionáři ČEZ se nedobrovolně ocitli jako rukojmí vzniklé situace, která se v evropské energetice vyvrbila. Stát pro nezbytné investice potřebuje 100 % vliv v ČEZ, a to co nejdříve. Investice jsou už nezbytné a ČEZ se soukromými akcionáři z důvodů výše popsaných do nové výroby až na výjimky investovat nebude.

Jakou roli hraje distribuce?

Čísla jasně ukazují, kde se nacházíme. V letech 2018, 2019 a 2020 se EBITDA (provozní zisk plus odpisy a úroky) ČEZ pohybovala na úrovni 50, 60 respektive 65 mld. Kč. Výroba elektřiny včetně těžby tvořila 60 %, distribuce s prodejem elektřiny 40 % EBITDA. V roce 2024 a 2025 (odhad) se ČEZ ocitnul úplně jiné pozici. EBITDA se pohybuje blízko 140 mld. Kč. Vzrostla jak cena elektřiny, jejíž funkcí je EBITDA z výroby, tak i EBITDA distribuce, prodeje a ESCO aktivit. Podíl prvního segmentu na EBITDA vyskočil o 185 % a druhý distribuce o 70 %.

I s poklesem průměrných prodejních cen elektřiny pro rok 2026 a 2027 se dá počítat s tím, že EBITDA ČEZ se ustálí mezi 110 až 120 mld. Kč. Více než dvě třetiny EBITDA bude v ČEZ v následujících letech generovat výroba elektřiny ve stávajících jaderných elektrárnách a v regulované distribuci a podíl regulované distribuce na celkové EBITDA dál poroste. Při ocenění distribuce jako regulovaného byznysu se počítá s poměrem EV/EBITDA 10 až 12 a výroby elektřiny (životnost stávajících jaderných zdrojů minimálně dvacet a čtyřicet let) na úrovni EV/EBITDA 6 až 8. Při čistém dluhu ČEZ okolo 200 mld. Kč se akcie ČEZ dají ocenit bez problémů ocenit v rozmezí 1300 až 1700 Kč.

Čtěte také: Stát výrazně přidá úředníkům, EU chce transparentní odměňování. Jak se zachovají firmy?

Nikdo by neměl pochybovat o tom, že pokud dojde k pro akcionáře nedobrovolnému vyvlastnění jejich majetku v akciích ČEZ, jsou oprávněni požadovat maximum možného. Tedy celkem 250 až 275 mld. Kč za jejich 30 % akcií. Už slyším, jak média a odpůrci křičí, že na to stát ani ČEZ nemá. Jenže opak je pravdou. Má a celou situaci to řeší.

ČEZ může ze svých aktiv prodat na trhu zcela bezrizikově 49 % (klidně i vyšší) podíl na regulovaných aktivem (distribuce), která jsou pro jistý druh investorů mimořádně atraktivní (stabilní). Současně stát ani ČEZ nepřijdou o vliv, který je u distribuce ještě zabetonován rolí ERÚ. ČEZ v posledních letech ovládnul v ČEZ jak distribuci elektřiny, tak i plynu a EBITDA těchto aktiv ve spojení s ESCO aktivitami se zcela jistě brzy usídlí mezi 40 až 50 miliardami korun ročně. To by samo o sobě mělo ČEZu vynést z prodeje výše uvedeného podílu vlastní distribuce hotovost v hodnotě 200 až 250 miliard korun a ta se dá využít na nákup 30 % vlastních akcií.

Je tu prostě možno udělat obchod, na kterém nikdo nemůže prodělat. Vyhraje česká energetika a její lépe řízená budoucnost včetně většího důrazu na národní bezpečnost v této oblasti. Stát bude mít 100 % podíl v ČEZ, pro další desetiletí zdroj financování investic, a bez omezení strategickou pozici v oblasti energetiky.

Autor je investor a minoritní akcionář ČEZ

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Proč si to myslím, jsem (v rámci TV pořadu) snad také stručně vysvětlil, nicméně ve světě sociálních sítí a clickbaitových sestřihů se v reakci místo věcné diskuse rozjel ohňostroj emocí. A to až tolik, že prezidentův mluvčí považoval za nutné oznámit, že prezident Petr Pavel o abolici nikdy neuvažoval. Moje argumenty se tedy týkají něčeho, co se teď nestane. Nepůjde tudíž ani o seriózní právnický rozbor, je to jen něco jako intelektuální politické cvičení člověka, který je jinak principiálním a trvalým nevoličem Andreje Babiše.

Snad všichni se shodneme, že kauza Čapí hnízdo zásadně ovlivňuje tuzemskou politiku už po více než deset let. Pro Babišovy odpůrce představuje ústřední bod antibabišismu a podstatný argument, proč by Babiš měl být (jako ten, kdo porušil zákon) z politiky odstraněn. Pro Babišovy stoupence je kauza naopak důkazem, jak se „polistopadový kartel“ setrvale snaží z prkotiny (u dotací trošku podvádí přece skoro každý) vyrobit záminku na vyřazení Babiše z politiky.

Čtěte také: Cena za zrušení koncesionářských poplatků

Nové argumenty a fakta už dávno ani na jedné straně nezaznívají. Z Čapího hnízda se stalo něco jako symbol neproduktivnosti dnešní české politiky: o co víc se oba tábory emocionálně rozhořčují a utvrzují ve svém pohoršení, o to méně jsou tématem tuzemské politiky věci skutečně podstatné pro fungování našeho státu.

Nemravné, ale ne protizákonné

Patřím k těm, kdo sice roli Andreje Babiše u dotačního podvodu v rámci Čapího hnízda považují za ukázkový příklad dotačně nemravného jednání, současně ale už dlouho nevěřím, že toto téma může současného premiéra jakkoliv voličsky poškodit. Ostatně od vypuknutí aféry už prošel úspěšně několika volbami. Je prostě evidentní, že většině české společnosti Čapí hnízdo nevadí. A i ti kterým vadí, pokud si přečetli celý osvobozující rozsudek soudce Jana Šotta, který už dvakrát v prvoinstančním rozhodování Babiše zprostil viny, budou muset uznat, že jeho jednání zřejmě nebylo jednoznačně protizákonné. Bylo vyčůrané, účelové, neslušné, možná i za hranou zákona, ale nikoliv nezpochybnitelně v rozporu se zákonem.

Snad se také většinově shodneme, že stav, kdy je šéf opozice a nyní premiér země dlouhá léta trestně stíhán a neúspěšně souzen, není normální a nesmí se stát přijatelnou normou české politiky. Znají to v Izraeli a platí to i pro Českou republiku. Je to situace, která ať probíhá jakkoliv a má jakýkoliv výsledek, nakonec vždy vážně oslabuje důvěru v justiční systém, respektive v celý politický systém země. Kdo pochybuje ať si vzpomene, jak moc destruktivní byla pro justici i celou tuzemskou politiku kauza někdejšího vicepremiéra Jiřího Čunka. Proto tvrdím, že považovat stíhání premiéra za něco přirozeného může snad jen ten, kdo bere politiku jako fatální boj Dobra a Zla. Takoví lidé ale lepší kvalitě demokracie nepřispívají nikdy.

Nástroj na neřešitelné situace

Za mimořádnou situaci, která vyžaduje řešení, by proto Čapí hnízdo měl považovat i prezident republiky, jehož ústavní odpovědností je hájit obecný, respektive vyšší zájem státu. U Petra Pavla, který ve jménu vyššího zájmu šel v případě nejmenování Filipa Turka dokonce na hranu ústavního pořádku, to pak platí dvojnásob. Prezident republiky je navíc jediným, kdo má možnost a také ústavní nástroj, jak do kauzy Čapí hnízdo legálně zasáhnout.

Čtěte také: Jan Kofroň: Proč by pád režimu v Íránu překvapil

Právo zastavit trestní stíhání, respektive celý koncept abolice ostatně není v ústavě jen jako samoúčelný relikt panovnické tradice: je to zcela mimořádný nástroj, kterým hlava státu může řešit jinak neřešitelné situace. A když už se Petr Pavel rozhodl Andreje Babiš po volbách premiérem jmenovat, bylo by správné udělat i druhý krok: a vyřešit premiérovu neřešitelnou situaci.

Nejčastější a nejlogičtější námitkou proti je argument, že zastavením trestního stíhání Andreje Babiše by prezident posvětil nerovnost před zákonem. Respektive potvrdil, že k beztrestnosti v Česku stačí získat dostatečný počet hlasů v parlamentních volbách. Nemalá část společnosti by to tak jistě vnímala a prezident by na to s jistotou krátkodobě také politicky doplatil. Státník se takovým situacím ale má umět postavit. Až by opadla první vlna emocí, věcně by pro to měl i dost argumentů. Už dva prvoinstanční soudy Babiše osvobodily, takže jeho jednání asi nelze jednoznačně označit za prokazatelný zločin. Abolice za Čapí hnízdo prostě není totéž jako abolice pro někoho, kdo zcela prokazatelně zavraždil manželku.

Čtěte také: Krutá pravda o povolenkách

A nakonec možná to nejpodstatnější: konec kauzy Čapí hnízdo by s nemalou pravděpodobností otevřel cestu k pozvolnému odblokování dlouhodobě patového stavu zdejší politiky a jejímu fatálnímu rozdělení určenému vztahem k Andreji Babišovi. Vstup prezidenta do věci by pomohl otevřít cestu k debatě o vládních koalicích na základě programů, a nikoliv především na základě odporu k jednomu člověku. Mohl to být významný krok abychom už konečně přestali mluvit o Česku A a Česku B.

Jinak řečeno: pokud by se s možností abolice chytře hrálo už při sestavování vlády, byla tu reálná šance na jinou vládní sestavu, a mohli jsme si ušetřit i Tomia Okamuru v čele Sněmovny. Mohla to být prostě rána rozstřelující nehybný kulečník české politiky. Za mě by to byla přijatelná cena za výsledek.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Když v červnu 2025 USA provedly menší počet zacílených úderů, šlo ještě mluvit o tom, že se jedná o velmi omezenou a spíše demonstrativní akci. Tuto sobotu zahájená akce již však těžko snese tuto nálepku. I proto, že Donald Trump opakovaně řekl, že by se obyvatelé Íránu měli stávajícího režimu zbavit. To samozřejmě neznamená, že svržení režimu je snad očekávaným vyústěním operace, ale jasně to naznačuje, že cíle USA nejsou již jen demonstrativní.

Oč jde?

Napjaté vztahy mezi USA a Íránem se datují od islámské revoluce a následného zajetí amerických diplomatů. Z pohledu iránského režimu jsou pak USA dlouhodobě označovány za velkého satana (tím malým je Izrael). V posledním čtvrtstoletí je pak hlavním předmětem sporu íránský jaderný program a samozřejmě i program vývoje balistických raket, jakož i iránské vlivové působení v celém regionu skrze spřátelené skupiny (Hutiové v Jemenu, Hizballáh v Libanonu apod.). V neposlední řadě do hry vstupuje i Izrael, který je na jednu stranu silně navázán na USA, na stranu druhou považuje (poměrně oprávněně) Írán za hlavní bezpečnostní hrozbu (íránský teokratický režim Izrael neuznává a periodicky mu hrozí zničením).

USA by rády jaderný a balistický program Iránu ukončily. Stejně tak by rády umenšily iránský vliv celé oblasti. Z pohledu Izraele zůstal Irán jediným vážným protivníkem. Případný kolaps Iránu, či jeho režimu, by samozřejmě výrazně posílil pozici Izraele. Dodejme však, že vztahy Iránu jsou napjaté i s řadou arabských států v Perském zálivu.

Čtěte také: Modlení za dobré počasí: klíčová kompetence evropské energetiky

Jenže dosáhnout výrazné změny íránské bezpečnostní a zahraniční politiky je poměrně obtížné. Irán je jednak poměrně velký (1,6 milionu km²) stát s velkou populací (přes 90 milionů), jednak v jeho čele stojí režim, který je dlouhodobě uvyklý značné mezinárodní izolaci. Neměli bychom také přehlížet, že íránský režim (potažmo nemalá část Íránců) nebude a nemůže mít velkou důvěru v USA. Irán je dlouhodobě pod poměrně rozsáhlými sankcemi, jeho generálové ale i vědci se v minulosti stali terči útoků Spojených států a Izraele a i poslední kolo leteckých úderů přichází v okamžiku, kdy Írán signalizoval (těžko říci, jak upřímně) ochotu k ústupkům. Řada amerických spojenců v regionu navíc podporovala Irák během krvavé iránsko-irácké války v osmdesátých letech.

Zkrátka, Irán nežije v jednoduchém regionu a je celkem pochopitelné, že se bude snažit mít – řečeno slovy D. Trumpa – silné karty v rukou. Těmito kartami jsou právě jak jaderný program (a potenciálně i jaderné zbraně), tak i program balistických raket.

Americký útok na Írán z června 2025 byl Trumpem obhajován právě jako krok, který na dlouhou dobu zastaví íránský jaderný program. Jenže přestože škody iránskému jadernému programu (ale i PVO) nebyly malé, současná akce USA a Izraele jasně ukazuje, že šlo o velmi relativní úspěch.

Bombardování, ale co dál?

Američané a Izraelci zahájili v sobotu sérii náletů. Jen izraelské letectvo provedlo údajně 500 leteckých útoků. Prozatím USA a Izrael neztratili jediné své letadlo. Je tedy zjevné, že protivzdušná obrana Iránu je notně prořídlá a pokud přežívá, pak spíše na úrovni PVO krátkého dosahu, nikoli jako integrovaný systém pokrývající většinu teritoria včetně vyšších letových výšek. V tomto smyslu se zahájení operace podařilo.

Zároveň se podařilo zlikvidovat desítky předních pohlavárů teheránského režimu (kromě jiného byl zabit i ajatolláh Chameneí, ministr obrany, i řada generálů). Irán téměř okamžitě vyslal stovky raket a dronů proti různým cílům v regionu. Primární pozornost soustředil na americké základny v oblasti a Izrael, ale jeho drony zasáhly třeba i civilní budovy ve Spojených arabských emirátech.

Čtěte také: Cena za zrušení koncesionářských poplatků

Americké a izraelské nálety, pokud budou pokračovat několik dalších týdnů, budou schopny zlikvidovat či těžce poškodit stacionární cíle (letiště, radary, přístavy), případně neukrytou vojenskou techniku (lodě, přesouvající se těžkou techniku apod.). Pravděpodobně budou schopny poškodit i část cílů ukrytých v podzemí. Jenže zároveň je Irán, jak jsme řekli, velkou zemí, kde lze cíle rozptýlit a skrýt. Nelze tedy očekávat, že by iránská armáda rychle přišla o všechnu svou techniku.

Co je možná podstatnější, USA dávají poměrně jasně najevo, že se nechtějí angažovat v pozemní invazi. To je na jednu stranu pochopitelné, na druhou stranu to ale celkem výrazně omezuje páku, kterou USA mají na teheránský režim. Režim ajatolláhů totiž nestojí na PVO, lodích, nebo tancích. Primárně stojí na revolučních gardách, milici Basídž apod. Kontrola populace tedy stojí na lehkých policejních či vojenských silách, které se dokáží poměrně snadno ukrýt ve velkých městech. Snaha o jejich oslabení povede k velkému množství civilních ztrát. Bez pokusu o jejich oslabení ale režimu zůstane hlavní nástroj k udržení u moci. Tedy minimálně pokud se uvnitř ozbrojených sil Íránu nenajde někdo, kdo by se proti režimu postavil.

Jen bombardování skoro nikdy nestačí

Mnozí namítnou, že nynější útoky budou mít intenzitu takovou, že íránský režim musí zkolabovat. Zcela to samozřejmě vyloučit nejde, je ale dobré uvést pár historických příkladů, které ukazují, že strategické bombardování se poměrně často míjí kýženým účinkem.

Na konci druhé světové války měli spojenci téměř absolutní leteckou nadvládu ve vzduchu. Byli schopni Německu způsobovat velké ztráty a těžce poškodit průmysl i infrastrukturu. Jenže stejně bylo potřeba porazit německá vojska v poli. V době vietnamské války USA poměrně intenzivně bombardovaly severní Vietnam. Ačkoliv opět dokázali způsobit vietnamským komunistům nemalé ztráty, Severo-Vietnamci se svého cíle – totiž porážky a anexe jižního Vietnamu – nevzdali, a nakonec jej i úspěšně dokončili.

Či z ještě nedávnějšího soudku. Američané a spojenci poměrně intenzivně bombardovali území Islámského státu. Ten leteckým úderům dokázal čelit jen rozptýlením sil a jejich maskováním, či promícháním s civilní populací. Přesto i zde Islámský stát letecká kampaň sama o sobě nezničila – k tomu bylo třeba pozemní operace.

Čtěte také: Krutá pravda o povolenkách

Aby to nevypadalo, čas od času pouze letecké údery stačí. Třeba v roce 1999 srbský prezident (autokrat) Miloševič po 78 dnech bombardování couvl a de facto akceptoval ztrátu Kosova. Následně byl z prezidentského úřadu vypuzen a skončil v Haagu před válečným tribunálem. Podtrhněme však ještě jednou oněch 78 dní.

Je samozřejmě dobré dodat, že Irán nemá takovou podporu Číny a Ruska (tehdy Sovětského svazu) jako Severní Vietnam. Irán také není nacistickým Německem (ne v organizační či vojenské oblasti). Iránský režim navíc v ekonomické rovině (i vlivem sankcí) vrávorá a i kvůli tomu se nespokojenost s režimem čas od času přelije do ulic, na což režim reaguje nevybíravou represí. Četné etnické menšiny jistě mohou případného oslabení režimu zkusit využít.

Jenže v tento okamžik nejde ani říci, že by proti režimu stála nějaká vojensky významnější opozice (tak jako v Kosovu stála proti srbským silám UCK). Mimochodem, v tomto kontextu se zdá, že údery na Írán přicházejí příliš pozdě – totiž v okamžiku, kdy se režimu podařilo stabilizovat situaci po mohutných protestech zejména mladších lidí na začátku roku.

To samozřejmě neznamená, že Irán může komfortně vyčekat několik týdnů leteckých úderů. Kdyby nic jiného, íránská ekonomika dále utrpí, což legitimitu režimu neposílí a delší konflikt by vskutku mohl dát příležitost opozičním silám. Zároveň režim tuší, že dokud nebude na spadnutí pozemní invaze, či pokud se uvnitř bezpečnostního aparátu někdo nepřidá k opozici, šance na kolaps režimu jsou spíše malé.

Na místo závěru

Z pohledu Iránu, ale i USA, dává smysl pokusit se najít dohodu. Otázkou je, kam až budou představitelé Íránu ochotni zajít, respektive jak moc budou USA tlačit na to, aby případná dohoda přesahovala předchozí jadernou dohodu (kterou proti doporučení expertů opustil D. Trump v r. 2018). Ostatně Trump nyní dává najevo, že je k jednání ochoten a na výše zmiňovaný cíl změny režimu může zítra klidně zapomenout.

Z pohledu Izraele je situace komplikovanější. Izrael potřebuje podporu USA. To i proto, že pro izraelské letectvo není lehké udržet intenzitu leteckých úderů po několik týdnů. A zatímco pro USA Irán přímou bezpečnostní hrozbu nepředstavuje, z pohledu Izraele jde o hrozbu zásadní. V Jeruzalémě si teď jistě mnozí říkají, že lepší příležitost k oslabení Iránu se jen tak naskytnout nemusí.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

V úterý 17. února 2026 v 17:45 zasvítila na denním trhu v dánské obchodní zóně DK2 nejvyšší cena od roku 2010 a já jsem přesvědčen, že v tom měl prsty právě nějaký fanda do oblíbené německé značky sportovních automobilů. Jak jinak si vysvětlit, že po zaokrouhlení činila přesně 911 eur/MWh?

Bezprecedentní je na tom však něco jiného. V době, kdy přeshraniční toky a evropskou cenotvorbu ovládá algoritmus na základě principu všeobecného blaha, je skoro nemyslitelné, aby jedna obchodní zóna vygenerovala čtvrthodinovou „raketu“ a žádná ze sousedních se k této raketě ve stejné čtvrthodině ani nepřiblížila. Posuďte sami: švédská SE4 138 eur/MWh, německá DE-LU 121 eur/MWh, a dokonce „sesterská“ dánská DK1 120 eur/MWh. Lepší sousedy si DK2 nemohlo přát!

Co se stalo? Podle Montel Analytics se v day ahead výhledu sešly čtyři energetické jobovky:

1) Předpověď počasí avizovala, že zrovna jak na potvoru ve večerní špičce dojde vítr.

2) Model fyzikálních toků v síti poukázal na to, že transformátor Bjæverskov se souběžně dostane kapacitně na hranu. Tím vznikne úzké hrdlo na ostrově Sjælland (to je ten „kodaňský“), které v tu nejméně vhodnou dobu přiškrtí vnitrostátní i přeshraniční toky.

3) Jako by to nestačilo, už 11. února zdechnul podmořský kabel mezi Švédskem a Polskem. Pokud vám připadá, že to na první pohled s Dánskem nesouvisí, doporučuji projet se Humpolcem při úplné uzavírce přilehlého úseku dálnice D1…

4) A jako by ani to nestačilo, další podmořský kabel mezi Švédskem a Německem byl už nějaký pátek v plánované údržbě.

Čtěte také: Cena za zrušení koncesionářských poplatků

Výsledkem toho všeho byly tak podivné toky v celém regionu, že vyšponovaly DK2 až na již zmíněných 911 eur/MWh. Nikdo mi však nevymluví, že provozovatel dieselu či pozastavené továrny, který poslal na trh marginální nabídku, byl vášnivým milovníkem Porsche…

Namítnete-li, že ta jedna čtvrthodina nikoho nezruinovala a reprezentuje spíš statistickou zajímavost, nebudu se s vámi přít. Takový výrobce inzulínu Novo Nordisk v Kalundborgu s kontinuálním odběrem skoro 100 MW však mohl zaplatit za tu hitovou čtvrthodinu v přepočtu asi o půl milionu korun víc než obvykle. Tedy pokud byl komplet na spotu (diabetici doufají, že nebyl).

Dlouhodobější průměry nicméně prozrazují, že meteorologická zima nabídla z pohledu spotových cen a přeshraničních toků mnohem silnější příběhy. A právě jim bych se chtěl v tomto textu pověnovat.

Na úvod musím klausovsky zvednout obočí nad tím, jak se situace vyvíjela v čase. Prosinec jako by patřil do úplně jiné zimy! Skandinávie nejlevnější, Estonsko mírně pod úrovní Pyrenejského poloostrova, Balkán a Itálie nejdražší. Absolutní výše cen velmi nízko – celkový průměr 92,18 eur/MWh. Teploty mírné.

Naproti tomu leden a větší část února 2026 přinesly úplně jiný obrázek: Pyrenejský poloostrov suverénně nejlevnější, Skandinávie včetně severních zón neobvykle drahá (v čele s Finskem, které se ocitlo na úrovni Balkánu) a Pobaltí suverénně nejdražší. Absolutní výše cen velmi vysoko – 116,38 eur/MWh, tj. nárůst o více než čtvrtinu. Mrazy na několika místech atakovaly teplotu tuhnutí ruské vodky.

Jediným společným fenoménem obou částí zimy bylo, že v Německu krásně foukalo a větrníky rotovaly jako ručičky na hodinách při konzultačních hodinách… Začneme tedy právě u našich západních sousedů.

Vzpomínáte na minulou topnou sezonu s dnes již legendární Dunkelflaute v 50. týdnu?

Tak oproti němu je ta aktuální doslova „eine Traumheizperiode“, a to navzdory extrémně nízkým teplotám. Až na krátkou a nepříliš významnou epizodu na začátku prosince foukalo v podstatě pořád, a to drželo ceny až nezvykle nízko.

Od začátku roku 2026 pak dokonce v Německu fičelo tak, země po dvou letech poznala, jaké je to být čistým exportérem elektřiny… Ceny pak navzdory nebývalým mrazům stouply jen velmi mírně.

Pokud už však rozmotáváte drátek na klimaticky neutrálním šampusu, zase ho v klidu utáhněte. Německo od listopadu spaluje na elektřinu rekordní množství plynu. Naprosto bezprecedentní byl v tomto ohledu leden, kdy německé plynovky vyrobily téměř 10 000 GWh. Únor zatím vychází čistou aproximací na bezmála 9 000 GWh.

Těžko se tomu věří, ale německý podíl fosilních zdrojů (uhlí + plyn) na pokrytí zatížení dosáhl v této zimě až dvou třetin! Dost tristní číslo po všech těch proinvestovaných stovkách miliard, že? Při této příležitosti si neodpustím jeden smutný energetický vtip: Víte, co je ještě dražší než výstavba jádra? Předčasný konec jádra.

A teď si narovinu přiznejme, jak moc promluvilo do německé zimní energetiky počasí: zcela zásadně a naštěstí z obou stran. Na jednu stranu občas zavládly až dvouciferné mrazy a třeba Berlín prožil nejstudenější leden za posledních 16 let. Na druhou stranu si vítr udržel skvělou kondici z podzimu. Kdyby se tak nestalo, německá infekce by byla na týdenním pořádku a spotové ceny by možná atakovaly i magickou hranici 1 000 eur.

Čtěte také: Krutá pravda o povolenkách

Obraťme však list.

Tu dosud nejpozoruhodnější událost aktuální zimy začnu u něčeho, co bylo na první pohled asi tak zásadní jako zpráva o tom, že na olympiádě v Miláně sportovcům už po třech dnech došly kondomy. Vloni v listopadu spustili Švédové a Finové nový interkonektor s kapacitou 900 MW ve směru z Finska do Švédska a 800 MW opačně.

Přínosy měly být oboustranné – více stability do Finska a více levné elektřiny z finských větrníků na sever Švédska, kde se chystá výroba zelené oceli a další energeticky náročný rozvoj. Nápad jistě dobrý. Výsledky zatím nejsou moc dobré.

V únoru kvůli Auroře zažila Skandinávie něco dosud nevídaného: suverénně nejvyšší ceny v celé Evropě. „Tři sta z místa“ okusily dokonce i severní zóny Švédska a Norska, kde spotřebitelé dosud vůbec netušili, že se za elektřinu platí, protože byla skoro zadarmo.

Rozčílená švédská ministryně energetiky Ebba Buschová už vytáčela číslo Friedricha Merze, když v tom si všimla, že cenová infekce tentokrát vůbec nepřichází z Německa (tam teď totiž opravdu skoro pořád fouká). Odkud tedy? Ano, právě ze země, s níž Švédové pár měsíců nazpátek slavně uvedli do provozu Auroru!

Až do této chvíle znal sever Evropy pouze baltskou cenovou infekci, kterou občas chytilo Finsko, ale dál už nikdo. Teď se ale dostala na hranu i finská energetika, a proto nabídly některé špičky na spotové mapě Evropy vskutku bizarní obrázek: všude dobře, ve Skandinávii nejhůř!

Co tak hrozného se ve Finsku stalo? Nic moc, prostě jenom mrzlo a finská energetika na to kupodivu nebyla tak docela připravená. Při nejtřeskutějších mrazech dokonce fyzicky zamrzly větrníky a v několika okamžicích dodávaly záporný výkon! Vlastní spotřeba na hydrauliku, pohyb gondoly či odmrazování sice bývá za normálních okolností zanedbatelná, když se však vrtule nemohou ani hnout, klidně může být výsledkem veškerého snažení větrné energetiky i minus 14 MW jako na konci ledna.

Pak už jenom stačilo, aby Balt tonul v typickém deficitu a Aurorou a staršími linkami proudilo ze Švédska do Finska kontinuálně kolem 3 000 MW, a dosud neznámá finská infekce byla na světě.

To samozřejmě nic nemění na tom, že suverénně nejvyšší spotové ceny v aktuální zimě vládnou na Baltu a že Skandinávie i nadále patří k těm levnějším zemím v Evropě. Už však rozhodně není nejlevnější, a to z toho důvodu, že ji nově ohrožují cenové infekce ze strany, z níž je fakt nečekala.

V nadcházejících letech se přitom má stavět ještě Aurora 2 (1 000 MW obousměrně) a k tomu ještě na jihu dosloužilý Fenno-Skan 1 (400 MW obousměrně) má nahradit ​​Fenno-Skan 3 (800 MW obousměrně), takže přeshraniční kapacita naroste až na cca 4 500 MW… Otázka však zní, zda se tyto projekty vůbec uskuteční, pokud si Finsko a Balt nebudou plnit své domácí úkoly.

Můžete samozřejmě namítnout, že Evropa má za sebou mimořádně studenou zimu a že se to na cenách muselo projevit. Může být. Na druhou stranu si dovolím namítnout: Jsi-li Finsko nebo Pobaltí, nedimenzuj si energetiku jako stát ve Středomoří…

Takhle by se samozřejmě dalo ještě dlouho pokračovat, ale za prvé si nejsem jist tím, do jaké míry sdílíte mé nadšení pro energetické statistiky, a za druhé mám podezření, že v týdnu trávíte čas i jinými činnostmi než čtením mých článků. Proto už vynechám popis dalších cenových infekcí či krátkodobých cenových epizod na Balkáně či v Polsku a přistoupím rovnou k formulaci závěrů.

Čtěte také: Stát výrazně přidá úředníkům, EU chce transparentní odměňování. Jak se zachovají firmy?

Pokud jste si dělali čárku po každé, když jsem v textu zmínil nějaký meteorologický aspekt, vypadá nyní váš papír na poznámky zhruba jako typické páteční skóre notorického pivaře. Jistě, energetika je všude na světě od počátku věků závislá na počasí. V moderních dějinách to však přinejmenším v Evropě dosud nebyl ten nejdůležitější aspekt. Teď ale přesně k tomu směřujeme. Tím nejpodstatnějším už nebude situace na trhu s plynem či stav zdrojové základny a vedení, nýbrž otázky, zda napršelo, nafoukalo či nasvítilo. Eventuálně zda a jak moc zamrzlo.

Vzpomeňme si při této příležitosti na to, že podstatná část Evropy mnoho let spoléhala na dodávky zemního plynu a ropy z Ruska a kam to vedlo. Ano, připouštím, že když závislost na Putinovi vyměníme za závislost na počasí, bude to nepochybně pokrok. Zatímco Putin nás podrazí zcela jistě, počasí jen za předpokladu, že si nevezmeme deštník. Kladu si však otázku, zda je rozumné vydat se právě touto cestou v geopoliticky čím dál složitější době. Fakt má být klíčovou kompetencí jednoho z nejdůležitějších oborů modlení za dobré počasí? Nešlo by energetiku přeci jenom rozvíjet i jinak? Diskutujme!

P.S.: Pokud jste dočetli až sem, mám pro vás slíbenou odměnu. Porsche 911 se narodilo v roce 1963 a původně se mělo jmenovat Porsche 901 podle interního číslování projektů. Jenomže proti tomu se postavil francouzský Peugeot s tím, že měl ochrannou známku na tříciferná označení s nulou uprostřed (například 205 atd.). Trochu prekérka, protože němečtí montéři už měli vyrobené kovové číslice 9, 0 a 1 na zadní kapotu. Co s tím? Tak holt nulu nahradili druhou jedničkou a bylo hotovo. Nouzové řešení tak založilo na legendu a jeden z nejsilnějších symbolů značky. A o 63 let později platili Dánové o 10 eur více za MWh ve večerní špičce. No není ten svět nádherný?

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Rovnou na začátku proto vyjasním, že moje pozice je v tomto sporu někde uprostřed. Koncesionářské poplatky chci zachovat, ale nikoliv proto, že bych považoval jejich nezvyšování za ohrožení demokracie. Jednak tento argument považuji za přehnaný, ale také ho považuji za krajně urážlivý vůči značné části české novinářské obce. V Česku působí celá řada novinářů, kteří svoji práci dělají podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, někdy navíc v náročnějších podmínkách než ve veřejnoprávní instituci. Říkat tak, že naše demokratická kultura stojí a padá s výší poplatku, implicitně naznačuje, že bez veřejnoprávních rozpočtů v určité výši by přestala existovat profesionální kontrola moci, kvalitní veřejná debata i seriózní zpravodajství.

Co je vidět, to bolí

Vysvětleme si jednu vlastnost koncesionářského poplatku, která se často opomíjí: Placení tohoto poplatku je viditelné. Obrazně řečeno – musíte „sáhnout do kapsy“, vyndat z ní peníze a někomu je odevzdat. Bez ohledu na to, zda chcete, nebo ne – což zkrátka bolí. To je přesně důvod, proč jsme si mohli všimnout, jakou debatu vzbudilo nejen zvýšení koncesionářských poplatků, protlačené exministrem Martinem Baxou, ale třeba zvýšení daně z nemovitých věcí, která funguje na stejném principu.

Jen pro upřesnění, koncesionářský poplatek je podle metodiky ESA 2010 daňovým příjmem. Osobně jsem měl pocit, že hlavním bodem konsolidačního balíčku bylo právě zvýšení daně z nemovitých věcí a ne například zvýšení sazby nemocenského pojištění pro zaměstnance, které má na peněženky občanů mnohem větší dopad.

Čtěte také: Krutá pravda o povolenkách

Důvod je nasnadě – ve vnímání lidí existuje obrovský rozdíl mezi daněmi, které musíte zaplatit tak, že „vyndáte peníze z peněženky“ a daněmi, které sice platíte, ale děje se tak skrytě v rámci nějakého v zásadě neviditelného mechanismu, jako je tomu například v případě daně z příjmů a odvodů na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení. Klidně se s vámi vsadím, že kdyby došlo ke zvýšení odvodů na zdravotní pojištění i třeba o jeden procentní bod, nevzbudilo by to ani zdaleka takový poprask jako zavedení poplatků u lékaře ve výši nižších desítek korun.

Nepochopení soukromých médií

Nerozumím tak jedné věci u odpůrců veřejnoprávních médií. Proč je jejich cílem koncesionářské poplatky zrušit? Pokud ke zrušení poplatků dojde, bude pro vládu mnohem jednodušší každoročně měnit rozpočet veřejnoprávních médií, a to samozřejmě i směrem nahoru. Právě poplatky byly svým způsobem zárukou toho, že nebude docházet k markantnímu navyšování rozpočtů (a také že se poplatek řadu let nenavyšoval) – ať už za vlády, kterou dotyčný má rád, ale za příští vlády, kterou rád mít nemusí. A když už by došlo ke zvýšení poplatků, vyvolalo by to opět bouři a nutnost nést politické náklady, jako tomu bylo za vlády Petra Fialy.

Stejně tak úplně nerozumím některým zástupcům soukromých médií, kteří si stěžují na nekalou konkurenci ze strany veřejnoprávních médií. Tedy lépe řečeno, rozumím důvodu jejich pocitu znevýhodněnosti. Nechápu ale, proč vidí řešení v rušení poplatků. Ve chvíli, kdy instituce disponuje miliardami korun z vybraných daní, může vstupovat do oblastí, ve kterých již silná soukromá nabídka – například na poli zábavní produkce. Soukromá média si přitom na svou činnost musí vydělat na trhu a nesou plné podnikatelské riziko. Veřejnoprávní instituce toto riziko nenese v plném rozsahu – její příjem je zajištěn zákonem. Nemělo by snad být jejich zájmem, aby se co nejvíce omezila činnost ČT a ČRo, ale zachoval se model koncesionářských poplatků, který bude činit budoucí pokusy o navýšení rozpočtu krajně nepopulární?

Občané, nejdřív zaplaťte, zdůvodnění dodáme později

Na mě jakožto na poměrně náročného voliče působí počínání současné vlády, ale i vlády předchozí, poměrně zvláštně. Zásadním problémem celé anabáze okolo poplatků bylo, že neproběhla uspokojivá debata o účelu veřejnoprávního média. Tedy zejména, jaké služby a v jakém rozsahu má veřejnoprávní médium poskytovat. Mají být součástí veřejnoprávní služby zábavné pořady? A co sportovní přenosy? Programy, ve kterých se vaří či tančí? Za sebe bych se bez tohoto všeho obešel – a to, co opravdu chci sledovat, za to si rád zaplatím.

Čtěte také: Společnost pomatená bojem za prezidenta se dojímá sama nad sebou a nevnímá skutečné nebezpečí

Další velkou chybu vidím v tom, že před zvýšením poplatků neproběhl robustní a veřejně prezentovaný audit hospodaření ČT a ČRo. Vůči koncesionářům mi přijde možná až pohrdavé, že nejprve došlo ke zvýšení poplatků, ale až nový ředitel ČT následně nařídil hloubkový audit. Neměl by snad takový audit předcházet tomu, než budeme po daňových poplatnících požadovat více peněz? Ještě k tomu v situaci, kdy se rozšířil okruh poplatníků i na společnosti. To mi sice přijde naprosto absurdní z hlediska logiky věci, ale nutno konstatovat, že účel to zkrátka splnilo – vybralo se více.

Nová vláda tak může těžit z chyb vlády předchozí, zejména pak z odporu veřejnosti poplatkům a z faktu, že nikdy neproběhla jasná a široká debata o účelu veřejnoprávních médií. Pokud tento účel nebyl přesně vymezen za vlády Petra Fialy, pak by vláda Andreje Babiše dělala z čistě strategického hlediska chybu, kdyby jej nyní detailně stanovovala ve chvíli, kdy plánuje financovat veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu.

Konec poplatků vám neuleví

Přesně definovaná role totiž znamená přesně vymezit rozsah služby, čímž by došlo k vytvoření legitimního rozsahu financování. Jinými slovy: čím přesněji definovaný účel, tím více omezení. Nejasně definovaný účel dává volnost. A z hlediska vlády, která chce mít při nastavování rozpočtu co nejširší manévrovací prostor, je volnost vždy pohodlnější než závazek. Odpor veřejnosti k poplatkům jako takovým pak samozřejmě usnadní jejich zrušení a převedení financování na státní rozpočet.

Nemohu si odpustit ještě jednu poznámku. Od současné vládní koalice jsem slyšel, jak „odpuštění“ koncesionářských poplatků uleví občanům. Rád bych řekl, že to je zavádějící tvrzení, protože občané si provoz ČT a ČRo stejně zaplatí, akorát tomu tak bude z jejich daní přes státní rozpočet. Realita je však ještě horší – jistě jste si všichni všimli, že příjmy státu ani zdaleka nestačí na pokrytí výdajů státu, a proto si stát na provoz veřejnoprávních médií jednoduše půjčí nejen od mladé generace, ale i od doposud nenarozených dětí. Koneckonců stejný model jsme viděli u platby za podpory obnovitelných zdrojů energie, kterou si na sebe převzal stát – a platit bude z peněz, které (světe div se) nemá. Přijde mi to krajně trapné vůči mladým lidem. Dokázal bych překousnout situace, kdy by stát budoval kritickou infrastrukturu a financování řešil zadlužením. Asi bych si to vnitřně odůvodnil tím, že tuto infrastrukturu buduje i právě pro mladé. Ale aby například současní kojenci v budoucnu museli splácet účty za televizi jejich rodičů? To je odpornost.

Drahá střední cesta

Shrnuto a podtrženo. Jsem přesvědčen, že zachování poplatků by mělo být ve vlastním zájmu obou táborů – jak odpůrců veřejnoprávních médií, tak jejich zastánců. Pro ty první představují politicky viditelnou brzdu. Každé jejich zvýšení bude silně nepopulární a bude nutno nést politické náklady. Pokud by se financování přesunulo do státního rozpočtu, tato brzda zmizí a vláda získá mnohem širší manévrovací prostor – včetně možnosti veřejnoprávní rozpočty postupně zvyšovat. Pro zastánce je zase poplatek důležitou pojistkou institucionální nezávislosti. Jakmile se financování veřejnoprávních médií stane součástí státního rozpočtu, stává se zároveň součástí každoročního politického vyjednávání.

Čtěte také: Stát výrazně přidá úředníkům, EU chce transparentní odměňování. Jak se zachovají firmy?

I v případě, že by nikdo externí nezasahoval do produkovaného obsahu veřejnoprávních médií, už jenom samostatná existence rozpočtové páky může vytvářet přirozený tlak na zaměstnance a na jejich chování, což je skvělý způsob, jak podkopat důvěryhodnost celé instituce. Pokud tedy někdo tvrdí, že koncesionářské poplatky jsou nadbytečná zátěž, pak ať myšlenku dotáhne a veřejnoprávní média buď zrušme, nebo jim alespoň zásadně zužme rozsah. Ale jestli tato média chceme zachovat, pak je fér zachovat i model, který jejich existenci činí pro veřejnost viditelnou a politicky nákladnou – tedy koncesionářské poplatky.

Co je z mého pohledu ale naprosto nepřijatelné, je dnes nejvíce skloňovaná třetí cesta: ponechat činnost veřejnoprávních médií v současném rozsahu, jen jejich účet schovat do státního rozpočtu. To je sice pohodlné dnes, ale zároveň je to elegantní způsob, jak poslat účet dál – na mladé a na děti, které se ještě ani nenarodily. Jestli existuje ve společnosti tak velký odpor proti veřejnoprávním médiím, tak zrušme většinu provozu ČT a ČRo, zachovejme zpravodajství a poplatek snižme na nižší desítky korun – nebo tato média privatizujme. Nechci žít ve státě, kde se kojenci zadlužují proto, aby dospělí nemuseli platit za provoz televize a rádia.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Poslední více než týden byl ve znamení výkřiků o tom, jak se otřásá (ne-li hroutí) ODKAZ samotná podstata evropské klimatické politiky, což jsou právě emisní povolenky a systém obchodování s nimi. Cena klesala z více než 90 eur za tunu oxidu uhličitého až pod 70 eur. A je až překvapivé, jak to někteří sledovatelé dění a komentátoři brali vážně. Na summitu evropských lídrů promluvil německý kancléř Friedrich Merz o tom, jak je nutné ETS přehodnotit, protože „pokud se klimatická politika uplatňuje na úkor průmyslu a pracovních míst, je to nepřijatelné”. Řekl také dost zásadní věc, že „ETS systém negeneruje nové příjmy”. Ano, stojíme jen na přerozdělování, což je princip fungování celé Evropy. Francouzský prezident Emmanuel Macron zase prohlašoval, že drahé energie v kombinaci s drahými povolenkami „akcelerují deindustrializaci, nikoliv dekarbonizaci“.

Krásně se to poslouchá. Ale je to asi na úrovni toho, jako když Andrej Babiš mluví o tom, že Česko nikdy nezavede ETS 2 povolenky (nebo je chce odložit na rok 2030, vyberte si) a že chce na ETS 1 strop 30 eur za tunu oxidu uhličitého. Je to politika pro domácí publikum. V případě Merze s Macronem zase politika pro rozhořčený průmysl. A také vypouštění testovacích balónků. Jen o den později vzal Merz svá slova téměř kompletně zpět a označil ETS za „správný nástroj”, který je jen třeba neustále upravovat a zlepšovat. A hned po něm i Macron ujišťoval, že ETS systém je „strukturálně správný a dává smysl”.

Komu zacpeme ústa odpustky zdarma

Podle německého kancléřství Merzova otočka znamenala to, že chtěl pouze „vyvolat a zahájit debatu”. Někteří ale správně poukazují na to, že Merz (možná) nechtěně vyděsil unijní státy představou, že bez povolenek by státy neinkasovaly výnosy z nich. Protože na penězích vybraných z povolenek celá „dekarbonizace” Evropy stojí. A kéž by jen „dekarbonizace”, spíše celá podstata současného fungování EU a Evropské komise. Je to takové zlaté prasátko (použiji výraz z poslední epizody podcastu Štěpení), ze kterého chce každý získat co nejvíce. Hraje se hlavně o to, kolik má kdo slíbeno, a komu a jak slíbenou „podporou” zacpeme ústa.

Výnosy z prodeje ETS 1 jdou většinově členským státům (ty je už teď musí použít jen na dekarbonizační projekty) či do Modernizačního fondu (odtud se zase přerozdělí směrem k některým členským státům, ČR je mezi nimi), kam jdou zhruba 2 procenta z celkového objemu povolenek v období 2021 až 2030. Plus je docela výrazná část povolenek přidělována zdarma těžkému průmyslu (v období 2021 až 2030 by mělo jít až o 43 procent všech povolenek). Je to z toho důvodu, že bez toho by už výroba utekla z EU komplet pryč.

Čtěte také: Michal Půr: V Praze nabírá nekonečné zpoždění přes deset velkých staveb za více než sto miliard korun

Bezplatné přidělování povolenek se má začít už od letošního roku snižovat, což má kompenzovat zavedení uhlíkového cla (CBAM) na dovoz některých surovin, jako je železo, ocel, hliník, cement nebo hnojiva. Komise si od něj zkrátka slibuje, že uvalení povolenek i na dovozce z mimoevropských zemí zlepší konkurenceschopnost našich výrobců, kteří jsou zatíženi povolenkami. Nejen že to dost pravděpodobně zvedne náklady na dovoz, takže se to ve finále propíše do cen pro spotřebitele a půjde o další inflační tlak. Je absurdní, že si Evropa nejdříve téměř zničí hutní výrobu, takže musí materiály dovážet, a ten dovoz si ještě sama zdraží.

Každopádně povolenky zdarma mají být podle aktuálních plánů do roku 2034 ukončeny. Jenže téměř jistě nebudou. V tom právě bude spočívat ta „reforma” ETS 1, o které tu někteří naivně sní. Do konce července má Komise přijít s konkrétními návrhy na úpravu systému, které zřejmě budou spočívat v tom, že bezplatné povolenky bude průmysl dostávat i po roce 2034. Plus má dojít k prodloužení období, kdy mají být nové povolenky uvolňovány prostřednictvím aukcí na trh až za horizont roku 2039. Toť vše. Z prasátka se zase vysypou peníze, ať už v jakékoliv podobě.

Ušlechtilá myšlenka se nenaplnila

Komise jako řešení vysokých nákladů pro výrobu nabízí státům, ať sníží daň z elektřiny nebo DPH na elektřinu, nebo ať zkrátka vezmou větší část regulovaných plateb na sebe. Od toho tu přece stát je, že. Nebo mohou státy přímo zastropovat cenu silové elektřiny, tak jako to dělá Německo – na 1,20 koruny za kWh do roku 2028 pro energeticky náročný průmysl. Místo příčiny se jen zjemňují následky a stát (daňový poplatník) sype.

Jenže to je to jádro všeho. Nikdo neřekl, že to tak nechce a že je celý systém ETS zvrácený a destruktivní. Celá dekarbonizace měla na počátku logickou a ušlechtilou myšlenku zbavit se do budoucna závislosti na dovozu surovin, které Evropa z drtivé většiny nemá, z často pochybných, nedemokratických režimů. Jenže to se vůbec nenaplnilo tak, jak bychom si tehdy představovali. Po německém vystřízlivění z kamarádění se s Ruskem kvůli jejich levnému plynu Evropa zjistila, že stojí energeticky na dost vratkých nohou a ještě si k tomu nekoncepční, přehnanou a ideologickou politikou ochrany klimatu (tzn. povolenkami) zničila zdroje, které ničit nemusela a které jí mohly ještě po nějakou dobu dodávat energetickou stabilitu. Všechno se to nechalo dojít tak daleko, že se z toho téměř nedá vystoupit.

Čtěte také: Společnost pomatená bojem za prezidenta se dojímá sama nad sebou a nevnímá skutečné nebezpečí

Podíl 27 unijních států na celosvětových emisích byl k roku 2024 kolem několika procent a dále klesá. Jenže emise většiny světa stále rostou. Největší světový emitent je Čína (zhruba 29procentní podíl), následovaná USA (zhruba 11procentní) a Indií (zhruba 8procentní). Evropské pionýrství nevychází, zbytek nás nenásleduje, neoslabuje se tak jako my.

Bez mantry o snižování emisí není EU

Smutný je pohled na to, jak klesá podíl EU na světovém nominálním HDP. Data si půjčuji ze zajímavého vlákna Vojtěcha Měřínského.

Na začátku tisíciletí měla EU ještě zhruba 22procentní podíl, což si udržela i během prvního desetiletí. Od té doby do roku 2024 ale klesla k 18 procentům. Spojené státy měly opačný vývoj, když z 20 procent v roce 2000 posílily na 23 procent v roce 2010. Jenže odtud se zvládly do roku 2024 dostat k 26 procentům. Úplně jinou rychlost nabrala Čína, která ze 4 procent na přelomu tisíciletí vyšplhala za 24 let na 17 procent. Význam Evropy a její schopnost podílet se na světové ekonomice stále klesá.

Neštěstí je i v tom, že nejvíce celou ideologii o snížení emisí logicky odnáší energetika. Tak to bylo od začátku myšleno, nikdo ale zřejmě nebyl schopný dohlédnout následky a nikdo to včas nezastavil. Výroba energií jakožto vstupu k jakékoli výrobě, k růstu ekonomiky a především k zajištění fungování společnosti je tedy v tom celém rukojmí. Ve své podstatě je totální paradox, že některým zdrojům platíme, aby vyráběly (uhlí či plyn, jejichž ekonomiku jsme cíleně učinili nerentabilní), a druhým platíme za to, aby nevyráběly (provozovatelům OZE se vyplácejí kompenzace za to, že nemohli dodat energii do sítě). Německo už došlo do stavu, kdy zvažuje omezení přednosti OZE v síti, protože situace s přenosovou infrastrukturou kvůli stále novým žádostem o připojení je neudržitelná. Investoři jsou ale samozřejmě proti. Tak moc jsme si zvykli, že vše je dotované a že bez státu se v energetice nevybuduje a neprovozuje vůbec nic.

Jeden by si přitom řekl, že je to tak jednoduché a že není pochopitelné, jak jsme se mohli do takového nesmyslného stavu dostat. Každý člověk, každá domácnost, každý podnikatel, každá firma přirozeně neustále přemýšlí nad tím, co si může a nemůže dovolit, co mu jaká investice přinese nebo o co přijde, jaké bude mít výdaje a jaké bude mít příjmy či výnosy. EU a všichni ti, kdo se na dekarbonizační politice podíleli a podílejí, ale ne. Ti takto neuvažují. Rozhodovalo a dál se rozhoduje bez vhodných podkladů a reálných čísel, jen na základě ideologie.

Čtěte také: Stát výrazně přidá úředníkům, EU chce transparentní odměňování. Jak se zachovají firmy?

Ti, kdo rozhodují, navíc popírají sami sebe. To je další paradox. Jestliže jsou někteří politici (jmenujme europoslankyni Danuši Nerudovou, která na to ještě upozorňuje v médiích) schopni hlasovat v europarlamentu pro klimatický cíl snížit do roku 2040 emise o 90 procent oproti roku 1990 a zároveň bojovat proti tomu, aby ceny povolenek dál rostly, a mluví o jejich zastropování (nebo v případě Nerudové o vyjmutí rezidenčních budov ze zpoplatnění emisí u vytápění), nemohou si více protiřečit.

Bez drahých povolenek nebude plnění cílů. Jak nedávno docela výstižně odpovídal člen vedení skupiny EPH Jiří Feist na otázku, zda je systém ETS tržní (někteří to stále rádi tvrdí): ETS je umělá tržní komodita, jejímž cílem je, aby byla co nejdražší. Bez toho přece chování lidí nezměníme. K tomu dojde až v okamžiku, kdy jim něco tak moc zdražíme a zprotivíme, že nemají jinou možnost. Dostanou samozřejmě přerozdělené peníze ve formě podpory nebo dotace, aby se nebouřili. To je celé. Nic se nemění, jedeme dál, prasátko musíme udržovat plné.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.