Reakce byla místy až absurdní: Jak si nějaký think-tank „založený bohatou Ivanou Tykač“ opovažuje něco takového říkat? Jak může někdo napřímo a bez politického filtru navrhovat tak velké změny v rodinné politice, školství, daních nebo důchodech? Co tím sleduje? Není to snad nějaké spiknutí?

Není. Právě od think-tanků se tohle očekává. Nemají primárně hlídat, co je dnes průchozí. Mají do veřejného prostoru přinášet myšlenky, které společnost posouvají. Někdy dobré, někdy provokativní, někdy nedotažené, ale v každém případě takové, které nás nutí položit si otázku: A jaký je tedy alternativní plán, když ne tento?

My v CETA (Centrum ekonomických a tržních analýz) jsme k Desateru přistoupili přesně tímto způsobem. Ne jako k politickému programu, který je třeba buď obhajovat, nebo odmítnout. Ale jako k sadě návrhů, u nichž je fér se ptát: Co by to stálo, co by to přineslo, kde jsou fiskální přínosy, kde rizika a za jakých podmínek by celek mohl dávat smysl. Proto jsme se s autory návrhu dohodli, že Desatero nezávisle posoudíme a spočítáme.

Co vlastně Desatero navrhuje

Jde o balík prorodinných, vzdělávacích, daňových a důchodových opatření. Jeho základní logika je jednoduchá: Pokud Česká republika dlouhodobě čelí nízké porodnosti, stárnutí populace a úbytku ekonomicky aktivních lidí, nestačí pouze opravovat následky. Nestačí donekonečna debatovat o deficitu důchodového účtu, kapacitách zdravotnictví nebo nedostatku pracovní síly, když se zároveň neptáme, proč se rodí málo dětí, proč lidé vstupují na trh práce pozdě, proč je rodičovství ekonomicky náročné a proč systém neumí lépe využívat lidský kapitál napříč životem.

Návrh proto kombinuje několik typů zásahů. První část míří na vzdělávání: Povinnou mateřskou školu ve věku čtyř až šesti let a osmiletou základní školu. Logika je v tom, že část obsahu dnešní první třídy by se přesunula do kvalitního předškolního vzdělávání a děti by díky zkrácení základní školy vstupovaly do dalších stupňů vzdělávání a na trh práce dříve.

Druhá část se týká flexibility vzdělávání a práce. Sem patří flexibilní vysoká škola pro rodiče, mikrokredity a celoživotní vzdělávání. Tato opatření nejsou primárně o okamžitém zvýšení porodnosti, ale o snížení bariér. Pokud mladí lidé odkládají děti kvůli studiu, nejistotě, kariéře nebo obtížnému návratu do práce, pak rodinná politika nemůže stát jen na dávkách. Musí měnit trajektorii života a odstraňovat bariéry, který brání mít lidem deklarovaný (plánovaný) počet dětí – záměr je totiž statisticky vyšší než realita.

Třetí část tvoří daňové incentivy podle počtu dětí. Návrh pracuje s myšlenkou nulové daně z příjmu pro rodiny se třemi a více dětmi (do dvojnásobku průměrné mzdy) a s nižším sociálním pojištěním pro rodiče dětí, respektive s vyšší odvodovou zátěží bezdětných osob nad třicet let. Jde o politicky i právně velmi citlivou oblast, ale z analytického hlediska je důležité, že právě tento balíček hezky kombinuje kladný fiskální efekt s měřitelným pronatalitním dopadem.

Čtvrtá část je nejpřímější rodinnou podporou: Silná podpora rodiny v prvních dvou letech, asignace části příjmu pracujícího partnera pečující osobě a možnost zapojení prarodičů do rodičovské péče. To je balíček, který rodinám pomáhá nejviditelněji, ale zároveň je fiskálně nejnáročnější.

Čtěte také:

A konečně pátá část se týká důchodového systému: Důchodový věk navázaný na počet dětí, omezení předčasných důchodů pro bezdětné, a především navýšení základního věku odchodu do důchodu. Právě zde leží hlavní fiskální kotva celého návrhu.

Co to přinese a kolik to bude stát

Když se Desatero posuzuje jako celek, vychází ve středním scénáři dlouhodobě fiskálně pozitivně. Model ukazuje, že kolem roku 2043 se balík dostává do plusu, kolem roku 2050 dosahuje čistého ročního salda přibližně +37 miliard Kč a v dlouhém horizontu kolem roku 2080 se saldo zvyšuje na zhruba +84 miliard Kč ročně. To je důležitý výsledek, ale nesmí být interpretován povrchně. Neznamená to, že každé opatření samo o sobě vydělává. Naopak. Některá opatření jsou velmi drahá a sama o sobě by se – fiskální optikou – nevrátila. Celkový kladný výsledek vzniká kombinací opatření, která stojí peníze, a opatření, která vytvářejí fiskální prostor. Jak ukazuje následující graf, desatero je zpočátku náklad, do plusu se dostává až kolem roku 2043.

Zdroj: CETA, Solvo, 2026.

Nejsilnější prorodinně laděné opatření s kladným fiskálním efektem je vzdělávací balíček. Osmiletá základní škola v kombinaci s posílenou povinnou mateřskou školou vychází ve středním scénáři zhruba na +25,8 miliardy korun ročně. Hlavními kanály jsou úspora za zrušení devátého ročníku základní školy a dodatečný daňový výnos z dřívějšího vstupu kohorty na trh práce. Pronatalitní efekt je zde spíše mírný, ale opatření má význam v širším smyslu: Zkracuje cestu mladých lidí k ekonomické samostatnosti a tím prodlužuje možnost mít potomka v biologicky příhodném věku.

Balíček flexibilní vysoké školy, mikrokreditů a celoživotního vzdělávání má slabší krátkodobý fiskální profil, ale strategický význam. Flexibilní vysoká škola pro rodiče pravděpodobně nebude okamžitě samofinancující. Mikrokredity mohou být při dobrém nastavení návratné. Celoživotní vzdělávání je dražší, ale v ekonomice, která bude stárnout a současně procházet technologickými změnami, může být jedním z klíčových nástrojů udržení zaměstnanosti a produktivity.

Daňový balíček je politicky nejcitlivější, ale analyticky zajímavý. Kombinace podpory rodin se třemi a více dětmi a vyšších odvodů bezdětných osob nad třicet let vychází ve středním scénáři s kladným fiskálním saldem kolem +4 miliard Kč ročně a s odhadem zhruba 1 854 dodatečných dětí třetího a vyššího pořadí ročně. To neznamená, že takové opatření lze zavést bez právní a společenské debaty. Znamená to ale, že z hlediska modelu nejde o čistě nákladový program.

Rodičovský balíček je naopak nejvíce sociální a nejdražší. Varianta kombinující zvýšený rodičovský příspěvek, asignaci příjmu a zapojení prarodičů vychází na zhruba 102 miliard Kč ročně. Typická domácnost s malým dítětem by získala výraznou podporu, ale úzká kalkulace nákladu na jedno dodatečné dítě vychází nepříznivě. Tento balíček ale nelze obhájit pouze jako investici do dodatečných porodů, to by byla chyba, která se v zahraničních zemích vždy spíše vymstila. Vzpomeňme na Maďarsko. Obhajoba stojí na širším pojetí rodinné politiky, sociální stability a rovnosti životní úrovně rodin s dětmi a bez dětí. No a pak je tu důchodový balíček…

Zaplatit, prosím aneb Důchodový věk

Jedno sdělení je naprosto jasné: Opatření č. 9, tedy navýšení základního věku odchodu do důchodu, je jediný faktor, který rozhoduje o fiskální udržitelnosti Desatera Solvo. Bez něj se konstrukce rozpadá, ale s ním dává dlouhodobě smysl. Jistě, není to politicky pohodlné sdělení. Ale to, kdo smí, nebo nesmí říkat pohodlné věci, jsme si již snad vysvětlili.

V centrálním scénáři se důchodový věk zvyšuje od roku 2030 tempem tří měsíců ročně až na 72 let v roce 2057. Tento parametr generuje nejsilnější fiskální efekt celého portfolia. V ustáleném stavu důchodového balíčku dává samotné zvýšení důchodového věku úsporu zhruba 156,7 miliardy korun ročně. Zbytek důchodového balíčku je ve srovnání s tím marginální. Opatření 7, tedy omezení předčasných důchodů pro bezdětné, přidává jen malou část.

Zdroj: CETA, Solvo, 2026.

Cena nečinnosti je obrovská. Abychom otestovali robustnost závěru, dává smysl podívat se na dvě hraniční varianty.

První je maximalistická: Skok na 72 let už v roce 2030. V takovém scénáři by se Desatero dostalo do kladného salda prakticky okamžitě, už v období 2032 až 2036. V ustáleném stavu roku 2050 by dosahovalo zhruba +77 miliard Kč ročně, tedy více než dvojnásobku centrálního scénáře studie. V dlouhém horizontu kolem roku 2080 se přitom skoková a postupná varianta sbíhají k podobné úrovni kolem +85 miliard Kč ročně. Rozdíl je tedy hlavně v čase. Skoková varianta přináší stejný cíl mnohem dříve.

Čtěte také:

Jenže její problém není fiskální, jak vás určitě napadlo. Je politický, sociální a zdravotní. Skok o sedm let během jediného roku je sotva představitelný. Naráží na legitimní výhradu, že roky života ve zdraví v Česku nerostou stejně rychle jako celková naděje dožití. Pokud mají lidé pracovat déle, musí být reálně schopni pracovat déle. To není jen otázka zákona, ale prevence, zdravotnictví, pracovních podmínek, flexibility úvazků, rekvalifikací a trhu práce pro lidi nad 60 let. Ale také investic do inovativní medicíny a inovativních technologií zlepšujících mobilitu a produktivitu, respektive aby jejich výrobci vnímali naši ekonomiku jako atraktivní trh. Proto studie pracuje s postupným náběhem. Fiskálně dosahuje podobného cíle, ale realisticky.

Druhá hraniční varianta je status quo, který často deklarují politici: Důchodový věk zůstane trvale na 65 letech. Tady je výsledek opačný, velmi tvrdý. Desatero Solvo by se nikdy nedostalo do kladného salda a dlouhodobě by stálo veřejné rozpočty řádově -80 až -90 miliard Kč ročně. Bez vyššího důchodového věku zmizí zdroj, který financuje nákladnou pronatalitní část portfolia. Zůstanou výdaje, ale zmizí hlavní fiskální krytí.

Zdroj: CETA, Solvo, 2026.

Jinými slovy: Pronatalitní opatření a vyšší důchodový věk nejsou v této konstrukci v rozporu. Podmiňují se navzájem. Rodinná politika stojí peníze dnes. Její demografické přínosy přicházejí pozdě. Aby bylo možné toto období překlenout, systém potřebuje fiskální kotvu. A tou je delší ekonomická aktivita.

Proč to celé má smysl řešit?

Někdo může říct: Návrhy Solvo jsou příliš radikální. Dobře. To je legitimní námitka. Někdo může říct: Důchodový věk 72 let je politicky neprůchodný. Také legitimní. Někdo může říct: Některé prvky daňového balíčku jsou právně citlivé, rodičovský balíček příliš drahý nebo vzdělávací reforma organizačně náročná. Ano, to všechno jsou relevantní připomínky.

Ale potom musí přijít druhá část debaty: Jaký je tedy jiný plán?

Budeme spoléhat na imigraci? Pokud ano, jakou, odkud, v jakém rozsahu a s jakou integrační kapacitou? Budeme věřit v technologický pokrok, který nám někdo doveze a který sám od sebe vyřeší nedostatek lidí, tlak na důchody i zdravotnictví? Budeme doufat, že porodnost se zvedne bez zásahu, přestože dlouhodobé trendy ukazují opak? Nebo budeme dál předstírat, že demografie není politické téma, protože její nejtvrdší dopady přijdou za horizontem jednoho volebního období?

To je na celé debatě nejpodstatnější. Desatero Solvo nemusí být definitivní odpověď. Ale je to odpověď. A odpovědi jsou v české demografické debatě vzácné.

Zdroj: Model CETA Solvo. Důchodové výdaje a saldo v procentech hrubého domácího produktu podle Konvergenčního programu Ministerstva financí z roku 2024, poměr seniorů z projekce obyvatelstva Českého statistického úřadu 2024 až 2100 ve střední variantě. Stálé ceny roku 2026, roční toky.

Politické strany o demografické krizi často mluví jen okrajově, případně ji vymlčují jako pověstného slona v místnosti. Přitom zásah demografie bude brutální. Bude se týkat pracovního trhu, důchodů, zdravotnictví, školství, regionů, veřejných služeb, veřejného prostoru ve městech i ekonomického růstu. Stárnutí populace není abstraktní graf. Je to budoucí nedostatek pracovníků, vyšší tlak na odvody, vyšší výdaje na péči, slabší růst a tvrdší mezigenerační konflikt o to, kdo co zaplatí.

Think-tanky jsou od toho, aby do takové debaty vstupovaly dřív, než je pozdě. Aby formulovaly varianty. Aby je nechaly otestovat. Aby unesly kritiku. A aby veřejnosti připomínaly, že odmítnout jeden návrh nestačí. Skutečná odpovědnost začíná ve chvíli, kdy po slově „ne“ následuje vlastní „ano“.

Data indikují, že Desatero Solvo není rozpočtově bezproblémový seznam hezkých přání. Je to kombinace drahých prorodinných opatření, strukturálních změn a jedné velmi silné fiskální kotvy. Bez ní je celek neudržitelný. S ní se z něj stává dlouhodobě návratná hospodářská strategie, jak pečovat o lidský kapitál. Byť strategie politicky náročná a společensky kontroverzní. Právě proto má smysl o ní mluvit.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Když veřejnost nahlédne do zákulisí zpravodajských služeb

Jen výjimečně získá veřejnost možnost nahlédnout do skutečného fungování zpravodajců. Ještě vzácnější je situace, kdy se podaří zrekonstruovat nejen samotný sběr informací, ale především proces jejich analytického vyhodnocování a následného politického rozhodování.

Právě to se podařilo nizozemskému deníku De Volkskrant. Na základě rozhovorů s představiteli civilní zpravodajské a bezpečnostní služby AIVD, vojenské zpravodajské služby MIVD, armády i státní správy vznikla detailní rekonstrukce měsíců předcházejících 24. únoru 2022.

Význam této investigace však dalece přesahuje samotné Nizozemsko. Nejde pouze o příběh jedné zpravodajské služby, která špatně odhadla úmysly ruského prezidenta. Představuje případovou studii potvrzující, že ani moderní evropské zpravodajské služby disponující kvalitní agenturní sítí, satelitními informacemi, úzkou spoluprací se spojenci a propracovaným analytickým aparátem nejsou imunní vůči systematickým chybám zpravodajské analýzy.

Je příznačné, že nizozemský případ není příběhem selhání při získávání informací. Naopak. Nizozemské služby měly k dispozici rozsáhlé množství kvalitních dat, přístup ke spojeneckým informacím i mimořádně cenný lidský zdroj v blízkosti ruského bezpečnostního aparátu. Selhání nastalo až ve chvíli, kdy bylo nutné tyto informace správně interpretovat.

Právě proto je tento případ významný nejen z historického hlediska, ale také jako studijní materiál pro budoucí analytiky zpravodajských služeb.

Evropa viděla přípravy na válku, ale nevěřila, že skutečně přijde

Na přelomu let 2021 a 2022 nebyla Evropa slepá. Zpravodajské služby NATO i jednotlivých členských států sledovaly bezprecedentní koncentraci ruských ozbrojených sil kolem ukrajinských hranic.

Satelitní snímky zachycovaly přesuny tankových jednotek, dělostřelectva, protivzdušné obrany, elektronického boje i budování logistických základen. Analytici pozorovali vznik nových velitelských stanovišť, přesuny ženijních jednotek i zdravotnického zabezpečení. Později přibyly informace o dopravě zásob krevní plazmy a dalších logistických kapacit, které obvykle předcházejí rozsáhlým bojovým operacím.

Čtěte také:

Jinými slovy – vojenské schopnosti Ruska byly vyhodnoceny velmi přesně. Přesto většina evropských zpravodajských komunit dospěla k závěru, že Moskva vojska využívá především jako prostředek strategického nátlaku vůči Spojeným státům a NATO.

Převládal názor, že Vladimir Putin usiluje o změnu evropské bezpečnostní architektury, omezení dalšího rozšiřování NATO a vytvoření nové sféry vlivu. Rozsáhlá válka se zdála být iracionální, protože by Rusku přinesla vysoké ekonomické náklady, diplomatickou izolaci i dlouhodobé bezpečnostní důsledky.

Stejný analytický rámec sdílela velká část evropských států. Skeptické bylo tehdejší vedení Francie, Německa i dalších zemí. Podobně reagovalo také ukrajinské politické vedení, které ještě na konci roku 2021 upozorňovalo, že opakovaná americká varování poškozují ukrajinskou ekonomiku a odrazují zahraniční investory.

Do tohoto evropského analytického prostředí zapadala i česká zpravodajská komunita. České služby dlouhodobě upozorňovaly na rostoucí agresivitu Ruska, jeho zpravodajské aktivity i bezpečnostní rizika, veřejně ani směrem k politickému vedení však nepředstavily jednoznačné hodnocení, že Moskva během několika týdnů zahájí největší pozemní válku v Evropě od roku 1945. V tomto směru Česká republika sdílela převládající evropský analytický konsenzus.

Ruslandhuis: ambiciózní pokus propojit dvě zpravodajské kultury

Jedním z nejzajímavějších poznatků nizozemské investigace je samotný vznik společného analytického centra nazvaného Ruslandhuis – „Ruský dům“.

Nizozemská vláda několik let před invazí rozhodla o vytvoření společného pracoviště, ve kterém byly propojeny civilní zpravodajská a bezpečnostní služba AIVD a vojenská zpravodajská služba MIVD. Šlo o mimořádně progresivní krok. Většina západních států tradičně odděluje civilní a vojenskou zpravodajskou analýzu. Nizozemsko se rozhodlo tento model překonat. Smyslem bylo propojit dva odlišné pohledy na Rusko.

Analytici MIVD se soustředili především na vojenské indikátory – pohyby jednotek, logistiku, výstavbu velitelských stanovišť, bojovou připravenost, elektronický boj či vývoj zbraňových systémů. Odborníci AIVD naopak analyzovali rozhodovací procesy uvnitř Kremlu, ekonomické motivace, diplomatická jednání, zpravodajské operace a širší geopolitický kontext.

Předpokládalo se, že propojením vojenské a politicko-ekonomické analýzy vznikne kvalitnější a přesnější obraz ruského chování. Samotná organizační reforma byla zpravodajsky velmi moderní. Přesto právě tento případ ukázal, že organizační integrace sama o sobě nezaručuje správné analytické závěry.

Místo vzájemné analytické oponentury začal postupně vznikat společný interpretační rámec. Politicko-strategické hodnocení začalo převládat nad vojenskými indikátory a stále více vojenských příprav bylo vysvětlováno jako součást vyjednávací strategie Kremlu. Právě zde se začal rodit omyl, který se naplno projevil v únoru 2022.

Spor mezi AIVD a CIA: Když spojenci dospěli ke dvěma rozdílným závěrům

Největší hodnotou nizozemské investigace není samotné konstatování, že evropské zpravodajské služby podcenily pravděpodobnost ruské invaze. Mnohem cennější je možnost sledovat, jak rozdílné analytické přístupy vedly dvě spojenecké zpravodajské komunity ke zcela opačným závěrům, přestože pracovaly se stejnou strategickou realitou.

Na jedné straně stála americká zpravodajská komunita, která již od podzimu 2021 upozorňovala, že Vladimir Putin přijal politické rozhodnutí zahájit rozsáhlou invazi na Ukrajinu. Na straně druhé stálo nizozemské analytické centrum Ruslandhuis, které spojovalo civilní zpravodajskou a bezpečnostní službu AIVD s vojenskou zpravodajskou službou MIVD a které docházelo k opačnému závěru – Rusko disponuje vojenskou schopností zaútočit, avšak zatím nemá politický úmysl válku zahájit.

Čtěte také:

Právě zde vznikl jeden z nejzajímavějších střetů analytických kultur mezi evropskými a americkými zpravodajskými službami.

Dvě rozdílné analytické filozofie

Američané začali již během podzimu 2021 bezprecedentním způsobem zveřejňovat část svých zpravodajských poznatků. Šlo o mimořádný krok, který měl dva cíle. Prvním bylo odradit Kreml tím, že Spojené státy ukážou, že znají jeho přípravy. Druhým bylo přesvědčit evropské spojence, že se nejedná o další geopolitickou krizi, ale o přípravu skutečné války.

Řada evropských vlád však americká varování přijímala s velkou rezervou. Důvod byl hluboce zakořeněn v evropské politické paměti.

V roce 2003 americké a britské zpravodajské služby přesvědčovaly svět o existenci iráckých zbraní hromadného ničení. Pozdější vývoj ukázal, že tato hodnocení byla chybná. Pro mnoho evropských politiků i analytiků se tato zkušenost stala varováním před bezvýhradným přebíráním amerických zpravodajských závěrů.

Právě toto „irácké trauma“ významně ovlivnilo i nizozemské analytiky. V jejich očích bylo možné, že Washington tentokrát využívá zveřejňování zpravodajských informací jako součást psychologického tlaku na Moskvu.

Prověřený zdroj

Rozhodující roli v nizozemském hodnocení sehrál lidský zdroj AIVD. Podle zveřejněných informací disponovala AIVD dlouhodobě prověřeným zdrojem v blízkosti ruského bezpečnostního aparátu. Jeho informace byly v minulosti opakovaně potvrzeny a služba mu proto přisuzovala mimořádnou důvěryhodnost.

Právě tento zdroj opakovaně potvrzoval, že Kreml stále usiluje především o vyjednávání se Západem. Rozmístění vojsk mělo podle jeho informací představovat prostředek nátlaku, nikoli přípravu nevyhnutelné invaze.

Nizozemští analytici proto vycházeli z logického předpokladu, že pokud se vyjednávání budou vyvíjet příznivě, nebude mít Vladimir Putin důvod vojensky eskalovat. Z dnešního pohledu víme, že tento závěr byl chybný. Zajímavé však je, že samotný zdroj pravděpodobně nelhal.

Po vypuknutí války totiž vyšlo najevo, že ani významná část ruského bezpečnostního aparátu o skutečném rozhodnutí prezidenta Putina nevěděla. O invazi byl informován pouze velmi úzký okruh osob. Dokonce ani někteří členové ruské Bezpečnostní rady netušili, že jejich jednání několik dní před invazí představuje faktický souhlas se zahájením války. To znamená, že AIVD disponovala kvalitním zdrojem, který však neměl přístup k nejdůležitější informaci.

Když se informace dostaly až do Bílého domu

Jedním z nejpozoruhodnějších momentů celé investigace je skutečnost, že nizozemské služby byly natolik přesvědčeny o správnosti své analýzy, že se rozhodly sdílet mimořádně citlivé informace s americkou CIA.

Podle výpovědí účastníků schůzek zašli představitelé AIVD dále, než bylo mezi spojeneckými službami obvyklé. Chtěli přesvědčit americkou stranu, že jejich hodnocení stojí na výjimečně kvalitním zdroji. Informace se následně dostaly až k prezidentu Joe Bidenovi. Právě zde vzniká jeden z největších paradoxů celé předválečné krize.

Nizozemská rozvědka nebyla přesvědčena pouze o správnosti svého hodnocení. V určité fázi začala věřit, že její analýza může aktivně přispět k odvrácení války.

Analytici Nederlandhuis vycházeli z přesvědčení, že pokud bude mít Kreml pocit, že Spojené státy jsou připraveny jednat o evropské bezpečnostní architektuře, rozmístění raket středního doletu nebo kontrole zbrojení, nebude mít Vladimir Putin důvod přikročit k vojenskému řešení.

Ve chvíli, kdy Bílý dům signalizoval ochotu o těchto tématech jednat, považovali nizozemští analytici svůj předpoklad za potvrzený.

Diplomacie, nebo odstrašení?

Právě zde se investigace De Volkskrant mění z historické rekonstrukce v mimořádně zajímavou strategickou debatu. Po válce totiž část vysokých nizozemských představitelů dospěla k opačnému závěru. Podle nich Evropa promarnila možná poslední příležitost Putina od útoku odradit.

Argumentují, že pokud by evropské vlády již v prosinci 2021 plně uvěřily americkým varováním a společně oznámily připravenost okamžitě zavést rozsáhlé ekonomické sankce, výrazně posílit vojenskou přítomnost NATO na jeho východním křídle a urychleně vyzbrojit Ukrajinu, mohl Kreml přehodnotit své rozhodnutí.

Naopak nizozemská AIVD byla přesvědčena, že příliš tvrdý veřejný tlak může Moskvu zahnat do kouta a urychlit rozhodnutí použít sílu.

Čtěte také:

Tento spor mezi diplomacií a odstrašením zůstává jednou z nejzajímavějších strategických otázek celé předválečné krize. S odstupem času nelze s jistotou určit, která cesta by byla úspěšnější. Je však zřejmé, že rozdílné hodnocení ruských úmyslů významně ovlivnilo připravenost Evropy na největší ozbrojený konflikt na evropském kontinentu od roku 1945.

Česká republika v evropském analytickém rámci

Z českého pohledu je důležité zdůraznit, že nizozemská zkušenost nebyla výjimkou. Také česká zpravodajská komunita sdílela převládající evropský analytický rámec. České služby dlouhodobě upozorňovaly na agresivní charakter ruské zahraniční politiky, zpravodajské operace i bezpečnostní rizika, avšak stejně jako většina evropských partnerů nepracovaly veřejně s jednoznačným scénářem, že Rusko během několika týdnů zahájí rozsáhlou invazi.

Nešlo tedy o selhání jediné služby nebo jediné země. Šlo o systémový problém evropského strategického myšlení, který vycházel z předpokladu, že i autoritářský režim bude při svém rozhodování uvažovat podobně jako demokratické státy.

Odpovědnost téměř žádná

Jedním z nejpřekvapivějších zjištění nizozemské investigace je skutečnost, že navzdory jednomu z největších strategických omylů evropských zpravodajských služeb od konce studené války byly personální důsledky minimální.

Jedinou významnou výjimkou se stal ředitel francouzské vojenské rozvědky, který byl po invazi odvolán. V ostatních evropských státech zůstalo vedení zpravodajských služeb beze změny. Platí to pro Nizozemsko, Německo i Českou republiku. Ani představitelé české zpravodajské komunity, která stejně jako většina evropských partnerů nepředpokládala, že Rusko zahájí rozsáhlou invazi, o své funkce nepřišli.

To naznačuje, že evropské vlády nepovažovaly problém za individuální selhání několika ředitelů, ale za systémovou chybu evropského strategického myšlení. Převládající analytický model totiž sdílela většina evropských zpravodajských komunit.

Příběh, který se stal symbolem evropského omylu

Snad žádný příběh nevystihuje tehdejší atmosféru lépe než služební cesta prezidenta německé zahraniční zpravodajské služby BND Bruna Kahla.

Ještě 23. února 2022 pobýval v Kyjevě na pracovních jednáních. Ani vedení jedné z největších evropských zpravodajských služeb nepředpokládalo, že během několika hodin začne největší pozemní válka v Evropě od roku 1945.

Když ruské rakety dopadly na ukrajinská města a ruské jednotky překročily hranice, ocitl se šéf BND přímo na území napadeného státu. Kvůli uzavření vzdušného prostoru musel být ve spěchu evakuován po zemi přes západní Ukrajinu do Polska.

Událost se stala symbolem podcenění bezprostřednosti ruského útoku. Přesto Bruno Kahl zůstal ve své funkci. Stejně tak pokračovali ve funkcích ředitelé nizozemských služeb AIVD a MIVD. V České republice rovněž nedošlo k personálním změnám spojeným s předválečnými analytickými hodnoceními.

Selhal sběr informací, nebo analýza?

Právě zde přináší nizozemská investigace nejdůležitější poznatek. Na první pohled by se mohlo zdát, že evropské služby jednoduše neměly dostatek informací. Ve skutečnosti tomu bylo přesně naopak.

Nizozemsko vytvořilo společné analytické centrum Ruslandhuis, které odstranilo tradiční institucionální bariéry mezi civilní zpravodajskou službou AIVD a vojenskou zpravodajskou službou MIVD. Analytici měli přístup k agenturním informacím, technickému zpravodajství, satelitním snímkům, vojenským analýzám i informacím spojenců.

AIVD navíc disponovala dlouhodobě prověřeným lidským zdrojem v blízkosti ruského bezpečnostního aparátu. Problém tedy nevznikl při získávání nebo sdílení informací. Vznikl při jejich interpretaci.

To představuje jeden z nejdůležitějších závěrů moderních zpravodajských studií. Zpravodajské služby nejčastěji neselhávají proto, že nevědí dostatek informací. Selhávají tehdy, když dostupné informace zasadí do chybného analytického rámce.

Potvrzení klasických chyb zpravodajské analýzy

Nizozemský případ představuje téměř učebnicové potvrzení klasických analytických chyb popsaných Shermanem Kentem, Richardem Heuerem, Robertem Jervisem i Richardsem Bettsem.

První z nich je mirror imaging – promítání vlastního způsobu uvažování na protivníka. Evropští analytici vycházeli z předpokladu, že Vladimir Putin bude při rozhodování zvažovat ekonomické, diplomatické a vojenské náklady podobně jako západní státníci. Invaze se z tohoto pohledu jevila jako iracionální. Analytici proto dospěli k závěru, že Rusko využívá vojenský tlak pouze jako prostředek vyjednávání.

Čtěte také:

Ukázalo se však, že autoritářský režim může pracovat s úplně jinou logikou rozhodování než demokracie.

Druhou potvrzenou chybou bylo confirmation bias, tedy potvrzovací zkreslení. Jakmile byla přijata pracovní hypotéza, že Kreml usiluje především o diplomatické ústupky, začaly být nové informace podvědomě interpretovány tak, aby tuto hypotézu podporovaly. Přesuny logistických jednotek, výstavba velitelských stanovišť nebo přesuny zdravotnického zabezpečení byly vysvětlovány jako součást nátlakové strategie, nikoli jako příprava invaze.

Třetí chybou bylo tunelové vidění. Mimořádně kvalitní lidský zdroj vytvořil pocit analytické jistoty. Čím větší důvěru si zdroj během let vybudoval, tím obtížnější bylo připustit, že existuje jiná realita mimo jeho informační okruh.

Po válce se ukázalo, že zdroj nelhal. Pouze sám neznal skutečné rozhodnutí Vladimira Putina.

Čtvrtou potvrzenou chybou bylo groupthink. Přestože vznik Ruslandhuis představoval moderní pokus propojit vojenskou a politicko-ekonomickou analýzu, nepodařilo se vytvořit skutečně konkurenční analytické prostředí. Místo systematické oponentury se postupně vytvořil jednotný interpretační rámec, který sdílela většina analytiků i vedení obou služeb.

Pátou potvrzenou chybou bylo nesprávné rozlišení mezi vojenskými schopnostmi (capabilities) a politickými úmysly (intentions). Nizozemské služby správně vyhodnotily rozsah ruských vojenských příprav. Chybně však interpretovaly jejich politický význam.

Tato zkušenost potvrzuje jednu ze základních pouček strategického zpravodajství: schopnosti protivníka lze zpravidla pozorovat a měřit, jeho skutečné úmysly jsou však mnohem obtížněji zjistitelné, zejména pokud o nich rozhoduje jediný člověk nebo úzký okruh několika osob.

Proč tentokrát uspěli Američané

Vyšetřování De Volkskrant současně otevírá otázku, proč americká zpravodajská komunita dospěla ke správnějšímu závěru než většina evropských partnerů.

Jedním z vysvětlení je pravděpodobně odlišný přístup ke zdrojům a analytické kultuře. Podle výpovědí některých evropských představitelů měli Američané přístup k informacím z bezprostředního okolí Vladimira Putina, zatímco nizozemský zdroj působil o úroveň níže v ruském bezpečnostním aparátu.

Neméně důležitá však byla změna amerického přístupu po zkušenosti z Iráku. Spojené státy tentokrát nezveřejňovaly zpravodajské informace proto, aby vytvořily záminku pro vojenskou operaci, ale aby odradily protivníka a přesvědčily spojence o závažnosti situace. Strategická komunikace se stala součástí odstrašení.

Poučení pro české zpravodajské služby

Nizozemská zkušenost nepředstavuje kritiku konkrétních evropských služeb. Naopak ukazuje, že obdobným analytickým pastem může podlehnout jakákoli moderní zpravodajská organizace.

Pro českou zpravodajskou komunitu z ní vyplývá několik zásadních poučení:

Je nezbytné systematicky vytvářet alternativní analytické scénáře a podporovat vnitřní oponenturu. Analytik nesmí hledat pouze informace potvrzující jeho hypotézu. Jeho úkolem je aktivně hledat důkazy, které ji mohou vyvrátit.

Stejně důležité je oddělovat vojenské schopnosti protivníka od předpokládaných politických úmyslů. Autoritářské režimy mohou měnit svá rozhodnutí velmi rychle a bez jakýchkoli institucionálních brzd.

Případ Ruslandhuis rovněž ukazuje, že organizační reforma sama o sobě nestačí. Propojení civilní a vojenské zpravodajské služby bylo správným krokem, ale skutečnou odolnost zpravodajské organizace neurčuje její struktura. Rozhodující je kultura analytické práce, schopnost zpochybňovat vlastní závěry a vytvářet konkurenční hypotézy.

Přesah do budoucnosti: Tchaj-wan, Blízký východ a příští zpravodajská zkouška

Nejdůležitější hodnota nizozemské zkušenosti nespočívá pouze v analýze událostí před únorem 2022. Její skutečný význam spočívá v tom, že představuje modelovou situaci, která se může opakovat při každé budoucí geopolitické krizi.

Nejviditelnějším příkladem je současné napětí v Indopacifiku kolem Tchaj-wanu. Stejně jako Rusko před invazí na Ukrajinu i Čínská lidová republika v posledních letech výrazně zvyšuje vojenský tlak prostřednictvím rozsáhlých cvičení, námořních manévrů, leteckých narušení identifikační zóny protivzdušné obrany Tchaj-wanu a demonstrací schopnosti provést námořní blokádu ostrova. Zpravodajské služby dnes stojí před stejnou otázkou jako v případě Ukrajiny: představují tyto aktivity pouze prostředek politického nátlaku, nebo přípravu na skutečnou vojenskou operaci?

Čtěte také:

Právě zde se mohou znovu objevit stejné analytické chyby, které odhalila nizozemská investigace. Analytici mohou předpokládat, že čínské vedení bude stejně jako západní státy maximalizovat ekonomické výnosy a minimalizovat rizika. Mohou dojít k závěru, že případná invaze na Tchaj-wan by byla z ekonomického hlediska natolik nákladná, že se k ní Peking nikdy neodhodlá. Takový předpoklad však může být dalším příkladem mirror imaging – promítání západního způsobu uvažování na autoritářský režim, jehož rozhodování je ovlivňováno odlišnými politickými, ideologickými i historickými faktory.

Stejně důležité bude správně rozlišovat mezi vojenskými schopnostmi a politickými úmysly. Čínské ozbrojené síly dlouhodobě budují schopnosti pro společné námořní, letecké a výsadkové operace. Samotná existence těchto schopností však automaticky neznamená, že bylo přijato politické rozhodnutí je použít. Na druhou stranu platí, že pokud budou zpravodajské služby příliš dlouho předpokládat, že jde pouze o nátlakovou diplomacii, mohou stejně jako v případě Ruska podcenit okamžik, kdy se politický úmysl změní ve vojenskou akci.

Podobná situace existuje také na Blízkém východě. Region dlouhodobě představuje prostředí, kde se prolínají státní i nestátní aktéři, asymetrické konflikty, jaderné ambice, zástupné války a soupeření globálních mocností. Vztahy mezi Izraelem a Íránem, aktivita íránských spojeneckých organizací v Libanonu, Jemenu nebo Iráku, stejně jako bezpečnost námořních tras v Hormuzském průlivu vytvářejí prostředí s mimořádně vysokou mírou strategické nejistoty.

Stejně jako v případě Ruska mohou i zde zpravodajské služby správně identifikovat vojenské přípravy, aniž by dokázaly správně vyhodnotit okamžik politického rozhodnutí. Riziko spočívá zejména v tom, že rozhodovací proces může být soustředěn do velmi úzkého okruhu politického nebo náboženského vedení. Čím více se rozhodování centralizuje, tím obtížnější je proniknout ke skutečným strategickým úmyslům, a to i při existenci kvalitních agenturních zdrojů.

Nizozemská zkušenost proto potvrzuje obecně platné pravidlo strategického zpravodajství. Moderní zpravodajské služby budou i v budoucnu disponovat stále dokonalejšími satelitními systémy, umělou inteligencí, kybernetickými prostředky i rozsáhlými databázemi. Přesto bude jejich největší výzvou lidská interpretace získaných informací. Technologie mohou výrazně zlepšit schopnost sledovat vojenské schopnosti protivníka, nedokážou však samy od sebe odhalit okamžik, kdy autoritářský vůdce přijme politické rozhodnutí zahájit válku.

Závěr

Vyšetřování deníku De Volkskrant nebude významné pouze proto, že detailně popsalo jedno z největších evropských zpravodajských selhání posledních desetiletí.

Jeho skutečný význam spočívá v tom, že prakticky potvrzuje poznatky, které zpravodajská teorie formuluje již více než půl století. Největším nepřítelem zpravodajských služeb totiž nebývá nedostatek informací, ale způsob, jakým jsou informace interpretovány.

Případ nizozemského Ruslandhuis se proto s vysokou pravděpodobností stane součástí výuky zpravodajských studií podobně jako americké zpravodajské selhání před útoky z 11. září 2001 nebo chybná hodnocení před válkou v Iráku v roce 2003.

Nejde totiž pouze o příběh Ruska ani o příběh Evropy. Je to připomínka, že v prostředí autoritářských režimů může i nejkvalitnější agenturní síť selhat, pokud je konečné rozhodnutí soustředěno do rukou jediného člověka. Budoucnost zpravodajských služeb proto nebude záviset pouze na jejich schopnosti získávat tajné informace, ale především na kvalitě analytického procesu, odvaze zpochybňovat vlastní závěry a schopnosti připustit, že i zdánlivě nejméně pravděpodobný scénář se může stát realitou.

V době rostoucí rivality mezi Spojenými státy a Čínou, pokračující války na Ukrajině a přetrvávající nestability na Blízkém východě představuje právě tato schopnost jednu z nejdůležitějších podmínek strategického rozhodování demokratických států.

Autor je bývalý šéf civilní rozvědky, voják a zpravodajec. Aktuálně působí v obranném sektoru.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

NATO europeizující se

Po konci studené války se NATO začalo jednak rozšiřovat o nové evropské členy, jednak se začalo i amerikanizovat. Logická úvaha by přitom byla, že s více než deseti novými evropskými členy by se NATO mělo v 21. století stávat více a více evropskou aliancí. Jenže to se nedělo. Evropané totiž začali více a více spoléhat na Američany. To mělo zřejmě dvě příčiny. Na jedné straně snížení přímých bezpečnostních hrozeb pro Evropu v důsledku rozpadu Sovětského svazu. Na straně druhé, americkou touhou užít si „unipolární moment“.

Američané nejpozději od konce velké ekonomické krize (ta započala v roce 2008) dávali Evropanům najevo, že toto rozložení nákladů je neudržitelné, ale Evropané to příliš vážně nebrali a dále snižovali své výdaje na zbrojení a profesionalizovali (rozuměj zmenšovali a záloh zbavovali) své armády. Výsledkem tak byla situace, kdy poměr amerických výdajů na celkových výdajích států NATO zůstal v zásadě konstantní (totiž kolem 73 %) od osmdesátých let až do roku 2015.

Ruská invaze na Krym a první prezidentské období Donalda Trumpa sice daly jasný signál, že skvělé čtvrtstoletí unipolarity končí, ale evropské státy se k vyšším vojenským výdajům propracovávaly jen pozvolna. Dodejme, že i v tento moment Američané dávají na obranu v absolutních částkách více než zbytek NATO. Že to mnozí američtí politici (a zejména voliči) nesou nelibě, asi nepřekvapí.

Tab 1: Podíl celkových obranných výdajů USA vs. zbytku NATO

Zdroj dat: NATO

Kombinace ruského útoku na Ukrajinu z února 2022 a znovuzvolení Donalda Trumpa (tentokráte s mnohem ostřejší rétorikou vůči NATU) vedla k skutečně výraznému zvýšení obranného úsilí Evropanů. Současný problém Evropy však tkví v tom, že dlouhodobé zanedbávání obrany nelze smazat během roku, nebo dvou. Loni, či letos vynaložené peníze se projeví až za několik let (v případě některých projektů může jít i o dekádu). To znamená, že Evropa USA stále potřebuje.

Čtěte také:

I proto je teď podstatné to, že Trump je ochoten v NATO setrvat, jakkoliv Američané dávají jasně najevo, že o konvenční odstrašení Ruska se musí Evropané primárně postarat sami a Trump k tomu přihazuje více či méně neomalené invektivy směrem k jednotlivým spojencům. Podstatné ale je i to, že poslední tři roky byly ve znamení výrazně stoupajících evropských obranných výdajů. Zkrátka, je tu naděje, že Evropa bude schopná si na začátku třicátých let zajistit konvenční síly postačující k odstranění Ruska.

To, co u nás mnozí nedokázali pochopit, je, že tahle situace není krátkodobým výkyvem, po kterém se navrátíme k situaci, kdy USA budou zajišťovat Evropě bezpečnost a Evropa bude na obranu dávat symbolické procento, za které si pořídí pár kusů hezké techniky a ve slušivých stejnokrojích oděnou hradní stráž.

Česko v bizarní situaci

Česko dlouhodobě patřilo a bohužel patří i teď na chvost aliance v obranných výdajích. Ty jistě nejsou dokonalou metrikou, ale přinejmenším hrubý odhad schopností (byť s časovým zpožděním) a toho, jak je obrana brána vážně, dávají. Smutné je, že podle NATO jsme se přes dvě procenta nedostali ani za vlády Petra Fialy. Ano, v roce 2024 to bylo těsně (a přílišná kritika na místě asi není). V roce 2025 to již rozhodně těsně nebylo.

Všichni asi chápeme, že Česko není tak blízko Rusku, aby nyní cítilo potřebu dávat na obranu třeba 3 %. Jenže zároveň není tak daleko, aby mohlo pomyslně zaparkovat někde mezi Španělskem, Itálií a Portugalskem a tvářit se, že se jej současné geopolitické proměny světa nedotknou.

Čtěte také:

Dostáváme se tak – a to dlouhodobě – do poněkud bizarní situace. Na jednu stranu vnímáme, že se starý svět rozpadá a úroveň bezpečnosti se snižuje, na stranu druhou nemáme moc vůli k vlastní aktivitě. Zjednodušeně, jedna polovina politického spektra očekává, že nám nakonec vždy pomohou Američané, případně aktivnější Evropané, druhá polovina politického spektra sází na to, že nová geopolitická situace sice nějaké turbulence přinese, ale ty se nám vyhnou – přinejmenším v době, kdy bude tato část spektra u moci.

Ve výsledku tak pokračujeme v dobře naučeném free-ridingu – jenže ten může fungovat jen potud, pokud máme spolehlivé spojence. Ti se ale dříve či později začnou ptát, zda se jim takové spojenectví vyplatí.

Finálně klíčová otázka ale nezní, zda naše neochota dávat více na obranu popudí americké, či evropské spojence. Klíčová otázka zní, zda v době, kdy většina států v našem okolí poměrně výrazně přidává na zbrojení, chceme být tím, kdo bude všemi v okolí brán za vojensky slabého a k obraně nepříliš odhodlaného.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Výsledek je pro řadu západních analytiků překvapivý. Peking neusiloval o roli prostředníka mezi válčícími stranami, neposílal do oblasti vojenské síly ani se nesnažil převzít bezpečnostní odpovědnost za Perský záliv. Namísto toho několik desetiletí budoval systém, jehož cílem bylo přeměnit energetickou závislost na řízené strategické riziko. Současná krize ukazuje, že tato strategie byla úspěšnější, než většina pozorovatelů očekávala.

Závislost zůstává, ale přestala být slabinou

Čína je největším dovozcem ropy na světě. Přibližně 70 % své spotřeby pokrývá dovozem a zhruba polovina těchto dodávek stále přichází z oblasti Perského zálivu přes Hormuzský průliv. Právě tímto námořním koridorem za běžných podmínek prochází okolo 20 milionů barelů ropy denně, tedy přibližně pětina světové spotřeby. Vedle ropy tudy proudí významná část světového obchodu se zkapalněným zemním plynem, petrochemickými produkty, hnojivy i průmyslovými surovinami.

Právě proto čínští stratégové již řadu let označují Hormuz za jedno z nejkritičtějších úzkých míst světové ekonomiky. Současná krize jejich předpoklady pouze potvrdila. Zároveň ale ukázala, že Peking není na tomto koridoru existenčně závislý tak, jak se dlouho předpokládalo.

Dlouhodobá diverzifikace místo krizových řešení

Čínská energetická politika nikdy nestála na představě úplné energetické soběstačnosti. Jejím cílem bylo zabránit tomu, aby se země stala závislou na jediném dodavateli, jediné přepravní trase nebo jediném typu paliva.

Peking proto postupně rozšiřoval dovoz z Ruska, států Střední Asie, Afriky i Latinské Ameriky. Přestože ropa z Blízkého východu stále představuje přibližně polovinu čínského dovozu, tato hodnota se dlouhodobě výrazně nezvyšuje. Ve srovnání s Japonskem nebo Jižní Koreou je čínská závislost na Perském zálivu podstatně nižší.

Čtěte také:

Podobný přístup zvolila Čína také u zemního plynu. Významně zvýšila domácí těžbu a současně rozvíjela plynovodní spojení s Ruskem a Střední Asií. Díky tomu dnes dováží méně zkapalněného zemního plynu než před pěti lety.

Strategické zásoby jako součást státní bezpečnosti

Jedním z pilířů čínské strategie jsou strategické ropné rezervy. Jejich objem se odhaduje na přibližně 1,4 miliardy barelů, což představuje jednu z největších strategických zásob na světě.

Jen během roku 2025 Peking navyšoval zásoby tempem přibližně 1,1 milionu barelů denně. Využil především levnější dodávky z Ruska a Íránu i období relativně nízkých světových cen ropy.

Ještě důležitější než samotný objem rezerv je však způsob jejich využití. Přestože region čelil vážné bezpečnostní krizi, čínská vláda strategické zásoby prakticky neuvolnila. Místo toho povolila pouze omezené využívání komerčních zásob. Peking tak vyslal jasný signál, že strategické rezervy považuje za nástroj určený pouze pro skutečně dlouhodobou krizi.

Stát řídí nejen nabídku, ale i poptávku

Specifikem čínského modelu není pouze velikost rezerv, ale mimořádná schopnost státu regulovat celý energetický systém.

V případě potřeby může vláda omezovat výkon rafinerií, upravovat výrobu jednotlivých paliv, regulovat domácí ceny pohonných hmot, stanovovat exportní kvóty nebo měnit priority mezi výrobou pohonných hmot a petrochemických produktů.

Analýzy ukazují, že při omezení výkonu rafinerií o přibližně 5 % by byla Čína stále schopna pokrýt domácí spotřebu benzinu a motorové nafty při námořním dovozu kolem 8 milionů barelů denně. I při desetiprocentním omezení by země dokázala několik měsíců udržet základní fungování dopravy za cenu omezení petrochemické výroby. Takto rozsáhlé možnosti řízení domácí poptávky nemá prakticky žádná jiná světová ekonomika.

Elektrifikace jako bezpečnostní projekt

Významnou součástí čínské strategie je také masivní elektrifikace dopravy. Elektrická nákladní vozidla již během roku 2025 nahradila spotřebu přibližně jednoho milionu barelů ropy denně, což odpovídá přibližně celé denní produkci Ománu. Do roku 2030 by tento objem mohl vzrůst až na 2,7 milionu barelů denně.

Elektrifikace tak není pouze součástí klimatické politiky. Především představuje nástroj ke snižování závislosti na dovozu strategických surovin. Každý barel ropy, který není nutné dovézt přes Hormuzský průliv, zvyšuje odolnost čínské ekonomiky vůči případné blokádě.

Stejnou logiku sleduje i rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Nejnovější pětileté plány sice nadále počítají s využíváním uhlí, zároveň však jednoznačně označují rozvoj solární a větrné energetiky za otázku národní bezpečnosti.

Čína nechce chránit Perský záliv

Současná krize zároveň ukázala, že západní předpoklady o budoucím chování Pekingu nemusí být správné.

Řada analytiků dlouhodobě předpokládala, že vysoká závislost Číny na dovozu ropy ji přiměje převzít větší odpovědnost za bezpečnost Perského zálivu nebo aktivněji spolupracovat se Spojenými státy při ochraně námořních tras. Vývoj posledních týdnů ale ukázal pravý opak.

Čtěte také:

Čína neusiluje o to stát se bezpečnostním garantem regionu. Její strategie spočívá v tom, aby žádná krize na Blízkém východě nedokázala zásadně ovlivnit její zahraniční politiku. Peking chce zachovat maximální strategickou autonomii a spolupracovat pouze tam, kde to odpovídá jeho vlastním zájmům.

Proto bude podporovat stabilitu námořních tras a zabránění prudkým cenovým výkyvům, zároveň si však ponechá možnost pokračovat v nákupech levnější sankcionované ropy z Ruska nebo Íránu a bude dále budovat finanční a obchodní mechanismy nezávislé na Spojených státech.

Dopady na případný konflikt o Tchaj-wan

Úspěch čínské energetické strategie má význam i mimo Blízký východ. Jedním z klíčových scénářů případného konfliktu o Tchaj-wan byla dlouhodobě námořní blokáda čínských energetických tras. Současná krize ale naznačuje, že účinnost podobné strategie může být nižší, než se dosud předpokládalo.

To samozřejmě neznamená, že by byla Čína vůči dlouhodobé blokádě imunní. Prodloužené uzavření Hormuzského průlivu nebo rozsáhlé přerušení námořní dopravy by pro čínskou ekonomiku představovalo mimořádně vážný problém. Peking však během posledních dvou desetiletí vytvořil systém, který mu poskytuje čas, flexibilitu a schopnost přizpůsobit domácí ekonomiku krizovým podmínkám.

Strategická lekce pro Západ

Nejdůležitějším poznatkem současné krize není skutečnost, že by se Čína zbavila energetické závislosti. Ta nadále zůstává jedním z největších světových dovozců ropy. Rozhodující je však něco jiného – Peking dokázal zabránit tomu, aby se tato závislost stala nástrojem strategického vydírání.

Diverzifikace dodavatelů, budování strategických rezerv, vysoká kapacita rafinerií, schopnost administrativně řídit domácí poptávku i masivní elektrifikace ekonomiky vytvořily systém, který funguje jako celek. Čína tím nezískala energetickou nezávislost, ale získala čas, manévrovací prostor a výrazně vyšší odolnost vůči geopolitickým krizím.

Právě v tom spočívá největší strategický úspěch Pekingu. V době, kdy se energetika znovu stává jedním z hlavních nástrojů geopolitického soupeření, ukázala Čína, že dlouhodobé plánování může být stejně důležité jako vojenská síla. Pro západní státy je to varování, že budoucí soupeření s Čínou nebude rozhodovat pouze počet lodí nebo raket, ale také schopnost celé ekonomiky odolávat dlouhodobým krizím.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

O několik hodin později, kolem poledne, vyšel Jefferson pěšky ke Kapitolu, složil přísahu a v projevu, který patří k nejlepším v amerických dějinách, podal poraženým ruku. „Všichni jsme republikáni, všichni jsme federalisté,“ řekl. Mezi oním ranním dostavníkem a zmíněným polednem leží možná nejrevolučnější okamžik celých amerických dějin, a nepadl při něm jediný výstřel. Slaví se rok 1776 a velká slova o nezávislosti, ale ta skutečná revoluce přišla až o pětadvacet let později, kdy si dva nepřátelé předali nejvyšší moc v zemi jen proto, že jeden prohrál volby a druhý je vyhrál. Mírové předání moci mezi protivníky, kteří se navzájem pokládají za hrozbu, je ta nejvzácnější a nejkřehčí věc, jakou republika dokáže. Američané tím slovem myslí právě tohle, vládu pravidel, ne vládu vítězů.

Přiznám se, že jsem dlouho váhal, jestli k tomu výročí vůbec něco psát. Vyjdou stovky různých textů a většina z nich bude čtenáři říkat přesně to, co chce slyšet. Tomu jsem se chtěl vyhnout, i za tu cenu, že na pár místech se pustím do témat, která pro Středoevropana nejsou příliš běžná.

Čtvrtého července uplyne od vyhlášení nezávislosti dvě stě padesát let. Připomínat se bude hlavně rok 1776, deklarace a revoluce. Jenže nejcennější, co otcové zakladatelé po sobě nechali, přišlo až o jedenáct let později. Byla to Ústava Spojených států, a hlavně způsob, jak o ní přemýšlet. Otcové zakladatelé nevěřili v dobrotu člověka ani ve vlastní ctnost. Počítali s tím, že lidé u moci budou sobečtí a omylní, a postavili systém, který se špatnou lidskou povahou předem počítá a snaží se ji zneškodnit dříve, než napáchá škodu. Nedůvěra, vepsaná do institucí, je jejich skutečný odkaz. Je to konstrukce, která nepotřebuje, aby lidé byli lepší, než jsou.

Nemoc, kterou pojmenovali jako první

Na podzim roku 1796 mohl George Washington v úřadu zůstat, a nejspíš do smrti. Dobrovolně se ale moci vzdal, což byl v dějinách vzácný úkaz. Mohl se rozloučit pár vlídnými větami, místo toho napsal varování. Většinu svého rozloučení s národem věnoval jediné hrozbě, kterou pokládal za nebezpečnější než cizí vojska i státní dluh. Říkal jí stranický duch. Je podle něj neoddělitelný od lidské povahy, má kořeny v nejsilnějších vášních mysli, a právě proto je tak zákeřný. Washington tím nemyslel hádky ve sněmovně. Mířil na despocii. Mluvil o frakcích, a myslel tím strany, ale i kraje, zájmy nebo kterékoli tábory spojené vášní proti ostatním. Frakce u moci se podle něj mstí té poražené, poražená čeká na svůj volební den, aby odplatu vrátila, a každý další obrat přitvrdí. „Střídavá nadvláda jedné frakce nad druhou, vyostřená pomstychtivostí, je sama o sobě děsivou tyranií,“ napsal. „Nakonec však vede k tyranii formálnější a trvalejší.“ Národ vyčerpaný věčnou pomstou nakonec uvítá kohokoli, kdo slíbí klid. Tak podle Washingtona republika umírá. Vyčerpáním.

V tom názoru nebyl osamocený. Šestnáct let předtím, ještě, než vznikla federální ústava, napsal John Adams příteli větu, která zní jako předpověď. „Ničeho se nebojím tolik jako rozdělení republiky na dvě velké strany, každou seřazenou pod svým vůdcem a osnující kroky proti té druhé.“ To zlo pokládal za největší, jaké republice hrozí. Alexander Hamilton, který se s Adamsem skoro na ničem neshodl, viděl konec téže cesty stejně. Hned v prvním z Listů federalistů, souboru textů, jimiž zakladatelé obhajovali dokument Ústavy Spojených států, varoval, že republiky obvykle nepadnou rukou těch, kteří lidu odporují, ale těch, kteří se mu dvoří. „Z těch, kteří svrhli svobody republik,“ napsal, „většina začínala tím, že se servilně dvořila lidu. Začínali jako demagogové a končili jako tyrani.“

Alexander Hamilton

Adams i Hamilton u varování skončili. James Madison šel dál a v desátém z Listů federalistů frakci nejdříve vysvětlil, teprve poté navrhl lék. Frakce je podle něj skupina lidí, které spojuje společná vášeň nebo zájem v rozporu s právy ostatních nebo se zájmy celku. Důležité je, odkud se taková skupina bere. Bere se zevnitř, ze samotné lidské povahy. Dokud lidé smějí svobodně myslet, budou se lišit, a dokud se liší, budou se srážet do táborů. Z toho plyne Madisonův závěr. Frakci nelze zakázat, aniž by se zrušila svoboda, která ji plodí. „Svoboda je pro frakci tím, čím je vzduch pro oheň,“ napsal. „Živlem, bez něhož okamžitě uhasne.“ Vyhubit frakci by znamenalo udusit svobodu. Lék by zabil pacienta.

Otcové zakladatelé proto místo kázání o jednotě sáhli po něčem střízlivějším. Madison to v jednapadesátém Listu řekl bez příkras. Kdyby lidé byli andělé, žádná vláda by nebyla potřeba. Protože nejsou, musí být ctižádost postavena proti ctižádosti. Moc se proto rozdělí dvakrát, nejdřív mezi federaci a jednotlivé státy a teprve uvnitř každé úrovně znovu mezi zákonodárce, vládu a soudy. Stejnou logiku nesou dvě komory parlamentu, rozfázované volby, kde se sněmovna obměňuje po dvou letech a senát po šesti, i obtížnost, s jakou se mění sám ústavní dokument. Pokaždé jde o totéž. Rozdrobit moc na tolik dílů, aby ji nikdo nedokázal posbírat naráz, a tím každé unáhlené hnutí zdržet, dokud vášeň nevychladne.

Čtěte také:

Skoro každý, kdo o americké ústavě mluví, ale podléhá jednomu omylu. Myslí si, že vznikla jen proti tyranii. Vznikla přitom stejnou měrou i proti opačnému ohrožení, proti bezmoci. Nebyla to teorie, protože zakladatelé bezmoc prožili. Po válce za nezávislost spravovaly zemi Články konfederace, volné spojenectví států s téměř bezmocnou ústřední vládou, která nedokázala vybrat daň ani splatit válečný dluh a před ozbrojeným povstáním zadlužených farmářů stála se založenýma rukama. Nejhlasitěji na to ukazoval Hamilton. Ústava měla léčit i opačnou nemoc, přílišnou slabost.

To hájil Hamilton v Listech federalistů číslo 70 jako přímou podmínku svobody. „Energie ve výkonné moci je přední znak dobré vlády,“ napsal, a hned vysvětlil proč. „Slabá výkonná moc znamená slabý výkon vlády. Slabý výkon je jen jiné slovo pro špatný výkon, a špatně vykonávaná vláda, ať je v teorii jakákoli, je v praxi vládou špatnou.“ Silná výkonná moc podle něj svobodu chrání, drží na uzdě ctižádost i rozklad. Celý úkol ústavy pak shrnul do jediné otázky. Jak dát vládě dost síly, aby dokázala jednat, a přitom jí nedat tolik, aby ohrozila svobodu. V té otázce je celá ústavní soustava. Je to zároveň brzda a motor, dvě síly schválně postavené proti sobě. Madisonova půlka hlídá svobodu před soustředěnou mocí, Hamiltonova před opačným nebezpečím, před bezmocí.

Síla i slabina celé konstrukce leží na stejném místě, v udržení rovnováhy mezi nimi. Motor bez brzdy se zvrhne ve výkonnou tyranii. Brzda bez motoru uvázne v bezmoci, v Článcích konfederace, které zemi málem zabily hned na začátku. Systém funguje jen tehdy, drží-li obě síly v napětí.

To byl také jeden z důvodů, proč otcové zakladatelé frakce nezakázali. Sami jim neunikli, a co je důležitější, ani se o to nepokoušeli. Thomas Jefferson napsal v roce 1789 možná nejtvrdší větu, jakou kdy, kdo o stranictví pronesl. „Kdybych se nemohl dostat do nebe jinak než jako člen strany, nešel bych tam vůbec.“ Myslel to vážně. A přesto během několika let stál v čele první opoziční strany v dějinách Spojených států. Vypadá to jako pokrytectví. Ve skutečnosti Jefferson pochopil, jak se věci mají. Proti straně, kterou člověk pokládá za nebezpečnou, existuje jediná počestná obrana. Založit druhou a porazit ji ve volbách.

Zbývala otázka, co se stane, když některá strana trpělivost ztratí a sáhne po síle. Odpověď přišla rychle. V roce 1798 ovládli federalisté Kongres i prezidentský úřad a prosadili zákony, které z kritiky vlády udělaly trestný čin. Vláda jedné strany začala zavírat redaktory novin strany druhé. Byla to přesně situace, před kterou Madison varoval, pokus vyléčit frakci umlčením. Republika si ale poradila jinak než silou. Ve volbách roku 1800 voliči federalisty odstavili od moci. Poražený vstal před svítáním, nasedl do dostavníku a úřad nechal muži, který vyhrál volby. Tresty za pobuřování tiše vypršely. Náprava přišla hlasovacím lístkem.

Washington ve svém rozloučení varoval ještě před jednou, konkrétnější podobou frakce. Před stranami zakládanými, jak napsal, „na zeměpisných rozdílech“. Tahle věta bývá přehlížena, a přitom je nejpřesnější ze všech. Frakce nemusí zůstat u názoru, může splynout s územím. Přesně to se stalo ve sporu o otroctví. Z ideového sporu se stal spor mezi Severem a Jihem, a jakmile se frakce kryje s územím na mapě, mizí společný stůl, u kterého se ještě dá vyjednávat. Rok 1860 je obrácením roku 1800. Tatáž zkouška, opačná odpověď. Abraham Lincoln vyhrál volby podle všech pravidel, která si země sama dala. Jih výsledek odmítl a začal se odtrhávat dříve, než se Lincoln vůbec ujal úřadu. V roce 1800 poražená strana předala moc a republika přežila. V roce 1860 poražená strana raději rozbila celý systém, než by v jeho rámci prohrála. Místo předání moci přišlo šest set tisíc mrtvých, více Američanů, než kolik jich padlo ve všech ostatních válkách Spojených států dohromady.

Čtěte také:

Zakladatelé se tedy nebáli toho, že lidé budou mít různé názory. S tím počítali a na tom systém postavili. Báli se dvou různých konců. Moci, která se soustředí do jednoho centra a rozdrtí menšinu, a moci, která se rozdrobí tak, že nedokáže vůbec jednat. Mezi těmi dvěma propastmi natáhli úzkou cestu a základní snahou systému americké republiky je z ní nesejít ani na jednu stranu. Sami to pokušení znali lépe než kdokoliv, kdo přišel po nich, a přesto z nastavené cesty jako generace nesešli. Washington to v rozloučení řekl velmi přesným obrazem. Frakce je oheň, který nelze uhasit, jen hlídat, jinak se nekontrolovatelně rozhoří. Stejná svoboda, která člověku dovoluje myslet po svém, navždy zaručuje, že frakce bude existovat, a táž síla, bez níž by stát nedokázal jednat, v sobě navždy nese pokušení jednat bez zábran. Soustava nikdy nebyla postavená tak, aby běžela sama. Nejnebezpečnější proto není útok zvenčí, proti kterému se zvedne odpor. Je to tichá ztráta rovnováhy zevnitř, kdy si prvních kroků špatným směrem nikdo ani nevšimne.

Demokracie umírá zevnitř

Celá ústavní soustava byla postavená hlavně proti uchvácení moci. Sotva pár desítek let po jejím dokončení připlul do Ameriky mladý francouzský aristokrat a všiml si, že nejvážnější nebezpečí číhá jinde, než kam mířily všechny ústavní pojistky. Alexis de Tocqueville přijel roku 1831, oficiálně studovat americké vězeňství, ve skutečnosti, aby pochopil demokracii, která si ve Francii razila cestu vykoupenou krví. Z návštěvy vznikla jedna z nejdůležitějších knih moderní doby Demokracii v Americe, dodnes nejpronikavější popis Spojených států, jaký kdy, kdo napsal.

Tocqueville si všiml něčeho podstatného. Demokracie málokdy padnou násilím. Umírají měkce. Nahoře se ustaví moc, kterou vykreslil jako mírnou a ochranitelskou, a pro kterou se vžilo označení měkký despotismus. Stará se o občany jako rodič. Jenže rodič, který nechce, aby děti dospěly. „Snaží se je udržet v trvalém dětství,“ napsal. Lidem se přitom daří dobře, jsou pohodlní a spokojení, jen postupně odvykají rozhodovat sami o sobě. Vůli jim nikdo neláme, jen ji obměkčuje a ohýbá, až přestane být vůlí.

Jedna jeho věta míří k jádru věci. Tahle mírná poroba se podle Tocquevilla dá spojit s vnějšími formami svobody snáz, než se věří. Volby se dál konají, ústava dál platí, noviny dál vycházejí, a uvnitř už je po svobodě. Forma stojí, obsah se vytratil. Zakladatelé hlídali uzurpátora, který formy rozbije. Tocqueville uviděl něco horšího, totiž že formy mohou zůstat netknuté a přitom prázdné. Není třeba bořit ústavy. Stačí, aby na nich přestalo komukoli záležet.

K porobě se navíc dochází dobrovolně. Lidé zamilovaní do pohodlí a do rovnosti vymění svobodu za to, že se o ně někdo postará. Své strážce si dokonce sami zvolí a tomu zvolení říkají svoboda. Tady už nejde o frakci, která se na vlně vášně rychle pohne, ani o slabou vládu, která nedokáže jednat. Jde o opak vášně, o vlažnost. O občany, kteří se stáhli do soukromí a veřejnou věc rádi přenechali jiným.

Taková zkáza není vidět. Nemá oběti ani datum, jen pozvolné ochabnutí, kterého si první roky nikdo nevšimne, protože navenek běží všechno dál. Zakladatelé se báli přílišného ohně, který v systému vznikne. Tocqueville pojmenoval opačné nebezpečí, že oheň tiše vyhasne a zůstane jen vlažná spokojenost, ve které se na svobodu pomalu zapomene. Pokud je tohle pravá podoba úpadku, pak nejde ani tak o to, kdo na systém zaútočí, ale co dělá s občanem doba, která ho každý den vybízí, aby se stáhl do svého soukromého pohodlí a přemýšlení přenechal druhým.

Systém postavený tak, aby byl pomalý

Celá dvojí konstrukce stojí na jednom méně viditelném předpokladu. Na pomalosti. Madisonovo dělení moci nestojí na tom, že by frakce zakázalo, ale na tom, že jim klade překážky. Aby prošlo rozhodnutí, musí se shoda poskládat napříč množstvím částí, a to trvá. Čas měl dát vášním šanci vychladnout. Právě tady stojí otázka dnešní doby. Co se stane s pojistkou, která spoléhá na pomalost, ve světě, kde se všechno odehrává v řádu hodin?

Madison v desátém Listu federalistů napsal, že v rozlehlé republice bude pro většinovou frakci těžké rozpoznat vlastní sílu a začít jednat svorně. Velká, roztroušená země měla vášeň ředit. Dnešní sociální sítě a internet ten předpoklad obracejí naruby. To, co měla vzdálenost ztěžovat, tedy aby se frakce našla a zorganizovala, se dnes děje za jediné odpoledne. Rozlehlost už vášeň neředí, algoritmus ji zahušťuje a rozlévá po celém území naráz. Madison hledal poučení v antických republikách, kde dav potřeboval náměstí a řečníka. Dnešní náměstí se vejde do kapsy a je otevřené celou noc.

K tomu se přidává tišší posun. Donedávna patřil člověk do mnoha různých skupin, které se křížily. Farnost, město, práce, kraj, fotbalový klub, a žádná z nich nesplývala s ostatními. Soused byl spojenec v jedné společenské skupině a protivník v druhé, a ta směs bránila tomu, aby se společnost rozpadla na dva čisté tábory. Dnes se mnoho z těch skupin poskládalo do jediné osy. Když vše splyne do jediného sporu, vznikne přesně to, čeho se děsil Adams. Dvě velké strany, každá pod svým vůdcem. Nárazníky, které dřív náraz tlumily, zmizely.

Čtěte také:

Je tu i třetí věc, nejtemnější. Vzniklo celé odvětví, které vydělává tím více, čím více přiživuje nevraživost jedné části vůči druhé, kterou Washington jmenoval jako palivo despocie. Strach a opovržení udrží pozornost lépe než klid, a pozornost se dnes prodává inzerentům. Poprvé v dějinách se na rozdmýchávání nenávisti mezi tábory dá vydělávat ve velkém a soustavně.

Nejhlubší změna ale nemíří na to, co si lidé myslí, nýbrž na to, zda vůbec sdílejí tutéž skutečnost. Washington se bál frakce splývající s geografickou polohou, a měl pravdu, vedlo to k roku 1861. Dnešní předěl ale do mapy nakreslit nejde, protože vede mezi dvěma verzemi reality. To je horší než geografie. Sever a Jih aspoň sdílely fakta a přely se o jejich výklad. Dvě reality se přít nemůžou, protože nemají o čem. Jedna je lež. Spor potřebuje společný stůl, a ten chybí. Podobné obavy přitom provázely už nástup levného tisku a později rozhlasu. Pokaždé se říkalo, že nová technologie veřejnou debatu zničí, a pokaždé se ústavní pořádek nakonec přizpůsobil a vydržel. Z toho ale neplyne žádná záruka. Nikdo neví, jestli jde o zákonitost, nebo jen o šťastnou sérii náhod, která jednou skončí.

Zajímavé je, že proti lži přitom zakladatelé nenabízejí to, co se dnes nabízí nejhlasitěji. Nenabízejí umlčení. Jefferson znal jen jednu spolehlivou obranu a byla pomalá. „Očekává-li národ, že bude nevědomý a svobodný zároveň, očekává něco, co nikdy nebylo a nikdy nebude.“ Bezpečí svobody neviděl v kontrole shora, ale v lidu, který umí číst, a v tisku, který smí psát. Porazit populistu a vyléčit společnost ze lží jsou totiž dva různé úkoly. Ten první se dá zvládnout v jedněch volbách. Ten druhý trvá celé generace, protože sečtělá veřejnost se buduje po jednotlivcích a žádná zkratka ani zákon k ní nevede. Není divu, že po téhle obraně se sahá tak málo. Nedají se s ní vyhrát další volby. Kdo si oba úkoly splete, dopadne špatně dvojím způsobem. Buď propadne malomyslnosti, že se nedá dělat nic, nebo začne pohrdat voliči druhé strany. Řeknu to adresně, jinak by ta věta byla k ničemu. Pohrdání není hřích těch druhých. Je to hřích lidí, jako jsem já a jako jste nejspíš vy, kteří čtete dlouhé texty o ústavě. Kdo si o voliči druhé strany myslí, že je hlupák, přestal bránit společný stůl. Rozbíjíme ho jen z druhého konce.

Cedule ve výloze

V roce 1978 napsal Václav Havel esej Moc bezmocných a celý komunistický režim vyložil na jediném obrazu. Vedoucí obchodu se zeleninou položí ráno do výlohy, mezi cibuli a mrkev, ceduli s heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“. Proč to dělá? V to heslo nevěří, nevěří v něj nikdo. Dá ho tam, protože se to tak dělá, a protože je to bezpečné. Skutečný vzkaz té cedule se proletářů netýká. Říká „jsem poslušný, a mám proto právo na klidný život“. Forma zůstala dokonale zachovaná, obsah se dávno vytratil, a každý to ví. Celý systém stál právě na ochotě chovat se podle lži, které nikdo nevěří, jako by to byla pravda.

Havel tomu říkal život ve lži, a nemyslel tím, že je někdo oklamán. Myslel tím přesně tu ochotu udržovat formu, o které člověk soukromě ví, že je prázdná. Volby, na které se chodí, ač nejsou volbami. Hesla, která se opakují, ač nic neznamenají. Život v pravdě pak není žádné hrdinství. Stačí odmítnout ten prázdný rituál dál hrát. Síla bezmocných je v tom, že celá ta stavba spočívá na každodenní účasti každého z nich, takže stačí, aby jediný zelinář ceduli sundal, a ukáže se, jak je to křehké.

Forma přežívající svůj obsah je přesně ten konec, který Tocqueville viděl přicházet a kterého se otcové zakladatelé báli. Ústava platí, volby se konají, slovo republika se opakuje, a uvnitř už nemusí být nic. Václav Havel ukázal, jak takový stav vypadá zevnitř, na úrovni jednoho člověka a jedné cedule.

Zelinář ale není jen příběh komunismu. Cedule ve výloze může nést jakékoli heslo. Kdykoli někdo hájí pravidla jen tehdy, když z nich těží jeho strana, kdykoli věrnost pravidlům předstírá jen jako gesto pro svůj tábor, věší si tu ceduli sám. Rozdíl oproti zelináři je jen jeden. Jemu heslo do výlohy nařídil násilný režim. My si to svoje věšíme dobrovolně, a věšíme si ho pro svůj domácí tým.

My Češi to víme, a ne proto, že bychom byli moudřejší. Prostě jsme tu výlohu viděli z obou stran. Znali jsme stát, ze kterého zbyla cedule. Proto když dnes Američané váhají, jestli se podobné vyprázdnění může stát i u nich, máme nepříjemně přímou odpověď. Může. Forma vydrží stát dlouho poté, co ji opustil smysl.

Co zůstane, když opustíme tým

To ráno, kterým jsme začali, vezl dostavník poraženého. Adams ujížděl z města plný hořkosti a ponížení, a přesto nechal úřad muži, kterého pokládal za nebezpečí. Tohle je ta nejvzácnější republikánská ctnost, a je nehrdinská, skoro nudná. Není v ní žádné estrádní gesto, jen tichý okamžik, kdy poražený odejde a vítěz se nemstí.

Washington v témže rozloučení pojmenoval ještě jednu věc, kterou dnes vidíme znovu a platíme za ní velmi draze. Cizí vliv podle něj proniká dovnitř kanály stranických vášní. Mocnost, která chce republiku oslabit, ji nemusí dobývat. Stačí počkat, až se sama rozdělí na tábory, protože jeden z nich jí pak bránu otevře sám, výměnou za pomoc proti tomu druhému. V tom je celá pravda dneška stažená do jediné věty. Demagog, lež, dezinformace a cizí ruka jsou čtyři jména pro jeden a týž otevřený vchod. Demagog rozdělí, lež a dezinformace příkop prohloubí, a cizí moc už jen vejde. Skutečnou hradbou proti vnějšímu nepříteli byla vždycky vnitřní soudržnost.

Proto ať sedí v čele vlády Babiš v Praze nebo Trump ve Washingtonu, otázka nikdy nezní, jestli vyhrál náš tým. Zní, co po něm zůstane z pravidel. Jestli soudy budou dál soudit, parlament dál kontrolovat a příští volby přijdou v termínu a s nejistým výsledkem. Jeden politik republiku nezničí a jeden ji ani nezachrání. Nabízí se námitka, proč se tedy neustále tvrdí, že skutečnou obranou proti podobným politikům je vzdělání, a o pár odstavců výš jsem to sám napsal. Jenže vzdělanost je obrana na generace, ne na jedno volební období. Žádného konkrétního politika neporazí, to mohou jen svobodné volby. Republiku v danou chvíli zachraňuje něco mnohem všednějšího. To, že její brzdy drží, a že vítěz, ať je to kdokoli, je respektuje i tehdy, když nemusí.

Tým, frakce, strana, zájmová skupina, to všechno je to nejpřirozenější na světě. Slibují sounáležitost a úlevu, že člověk se svými názory nezůstane sám. Výměnou žádají jedinou věc. Abychom přestali měřit vlastní straně stejně přísně jako té druhé. Právě tato jediná výjimka je celé jádro problému. Jakmile ji připustí jeden tábor, připustí ji i druhý, a společné pravidlo přestane existovat. Měřit oběma táborům stejně přitom neznamená tvrdit, že jsou oba stejně vinné nebo kvalitní. Poctivé měření může u jednoho z nich ukázat mnohem horší výsledek. Takový závěr není stranickost, ale poznání skutečnosti. Málokdo ostatně vstupuje do jednoho z táborů proto, aby něco rozbil. Chce prostě někam patřit.

Otcové zakladatelé postavili svou soustavu tak, aby dobrotu člověka nepotřebovala. Staví ctižádost proti ctižádosti, sobectví proti sobectví, a z lidských slabostí dokáže uplést stabilitu. Jedno jediné místo v ní ale žádný mechanismus nejistí. Poražený musí svoji porážku přijmout. Volby, soudy i dělba moci jsou nakonec jen důmyslné způsoby, jak podle pravidel určit poraženého. Že pak vstane a odejde, bez bodáku za zády a bez odměny, to už za něj žádná instituce neudělá. Na téhle jediné věci, kterou nelze vynutit, stojí všechno ostatní.

Každá podoba úpadku, o které tento text mluví, je nakonec selháním právě v tomto okamžiku. Jih roku 1860 raději rozbil celý systém, než by v něm prohrál. Havlův zelinář přijal porážku tak úplně, že z ní udělal způsob života, a udržoval formu, ze které dávno vyprchal smysl. Tocquevillův spokojený občan se odvrátil od veřejných věcí a nechal rozhodovat jiné, takže už ani neví, že prohrává. Tři různé cesty, a všechny končí ve stejném bodě. Ochota prohrát a zůstat ve hře se nedá uzákonit ani zdědit. Každá generace ji buď znovu najde, nebo ne.

Pozná se to podle jediné otázky, a ta platí pro každého z nás, nejen pro politiky. Ozveme se i tehdy, když pravidla ohýbá naše vlastní strana? Kdo mlčí, už odpověděl. Nebrání ideu. Fandí.

Proto ráno 4. března 1801 není jen pěkná historka z učebnice. Je to celá Ústava Spojených států stažená do jednoho gesta. Nejdůmyslnější politická soustava, jakou kdo kdy postavil, nakonec visí na tom nejméně hrdinském činu, jaký si umíme představit. Poražený muž nastoupí za tmy do veřejného dostavníku a nechá zemi člověku, kterého pokládá za nebezpečí. Tuhle chvíli žádná ústava nezaručí a žádný soud nevymůže. Buď ji člověk udělá, nebo ne. Americká republika ji, s jedinou strašnou výjimkou, dělala dvě stě padesát let.

Takže všechno nejlepší, americká republiko. Ne k dokonalosti, tu ti do vínku nikdo nedal a sama ses jí nikdy nedožadovala. Ke dvěma stům padesáti letům pokusu, o kterém tví otcové věděli, že se nedá dokončit, jen po každých volbách znovu obhájit. Přeji ti, a stejné přání posílám i nám, protože náš pokus je o tolik mladší a o to křehčí, ať se vždy najdeš dostatek lidí, kterým pravidla stojí za více než vítězství. Ať je i za dalších dvě stě padesát let co slavit.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Co Deník N tvrdí a kde končí

Komentář Matěje Metelce stojí na dvou liniích. Ta první je hydrologická a tvrdí, že bazény plněné pitnou vodou zhoršují sucho. Druhá je sociologická a říká, že soukromé nádrže nahradily veřejná koupaliště a ubíjejí sociální kapitál v duchu Putnamovy Bowling Alone. Obě linie mají reálné jádro a je férové dodat, že jde o komentář, a autor nepožaduje žádný zákaz. Komentáře ale rámují, o čem se přemýšlí, a co se promyslí, to se časem zreguluje. Stojí proto za to dořeknout rovinu, která autorovi vypadla – energetickou. A začít je třeba u otázky, proč by dnes vůbec někoho mělo zajímat, kdy se bazénové čerpadlo zapne.

Nová vzácnost se jmenuje flexibilita

Evropské sítě přestávají mít problém s tím, kolik elektřiny vyrobí. Potíž je čím dál víc v tom, kdy ji vyrobí. Ukazuje to jev zvaný kachní křivka. V poledne zaplaví soustavu fotovoltaika, zatímco spotřeba je průměrná, a kolem osmnácté hodiny slunce slábne přesně ve chvíli, kdy poptávka roste. Když nabídka převýší poptávku, cena na burze klesá, a při velkém přebytku se propadne pod nulu. V Německu se to promítlo do záporných cen elektřiny – v 457 hodinách roku 2024 a v 573 hodinách roku 2025 (oficiální data Bundesnetzagentur). V Česku je jich zatím méně, ale trend míří týmž směrem. V takových hodinách výrobce za dodanou elektřinu doslova platí, aby ji někdo odebral.

Nejcennějším zdrojem se proto nestává další elektrárna, nýbrž spotřebič, který umí svůj odběr přesunout do hodin přebytku a vyhnout se večerní špičce. Tomu se říká flexibilita a síť po ní hladoví. Mezi domácími zařízeními se proto hledá takové, které dokáže odložit nebo předsunout spotřebu o celé hodiny, aniž by zasáhlo majiteli do pohodlí. Jedním z nejlepších kandidátů je překvapivě bazén.

Kolik energie unese voda

Voda má měrnou tepelnou kapacitu 4 186 J na kilogram a stupeň, nejvyšší z běžných kapalin (fyzikální konstanta, ne odhad). Průměrný český bazén má 25–40 m³. Vezměme střed 30 m³, tedy 30 000 kg vody. Posun teploty o pouhé 2 °C, který koupající se člověk takřka nepozná, představuje:

Q = 30 000 × 4 186 × 2 ≈ 70 kWh tepla.

To je zhruba pětinásobek domácí baterie Tesla Powerwall, řádově týdenní spotřeba elektřiny průměrné české domácnosti (ta odebere kolem 3 MWh ročně). K tomuto teplu se levně dostane tepelné čerpadlo. Bazénová čerpadla mají podle institutu AHRI topný faktor COP 4–6, a to právě v teplých dnech, kdy se bazény používají. Na každou elektrickou kilowatthodinu tedy přesunou čtyři až šest kilowatthodin tepla. Elektřiny potřebné na onen dvoustupňový posun je při COP 5 jen 70 ÷ 5 ≈ 14 kWh – a právě těch 14 kWh denně lze u jednoho bazénu libovolně posouvat v čase, aniž by to kdokoli poznal.

Čtěte také:

Topit, nebo chladit

Moderní reverzibilní čerpadla umí cyklus obrátit a vodu nejen ohřát, ale i ochladit – v parnu to brání přehřátí, růstu řas a rozkolísání chemie a chladnější hladina je příjemnější. V obou režimech přitom čerpadlo odebírá ze sítě elektřinu, ať topí, nebo chladí. Flexibilita proto neleží ve směru, ale v načasování. Bazén je řízená spotřeba, kterou lze posunout v čase, a slovo baterie je tu jen metafora, protože nádrž elektřinu zpět do sítě nepošle a skladuje pouze pár stupňů teploty navíc nebo méně.

Ten teplotní polštář ale dává volnost rozhodnout, kdy se odběr odehraje. Čerpadlo může běžet v době, kdy je elektřiny nadbytek a je levná či záporně oceněná, ať už je cílem teplá voda na večerní koupání, nebo studenější bazén v největším vedru. Jeden bazén je sám o sobě jen malý řízený odběr, a tak teprve jejich počet ukáže, o jaká čísla jde.

Půl milionu bazénů

Metelec uvádí až půl milionu bazénů (oborový odhad, ČSÚ tuto kategorii nesleduje). Pro flexibilitu jsou podstatné jen ty s tepelným čerpadlem, tedy stálé instalace – odhadem 150 000 (konzervativní odhad). Při 14 kWh na bazén to dává zhruba 2 100 MWh denní akumulace v elektrickém ekvivalentu. Výkonová stránka záleží na faktoru současnosti. Kdyby běžela všechna čerpadla (2–3 kW) naráz, šlo by teoreticky o 300–450 MW. Reálnou hodnotu sníží to, že nepoběží všechna najednou, řád ale zůstává.

Co to znamená v měřítku soustavy, ukáže srovnání s tím, co dnes drží českou síť v rovnováze. ČEPS musí podle podkladů pro trh s podpůrnými službami trvale zajišťovat kolem 960 MW kladné a 330 MW záporné sekundární regulace (aFRR) a 76 MW primární (FCR). Potenciál bazénových čerpadel je tedy srovnatelný s celou zápornou aFRR rezervou soustavy – právě tou, jejíž zajištění je v létě, kdy slunce přetéká do sítě, nejtěžší.

Dvě omezení k tomu patří. Bazénová čerpadla běží jen zhruba čtyři až pět měsíců v roce, takže flexibilita je sezónní. Kryje se ovšem přesně s obdobím, kdy je poledních přebytků nejvíc. Rychlou primární regulaci do třiceti sekund bazény nenahradí – hodí se pro spíše pro tvarování denního odběru. Ani jedno z toho ovšem nic nemění na řádu – a bazény navíc nejsou na zahradě samy.

Klimatizace a domácí elektrárna

Stejná vedra ženou nahoru i počet klimatizací, a to i přesto, že Evropa je na rozdíl od USA ke klimatizacím spíše skeptická. Podle zprávy IEA o budoucnosti chlazení však jejich prodej v Evropě rychle roste. Domácí split (1–3 kW) reaguje ještě hbitěji než bazén a spolu s domácí baterií, ohřevem vody a nabíjením auta tvoří to, čemu literatura říká virtuální elektrárna. Přeshraniční trh s regulační energií PICASSO, k němuž se ČEPS připojila už v roce 2022, funguje na velkoobchodní úrovni a ČEPS sám označuje agregaci flexibility za dominantní zdroj pro období po roce 2030. Na vrstvě, která by zapojila právě tyto zdroje se v energetice usilovně pracuje.

Voda, morálka a Bowling Alone

Tady je namístě vrátit se k výtkám komentáře. Hydrologická obava je sice legitimní, rozsahem ale výrazně menší, než se z textu zdá. Hlavní ztrátou je výpar. Nekrytý bazén vypaří v horkém dni řádově desítky litrů a za sezónu několik metrů krychlových. Výpar ze všech českých bazénů dosahuje odhadem 2,5 až 5 milionů m³ ročně, což odpovídá řádově promile ročního odtoku Vltavy, která má u ústí průtok kolem 150 m³/s, tedy zhruba 4,5 miliardy m³ ročně. Lokálně může i tento objem hrát roli a platí, že bazény se plní upravenou pitnou vodou. Cílené řešení je proto plnit je vodou užitkovou, ne je zakazovat. Týž výpar navíc okolní vzduch ochlazuje, takže pohled, podle kterého výpar znamená jen ztracenou vodu, popisuje jen polovinu reality.

Čtěte také:

Za pozornost stojí i to, kam v komentáři míří morální energie. Nesměřuje na bazény skutečně bohatých – ty jsou podle autora spíše skryté a je jich méně – ale na nadzemní plastovou vanu za pár tisíc, kterou si pořídila rodina, co k moři každé léto nejezdí. Právě téhle „malé, ale naší“ radosti titulek vyčítá, že „škodí nejen přírodě, ale i společnosti“. Kázání o ztrátě sdíleného prostoru navíc přichází spolu s lamentováním nad úpadkem koupališť, jenž ten samý text klade na vrub levným dovoleným u moře.

I sociologické jádro přitom pokulhává v jednom předpokladu. Soukromý bazén nemusí být místem osamělého cachtání. V parnu se stává cílem, kam míří širší rodina, sousedé i přátelé, a totéž platí o klimatizovaném obýváku, kde se v největším vedru schází víc lidí než jindy. Zánik koupališť nezpůsobily bazény, nýbrž auta, suburbanizace a právě ty levné dovolené u moře – soukromý bazén je spíš příznakem atomizace než jejím původcem.

Závěr

Metelcův komentář obstojí tam, kde mluví o křehkosti sdíleného prostoru, a jeho obava o vodu je legitimní, byť rozsahem přeceněná. Co celé úvaze chybí, je fyzika a s ní prosté zjištění. Půl milionu nádrží se schopností o pár stupňů topit i chladit, napojených stále častěji na tepelná čerpadla a stojících u domácností s fotovoltaikou, tvoří rozprostřenou zásobu flexibility, jejíž jedinou vážnou vadou je špatné načasování. Plnění dešťovou vodou vyřeší vodu, tarif podle denní doby a agregační platforma vyřeší tu hodinu. Co po těch úpravách zbude, není klimatická přítěž, nýbrž kus energetické infrastruktury, který na českých zahradách už stojí a čeká jen na to, až ho někdo zapojí.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Ruská letní ofenzíva na Donbasu vstupuje do nové fáze. Přestože tempo postupu zůstává ve srovnání s prvními měsíci invaze pomalé, ruským silám se během června podařilo dosáhnout několika operačně významných úspěchů. Těžiště bojů se nyní přesouvá ke kramatorsko-slovjanské aglomeraci, která představuje poslední velký opěrný bod ukrajinské obrany v severní části Doněcké oblasti. Moskva se snaží tuto oblast ohrozit současně ze tří směrů, čímž vytváří tlak na ukrajinské velení, které bude muset přehodnotit dosavadní způsob obrany.

Konstantinivka: pád města otevírá cestu ke Kramatorsku

Nejdůležitější změnou posledních týdnů je situace v Konstantinivce. Boje o město probíhaly od podzimu 2025, kdy ruská armáda po dlouhých bojích ovládla Toreck a vytvořila podmínky pro další postup na sever.

Ukrajinská obrana zde několik měsíců úspěšně odolávala. Ruské pokusy pronikat městem pomocí malých útočných skupin, které byly úspěšné například při dobývání Pokrovsku, zde dlouho selhávaly. Ukrajinci dokázali izolované jednotky zásobovat a současně prováděli protiútoky, které ruský postup výrazně zpomalovaly.

Situace se začala měnit ve chvíli, kdy ruské velení změnilo taktiku. Namísto přímých útoků se zaměřilo na systematické ničení ukrajinské logistiky. Dronové útoky, klouzavé letecké pumy a dělostřelectvo postupně přerušily hlavní zásobovací trasy vedoucí z Kramatorsku a zároveň ničily infrastrukturu na řece Kryvyj Torec. Ukrajinské jednotky byly stále více odkázány pouze na zásobování pomocí bezpilotních prostředků.

Současně probíhalo obkličování města ze západu i z východu. Ruské jednotky postupně obsadily satelitní obce a dostaly se na severní okraj Konstantinivky, kde přerušily komunikace směrem na Kramatorsk. V posledních dnech se navíc výrazně snížila aktivita ukrajinských operátorů dronů přímo ve městě, což naznačuje, že jejich stanoviště byla přesunuta do větší hloubky.

Čtěte také:

Ukrajinské jednotky sice stále drží část jižních a centrálních čtvrtí, jejich obrana se však stále více podobá situaci, která předcházela pádu Pokrovsku. Obránci mohou vydržet ještě několik týdnů, avšak strategický význam města se postupně vytrácí.

Ohrožení celé obranné linie

Případný pád Konstantinivky nebude znamenat pouze ztrátu jednoho města. Otevírá především možnost dalšího ruského postupu směrem na Družkivku a následně ke Kramatorsku. Ruské síly již několik měsíců vytvářejí předmostí západně od města a současně drží pozice na obou stranách průplavu Severský Doněc–Donbas. Pokud budou schopny spojit postup z Konstantinivky s útoky od těchto předmostí, mohou ohrozit týl celé ukrajinské obrany v severní části Donbasu.

Ukrajinské velení se proto pravděpodobně pokusí vytvořit novou obrannou linii severně od města. Podobný postup již zvolilo při ústupu od Pokrovsku. Otázkou však zůstává, zda bude mít dostatek času i sil.

Lyman a Severský Donec: druhý směr ruského tlaku

Současně s boji o Konstantinivku pokračuje další významná operace v prostoru Lymanu a podél řeky Severský Donec.

Ruské velení zde usiluje o vytvoření podmínek pro budoucí útok na Slovjansk. Zatímco severní skupina útočí přímo na Lyman, jižní uskupení postupuje podél jižního břehu řeky směrem k důležitým přechodům a vodohospodářské infrastruktuře.

Ukrajinské protiútoky v okolí Lymanu sice několik měsíců úspěšně zpomalovaly ruský postup, během června však Rusko soustředilo dostatečné síly k rozsáhlejšímu útoku. Stejně jako v Konstantinivce se zde opakuje kombinace infiltrace malých jednotek a systematického ničení zásobovacích tras pomocí dronů a dělostřelectva.

Pokud Lyman padne, dostane se pod tlak zásobování celé ukrajinské skupiny operující na severním břehu Severského Donce. Současně ruské jednotky postupují i po jižním břehu směrem k Nikolajivce, kde se nachází klíčová vodohospodářská infrastruktura. Spojení těchto dvou postupů by mohlo donutit Ukrajinu opustit rozsáhlé území severně od řeky.

Dobropillja zůstává slabým místem

Dalším důležitým směrem je prostor severně od Pokrovsku. Původním ruským cílem bylo rychlé obsazení Dobropillji, které by otevřelo cestu k přerušení spojení mezi Kramatorskem a západní Ukrajinou. Tento plán se několik měsíců nedařilo realizovat, protože ukrajinské velení dokázalo oblast posílit jednotkami přesunutými z jiných úseků fronty.

Ani zde však situace nezůstává stabilní. Ruské jednotky se dostaly do prostoru obce Ševčenko, která představovala hlavní logistické zázemí obránců. Frontová linie se tak přiblížila přímo k místu, odkud byly zásobovány ukrajinské jednotky operující v okolí Bilyckého a Nového Donbasu.

Čtěte také:

Nejde zatím o rozhodující průlom, ale o další příklad toho, že Rusko stále častěji útočí na logistické uzly místo přímých frontálních útoků.

Záporoží: ukrajinské protiútoky mají strategický význam

Naopak na jihu fronty se iniciativa částečně přesunula na ukrajinskou stranu. Ukrajinské síly obnovily protiútoky severně od Huljajpole s cílem ohrozit hlavní zásobovací komunikaci ruské skupiny Vostok. Postup směrem k silnici spojující Velkou Novosilku a Huljajpole může mít významný operační dopad, protože právě po této trase proudí zásoby pro ruské jednotky operující ve východní části Záporožské oblasti i na hranici Dněpropetrovské oblasti.

Získání několika kilometrů zde samo o sobě situaci na frontě nezmění, ale může Rusko přinutit přesouvat další rezervy mimo hlavní donbaský směr.

Ruská strategie se mění

Vývoj posledních měsíců ukazuje výraznou proměnu ruského způsobu vedení operací. Namísto snahy o rychlé mechanizované průlomy Rusko systematicky izoluje jednotlivé obranné uzly. Drony dlouhého dosahu, klouzavé pumy, přesné dělostřelecké údery a infiltrace malých útočných skupin postupně ničí logistiku obránců a nutí ukrajinské jednotky ustupovat z pozic, které by při zachování zásobování mohly držet ještě velmi dlouho.

Tento způsob vedení války je sice pomalý a mimořádně nákladný na lidské ztráty, ale v posledních měsících přináší Moskvě postupné operační zisky.

Rozhodující bude schopnost Ukrajiny vytvořit novou obrannou linii

Přesto není situace pro Ukrajinu beznadějná. Ruská armáda stále nedisponuje schopností provádět hluboké mechanizované průlomy ani rychlé operační manévry. Každý větší postup je vykoupen týdny či měsíci příprav a vysokými ztrátami.

Pokud ukrajinské velení dokáže včas vybudovat novou obrannou linii severně od Konstantinivky a současně stabilizovat situaci u Lymanu, může ruský postup opět výrazně zpomalit. Současně bude klíčové zachovat schopnost ničit ruskou logistiku v operační hloubce pomocí dronů dlouhého dosahu, které se v posledních měsících ukázaly jako jeden z nejúčinnějších prostředků ukrajinské obrany.

Současná fáze války tak stále více připomíná souboj dvou vyčerpávajících strategií. Rusko postupuje metodickým rozkladem ukrajinské obrany, zatímco Ukrajina se snaží získat čas prostřednictvím pružné obrany a úderů proti ruskému týlu. O dalším vývoji rozhodne především to, zda se Moskvě podaří proměnit taktické úspěchy u Konstantinivky a Lymanu v operační průlom směrem ke Kramatorsku a Slovjansku, nebo zda Ukrajina vytvoří novou obrannou linii dříve, než ruské síly získají dostatečný prostor k pokračování ofenzivy.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Řeč je o rozhovoru s generální ředitelkou Finanční správy Simonou Hornochovou, který vyvolal nemalé ohlasy (bohužel menší než kauza Ankara). Přitom jde o ukázkové rovnostářské smýšlení o tom, že snaha o větší finanční nezávislost by se jedinci neměla vyplácet. Protože tím obírá stát. A přesvědčení, že stát je tu od toho, aby dohlížel, šmíroval a automaticky předpokládal, že ten, kdo něco dělá na sebe, podvádí.

Tak stručně popořadě. Hornochová v rozhovoru vychvaluje novou elektronickou evidenci tržeb. Není divu, když u zrodu původní evidence stála ona sama. V roce 2014 ji ministr financí Andrej Babiš jmenoval náměstkyní pro daně a cla. Předtím přitom naopak působila jako daňová poradkyně v EY. Jejím hlavním úkolem tehdy bylo připravit Babišův klíčový projekt, tedy právě EET. A naplnit jeho sliby o tom, jak je možné i bez zvyšování daní získat jejich lepším výběrem desítky miliard korun ročně navíc. „O vybraných miliardách navíc jsem přesvědčená, ale i kdyby to nemělo na státní kasu žádný finanční dopad, tak je přece správné, aby se tu narovnalo podnikatelské prostředí. Už nechci tolerovat, aby tady lidi neplatili daně a okrádali tím ostatní,” vyslovila se tehdy Hornochová loajálně.

EET začala platit od prosince 2016 (kdy už ve funkci Hornochovou nahradila Alena Schillerová), nejdřív pro restaurace a hotely, poté i pro velkoobchod a maloobchod. Další vlny měly být spuštěny od roku 2020, ale kvůli covidu je tehdy Babišova vláda odložila a povinnost evidovat tržby byla celkově přerušena. Pak přišla vláda Petra Fialy a s platností od roku 2023 přestal zákon o EET platit úplně. Až na RIA (hodnocení dopadů regulace) od ministerstva financí při zavádění zákona a poté při jeho rušení se nikdy neprovedly žádné analýzy dopadu. Rušení EET tedy bylo zpětně vnímáno jako spíš populistický krok Fialovy vlády, kdy se demontovalo něco, co už se jednou zavedlo a nebyl pro to pádný důvod.

Ne vzbuzování důvěry, ale preventivní represivní tón

Každopádně, podle RIA z roku 2015 se čekalo, že první dvě vlny EET přinesou do ekonomiky kolem 12,7 miliardy ročně. Při plném režimu se počítalo s až 17,7 miliardami. V RIA z roku 2022 při rušení EET ministerstvo financí zpětně kvantifikuje, že se v letech 2017 až 2019 vybralo 7,9 až 12,7 miliardy ročně. Takže střízlivého dopadu se zřejmě přibližně podařilo dosáhnout. Skok do roku 2025, kdy v kampani i po ní Babiš i Schillerová mluvili o tom, že v šedé ekonomice jsou „stovky miliard”, podle Babiše dokonce bilion korun, a že minulé vlády neuměly efektivně vybírat daně a že EET a „kobry” dokážou ty stovky miliard vytáhnout a systém narovnat. Nakonec jsme zase skončili u čísla jiného. V RIA k návrhu zákona o novém EET je pro příští rok plán získat do rozpočtu 14,4 miliardy. Na to Hornochová říká, že je to „realistické”, pokud se v legislativě neobjeví nějaká výjimka.

Řekněme si, k čemu EET je. Je to snaha o větší přehlednost, zúžení dokola omílané šedé zóny (platí, že šedá ekonomika tvoří asi 15procentní podíl na HDP a žádné problémy s tím, že by „bujela”, tu opravdu nemáme). EET není žádný extra spásný příjem do rozpočtu, jak se tu vyprávělo. A hlavně to nemá být nepřehledný nástroj buzerace, jak tomu bylo při prvním zavádění. Jde o nepřiznané hotovostní tržby.

Čtěte také:

Hotovostní platby tvoří v gastru a v maloobchodě odhadem udávaných zhruba 20 procent obratu. Nová EET má teď evidovat i platby kartou (tehdy Ústavní soud karetní platby z EET vyjmul a teď se to může stát znovu), ale pouze ty v provozovně. Faktury, internetové platby a převody mezi účty zůstanou mimo systém. Má platit výjimka pro živnostníky s příjmy do milionu korun, kteří platí paušální daň. Ti místo paušálu 100 korun měsíčně zaplatí 1 500 korun měsíčně. Tam se může schovat skoro každý, kdo inkasuje za práci v hotovosti nebo vystavuje fakturu. Zkrátka bez digitální stopy. Nevystaví doklad a budou platit jen paušál. A je to. Když stát zavádí výjimky, nedivme se, že ty výjimky pak lidé využívají. A ano, i zneužívají. Co na to řekne Simona Hornochová? Jak to bude kontrolovat?

Na samotném evidování plateb není nic zásadně špatného. To nejdůležitější ale je, že systém (a stát v evidování a výběru daní obecně) musí vzbuzovat důvěru (nejen) v podnikatelích. Být jednoduchý, přehledný a dávat smysl. Jenže ve slovech Simony Hornochové „už nechci tolerovat, aby tady lidi neplatili daně a okrádali tím ostatní” nenajdeme vzbuzování důvěry, ale vypouštění hrůzy.

Vzhledem k tomu, že ministryně Schillerová stále spoléhá na růst ekonomiky kvůli vyšším příjmům (protože se vláda pouští do nových výdajů ve výši desítek miliard ročně), a ten nebude nijak zásadně jiný než očekávaných 2,5 procenta (spíše méně), lze čekat, že bude tlačit na co největší výběr do rozpočtu skrze tvrdá pravidla. Což má za úkol Hornochová, která se vzhledem k rétorice zřejmě dobře přizpůsobuje.

Také se považujete za anarchisty?

A teď se dostáváme k větším třešničkám ve zmiňovaném rozhovoru. Na otázku, kde státu utíkají největší peníze, odpovídá Hornochová, že prakticky u všech daní: „Pořád přetrvává mentalita devadesátých let, fungování bez pravidel ve stylu: udělám cokoliv, abych neplatil daně. Zároveň stát podle mě zaspal, když dostatečně nebudoval digitální nástroje, aby dokázal efektivně kontrolovat. Do toho neustále bojujeme s kritikou v duchu ‚velký bratr tě sleduje’. Měli bychom se ale zamyslet nad tím, jestli si nepleteme svobodu s anarchií.”

Tohle je velmi smutné uvažování typické pro úředníka, který chce ideálně pomocí represivních nástrojů udržovat kázeň a držet člověka v módu. Pracuj, spotřebuj, vytvářej hodnoty, obohacuj ekonomiku, spořádaně všechno zdaň a moc nepřemýšlej. Kdo by se v zemi, kde nevidí, že by stát z jeho daní poskytoval stále lepší služby a kde vlády nejsou schopné efektivně řešit ani důchodovou, ani zdravotnickou blížící se demografickou katastrofu, neoptimalizoval a nesnažil se odvést státu co nejméně? Ptejme se spíš, co za socialistickou mentalitu to mají podobní úředníci.

Kritiku toho, že někdo chce spoléhat na sebe, a tudíž je sobecký, Hornochová vznášela už v roce 2015: „Už v dobách socialismu si všichni zvykli hledat vlastní prospěch na úkor druhých s pocitem, že když je něco státu, není to ničí a je úplně v pořádku si to prostě vzít. Hesla typu, kdo nekrade, okrádá rodinu, v nás stále jsou. Pořád křičíme, že chceme liberalismus, ale chybí nám zodpovědnost. Úroveň společnosti se pozná i podle toho, jak se lidé dokážou starat o věci, které patří všem.”

Zadupat v lidech veškerou motivaci

Nedůvěra ve stát je zdravá a přirozená věc. Nemluvíme tu o podvádění, ale o vlastním uvažování a snaze co nejméně očekávat od státu. Trefně to komentoval šéf oddělení investic Air Bank Petr Žabža. „Tahle parta jsou hrobaři finanční gramotnosti a finančního sebevědomí českého národa. Jejich ideálním ‚klientem’ je vytupělý lumík, který bezmezně věří státu a spoléhá na něj v podstatě ve všem.”

Narážel především na další část rozhovoru, ještě pikantnější. Šéfku Finanční správy trápí, že existují daňová osvobození u prodeje podílů nebo akcií a že stát kvůli tomu prý přichází o „stovky miliard ročně”. A že fyzické osoby jsou dokonce osvobozeny i u danění příjmů z prodeje nemovitostí nebo kryptoměn, protože existuje časový test!

Hornochové leží v žaludku „aplikace”, díky kterým se učí klidně s minimálními částkami investovat i děti a které rozhodně udělaly pro finanční gramotnost víc než cokoli (že si lidé často nejsou schopni přečíst podmínky a zjistit výši poplatků, to je na jiné vyprávění). Jenomže považte, oni pak ty investice drží, splní časový test tři roky, a zisky tudíž nemusí danit! „Stát se dobrovolně připravuje o značné zdroje a osobně moc nerozumím tomu, jaký je pro Českou republiku přínos daňového zvýhodnění zrovna těchto položek. I když na takové investici vyděláte 40 milionů korun, považujeme za společensky přijatelné, že z této částky neodvedete na dani ani korunu. Zatímco člověku, který vydělává 30 tisíc měsíčně někde ve fabrice, zdaníme prakticky všechno,” říká Hornochová.

Proti kapitalismu

Prý se vedou zástupné debaty a nedíváme se na realitu, kde panuje nerovnost. „Některé činnosti přinášejí mimořádné zisky, a přesto považujeme za správné, že se jejich příjemci nepodělí se společností, ve které žijí a která jim tyto příležitosti umožnila,” tvrdí. Co nám to jen připomíná? Obzvlášť ty „mimořádné zisky”. Ano, správně, výroky Petra Fialy o akciových minoritářích ČEZ, které minulá vláda skrze „daň z mimořádných zisků” okradla. „Když mluvíme o menšinových akcionářích, tak si nemůžeme představit drobné střádaly, myšleno pozitivně, ale to jsou často velcí bohatí podnikatelé se stamilionovými majetky,” říkal tehdejší premiér v roce 2024.

Čtěte také:

Nejen že z těch 160 tisíc minoritních akcionářů si podstatná část akcie pořídila jako investici pro zajištění na stáří. Ale i kdyby to tak nebylo, je snad normální tvrdit, že je v pořádku sahat na majetek těm, kdo ho podnikáním a investováním nabyli? Výroky šéfky Finanční správy a expremiéra jsou si podobné, těžko říct, který je děsivější.

Úředníci typu Hornochové jsou odpůrci kapitalismu a toho, aby se lidé snažili být produktivní, zhodnocovat svůj majetek a bohatnout. Jak již bylo řečeno výše, stát potřebuje vybrat co nejvíc, aby bylo na nové výdaje a na přerozdělování. Zkásneme ty, kteří nechtějí čekat na nic od státu, a dáme to na provoz. Vláda si změnou rozpočtových pravidel mimo jiné uvolnila prostor pro zvýšení výdajů až o deset procent, jen tak, bez souhlasu Sněmovny. A jsme ve stavu, kdy se na mandatorní výdaje vydá 96 procent příjmů, na obsluhu státního dluhu jde dávno přes jedno procento HDP, nominálně víc než 110 miliard ročně, a číslo bude dál růst. Vzpomeňme na minulou vládu, která zvýšila téměř všechny přímé i nepřímé daně a žádné úspory ve výdajích občané neviděli. Jak pak může být mezi lidmi důvěra v to, že stát chce s jejich penězi nakládat efektivně?

Daňový mix není problém státní úřednice

Co Hornochová správně konstatuje, je, že máme velmi vysoké zdanění příjmů zaměstnanců. V rámci zemí OECD jsme téměř na vrcholu. A srovnává to právě s nízkým zdaněním kapitálových výnosů. Zdanění zaměstnanců je u nás silně demotivující pro zaměstnavatele i samotné zaměstnance. Problém určitě není v patnáctiprocentní dani z příjmu (ani ve zvýšené 23procentní), ale v brutálních odvodech na sociální a zdravotní „pojištění”, což je jen skrytá daň. Daňový klín (tedy rozdíl mezi celkovými náklady zaměstnavatele a čistou mzdou) dosáhl v roce 2025 41,2 procenta, zatímco průměr OECD 35,1 procenta. Vzhledem k tomu, že v rámci průběžného důchodového systému si lidé tohle „pojištění” neodvádí na svůj důchod, je výše odvodů zhůvěřilá. O tom, jak vypadá daňové břemeno zaměstnance, píšeme podrobně tady.

Graf: Rozložení daňového břemene

A ano, máme silně laxní systém u danění kapitálových výnosů u fyzických osob. U akcií, ETF, dluhopisů či kryptoměn platí pouze časový test pro držení investice tři roky a poté už je příjem z prodeje od daně zcela osvobozen. Konsolidační balíček minulé vlády zavedl limit 40 milionů u prodeje akcií a podílů, nad který už by se daň odváděla. Nakonec se od letošního ledna limit zase zrušil, respektive platí jen u kryptoměn.

Fakt, že je u nás daňový mix dost nerovnoměrný, že moc daníme práci a vlastně i spotřebu a že málo daníme majetek (i když zde stejně platí, že např. nemovitost kupujeme za předtím již několikrát zdaněné peníze), není třeba popírat. Ale to je problém těch, kdo mají moc tvořit legislativu a mají možnost nastavit systém efektivněji. Nemá to být předmětem kritiky od státní úřednice, jejíž slova působí tak, že každý by se měl stydět, protože drží investici (jak mu legislativa umožňuje) a neodvádí dost. Podle zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech platí, že mají dodržovat politickou neutralitu a zdrženlivost a vykonávat službu tak, aby nebyla ohrožena důvěra. Ta zdrženlivost ve výrocích Hornochové chybí.

Nikdo by se neměl dopouštět podvodů. Snaha o to, aby zůstalo více mně než státu, je ale zcela logická a přirozená. Pokud bychom poslechli státní úřednice a další podobné hlasy, znamená to, že degenerujeme. Snad nám zůstane zdravý úsudek a přirozená nedůvěra ve stát, která nás posouvá dál.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Dokument současně ukazuje, že ani část nejtvrdších zastánců války není spokojena s dosavadním postupem Kremlu. Naopak zaznívá kritika, že Rusko postupuje příliš pomalu a nedostatečně razantně.

Válka jako trvalý stav ruské společnosti

Základním předpokladem celé koncepce je přesvědčení, že Rusko vstoupilo do období dlouhodobého civilizačního konfliktu se Západem. Podle autorů dokumentu nebude budoucnost definována mírem, ale permanentním soupeřením vojenských bloků, technologickými závody, informačními operacemi a neustálou přípravou na ozbrojený konflikt.

Bývalý důstojník ruské zahraniční rozvědky SVR Andrej Bezrukov během diskuse prohlásil, že Rusko bude žít ve válečných podmínkách dalších dvacet až třicet let. Tato věta není pouhou prognózou. Ve skutečnosti představuje strategický základ celé koncepce, podle níž musí být stát, ekonomika i společnost přizpůsobeny dlouhodobému období konfrontace.

Čtěte také:

V tomto pohledu již válka na Ukrajině není vnímána jako samostatný konflikt, ale jako první fáze mnohem širšího střetu o budoucí podobu mezinárodního systému.

Kritika Kremlu z ještě radikálnějších pozic

Přestože Malofejev, Dugin a jejich spolupracovníci podporují válku proti Ukrajině a obecný směr ruské politiky, dokument představuje nepřímou kritiku současného vedení státu.

Autoři opakovaně tvrdí, že Kreml nedokáže dostatečně rychle reagovat na rostoucí hrozby. Dugin otevřeně vyzývá k okamžitému přijetí radikálních opatření a varuje, že další odklady mohou být pro Rusko osudové.

Podle této skupiny by mělo dojít k zavedení oficiální státní ideologie, rozsáhlé dewesternizaci veřejného života, odstranění prozápadně orientovaných elit, posílení autokratického modelu řízení, rozšíření státního plánování ekonomiky a vytvoření nového politického systému založeného na ideologické jednotě společnosti.

Současně požadují přijetí nové ústavy, posílení role armády, digitalizovanou kontrolu společnosti a další omezení vazeb Ruska na západní ekonomický a technologický prostor.

Největší hrozbou není NATO, ale technologické zaostávání

Zajímavé je, že mezi největšími hrozbami nefiguruje na prvním místě NATO ani Ukrajina. Dokument opakovaně upozorňuje na technologickou zaostalost Ruska.

Za mimořádně nebezpečné jsou označovány západní projekty v oblasti umělé inteligence, biologických technologií, robotizace bojiště a pokročilých vojenských systémů. Autoři připouštějí, že současná válka ukázala zásadní změnu charakteru ozbrojených konfliktů.

Malofejev otevřeně přiznává, že robotizace války postupuje mnohem rychleji, než Rusko očekávalo. Dugin pak označuje technologické zaostávání za největší existenční hrozbu pro budoucnost země. Právě tato část dokumentu představuje nepřímé přiznání problémů, kterým ruský vojensko-průmyslový komplex čelí po více než čtyřech letech války na Ukrajině.

Tři možné budoucnosti Ruska

Autoři rozpracovali tři scénáře vývoje do let 2036 a 2050:

Setrvačný scénář

Nejzajímavější je skutečnost, že ani pokračování současné politiky nepovažují za úspěšnou variantu. Podle tohoto scénáře by válka na Ukrajině zamrzla bez rozhodujícího výsledku. Rusko by sice přežilo, ale postupně by se proměnilo ve druhotnou mocnost nacházející se mezi Spojenými státy a Čínou.

Čtěte také:

Země by čelila pokračujícímu technologickému zaostávání, rostoucímu tlaku silnějších mocností a postupné ztrátě vlivu v mezinárodním systému. Dokument dokonce zmiňuje obavy ze sílícího čínského vlivu v Arktidě a na Sibiři.

Scénář porážky

Druhý scénář předpokládá ruskou porážku ve válce proti Ukrajině a v širším geopolitickém střetu se Západem. V této variantě Ukrajina vstupuje do NATO, Rusko přichází o rozhodující vliv v postsovětském prostoru a postupně ztrácí schopnost určovat vývoj ve svém okolí.

Současně podle autorů roste riziko separatistických tendencí uvnitř samotné Ruské federace a dochází k oslabování státní soudržnosti. Do poloviny století by Rusko podle této představy ztratilo významnou část své suverenity a stalo by se objektem vlivu silnějších mocností.

Scénář vítězství

Nejradikálnější a současně nejvýmluvnější je takzvaný dobrý scénář. Ten předpokládá vítězství Ruska ve válce proti Ukrajině. Mezi uvažovanými možnostmi se objevuje i použití jaderných zbraní jako nástroje eskalace konfliktu.

Výsledkem by měla být buď úplná anexe Ukrajiny, vytvoření plně kontrolovaného nárazníkového státu nebo vznik nového východoslovanského útvaru pod ruskou dominancí.

Současně autoři předpokládají oslabení Spojených států, rozpad Evropské unie a vznik nového bipolárního světového řádu. Rusko by se mělo stát jedním z hlavních center globální moci a vedoucí silou Eurasie. Do roku 2050 pak dokument počítá s tím, že Rusko bude vystupovat jako garant světové bezpečnosti a centrum nového multipolárního uspořádání.

Rozkol uvnitř ruského proválečného tábora

Možná nejzajímavější není samotný obsah dokumentu, ale reakce ruských nacionalistických a vojenských blogerů. Přestože by se mohlo zdát, že ultrakonzervativní ideologové a takzvaná Z-komunita představují jednotný tábor, realita je mnohem složitější.

Řada známých vojenských blogerů dokument ignorovala nebo jej otevřeně kritizovala. Podle nich jsou Malofejev, Dugin a další představitelé těchto kruhů součástí privilegované elity, která je odtržená od reality fronty.

Kritici upozorňují, že autoři hovoří o obsazení Kyjeva, Oděsy nebo Charkova, aniž by vysvětlili, jak by toho měla ruská armáda vojensky dosáhnout. V prostředí proválečných nacionalistů tak sílí pocit, že část ideologických elit nabízí spíše propagandistické vize než realistické strategie.

Co dokument skutečně odhaluje

Projekt „Rusko 2050“ je především svědectvím o stavu myšlení části ruských elit. Ukazuje, že ani mezi nejradikálnějšími zastánci války nepanuje přesvědčení o rychlém vítězství nebo snadném dosažení ruských cílů.

Dokument zároveň potvrzuje, že významná část ruského establishmentu stále považuje dlouhodobou konfrontaci se Západem za nevyhnutelnou. V jejich představách není mír konečným cílem. Cílem je vytvoření společnosti trvale připravené na konflikt, podřízené ideologii, vojenské mobilizaci a představě obnoveného impéria.

Právě proto je tento materiál důležitý. Neříká pouze to, jak si ultrakonzervativci představují budoucnost Ruska. Ukazuje také, že část ruských elit již dnes uvažuje o válce nikoliv jako o mimořádné situaci, ale jako o normálním stavu, který může určovat směřování země po několik dalších desetiletí.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

O pět týdnů později a patnáct set kilometrů dál na sever stáli tři ministři v poušti u alžírského Adraru a slavnostně vyznačili první úsek potrubí. Trans-saharský plynovod má vést od nigerijských ložisek až ke Středozemnímu moři, a velkou částí prochází územím, nad kterým stát dávno ztratil kontrolu a kde se volně pohybuje JNIM. Zahájení stavby alžírské ministerstvo označilo za historickou událost.

Plynovod se ovšem staví kvůli geopolitice, která se jen maskuje za ekonomické důvody. Skutečným produktem není zemní plyn, je jím vliv. Geopolitiku energetických koridorů sleduji dlouho a vracím se k ní pořád, protože se v ní jako málokde ukazuje, kdo bude příští desetiletí rozdávat „karty“. Toto je její africká kapitola a je nejspíš nejotevřenější ze všech. Zde se nová mapa teprve kreslí.

Co se vlastně začátkem června stalo

Třetího června 2026 se v Alžíru sešlo páté zasedání řídícího výboru projektu. Tři ministři, alžírský Mohamed Arkab, nigerijský Ekperikpe Ekpo a nigerský Hamadou Tini, na něm schválili aktualizovanou studii proveditelnosti od britské firmy Penspen a o den později zahájili v provincii Adrar stavbu alžírské části. Slavnostní akt znamenal fyzické vyznačení trasy prvních segmentů potrubí, nic víc. Reálně to bude trvat roky, než by takový plynovod mohl být v provozu.

Sám nápad není nový. Poprvé se objevil už v sedmdesátých letech, memorandum o porozumění podepsaly tři země v červenci 2022 pár měsíců po ruské invazi na Ukrajinu, a od té doby se projekt několikrát rozjížděl a zase zasekával. Akcelerační dohody přišly v únoru 2025 a v únoru 2026 prezident Tebboune při návštěvě nigerského vůdce Tchianiho oznámil, že stavba začne hned po ramadánu. Sarkasticky by se chtělo poznamenat, že však neřekl po jakém.

Potrubí má vést z Warri v Nigérii do alžírského uzlu Hassi R’Mel přes nigerské území, má měřit 4 128 kilometrů a přepravit 20 až 30 miliard metrů krychlových zemního plynu ročně. Alžírskou část dlouhou zhruba 2 310 kilometrů staví státní Sonatrach, jedna z největších plynárenských firem světa, která má podle prezidenta financovat a postavit i nigerskou část. Sonatrach a nigerijská státní NNPC drží devadesát procent, zbylých deset procent připadá Nigeru přes státní společnost SONIDEP. Náklady se odhadují kolem 13 miliard dolarů, jenže u projektu této délky a v tomto terénu se rozpočty obvykle nakonec zdvojnásobí. Alžírsko deklaruje dokončení v roce 2027. Realisticky půjde spíš o rok 2030 a později, pokud se to vůbec povede.

Čtěte také:

Pro Alžírsko ten projekt přitom dává hmatatelný smysl. Země dnes zajišťuje kolem dvanácti procent evropského dovozu plynu a před válkou na Ukrajině byla po Rusku a Norsku třetím největším dodavatelem do Evropské unie. Sonatrach ohlásil investice 50 miliard dolarů na roky 2024 až 2028, z nichž přes sedmdesát procent míří do průzkumu a těžby, a cílí na roční produkci 200 miliard m³ do roku 2030. Háček je v tom, že vlajkové ložisko Hassi R’Mel, největší v Africe, stárne a zásoby klesají, a Alžírsku už mnoho nedotčených konvenčních polí nezbývá. Proto v roce 2024 podepsal Sonatrach memoranda s ExxonMobilem a Chevronem na rozvoj těžby nekonvenčního plynu v sedimentárních pánvích Ahnet a Gourara. Vývoz ropy a plynu navíc tvoří přes polovinu příjmů alžírského státního rozpočtu. Nigerijský plyn by tedy nakrmil stroj, který má hotovou vývozní infrastrukturu, evropské kontrakty i rozpočtovou závislost, ale dochází mu vlastní surovina.

K tomu má Alžírsko ještě jeden, závažnější důvod. Doma mu spotřeba plynu rychle roste. Dotované ceny, přibývající obyvatelstvo a energeticky náročná ekonomika ukrajují čím dál větší díl z toho, co by jinak mohlo jít na vývoz, jehož objem se v roce 2024 pohyboval kolem 49 miliard m³. Země se tak ocitá v kleštích. Vlastní konvenční pole slábnou, domácí poptávka sílí, a přitom musí Alžír plnit dlouhodobé kontrakty do Evropy. Nigerijský plyn je z tohoto pohledu způsob, jak ty kleště povolit, aniž by stát obětoval příjmy, na kterých stojí jeho rozpočet i sociální smír.

Alžírská prohlášení mluví o historickém dni, o regionální integraci a o rozvoji celého kontinentu jsou jazykem obchodu. Číst se to ale dá i jinak, jako tah na mapě, která se právě překresluje na příštích sto let.

Dva plynovody, dvě vize a jeden jediný trh

Alžírsko totiž nestaví ve vzduchoprázdnu. Konkurenční projekt, Africký atlantický plynovod dříve známý jako plynovod Nigérie-Maroko, počítá s trasou přes 5 600 kilometrů podél atlantického pobřeží, zhruba tuctem zemí západní Afriky, a teprve přes marockou síť do Evropy. Cena se odhaduje kolem 25 miliard dolarů, kapacita až 30 miliard m³ ročně. Projekt podpořilo západoafrické společenství ECOWAS, postupně se k němu přidávají tranzitní země a o financování jednají věřitelé včetně Evropské investiční banky, Islámské rozvojové banky a Fondu OPEC, k nimž se přidaly i Spojené arabské emiráty. Nigerijská NNPC a marocká ONHYM zakládají společnou projektovou firmu, jenže finální investiční rozhodnutí se odkládá rok za rokem. Čekalo se v prosinci 2024, pak na konci roku 2025, a Maroko nakonec přešlo na fázovou výstavbu bez jediného velkého rozhodnutí. Žádné velké stavební kontrakty zatím uzavřeny nebyly a plné zprovoznění se nečeká dřív než kolem roku 2036.

Stojí proti sobě dvě představy o tom, jak má africký plyn téct do Evropy. Alžírská je středomořská zkratka, která se napojuje na potrubí už dnes zásobující Itálii a Španělsko. Alžírsko má infrastrukturu, nepotřebuje stavět novou cestu přes moře ani budovat koalici třinácti vlád. Chybí mu surovina, a tu by mu měla dodat Nigérie. Marocká vize je opačná. Atlantická trasa se musí postavit téměř od nuly, zato se rámuje jako kontinentální rozvojový projekt, který cestou zásobí i regionální trhy v Guinejském zálivu, ne jako pouhá vývozní roura. Oba projekty přitom míří na stejnou surovinu, na nigerijská ložiska, která s objemem přes 5 900 miliard m³ tvoří největší prokázané zásoby plynu v Africe, zhruba deváté největší na světě, a na stejný evropský trh.

Marocká ctižádost je přitom větší než jedna roura v zemi. V listopadu 2023 vyhlásil král Mohammed VI. takzvanou Atlantickou iniciativu, nabídku čtyřem vnitrozemským státům Sahelu, tedy Mali, Nigeru, Burkině Faso a Čadu, na přístup k oceánu přes marocké přístavy. Pointa je v tom, kudy cesta vede. Přístavy leží podél pobřeží Západní Sahary, na sporném území, a v čele stojí rozestavěný přístav Dakhla. Maroko tím dělá dvě věci najednou. Uchází se o stejný sahelský blok, o jehož přízeň hraje i Alžírsko, a zároveň posiluje svou kontrolu nad Západní Saharou tím, že z ní dělá bránu Sahelu k moři. Ministři zahraničí Mali, Nigeru a Burkiny iniciativu na audienci u krále v dubnu 2025 podpořili a označili ji za příležitost. Maroko tak s Alžírem soupeří nejen o plyn, ale o to, čí branou Sahel vyjde do světa.

Za technickými parametry se proto skrývá jiná otázka. Nejde ani tak o to, kudy plyn poteče, ale kdo bude pro Evropu bránou. Být bránou znamená mít status.

Studená válka, která trvá už šedesát let

Aby tato rivalita dávala smysl, je třeba sejít o patro níž. Alžírsko a Maroko spolu nesoutěží kvůli plynu, ale kvůli sobě navzájem. V srpnu 2021 Alžírsko přerušilo s Marokem diplomatické styky, o měsíc později zavřelo svůj vzdušný prostor marockým letadlům a nechalo vypršet smlouvu o plynovodu Maghreb-Evropa o kapacitě 13 miliard m³, kterým přes marocké území desítky let proudil alžírský plyn do Španělska a který kryl asi desetinu marocké výroby elektřiny.

Pozemní hranice mezi oběma zeměmi je zavřená od roku 1994 a první ozbrojený střet, takzvaná Písková válka, se mezi nimi odehrál už v roce 1963. Kořenem sporu je Západní Sahara, bývalá španělská kolonie, kterou Madrid v polovině sedmdesátých let opustil, aniž se rozhodlo, komu připadne. Dodnes to není stát, ale takzvané nesamosprávné území, které OSN vede jako poslední nevyřešený případ dekolonizace v Africe. Maroko ovládá zhruba čtyři pětiny jeho rozlohy a považuje je za své jižní provincie. Zbytek drží Fronta Polisario, hnutí usilující o samostatný stát, které od počátku podporuje Alžírsko.

Čtěte také:

V této dlouhé válce se rovnováha posledních dvou let výrazně naklonila. Maroko vyhrává diplomaticky. Spojené státy uznaly marockou suverenitu nad Západní Saharou už v roce 2020 a tento postoj později potvrdily, Španělsko podpořilo marocký autonomní plán v roce 2022, Francie v červenci 2024, kdy ho prezident Macron označil za „jediný základ” řešení, a Británie v červnu 2025. V říjnu 2025 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 2797, která mluví o „skutečné autonomii pod marockou suverenitou” jako o nejschůdnějším řešení. Za poslední dvě desetiletí stáhlo uznání samozvané Saharské republiky kolem padesáti zemí a zhruba čtyřicet procent afrických států otevřelo konzuláty v Lajúně nebo Dakhle, tedy přímo na sporném území. Maroko ovšem nevyhrává na celé čáře, v říjnu 2024 Soudní dvůr Evropské unie zrušil obchodní dohody mezi Unií a Marokem v částech, které pokrývaly Západní Saharu. Alžírsko, dlouholetý patron Polisaria, na francouzský obrat odpovědělo stažením velvyslance z Paříže a v této otázce se ocitá čím dál víc v izolaci.

A přesto první kope Alžírsko, zatímco marocké investiční rozhodnutí klouže rok za rokem. Maroko vyhrává na oficiálních mapách, Alžírsko v terénu. Proč ale riskuje miliardy na projekt, který nedává jednoznačný ekonomický smysl? Odpověď leží v povaze režimu v Alžíru.

Alžírsko je „ropný“ stát od svého zrodu. Ropa a plyn se v Sahaře objevily v roce 1956, ještě uprostřed války za nezávislost na Francii, a vývoz začal v roce 1961. V roce 1965 se moci chopila armáda, v roce 1971 znárodnila ropný průmysl, v roce 1973 ropný boom zaplatil překotnou industrializaci a režim se přiklonil k Sovětskému svazu. Křehkost toho modelu se ukázala v roce 1981, kdy cena ropy spadla a s ní i celá ekonomika závislá na vývozu. Dnes drží Alžírsko kolem 4 500 miliard m³ plynu a 12,2 miliardy barelů ropy, třetí největší zásoby ropy v Africe. Z hospodářské krize osmdesátých let vyrostlo islámské obrození, v roce 1989 vznikla Fronta islámské spásy, která v červnu 1990 vyhrála místní volby a v prvním kole parlamentních voleb v prosinci 1991 získala 188 mandátů, těsně pod hranicí absolutní většiny. Armáda volby těsně před druhým kolem zrušila a zemi pohltila občanská válka devadesátých let, takzvané černé desetiletí, které si podle odhadů vyžádalo kolem 150 až 200 tisíc mrtvých. Z té války vyšel dnešní režim, ovládaný armádou, posedlý kontrolou a uzavřený do sebe už od šedesátých let.

Pro Alžír proto nejsou ropa a plyn jen vývozním odvětvím. Jsou základem samotného státu a podmínkou jeho přežití. Plynovod je tak nejnovější frontou studené války staré šedesát let a zároveň gestem režimu, který se zrodil z války za nezávislost a zatvrdil v občanské válce. Kdo chápe plynovod jen jako další byznys, míjí podstatu.

Srdce problému leží uprostřed pouště

Nejriskantnější část projektu je zároveň ta, která o nové Africe vypovídá nejvíc. Plynovod musí projít Nigerem, a Niger se za poslední tři roky proměnil k nepoznání. Po sérii převratů, malijském v letech 2020 a 2021, burkinafaském v roce 2022 a nigerském v červenci 2023, vyhnaly sahelské státy francouzské vojáky. Z Mali v srpnu 2022, z Burkiny Faso v únoru 2023, z Nigeru v prosinci 2023, a vlna pokračovala dál, z Čadu odešla Francie v lednu 2025 a ze Senegalu i Pobřeží slonoviny během roku 2025. Mali, Niger a Burkina Faso založily v září 2023 Alianci sahelských států, počátkem roku 2025 vystoupily ze západoafrického společenství ECOWAS a opřely se o Rusko, Turecko a Írán. V lednu 2025 navíc ohlásily společnou vojenskou sílu o pěti tisících mužích na přeshraniční operace proti džihádistům. Na region přitom dnes připadá více než polovina všech obětí terorismu na světě.

Čtěte také:

Niger ovšem nevyhnal jen vojáky. Sáhl i na energii. Francouzská společnost Orano, z devadesáti procent vlastněná francouzským státem, těžila nigerský uran desítky let. V červnu 2024 junta zrušila Oranu povolení k obřímu ložisku Imouraren, kde leží asi 200 tisíc tun uranu, a v prosinci 2024 převzala kontrolu nad dolem Somaïr. Niger přitom kryl kolem patnácti procent dodávek Orana, a Francie získává z jádra zhruba sedmdesát procent své elektřiny. Místo Paříže pak Niger nabídl uran ruskému Rosatomu. Region, kterým má vést plynovod, tedy zrovna teď předvedl, co si myslí o energetické infrastruktuře, kterou na jeho území ovládají cizí státy.

Evropská rada pro zahraniční vztahy popisuje sahelské státy jako učebnicový příklad nového multipolárního světa, do kterého se hrnou Čína, Írán, Maroko, Rusko, Turecko i Spojené arabské emiráty. Dodává k tomu ostře, že většina nových hráčů nabízí jen mizerné zbraně, žoldnéře, trollí farmy a kořistnické těžební dohody, zatímco regionem obchází džihádismus. Ten popis sedí, ale je to také pohled z Bruselu. Podceňuje, že junty si tyto partnery vybraly mimo jiné proto, že jim Západ léta nabízel závislost převlečenou za partnerství. Bohužel to vypadá, že na tuto nabídku už v Sahelu nikdo neslyší.

Co ten multipolární vstup znamená v praxi, ukazují nejlíp dva hráči, Turecko a Írán. Turecko se stalo hlavním dodavatelem zbraní. Od roku 2022 dodalo bojové drony Bayraktar TB2 do Mali, Burkiny Faso i Nigeru, který první šestici dostal v květnu 2022, a Mali jich dnes provozuje přes sedmnáct, což z něj dělá jednoho z největších afrických uživatelů. V roce 2024 si Mali i Burkina pořídily pokročilejší typ Akıncı. Tyto drony se kvůli ceně a všudypřítomnosti přirovnávají k samopalu Kalašnikov, a zbrojovka Baykar, kterou vede zeť prezidenta Erdoğana, spustila koncem roku 2024 jejich výrobu i v Maroku. Spolupráce přitom jde dál než k prodeji strojů. Podle agentury AFP nasadila turecká soukromá vojenská firma SADAT v Nigeru kolem tisíce syrských kontraktorů „na ochranu tureckých zájmů”. Stejné drony, které junty oslavují, ovšem také zabíjejí civilisty. Při náletu na náboženskou školu v malijské vesnici Douna zahynulo v březnu 2024 čtrnáct dětí.

Írán postupuje opatrněji, jako šíitská mocnost v převážně sunnitské oblasti, kde si musí hlídat odvetu džihádistů. I tak podle analýz washingtonského institutu AGSI dodal do Nigeru, Mali i Burkiny Faso bojové drony a protiletadlové rakety. Diplomatická stopa je jasná a viditelná, burkinský ministr zahraničí byl v Teheránu v září 2023, nigerská delegace v lednu 2024, hospodářskou dohodu podepsaly Niger a Írán v dubnu 2025 a bezpečnostní memorandum v květnu 2025, s Burkinou se Teherán domluvil i na jaderném výzkumu v září 2024. A právě tady se vrací uran. Podle opakovaných zpráv, které citoval i list Le Monde, vyjednával Niger od konce roku 2023 výměnu uranu z oblasti Arlit za íránské drony a rakety, mluvilo se o 300 tunách uranového koncentrátu. Nigerská junta to popřela a Washington před tím varoval, takže jistotu nemáme. Ať je pravda jakákoli, vzorec je čitelný. Zbraně za nerosty. Energie a strategické suroviny jsou měnou, kterou se na nové africké mapě platí, a uran je její nejcennější mincí.

Nejviditelnějším patronem zůstává Rusko. Po odchodu Francie nabídlo juntám to, co Západ podmiňoval reformami a lidskými právy, tedy holou ochranu režimu výměnou za přístup k nerostům. Žoldnéři Wagnerovy skupiny, dnes přejmenovaní na státem řízený Africa Corps, drží v Mali, Burkině i Středoafrické republice režimy nad vodou a inkasují za to podíly na zlatě a dalších surovinách. Je to týž model jako u Íránu, jen v jiné měně. Bezpečnost za nerosty. Niger ho dovedl do krajnosti, když francouzský uran sebral Paříži a otevřel ho ruskému Rosatomu.

Čtěte také:

Do této změti vkládá Alžírsko svůj plynovod a vkládá ho na vratké půdě. Alžírsko-nigerský vztah se ještě loni málem rozpadl kvůli sporu o drony a vzdušný prostor a usmířil se až v únoru 2026, kdy nigerský vůdce Tchiani přijel do Alžíru. Alžírsko tedy pokládá potrubí přes zemi řízenou juntou svého starého studenoválečného patrona, a to ve chvíli, kdy je ten usmířený vztah sotva pár měsíců starý.

A pak je tu bezpečnost samotná. Tady stojí za to poslechnout si Wassima Nasra, novináře France 24 a výzkumníka Soufan Center, jediného reportéra, který kdy získal odpovědi od druhého muže JNIM. Nasr popisuje, že JNIM vede proti malijské juntě obléhací válku právě odřezáváním paliva, a 28. dubna 2026 vyhlásil totální blokádu Bamaka. O tři dny dřív, při koordinovaných útocích po celé zemi, na kterých se podílela i tuarežská Azawadská osvobozenecká fronta (FLA), pronikl až do Kati, vojenského srdce junty u hlavního města, a sebevražedným útokem autem na jeho rezidenci zabil ministra obrany Sadia Camaru. Síla povstání přitom roste i proto, že ruští žoldnéři neobstáli. V bitvě u Tinzaouatenu na konci července 2024 padly desítky ruských žoldnéřů, odhady se různí zhruba od pětadvaceti po více než osmdesát, a řada malijských vojáků. Byla to nejtěžší porážka Wagnerovy skupiny od jejich příchodu do Mali a Rusko po ní skupinu přetavilo do státem řízeného Africa Corps.

Nasr upozorňuje i na paradox, který by si měl zapamatovat každý, kdo věří v čistě vojenská řešení. Francie deset let lovila nejtvrdší velitele alžírské odnože al-Káidy, a právě jejich likvidace umožnila, aby se roztříštěné džihádistické frakce sjednotily pod JNIM, a to pod vedením Tuarega Iyada Ag Ghaliho místo Araba. Hlubší ironie je, že titíž muži, které Francie deset let pronásledovala, dnes drží Islámský stát dál od postupu na jih do Guinejského zálivu. Západní intervence vyrobila aktéra, který teď drží linii, jakou chtěl Západ držet sám.

Bulvární média by řekla, že radikální islamisté přebírají stát. Nasr, který ty lidi zná, vidí něco jiného. Ag Ghali je pragmatický politik používající islamistický rámec, vyjednává, soustředí se na vládnutí a má blíž k syrskému hnutí HTS, které dnes vládne v Damašku, než k Islámskému státu. Skutečně radikálně náboženským aktérem, kterého opravdu nelze číst přes pragmatický rámec, je v regionu naopak Islámský stát, a právě jeho JNIM zadržuje. Jak jsem psal v textu o íránské eschatologii, radikální náboženské aktéry nelze vykládat přes pragmatickou diplomatickou logiku. Sahel ukazuje druhou půlku téže věty. Někteří aktéři v islamistickém hávu jsou naopak pragmatici, a rozeznat jedno od druhého umí jen málokdo.

Alžírsko tedy pokládá potrubí za miliardy dolarů přes území, kde je energie už dnes hlavní zbraní, řízené muži, které vyzbrojuje jeho starý patron. Pro infrastrukturní projekt této velikosti je to učebnicová definice rizika.

Čína a ropovod, který tudy už jednou položili

Jednoho hráče jsem zatím nechával stranou, a je to ten největší a nejtišší. Čína. Zatímco Rusko, Turecko a Írán do regionu vozí zbraně a žoldnéře, Peking staví. Dělá to bez vojenských základen a bezpečnostních paktů, oficiálně dokonce bez politických sympatií, pod hlavičkou nevměšování. Přesto je dnes v Sahelu i v Maghrebu hospodářsky přítomnější než kdokoli jiný.

Právě teď čínské firmy pomáhají alžírskému Sonatrachu kontrolovat a modernizovat zhruba 3 576 kilometrů plynovodů, aby udržely tok do Španělska a Itálie, a Peking patří k vůbec největším odběratelům africké ropy a plynu. Na nové mapě Afriky je Čína tím, kdo staví a kupuje, zatímco ostatní dodávají zbraně a perou se o vliv.

Nejvýmluvnější je ale to, co Čína drží v Nigeru. Stavbu dlouhého potrubí přes Sahel už totiž jednou dotáhla do konce, byť na ropu. Čínská státní CNPC vybudovala mezi lety 2019 a 2023 ropovod z nigerských polí Agadem k beninskému atlantickému přístavu Sèmè u Cotonou. Měří kolem 1 950 kilometrů a je nejdelším ropovodem Afriky. Čína do nigerského ropného sektoru vložila kolem sedmi miliard dolarů, z toho zhruba 4,5 miliardy do samotného ropovodu, a její dceřiná PetroChina drží dvě třetiny pole Agadem. Cílem bylo zvednout nigerskou těžbu z 20 tisíc na 90 tisíc barelů denně. Vývoz začal v květnu 2024.

Čtěte také:

Pak přišlo přesně to, co dnes hrozí plynovodu. Sotva měsíc po prvním nákladu, v červnu 2024, poškodili potrubí povstalci hlásící se ke svrženému prezidentu Bazoumovi a pohrozili Číně, že dokud nezruší čtyřsetmilionový úvěr juntě, budou útoky pokračovat. Souběžně ropovod uvízl v roztržce mezi Nigerem a Beninem. Po převratu odmítl Niger otevřít hranici a obvinil Benin, že hostí francouzské vojáky, a Benin na oplátku zablokoval nakládku v přístavu. Niger pak zvažoval, že ropu povede jinudy, přes Čad a Kamerun. Peking, který se zaklíná zásadou nevměšování, se rázem ocitl v roli prostředníka a musel oba státy usmiřovat, aby zachránil vlastní investici. JNIM mezitím u hranice s Burkinou unesl tři čínské zaměstnance CNPC. Vývoz se od té doby několikrát zastavil a znovu rozběhl a samotná uzávěra stála CNPC kolem devíti milionů dolarů denně, Niger přicházel o další zhruba dva miliony.

Plynovod přes nestabilní Sahel, závislý na vrtkavé diplomacii sousedů a vydaný napospas povstalcům, si tedy nemusíme jen představovat. Existuje a Čína ho právě teď draze splácí. A trans-saharský plynovod má být víc než dvakrát delší.

Past, kterou stavitelé plynovodu možná ani nevidí

Zbývá poslední otázka, a je to ta, kterou v Alžíru i Rabatu slyší nejmíň rádi. Bude ten plyn vůbec komu prodat? Na papíře evropská politika s útlumem plynu počítá. Plán REPowerEU mířil na pokles poptávky po plynu o 44 procent mezi lety 2025 a 2030, balíček Fit for 55 na osmnáct procent. Jenže realita ty cíle soustavně přerůstá. Spotřeba plynu skončila v roce 2025 o devět procent nad cílem REPowerEU a o pět procent nad cílem Fit for 55, a mezi lety 2024 a 2025 dokonce vzrostla. Celková poptávka se drží kolem 335 miliard m³ ročně a plyn stále tvoří asi pětinu evropské spotřeby energie.

Evropa tedy plyn neopouští. Naopak ho shání. Zákaz ruského plynu je od ledna 2026 zákonem, ruský dovoz potrubím spadl ze 137 miliard m³ v roce 2021 na 18 v roce 2025 a zbytek má zmizet do dvou let. Tím se otevírá díra, kterou musí někdo zaplnit, a hnacím motorem evropské energetiky se stala bezpečnost dodávek, ne dekarbonizace.

Z toho ovšem neplyne, že Evropa koupí plyn z plynovodu přes Saharu. Tu díru zaplňuje zkapalněným plynem, ne novým potrubím. V roce 2025 byl evropský plynový mix z padesáti procent potrubní plyn, ze čtyřiceti procent LNG a z deseti procent domácí těžba, přičemž samy Spojené státy dodávají přes polovinu evropského LNG a 27 procent veškerého plynu v hodnotě kolem 23 miliard eur. Evropská komise dává zkapalněnému plynu vědomě přednost právě proto, že nezávisí na pevné trase a umožňuje dovážet odkudkoli. Katar má na rok 2026 nasmlouváno přes 21 miliard m³ a do konce dekády se má rozjet zhruba 300 miliard m³ nové kapacity z USA a Kataru. Kontrakty na LNG se podepisují teď a běží do čtyřicátých a padesátých let. Než by trans-saharský plynovod kolem roku 2030 dodal první molekulu, díra po ruském plynu už bude dávno zaplněná loděmi.

Evropa přitom nesází na lodě jen kvůli ceně, ale kvůli pojistce. Tanker s LNG může vyplout odkud chce a přistát kde chce, kdežto plynovod je navždy přikovaný k jedné trase a k jedné zemi na jejím začátku. Po zkušenosti s Ruskem, kdy se z dodavatelské závislosti stala mocenská páka, dává Brusel přednost tomu, co umí přesměrovat. A plynovod vedoucí přes juntami ovládaný Sahel je pravý opak pojistky. Je to jedna trasa, jeden tranzitní stát, a stačí jediné povstání k jejímu přerušení.

Nejsilnější námitka proti tomu všemu zní, že podceňuji Alžírsko. Alžírsko má existující potrubí do Itálie a Španělska, hotové vývozní terminály a reálný kontrakt na dvanáct procent evropského dovozu. Pro něj není trans-saharský plynovod gesto, ale doplnění nedostatečně využité infrastruktury, kterou už vlastní. Past poptávky proto dopadá tvrději na Maroko stavějící od nuly než na Alžírsko. Tato námitka má jádro pravdy a je třeba ji přiznat v plné síle.

Má ovšem mez. Platí pro alžírskou nohu projektu, ne pro 4 128 kilometrů přes Sahel. A naráží na nigerijskou realitu, která je sama o sobě varováním. Nigérie sedí na největších zásobách plynu v Africe, přes 5 900 miliard m³, a přesto z nich vytěží jen kolem 78 miliard m³ ročně, z toho zhruba 31 vyváží jako LNG a jen 15 spotřebuje doma. Plynové elektrárny dodávají kolem osmdesáti procent elektřiny v síti, a přitom polovina ze dvou set milionů Nigerijců nemá k elektřině přístup. Země ročně bez užitku spálí na vrtech přes 8 miliard m³ plynu za víc než miliardu dolarů a plyn na vaření musí dovážet, mimo jiné z USA, Alžírska a Rovníkové Guineje. Program Dekáda plynu z roku 2021 míří mimo cíle, bývalá ministryně už v roce 2010 slibovala přes 150 miliard m³ ročně do roku 2017, o patnáct let později je produkce stále kolem 75, a z velkých vývozních terminálů, které se léta ohlašovaly, stojí jediný. Italský think tank ISPI proto varuje, že přetrvávající výpadky podkopávají věrohodnost Nigérie jako spolehlivého dodavatele. Země, která neumí spolehlivě dodat elektřinu ani polovině vlastních obyvatel, je vratkým základem pro vývozní sázku dlouhou čtyři tisíce kilometrů.

K číslům o těžbě se přidává bezpečnost. Dvě desetiletí nedokázala Nigérie uhlídat ani vlastní ropovody. Podle regulátora NUPRC přišla země mezi lety 2002 a 2025 o zhruba 353 milionů barelů ukradené ropy za bezmála 26 miliard dolarů, v nejhorších letech mizely z některých potrubí až dvě třetiny přepravované ropy a jen ochrana potrubí dnes stojí stát v přepočtu přes sto milionů dolarů ročně. Krádeže sice v posledních dvou letech výrazně klesly, ale jádro potíží zůstává. Nigérie odjakživa naráží na to, že surovinu sice má, ale neumí ji bezpečně dopravit k moři. To je špatná vizitka pro stát, který se má stát zdrojem plynu pro půlku Evropy.

Jak jsem psal v textu o Hormuzu, energetické trasy se nemají chápat přes dojmy, ale přes strategii a tvrdá čísla, a ta čísla tady říkají jednu věc. Skutečným soupeřem plynovodu jsou tankery s LNG, ne nějaká zelená budoucnost bez plynu. Na rychlosti a bezpečnosti trasy s nimi plynovod prohrává. Ať si o budoucnosti plynu myslíme cokoli, tato past platí.

Vlajka zaražená do písku

Proč se tedy ten plynovod staví? Protože mapa Afriky se překresluje a stará pravidla přestala platit. Západ ustupuje, francouzský pořádek v Sahelu se zhroutil, a do vakua vstupují Rusko, Turecko, Čína, státy Perského zálivu i Írán. Energie se stala měnou, kterou si státy na této nové mapě vytyčují území. Trans-saharský plynovod možná nikdy nepropustí jedinou molekulu nigerijského plynu do Evropy. Ale to, že se kope, je samo o sobě sdělení. Je to vlajka zaražená do písku na mapě, která se právě překresluje.

Tři obrazy z poslední doby říkají totéž. Niger zabavil francouzský uran, kterým Paříž svítí, a nabídl ho Moskvě. JNIM srazil hlavní město na kolena tím, že mu odřízl palivo. Alžírsko zarazilo potrubí do pouště, aby si nárokovalo cestu do Evropy. Pokaždé jde o energii a pokaždé o vzkaz, kdo dnes rozhoduje o budoucnosti Afriky, a ani v jednom z těch tří případů to není Západ.

Ať bude výsledek jakýkoliv, jedno je jisté už nyní. Starý pořádek, kde linie v této části Afriky kreslila Paříž s Washingtonem a Evropa byla magnetem, ke kterému mířil každý africký vývoz, je pryč. Co přijde místo něj, se právě rozhoduje. Mapu Afriky dnes překreslují ti, kteří umějí položit potrubí, a ti, kteří umějí odříznout palivo. A zatím není vůbec jasné, kdo z nich vyhrává.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Co obsahuje návrh nové dohody

•⁠ ⁠Spojené státy, Írán a jejich spojenci okamžitě ukončují nepřátelské akce na všech frontách, včetně Libanonu.

•⁠ ⁠Vzájemný respekt k suverenitě a územní celistvosti, nevměšování se do vnitřních záležitostí.

•⁠ ⁠Jednání o konečné dohodě do 60 dnů s možností prodloužení této lhůty.

•⁠ ⁠Spojené státy okamžitě zruší námořní blokádu íránských přístavů, do 30 dnů obnoví lodní dopravu na předválečnou úroveň a do 30 dnů od dosažení konečné dohody stáhnou vojska.

•⁠ ⁠Írán zajistí bezpečný průjezd obchodních lodí Hormuzským průlivem po dobu 30 dnů, včetně odminování.

•⁠ ⁠Spojené státy a regionální partneři vytvářejí plán na obnovu a rozvoj Íránu s finančními prostředky ve výši nejméně 300 miliard dolarů.

Dovolím si srovnat tuto dohodu s JCPOA. Donald Trump v roce 2018 označil JCPOA za katastrofální dohodu. Tvrdil, že Barack Obama poskytl Íránu rozsáhlé ekonomické úlevy výměnou za dočasná omezení jaderného programu. Kritici tehdy upozorňovali, že dohoda neřeší balistické rakety, neřeší podporu Hizballáhu, Hamásu ani iráckých šíitských milic a neřeší dlouhodobé regionální ambice Teheránu.

Právě proto Trump od JCPOA odstoupil. Po přečtení návrhu současného memoranda si však nelze nevšimnout několika překvapivých podobností:

Stejně jako v roce 2015 dostává Írán přístup k ekonomickým výhodám.

Stejně jako v roce 2015 se ruší sankce.

Stejně jako v roce 2015 se odkládá definitivní řešení některých klíčových jaderných otázek do budoucích jednání.

A stejně jako v roce 2015 se prakticky vůbec neřeší balistický raketový program.

K čemu tedy byla válka?

Právě zde si dovolím položit otázku, kterou si dnes kladou mnozí analytici. Pokud se vracíme k modelu, ve kterém Írán získává ekonomické úlevy výměnou za příslib omezení jaderného programu, pak je legitimní se ptát, jaký strategický výsledek válka přinesla.

Samozřejmě existují i významné rozdíly. Írán utrpěl rozsáhlé škody na protivzdušné obraně, raketové infrastruktuře, obranném průmyslu a ekonomice. Režim přišel o část vojenských kapacit a jeho ekonomická situace je výrazně horší než před válkou.

Čtěte také:

Pokud skutečně vznikne systém, který zabrání Íránu získat jadernou zbraň, pak lze válku zpětně označit za strategicky úspěšnou.

Jenže právě zde začíná další problém. Jaderná bomba není totéž co balistické rakety. Návrh dohody potvrzuje, že Írán nebude vyrábět jaderné zbraně. Nikde však nevidíme obdobně jasné omezení balistického programu. Přitom právě balistické střely představují hlavní nosič potenciální jaderné hlavice.

Jinými slovy, pokud bude Teherán nadále vyvíjet rakety dlouhého doletu, hypersonické systémy a nové generace balistických střel, zůstává mu infrastruktura potřebná pro případné budoucí obnovení jaderných ambicí.

To byl jeden z hlavních argumentů Trumpovy administrativy proti JCPOA. Dnes se zdá, že stejný problém zůstává otevřený.

Proxy síly zůstávají zachovány

Podobně problematická je otázka íránských spojenců v regionu. Návrh memoranda sice hovoří o ukončení bojů v Libanonu, ale neobsahuje žádný mechanismus, který by vedl k odzbrojení Hizballáhu.

Stejně tak se neřeší budoucnost iráckých milic jako Kataib Hizballáh, Asaib Ahl al-Hak, Harakat al-Nudžabá nebo dalších skupin sdružených v rámci Popular Mobilization Forces. Neřeší se ani jemenské hnutí Húsíů.

Právě tyto organizace přitom tvoří páteř íránské strategie odstrašování v regionu. Po oslabení části konvenčních vojenských schopností Íránu může jejich význam dále růst. Teherán si díky nim zachovává možnost působit proti svým protivníkům nepřímo, bez nutnosti přímé vojenské konfrontace.

Z evropského pohledu přitom nejde pouze o problém Blízkého východu. Struktury napojené na jednotky IRGC-Quds Force byly v minulosti spojovány se zpravodajskými operacemi, sledováním exilových komunit, plánováním útoků proti odpůrcům režimu, kybernetickou špionáží a vlivovými aktivitami na evropském území.

Pokud dohoda skutečně povede k postupnému uvolňování sankcí a přístupu Íránu k dalším finančním zdrojům, vzniká legitimní otázka, zda část těchto prostředků nebude využita k obnově aktivit regionálních proxy organizací a zahraničních operací Revolučních gard.

Pro evropské bezpečnostní služby proto podpis dohody neznamená konec bezpečnostních rizik. Naopak bude důležité pokračovat v monitorování finančních toků spojených s Revolučními gardami, aktivit jednotek IRGC-Quds Force, pohybu osob napojených na íránské bezpečnostní struktury a kontaktů mezi evropským prostředím a organizacemi podporovanými Teheránem. Z pohledu evropské bezpečnosti totiž není rozhodující pouze otázka jaderného programu, ale také schopnost Íránu využívat své proxy sítě k nátlaku, zpravodajským operacím a případným útokům mimo Blízký východ.

Co je skutečně nového

Existuje však jedna oblast, která v JCPOA vůbec neexistovala. Tou je Hormuzský průliv. Írán během války ukázal, že dokáže ochromit jednu z nejdůležitějších energetických tras světa.

Přes Hormuzský průliv prochází přibližně pětina světového obchodu s ropou a významná část exportu zkapalněného zemního plynu. Kontrola nebo alespoň schopnost narušit provoz v této oblasti se stala hlavním strategickým nástrojem Teheránu.

Čtěte také:

Právě proto bude důležité sledovat, jak bude dohoda interpretována v praxi. Washington hovoří o svobodné plavbě. Írán hovoří o správě průlivu společně s Ománem. To nejsou stejné věci.

V čem se dohoda od JCPOA liší

Na rozdíl od roku 2015 nevstupuje Írán do jednání jako stát, který se vyhnul válce. Vstupuje do nich jako země, která utrpěla rozsáhlé ekonomické škody, přišla o část vojenských kapacit a čelí dlouhodobým problémům s exportem ropy, inflací a stabilitou veřejných financí. Zároveň však nelze hovořit o jednoznačné porážce Teheránu.

Pokud byl hlavním strategickým cílem režimu přežít, zachovat vládu Močtáby Chameneího, udržet Revoluční gardy, zachovat balistický program a síť regionálních spojenců, pak tento cíl splněn byl. Nedošlo ke změně režimu, nebyly zničeny všechny klíčové složky íránského bezpečnostního aparátu a Teherán si zachoval významnou část svých odstrašujících schopností.

Z pohledu vedení v Teheránu je proto výsledek války složitější. Írán nedosáhl vítězství v klasickém vojenském smyslu, ale zároveň neprohrál. Přežil, zachoval si režim, část raketového arzenálu, vliv na Hizballáh, vazby na irácké milice a možnost používat Hormuzský průliv jako strategickou páku. Právě přežití režimu je z pohledu íránského vedení nejdůležitějším měřítkem úspěchu.

Spojené státy během konfliktu jednoznačně prokázaly svou vojenskou převahu a schopnost zasáhnout cíle hluboko na íránském území. Současně však válka odhalila i některé limity americké moci. Konflikt pozorně sledovaly nejen státy Perského zálivu, ale také Rusko, Čína a další potenciální protivníci Washingtonu. Jedním z důležitých poznatků je otázka, do jaké míry jsou Spojené státy schopny současně zvládat více rozsáhlých krizí v různých regionech světa. Právě tento aspekt bude nepochybně předmětem detailních analýz v Moskvě i Pekingu.

Z pohledu Izraele je navíc otázkou, zda současná dohoda skutečně řeší hlavní bezpečnostní hrozby, které vedly k zahájení války. Izraelské vedení dlouhodobě upozorňovalo nejen na íránský jaderný program, ale také na balistický raketový program, aktivity Revolučních gard a rozsáhlou síť proxy organizací v Libanonu, Iráku, Sýrii a Jemenu. Právě v těchto oblastech však návrh dohody zatím nepřináší zásadní změnu. Není proto překvapivé, že část izraelského politického a bezpečnostního establishmentu může vnímat dosaženou dohodu spíše jako přerušení konfliktu než jako odstranění příčin, které k němu vedly.

Právě zde se znovu vrací otázka, zda nová dohoda představuje skutečně zásadně odlišný model oproti JCPOA, nebo zda jde spíše o jeho upravenou a geopoliticky aktualizovanou verzi po válce, která změnila vojenskou a ekonomickou situaci Íránu, ale neodstranila základní strategické rozpory mezi Teheránem a Západem.

Úspěch, nebo promarněná příležitost?

Z mého pohledu bude hodnocení této dohody záviset na jediné otázce. Pokud skutečně zabrání Íránu získat jadernou zbraň, bude možné ji považovat za významný úspěch.

Pokud však po několika letech zjistíme, že Írán sice nevyráběl jadernou hlavici, ale mezitím obnovil raketový program, posílil Revoluční gardy, zachoval síť regionálních milic a využil ekonomickou úlevu k obnově vojenských kapacit, pak se nevyhnutelně vrátí otázka, kterou Donald Trump pokládal již v roce 2018.

Zda totiž Spojené státy znovu neposkytly rozsáhlé ekonomické výhody výměnou za omezení pouze jedné části íránského bezpečnostního programu.

Právě proto bude rozhodující nikoliv samotný podpis memoranda ve Švýcarsku, ale následujících šedesát dní. Teprve tehdy se ukáže, zda vzniká nová a tvrdší verze dohody s Íránem, nebo zda se svět v mnoha ohledech vrací zpět k logice JCPOA, kterou Donald Trump před lety označil za jednu z nejhorších dohod moderní americké diplomacie.

Autor je bývalý šéf civilní rozvědky, voják a zpravodajec. Aktuálně působí v obranném sektoru.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Přesto již nyní lze říci, že dohoda představuje jeden z nejvýznamnějších geopolitických momentů posledních let. Může ukončit nejnebezpečnější fázi války, ale neznamená návrat Blízkého východu do stavu před 28. únorem 2026. Právě naopak. Konflikt změnil mocenské poměry v Perském zálivu, oslabil Írán, odhalil limity americké síly a zároveň otevřel otázku, kdo bude v budoucnu určovat pravidla regionální bezpečnosti.

Na první pohled může dohoda působit jako úspěch diplomacie. Spojené státy ukončí námořní blokádu íránských přístavů, Írán má umožnit obnovení provozu v Hormuzském průlivu a obě strany mají zastavit boje na všech frontách, včetně Libanonu. Memorandum zároveň otevírá šedesátidenní období pro další jednání o jaderném programu.

Ve skutečnosti však dohoda spíše zmrazuje hlavní rozpory, než aby je řešila. Nejasné zůstává, co přesně se stane se zásobami íránského vysoce obohaceného uranu, jak bude fungovat režim plavby v Hormuzském průlivu a zda bude dohodu respektovat Izrael, který není jejím účastníkem.

Írán je oslabený, ale nikoli poražený

Írán vyšel z války vojensky oslabený. Utrpěl škody na protivzdušné obraně, části námořnictva, raketové infrastruktuře i obranném průmyslu. Jeho ekonomika je pod větším tlakem než před konfliktem a námořní blokáda zásadně omezila export ropy, na kterém je íránský státní rozpočet dlouhodobě závislý.

Oslabení však neznamená ztrátu vlivu. Konflikt ukázal, že Teherán dokáže svým protivníkům stále způsobovat značné náklady. Může ohrožovat námořní dopravu, zvyšovat cenu ropy, aktivovat spojence v regionu a nutit Spojené státy i státy Perského zálivu reagovat na jeho kroky. To je pro Teherán důležité. Režim nedosáhl vojenského vítězství, ale přežil. Zachoval si část raketového arzenálu, podstatnou část balistického programu, vliv na Hizballáh, irácké milice jako Kataib Hizballáh, Asaib Ahl al-Hak či Harakat al-Nudžabá, stejně jako vazby na Húsíe v Jemenu. Současně si ponechal možnost používat Hormuzský průliv jako strategickou páku. Z pohledu íránského vedení je právě přežití režimu hlavním kritériem úspěchu.

Hormuz zůstává Damoklovým mečem nad regionem

Největší problém mírové dohody se týká Hormuzského průlivu. Donald Trump hovoří o jeho otevření bez poplatků a o návratu svobodné plavby. Írán však současně naznačuje, že průliv budou regulovat Írán a Omán a že Teherán si vyhrazuje právo vybírat poplatky za námořní služby. To není technický detail. Pokud by Írán získal možnost rozhodovat o průjezdu lodí, vybírat poplatky nebo stanovovat zvláštní pravidla, nešlo by o návrat k předválečnému režimu. Šlo by o zásadní změnu pravidel v jedné z nejdůležitějších námořních tras světa.

Čtěte také:

Hormuzský průliv nelze v dohledné době nahradit. Alternativní plynovody, železniční koridory ani nové obchodní trasy nejsou schopny převzít jeho roli v globální energetice. Přes tuto oblast proudí klíčová část světového obchodu s ropou a zkapalněným plynem. Právě proto zůstane hrozba narušení plavby jednou z nejsilnějších íránských pák i po podpisu dohody.

Pokud se podaří průliv skutečně otevřít, bude to krátkodobě vítězství pro světovou ekonomiku. Pokud však Írán udrží alespoň část své kontroly nad pravidly provozu, půjde o strategický zisk Teheránu.

Mnoho přepravních společností a pojišťovacích společností navíc signalizuje, že nebude obnovovat provoz pouze na základě politických prohlášení. Klíčové bude faktické potvrzení bezpečnosti trasy, dokončení odminovacích operací a dlouhodobá jistota, že se Írán nevrátí k používání raket, dronů nebo administrativních omezení proti obchodní plavbě.

Jaderná otázka byla odsunuta, nikoli vyřešena

Spojené státy vstupovaly do války především s cílem zabránit Íránu získat jadernou zbraň, omezit jeho schopnost vyrábět a používat balistické rakety a oslabit vojenské kapacity Islámských revolučních gard. V některých fázích konfliktu se objevovaly také úvahy o změně režimu, tento cíl však nikdy nebyl oficiálně definován jako hlavní válečný cíl Washingtonu.

Právě v jaderné otázce však dohoda působí nejméně přesvědčivě. Írán má podle dostupných informací přibližně 440 kilogramů uranu obohaceného na 60 procent. Pro vojenské využití je potřeba obohacení na úroveň okolo 80 až 90 procent. Samotné memorandum však zřejmě neřeší definitivní osud tohoto materiálu. Spojené státy chtějí, aby byly zásoby odvezeny do zahraničí nebo zničeny pod dohledem. Teherán to odmítá a připouští pouze další jednání.

To znamená, že nejdůležitější bezpečnostní otázka se přesouvá do další fáze. Írán se zaváže, že nebude vyrábět jaderné zbraně, ale nemusí se okamžitě vzdát materiálu, který mu k nim může v budoucnu otevřít cestu.

Spojené státy dosáhly příměří, nikoli rozhodujícího vítězství

USA mohou tvrdit, že dosáhly zastavení bojů, obnovení toku ropy a příslibu dalších jednání o jaderném programu. To je významné, protože dlouhá válka by byla politicky, ekonomicky i vojensky velmi nákladná. Současně ale Washington nedosáhl všech svých původních cílů. Íránský režim nepadl, jaderný program nebyl definitivně zničen, zásoby vysoce obohaceného uranu nebyly vyvezeny a Hormuzský průliv zůstává předmětem sporu.

Trumpova administrativa tak dosáhla ukončení nejnebezpečnější fáze války, ale ne definitivního strategického vyřešení.

Izrael dohodu nevítá, protože jeho cíle zůstaly nenaplněné

Izrael je v této situaci zvláštním aktérem. Válku zahájil společně se Spojenými státy, ale není účastníkem dohody. To zásadně omezuje její stabilitu. Izraelské vedení dlouhodobě deklarovalo tři hlavní cíle války: zničení íránského jaderného programu, omezení nebo zničení balistického raketového programu a zásadní oslabení režimu v Teheránu. V části izraelské politické reprezentace se objevovaly také úvahy o možné změně režimu, avšak tento cíl nebyl nikdy oficiálně definován jako podmínka ukončení války.

Čtěte také:

Těchto cílů dosaženo nebylo. Vysoce obohacený uran zůstává v Íránu, režim Močtáby Chameneího přežil a značná část íránského raketového potenciálu nebyla zničena.

Největším problémem dohody zůstává Libanon. Izrael opakovaně zdůrazňuje, že si ponechává právo pokračovat v operacích proti Hizballáhu bez ohledu na americko-íránskou dohodu. Izraelské vedení považuje vojenskou přítomnost v jižním Libanonu za jeden z největších strategických úspěchů války a odmítá se těchto pozic vzdát. Naopak Hizballáh a Teherán interpretují příměří jako krok vedoucí k budoucímu stažení izraelských sil z Libanonu. Právě rozdílný výklad této otázky může představovat největší zdroj budoucí nestability celé dohody.

Regionální řád se mění

Dohoda neobnovuje starý Blízký východ. Spíše potvrzuje, že region vstupuje do nové fáze. Spojené státy zůstanou důležitým aktérem, ale už nebudou jediným organizátorem regionální bezpečnosti. Státy Perského zálivu, Turecko, Pákistán a další regionální hráči se budou stále více snažit určovat vlastní diplomatickou agendu.

Současně budou Čína a Rusko pečlivě sledovat výsledky konfliktu. Uvidí, že Spojené státy zůstávají vojensky dominantní silou, ale také to, že ani vojenská převaha automaticky nezaručuje dosažení všech politických cílů.

Co dohoda přinese ekonomicky

Okamžitým dopadem dohody může být pokles cen ropy a uklidnění trhů. Cena ropy již reagovala na očekávání otevření Hormuzského průlivu a obnovení exportu. Zlevnění energií by pomohlo evropské i asijské ekonomice. Nižší ceny ropy a plynu by zmírnily inflační tlak, ulevily dopravě, chemickému průmyslu i energeticky náročným odvětvím.

Zároveň však nejistota nezmizí. Příměří není totéž co trvalý mír. Pokud zůstane nejasný režim v Hormuzském průlivu, pokud Izrael nebude respektovat širší logiku dohody nebo pokud Írán odmítne skutečné jaderné ústupky, obchodníci i pojišťovny si v cenách ponechají rizikovou přirážku.

Írán může využít prostor k obnově země, nebo armády

Uvnitř Íránu dohoda pravděpodobně neohrozí mocenské struktury kolem Močtáby Chameneího. Naopak jim může poskytnout čas. Snížení rizika bezprostřední války otevře v Teheránu zásadní otázku. Zda budou uvolněné zdroje využity k hospodářské obnově země a zlepšení životní úrovně obyvatel, nebo zda budou směřovat především do obnovy raketového programu, Revolučních gard, protivzdušné obrany a regionálních proxy organizací. Právě toto rozhodnutí může být důležitější než samotný vojenský výsledek války.

Dohoda jako příměří mezi dvěma etapami konfliktu

Mírová dohoda mezi USA a Íránem je významná, protože snižuje riziko okamžité eskalace a otevírá cestu k obnovení světového obchodu přes Hormuzský průliv. Není však definitivním řešením. Neřeší úplně jaderný program. Neřeší definitivně budoucnost Hizballáhu a dalších íránských proxy organizací. Nezaručuje, že Izrael zastaví operace v Libanonu. Nejasné zůstává i to, zda Hormuz bude skutečně otevřen bez politické kontroly a budoucích omezení ze strany Teheránu.

Proto je dohoda spíše příměřím mezi dvěma strategickými etapami než skutečným koncem konfliktu. Skutečným testem nebude podpis ve Švýcarsku, ale následujících šedesát dní. Právě během nich se ukáže, zda dohoda otevře cestu k novému regionálnímu uspořádání, nebo zda se stane pouze krátkou přestávkou před další krizí.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Co se to sakra stalo v království švédském, že správce přenosovky přiznal „velký špatný“, místo toho, aby se držel standardního postupu a sdělil médiím, že situace byla nadmíru výtečná?

Pokud jde o příčiny incidentu, tak vlastně nic moc. A o to je to děsivější.

V pondělí odpoledne museli dispečeři vypnout vedení mezi obchodními zónami SE2 (tam leží třeba Sundsvall či Östersund) a SE3 (Stockholm, Uppsala). Ne kvůli přetížení, ale kvůli několika debilům, kteří vylezli na stožáry s vedením vysokého napětí v oblasti Bollnäs (omlouvám se za vulgarismus, ale domnívám se, že jde o jediný adekvátní překlad „unauthorised people“).

„Když získáme věrohodné informace, že na stožáry lezou lidé, obvykle z bezpečnostních důvodů odpojujeme vedení,“ vysvětlil v první tiskové zprávě de Maré. Pokud tím chtěl projevit suchý humor na britský způsob, za mě dobrý.

K incidentu nejspíš došlo kolem 14:30 na trase Laforsen–Horndal–Finnslätten (teď už přesně víte, o které vedení se jedná, že?). Tedy pokud dobře rozumím hlášení na Urgent Market Messages severské burzy Nord Pool, kde sice vpravo hovoří o „poruše“, ale vlevo o „provozní bezpečnosti“.

Jenomže co se nestalo. Neštěstí v energetice občas nechodí samo. Než stihla policie dojet na místo, zdvořile požádat „unauthorised people“, aby slezli dolů, a podělit se s nimi o čaj a sušenky, vypadl mezi 14:45 a 15:00 SwePol Link, přeshraniční vedení z Polska, kterým do té doby teklo do Švédska 506 MW.

Světe, div se, tyto dvě nenápadné události v rozmezí patnácti či možná dvaceti minut přivodily dispečerům těžké chvíle. Topologický problém a výkyv, s nímž si poradí běžná regulace! Ano, docela rychle po sobě, ale kam se to hrabe na energetický armageddon z roku 2003, kdy právě v zemi tří korunek během pěti minut zdechly dvě jaderky a skoro milion obyvatel Skandinávie bylo pár hodin bez sauny (myslím, že kvůli tomu tenkrát vyhlásili stav nouze).

Zpět do roku 2026: „Nabídky nestačily. Museli jsme navíc spustit čtyři z našich záložních plynových turbín. Přepnuli jsme do provozního režimu zvýšené pohotovosti, protože hrozil nedostatek elektřiny,“ uvedl de Mare.

Lze samozřejmě jen spekulovat o tom, jak blízko bylo Švédsko siestě na španělský způsob. Jistou indicii nám dává frekvence v síti, jakési energetické EKG. Kolegové z norského Statnettu naměřili nejnižší hodnotu v čase 15:13:53. A co myslíte? Měl ho tam! V ten okamžik kmitaly sinusoidy v rytmu pouhých 49.808 Hz. Co to znamená? K odpojování bylo ještě daleko, ale už jde o spodní hranici regulace, na níž se na vyrovnávacím trhu aktivuje úplně všechno, co má kotel a turbínu.

Než se pustíme do vysvětlování, jakým způsobem si provozovatel soustavy s rizikovou situací poradil, je třeba upozornit na jednu zvláštnost švédské energetiky. Uprostřed je jakýsi „tektonický zlom“. Zatímco severnější obchodní zóna SE2 je plná vodních elektráren a má často obrovské výrobní přebytky, jižnější SE3 vyniká zase nejvyšší spotřebou (protože Stockholm). Což je i důvod, proč se v SE3 nacházejí všechny tři jaderné lokality, ale k čemu vám jsou na jaře dobré, když se většina reaktorů ukládá k sezonnímu spánku? Nejjižnější SE4 pak nemá ani vodu ani jádro, zato hodně větrníků a vysokou spotřebu a konečně v nejsevernější SE1 už žijí jen sobi a vikingové. Zní to jak sektory z Leffinqwellolva–Bronštajnova psacího stolu, že?

V důsledku tohoto uspořádání se v této části roku běžně valí ze severu na jih doslova energetické vodopády – hlavně mezi SE2 a SE3 zcela běžně i přes 5000 MW. Když se ještě jednou podíváte na infrastrukturní mapu z úvodu a trochu si ji ve zdrojové aplikaci oddálíte, zjistíte, že dostatečně širokých „koryt“ je dost. Jen klasických 400kV vedení jsem v severojižním směru letmo napočítal šest.

Když jednu z těchto linek vypnete, ještě to není důvod k energetickému žalu. Ostatně provozní data potvrzují, že po 14:30 se mezi SE2 a SE3 z bilančního pohledu nedělo nic zvláštního. Elektřina si prostě přirozeně našla cestu jinými koryty, protože jí jakýsi Kirchhoff (mimochodem rodák z Královce) kdysi nakázal, že má plynout cestou nejmenšího odporu.

Čtěte také:

Jenomže když krátce nato vypadl SwePol, zóna SE4 se dostala do významnějšího deficitu, čímž pádem se zvýšily nároky na severojižní toky. Ty už ale byly mezi SE2 a SE3 přicpané kvůli stožárovým turistům. Výsledek? Někde deficit, někde přebytek a některé linky se nejspíš začaly přetěžovat.

V těchto situacích ani tak nejde o to, že byste museli šíbovat s nějakými ohromujícími toky, jako spíš o pohotovou reakci. Tu zajišťují flexibilní zdroje (plynové či vodní), pokud jich však není dost k dispozici, nebo je jejich aktivace drahá, nabízí se elegantnější řešení v podobě optimalizace přeshraničních toků (ostatně i v našich zeměpisných šířkách se tyto principy už uplatňují pomocí sdílení regulační energie v rámci systému PICASSO).

Na grafu níže je krásně vidět, jak ihned po selhání SwePolu klesá export do Litvy, čímž vyrovnává deficit v nejjižnější zóně SE4. Podobným způsobem SE3 snížila export do Norska.

Severnější zóny měly opačný problém, a proto se potřebovali rychle zbavit té části elektřiny, kterou nebyly schopné dopravit na jih. Žádný problém, SE1 si krátkodobě trochu víc odlila do Finska. Díky tomu se mohl mezi 15:15 a 15:30 snížit onen mohutný tok mezi SE2 a SE3 z 5 647 na 5 015 MW, tedy o 632 MW.

A bylo po problému? To sotva. Možná tak po tom topologickém. Zbýval ještě ten bilanční a právě kvůli němu měla švédská energetika namále. Zatímco severní zóny byly stále v docela významném přebytku, ty jižní v obřím deficitu.

Mezi 15:30 a 15:45 proto provozovatel přenosové soustavy aktivoval v rámci manuální regulace (mFRR) v podstatě všechno, co měl k dispozici: +701 MW v SE3, +255 MW v SE4, -168 MW v SE1 a -233 MW v SE2. Samotný provozovatel soustavy to označil za velmi vysoké objemy.

A protože levná flexibilita došla a drahá je furt lepší než žádná, ceny na vyrovnávacím trhu vyskočily mezi 15:30 a 15:45 na 10 000 eur/MWh. To už se nebavíme o plynových turbínách, ale spíš o dieselech či o reakci na straně spotřeby (Scania v tu dobu vyráběla jen půlku nápravy nebo tak něco).

„Ceny jsou nyní prověřovány v souladu se standardním postupem. (…) Je pravděpodobné, že budou revidovány směrem dolů. Podle provozovatele přenosové soustavy Svenska kraftnät by rozsáhlé síťové incidenty tohoto typu neměly mít negativní finanční dopad na subjekty odpovědné za vyrovnávání odchylek,“ napsala Svenska kraftnät v první tiskové zprávě po události. Jedné ze tří! I to potvrzuje, že dát v pondělí švédskou soustavu do pořádku, to rozhodně nebylo jako práce s buzolou, děti.

V poslední zprávě pak provozovatel oznámil, že ceny na vyrovnávacím trhu vskutku upravil podle spotových cen, které platily v daných čtvrthodinách.

Když to shrneme, je s podivem, jak málo stačilo k tomu, aby se švédská soustava ocitla na hraně: jedno vedení odpojené z bezpečnostních důvodů, druhé v poruše. Jak přitom přiznal zástupce Sveska kraftnät, kdyby následně došlo ještě k nějakému dalšímu výpadku (třeba nějaké elektrárny), už to v podstatě nebylo čím zachránit a země by šla přinejmenším částečně do tmy jako v roce 2003!

Čtěte také:

Nevím jak vy, ale já to beru jako další důkaz, že jaro se stává pro evropskou energetiku potenciálně nejrizikovějším obdobím. Nízké zatížení, vysoké teploty zahřívající lana, bezvětří, vysoká výroba solárů, sezonní odstávky zdrojů a vedení kvůli údržbě či modernizaci, synchronní zdroje v limbu kvůli nízkým denním cenám – to všechno jsou výzvy, a když se sejdou do jednoho dne, a ještě se k nim třeba přidají v rychlém sledu nějaké ty N – 1 události, může být na dispečinku rázem veselo.

Odečtěte si z výše uvedeného výčtu ty soláry (ne, že by ve Švédsku nebyly, ale v porovnání se zbytkem mixu plní spíš doplňkovou funkci) a sedí to. Ve Švédsku už od konce května jedou jen čtyři z deseti reaktorů, což významně oslabuje bilanci v zóně SE2. Vítr se v pondělí zrovna nepředřel. A zatížení bylo cca o 40 % nižší než v zimě, což klade vyšší nároky na řízení napětí (Španělé by mohli vyprávět). BTW toho podivného zhoupnutí produkce z vody si nevšímejte, to bude zcela určitě chyba dat – kdyby ne, tak by nás odpolední sled událostí netrápil, protože síť by spadla už mnohem dříve…

Zkrátka a dobře, ani švédská soustava už bohužel není, co bývala. Příčinou přitom není orientace na větrnou energetiku v posledních letech, ale spíše dlouhodobá protijaderná politika. Málo se o tom mluví, ale Švédové stihli v období 1999-2020 odstavit šest reaktorů s instalovaným výkonem dohromady 4000 MW! Šlo přitom o mladé bloky ve věkovém rozmezí 24-45 let. Ty všechny mohly vyrábět ještě dnes… A třeba lokalita Barseback náležela do nejjižnější zóny SE4.

Dobrou zprávou samozřejmě je, že švédští dispečeři i v pondělí 8. června 2026 situaci nakonec zvládli bez ztráty kytičky. V 17:15 se jim podařilo dokonce i obnovit provoz SwePolu a pohotovost mohli definitivně odvolat. Do dalších let se však budou muset smířit s tím, že podobných situací může zejména v jarním období přibývat, a to kvůli čím dál tím banálnějším příčinám.

Sdělení „Přišlo na mě jaro!“ vyřčené energetikem tak dostává úplně nový rozměr…

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Putin dlouho fungoval jako hlavní rozhodčí mezi těmito skupinami. Rozděloval zdroje, trestal příliš ambiciózní hráče a udržoval rovnováhu mezi bezpečnostními složkami, oligarchy, zbrojaři, ropnými magnáty, pravoslavnými ideology a bývalými osobními strážci. Válka však tuto rovnováhu narušila. Čím déle konflikt trvá, tím více se ukazuje, že loajalita jednotlivých klanů není zadarmo. Každý z nich chce podíl na válečné ekonomice, kontrolu nad represivním aparátem a místo v budoucím uspořádání moci.

Stráže: osobní ochranka jako politická třída

Nejbližší Putinův mocenský kruh tvoří lidé, kteří svou kariéru nezačali jako politici, ale jako ochránci prezidentova těla. Jejich hlavním kapitálem není ideologie ani ekonomická odbornost, ale absolutní osobní loajalita.

Viktor Zolotov, šéf Rosgvardie, představuje nejtvrdší část tohoto klanu. Jeho moc vychází z kontroly nad Národní gardou, tedy polovojenskou silou určenou především k potlačování vnitřních nepokojů. Zolotov není stratégem moderní války ani ideologem režimu. Je spíše mužem pro krizový okamžik, kdy by bylo třeba použít sílu proti vlastnímu obyvatelstvu nebo proti části elity. Po Prigožinově vzpouře význam Rosgvardie ještě vzrostl, protože Kreml pochopil, že armáda ani bezpečnostní služby nemusí být v domácí krizi dostatečně spolehlivé.

Alexej Djumin je jiný typ „strážce“. Bývalý Putinův osobní pobočník se postupně proměnil v jednoho z možných nástupnických kandidátů. Má za sebou spojení se speciálními operacemi, anexí Krymu, regionální správou i obranně-průmyslovým komplexem. Jeho výhodou je, že kombinuje osobní blízkost k Putinovi, vojenský obraz a administrativní zkušenost. Právě proto může být pro část elit přijatelnější než čistý represivní silovik.

Dmitrij Mironov hraje méně viditelnou, ale velmi důležitou roli. Jako člověk spojený s personální politikou v bezpečnostních složkách má vliv na obsazování klíčových míst. V autoritářském systému je kontrola kádrových spisů často stejně důležitá jako kontrola zbraní. Mironov může rozhodovat o tom, kdo stoupá, kdo padá a kdo je považován za loajálního.

Dmitrij Kočnev a Alexej Rubežnoj reprezentují druhou tvář tohoto klanu: kontrolu nad prezidentovou fyzickou bezpečností, informacemi a přístupem k hlavě státu. Federální ochranná služba není jen prezidentská ochranka. Je to uzavřený mocenský aparát s přístupem k nejcitlivějším informacím o pohybu, zdraví, komunikaci a zvycích ruské elity. V systému, kde je fyzická blízkost k Putinovi zdrojem moci, má FSO mimořádný význam.

Čtěte také:

Alexandr Kurenkov, šéf ministerstva pro mimořádné situace, ukazuje, jak se i civilní instituce militarizují. Jeho resort se stále více zapojuje do agendy civilní obrany, krytů, mobilizační infrastruktury a příprav společnosti na dlouhou konfrontaci. I zde je patrný trend: bývalí osobní strážci postupně obsazují instituce, které mohou být klíčové při domácí krizi.

Kovalčukové: ideologové, bankéři a mediální inženýři režimu

Klan kolem Jurije Kovalčuka patří k nejvlivnějším nevojenským strukturám Putinova Ruska. Jeho moc nestojí na tancích, ale na penězích, médiích, ideologii a přístupu k prezidentovi.

Jurij Kovalčuk je často popisován jako Putinův osobní bankéř a ideolog. Jeho význam spočívá v tom, že propojuje finanční zdroje s propagandou a strategickou vizí režimu. Přes mediální struktury ovlivňuje televizní obraz světa, který se dostává k milionům Rusů. Zároveň patří k lidem, kteří posilovali Putinovo přesvědčení, že Rusko vede historickou civilizační válku proti Západu.

Michail Kovalčuk představuje vědecko-technologickou tvář tohoto klanu. Jeho role není pouze akademická. V Putinově systému slouží věda jako součást státní ideologie, vojenské soběstačnosti a technologické mobilizace. Kovalčuk prosazuje představu, že ruská věda se musí oddělit od Západu a sloužit národní bezpečnosti. To zapadá do širší logiky válečného státu.

Sergej Kirijenko je politický manažer systému. Dohlíží na vnitřní politiku, volby, gubernátory, propagandistické kampaně a militarizaci společnosti. Jeho síla spočívá v administrativní kontrole. Není typickým silovikem, ale umí přetavovat ideologii Kremlu do konkrétních politických projektů, mládežnických struktur, okupační správy a digitální propagandy.

Boris Kovalčuk jako šéf Účetní komory představuje novou generaci mocenských dědiců. Jeho pozice umožňuje klanu sledovat rozpočtové toky a kontrolovat, jak jiné skupiny nakládají se státními penězi. V ruském systému to není neutrální audit, ale potenciální zbraň v klanových konfliktech.

Alexandr Beglov v Petrohradu zajišťuje regionální základnu klanu. Petrohrad není jen druhé největší město Ruska. Je to symbolický a personální zdroj Putinova režimu. Kdo kontroluje Petrohrad, kontroluje významnou část ekonomických, politických a historických vazeb současné elity.

Drážďanský a zbrojní klan: Čemezov, Rostec a válečná ekonomika

Sergej Čemezov je jedním z nejdůležitějších mužů válečného Ruska. Jeho moc vychází z Rostecu, tedy obrovského státního konglomerátu, který ovládá stovky podniků obranného průmyslu. Čemezov není jen manažer. Je to správce průmyslové páteře války.

Jeho výhodou je staré osobní pouto s Putinem z doby působení v Drážďanech. V současné fázi války je však ještě důležitější jeho schopnost dodávat armádě munici, obrněnou techniku, elektroniku, drony, optiku a další vojenské systémy. Válečná ekonomika posiluje právě takové hráče, kteří dokážou propojit stát, průmysl a bezpečnostní aparát.

Čtěte také:

Denis Manturov je vládním rozhraním tohoto klanu. Jako vysoký představitel vlády odpovídá za průmysl a obrannou výrobu. Jeho úkolem je převádět požadavky Kremlu a Rostecu do výrobních plánů, rozpočtů a státních zakázek. V praxi tak propojuje civilní ekonomiku s vojenskou mobilizací.

Sergej Kulikov představuje technologickou a inovační větev této skupiny. Jeho přesun do Rusnana symbolizuje proměnu ruských inovací: od modernizačního projektu směrem k vojenskému a sankčně odolnému průmyslu. Mikroelektronika, nové materiály a dual-use technologie se staly pro režim otázkou přežití.

Nikolaj Tokarev z Transněfti doplňuje zbrojní klan o energetickou infrastrukturu. Ropovody nejsou jen ekonomickým aktivem, ale strategickou tepnou režimu. Tokarevova role vzrostla zejména po přesměrování ruské ropy na východní trhy.

Ropníci: Sečinův stát ve státě

Igor Sečin patří k nejtvrdším hráčům Putinova systému. Jeho moc stojí na Rosněfti, energetických příjmech a vazbách na bezpečnostní složky. Sečin zosobňuje model ruského státního kapitalismu, v němž se politická loajalita, tajné služby, soudy a obrovská korporátní aktiva spojují do jednoho mocenského mechanismu.

Sečin není pouze ropný manažer. Je to politický predátor. Jeho kariéra je spojena s likvidací Jukosu, rozšiřováním Rosněfti a tvrdým postupem proti rivalům. Zatčení ministra Alexeje Uljukajeva ukázalo, že Sečin dokáže zasáhnout i proti členům formální vlády.

Ivan Tkačev, spojený s vojenskou kontrarozvědkou FSB, je jedním z nejdůležitějších bezpečnostních nástrojů této skupiny. Jeho význam spočívá v kontrole nad armádním prostředím, vojenskými rozpočty a loajalitou generálů. V době války je taková pozice mimořádně citlivá.

Gennadij Timčenko představuje flexibilnější, soukromější a obchodnější část ropného impéria. Jeho síla vychází z dlouhodobého napojení na export ropy, plynu, petrochemii a logistiku. Po sankcích a embargu vzrostl význam lidí, kteří dokážou organizovat obcházení omezení, stínové flotily a neprůhledné obchodní řetězce.

Eduard Chudajnatov funguje jako operátor majetku a prostředník mezi formálním podnikáním a skutečnými vlastníky. V ruském systému jsou podobné osoby klíčové, protože umožňují skrývat majetek, přesouvat aktiva a vytvářet zdání nezávislého byznysu.

Alexandr Novak je technokratická tvář ropného klanu. Navenek působí jako profesionální správce energetiky, ale jeho vazby na Rosněfť z něj činí důležitý článek Sečinova vlivu ve vládě. Jeho úkolem je udržet ruské energetické příjmy navzdory sankcím, cenovým stropům a změně obchodních tras.

Rotenbergové: státní zakázky, infrastruktura a měkké znárodňování

Klan Rotenbergů je založen na osobním přátelství s Putinem a na schopnosti proměňovat státní zakázky v soukromé bohatství. Arkadij Rotenberg je symbolem tohoto modelu. Není ideologem ani bezpečnostním šéfem. Je hlavním stavitelem režimu.

Jeho projekty mají často politický význam. Krymský most nebyl pouze infrastrukturní stavbou, ale symbolem anexe Krymu a Putinova imperiálního projektu. Rotenbergové se specializují na zakázky, u nichž se ekonomická návratnost podřizuje politickému významu.

Igor Rotenberg, syn Arkadije, představuje druhou generaci klanu. Systém Platon z něj udělal soukromého příjemce veřejných plateb. Tento model je pro Putinovo Rusko typický: stát vytvoří povinnost, občané nebo firmy platí a privilegovaný soukromý subjekt inkasuje garantovaný výnos.

Čtěte také:

Boris Rotenberg zajišťoval finanční infrastrukturu rodiny. Jeho vazby na bankovní sektor, sport a černomořský region ukazují, že klan není jen stavební, ale také finanční a společenskou sítí.

Oleg Belozerov, šéf Ruských železnic, je pro Rotenbergovy strategický partner. Železnice jsou klíčové pro ekonomiku, vojenskou logistiku i megaprojekty. Po roce 2022 získaly ještě větší význam kvůli přesunům vojenské techniky, zásobování fronty a rozšiřování východních dopravních tras.

Válečný klan: armáda jako nástroj přežití režimu

Valerij Gerasimov ztělesňuje konzervativní vojenskou vertikálu. Jako náčelník generálního štábu je jedním z mála lidí s přístupem k nejcitlivějším vojenským rozhodovacím mechanismům včetně jaderné struktury. Jeho přežití ve funkci navzdory neúspěchům na Ukrajině ukazuje, že Putin dává přednost loajalitě a kontinuitě před odpovědností.

Gerasimov je pro režim důležitý právě proto, že zosobňuje institucionální armádu. Není charismatický rebel typu Prigožina. Je to poslušný vykonavatel prezidentovy války. Jeho slabinou je však odpovědnost za dlouhou a nákladnou válku bez rozhodujícího vítězství.

Igor Kosťukov, šéf vojenské rozvědky, představuje druhou tvář válečného klanu. GRU je nástrojem sabotáží, speciálních operací, kybernetických útoků a destabilizačních operací v zahraničí. V době, kdy Rusko nedokáže dosáhnout rychlého vítězství konvenční silou, roste význam operací pod prahem otevřené války.

Kosťukovův význam spočívá v tom, že GRU propojuje bojiště na Ukrajině s hybridní válkou proti Evropě. Sabotáže, útoky na logistiku, kybernetické operace a operace psychologického vlivu jsou součástí širší ruské strategie.

Čekisté: FSB jako páteř vnitřního teroru

Alexandr Bortnikov je tváří staré bezpečnostní gardy. FSB pod jeho vedením není jen kontrarozvědka. Je to aparát politické kontroly, ekonomického dohledu, represe a vnitřního teroru. Jejím úkolem je chránit režim před opozicí, regionálními elitami, sabotážemi, nespokojeností a potenciálními spiklenci.

Bortnikovova pozice však může slábnout kvůli věku a zdravotnímu stavu. To zvyšuje význam jeho možných nástupců.

Sergej Koroljov je jedním z nejpravděpodobnějších kandidátů na převzetí FSB. Jeho profil ukazuje typickou logiku Putinova systému: kontakty na podsvětí, bezpečnostní aparát a státní moc se nevylučují, ale často doplňují. Koroljov není veřejná figura. Právě proto může být nebezpečný. V systému založeném na tajných spisech, kompromitujících materiálech a neformálních vazbách má šedý kardinál často větší moc než ministr.

Alexej Sedov vede strukturu, kterou lze označit za politickou policii režimu. Jeho služba se zaměřuje na opozici, aktivisty, novináře a všechny, kdo mohou být označeni za „extremisty“. Sedov představuje represivní jádro Putinova státu. V případě vnitřní krize by lidé jeho typu rozhodovali o zatýkání, čistkách a likvidaci odpůrců.

Nikolaj Patrušev zůstává ideologem silovického pohledu na svět. I když formálně oslabil po odchodu z čela Bezpečnostní rady, jeho vliv přežívá v síti lidí, které během let rozmístil do státních struktur. Patrušev reprezentuje nejtvrdší anti-západní a paranoidní proud ruské elity. Jeho pohled na svět výrazně přispěl k tomu, že Kreml chápe válku proti Ukrajině jako součást existenčního střetu se Západem.

Ortodoxní klan: náboženství, nacionalismus a soukromá mobilizace

Konstantin Malofejev představuje ideologickou a paramilitární periferii režimu, která se v čase války posunula blíže k centru. Jeho moc nestojí na formální funkci, ale na kombinaci peněz, médií, náboženského nacionalismu a dobrovolnických ozbrojených struktur.

Malofejev patřil k prvním podporovatelům ruské agrese na Donbasu. Po roce 2022 se jeho význam zvýšil, protože režim potřebuje radikální vlastenecké síly, které dokážou mobilizovat společnost, ospravedlňovat válku a vytvářet tlak na ještě tvrdší kurz.

Igor Ščegolev je spojkou mezi tímto ideologickým prostředím a státní správou. Jeho kariéra propojuje tajné služby, prezidentský aparát, telekomunikace a vazby na Malofejeva. V autoritářském státě je kontrola informací a komunikační infrastruktury jedním ze základních zdrojů moci.

Metropolita Tichon, vlastním jménem Georgij Ševkunov, je nábožensko-ideologickou oporou Putinova režimu. Jeho význam spočívá v tom, že dává politice Kremlu duchovní rámec. Válka je v tomto pojetí prezentována nikoli jako agrese, ale jako historická obnova a civilizační zápas. Taková ideologie je pro režim důležitá, protože pomáhá ospravedlňovat oběti, izolaci a dlouhodobou konfrontaci.

Co klany spojuje a co je rozděluje

Všechny tyto skupiny spojuje loajalita k Putinovi, nepřátelství k Západu a zájem na zachování systému, který jim umožnil získat majetek a moc. Zároveň je však rozdělují peníze, ambice a strach z budoucnosti.

Stráže chtějí kontrolovat fyzickou bezpečnost režimu. Čekisté chtějí udržet monopol na vnitřní represi. Ropníci chtějí chránit energetické příjmy. Zbrojaři chtějí pokračování válečné ekonomiky. Rotenbergové chtějí státní zakázky a přerozdělený majetek. Kovalčukové chtějí ideologickou a mediální kontrolu. Ortodoxní nacionalisté chtějí radikalizaci společnosti.

Putinův problém spočívá v tom, že válka posiluje všechny tyto skupiny současně, ale zároveň zmenšuje prostor, z něhož je může odměňovat. Čím více se ruská ekonomika dostává pod tlak, tím ostřejší bude boj o rozpočty, znárodněná aktiva, vojenské zakázky a kontrolu nad represivním aparátem.

Závěr: Putin jako arbitr, který ztrácí jistotu

Putinův režim není pevná pyramida, ale síť klanů, které drží pohromadě strach, peníze a osobní závislost na prezidentovi. Dokud Putin působil jako neotřesitelný arbitr, systém fungoval. Válka na Ukrajině však jeho pozici oslabuje, protože prodlužuje krizi, zvyšuje ztráty, vyčerpává ekonomiku a nutí jednotlivé skupiny připravovat se na nejistou budoucnost.

Krátkodobě může Putin reagovat dalším posílením represivních složek, zejména FSO, Rosgvardie a FSB. To by znamenalo tvrdší kontrolu společnosti, nové čistky uvnitř elit a větší militarizaci státu. Druhou možností je postupný rozpad rovnováhy, v němž se jednotlivé klany začnou chovat stále samostatněji a agresivněji.

Ruská „Hra o trůny“ proto nemusí začít veřejným bojem o prezidentský úřad. Může začít tiše: přes personální čistky, trestní stíhání, znárodňování majetku, přesuny v bezpečnostních složkách a kontrolu nad válečnými rozpočty. Právě tam se dnes rozhoduje o tom, kdo bude mít v Rusku skutečnou moc, až Putinova role hlavního arbitra přestane být samozřejmá.

Autor je bývalý šéf civilní rozvědky, voják a zpravodajec. Aktuálně působí v obranném sektoru.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Pro Českou republiku je evropský rozpočet mimořádně důležitý hned z několika důvodů. Česká ekonomika je silně propojena s evropským trhem, významná část veřejných investic je dlouhodobě spolufinancována z evropských fondů a velká část nové evropské regulace bude nově propojena také s evropským financováním. Debata o MFF tak není jen otázkou „kolik peněz dostaneme z Bruselu“, ale stále více otázkou toho, jak bude vypadat budoucí fiskální model Evropské unie.

Evropská komise navrhuje pro období 2028–2034 rozpočet ve výši téměř 2 bilionů eur, tedy přibližně 1,26 % hrubého národního důchodu EU. Jde o další výrazné navýšení evropského rozpočtu oproti předchozím obdobím. Vedle vyšších výdajů však návrh obsahuje i nové vlastní zdroje financování, pokračující využívání společného evropského zadlužování a postupné posilování autonomní fiskální role EU.

Právě tato část debaty je v českém prostředí často podceňovaná. Zatímco pozornost se tradičně soustředí hlavně na objem dotací nebo kohezních fondů, mnohem méně se diskutuje o tom, že Evropská unie postupně získává vlastní příjmové zdroje a buduje robustnější fiskální kapacitu, kterou – pokud bude zavedena – může v budoucnu jednoduše prohlubovat.

Čtěte také:

Z českého pohledu přitom nejde o okrajovou otázku. Pokud by Česká republika v novém období čerpala obdobný objem prostředků jako v současném finančním rámci, mohlo by do české ekonomiky během sedmi let směřovat přibližně 35 až 40 miliard eur evropských prostředků. Při současné velikosti českého HDP to odpovídá zhruba 10 až 12 % jednoho ročního HDP, respektive přibližně 1,5 % HDP ročně.

Evropský rozpočet tak zůstane jedním z nejvýznamnějších veřejných investičních kanálů české ekonomiky. Právě proto je důležité vést debatu nejen o tom, kolik prostředků bude EU rozdělovat, ale také o tom, jak bude evropský rozpočet financován, jaké ekonomické motivace vytváří a jakým směrem posouvá institucionální uspořádání Unie.

Evropský rozpočet se postupně mění

Historicky byl rozpočet Evropské unie financován především prostřednictvím národních příspěvků členských států, které vycházely z velikosti jejich ekonomik. Doplňkovou roli hrála cla, část výnosů z DPH a omezený objem tzv. vlastních zdrojů.

Tento model se však v posledních letech začíná měnit. Největší zlom představoval program NextGenerationEU, který po pandemii COVID-19 umožnil historicky první rozsáhlé společné evropské zadlužení. V letech 2021 až 2023 navýšilo společné zadlužování příjmovou stranu evropského rozpočtu o 81 až 99 miliard eur ročně.

Původně byl tento krok prezentován jako jednorázové krizové opatření. Současná debata o MFF ale ukazuje, že společný evropský dluh i nové vlastní příjmy se postupně stávají standardní součástí evropské fiskální architektury.

To je z ekonomického i institucionálního pohledu zásadní změna. Evropská unie se totiž posouvá od modelu založeného převážně na národních transferech směrem k systému, ve kterém disponuje stále autonomnějšími příjmy i širší fiskální kapacitou.

Jak dnes funguje rozpočet EU

Současné financování rozpočtu EU stojí hlavně na vlastních zdrojích, které ale fakticky z velké části platí členské státy. Tři hlavní zdroje jsou:

• příspěvky podle hrubého národního důchodu (HND), tedy podle ekonomické síly země;

• příspěvek odvozený z DPH;

• cla z dovozu ze zemí mimo EU.

K tomu přibyl také zdroj z nerecyklovaného plastového obalového odpadu. Největší a vyrovnávací položkou jsou příspěvky podle HND, takže největší část financování nesou velké a bohatší ekonomiky.

Z pohledu čisté fiskální pozice tak EU rozpočet funguje jako přerozdělovací mechanismus: Ekonomicky silnější státy obvykle odvádějí více, než přímo čerpají, zatímco kohezní a zemědělské výdaje směřují výrazněji do států s vyšší investiční potřebou. Nové navrhované vlastní zdroje, například ETS, CBAM nebo další odvody, mají snížit závislost rozpočtu na národních příspěvcích podle HND a více navázat příjmy EU na společné evropské politiky.

Níže uvedená infografika zachycuje čistou fiskální pozici všech 27 členských států EU vůči rozpočtu EU v roce 2024. Porovnává, kolik jednotlivé země odvádějí do rozpočtu EU a kolik z něj naopak získávají zpět. Země jsou rozděleny na čisté plátce (červeně) a čisté příjemce (zeleně), přičemž tabulka zároveň ukazuje jejich podíl na celkovém financování či čerpání rozpočtu.

Největším čistým plátcem je jednoznačně Německo s téměř polovinou celkového čistého financování EU, následované Nizozemskem a Francií. Na opačné straně stojí zejména Belgie, Řecko, Rumunsko a Polsko jako největší čistí příjemci.

Graf zároveň ilustruje současnou logiku financování Evropské unie: Rozpočet je z velké části financován ekonomicky nejsilnějšími státy západní a severní Evropy, zatímco významná část prostředků směřuje do zemí s vyšší investiční a kohezní potřebou. Infografika také upozorňuje, že čistá fiskální pozice představuje pouze účetní pohled na rozpočet EU a nezohledňuje širší ekonomické přínosy členství, jako je jednotný trh, investice, bezpečnost nebo stabilita.

Nové vlastní zdroje – začátek fiskální federace?

Nejvýznamnější součástí návrhu Evropské komise je vznik nových vlastních zdrojů EU. Právě zde je nejlépe vidět postupné fiskální rozšiřování evropské úrovně.

Evropská komise navrhuje pět nových vlastních zdrojů, které by dohromady měly přinést přibližně 44 miliard eur ročně. Včetně dalších technických úprav by měl celý balíček nových příjmů dosahovat přibližně 58 miliard eur ročně.

Na první pohled může jít pouze o technickou změnu financování. Ve skutečnosti však návrh představuje mnohem hlubší institucionální posun. Evropský rozpočet se totiž stále více propojuje s regulatorními nástroji a získává přímější fiskální autonomii.

To je dobře vidět zejména u systému emisních povolenek ETS a uhlíkového mechanismu CBAM. Oba nástroje byly původně konstruovány primárně jako regulatorní mechanismy klimatické politiky. ETS měl vytvářet cenový signál motivující ke snižování emisí, CBAM měl bránit přesunu emisně náročné výroby mimo EU.

Ve chvíli, kdy se však jejich výnosy stávají běžným zdrojem financování evropského rozpočtu, získávají vedle regulatorní také výraznou fiskální funkci.

To může postupně měnit samotnou logiku evropské klimatické politiky. Pokud jsou příjmy z ETS či CBAM přímo navázány na financování evropských výdajů, vzniká přirozený fiskální zájem na stabilitě nebo růstu těchto příjmů. Regulace se tak částečně mění v rozpočtový nástroj.

Čtěte také:

Podobně zajímavý je i návrh příspěvku z nevybraného elektroodpadu. Fiskální úspěšnost tohoto zdroje je totiž podmíněna tím, že členské státy nebudou plnit environmentální cíle v oblasti sběru elektroodpadu. Rozpočet tak implicitně počítá s dlouhodobým neplněním části environmentální politiky.

Další výraznou změnou je tabákový zdroj TEDOR. Spotřební daně byly historicky pevně spojeny s národními rozpočty. Přesun části těchto výnosů na evropskou úroveň proto představuje další krok směrem k autonomnějším evropským příjmům, a implicitně vytváří potřebu národních států pod veřejným tlakem daně zvyšovat.

Z ekonomického hlediska je zajímavý i návrh firemního příspěvku CORE. Ten je navázán na obrat velkých firem, nikoli na jejich ziskovost. Relativně více tak může dopadat na podniky s nízkými maržemi, například některé průmyslové nebo obchodní sektory, které jsou vlivem energetických cenových šoků nebo poklesu poptávky pod obchodním tlakem, ale pořád realizují tržby – příkladem může být o život bojující chemický průmysl. Společným jmenovatelem většiny nových zdrojů je propojení fiskálních a regulatorních cílů. Evropské regulace se stále více stávají také zdrojem evropských příjmů.

Fiskální rozšiřování EU není jen o velikosti rozpočtu

Debata o MFF často sklouzává pouze k otázce, zda je evropský rozpočet „příliš velký“ nebo „příliš malý“. Ve skutečnosti je ale důležitější jiná otázka: Jakou roli má evropský rozpočet v budoucnu plnit.

Evropská unie v posledních letech výrazně rozšiřuje své ambice v oblastech obrany, energetiky, zdravotnictví, digitalizace, průmyslové politiky nebo klimatické transformace. To samo o sobě nemusí být problematické, řada těchto oblastí má skutečně přeshraniční charakter a společný evropský postup může dávat ekonomický smysl.

Zároveň ale dochází k postupnému posunu směrem k centralizovanějšímu fiskálnímu modelu. Evropská úroveň získává nové příjmy, širší výdajové kompetence i zkušenost se společným zadlužením.

To vytváří několik důležitých otázek:

• Jak zabránit tomu, aby evropské příjmy automaticky vedly k dalšímu růstu výdajů?

• Jak zajistit, aby nové evropské zdroje nenavyšovaly celkovou daňovou a regulatorní zátěž?

• Jak oddělit regulatorní cíle od fiskálních motivací?

• Jak zabránit duplicitám mezi evropskou a národní úrovní?

Právě zde je důležitý princip fiskální neutrality. Pokud EU získává nové vlastní zdroje, měly by být současně odpovídajícím způsobem sníženy národní příspěvky nebo jiné veřejné odvody. Bez tohoto principu totiž nové evropské příjmy mohou jednoduše znamenat další růst celkové veřejné zátěže v evropské ekonomice.

Samotné vyšší výdaje automaticky nezaručují lepší výsledky

Druhou důležitou otázkou je efektivita evropských výdajů. Studie EPICENTER, na které jsem se s kolegy podílel, opakovaně upozorňuje, že evropské programy často hodnotí především objem vyčerpaných prostředků nebo administrativní ukazatele, méně už skutečné ekonomické výsledky.

To je dobře vidět například u programu Horizon Europe. Evropská komise navrhuje téměř zdvojnásobit jeho rozpočet na 175 miliard eur. Současně však vlastní evaluace programu ukazuje velmi nízký pákový efekt soukromých investic.

Čtěte také:

Stejný problém se týká i širší struktury evropských fondů. Evropské programy jsou často administrativně složité, fragmentované a překrývají se mezi sebou. To zvyšuje riziko duplicit a snižuje efektivitu veřejných výdajů. Pokud má evropský rozpočet dále růst, bude stále důležitější zaměřit se nejen na objem prostředků, ale především na jejich skutečný ekonomický přínos.

Je návrh Evropské komise dobrý?

Návrh nového MFF obsahuje řadu legitimních priorit. Posílení obrany, energetické infrastruktury, kybernetické bezpečnosti nebo podpory výzkumu může mít v mnoha případech jasnou evropskou přidanou hodnotu.

Současně je ale zřejmé, že současný návrh představuje další významný krok směrem k fiskálnímu rozšiřování Evropské unie. Nejde pouze o vyšší výdaje, ale o širší institucionální změnu: EU získává nové vlastní příjmy, silnější vazbu mezi regulací a fiskální politikou a zkušenost se společným dluhem.

Z ekonomického hlediska proto nebude klíčové jen to, kolik peněz bude evropský rozpočet rozdělovat, ale především:

• zda budou nové příjmy fiskálně neutrální,

• zda nebudou oslabovat konkurenceschopnost evropské ekonomiky,

• zda budou evropské výdaje více orientované na výsledky,

• a zda bude jasně definováno, kde má evropská úroveň skutečnou přidanou hodnotu.

Jak návrh upravit a vylepšit

Za úvahu stojí několik důležitých korekcí současného návrhu:

1. Zachovat fiskální neutralitu: Každý nový evropský příjem by měl být doprovázen odpovídajícím snížením národních příspěvků nebo jiných veřejných odvodů. Smyslem nových zdrojů by nemělo být automatické navyšování celkové veřejné zátěže.

2. Oddělit regulatorní a fiskální funkce: Nástroje jako ETS nebo CBAM by měly primárně plnit regulatorní cíle, nikoli fungovat jako stabilní rozpočtové zdroje. Jinak vzniká riziko, že fiskální motivace začne ovlivňovat podobu regulace.

3. Posílit orientaci na výsledky: Evropské programy by měly být mnohem více hodnoceny podle reálných ekonomických dopadů — například podle růstu produktivity, investic, inovací nebo konkurenceschopnosti.

4. Omezit fragmentaci evropských fondů: Současný systém evropských programů je často příliš složitý a administrativně náročný. Větší koncentrace priorit a jednodušší struktura programů by mohla zvýšit efektivitu evropských výdajů.

5. Zachovat společné zadlužování jako výjimečný nástroj: Zkušenost s NextGenerationEU ukázala, že společný evropský dluh může být v mimořádných krizích užitečný. Neměl by se však stát standardním mechanismem financování běžných evropských politik.

6. Více chránit evropskou konkurenceschopnost: Evropská ekonomika čelí silné konkurenci Spojených států i Číny. Nové evropské příjmy i regulace by proto měly být systematicky posuzovány podle dopadu na investice, podnikatelské prostředí a náklady evropských firem.

Evropská debata, která bude stále více domácí

Debata o novém evropském rozpočtu bude v příštích letech stále důležitější i pro českou ekonomiku. Evropský rozpočet totiž už dávno není pouze technickým mechanismem přerozdělování fondů. Stává se jedním z hlavních nástrojů evropské hospodářské politiky.

Právě proto by česká debata o MFF neměla zůstat pouze u otázky, „kolik dostaneme z Bruselu“. Stále důležitější bude sledovat, jak se mění samotná fiskální architektura Evropské unie, jaké ekonomické motivace vytváří nové evropské příjmy a jaký dopad budou mít na konkurenceschopnost evropské i české ekonomiky.

Budoucí MFF totiž nebude pouze rozpočtem. Bude také testem toho, jakou Evropskou unii chceme v příštích desetiletích budovat.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Čeští dolaroví milionáři za sebou mají rekordně úspěšný rok 2025. „Uplynulý rok byl po relativně dlouhém období poznamenaném pandemií, energetickou krizí a inflační vlnou první, o kterém by se dalo hovořit jako o standardním. Ekonomika České republiky se vrátila k solidnímu růstu a inflace se stabilizovala poblíž dvouprocentního cíle,“ komentuje vývoj ekonom J&T Banky Adam Ruschka s tím, že i komplikované aspekty ekonomického vývoje, jako jsou celní bariéry nebo rychlý rozvoj umělé inteligence, s sebou mohou při správném uchopení nést příležitosti jak investiční, tak růstové z hlediska celého českého hospodářství.

Hledání investičních příležitostí pro přebytek kapitálu

„Čeští dolaroví milionáři jsou z větší části první generací bohatých. Nezískali svůj majetek dědictvím, ale prací a dlouhodobým podnikáním. V poslední době ale postupně mění své návyky, kdy se od každodenního řízení byznysu přesouvají k aktivnímu investování,“ říká Roman Koděra, manažer privátního bankovnictví J&T Banky.

Zatímco v roce 2020 považovalo podnikání za hlavní faktor růstu svého jmění 64 % českých dolarových milionářů, letos už jen 41 %. S příchodem další generace bohatých a s tím, jak současná generace postupně opouští operativní řízení firem, lze očekávat, že posun od podnikatelů k investorům bude dál sílit. Navíc podle Koděry část podnikatelů, kteří předávají nebo prodávají své firmy, získává výrazné přebytky kapitálu a hledá nové způsoby jeho zhodnocení. Tento posun kopíruje vývoj, který byl patrný u zahraničních bohatých už před lety.

Čtěte také:

Světové finanční trhy jsou dnes sice vrtkavější než kdy dříve, ale čeští dolaroví milionáři to zvládají s přehledem. Podle J&T Banka Wealth Reportu již 92 % z nich přijalo prudké výkyvy za nový normál. Panicky neprodávají ani nekupují, spíše si v turbulentních podmínkách udržují detailní přehled o svém portfoliu a jen s pomocí svého privátního bankéře ladí svou dlouhodobou strategii.

Private equity je novým trendem

K růstu bohatství českých dolarových milionářů v uplynulém roce poprvé nejvíce přispěly akcie (50 %), které předstihly příjmy z podnikání a zaměstnání (41 %). Následují investiční nemovitosti (37 %), jejichž význam po dvou letech opět roste, a dluhopisy (34 %). Do popředí zájmu se dostává private equity (24 %), které zažívá mezi bohatými výrazný meziroční nárůst zájmu i důvěry. Ještě v roce 2023 v tyto střednědobé investice do firem mimo akciový svět věřila zhruba čtvrtina bohatých respondentů, dnes už je to více než polovina.

V roce 2026 navíc čeští dolaroví milionáři očekávají, že private equity bude patřit k nejatraktivnějším částem jejich portfolií. Tato kategorie aktiv jim sedí i díky tomu, že většinou svůj majetek sami vybudovali díky podnikání, a tak se skrze investice do private equity de facto vracejí ke svému podnikatelskému myšlení.

Zdroj: J&T Banka Wealth Report

Jak dolarový milionář vypadá

Čeští dolaroví milionáři zbohatli díky vlastní práci, ať už v podobě zisku z podnikání, či měsíční mzdy z pozice zaměstnance. Prozatím jen minimum dolarových milionářů u nás získalo svůj majetek generačním nebo mezigeneračním přesunem. Tuzemští dolaroví milionáři nijak nevybočují od těch zahraničních. I u nás je nejpočetnější skupinou ekonomicky aktivní muž pozdějšího středního věku. Nejčastěji jde o podnikatele či majitele firem, nicméně postupně přibývají i vysoce postavení manažeři. Stále častěji se objevují i mladší generace a dá se očekávat, že budou svou pozici mezi dolarovými milionáři nadále posilovat.

Jak se dolarový milionář proměňuje v čase

„Když jsme před patnácti lety začínali s průzkumem, který mapuje svět českých dolarových milionářů, byli naši úspěšní v jiné fázi. Mnoho z nich bylo na začátku nové etapy a často mě překvapovalo, kolik odvahy, improvizace a někdy i obyčejného štěstí za jejich majetkem stálo,“ vzpomíná obchodní ředitelka J&T Banky Alena Tkáčová.

Málokdo tehdy mluvil o investicích, strategii nebo budoucím předávání, hlavní bylo „budovat“. Dnes lze vidět úplně jiný obraz. Čeští dolaroví milionáři přemýšlejí systematičtěji, mají jasnější představu o tom, jak by měl jejich majetek fungovat, a investování je již nedílnou součástí správy majetku. Jejich přístup se tak stále více podobá tomu, co je možné sledovat v zahraničí, kde je strategická práce s majetkem pevnou součástí finanční kultury.

Silný moment změny navíc přináší nástup nové generace, která přistupuje k majetku zodpovědněji, otevřeněji a s důrazem na jeho řízení a předávání. Je to generace, která chce rozumět hodnotám, ne jen číslům. „A právě proto správa majetku dnes není jen o financích; je také o vzdělání, hodnotách a zachování toho, co rodiny budovaly po desítky let,“ upozorňuje Alena Tkáčová.

Všechny generace dolarových milionářů však mají podle ní společné jedno: chtějí vědět, jak zajistit růst svého majetku. Jak ho uchránit před zbytečnými omezeními. Jak využít příležitosti, které přicházejí, a jak být připraveni.

Autorkou textu je Marie Tomková Sobotková

Celý průzkum J&T Banka Wealth Report i jeho metodika je k dispozici na www.wealthreport.cz.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Když ceny elektřiny na denním trhu spadnou pod nulu, vždy to znamená to samé: Nabídka v dané chvíli dává poptávce takovou nakládačku, že produkt se stává odpadem, za jehož odvoz ochotně zaplatíte. Stejně jako zaplatíte té firmě, která dává lidem job snů (a NASA to není).

Ten popelářský příměr přitom sedí líp, než se zdá! I nevytříditelný odpad, co neumíme zrecyklovat, umíme využít – třeba v Malešicích nám z něj vyrobí teplo a trochu elektřiny. Bohužel ale značná část odpadu končí pořád na skládkách. Kladete-li si otázku, kolik se toho v Česku vejde do „značná část“, zeptejte se Douglase Adamse. Jo, je to fakt 42 %!

Pokud rozumíte energetice, měl bych vás teď varovat ve stylu zpravodajských videí: Následující obrázky jsou drastické.

Když jsem poprvé viděl tato čísla, nelenil jsem a pomocí této analýzy dokázal, že jsme to už v neděli 26. dubna 2026 v EU dopracovali k nejzápornějším cenám v historii. Svátek práce pak stylově přinesl ještě o něco nižší průměry, ale to už není podstatné.

Než si vysvětlíme, proč se s bizarním výprodejem budeme potýkat ještě dlouho (a marně) a proč to není úplně na otevírání šampaňského, připomeneme si, jak se vlastně stane, že ceny elektřiny na burze zkolabují pod nulu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že energetický trh zve jízlivě Miltona Friedmana na oběd zdarma, ba co hůř, že mu dokonce nabízí pořádný balík za to, že ten oběd sní (být Miltonem, radši si preventivně loupnu živočišné uhlí). Ve skutečnosti opravdu jen konzumuje to, co jsme si navařili v dotačně nejpupkatějších dobách. Ale nepředbíhejme.

Tržní prvouka: Burza s krátkodobými kontrakty na elektřinu každý den pořádá spektákl jménem aukce. Na jedné straně sálu sedí nažehlení obchodníci, na druhé výrobci s prackami od šmíru. Když hodiny odbíjí dvanáctou, vypukne řežba srovnatelná s fotbalovým derby pražských S (až na to pyro).

Čtěte také:

Výrobci mávají nabídkami a obchodníci si postupně odebírají jednu po druhé, od nejlevnější po nejdražší, dokud není uspokojena jejich poptávka. Až se tak stane, obchodník, který nakoupil jako poslední, zvedne ruku a vyhlásí tzv. závěrnou cenu, která platí pro všechny uzavřené obchody na danou dobu. Výrobci, co dali nejnižší nabídky, si zamnou ruce, jejich kolegové, co trefili závěrnou cenu, řeknou „uff“, a ti, kdo přestřelili, utřou slzy. Aby se vyplnily všechny čtvrthodiny následujícího dne, musí se tento cirkus zopakovat přesně 96krát. Šichta, co?

V tomto článku popisuji situaci, kdy ve Španělsku „zvítězí“ závěrná cena -15 eur/MWh, a vysvětluji, že výrobcům nehrabe, jen si prostě kvůli provozní podpoře mohou dovolit nabízet elektřinu i za zápornou cenu. Když hodně svítí a hodně fouká, prodávají hodně elektřiny, a tím přirozeně srážejí cenu níž a níž. V extrémním případě dokáže okno příležitosti zavřít „zlatá generace“ s tou nejvyšší provozní podporou. A přesně to je případ, kdy se závěrnou cenou může stát i bizarních -500 eur/MWh (byť na pár čtvrthodin).

Ano, zní to neuvěřitelně, ale spousta výrobců napříč Evropou čerpá tak mastné provozní dotace, že vydělává i za předpokladu, že za odběr dodávky megawatthodiny zacvaká zájemci pětikilo v eurech! Jinými slovy: Evropská energetika se skutečně udotovala až k cenové smrti.

Mimochodem těch -500 eur/MWh je cenové minimum v rámci evropského obchodování s elektřinou na denním trhu. Přesněji řečeno bylo. Pravidlo z roku 2023 totiž říká, že při opakovaném překročení 70 % tohoto minima nastává automatický pokles o 100 eur/MWh. Což se přesně stalo, takže od konce května bude přípustná i cena -600 eur/MWh.

Zajímá vás, kdo na tom jak je napříč Evropou? V záporných a nulových cenách bylo už vloni šampionem Španělsko s téměř 805 hodinami.

Letos mělo už k 13. květnu skoro 606 hodin, což odpovídá meziročnímu nárůstu o dvě třetiny. Když provedeme extrapolaci na celý rok podle trendu z loňska (což zní hrozně učeně, ale fakt jde jen o blbou trojčlenku), dostaneme čísla, která vypadají děsivěji než slávistická tribuna Sever čtyři minuty před koncem derby. Španělsko letos útočí na nějakých 1400 nulových a záporných hodin, což už odpovídá 16 % celého roku! Pokud však hranici „nesmyslné ceny“ zvedneme na 10 eur/MWh, jsme už teď na 1 178 hodinách a do konce roku na 2 721 hodinách. Jinak řečeno třetina cen ve Španělsku dnes bez dotací nedává smysl!

Když se vrátíme ke „kukabusovému“ příměru, může nám připadat, že řešení je na dosah ruky, protože na něj máme technologie i vůli. Ostatně skládkování odpadu se dřív nebo později v Evropě i Česku taky vyřeší – v prvním kroku se pokusíme rozšířit kapacity recyklace, v druhém zjistíme, že to ani náhodou nestačí, a konečně vybudujeme potřebná zařízení na energetické využití odpadu (ZEVO). Jenomže „odpadní“ elektřina je trochu jiná liga, a to ze tří důvodů:

1. OZE bude čím dál tím víc

Stačí se podívat na dosavadní vývoj instalovaného výkonu solárních a větrných elektráren v Německu a výhled do roku 2045.

Jsem prakticky přesvědčen, že tak masivní boom se bez nějaké formy provozní podpory neobejde.

2. Akumulace se sice rozvíjí rychle, ale dohání příliš velké manko

Disclaimer: Následující výpočty jsou skutečně čistá teorie. Polehčující okolnost je, že ji aplikuji na obou stranách a že z ní nevyvozuji přehnané závěry. Chci jen řádově kvantifikovat propast, která se vytvořila mezi OZE a akumulací, a ukázat, že bude strašně složité ji překonat.

Akumulačně nejprogresivnější Německo má aktuálně nainstalováno přes 18 GW výkonu a více než 28 GWh kapacity v domácích, průmyslových a large-scale bateriích. Je tedy teoreticky schopné uložit skoro 10 % teoretického maximálního výkonu solárů a větrníků. Plně nabitá úložiště by pak teoreticky byla schopná utáhnout cca 23 % špičkového zatížení německé sítě po dobu kolem 93 minut.

Když se posuneme do roku 2045 a přidáme přečerpávací vodní elektrárny, nebudeme na tom o moc líp, protože souběžně má dramaticky stoupnout i instalovaný výkon OZE a spotřeba elektřiny. Teoreticky budeme schopni akumulovat třetinu teoretického maximálního výkonu solárů a větrníků a z plných úložišť pak budeme teoreticky schopni utáhnout až 90 % špičkového zatížení německé sítě po dobu kolem 98 minut. Zatímco výkonově to začíná vypadat zajímavě, kapacitně se posuneme o 5 minut!

To je jak cpát do hotelové chladničky výslužky ze zabíjačky…

Nemůžu si pomoct, ale ta čísla ve mně nebudí důvěru, že systém bude fungovat tak, jak bychom si přáli. V teplejší části roku bude nejspíš nadále generovat velmi nízké či záporné ceny (podle míry dotační intoxikace) a ve studenější brutální deficity při Dunkelflaute, kdy soláry i větrníky plní ryze estetickou funkci.

Jistě lze namítnout, že baterie nejsou samospásné a že budou tvořit jen dílek skládačky. Může být. Stejně mi ale připadá, že kromě V2G, DSR, P2G a dalších třípísmenných zázraků bude puzzle doplňovat významné množství zemního plynu zcela závislého na kapacitních mechanismech…

3. Praxe ukazuje, že ani tam, kde se hodně chtělo, to ve finále nejde

Pojďme si ještě zaextrapolovat, když nám to tak hezky šlo! Kalifornie měla jako globální bateriová královna (a země s mimořádně příznivým počasím pro rozvoj sluneční a větrné energetiky) na konci loňského roku naistalováno 15,73 GW výkonu a 59,63 GWh kapacity. Wow!

Česká energetika je 3,9x menší, takže aby se vydrápala na stejnou úroveň, potřebuje aspoň 4 GW, respektive 15,3 GWh. Zatímco podle nejoptimističtějších predikcí (dle MAF 2023) se budeme výkonově už v roce 2040 blížit do cíle, kapacitně budeme sotva v polovině cesty.

Buďme ale optimisty a předpokládejme, že do roku 2050 přepneme na kosmickou forsáž. Jak by to mohlo vypadat? (já vím, že nemohlo, nemáme kalifornské soláry ani kalifornské větrníky, natož kalifornské slunce a kalifornský vítr, ale tím si to pro tuto chvíli nebudeme kazit)

Na první pohled skvěle! Na sociálních sítích obdivovatelů kalifornské energetiky pravidelně sledujeme nové a nové akumulační rekordy – naposled pokrytí 42,8 % okamžité spotřeby na konci dubna. Mimochodem nezapomeňte v grafu poobdivovat ty ranní fialové dodávky – to je využití přebytků z předcházejícího dne! Až tohle uvidíme v Česku, bude to znamenat, že máme fakt hodně baterek.

Jenomže když se podíváme na vývoj záporných cen v Kalifornii za posledních 8 let, zjistíme, že situace se spíš zhoršuje! Takto vypadá březen. Letos jsme se přiblížili hranici 20 %...

A o moc lepší to není ani v „sesterském“ parametru krácení výroby solárů a větrníků.

Jinými slovy: Dokonce ani v energeticky nejprogresivnější zemi na světě si nevědí rady s přebytky solární a větrné energie!

Argument, že nebýt robustní bateriové flotily, bylo by to ještě horší, beru. Ale odmítám předstírat, že se křišťálovou koulí dívám na zářnou budoucnost, k níž všichni máme bez reptání směřovat.

Populární otázku, proč jsou záporné či nulové ceny blbě, jsem vysvětloval mnohokrát, naposledy tady. Záporná elektřina je ve skutečnosti ta nejdražší, protože ji dorovnáváme do „normální ceny“ my všichni a zároveň platíme s ní spojené dodatečné náklady na řízení sítí, krácení výroby a kapacitní platby pro flexibilní zdroje. Jinými slovy „spotová“ část trhu sice ušetří nebo dokonce vydělá na silovce, ale o to více zaplatíme všichni na regulované složce, případně na daních.

Nechápejte mě špatně. Jsem velkým příznivcem solárů, větrníků i baterií. Všechny tyto technologie mě fascinují a považuji je za skvělý doplněk velké energetiky. Už dlouhá léta mám však pocit, že jejich rozvoji nejvíc ubližuje přepálená komunikace, mlčení o omezeních a systémových problémech a přisuzování potenciálu, který nikdy mít nebudou.

Jednoho krásného dne samozřejmě záporné ceny vyřešíme. Jsem si však skoro jist, že to nebude díky bateriím – vždyť vyřešit to je v rozporu s ekonomickými zájmy samotných baterkářů, kteří potřebují vydělávat právě na cenových výkyvech. Z těchto důvodů se domnívám, že bateriový boom se zastaví před tím, než by na trhu mohla nastat rovnováha. Budeme-li jako společnost chtít této rovnováhy přesto dosáhnout, nezbývá než se opět uchýlit k evropskému léku na všechno (a raději ho nebudu explicitně jmenovat).

Protože veškeré snahy o významném retroaktivním ořezání provozních dotací skončily všude po Evropě prohraným soudem či arbitráží (a je tomu tak dobře), nezbývá než čekat, až doběhnou příslušné rozdílové smlouvy a nové podpory tohoto typu už nezavádět. Pak bude docela zajímavé sledovat, jak si dotčené zdroje poradí s reálným tržním prostředím. Ale to už je jiný příběh.

Co teda máme dělat teď? Jedna možnost je založit ruce a nadávat, jak se kvůli rozbitému trhu nevyplatí nic postavit (to jsme dělali až dosud a moc to nepomohlo). Druhá je vzít jediné finance, které máme k dispozici (emisní povolenky, nic lepšího bohužel není) a investovat je co nejsmysluplněji. Tedy tak, aby naše energetika opět splňovala energetické trilema (bezpečná, cenově dostupná, udržitelná) a zároveň se vrátila k tržnímu modelu, který umožňoval jakous takous zdrojovou reprodukci i bez roztáčení dotační spirály.

Jak konkrétně by to mělo vypadat? Diskutujme!

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Delší a ještě delší

Zatímco běžné valné hromady nadnárodních korporací trvají nanejvýš jednotky hodin, setkání akcionářů ČEZ běžně atakují hranici deseti a více hodin. Tato délka přitom není důsledkem chyb při plánování a organizace valné hromady. Jde o přímý odraz velkého počtu minoritních akcionářů a jejich obav o férový přístup a ochranu investic vzhledem k asymetrickému postavení vůči státu.

Poslechněte si poslední díl podcastu Štěpení shrnující vše stěžejní kolem valné hromady ČEZ a dalšího vývoje

Velké množství akcionářů a jejich dotazů ale zároveň vede k tomu, že se valná hromada často kromě důležitých věcí zabývá i naprosto marginálními problémy. Představenstvo ČEZ na tuto ofenzivu tradičně reaguje s chladnou, byrokratickou precizností. Zřídka improvizuje, striktně se drží formalizovaných odpovědí a v posledních letech omezuje délku a množství pokládaných dotazů, což dále eskaluje už tak napjatou atmosféru v sále.

Zdroj: ČEZ, média

Jedno téma vládlo všem

Valná hromada, konaná 1. června 2026, však přinesla zásadní posun. Hned v jejím úvodu bylo přítomno 480 akcionářů, což představuje masivní nárůst oproti 287 účastníkům z roku 2025. Tato čísla podtrhují důležitost letošní agendy. Zatímco dosavadní valné hromady byly především soubojem o to, jak se rozkrojí koláč vytvořeného zisku, tentokrát se hrálo o to, jak se naporcuje samotná firma.

Ze samotné diskuse se vytratila velká část dřívější vášně spojené s běžnou provozní agendou. Akcionáře již, až na výjimky, nezajímaly marginální detaily, do středu zájmu se dostaly důležitější témata jako znalecké posudky, metodiky valuačních modelů a také hledání záruk rovných podmínek při očekávaném vytěsnění minorit (tzv. squeeze-out).

Začátek konce

Akcionáři posvětili strategický plán na vyčlenění nevýrobních aktiv – tedy především distribuce, prodeje a služeb – do nové dceřiné společnosti, což je první krok k budoucí plné kontrole státu nad výrobními aktivy. Určitý posun byl přitom patrný i na druhé straně pomyslné barikády. Zástupci společnosti projevili v několika momentech oproti minulosti nečekanou toleranci a ochotu obsáhleji reagovat i na dotazy, které formálně překračovaly stanovená pravidla.

Tato valná hromada se zapíše do historie české ekonomiky jako moment, kdy byl oficiálně odstartován nevratný proces restrukturalizace podniku. Jde o začátek konce investičního příběhu, který započal kupónovou privatizací v roce 1993. Akcie ČEZ se tehdy staly jednou z vůbec prvních emisí obchodovaných na novodobé pražské burze a po desetiletí byly nejobchodovanějším a nejsledovanějším titulem. Existuje sice relativně velká pravděpodobnost, že jméno ČEZ na parketu pražské burzy budeme vídat v nějaké formě i nadále, nicméně to již bude jiná společnost a jiný investiční příběh.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Nejnovější íránské návrhy naznačují, že režim nevstupuje do jednání jako oslabená strana hledající kompromis. Naopak. Teherán se chová jako aktér přesvědčený, že válku přežil v dostatečně silné pozici, aby mohl diktovat podmínky dalšího vývoje. Íránský návrh proto nestaví do centra pozornosti jaderný program, ale požaduje ukončení amerického vojenského tlaku, zrušení sankcí, uvolnění zmrazených finančních prostředků, ukončení námořní blokády a zachování zvláštního postavení Íránu v Hormuzském průlivu.

Írán chce nejprve ústupky, teprve potom debatu o jádru

Podstata íránského přístupu spočívá v tom, že všechny hlavní americké požadavky odsouvá do druhé fáze vyjednávání. Na první místo naopak staví vlastní priority.

Teherán požaduje ukončení války na všech frontách včetně Libanonu, stažení amerických sil z regionu, zrušení sankcí, uvolnění zmrazených íránských aktiv a ukončení americké námořní blokády. Teprve poté by byl ochoten pokračovat v diskusích o jaderném programu.

Pro Spojené státy je takový postup problematický. Washington by přišel o většinu svého vyjednávacího vlivu ještě předtím, než by se otevřela otázka íránského obohacování uranu, zásob vysoce obohaceného uranu nebo budoucnosti jaderných zařízení.

Írán navíc odmítá převést své zásoby vysoce obohaceného uranu do zahraničí a odmítá se zavázat k demontáži klíčových jaderných zařízení. Právě tyto otázky přitom představují základní americké požadavky.

Libanon jako hlavní překážka dohody

V posledních týdnech íránští představitelé stále častěji zdůrazňují, že další jednání se Spojenými státy nebudou možná bez úplného příměří v Libanonu. Teherán tak vytváří novou podmínku, která původně nebyla součástí americko-íránských rozhovorů.

Spojené státy mezitím zprostředkovaly částečné příměří mezi Izraelem a Hizballáhem. Přestože se zdá, že dohoda zatím funguje, zůstává mimořádně křehká.

Pro Írán a Hizballáh však není dostačující. Teherán požaduje úplné příměří na celém libanonském území a následné stažení izraelských sil z Libanonu. Předseda íránského parlamentu Mohammad Bagher Kalíbáf otevřeně prohlásil, že Írán neobnoví jednání se Spojenými státy, dokud Izrael neukončí své operace v Libanonu.

Čtěte také:

Z pohledu Teheránu nejde pouze o ochranu Libanonu. Jde především o zachování Hizballáhu jako nejdůležitějšího spojence Íránu ve východním Středomoří a jednoho z hlavních pilířů jeho regionální strategie.

Hrozba rozšíření války

Současně s diplomatickými požadavky zesiluje Teherán i informační a psychologický tlak. Íránští představitelé stále častěji naznačují možnost rozšíření konfliktu daleko za hranice Libanonu.

Velitel jednotek Quds Esmail Ghání opakovaně zdůrazňuje připravenost íránské sítě spojenců reagovat na případné obnovení amerických nebo izraelských útoků. Teherán tím usiluje o zvýšení tlaku na Spojené státy, aby přiměly Izrael k dalším ústupkům.

Tyto hrozby mají především odstrašující charakter. Jejich cílem není bezprostředně zahájit novou válku, ale vytvořit dojem, že pokračování izraelských operací proti Hizballáhu může vést k mnohem širšímu regionálnímu konfliktu.

Hormuzský průliv zůstává skutečným cílem

Zatímco pozornost světových médií směřuje k Libanonu, Írán pokračuje v budování svého systému kontroly nad Hormuzským průlivem.

Revoluční gardy nadále vydávají povolení k průjezdu lodí a propagují vlastní systém kontroly námořní dopravy. Teherán se snaží vytvořit novou realitu, ve které bude mezinárodní lodní doprava postupně přijímat íránská pravidla jako standardní součást provozu.

Čím déle tento stav trvá, tím obtížnější bude návrat k původnímu režimu svobodné plavby. Právě proto mnozí analytici považují současnou íránskou taktiku za strategii získávání času. Každý další týden bez rozhodnutí umožňuje Teheránu dále normalizovat svůj vliv nad jednou z nejdůležitějších obchodních tras planety.

Íránu současně běží čas. Zatímco Teherán na jednáních vystupuje sebevědomě, ekonomická situace země vytváří podstatně méně optimistický obraz.

Americká námořní blokáda a sankční režim nadále omezují schopnost Íránu exportovat ropu, která představuje hlavní zdroj příjmů státu. Íránský rozpočet je na výnosech z prodeje ropy a zemního plynu závislý dlouhodobě. Právě z těchto prostředků jsou financovány státní instituce, sociální programy, Revoluční gardy, raketový program i síť regionálních spojenců.

Čtěte také:

Podle některých odhadů přichází Írán v důsledku omezeného exportu o přibližně 500 milionů dolarů denně. Situaci dále komplikuje skutečnost, že kapacity skladovacích terminálů se pravděpodobně blíží svému limitu. Pokud nebude možné ropu vyvážet, bude Teherán nucen omezovat těžbu a v některých případech uzavírat ropné vrty.

Takový krok by měl nejen okamžité ekonomické dopady, ale mohl by negativně ovlivnit i budoucí produkční schopnosti íránského energetického sektoru. Současně pokračuje vysoká inflace, oslabování měny a tlak na veřejné finance. Přestože íránské vedení hovoří o vítězství a jednání z pozice síly, ekonomická realita naznačuje, že čas nemusí pracovat v jeho prospěch.

Mírová dohoda nemusí znamenat konec sporu

Významným signálem je skutečnost, že íránské požadavky se v průběhu jednání nerozšiřují směrem ke kompromisu, ale naopak směrem k dalším podmínkám. Vedle požadavku na ukončení bojů v Libanonu se objevují požadavky na uvolnění sankcí, zpřístupnění zmrazených finančních prostředků, možnost neomezeného exportu íránské ropy, ekonomickou pomoc po válce a uznání zvláštního postavení Íránu v Hormuzském průlivu.

Bývalý velitel Revolučních gard Mohammad Ali Džafárí otevřeně prohlásil, že Spojené státy musí nejprve přijmout íránské podmínky, než bude možné jednat o dalších otázkách. Tento přístup naznačuje, že Teherán se nesnaží pouze dosáhnout příměří, ale také proměnit vojenské přežití režimu v dlouhodobé strategické vítězství.

Irák jako další bojiště íránského vlivu

Současně probíhá tichý boj o budoucnost íránského vlivu v Iráku. Právě zde působí nejvýznamnější proíránské milice sdružené v Lidových mobilizačních silách. Mezi nejvýznamnější patří Kataib Hezbollah, Harakat Hezbollah al-Nudžabá, Asaib Ahl al-Haq, Organizace Badr, Kataib Sayyid al-Šuhadá a Kataib al-Imám Alí.

Spojené státy se dlouhodobě snaží omezovat jejich vliv nejen bezpečnostními opatřeními, ale také ekonomickým tlakem na Bagdád. Klíčovou americkou pákou je skutečnost, že příjmy z iráckého exportu ropy jsou ukládány na účtech vedených ve Spojených státech. Washington tak disponuje významným vlivem na finanční toky, ze kterých je financován irácký státní rozpočet.

Vedle toho americké úřady zpřísňují kontrolu dolarových transakcí a finančních kanálů využívaných k obcházení sankcí vůči Íránu. Tyto kroky zasahují nejen samotný Írán, ale i jeho spojence v Iráku.

Právě proto se Esmail Ghání v posledních měsících intenzivně věnuje irácké scéně. Jeho cílem je zachovat politický i vojenský vliv Teheránu v zemi a zabránit oslabení proíránských struktur v době rostoucího ekonomického tlaku.

Dalším důležitým signálem je skutečnost, že Írán nevyužívá období jednání pouze k diplomacii, ale také k obnově svých vojenských schopností. Satelitní snímky a zpravodajské informace ukazují pokračující práce v okolí zařízení Fordow, ale také rozsáhlé odklízení trosek a obnovu přístupových cest u raketových základen, skladovacích prostor a podzemních komplexů zasažených během americko-izraelské letecké kampaně.

Čtěte také:

Íránské ozbrojené síly současně obnovují spojovací systémy, logistické řetězce, velitelské struktury a bojovou připravenost jednotek. Část podzemních raketových základen a odpalovacích zařízení byla opět uvedena do provozu a Teherán se snaží obnovit schopnost vést případnou další raketovou kampaň.

To však neznamená, že se Írán vrátil do předválečného stavu. Zatímco na taktické a operační úrovni se podařilo obnovit část bojových schopností, na strategické úrovni utrpěl režim mnohem vážnější škody.

Americké a izraelské útoky nezasáhly pouze odpalovací zařízení, ale také výrobní a dodavatelský řetězec raketového programu. Terčem se stala zařízení na výrobu raketových motorů, komponentů, pohonných hmot, speciálních slitin i finální montážní kapacity.

Právě zde spočívá největší problém Teheránu. Obnovit zavalený vstup do podzemního bunkru lze během týdnů nebo měsíců. Obnovit zničený průmyslový ekosystém schopný vyrábět moderní balistické rakety je otázkou let a značných finančních prostředků. Írán tak může disponovat významnou částí předválečných zásob raket, ale jeho schopnost nahrazovat spotřebovanou munici a budovat nové zásoby je po bombardování výrazně omezenější než před válkou.

Washington nepřijme íránskou kontrolu nad průlivem

Přestože současná jednání zahrnují širokou škálu témat od Libanonu přes jaderný program až po ekonomické sankce, skutečným strategickým jádrem sporu zůstává zmíněný Hormuzský průliv.

Írán se snaží vytvořit nový systém, ve kterém by měl faktické právo rozhodovat o průjezdu lodí, udělovat povolení, vybírat poplatky a určovat podmínky plavby. Z pohledu Teheránu by takový systém představoval dlouhodobé geopolitické vítězství a významný zdroj politického vlivu.

Právě zde však naráží na zásadní problém. Spojené státy prakticky nemohou přijmout změnu režimu plavby v Hormuzském průlivu způsobem, který požaduje Írán. Takový výsledek by byl vnímán jako strategická porážka Washingtonu a jeho spojenců a současně by vytvořil precedent pro další regionální mocnosti usilující o kontrolu klíčových světových obchodních tras.

Spojené státy, státy Perského zálivu i většina západních spojenců proto nadále trvají na zachování svobody plavby podle mezinárodního námořního práva. Z jejich pohledu nemůže být dlouhodobým řešením systém založený na povoleních, selektivním přístupu, hrozbě útoků nebo ekonomickém vydírání obchodních lodí.

Právě proto zůstává otázka Hormuzského průlivu největší překážkou mírové dohody. Zatímco v některých oblastech mohou obě strany hledat kompromis, v otázce kontroly jedné z nejdůležitějších námořních cest světa jsou jejich strategické cíle prakticky neslučitelné.

Rozhodující otázkou je budoucí postavení Íránu

Při pohledu na současný vývoj je zřejmé, že hlavní spor se již netýká pouze příměří nebo jaderného programu. Ve skutečnosti jde o budoucí uspořádání Blízkého východu po válce.

Spojené státy usilují o omezení íránského jaderného programu, zachování svobody plavby v Hormuzském průlivu a oslabení regionálních struktur podporovaných Revolučními gardami. Írán se naopak snaží zachovat své strategické nástroje, ochránit Hizballáh, udržet vliv v Iráku a proměnit svou faktickou kontrolu nad Hormuzem v mezinárodně tolerovanou realitu.

Přes veškerou bojovnou rétoriku zůstává hlavním strategickým cílem íránského vedení přežití režimu. Nejvyšší vůdce Močtába Chámeneí,velitel IRGC Vahídí i bezpečnostní elity dobře chápou, že dlouhodobé ekonomické vyčerpání představuje pro Islámskou republiku větší hrozbu než samotné vojenské operace.

Právě proto se otázka „válka, nebo mír“ neomezuje na podpis dohody. Skutečným problémem je, zda výsledkem jednání bude stabilnější regionální řád, nebo situace, ve které Írán získá čas, ekonomické úlevy a prostor k obnově svých vojenských a geopolitických kapacit.

O budoucnosti regionu tak možná nerozhodne ani samotné bojiště, ani diplomatické jednání, ale schopnost Íránu vydržet ekonomický tlak dostatečně dlouho na to, aby mohl své současné vojenské přežití proměnit v dlouhodobé strategické vítězství. Zatím však platí, že v otázce Hormuzského průlivu, jaderného programu a regionálního vlivu jsou pozice Washingtonu a Teheránu stále natolik vzdálené, že cesta k trvalému míru zůstává velmi nejistá.

Autor je bývalý šéf civilní rozvědky, voják a zpravodajec. Aktuálně působí v obranném sektoru.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Komoditní šok

Výchozím bodem je 27. únor 2026, poslední obchodní den před zablokováním průlivu. Tehdy se ropa Brent obchodovala kolem 70,8 dolaru za barel. Ke konci března dosáhla 112,8 dolaru, na konci dubna 118 dolarů. Za dva měsíce tedy zdražila o přibližně 67 procent. Proti ceně z konce roku 2025, která činila necelých 62 dolarů, šlo dokonce o nárůst o 91 procent.

Mechanismus byl přímočarý. Hormuzským průlivem se obvykle přepraví kolem 20 milionů barelů ropy denně a během krize objem klesl na zlomek této hodnoty. Brent přitom slouží jako referenční cena pro více než tři čtvrtiny celosvětově obchodované ropy, takže se omezení dodávek okamžitě promítlo do cen na všech trzích.

Ještě prudší byl pohyb u leteckého paliva. Index Jet Index Europe & CIS vzrostl z předkrizové úrovně až o 119 procent a na vrcholu počátkem dubna se více než zdvojnásobil. Do konce dubna sice část nárůstu odezněla, palivo ale zůstalo zhruba o 77 procent dražši než před krizí. Pro letecké dopravce, pro které je palivou jednou z klíčových nákladových položek, šlo o citelné zdražení.

Čtěte také:

Nejzajímavější je vývoj cen plynu, protože právě na něm je vidět, jak se Evropa za poslední roky změnila. Cena na evropské burze TTF vzrostla do poloviny března na vrchol kolem 62 eur za megawatthodinu, což odpovídá nárůstu o 94 procent za necelé tři týdny. V průběhu dubna se ale ceny vrátily k hladině kolem 46 eur, tedy zhruba 44 procent nad předkrizovou úroveň. Pro představu, v energetické krizi roku 2022 dosáhl TTF 345 eur.

Důvod částečné korekce je strukturální. Žádná z hlavních tras, kterými do Evropy proudí plyn, tedy norský plynovod, americký LNG ani dodávky z Alžírska, nevede přes Hormuz. Výpadek katarských dodávek sice snížil globální nabídku LNG a zvýšil poptávku asijských odběratelů, evropské ceny ale zasáhl jen nepřímo. Rozšíření kapacit LNG terminálů a diverzifikace zdrojů, kterou Evropa provedla po roce 2022, dopad citelně utlumily.

Akcie: Evropa zaostala, ale jen mírně

Otázka zní, jestli se komoditní šok přelil i do hodnoty firem. Bezprostřední reakce po eskalaci byla umírněná. Mezi 27. únorem a 2. březnem oslabil evropský index STOXX Europe 600 o dvě procenta, globální MSCI AC World o procento a americký S&P 500 zůstal prakticky beze změny. K plošnému propadu hned po eskalaci nedošlo.

Výraznější pokles přišel až v březnu, souběžně s prudkým zdražením ropy. Na konci března byl STOXX Europe 600 šest procent pod výchozí úrovní a podobně klesly i americké a globální indexy. Rozdíl se ukázal až v dubnu. Zatímco S&P 500 i MSCI AC World svůj březnový pokles plně smazaly a uzavřely sledované období v plusu, evropský trh zůstal k 30. dubnu zhruba pět procent pod úrovní z konce února.

Pět procent za dva měsíce krize není dramatický výsledek. Z dlouhodobých dat vyplývá, že k meziměsíčnímu poklesu indexu o více než čtyři procenta došlo od roku 2000 zhruba v každém osmém měsíci. Pokles v březnu 2026 tak odpovídá běžné tržní korekci, jakou lze v historických datech pozorovat poměrně často.

Kdo tratil a kdo vydělal

Celkové číslo ale zakrývá to podstatné. Rozdíly mezi sektory byly obrovské. Ve stejném období, kdy energetický sektor posílil o 16 procent, ztratily spotřebitelské a realitní sektory 9 až 14 procent.

Jediným jednoznačně rostoucím sektorem byl energetický průmysl. Posílil o 16 procent, což odpovídá zdražení ropy i tomu, že analytici v průběhu krize zvedli odhady budoucích zisků energetických firem, agregovaně přibližně o 36 procent. Mírně přidaly i technologie, tedy odvětví s nižší přímou závislostí na cenách komodit a logistice. Na opačné straně stály firmy navázané na spotřebitele, které čelí současně vyšším nákladům i slabší poptávce. Realitní sektor navíc tížila jeho citlivost na úrokové sazby, protože vyšší ceny ropy tlačí na inflační očekávání.

ČEZ stojí před klíčovou valnou hromadou. Na stole je plán, který může zásadně změnit podobu největší energetické firmy v zemi. Výsledky valné hromady rozeberou na eventu podcastu Štěpení moderátoři Markéta Malá a Michal Šnobr společně s makléřem Fio Banky Davidem Lamačem a investorem Alešem Vávrou.

Na úrovni jednotlivých firem vypadaly největší pohyby tržní hodnoty takto:

• BP +24 %, Shell +9 % (Energy)

• L’Oréal −8 % (Consumer Products & Services)

• Volkswagen −14 % (Automobiles & Parts)

• Marks & Spencer −15 % (Personal Care, Drug & Grocery)

• H&M −16 % (Retail)

• Vonovia −20 % (Real Estate)

Zbrojařské překvapení

Nejméně očekávaný výsledek přinesl obranný průmysl. Zbrojní tituly v době geopolitického napětí obvykle posilují, protože trh počítá s vyššími vojenskými výdaji. Tentokrát ale agregovaná tržní hodnota sledovaných obranných firem klesla o 15 procent a Rheinmetall, jedna z největších evropských zbrojovek, oslabil o 18 procent.

Vysvětlení pravděpodobně leží v nejistotě o tom, jak budou budoucí obranné výdaje vypadat. Trh zřejmě zvažuje, jestli poroste poptávka po kapitálově náročných konvenčních zbraňových systémech, nebo po levnějších technologiích typu bezpilotních systémů. Druhým zasaženým odvětvím byl letecký průmysl s poklesem o 13 procent, a to kvůli obavám, že dlouhodobě vyšší ceny paliva omezí poptávku po letecké dopravě.

Aerospace a Defense vycházejí z odvětvové klasifikace databáze CIQ PRO, nejsou proto přímo srovnatelné se sektorovými indexy STOXX Europe 600 výše.

Jiný průběh než v roce 2022

Srovnání s rokem 2022 se nabízí, je ale třeba ho hodnotit opatrně. Kumulativní pokles STOXX Europe 600 dosáhl od počátku Hormuzské krize 4,9 procenta, zatímco ve srovnatelném dvouměsíčním okně po ruské invazi na Ukrajinu činil jen 0,8 procenta. Na první pohled to vypadá, že současná krize zasáhla evropské trhy víc.

Kontext byl ale úplně odlišný. V roce 2022 začaly trhy klesat ještě před invazí, kvůli zpřísňování měnové politiky a signálům amerického Fedu o rychlém zvyšování úrokových sazeb. Geopolitická eskalace přišla do už oslabeného trhu. Propad po invazi byl prudký, ale krátký, a do konce dubna se z velké části srovnal. Hormuzská krize naopak zasáhla trh, který předtím mírně rostl a nebyl pod žádným jiným velkým tlakem. Celý pokles tak připadá na samotnou krizi.

Co si z toho odnést

Hormuzská krize měla na Evropu měřitelný, ale zatím omezený a velmi nerovnoměrný dopad. Komoditní šok byl výrazný, přenos do hodnoty firem už mnohem mírnější. Tři závěry stojí za pozornost.

Čtěte také:

Za prvé, evropské akciové trhy se navzdory dramatickým titulkům ukazují jako dlouhodobě odolné vůči geopolitickým krizím. Za druhé, diverzifikace zdrojů energie po roce 2022 funguje. Tlak na evropské ceny plynu byl tentokrát nepřímý a po pár týdnech z velké části odezněl. Za třetí, krize potvrdila, že v období opakovaných geopolitických šoků si energetický sektor drží svoji roli, zatímco očekávání růstu u spotřebitelských sektorů byla zřejmě nadsazená.

Na konečný verdikt je ale brzy. Ceny energií zůstávají zvýšené a zkušenost z roku 2022 ukazuje, že dopady geopolitických šoků se mohou projevovat se zpožděním mnoha měsíců. Klíčové bude, jak dlouho omezení Hormuzu vydrží a nakolik se vyšší náklady nakonec promítnou do firemních výsledků. Akciový trh stojí na důvěře a zatím počítá s relativně rychlým odezněním krize. Čekání na mírovou dohodu to může snadno změnit.

Analýza pracovala s čísly z databáze CIQ PRO a dalších zdrojů.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.