Palantir je technologicky mimořádně schopná společnost. Jeho produkty pomohly ukrajinské armádě integrovat velké množství zpravodajských informací a zkracovat dobu mezi zjištěním situace a rozhodnutím, a je to přesně schopnost, kterou potřebuje i Armáda České republiky. Z toho však podle mě nevyplývá, že by měla postavit národní systém velení a řízení právě na Palantiru. Naopak. Palantir bych využíval především jako jednu z bran pro interoperabilitu se Spojenými státy a NATO, zatímco český operační systém by měl zůstat národní.

Investice do českého systému

Pokud se skutečně bavíme o investici přibližně 50 milionů dolarů, tedy více než miliardu korun, je namístě položit jednoduchou otázku: chceme za tyto prostředky koupit dlouhodobou závislost na zahraniční platformě, nebo vybudovat schopnost, která v České republice zůstane? Za obdobné peníze bych se pokusil vytvořit český ekosystém založený na již existujících domácích platformách a schopnostech českých softwarových, obranných a kybernetických firem.

Nemusíme začínat na zelené louce. Česká republika má firmy schopné vytvářet systémy velení a řízení, geografické informační systémy, datové platformy, nástroje kybernetické bezpečnosti, komunikační technologie, umělou inteligenci i software pro bezpilotní prostředky, a stát by měl tyto schopnosti propojit. Výsledkem by neměl být „český Palantir” jako kopie jednoho amerického produktu, ale otevřený modulární systém, do něhož lze podle potřeby připojovat Palantir, alianční systémy, národní senzory i technologie dalších dodavatelů.

Rozdíl je zásadní. V prvním případě se Česká republika připojuje do ekosystému zahraniční společnosti, ve druhém zahraniční společnosti připojujeme do českého ekosystému.

Ukrajina ukazuje správný model

Vývoj na Ukrajině je v tomto ohledu velmi poučný. Kyjev využívá Palantir, ale současně buduje vlastní systémy, mezi nimiž je nejvýznamnější Delta, kterou od roku 2016 vyvíjejí ukrajinští vojenští a civilní odborníci. Delta není jedna aplikace, ale celý ekosystém. Jeho základ tvoří společná operační mapa, na níž se zobrazují vlastní a nepřátelské jednotky, a systém k tomu shromažďuje obrazová data z dronů, distribuuje cíle mezi jednotky, eviduje činnost bezpilotních týmů a propojuje informace z mnoha senzorů.

Čtěte také:

Delta obsahuje několik vzájemně propojených modulů. Delta Monitor vytváří interaktivní situační obraz, Vezha shromažďuje videostreamy z bezpilotních prostředků a využívá AI k jejich analýze, Target Hub pracuje s distribucí cílů a Mission Control integruje informace o činnosti bezpilotních jednotek, typech dronů, místech startu, trasách a plněných úkolech. Americký ministr armády Daniel Driscoll ji v květnu 2026 označil za „absolutně neuvěřitelnou” a vyzdvihl její schopnost integrovat drony, senzory a úderné platformy do jediné sítě.

Ukrajina tedy nepředala celé své digitální velení Palantiru – využívá jeho schopnosti tam, kde jí poskytují výhodu, ale současně vytváří vlastní digitální infrastrukturu. Stejnou cestou bychom měli jít i my.

„Any sensor, any decider, any shooter”

Moderní síťově orientované vedení války lze zjednodušeně popsat principem „any sensor, any decider, any shooter”. Jakýkoliv senzor by měl být schopen předat relevantní informaci kterémukoliv oprávněnému veliteli a ten by měl být schopen propojit ji s vhodným prostředkem reakce. Senzorem přitom nemusí být pouze vojenský radar, ale i družice, průzkumný dron, kamera, prostředek elektronického průzkumu, pozemní senzor, letoun nebo hlášení vojáka. Úkolem digitálního systému je tato data sjednotit.

Právě to je jedna z hlavních schopností platformy Palantir Gotham. Integruje informace z různých zdrojů a hledá vztahy mezi objekty, událostmi a dalšími datovými body – její význam není v samotné mapě, ale v tom, že nad obrovským množstvím dat vytváří kontext použitelný při rozhodování. Takovou schopnost ale potřebujeme vlastnit sami.

Nejdůležitější je zkrátit čas mezi senzorem a rozhodnutím

V moderním konfliktu je jednou z nejdůležitějších veličin čas. Pokud průzkumný dron zjistí významnou změnu, ale informace musí projít několika informačními systémy, telefonáty a stupni velení, může být za několik hodin prakticky bezcenná. Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že právě zde přinášejí integrované datové platformy zásadní výhodu: informace ze satelitů, dronů, radarů a dalších senzorů mohou být soustředěny do jednoho prostředí a velitel pak nemusí čekat, než mu jednotlivé analytické týmy předají izolované části obrazu.

Český systém proto musí být postaven především jako platforma pro zkrácení rozhodovacího cyklu. Umělá inteligence přitom nemá nahradit velitele – má odstranit informační chaos kolem něj.

AI musí filtrovat miliony dat, nikoli automaticky rozhodovat za člověka

Obrovský význam budou mít velké jazykové modely a další formy umělé inteligence. Velitelská stanoviště jsou dnes schopna přijímat mnohem více informací, než může člověk reálně vyhodnotit, a AI může seskupovat hlášení týkající se stejné události, upozorňovat na změnu chování protivníka, vyhledávat anomálie, porovnávat současnou situaci s historickými daty a nabízet veliteli několik variant dalšího vývoje. Podobnou logiku využívá také Palantir AIP, který umožňuje integrovat velké jazykové modely a další nástroje AI přímo do pracovních procesů.

Pro Českou republiku by však bylo strategicky chybné, kdyby taková vrstva existovala pouze uvnitř zahraničního proprietárního systému. Národní systém musí umožňovat zapojovat různé AI modely a podle potřeby je nahrazovat. Neměli bychom být závislí ani na jediném dodavateli softwaru, ani na jediném poskytovateli umělé inteligence.

Data jsou důležitější než samotný software

Ukrajinská zkušenost přináší ještě jednu mimořádně důležitou lekci: nejcennějším aktivem nejsou pouze algoritmy, ale data z reálných operací. Ukrajinská platforma Avengers Labs obsahuje přibližně pět milionů anotovaných snímků, převážně získaných z ekosystému Delta, a zachycují široké spektrum objektů od tanků a dělostřelectva přes protivzdušnou obranu a pěchotu až po úderné a průzkumné drony. Ukrajinské obranné společnosti na těchto datech mohou trénovat vlastní AI modely, aniž by získávaly přímý přístup k citlivým operačním informacím.

Čtěte také:

Podobný princip potřebuje Česká republika. Pokud budeme desítky let provozovat zahraniční platformu, ale nevytvoříme vlastní datovou infrastrukturu, může být naše technologická závislost v budoucnu ještě hlubší než dnes. Stát proto musí vlastnit nejen informační systém, ale především datový model, datová rozhraní a pravidla přístupu k datům.

Systém musí být distribuovaný

Ukrajinská platforma PRISMA ukazuje další důležitý směr. Při plánování dálkových bezpilotních operací dokáže analyzovat předchozí trasy, místa záchytů, radarové pokrytí, aktivitu protivzdušné obrany a současně vyhodnocovat velké množství možných tras. Ještě důležitější je její distribuovaná architektura – ztráta jednoho řídicího uzlu nemusí znamenat zhroucení celé operace. Právě takovou odolnost potřebuje i český systém.

Centrálně řízená infrastruktura může být efektivní v míru, ale ve válce se datová centra, komunikační uzly a velitelská stanoviště stávají prioritními cíli protivníka. Národní platforma proto musí být schopna pokračovat v omezeném provozu i při výpadku internetu, části komunikační infrastruktury, některého datového centra nebo spojení s aliančními systémy. Jednotlivé uzly musí být schopny určitou dobu fungovat autonomně, lokálně uchovávat potřebná data a po obnovení spojení provést jejich bezpečnou synchronizaci.

Právě zde se ukazuje skutečný význam digitální suverenity. Česká armáda musí být schopna pokračovat ve velení a řízení i v situaci, kdy bude dočasně odříznuta od zahraničních služeb a systémů.

NATO se musí umět připojit. Nemusí vlastnit české jádro

Nevidím rozpor mezi národním systémem a interoperabilitou NATO. Naopak. Česká architektura musí od začátku vznikat tak, aby dokázala komunikovat s aliančními systémy prostřednictvím standardizovaných rozhraní, a Palantir pak může být jedním z nich. Pokud česká brigáda vstoupí do alianční operace využívající platformy používané Spojenými státy nebo dalšími spojenci, potřebujeme být schopni bezpečně předávat potřebná data oběma směry. To ovšem neznamená, že celý český systém musí být postaven na stejné platformě.

Architektura by měla mít národní jádro a kolem něj standardizovaná rozhraní pro spojence. Tím zachováme oba principy – interoperabilitu i suverenitu.

Nejdůležitější strategický argument: schopnost systém změnit

Válka na Ukrajině ukázala, že technologie mohou stárnout v řádu měsíců. Objeví se nový způsob rušení navigace a musí vzniknout odpověď, protivník změní taktiku dronů a software se musí přizpůsobit, objeví se nový senzor, komunikační prostředek nebo bezpilotní platforma a systém je musí být schopen rychle integrovat. Proto je kritickou schopností státu možnost měnit vlastní software podle vývoje války.

Pokud je klíčová část systému proprietární a její další vývoj řídí zahraniční společnost, vzniká strategická závislost. Není přitom podstatné, zda je dodavatel americký, francouzský nebo německý – princip musí platit stejně pro každého.

Jak by měl český systém vypadat

Následující požadavky by měly tvořit základní zadání pro architekty a programátory národního systému.

1. Společná operační mapa. Základem musí být jednotný geoinformační obraz situace. Systém musí v reálném nebo téměř reálném čase zobrazovat vlastní jednotky, známé nebo předpokládané pozice protivníka, senzory, bezpilotní prostředky, komunikační uzly, logistiku, významnou infrastrukturu a relevantní geografická data. Jednotliví uživatelé však nesmějí automaticky vidět všechno – zobrazení musí respektovat bezpečnostní oprávnění, stupeň utajení a princip need-to-know.

2. Datová integrační vrstva. Systém musí být od počátku navržen jako otevřená datová platforma, která přijímá informace z různých zdrojů bez ohledu na výrobce zařízení. To znamená podporu radarů, UAV, družicových dat, elektrooptických senzorů, elektronického průzkumu, logistických systémů i dalších oprávněných zdrojů. Nový senzor musí být možné připojit prostřednictvím definovaného rozhraní, nikoliv přepisováním jádra systému.

3. Datová fúze. Nejdůležitější funkcí není zobrazovat deset různých hlášení, ale pochopit, že popisují stejný objekt. Pokud radar, dron a další senzor zaznamenají tentýž objekt, systém musí být schopen vytvořit jeden konsolidovaný záznam a zobrazit míru důvěryhodnosti jednotlivých informací. Musí také uchovávat jejich původ, aby velitel věděl, z jakých dat systém svůj závěr odvodil.

Čtěte také:

4. AI analytická vrstva. Umělá inteligence by měla fungovat jako analytický kopilot – automaticky sumarizovat situaci, vyhledávat anomálie, porovnávat historická data, upozorňovat na změnu vzorců chování a vytvářet varianty dalšího vývoje. Výstupy AI ale musí být vysvětlitelné a auditovatelné, aby uživatel mohl zjistit, které informace vedly model k danému závěru.

5. Modul videa a obrazových senzorů. Podobně jako ukrajinská Vezha musí systém umět přijímat velké množství obrazových streamů. AI může pomáhat automaticky označovat relevantní objekty, změny v terénu nebo jiné anomálie, a obrazová data musí být ukládána tak, aby mohla být podle příslušných bezpečnostních pravidel využívána pro následnou analýzu a tvorbu trénovacích datasetů.

6. Mission Control pro bezpilotní systémy. Systém musí být připraven na armádu, ve které budou působit velké počty bezpilotních prostředků – evidovat jednotlivé platformy, jejich technický stav, dostupnost, operátory, plánované úkoly, historii misí a telemetrii. Současně musí umožňovat integraci prostředků různých výrobců, protože architektura nesmí být závislá na jednom typu dronu ani na jednom dodavateli.

7. Simulační a plánovací modul. Velitel musí mít možnost modelovat varianty vývoje situace. Systém může kombinovat terén, známé síly, logistiku, senzorové pokrytí a historická data a pomáhat porovnávat různé scénáře. Nemá rozhodovat za velitele, ale umožnit mu lépe pochopit možné důsledky jednotlivých rozhodnutí.

8. Databáze zkušeností a vojenský AI Dataroom. Česká republika musí od prvního dne vytvářet vlastní datasety – každé cvičení, test, použití bezpilotního prostředku nebo simulace může vytvářet data využitelná pro další vývoj. Pro české obranné společnosti a výzkumné instituce by proto měla existovat zabezpečená vývojová platforma inspirovaná ukrajinskými Brave1 Dataroom a Avengers Labs. Vývojáři by dostávali sanitizovaná data podle stanovených pravidel, nikoliv přístup do operačních systémů armády.

9. Distribuovaná architektura. Systém nesmí mít jediný bod, jehož zničením nebo vyřazením lze ochromit celé velení. Jednotlivé uzly musí být schopny omezeného samostatného provozu a po obnovení spojení bezpečně synchronizovat data, a musí existovat možnost centrálního, regionálního i taktického provozu.

10. Schopnost fungovat bez cloudu a internetu. Cloud může být výhodný v mírovém provozu, ale bojový systém nesmí předpokládat permanentní konektivitu. Část analytických a AI funkcí proto musí být schopna běžet lokálně na příslušných uzlech, aby základní schopnost velení a řízení zůstala zachována i při izolaci části sítě.

11. Zero-trust bezpečnost. Každý uživatel, zařízení i služba musí být autentizováni a autorizováni – nestačí předpokládat, že zařízení uvnitř vojenské sítě je automaticky důvěryhodné. Systém musí detailně zaznamenávat, kdo k jakým informacím přistupoval, co změnil a komu byla data předána.

12. NATO Gateway. Palantir a další spojenecké platformy bych připojil prostřednictvím samostatné integrační vrstvy. Gateway by převáděla český datový model do standardů potřebných pro alianční prostředí a naopak a současně by měla umožňovat přesně řídit, která data mohou české prostředí opustit a která nikoliv. Česká republika by tak mohla plnohodnotně působit v NATO, aniž by alianční nebo komerční systém tvořil technologické jádro celé AČR.

13. Modulární architektura. Každá hlavní funkcionalita musí být samostatným a nahraditelným modulem. Pokud se objeví lepší český nebo zahraniční AI model, musí být možné jej vyměnit; pokud vznikne nový typ senzoru nebo dronu, musí být možné jej připojit; pokud NATO změní standard, musí být možné upravit integrační vrstvu, nikoliv přestavovat celý systém. To je jedna z nejúčinnějších ochran před vendor lock-inem.

14. Human-in-the-loop jako základní princip. AI může hledat souvislosti, filtrovat informace, vytvářet predikce a doporučovat varianty, ale rozhodnutí s významnými operačními či právními důsledky musí zůstat auditovatelně spojeno s oprávněným člověkem podle stanovených pravidel. Systém musí být schopen zpětně ukázat, jaké informace měl člověk k dispozici, co doporučila AI a jaké rozhodnutí následně učinil.

Potřebujeme českou Deltu, nikoliv českou licenci na Palantir

Ukrajina ukazuje, že správnou cestou není odmítání západních technologií – naopak je využívá velmi intenzivně. Současně ale buduje vlastní ekosystém, vlastní data, vlastní vývojové kapacity a schopnost své systémy neustále měnit podle zkušeností z války. To je podle mě model i pro Českou republiku.

Palantir může být důležitým partnerem, zdrojem technologických zkušeností a jedním z prostředků interoperability s americkými a aliančními systémy. Neměl by se ale stát digitálním mozkem české armády. Pokud máme investovat přibližně 50 milionů dolarů do této oblasti, považoval bych za strategicky smysluplnější použít tyto prostředky na vytvoření národní platformy založené na již existujících českých technologiích a schopnostech.

Výsledkem nebude pouze další vojenský informační systém. Vznikne české know-how, česká datová infrastruktura, domácí schopnost rozvíjet vojenskou umělou inteligenci a především možnost systém v době krize měnit podle vlastních potřeb. Moderní válka totiž nebude pouze soutěží zbraní, ale soutěží dat, algoritmů, rychlosti rozhodování a schopnosti měnit software rychleji než protivník. A právě tuto schopnost bychom neměli nakupovat jako službu. Měli bychom ji vlastnit.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Zmíněná věta by nestála za pozornost, kdyby ji pronesl kdokoli jiný. Laura Loomer se ale pár dní předtím vrátila z Kyjeva. Přijela tam 19. července po třiceti hodinách vlakem a hned první noc přečkala v krytu další z nekonečného množství útoků na Kyjev, který ve městě zabil patnáct lidí, a před kamerami se omluvila zemi, kterou roky pomlouvala jako stát plný nacistů, a jejího prezidenta nazývala obhájcem džihádistů. „Naletěla jsem ruské propagandě a o Ukrajině jsem uvěřila spoustě nepravdivých věcí,” řekla Volodymyru Zelenskému do očí v Mariinském paláci. Deset dní chodila po městě, které v noci ostřelovaly ruské rakety, povečeřela s vrchním rabínem, kterému padl syn v boji, a prohlédla si továrnu na drony, kterou den před smrtí navštívil senátor Lindsey Graham. Trump její rozhovor se Zelenským sdílel na své síti. Americká i evropská média to vyprávěla jako příběh náhlého prozření. Jenže po návratu domů začala Laura útočit znovu, tentokrát na viceprezidenta vlastní vlády a na jeho hlavního mediálního spojence.

Kdo chce pochopit dnešní americkou pravici, musí začít právě zde. Omluva v Kyjevě znamenala důležitou změnu stran ve válce, o které se u nás prakticky nemluví. Bojuje se v ní o to, kdo zdědí „trůn” Donalda Trumpa. Municí je Írán, Izrael a Ukrajina, a proto je pro nás důležité souboj sledovat.

Dvě křídla

V MAGA neprobíhá spor o zahraniční politiku, i když se tak navenek tváří. Probíhá boj o nástupnictví. Hnutí drží pohromadě jediný člověk, kterému ústava zakazuje kandidovat potřetí. Ačkoliv se nám mnozí analytici snaží tvrdit něco jiného, hnutí MAGA nikdy nestálo na společném programu. Byla to aliance lidí, kteří se shodli na Trumpovi a skoro na ničem jiném. Libertariáni vedle náboženské pravice, izolacionisté vedle jestřábů, židovští dárci vedle lidí, kteří o židovských dárcích natáčejí útočně laděné podcasty. Dokud Trump vyhrával, nebylo nutné se ptát, co jiného kromě něj drží alianci pohromadě. Válka s Íránem je první velká zkouška toho, co z ní zbude, až Donald Trump odejde, a průběžný výsledek je pro současnou americkou pravici velmi nepříznivý. Zbývají dvě křídla, která se navzájem nenávidí víc, než nenávidí demokraty.

První křídlo si v Americe říká restrainers, zdrženliví. Vůdčí postavou křídla je viceprezident Vance, nejhlasitěji ho hájí Tucker Carlson a Candace Owens a na okraji stojí otevřený antisemita Nick Fuentes. Kořeny toho křídla nesahají k Putinovi, ale do Iráku. Stojí na přesvědčení, že americké války posledního čtvrtstoletí byly podvodem na vlastních voličích, že je vymysleli lidé, kterým v nich neumíraly děti, a že každý, kdo tlačí Ameriku do další, je hlupák, nebo cizí agent. Je to křídlo početnější a hlasitější. Joe Rogan, majitel nejposlouchanějšího podcastu v zemi, se sice k žádnému táboru nehlásí, ale o íránské válce od března opakuje, že ji nechtěl žádný konzervativec s výjimkou příznivců Izraele. Carlson po vyhazovu z Fox News vysílá bez jakékoli redakční kontroly a dál oslovuje miliony lidí.

Druhé křídlo tak chytlavé jméno nemá, říkejme mu jestřábí. Jeho nejsilnějším mužem ve vládě je ministr zahraničí Marco Rubio, v Senátu za něj mluví Ted Cruz, v médiích Ben Shapiro a rozhlasový veterán Mark Levin a peníze mu dává Republican Jewish Coalition spolu s velkými republikánskými dárci, kteří financují primárky. Kořeny sahají k reaganovským republikánům, tedy straně, která věřila, že Amerika buď drží nepřátele na uzdě daleko od svých břehů, nebo s nimi dříve či později bude bojovat na domácí půdě. Opírá se o evangelickou část voličů, pro které je podpora Izraele otázkou víry, ne geopolitiky. Je to křídlo starší a bohatší, které drží ministerstva a senátní výbory.

Čtěte také:

Síly jsou rozložené nerovnoměrně a každá strana má jinou zbraň. Zdrženliví dokážou za odpoledne otočit náladu voličů při primárkách, jestřábi dokážou zaplatit kampaň, která v primárkách prosadí vhodného kandidáta proti favoritovi zdrženlivých. Ani jedna strana nedokáže tu druhou porazit přímo, a proto se bojuje nepřímo, přes prostředníky a přes cizí války.

Dělící čára mezi nimi vede přes Izrael a přes válku s Íránem, tedy trochu jinde, než by Evropan čekal. Stačí k tomu jednoduchý souhrn posunů a názorů. Laura Loomer, pro kterou je židovská identita a strach z antisemitismu výchozím bodem všeho, se rozloučila s příklonem k Moskvě. Ben Shapiro, proizraelský do morku kostí, stál na ukrajinské straně dřív než ostatní a v dubnu přijel do Kyjeva osobně. Candace Owens, ostře protiizraelská, vystoupila v červnu na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru po boku Scotta Rittera a bratrů Tateových a v rozhovoru pro ruskou státní televizi se vyslovila pro Carlsonovu prezidentskou kandidaturu. Fuentes, který se v roce 2022 modlil za ruské vojáky, je v Putinově táboře od začátku. Carlson se k Moskvě propracoval přes dvě cesty do Ruska a přes zuřivý odpor k válce s Íránem. Kdo zůstal proizraelský, narazil na rusko-íránskou alianci uvnitř hnutí a musel si vybrat stranu. Kdo se od Izraele odvrátil, posunul se logikou nepřítele mého nepřítele k Moskvě mnohem hlouběji. Postoj k Ukrajině je až poslední článek toho vzorce, odvozený a vyměnitelný.

Michael Weiss, editor ruského exilového webu Insider, popsal tutéž mechaniku z druhé strany. Konspirační křídlo MAGA bylo podle něj odjakživa protiukrajinské a proruské, jenže teď je i protitrumpovské, protože je protiizraelské. Ta věta si zaslouží delší zamyšlení, protože je v ní celý paradox současné situace. Část Trumpova hnutí se ocitla v opozici proti Trumpově vládě, a to ne kvůli clům, imigraci nebo rozpočtu, ale kvůli válce na Blízkém východě. Candace Owens už otevřeně mluví o Carlsonovi jako o příštím prezidentovi. Většině lidí to zní jako úsměvná představa, ovšem přesně tak znělo před deseti lety i jméno Donald Trump. Ukrajinští činitelé mezitím podle Kyiv Independent soukromě říkají americkým partnerům, že Carlson podle jejich přesvědčení „pracuje pro Putina”.

Fronta mezi křídly vede zatím hlavně přes elity, komentátory, dárce a skrz stranický aparát. Voličská základna reaguje pomaleji. Že nejde o akademický spor, ukazují první „oběti”. Kentucký kongresman Thomas Massie, nejhlasitější zdrženlivý hlas ve Sněmovně, letos prohrál primárky. Sám řekl, že ho porazily rekordní výdaje izraelské lobby. Trump mu přitom porážku sliboval už od loňského léta, kdy se Massie postavil proti úderům na Írán. Vedle toho Laura Loomer od června rozpoutala kampaň za to, aby ministerstvo spravedlnosti vyšetřovalo Carlsona a Owens kvůli neregistraci podle zákona o zahraničních agentech, a v Kyjevě požádala prezidenta cizí země ve válce, aby jí předal případné důkazy o ruských platbách americkým influencerům.

Detonátor

Skutečná válka, která to vše odpálila, začala 28. února, kdy Trump oznámil „velké bojové operace” proti Íránu a americké letouny spolu s izraelskými zahájily údery na vojenské a režimní cíle. Do měsíce měla Amerika první padlé, šest vojáků při íránském úderu na kuvajtský přístav Šuajba.

Málokoho mohla válka s Íránem zasáhnout tak dokonale jako JD Vance. Ten vstoupil do politiky jako mariňák z Iráku a celou kariéru postavil na slibu, že už žádný americký kluk nezemře v nesmyslné válce na Blízkém východě. Když v roce 2024 přicházel na republikánský konvent přijmout nominaci na viceprezidenta, hrála mu k tomu country píseň s veršem o návratu domů z Iráku. Jenže tentýž Vance léta opakoval, že Írán nikdy nesmí mít jadernou zbraň a že „slabé malé bombardovací nálety” na to stačit nebudou. Podle NBC dával před zahájením úderů v soukromí najevo výhrady, a když padlo rozhodnutí, prosazoval aspoň rychlost, aby se plány nestihly vynést do médií a Írán nestihl udeřit první na americké cíle v regionu. Na veřejnosti válku podpořil, slíbil, že nepůjde o další nekonečnou válku, a pak na týdny prakticky zmizel ze sociálních sítí, na kterých jinak žije denně.

Čtěte také:

Podpořil válku tak úsporně, jak jen mohl, a vydrželo mu to do chvíle, než přišla dohoda s Teheránem, podepsaná sedmnáctého června na okraji summitu G7 ve Francii. Vance jako hlavní vyjednavač jednal s předsedou íránského parlamentu Ghalibáfem, což byl nejvyšší přímý kontakt obou zemí od revoluce v roce 1979. Tím se otevřelo šedesátidenní okno pro jednání o konečné dohodě. „Lodě světa, nastartujte motory. Ať teče ropa!” napsal Trump na svou síť Truth Social. Jak pevná dohoda je, popsal ovšem sám ještě týž den novinářům. Je to memorandum o porozumění, řekl, a jestli se jim nebude líbit, „vrátíme se ke shazování bomb přímo doprostřed jejich hlav”.

Křehkost memoranda se ukázala velmi rychle. Vance odložil cestu do Švýcarska, kde měl vyjednávat o podobě konečné dohody. Analytici Council on Foreign Relations napsali, že memorandum je ve skutečnosti hlavně příměří, které lze donekonečna prodlužovat, zatímco se jedná o velké dohodě. Proizraelské křídlo mezitím považovalo text za kapitulaci. Dohoda podle jeho výkladu kodifikovala íránskou roli v Libanonu a nechala vydechnout režim, který právě zabíjel americké vojáky. Ben Shapiro řekl na Fox News, že Vance jako klíčový vyjednavač „prezidentovi dobře neposloužil”.

Pak celou dohodu v podstatě roztrhal sám Trump. Osmého července prohlásil příměří za skončené a obnovil údery, Revoluční gardy o pár dní později znovu uzavřely Hormuz, Amerika odpověděla blokádou a dva týdny se bombardovalo prakticky denně. Koncem července přišla pauza, po ní íránské rakety na americkou základnu v Jordánsku a útoky Hútiů na saúdské lodě. Druhého srpna Trump odvolal chystaný úder na žádost Saúdské Arábie, Emirátů, Kataru a samotného Íránu a oznámil, že dohoda je na spadnutí. Opět. V pondělí Teherán popřel, že se vůbec vyjednává. Válka se od té doby po dnech spouští a zastavuje. Do nastalého zmatku přiletěl 28. července do Washingtonu Netanjahu se zpravodajskými informacemi o hoře Pickaxe, podezřelém jaderném komplexu u Natanzu, a Trump informace znevěrohodnil větou, která říká vše. „Bibi mi to říká proto, že chce, abych zůstal zapojený.” Rozuměj, ve válce.

Vance se tak ocitl v pozici, jakou americká politika dlouho neviděla. Vyjednal dohodu, kterou jeho vlastní prezident opakovaně torpédoval, a proizraelská média z něj udělala hlavního viníka ústupků USA. Patnáctého července si sedl na tři hodiny k Joeu Roganovi a řekl věci, které se z úst amerického viceprezidenta v minulosti neříkaly. Lidé „uvnitř izraelského systému” podle něj „nade vši pochybnost manipulují americké veřejné mínění, aby válka pokračovala donekonečna”. Popsal diskrétní a štědře financovanou kampaň proti jednáním s Teheránem, odvolal se na investigaci časopisu Time, podle které Izrael platil Trumpova bývalého stratéga Brada Parscala za vlivovou operaci mířenou na americké konzervativce, a Američanům, kteří podle něj za izraelské peníze útočí na jeho diplomacii, vzkázal, ať „jdou k čertu”, protože on zastupuje Američany. K tomu přidal, že Jeffrey Epstein měl „zjevně konexe na nejvyšší patra americké i izraelské rozvědky”, a sám sebe označil za jednoho z prvních epsteinovských konspiračních teoretiků. Na Roganovu otázku, proč prezident pořád dokola oznamuje dohodu a pak zase bombarduje, odpověděl, že směr je správný, „jen to bude hodně neuspořádané, s mnoha rozjezdy a zastávkami”. V izraelské debatě se označil za rozumného a umírněného.

Jestřábí křídlo však jeho slova četlo zcela jinak. Floridský kongresman Randy Fine, jedna z nejvlivnějších židovských postav strany, nazval jeho slova „naprosto nemístnými a upřímně řečeno nechutnými”. Jerusalem Post odpověděl textem s titulkem, že viceprezident začal používat antisemitské tropy, a připomněl, že Vance dlouhodobě odmítá odsoudit Carlsona, Owens a Megyn Kelly za rehabilitaci Fuentese. Už o měsíc dřív přitom Vance veřejně vyčinil izraelským ministrům, že útočí na „jediného silného spojence, který jim na světě zbyl”. Během jediného měsíce tak viceprezident Spojených států stihl vyjednávat s Teheránem, poslat izraelské kritiky k čertu a spojit jméno Epstein s Mossadem, a to vše v nejposlouchanějším podcastu planety. Každá z těch vět byla určená jasně a cíleně dovnitř republikánské strany a pro voliče v primárkách roku 2028.

K Ukrajině se v celé té při dostal jen tak mimochodem. Na dubnové akci Turning Point USA se pochlubil, že jednou z věcí, na které je nejpyšnější, je zastavení přímých amerických dodávek zbraní Kyjevu.

Čtěte také:

Publicista Dan Day z American Conservative shrnul Vanceovu situaci suše. Jako zastánce zdrženlivosti byl během bojů v nemožné pozici a teď se pokouší urovnat konflikt, který podle něj nikdy neměl začít. Ještě v únoru Vance vyhrál anketu konference CPAC s jednašedesáti procenty. Půl roku války stačilo, aby se z korunního prince stal kandidát s nejistou pozicí, o kterém se uvnitř strany musí začít vyjednávat.

Jen jeden muž vyšel z těchto úvodních výstřelů bez škrábnutí. Ministr zahraničí USA. O memorandu neřekl skoro nic, a právě jeho mlčení se ukázalo jako nejlepší tah.

Tichý vítěz

Když Trump v červnu oznamoval dohodu s Íránem, stál ministr zahraničí kousek za ním a tvářil se jako člověk na cizím pohřbu. Bývalý mluvčí izraelské vlády Eylon Levy tehdy sdílel video z tohoto vystoupení s jedinou větou, Rubio nevypadá šťastně. V normální době je to poznámka pod čarou. Ve chvíli, kdy Vance našlapoval při jednání s Teheránem rétorickým minovým polem, bylo Rubiovo mlčení srozumitelnou odpovědí nejen pro jeho tábor, ale i pro zahraniční partnery. Rubio za celé týdny neřekl o memorandu skoro nic, a proizraelský tábor si mlčení přeložil přesně tak, jak potřeboval, totiž jako nesouhlas, který si ministr nemůže dovolit vyslovit.

Rubiova cesta k této roli začala porážkou. V roce 2016 ho Trump zesměšnil přezdívkou Malý Marco a rozdrtil ho v primárkách tak důkladně, že vypadal politicky mrtvý. Rubio se z té porážky naučil jedinou lekci, která v Trumpově straně platí, tedy že přežije ten, kdo je disciplinovaný, ne ten, kdo má pravdu. Deset let poté mu washingtonský tisk říká Velký Marco. V jednu chvíli držel souběžně čtyři funkce včetně ministerstva zahraničí a úřadu poradce pro národní bezpečnost a jeho projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci označil editor časopisu Commentary slovem „hluboký”. Muž, kterého Trump ponížil, se stal nejdisciplinovanějším trumpistou v kabinetu, a dnes mu proto nikdo nemůže nic vytknout.

Jeho jediný viditelný strategický tah poslední doby však nesl přesně jeho rukopis. Zatímco Vance vyjednával s Teheránem memorandum, které podle proizraelského čtení stvrzovalo íránskou roli v Libanonu, Rubio v tichosti zprostředkoval paralelní rámcovou dohodu mezi Izraelem a Libanonem, která sporný prvek memoranda torpédovala. Nemusel Vanceovu dohodu veřejně kritizovat. Postavil vedle ní svou, která memorandum v podstatě proměnila v cár papíru.

Židovští republikáni, léta jedna z nejspolehlivějších opor Trumpovy koalice, se začali s podporou přesouvat k Rubiovi. Ben Shapiro řekl v rozhovoru pro New Yorker, že by v primárkách „pravděpodobně” podpořil Rubia proti Vanceovi. Eric Levine, člen vedení Republican Jewish Coalition, který pro stranu vybírá peníze od velkých dárců, mluví o „drtivé podpoře” Rubia mezi dárci. Právník David Bernstein předpovídá, že Rubiova nominace by znamenala výrazný posun židovských voličů k republikánům. Bývalá senátní poradkyně Valerie Greenfeld popisuje z Jeruzaléma, že mezi americkými voliči v Izraeli je Rubio jasná volba, a dodává větu, která shrnuje, o co tu běží, čím více Vance mluví o Izraeli a antisemitismu a spojuje se s Carlsonem, tím je to pro něj horší. Vedle Rubia se o tentýž prostor hlásí i senátor Cruz, který varuje před antisemitismem na pravici při každé příležitosti, ale jasným favoritem proizraelského tábora je Rubio. Má úřad, postavení, funkce, viditelnost a Trumpovu pochvalu. Úřad si přitom potichu opevňuje. Do Rady pro národní bezpečnost dosadil v posledních týdnech několik vlastních lidí včetně náměstka poradce pro národní bezpečnost.

Pro nás je na celém portrétu nejdůležitější věc, která se snadno přehlédne. Rubio není výrazně proukrajinský. Jeho „jestřábství” se týká Íránu a Izraele, v ruské otázce vykonává Trumpovu mírovou politiku a žádnou vlastní iniciativu nebo přemíru názorové rozmanitosti nepřidává. Třiadvacátého července seděl v Manile pětatřicet minut naproti Sergeji Lavrovovi a poté mluvil o připravenosti Ameriky pomoci ukončit „nesmyslnou válku” na Ukrajině. Jeho úřad zároveň vzkázal, že bez pokroku Washington od role prostředníka ustoupí. Prvního srpna oznámil, že v příštích týdnech přijde nový pokus o restart jednání mezi Moskvou a Kyjevem, a Trumpovi vyslanci Witkoff s Kushnerem mají podle všeho přijet do Kyjeva na Den nezávislosti 24. srpna. Pro Ukrajinu z toho plyne střízlivé poučení. Vítězství jestřábího křídla v nástupnické válce neznamená automatické zlepšení vztahů USA a Ukrajiny, jen přežití architektury tlaku na Moskvu, tedy sankcí, zbrojního průmyslu a logiky odstrašení, na které se ukrajinská věc dá napojit. Je to nicméně podstatně více, než nabízí křídlo zdrženlivých.

Výmluvná je i jeho hlasovací minulost v Senátu. Rubio tam strávil čtrnáct let jako spolehlivý jestřáb vůči Moskvě, jenže v dubnu 2024, když Senát rozhodoval o balíku pomoci Ukrajině za 61 miliard dolarů, hlasoval proti. Byl to jeho vklad do boje o místo viceprezidenta. Hlas pro Ukrajinu se nehodil.

Čtěte také:

Mezitím prosakují další drobné náznaky, že boj o nástupnictví se rozhořel naplno. Rubio nedávno pustil do světa video ze svého briefingu, sestříhané jako kampaňový spot o naději pro Ameriku, a stalo se ihned virálním. O dva týdny později svolal vlastní tiskový briefing Vance. CNN tu sekvenci popsala jako první nabídky voličům v primárkách, které oficiálně neexistují, a připomněla, že oba muži, čtyřiapadesátiletý ministr a jednačtyřicetiletý viceprezident, předvádějí méně brutální politiku, než jakou dělá jejich šéf. Oba přitom shodně tvrdí, že se žádné soutěže ani závodu neúčastní. Zprávy ze zákulisí však hovoří jasně. Konkurz probíhá a místy to vypadá, že Donald Trump se tím náramně baví. Zlí jazykové by řekli, že mu to připomíná jeho vlastní televizní pořad The Apprentice.

Zdrženliví si mezitím našli proti Rubiovi zbraň a nepřekvapí jakou. Rubia začali obviňovat, že slouží izraelským zájmům před americkými a že jeho kandidaturu tlačí Izrael. Je to zrcadlový obraz obvinění, která létají na Vance kvůli Teheránu a Kataru, a říká to o souboji uvnitř MAGA to hlavní. Obě křídla využívají zahraniční politiky pro vnitrostranickou likvidaci protivníka. Otázka, kdo je čí agent, se v americké pravici bohužel stala zcela běžnou součástí prostředí, ve kterém se rozhoduje o dalším prezidentovi.

Král Donald a boj princů

Nad tím vším sedí muž, který zmíněné bojiště vytvořil, vymyslel pravidla, vybral účastníky, a který si svůj výtvor viditelně užívá. Když se moderátorka Fox News Martha MacCallum zeptala Vance, jestli by si nepřál, aby ho Trump už konečně podpořil, pustila mu nejdřív klip, ve kterém ho prezident chválí jako fantastického a vzápětí začne básnit o skvělé práci ministra zahraničí. Vance se zasmál smíchem, který vypadal jako všechno, jenom ne upřímný, a odpověděl vyhýbavě. Nic jiného mu nezbývalo. Trump opakovaně jmenuje oba, Vance i Rubia, jako možné dědice, navrhuje, ať kandidují na jedné kandidátce, a k Vanceově roli v íránské válce utrousil charakteristiku, která mu příliš nepomohla. Viceprezident byl prý „filozoficky trochu jiný než já”, do války se mu možná tolik nechtělo, „ale byl docela nadšený”.

Dějiny připomínají, jak vzácný jev v americké politice je, když současný viceprezident uspěje v dalších prezidentských volbách. Naposledy se to stalo viceprezidentovi Ronalda Reagana, když v roce 1988 vyhrál Bílý dům George Bush starší, nemalou měrou díky Reaganově popularitě a rozjeté ekonomice. Sluší se však připomenout, že Reagan nikdy oficiálně Bushe staršího veřejně nepodpořil, jeho požehnání ale bylo voličům zřejmé. Vance však podobné karty nemá. Jeho prezident vede nepopulární válku a důvěra v něj je podle všech ukazatelů jemně řečeno nejistá. O to víc záleží na jediném aktivu, které se v MAGA počítá, na Trumpově požehnání. Jako správný obchodník si žolíka Trump schovává na nejvhodnější okamžik a není ani trochu vyloučeno, že výsledkem bude prostý obchod. Podpora pro toho, kdo nabídne více. Dokud Trump vládne, nemůže ten souboj vyhrát zatím nikdo, ale prohrát ho může kdokoli a kdykoli.

Případ Laury Loomer

Teprve v rámci výše popsaného dává příběh Laury Loomer smysl, a je poněkud jiný, než jaký mu dala světová média.

Laura Loomer je třiatřicetiletá aktivistka z Floridy, která o sobě říká, že je hrdá islamofobka, šířila konspiraci o 11. září jako vnitřní práci americké vlády a muslimy označila za invazivní druh. Ukrajinu nazývala zemí plnou nacistických apologetů, Zelenského obhájcem džihádistů a nacistickým Židem. Jednou vyzvala Putina, ať zemi obsadí, a psala sloupky pro ruskou státní televizi RT. To je jedna část. Druhá část vypráví příběh, který zní skoro neuvěřitelně. V dubnu 2025 přišla do Oválné pracovny se seznamem lidí z Rady pro národní bezpečnost, které označila za neloajální, a během několika dnů jich šest přišlo o místo včetně ředitele Národní bezpečnostní agentury. Trump s ní podle New York Times telefonuje zhruba jednou měsíčně a podle Financial Times byla prvním člověkem, kterému volal po vydání rozkazu k úderu na Írán. Jeden z bezpečnostních úředníků to pro média shrnul. „Spousta lidí tady se od začátku bojí, že se jejich jméno objeví na některém z jejích seznamů.” Laura Loomer je prostě a jednoduše profesionální vymahačka loajality k Donaldu Trumpovi, precizní a nelítostná. Právě proto je její proměna tak cenný signál změn uvnitř současné americké politiky.

Veřejná verze jejího obratu přitom zní až dojemně. Přijela do Kyjeva, zažila nálet, viděla Buču a prozřela. Má jedinou vadu. Nesedí datum. Podle rekonstrukce deníku Kyiv Post začala Loomer útočit na prokremelskou rétoriku už v březnu, v měsíci, kdy íránské drony dopadaly na americké základny a kdy CNN přinesla zprávu, že Moskva pomáhá Teheránu lokalizovat americký personál. Reuters v červenci doplnil, že tajné služby prověřují, zda rusky vylepšené Shahedy navedly íránské údery přímo na objekty CIA v Rijádu. Vyšetřování zatím k závěrům nedospělo, sama jeho existence ale vypovídá o povaze rusko-íránského partnerství dost. Válka se navíc pro Loomer stala doslova osobní. Na smutečních obřadech za íránského vůdce Chameneího visely podle jejího popisu plakáty s její tváří vedle Grahama a Trumpa a po Grahamově smrti zveřejnil kanál napojený na Revoluční gardy video ve stylu stavebnice Lego, ve kterém zdravotník odškrtává jméno Lindsey a jako další je na seznamu jméno Laura. Snímky z Buči jsou na světě od jara 2022 a s Loomer nikdy veřejně nijak emocionálně nepohnuly. Žádné objevení Ukrajiny a strany dobra se nekonalo. Laura zřejmě jen objevila, že Rusko stojí na druhé straně její vlastní války doma.

Čtěte také:

Jak se vůbec ocitla na té první, popsala sama v červnovém videu, které považuji za jeden z nejcennějších dokumentů o ruské propagandě za poslední roky, protože v něm poprvé nemluví analytik, ale samotný produkt, který velmi podrobně popisuje, jak byl vyroben a proč. Když jí velké mediální platformy a sítě mazaly články a komentáře, RT (Russia Today) jí dala veřejný prostor. Putin říkal věci, které chtěla slyšet, o tradičních hodnotách a zkaženém Západě, tak mu věřila a tvořila prokremelské komentáře, kterých podle vlastních slov udělala hodně. Pak přidala větu, která pro nás zní takřka neuvěřitelně. „Část mě se ptá, jestli to Putin myslel vážně, nebo jestli to byla psychologická operace, jak si koupit pravici.” V článku o MAGA a Rusku jsem tento mechanismus popisoval zvenčí jako Potěmkinovu vesnici, do které si americká pravice promítá vlastní touhy. Laura Loomer ho teď popsala zevnitř, v první osobě. Šéfredaktorka RT Simoňanová se jí veřejně vysmála a připomněla jí vlastní sloupky. Odpověď stojí za citaci. „Klidně mé texty smažte, nebo je tam nechte, ať můžu lidem připomínat, že jsem kdysi naletěla ruské propagandě a teď vidím pravdu.”

Do Kyjeva ji nakonec dovedl Izrael, ne Ukrajina. Poslední třetina jejího rozhovoru se Zelenským se netýká fronty ani vyjednávání, týká se antisemitismu. Ptá se na prapor Azov, na Babí Jar, a v jedné chvíli řekne nahlas, co celé setkání drží pohromadě. „Já jsem Židovka, vy jste Žid, to máme společné.” Ukrajinu mimoděk popsala jako jeden obří tunel v Gaze, ve kterém jsou všichni drženi jako rukojmí.

Nejchytřejší tah celého příběhu ale vymyslel Kyjev a stojí za to se u něj zastavit. Ve druhém rozhovoru, který v Kyjevě poskytla, padla otázka na rodinné kořeny. Odpověděla, že ví žalostně málo. Od otce kdysi slyšela, že jeho prarodiče Pinkas a Anna emigrovali z Kyjeva, a víc nic. Moderátor před ni položil fotokopie z ukrajinského národního archivu, který je dohledával celou noc. Pinkus Lumer, narozen 10. února 1895, ne v Kyjevě, ale ve Vinnycji, otec Bezalel, matka Kaja, rodina zapsaná od roku 1875 mezi měšťany. Její reakce nevypadá hraně. Vinnycká židovská obec byla v roce 1941 vyvražděna, odhadem osmadvacet tisíc lidí, a předkové Laury Loomer existují v jejím rodokmenu jen proto, že odešli včas. Někdo v Kyjevě během osmačtyřiceti hodin pochopil, že u této konkrétní ženy nezaberou čísla ani mrtví vojáci, zato zabere rodokmen. Její podpora, která přišla díky konfliktu s Íránem, může s jeho skončením také odejít. Jediná vazba, kterou nelze narušit, je vědomí jejího vlastního původu.

Kyjevský kalkul

Kyjev se naučil mezi oběma tábory americké MAGA velmi dobře pohybovat. Nejlépe to bylo vidět právě v rozhovoru s Loomer. Na izolacionistickou otázku, proč mají Američané platit Ukrajinu, když sami nemají na benzin, neodpověděl Zelenskyj ani slovem o spravedlnosti. Jestřábům nabídl protiíránskou kartu. Ukrajinští specialisté od jara učí spojence v Zálivu levně sestřelovat drony, kterými Írán zabíjí americké vojáky. Zdrženlivým nabídl obchod bez hrozby smrti jediného amerického vojáka. Amerika letos vyrobí zhruba tři sta tisíc dronů, Ukrajina osm milionů, a ukrajinské výrobní týmy pošle do amerických továren zdarma. Trumpovi nabídl největší „dronovou” dohodu v dějinách. Každé křídlo si z téže odpovědi mohlo odnést to své.

Stejnou logikou Ukrajina pracuje i v zázemí. Steven Moore, bývalý šéf kanceláře republikánského kongresmana, který odletěl do Kyjeva pátý den invaze a už zůstal, vozí konzervativní skeptiky do trosek evangelických kostelů a jeho Ukraine Freedom Project si nechává měřit, jak si u republikánských voličů vede Tucker Carlson. Nepříznivě ho vidí 37 procent, loni v říjnu to bylo 19. Tvrdší sankce proti Rusku podporuje 81 procent. Nezisková organizace sídlící v Kyjevě si platí průzkumy popularity amerického komentátora mezi voliči cizí země.

Výsledky snažení jsou již vidět. Senát schválil speciální zákon nesoucí jméno zesnulého Lindsey Grahama poměrem 86 ku 11. Norma cílí na Putina, oligarchy, stínovou flotilu, a hlavně na odběratele ruské ropy, kterým umožňuje uvalit cla do sta procent, a na Trumpovu žádost k ní byly přišroubovány sankce proti Íránu.

Co zbylo po Grahamovi

Zbývá už jen zmíněný Lindsey Graham. Nechal jsem ho na konec schválně. V pátek 10. července stál Lindsey Graham v centru Kyjeva u vraků ruských tanků a oznamoval, že po roce vyjednávání má dohodu s Bílým domem o sankčním zákonu. „Máme vzorec, jak ukončit tuhle válku,” řekl. „Pomozte Ukrajině být smrtonosnější. A dejte těm, kdo podporují Rusko, najevo, že za to zaplatí vysokou cenu.” Byla to jeho desátá cesta do Kyjeva od začátku invaze. Ten den ještě stihl prohlídku továrny na drony a telefonát s Trumpem a spolupředkladatel Blumenthal řekl, že ho nikdy neviděl tak rozjásaného. V sobotu večer, pár hodin po přistání ve Washingtonu, zemřel na disekci aorty. O sedmnáct dní později seděli na jeho pohřbu ve washingtonské Národní katedrále Zelenskyj i Netanjahu, každý po vlastním dopoledním jednání s Trumpem. Graham stihl úpravy zákona domluvit ještě před poslední cestou, takže norma prošla i bez něj, pod jeho jménem a rukama jeho sestry.

Graham byl poslední velký nositel přesvědčení, že svoboda vzdálených národů je americký zájem, ne charita. Proto přestál deset cest do Kyjeva i mnohdy otevřený nesouhlas vlastního prezidenta. Pokud existuje politický ekvivalent smrti v plné zbroji, vypadá takto.

Otázka na konci se proto netýká Laury Loomer ani JD Vance. Týká se nás. O naší bezpečnosti se nyní opět fakticky hlasuje v cizích volbách, a my v nich nemáme jediný hlas. Máme jen svou případnou užitečnost. Loňský prosinec ukázal, jak s ní hospodaříme. Když pětadvacet evropských zemí schvalovalo Ukrajině bezúročnou půjčku devadesáti miliard eur, k záruce se nepřipojilo Česko, Maďarsko ani Slovensko. O ostudné kapitole letošního summitu NATO v Ankaře raději jen stručně. Česko na něm patřilo ke třem posledním zemím aliance, které neplní ani dvanáct let starý dvouprocentní závazek, zatímco se zbytek upsal pěti procentům, a prezident s premiérem přiletěli každý vlastním letadlem, protože se nedohodli, kdo zemi vede. Naše užitečnost dnes stojí na dvou věcech, které neovlivňujeme, na existenci ruské hrozby a na ochotě Ameriky být v Evropě. Obojí je něco, co se může velmi rychle měnit. Až se jednou bude přepočítávat, a jednou se přepočítávat bude, co položíme na stůl? Zelenskyj dnes Americe nabízí osm milionů dronů ročně a vlastní výrobní týmy do jejích továren. Náš premiér s ním na večeři lídrů probral, že jídelníček nebyl v ukrajinštině.

Poznámka k pramenům: Text vychází z agenturního a novinového zpravodajství posledních týdnů, především z AP, Reuters, New York Times, Washington Post, Wall Street Journal, Financial Times, CNN, NBC, The Hill a Newsweek, z ukrajinských redakcí Kyiv Post, Kyiv Independent a Ukrajinska pravda a z izraelských titulů Jerusalem Post, Times of Israel a JTA. Citace z podcastů pocházejí z přepisů a záznamů příslušných epizod, zejména z rozhovoru JD Vance u Joea Rogana z 15. července. Údaje o ruském financování konzervativních komentátorů se opírají o obžalobu amerického ministerstva spravedlnosti ve věci Tenet Media ze září 2024 a průzkumy postojů republikánských voličů o data Ukraine Freedom Project. České reálie pocházejí ze zpravodajství ČT24, iROZHLAS a Echo24.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Také připomeňme, že loni Stanjura celý návrh rozpočtu do posledního srpna ani nestačil celý dodělat. Národní rozpočtová rada k tomu tehdy uváděla, že „neobsahuje všechny podkladové dokumenty (např. objem platových prostředků organizačních složek státu a příspěvkových organizací, druhové členění příjmů státního rozpočtu či výdaje na programové financování kapitol), které jsou nutné pro posouzení jeho reálnosti a úplnosti.”

Stanjurovy čachry s čísly

Stejně jako už to bylo běžnou praxí dříve, Stanjurův rozpočet byl nereálný v řádech desítek miliard, využíval triků s nadhodnocenými příjmy (výnosy z povolenek, jednotné měsíční hlášení zaměstnavatele nebo pojistné) a naopak zcela podhodnocenými výdaji. Ve Státním fondu dopravní infrastruktury bylo ze státního rozpočtu nekrytých 37 miliard (fond není přímo součástí rozpočtu, jeho příjmy a výdaje se ale počítají do celkového schodku veřejných financí), pravidelně docházelo k chronickému podhodnocování výdajů na podporu OZE, zneužívala se výjimka na obranné výdaje, kdy mělo 20 miliard směřovat na dopravní stavby. Jak konkrétně vypadalo kreativní sestavování rozpočtů, jak občas někdo Stanjurovo počínání nazývá, popisuje tento text stejně jako v něm citovaná zpráva kontrolního úřadu.

To tedy byly praktiky minulé vlády. Při sestavování rozpočtu na letošní rok si rozpočtová rada kladla otázku, jak chce stát vzhledem k výdajům na obranu a energetiku v dalších letech všechno ufinancovat a snižovat strukturální saldo meziročně alespoň o půl procenta HDP bez toho, aby zredukoval priority, snížil tempo růstu výdajů nebo razantně nezvýšil příjmy. A odpověď jsme dobře věděli dopředu. Nijak, prostě se pravidla změní.

Stanjura podváděl a čachroval s čísly, aby se vešel do zákonných rámců a mantinelů. Schillerová hned při přepracování původně ještě Stanjurova rozpočtu na letošní rok dala najevo, že to bude dělat jinak. „Fiskální odpovědnost stojí na odpovědné, aktivní a realistické politice na příjmové i výdajové straně,” tvrdí ministryně. Neplatila pro ni žádná pravidla. Přišla s absurdním tvrzením, že na rozpočet projednávaný mimo řádný termín (Sněmovna musí návrh rozpočtu obdržet do 30. září) se platné výdajové rámce definované zákonem nevztahují, takže navrhla schodek 310 miliard a překročení povoleného rámce o 63 miliard neřešila. Mimochodem, zakomponovat do nových fiskálních pravidel právě to, že pravidla platí jen pro řádný termín, se nakonec Schillerové nepovedlo a její pozměňovací návrh vypadl. Vyděsil totiž i koaliční poslance a členy vlády.

Už neexistuje žádný strop

Novelizovaná fiskální pravidla a nový fiskálně-strukturální plán na období 2027 až 2030, který nám musí odsouhlasit Evropská komise (která s ním nemá problém), umožní vládě překročit schválené výdaje rozpočtu až o deset procent (to dnes znamená téměř o 250 miliard) bez souhlasu Sněmovny, jen na základě doporučení Bezpečnostní rady státu, což je její vlastní poradní orgán. To je ta nejděsivější změna. Výjimka pro výdaje na obranu nad dvě procenta, které se nebudou započítávat do výdajových rámců, se prodloužila do roku 2036. Stejně tak se nebudou počítat výdaje na tzv. liniové stavby. To je opět velmi kreativní, protože neexistuje strop a spadají tam dálnice, silnice první třídy, železniční koridory a všechno další.

Čtěte také:

Zůstává mimorozpočtový účet na Dukovany. Výdaje na ně nebudou zvyšovat saldo rozpočtu ani se nepropíší do výdajových rámců. Budou postaveny úplně mimo. Nezapomeňme ale, že půjde o desítky miliard ročně, které si stát bude muset půjčit a poslat je investorovi do stavby bloků, společnosti EDU 2.

Každopádně, novela vytváří prostor utratit ročně navíc klidně až 200 miliard. A proto ji Schillerová potřebuje schválit před dokončením rozpočtu na příští rok. Protože u něj už avizovala schodek vyšší než letošní, údajně pod 400 miliard. Vyšší než 400 miliard byl pouze v roce 2021 a mezi 300 a 400 miliardami jen opět v covidových letech 2020 a 2021. Vzhledem k tomu, že není krize, ekonomika roste kolem 2 procent, inflace je na cíli a nezaměstnanost dramaticky neroste, je to samo o sobě šílené číslo.

Podle původního plánu měl deficit veřejných financí dosáhnout příští rok 0,9 procenta HDP, maximální povolená výše měla být 150 miliard. V roce 2027 „jen” 126 miliard. Podle nově protlačených pravidel se ale bude moct schodek příští rok rozvolnit až na 2,8 procenta. To navíc v realitě znamená překročení 3 procent, o kterých Schillerová od začátku mluví jako o jediném stropu. Umožní nám to totiž evropská úniková doložka, která vládě dovoluje navýšit deficit až o 0,4 procenta HDP i při obranných výdajích pod 2 procenta HDP. Takže toho využijeme. Jakási konsolidace má proběhnout v letech 2028 až 2029, kdy by se měl dostat deficit i pod 2 procenta. Kdo věří tomu, že v předvolebním a volebním roce vláda na výdajích nebo na příjmech získá v dnešních cenách kolem 100 miliard, je silně naivní nebo hloupý.

A co teprve strukturální deficit. Ten je mnohem podstatnější, protože ukazuje, jak moc máme v trvalém nesouladu příjmy a výdaje bez ohledu na to, jak se zrovna daří ekonomice. Letos dosahuje k 2,4 procenta HDP a Schillerová ho chce místo snižování k procentu a méně navýšit příští rok skoro ke třem procentům.

Musíme se postarat o lidi

Minulý týden pronesl Andrej Babiš v televizi kouzelnou formulku: Musíme se postarat o lidi, a to děláme. To úplně stačí, je v tom pro jeho voliče všechno. Rostoucí zadlužení není podle premiéra problém, protože peníze do nemocnic, silnic a dálnic a do platů mají přednost. To se krásně poslouchá. Stejně jako vyprávění Aleny Schillerové o tom, že „vyrosteme z dluhu”, tedy že se státní dluh bude vůči HDP snižovat, protože ekonomika pojede, škrty ve výdajích nebo změny v příjmech nejsou nutné a do toho nám přeci přijde 15 miliard z šedé ekonomiky. To je další kouzelné slovíčko, které na lidi správně působí, a proto ho Schillerová tak ráda používá. Posvítíme si na ty, kdo se chovají nečestně, získáme jednotky miliard a budeme to všude říkat. A ještě nezapomeňme na „škrty v provozních výdajích ministerstev a úřadů”, které dají asi 11 miliard. Tohle vláda tak ráda dává do poměru k tomu, že mezitím navyšuje mandatorní výdaje o vysoké desítky miliard ročně.

Realita je taková, že státní dluh letos dosahuje 44 procent HDP, soustavně roste a Česko patří k zemím s nejrychlejším zhoršováním pozice v žebříčku zadlužení celé EU. Ze čtvrté nejméně zadlužené země v roce 2020 jsme loni spadli až na deváté místo. Od roku 2019, tedy od posledního roku bez covidu, vyrostl z úrovně 30,8 procenta HDP na současných 44 procent. Tenhle nárůst jde ještě za Babišovou první vládou, která bezúčelným předvolebním rozhazováním, které ani nesouviselo s covidem, masivní zadlužování, a hlavně inflaci, nastartovala. A Fialova vláda v tom pak úspěšně pokračovala. Tehdy ještě přispěla ČNB, která od nástupu Aleše Michla do čela bankovní rady přestala úrokové sazby navyšovat. A to i přes tlaky skrze dovezenou inflaci, tak skrze domácí jádrovou inflaci.

Čtěte také:

Zmiňovaný trvalý strukturální deficit zvyšuje náklady na obsluhu dluhu. Nejdůležitější a zároveň nejzbytečnější mandatorní výdaj, na kterém nezískáváme zcela nic, jen obrovskou měrou užírá z rozpočtu. Letos je v nominálním vyjádření na 110 miliardách, což je vůči HDP dávno přes jedno procento. Tolik dáváme jen za to, že splácíme deficity. Úroky z desetiletého dluhopisu dosahují už skoro 5 procent, což je dáno samozřejmě i aktuálně vyšší úrokovou sazbou ČNB (3,75 procenta), zároveň do nich ale investoři držící náš dluh promítají svoje obavy z rizikovosti.

Kdyby se vláda dopustila stále slibovaného zrušení parametrických změn u důchodů (na ně jde letos přes 700 miliard, což je skoro třetina výdajů rozpočtu), které minulá vláda nastavila, byl by to pro investory dost podstatný signál žádat vyšší úrok. Protože vrácení pravidelných valorizací o polovinu růstu reálných mezd místo nově nastavené třetiny (začne platit stejně až po roce 2030) plus to nejhorší – zastropování důchodového věku na 65 letech – by dlouhodobě znamenalo zvýšení výdajů na důchody o dva procentní body HDP. Tedy každý rok výdaje v řádu sta miliard vyšší.

Avizovaná reforma třetího pilíře a penzijního spoření (kterou často příznivci vlády argumentují) je určitě správně, rozhodně ale neznamená, že se mohou totálně rozjet výdaje na starobní důchody. To jsou dvě naprosto rozdílné věci. Bude zajímavé sledovat, jestli Schillerová nakonec zastropování věku dá zelenou. Zatím argumentuje tím, že je na schválení čas. Současných důchodů by se změny sice absolutně nedotkly, špatně se jim to ale vysvětluje, což hnutí ANO dobře ví. Jde o nejdůležitější voličskou skupinu, která stále tvrdí, že se na ni dostatečně nemyslí. Aktuálně tvoří lidé nad 65 let věku přibližně 21 procent populace. S lidmi od 55 let výše, kteří se o důchod intenzivně zajímají, je to 35 procent populace. To se politicky dost špatně obchází.

Výmysly o investicích

Ještě ale k růstu ekonomiky. Když Schillerová tvrdí, že nás spasí, nezapomeňme se podívat do predikce ministerstva financí, které v srpnové prognóze samo uvádí, že letos čeká ještě nižší než původně předpokládaný růst, o 1,9 procenta HDP. A příští rok o 2,4 procenta. ČNB zase počítá s růstem 2,2 procenta a příští rok 2,7 procenta. Nejenže růst HDP sám o sobě dluh nesplácí. Vzpomeňme si na 5procentní úrok, za který si půjčujeme. Nějak nám to nevychází. Naše ekonomika by musela růst alespoň trojnásobně.

Pak tu máme také oblíbené povídání o tom, že si půjčujeme na investice. Na mandatorní výdaje jde 96 procent příjmů rozpočtu. Investiční prostor se stále snižuje. A hlavně, co jsou to vůbec „prorůstové” investice. Platí, že podíl investic na výdajích je kolem 10 procent. Jenže to jsou spíš kapitálové výdaje, kam se dostane vše hmotného nad 40 tisíc korun a nehmotného nad 60 tisíc korun. Takže cokoliv si vládní aparát pořídí, zařadí se pod investici, přitom užitek pro občany může být nula.

Jak nyní často připomíná Miroslav Kalousek, důvodem změny rozpočtových pravidel rozhodně není potřeba investovat, protože prostor, i když malý, by pořád byl. Důvod je ale naprostá neochota šetřit provozní výdaje, na které nemáme, protože si na ně musíme půjčovat. Půjčené peníze se strukturálně lijí do důchodů, sociálních dávek, plateb za státní pojištěnce a do provozu státu obecně.

A hlavně, s žádným výrazným dopadem investic na hospodářský růst a s tím, že by investice byly návratné, nepočítá ani samo ministerstvo financí. Jak upozorňovala rozpočtová rada, zmiňovaný fiskálně-strukturální plán počítá s konstantní výší národně financovaných investic, ne s nárůstem. Plus vláda sama přiznává, že neplánuje žádný investiční výdaj, který by měl multiplikátor větší než jedna. Tedy že jedna koruna utracená z veřejných peněz by do ekonomiky přinesla alespoň o korunu navíc zpět. Odhadovaný multiplikátor je na úrovni 0,7. To znamená, že jedna koruna vydaná státem nám do HDP přinese 70 haléřů. A to se vyplatí.

Čtěte také:

Tolik asi k tomu, proč vládě v žádném případě nevěřit, že chce hospodařit dobře, nepálit peníze na zvyšování mandatorních výdajů, „investovat” a konsolidovat.

Kouzla s dluhem a konsolidace v podobě krádeže

Pro úplnost a férovost ale ještě určitě připomeňme, jak zpětným pohledem konsolidovala Fialova vláda. Původně tvrdila, že bude snižovat strukturální deficit tempem jedno procento HDP ročně. To byla také lež. Horší ale je, jak ve finále konsolidace dluhu proběhla. To stěžejní, na co se přitom často zapomíná, je, jakou roli v tom celém hrála rekordně vysoká inflace.

Za roky 2022 až 2024 vzrostla cenová hladina kumulativně o přibližně 30 procent. Obecně platí, že inflace dlužníkům přeje, protože dluh požírá. Velký růst nafoukl ceny všeho. Nominálně rostl výběr daní i HDP. A nominálně samozřejmě rostl i dluh, téměř o 900 miliard, relativní zátěž dluhu vůči celkové ekonomice ale rostla podstatně pomaleji. Kdyby inflace byla kolem 2procentního cíle, v roce 2024 bychom místo 43,3 procent HDP s dluhem dosahovali už k 50 procentům. To v hodnocení rychlosti zadlužování podstatně pomohlo.

A pak je tu ten největší Stanjurův počin v podobě daně z „mimořádných zisků”. Teď už máme téměř konečná čísla, takže víme, že za tři roky na ní do rozpočtu přiteklo zhruba 120 miliard. Z toho téměř 93 miliard šlo od ČEZ. Stát si tak jako 70procentní vlastník platil daň sám sobě. To platí i u druhého největšího plátce, ČEPS, který pak daň zároveň promítl do vyšších cen elektřiny. Zhruba 160 tisíc minoritních akcionářů ČEZ přišlo během tří let o zhruba 30 miliard (a o další miliardy v podobě ušlých dividend), zbylých cca 60 miliard byla jen účetní operace, kdy, jak bylo řečeno, stát zdanil sám sebe. Drtivou část „úspor” v rámci konsolidace tedy zaplatilo okradení soukromých investorů. Nezapomínejme na to.

Zbyněk Stanjura celkově rád praktikoval postup: peníze chybí, sáhnu si pro ně jinam. A stahoval si je ze státních nebo částečně státních podniků. O tom, jak se sahalo pro vyšší dividendy do ČEPS nebo Letiště Praha a jak konkrétně to bylo s celou windfall tax, pojednává tento text.

Také platí, že celková konsolidace se skládala zhruba ze dvou třetin ze zvýšení daní a pouze z jedné třetiny ze snížení výdajů. A to i přes všechny sliby o tom, že se daně zvyšovat nebudou. Kromě zavádění nových daní se většina existujících daní zvedla a podstatná část daňových výjimek se zrušila. A největším „škrtem” v dotacích nakonec bylo zpětné přenesení plné platby podpory OZE na domácnosti a firmy od roku 2024. Což bylo v podstatě tedy jen další zvýšení daní, respektive kvazidaní.

Je dobré dívat se na hospodaření ministrů financí optikou toho, co bylo, a jen slepě nefandit jedné „správné” straně. Varovat před nebezpečím rozpočtové politiky, upozorňovat na nesmysly, výmysly, lhaní nebo podvody. Snad následující roky s Alenou Schillerovou přežijeme. Tak jako jsme je přežili se Zbyňkem Stanjurou.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Na přelomu minulého století se většina technologických vizionářů domnívala, že internet oslabí autoritářské režimy. Předpokládalo se, že decentralizovaná komunikace znemožní cenzuru, posílí občanskou společnost a vytvoří prostředí, které nebude možné plně kontrolovat. Realita se však vyvíjela opačným směrem. Právě autoritářské režimy dokázaly nové technologie využít nejefektivněji. Místo osvobození společnosti se internet v mnoha zemích proměnil v nástroj masového dohledu.

Příchod generativní umělé inteligence tento proces ještě urychlil. Čína, Rusko, Írán, Severní Korea, Turecko a Bělorusko začaly umělou inteligenci integrovat do svých bezpečnostních struktur, systémů cenzury a zpravodajských operací. Nejde přitom jen o modernizaci stávajících technologií. Dochází k vytvoření zcela nového modelu státní kontroly, který je schopen automaticky analyzovat obrovské množství dat a přijímat rozhodnutí v reálném čase.

Čína vytvořila nejpokročilejší systém digitální kontroly v moderních dějinách

Žádná země nepokročila v oblasti digitálního dohledu tak daleko jako Čína. Peking během posledních dvou desetiletí vybudoval komplexní systém, který propojuje kamerové systémy, databáze mobilních operátorů, internetovou aktivitu, bankovní transakce a biometrické údaje.

Zásadní změnou je skutečnost, že umělá inteligence umožnila propojit jednotlivé zdroje dat do jednoho systému. Moderní neuronové sítě dokážou současně analyzovat biometrické údaje, geolokační data, informace o finančních transakcích i historii internetové aktivity. Výsledkem je vytvoření komplexního digitálního profilu každého jednotlivce.

Před nástupem moderní umělé inteligence byla čínská internetová cenzura založena především na vyhledávání zakázaných slov a frází. Pokud například uživatel napsal zprávu týkající se masakru na náměstí Nebeského klidu nebo kritizoval čínské vedení, zpráva byla zablokována nebo doručena pouze odesílateli. Tento systém však narážel na své limity. Uživatelé začali využívat ironii, slovní hříčky, obrázky nebo záměrně upravené texty, aby obešli cenzuru.

Čtěte také:

Moderní neuronové sítě však dokážou analyzovat kontext, rozpoznávat sarkasmus, číst text vložený do obrázků a dešifrovat hlasové zprávy. Tisíce lidských cenzorů byly postupně nahrazeny algoritmy. Lidé dnes plní především roli supervizorů, kteří zasahují pouze v nejsložitějších případech.

Šest set milionů kamer a rozpoznávání chůze

Jedním z nejvýznamnějších prvků čínského systému je rozsáhlá síť více než 600 milionů kamer. Skutečnou revoluci však nepředstavuje jejich počet, ale schopnost umělé inteligence analyzovat obraz v reálném čase.

Tradiční systémy rozpoznávání obličejů lze do určité míry obejít pomocí roušky, slunečních brýlí nebo kapuce. Moderní algoritmy však využívají takzvané rozpoznávání chůze.

Čínská společnost Watrix vyvinula technologii, která analyzuje délku kroku, pohyb paží, polohu kloubů a celkovou dynamiku pohybu. Systém následně vytváří trojrozměrný model konkrétní osoby. K identifikaci přitom nepotřebuje obličej. Stačí mu několik sekund videozáznamu pořízeného zezadu a přesnost identifikace přesahuje devadesát procent.

Umělá inteligence je současně trénována k rozpoznávání situací, které mohou naznačovat vznikající protest. Algoritmy analyzují neobvyklý pohyb lidí, změny trajektorie davu nebo vznikající skupiny na neobvyklých místech. Pokud systém zaznamená člověka rozbalujícího transparent, automaticky upozorní bezpečnostní složky.

Některé čínské provincie navíc testují ve věznicích kamery, které nepřetržitě analyzují mimiku, emoce, úroveň stresu a psychický stav vězňů. Cílem je předvídat rizikové chování a včas zasáhnout.

Rusko buduje digitální gulag

Rusko se snaží vytvořit vlastní model digitální kontroly, přestože technologicky za Čínou zaostává. Kvůli sankcím je Moskva nucena získávat moderní technologie prostřednictvím neoficiálních dodavatelských řetězců a ve stále větší míře spolupracuje s Čínou.

Základem ruského systému je SORM, tedy systém provozovaný Federální bezpečnostní službou pro sledování telekomunikačního provozu. Tento systém zaznamenává historii internetového prohlížení, telefonní hovory, textové zprávy a další komunikační metadata. V současnosti je rozšířen o nástroje strojového učení.

Program Audiogram například dokáže během hovoru automaticky převést mluvené slovo do textové podoby a okamžitě analyzovat obsah komunikace. Data získaná z telefonních sítí jsou následně porovnávána s údaji z kamerových systémů využívajících rozpoznávání obličejů. Jednotlivé databáze jsou tak propojeny do jednoho systému.

Čtěte také:

Rusko současně investuje do vytvoření jednotné národní platformy videodohledu, která má propojit miliony kamer po celé zemi. Projekt má hodnotu přibližně dvě miliardy rublů. Přesto je zatím k systémům umělé inteligence připojeno pouze sedm procent z přibližně patnácti milionů ruských kamer.

Kreml vytváří vlastní suverénní umělou inteligenci

Velmi zajímavým fenoménem je takzvaná ruská suverénní umělá inteligence. Kreml se snaží prosadit vlastní jazykové modely, jako jsou YandexGPT nebo GigaChat, jejichž trénink i výstupy podléhají státem stanoveným pravidlům. Cílem je omezit přístup k alternativním informacím a udržet jednotný politický narativ. Nejvyšší ruské vedení přitom považuje umělou inteligenci za jeden z hlavních nástrojů v boji proti takzvaným barevným revolucím a západnímu informačnímu a psychologickému vlivu.

Federální bezpečnostní služba se dokonce pokusila vytvořit systém s názvem Pavouk, který měl pomocí umělé inteligence automaticky monitorovat domácí i zahraniční média, identifikovat opoziční aktivisty a předvídat protestní nálady. Projekt však nakonec selhal a nebyl dokončen.

Novináři jako nová zbraň informační války

Jednou z nejméně známých, ale současně nejnebezpečnějších aktivit Kremlu je systematické vzdělávání zahraničních novinářů. Ruská státní média vytvořila vzdělávací programy SputnikPro a RT Academy, jejichž cílem je vychovat novou generaci mediálních profesionálů.

SputnikPro od roku 2018 vyškolil více než 15 000 zahraničních účastníků. RT Academy během pouhých dvou let vyškolila dalších 7 000 novinářů. Součástí výuky se stále častěji stávají kurzy zaměřené na využití umělé inteligence při tvorbě obsahu, správě sociálních sítí nebo produkci videí. Přibližně polovina všech školení organizovaných v letech 2025 a 2026 již obsahovala moduly zaměřené právě na umělou inteligenci.

Rusko se přitom cíleně zaměřuje na mladé novináře, studenty a influencery. Školení probíhají přímo na univerzitách v Africe, Asii, Latinské Americe a postsovětském prostoru. Do těchto programů byly zapojeny například univerzity v Číně, Libyi, Tanzanii, Uzbekistánu, Indii, Ghaně nebo na Filipínách.

Součástí výuky jsou také ideologické prvky. Na některých školeních byli ukrajinští váleční zajatci označováni za neonacisty a masakr v Buči byl prezentován jako zinscenovaná operace. V Mali byli studenti vedeni k vytváření článků s provokativními titulky namířenými proti západním představitelům.

Kreml tak vytváří globální síť novinářů a influencerů, kteří sice formálně nepůsobí v ruských státních médiích, ale přebírají a dále šíří narativy odpovídající strategickým zájmům Moskvy. Tento systém umožňuje Rusku udržovat svůj vliv i v případě, že jsou jeho oficiální média omezována nebo blokována.

Írán, Severní Korea, Turecko a Bělorusko přebírají stejné technologie

Írán využívá umělou inteligenci především k vynucování náboženských pravidel. Algoritmy propojené s kamerovými systémy automaticky identifikují ženy, které nenosí hidžáb. Systém pak bez zásahu policie ukládá pokuty, vydává předvolání a v některých případech dokonce blokuje bankovní účty.

Severní Korea využívá umělou inteligenci především k financování režimu. Severokorejští operativci vytvářejí pomocí generativní umělé inteligence falešné identity, upravují svůj vzhled pomocí technologií deepfake a infiltrují západní společnosti jako vzdálení zaměstnanci. Současně využívají umělou inteligenci při kybernetických útocích a krádežích kryptoměn. Jen v roce 2025 severokorejští hackeři odcizili kryptoměny v hodnotě 2,1 miliardy dolarů, což představovalo přibližně šedesát procent všech globálních ztrát v tomto sektoru.

Čtěte také:

V Turecku jsou algoritmy využívány k identifikaci osob podezřelých z vazeb na teroristické organizace. Kritici však upozorňují, že systém pracuje s vágními kritérii a může vést k hromadnému obviňování bez dostatečných důkazů. Během protestů po zatčení istanbulského primátora Ekrema İmamoğlua byly systémy umělé inteligence použity k identifikaci přibližně dvou tisíc demonstrantů a novinářů.

Bělorusko vytvořilo systém, který propojuje více než třináct tisíc kamer s biometrickými databázemi bezpečnostních složek. Nejnebezpečnějším prvkem je takzvaná odložená represe. Algoritmy dokážou analyzovat archivní fotografie a videozáznamy a identifikovat účastníky demonstrací i několik let po jejich skončení. To znamená, že člověk může být zatčen dlouho poté, co se protestu zúčastnil.

Co musí udělat Západ

Demokratické státy si již nemohou dovolit vnímat umělou inteligenci pouze jako ekonomickou nebo technologickou otázku. Stala se součástí geopolitického soupeření a bezpečnostní politiky.

Prvním krokem musí být výrazné zpřísnění kontroly vývozu pokročilých technologií. Nejde pouze o nejmodernější polovodiče, ale také o starší generace čipů, serverové technologie, cloudové služby a software, které jsou prostřednictvím nelegálních dodavatelských řetězců převáženy do autoritářských zemí. Současný sankční režim se ukazuje jako nedostatečný, protože autoritářské státy stále využívají prostředníky v jihovýchodní Asii a vytvářejí rozsáhlé sítě fiktivních společností.

Druhým krokem musí být vytvoření systémů schopných v reálném čase identifikovat dezinformace, deepfaky a manipulativní obsah generovaný umělou inteligencí. Demokratické země budou muset investovat do technologií, které dokážou odhalovat koordinované informační operace ještě předtím, než ovlivní veřejné mínění.

Třetím krokem musí být větší odpovědnost technologických společností. Vývojáři jazykových modelů budou muset zavést sofistikovanější systémy pro identifikaci zneužívání svých produktů. Umělá inteligence by například měla automaticky rozpoznávat pokusy o vytváření škodlivého kódu, koordinaci hackerských útoků nebo generování dezinformačních kampaní.

Čtvrtým krokem by měla být regulace cloudových služeb. Demokratické státy budou pravděpodobně nuceny zavést přísnější pravidla pro ověřování uživatelů a kontrolu přístupu k výpočetnímu výkonu, který lze zneužít k trénování represivních modelů umělé inteligence.

Boj mezi demokracií a diktaturou vstoupil do nové fáze

Autoritářské režimy si vyměňují technologie, sdílejí software, předávají si zkušenosti a vytvářejí společný ekosystém digitální represe. Čína dodává hardware, čipy a modely umělé inteligence. Rusko exportuje zkušenosti v oblasti sledování a informačních operací. Ostatní režimy tato řešení přebírají a přizpůsobují vlastním potřebám.

Budoucnost proto nebude záviset pouze na tom, kdo vyvine nejlepší jazykový model nebo nejvýkonnější čip. Rozhodovat bude především to, zda si demokratické společnosti dokážou udržet kontrolu nad technologiemi, které se stále rychleji stávají nástrojem moci.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

PMI (Purchasing Managers’ Index) se dlouho držel pod hranicí 50 bodů. Přelom ale nakonec přišel — nejprve nesměle na konci roku 2025, pak zřetelněji na jaře 2026 a naplno v druhém čtvrtletí. Podle dat S&P Global Market Intelligence vyskočil český výrobní PMI v prosinci 2025 na 50,4 bodu z listopadových 48,0, což byla nejvyšší hodnota od května 2022 a konec pětiměsíční sestupné série. Od té doby se index drží v mírné expanzi a v červnu dosáhl už na 53,9 bodu.

Tvrdá data obrat potvrzují. Průmyslová produkce vzrostla v prvním čtvrtletí 2026 meziročně o 1,6 procenta, v samotném zpracovatelském průmyslu o 2,1 procenta.

Střízlivý pohled ale ukazuje, že oživení je slabé a nerovnoměrné a nadále ho brzdí Německo, kde průmyslová výroba v březnu meziročně klesla o 2,8 procenta, a teprve v květnu se poprvé po měsících dostala z mínusu do plusu (ale jen o 0,1 procenta).

Čtěte také:

Evropský kontext tak zůstává křehký: oživení není plošné a průmysl jako celek je stále pod tlakem vysokých energetických nákladů a slabé poptávky. Pointa tedy není „průmysl je v krizi” ani „průmysl frčí”, ale cyklus se po třech letech pozvolna láme.

Kde se dnes vydělává

Co táhlo český průmysl poslední roky dolů, byla cyklika navázaná na automobilku a německý export. Co rostlo i v útlumu, byly úzké, strukturálně podpořené segmenty, nezávislé na auto-cyklu a poháněné celoevropskými investičními vlnami:

• Železnice a ostatní dopravní prostředky. Kategorie „výroba ostatních dopravních prostředků” vykazovala v posledních měsících opakovaně dvouciferný meziroční růst. Tailwind je strukturální: obnova vozového parku a železniční capex napříč Evropou (modernizace tratí, koridory TEN-T).

• Energetika a energetické strojírenství. Segment těží z transformace a obnovy přenosové i výrobní infrastruktury - investice do sítí, generace a energetické bezpečnosti, které v Evropě zrychlily po roce 2022.

• Obrana a letectví. Evropský rearmament, rostoucí obranné rozpočty a plnění závazků NATO, vytváří poptávku strukturálně odlišnou od „průměrné” strojírny. Tento segment jede nejrychleji a nejméně závisí na hospodářském cyklu.

Jinými slovy: český průmyslový „průměr” se teprve opatrně vzpamatovává, ale peníze se dnes dělají mimo něj: v obraně, energetice a na železnici.

CE Industries jako vítěz?

Právě výše zmíněné segmenty pokrývá portfolio průmyslového holdingu CE Industries Jaroslava Strnada staršího. Sdružuje 34 firem s více než třemi tisíci zaměstnanci. Portfolio je rozkročené přes několik niche oborů:

• Železniční výroba — chorvatský Đuro Đaković, výrobce železničních vozů.

• Energetické strojírenství — MICo

• Zápustkové výkovky — Czech Precision Forge

• Recyklace a potravinářství — značky Kaumy, Fruta Podivín.

K tomu přidává Helicopter Alliance: modernizaci, servis, výcvik a provoz vrtulníků UH-60 Black Hawk pro civilní i vojenské zákazníky v Evropě a USA (součástí je americká Ace Aeronautics z Alabamy), tedy přímou expozici na obranný a letecký tailwind.

Dohromady skupina vykázala za rok 2025 konsolidované tržby téměř 16 miliard korun a EBITDA 1,15 miliardy. Nejvýkonnějšími segmenty v roce 2025 byly železnice (EBITDA 344 milionů korun), divize Opportunities (EBITDA 614 milionů korun), Energetické strojírenství s EBITDA 123 milionů a divize Recyklace s EBITDA 71 milionů.

Čtěte také:

Ambicí pro letošní rok je podle CEO skupiny Adama Šotka 35procentní růst EBITDA a zdvojnásobení EBITDA do roku 2028. CE Industries tedy roste navzdory makru, z drtivé části je mimo makroprůměr na obraně, energetice a železnici. To je nejlepší vysvětlení toho, proč může slibovat plus 35 procent EBITDA, zatímco celý sektor přidává jednotky procent.

Vlna otevírání se investorům

V červnu skupina otevřela fond kvalifikovaných investorů CE Industries & Aerospace SICAV. CEI tím nevymýšlí nový formát, ale zapadá do trendu, kdy se český a slovenský byznys otevírá kvalifikovaným investorům přes strukturu FKI / SICAV. Dostávají tedy přístup k pákovému, dividendovému nebo růstovému financování průmyslu.

• J&T Arch Investments — vlajková loď, suverénně největší český FKI držící podíly napříč skupinou J&T, čistá hodnota aktiv ke konci roku 2025 činila 202,7 miliardy korun, meziroční nárůst o 92 procent.

• JET Investment — strukturálně nejbližší srovnání: industriální buy-and-build ve střední Evropě, fondy v řádu jednotek miliard korun, horizont 8 až 10 let, CEI kopíruje téměř shodný model i cílovou částku (~5 miliard korun).

Průmysl se tedy odrazil ode dna. Skutečné peníze se ale v této fázi cyklu nevydělávají u „průměrné” výrobní firmy a už vůbec ne u automotive dodavatele závislého na německé poptávce, která zůstává vlažná. Vydělávají se ve třech úzkých kanálech: v železnici a výrobě „ostatních dopravních prostředků” (zejména díky evropským zakázkám a modernizaci obranné logistiky), v energetice a jaderných službách a v obraně (Colt CZ v Německu, PBS v USA, CSG globálně). Průsečíky mezi těmito kanály a novou generací FKI fondů — CE Industries, J&T Arch, JET — přitom naznačují, že vlastnická konsolidace bude v příštích letech pokračovat pod taktovkou úzké skupiny domácích investorů.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

„Poslouchaj, Kohn, a jak oni vlastně přišli k takovému balíku peněz?”

„To nic nebylo. Na tržišti jsem koupil jablko za dolar a pak jsem ho přeleštil a prodal za dva dolary. A pak zemřel strýček Áron a já zdědil miliardu.”

Na ten vtip jsem si vzpomněl minulý týden, když jsem se zoufale snažil sehnat cokoliv, přes co by se dalo bezpečně sledovat zatmění Slunce. Představte si, že by někdo dokázal v předvečer solárně-lunárního spektáklu dovézt do Česka milion ochranných brýlí (mimochodem vešlo by se to pohodlně do pouhých dvou kamionů). Už při marži 10 Kč by rýžoval až 10 milionů korun. Stačilo by mu zkrátka udělat skoro totéž co Kohn s jablkem. Jen by to trvalo podstatně kratší dobu a strýček Áron by zůstal naživu.

Zatímco e-shopy překvapil zájem veřejnosti podobně jako silničáře první sníh nebo fotbalisty Sparty začátek sezony, energetici byli naštěstí připraveni o dost lépe.

Podle modelu Evropské sítě provozovatelů přenosových soustav elektřiny (ENTSO-E) měla večerní procházka Měsíce připravit evropské fotovoltaiky o 9,7 GW. Přibližně polovina zásahu připadla podle prognózy na Španělsko, které hostilo tzv. pás totality. Druhý nejvýznamnější dopad pak mělo pocítit z čistě aritmetických důvodů Německo (když máte fakt hodně FVE, i omezení nízkého procenta je hodně).

Jak to bylo ve skutečnosti, to nám (možná) řekne nějaká post-event analýza. Jenomže to už bude klepat na dveře podzim a zajímat nás bude úplně něco jiného (třeba ceny zemního plynu a elektřiny nebo komunální volby v Česku). Využívám proto jedinečné příležitosti a pokusím se energetické dopady lunárního ofsajdu zanalyzovat sám už teď „od stolu”, tedy na základě veřejně dostupných dat.

Že se ve středu 12. srpna 2026 v evropské energetice „nic zvláštního se nestalo”, to jsme asi poznali všichni, když jsme se po nebeském představení vrátili domů a pustili v televizi Netflix (nebo Chalupáře). Jak moc se dispečeři na velínech onoho večera potili, to nám však Jackie Howardová ani Evžen Huml neřeknou.

Podle večerní špičky denního trhu by člověk skoro podlehl dojmu, že pás totality se ve skutečnosti táhl od Francie po Rumunsko.

Hned další graf s časovým průběhem cen by zase sváděl k představě, že ve Španělsku vůbec žádné zatmění nebylo a v Německu se pro velký úspěch konalo ve čtvrtek ještě jedno.

Mnohem hlubší stopy po zatmění Slunce najdeme při datovém pátrání na vyrovnávacích trzích. Schválně si zkuste tipnout, na kterém. Na britském. A nenechte se mýlit, ona Británie už s 22,3 GW ve FVE taky není žádným solárním trpaslíkem…

Provozovatel přenosové soustavy NESO na odpoledne dokonce vyhlásil Electricity Margin Notice (co to znamená, vysvětluji třeba tady) a pak ji zase odvolal. Pro vyrovnání soustavy přitom musel opakovaně aktivovat velmi drahé paroplynové elektrárny Connah’s Quay a Seabank za ceny blížící se „kontinentální” hranici 1 000 EUR/MWh. Samotný vliv zatmění Slunce na výkonovou rovnováhu byl přitom relativně zanedbatelný (300–1 100 MW).

Na „velký špatný” to aspoň zpočátku vypadalo ve Španělsku. Ukázalo se totiž, že předpověď počasí z předchozího dne byla „podstřelená” o více než 5 000 MW (a ranní update to moc nevylepšil).

Když pak El País hřímal o pádu výkonu z 16 000 na 500 MW, znělo to hrozivě, ale ve skutečnosti to bylo z větší části dané něčím mnohem prostším než nějakým astronomickým jevem: Slunce šlo prostě tak jako tak na kutě jako každý den. Když porovnáme den D s pondělím 10. srpna 2026, kdy byl ve Španělsku podobný osvit, zjistíme, že FVE ztratily výkon ve výši maximálně 4 000 MW. S tím už si regulace poradí, obzvláště když s tím dopředu počítá.

A teď jedna sociálně-kulturní zajímavost. Povšimněte si drobného zakolísání spotřeby o cca 1 000 MW mezi 19:15 a 21:15. Domnívám se, že jde o „solar pickup”. Jinými slovy, v první fázi vyšly statisíce Španělů do ulic na čumendu a ve druhé se vrátili domů a ohřívali paellu.

Když jsem projížděl španělský vyrovnávací trh, zaujalo mě to… že mě nic nezaujalo. Aktivace i ceny odpovídaly jiným dnům. To nic nemění na tom, že deficit i chybnou prognózu musely ve Španělsku vyrovnat plynovky a vodní zdroje. Ale drama to fakt nebylo. Obdobně nudná jsou i data za Německo, tak vám je ani nebudu ukazovat.

Místo toho se naopak pochlubím Francií, protože tam se odehrálo něco velmi pozoruhodného. Navzdory zatmění Slunce se francouzská soustava ve večerních hodinách dostala do celkem zřetelného přebytku, a služby výkonové rovnováhy tak musely tlačit výkon regulujících zdrojů dolů, nikoliv nahoru. Vysvětluji si to jednak dobrou přípravou francouzských energetiků a jednak tím, že měli prostě kliku na prognózu.

Když to tedy shrneme: Evropská energetika si jako celek poradila se zatměním Slunce naprosto s přehledem a všichni zúčastnění zaslouží pochvalu. Sluší se však dodat, že velkou měrou se na tom podepsalo to, že Měsíc nám zacláněl ve výhledu na Slunce až ve večerních hodinách, kdy už stejně výkon FVE klesal na minimum. To však nic nemění na tom, že energetici se museli i na tuto situaci týdny či měsíce připravovat a na den D bylo potřeba mít k dispozici trochu velkorysejší rezervy, než je pro dané období běžné.

Než se podíváme na předcházející a budoucí zápasy evropských energetiků se stejným fenoménem, dovolte mi krátkou edukativní odbočku. Že při vysokém množství fotovoltaiky může být trochu problém, když někdo na chvíli vypne sluníčko, to je asi laicky celkem srozumitelné. Je však třeba dovysvětlit, jak to přesně funguje.

Čtěte také:

Systém prostě dostane v relativně krátké době dvě rány. Napřed o část výkonu skokově přijde a potom se mu jiná část výkonu skokově vrátí. Klíčová otázka zní, která z těch dvou ran bude větší. A odpověď se bude lišit podle denní doby, kdy se zatmění Slunce odehraje. Při dopoledním harmonogramu bude silnější druhá rána, při odpoledním zase ta první.

Proč to tak je, to snadno pochopíte z ilustračního obrázku. V dopolední variantě padne začátek zatmění do najíždění FVE, takže výkonový pád nebude tak výrazný. Konec zatmění pak naopak pošle do sítě velmi dynamicky mnohem vyšší výkon, protože Slunce už bude vysoko. V odpolední variantě naopak Měsíc napřed vymaže významnou část FVE, aby následně poměrně malou vrátil (což byl i případ 12. srpna 2026).

To jsme si vysvětlili, proč je to problém. A teď proč to nakonec problém není. V první řadě je třeba zdůraznit, že jde o vysoce predikovatelný jev, na který se lze dobře připravit. Za druhé, Měsíc nikdy nezakryje a neodkryje Slunce za sekundy či minuty, takže gradient výkonové změny nebude tak dramatický a bude na něj možné bezpečně reagovat regulací. Za třetí, když bude nejhůř, tak se prostě část FVE vypne, aby nám v energetickém mixu při zatmění Slunce nedělala brajgl (sice to bude něco stát, ale blackout by byl o dost dražší).

Mimochodem: asi vás nepřekvapí, že v den D mají energetici na počasí úplně opačný názor než turisté. Jasná obloha je pro ně totiž mnohem náročnější než mraky (což potvrdil i níže uvedený reálný případ).

Na závěr už jen slibovaný pohled do minulosti a budoucnosti. Osobně si pamatuji úplné zatmění Slunce z roku 1999 a mám pocit, že tehdy se o dopadech na energetiku ani nemluvilo. Není divu. Celá Evropa měla nainstalovaný v solárech slovy jeden gigawatt…

To v roce 2015 to bylo jiné kafe, protože Evropa už byla o dost „solárnější” a prognózy hovořily o výkonovém poklesu ve výši až 35 GW. Provozovatelé přenosových soustav napříč Evropou se proto na událost několik měsíců připravovali a vnímali ji jako bezprecedentní zátěžovou zkoušku. Nakonec se však žádný dramatický scénář nenaplnil. Nad klíčovými oblastmi totiž panovala oblačnost, takže skutečný rozdíl ve výrobě byl podstatně menší, než se původně očekávalo. Post-event analýza hovořila o pouhých 8 GW.

Při dalším zatmění Slunce v roce 2021 činila ztráta výkonu 4,9 GW a v roce 2022 zhruba 13 GW. Jinými slovy: Evropě se zatím ani jednou nestalo, že by kvůli luně čelila deficitu ve výrobě FVE ve vyšších desítkách GW. Ani to však nesnižuje skvělou práci energetiků. Jen je třeba zachovat si pokoru a do budoucna počítat s tím, že může být hůř.

Ostatně už v příštím roce má úplné zatmění Slunce okusit jih Španělska, kde je spousta fotovoltaiky. A vychází to na dopoledne…

V Česku se pak příštího výraznějšího zatmění dočkáme až v roce 2075 a úplného v roce 2135. Kolik GW ve FVE budeme v tu dobu mít, to ví jen Bůh. Ale v každém případě máme na paniku docela dost času…

Na co už tolik času nemáme, je dát evropskou energetiku dohromady. I letošní zatmění jasně ukázalo, že ve světě voltů a megawattů máme úplně jiné starosti než nějaké toulky Měsíce. Jen namátkou: rekordní sucho, jaderný úpal na Balkáně, prázdné plynové zásobníky, uzavřený Hormuzský průliv bez perspektivy brzkého otevření, konec uhlí v Česku, Německu a Polsku, nedostatek flexibility, stoupající energetický oportunismus (když svítí a fouká, vyvážím, když nesvítí a nefouká, dovážím), jaderná renesance jen na papíře… To všechno bude obrovská výzva a už je fakt na čase se do ní pustit.

Vzkaz, který nám v nepravidelných termínech dává Měsíc, bych tedy doporučil interpretovat spíše jako připomínku toho, že správná energetika by neměla být nikdy dimenzována „na dřeň”, ale s rozumnou výkonovou rezervou a infrastrukturní redundancí. Jedině tak bude schopná lépe čelit předvídatelným jevům a minimalizovat dopady těch nepředvídatelných. V rámci diskuze o transformaci je toto stále poněkud podceňovaný aspekt.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Politici se tak postupně stávají otroky prostředí, které měli původně pouze využívat. Sledují počty zhlédnutí, sdílení a reakcí, natáčejí videa, kopírují si navzájem styl komunikace a prostředky na analýzy směřují k tvůrcům obsahu, kteří testují témata téměř v reálném čase. Tomu pak přizpůsobují nejen způsob komunikace, ale stále častěji i samotný obsah politiky. Pěna dní tak není vedlejším produktem politické soutěže. Stává se její hlavní náplní. A to má svou ekonomickou cenu, kterou společně zaplatíme.

To nejdůležitější není naléhavé

Největší problémy české ekonomiky totiž většinou nekřičí. Nemají dramatické video, jednoznačného viníka ani řešení, které lze do kamery mobilu vysvětlit v několika větách na chodbě Sněmovny nebo, ještě lépe, při běhání, sekání pole, opravě památek nebo výletě s rodinou.

Konkurenceschopnost české ekonomiky se nezhroutí během jednoho týdne. Zhoršuje se postupně: pomalejší produktivitou, dražší energií, horší dostupností kvalifikovaných pracovníků, přebujelou regulací, slabší infrastrukturou, nízkou přidanou hodnotou či neschopností převádět výzkum do komerčně úspěšných inovací.

Politika úspěchu na sociálních sítích není debatou o chybějících dopadových analýzách ani o nadprodukci státem poskytovaných služeb v poměru k daňovému břemenu. Podobně nepozorovaně se proto bude zhoršovat i kvalita veřejných statků. Školství může dlouho formálně fungovat, přestože nedokáže připravovat dostatek lidí pro moderní ekonomiku. Zdravotní systém může dál poskytovat péči, a přitom postupně ztrácet personální i finanční udržitelnost. Sociální služby mohou přežívat v režimu permanentního nedostatku, dokud je bude vykrývat neformální péče — dokud se demografická změna nepromění v akutní krizi statisíců rodin, jejichž členové neformálně pečují a řeší dilema, zda zůstat v práci (a platit daně a povinné odvody), nebo zkrátit úvazek a starat se o nemohoucí (pra)rodiče.

Čtěte také:

Totéž platí pro bezpečnost, obranyschopnost státu i reputaci České republiky u mezinárodních partnerů. Důvěra, že jsme předvídatelná, kompetentní a spolehlivá země, vzniká mnoho let. Ztratit ji lze mnohem rychleji — třeba tím, že budeme honit lajky na českém politickém dvorečku a myslet si, že nás u toho nikdo neposlouchá.

Politická soutěž velká témata s makroekonomickým přesahem systematicky znevýhodňuje. Jejich náklady přicházejí dnes, přínosy se projeví za několik volebních období. Jsou složitá, obtížně komunikovatelná a zpravidla vyžadují spolupráci napříč vládami. Přesně tím odporují logice rychlého digitálního politického trhu. Vždy si u toho vzpomenu na otázku, proč tedy vůbec někdo sází les, který za svého života neuvidí vyrůst.

Vězňovo dilema demokratické politiky

Zpátky k politické pěně dní. Výsledkem dnešního stavu je svého druhu vězňovo dilema.

Prakticky všichni političtí aktéři mohou chápat, že by pro zemi bylo výhodné věnovat více energie dlouhodobým problémům. Každý z nich se však obává, že pokud jako jediný opustí každodenní komunikační válku na sociálních sítích, jeho soupeři získají výhodu.

Kdo se začne vážně zabývat reformou financování zdravotnictví, důchodovým systémem nebo strukturou veřejných výdajů, musí voličům vysvětlovat omezení, náklady a nepříjemné kompromisy. Jeho konkurent může mezitím nabídnout jednodušší příběh, rychlejší slib, vtipnou fotku, video s dresem oblíbeného klubu nebo aktuální kulturní konflikt.

Racionální strategií jednotlivého politika je proto účastnit se hry o pozornost, přestože výsledkem této hry je kolektivně horší politika.

Politici tento systém spoluvytvářejí, ale nelze jej vysvětlit jen jejich povrchností nebo nedostatkem odvahy. Reagují na pobídky. A dnešní pobídky zvýhodňují rychlost před přesností, konflikt před vysvětlováním a okamžitou odezvu před dlouhodobým výsledkem.

Kdo dnes vlastně rozhoduje

Historicky hrála při výběru témat zásadní roli média. Nebyla nikdy dokonale neutrální ani neomylná, ale vytvářela určitou hierarchii významnosti. Redakce rozhodovaly, čemu věnovat titulní stranu, jaké otázky klást politikům a které problémy vyžadují dlouhodobou pozornost.

Tato role slábne — logicky a pochopitelně. Sociální sítě odstranily velkou část prostředníků mezi politikem a veřejností. Na první pohled jde o demokratizaci komunikace, protože o tom, kdo má přístup do médií a kdo nemá, se vedly spory hned druhý den poté, co vyšly první tištěné noviny. Politici dnes mohou mluvit přímo, občané mohou okamžitě reagovat a menší témata mohou získat pozornost bez souhlasu velkých redakcí.

Čtěte také:

Zároveň se však významná část moci přesunula od editorů k algoritmům. Ty nerozlišují mezi důležitým a nedůležitým, ale mezi obsahem, který vyvolá reakci, a obsahem, který ji nevyvolá.

Politici se následně snaží oslovit co nejširší část voličů, často pomyslného voliče uprostřed, jehož názory určují výsledky voleb. Paradoxně k tomuto středovému voliči promlouvají prostřednictvím nástroje, který zvýhodňuje krajní formulace, spory a emocionálně vyhrocený obsah.

Nejde tedy jednoduše o vítězství politických extrémů nad umírněným středem. Jde spíše o situaci, kdy se i umírněná politika učí používat jazyk a metody digitálního konfliktu. Středový volič zůstává rozhodující, ale soutěž o jeho pozornost se odehrává podle pravidel nastavených algoritmy.

Nestačí čekat na odvážné jednotlivce

Má tento problém řešení? Vždy bude potřeba, aby existovali lidé ochotní velká témata otevírat, i když za ně nezískají okamžitou odměnu. Politika bez osobní odpovědnosti, odborné autority a odvahy není možná. Spoléhat se pouze na jejich příchod je ale slabá strategie. Instituce nemohou být postaveny na naději, že se čas od času objeví dostatečně schopný a odvážný člověk, který půjde proti logice systému. Vězňovo dilema politické pěny dní lze prolomit pouze tehdy, když se změní pravidla hry a pobídky jednotlivých aktérů.

První cestou je vytváření stabilních míst pro dlouhodobou politickou dohodu. Některá témata by neměla být z volební soutěže odstraněna, ale měla by mít institucionální prostor, v němž se rozhoduje na základě delšího horizontu. Standardně jde o různé nezávislé rozpočtové, demografické nebo zdravotní rady, pravidelné zprávy o stavu země, závazné výdajové rámce a strategické dohody napříč parlamentními stranami.

Takové instituce nemohou nahradit politiku — a to ani tehdy, když je politici zrovna kritizují, protože se jim nelíbí jejich nálezy. Mohou však zvýšit cenu ignorování problémů. Když Národní rozpočtová rada nebo obdobná instituce každoročně zveřejní srozumitelný a důvěryhodný účet budoucích závazků, je pro politickou reprezentaci obtížnější předstírat, že problém neexistuje.

Druhou cestou je návrat médií k jejich kurátorské a kontrolní úloze. Média nemohou porazit sociální sítě v rychlosti ani objemu obsahu. Mohou však nabídnout něco, co algoritmus sám nevytvoří: kontext, kontinuitu, institucionální paměť a schopnost vracet politiky k otázkám, které by jinak nejraději opustili. Skutečnou veřejnou službou není pouze přinášet odpovědi politiků na dnešní konflikt ani plnit závazek tím, že jim k tomu poskytujeme kolbiště. Je jí zejména opakované kladení otázky, co konkrétně udělali s problémem, o němž se mluvilo před rokem, před třemi lety nebo před minulými volbami.

Čtěte také:

Třetí cestou je změna způsobu, jakým se dlouhodobá témata komunikují. Složitost není omluvou pro nesrozumitelnost. Odborná veřejnost někdy sama přispívá k tomu, že významná témata prohrávají — vyčleňuje je do úzkého chlívku akademických debat, které nabízí dlouhé dokumenty, technický jazyk a výčty rizik. O tom něco vím. Když srozumitelně nedokážete vysvětlit, co problém znamená pro běžný život lidí, proč by se jím měl politik zabývat?

Hezkým příkladem je konkurenceschopnost české ekonomiky. Není to abstraktní ukazatel — rozhoduje o mzdách, pracovních příležitostech a schopnosti financovat veřejné služby. Stejně tak demografická změna není jen statistika. Rozhoduje o tom, zda rodina najde péči pro stárnoucího rodiče. Fiskální udržitelnost není účetní posedlost tabulkami. Je to otázka, zda stát bude schopen plnit své základní funkce i během příští krize. Velká témata nemusí být nudná. Často jsou jen špatně přeložena do jazyka veřejné debaty.

Politika potřebuje dvojí čas

Demokracie bude vždy žít v krátkém čase. Vlády musí reagovat na mimořádné události, nálady veřejnosti i každodenní problémy. Nelze po politicích požadovat, aby sociální sítě ignorovali nebo aby se nezabývali tím, co občané právě řeší. Zdravá politika však musí současně fungovat ve dvou časových horizontech.

V prvním reaguje na dnešek. Ve druhém připravuje zemi na svět, který vznikne za deset nebo dvacet let. Dnes mezi těmito horizonty vzniká stále větší nerovnováha. Politika je přehlcena okamžikem a podinvestována do budoucnosti. Spotřebovává pozornost rychleji, než vytváří schopnost řešit problémy.

Prolomit tuto logiku nebude možné hned a jedním opatřením. Vyžaduje to politiky ochotné přijmout dlouhodobou odpovědnost, média, která se nevzdají práva určovat významná témata, odborné instituce schopné překládat složitost do srozumitelných voleb a veřejnost, která nebude hodnotit politiku jen podle toho, kdo nejrychleji reagoval na poslední příspěvek nebo kdo přebil politického konkurenta vtipným videem připraveným PR agenturou placenou z našich daní.

Jinak budeme dál velmi efektivně diskutovat v politické pěně dní, která do několika dnů zmizí, a velmi neefektivně řešit to, co rozhodne o podobě země na několik příštích desetiletí.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Obě země přitom do války přímo nevstupují a neposkytují Íránu klasickou spojeneckou bezpečnostní garanci. Jejich pomoc je převážně obchodní, technologická a zpravodajská. Přesto může mít zásadní dopad, protože pomáhá Teheránu obnovovat schopnosti, které Spojené státy a Izrael systematicky ničí.

Rusko předává zkušenosti z Ukrajiny

Ruská role je významná především v oblasti elektronického boje, navigace a ochrany dronů a raket proti rušení.

Írán dlouhodobě poskytoval Rusku technologie dronů Shahed. Moskva je během války na Ukrajině upravila a získala rozsáhlé zkušenosti s překonáváním protivzdušné obrany a prostředků elektronického boje. Část tohoto technologického toku se nyní zřejmě obrací zpět směrem k Íránu.

Podle íránských vojenských zdrojů začalo Rusko dodávat modernizované komponenty včetně systému Kometa-M, který zvyšuje odolnost navigace proti rušení. Teherán měl rovněž získat ruské prostředky elektronického boje určené k tomu, aby komplikovaly zachycení íránských balistických raket.

Pro Írán jsou podobné technologie mimořádně výhodné, protože je lze rychle integrovat do již existujících dronů a raket. Nemusí čekat na přezbrojení celých jednotek.

Írán potřebuje jednoduché zbraně rychleji než moderní stíhačky

Teherán usiluje také o moderní systémy protivzdušné obrany, ruské S-400 nebo čínské HQ-9C, případně o stíhačky Su-35 a J-10C. Tyto zbraně by ale současnou válku ovlivnily až s velkým zpožděním.

Je nutné vyškolit obsluhy, vybudovat logistiku a propojit nové systémy se stávajícím velením. Moderní stíhačky by se navíc mohly stát cílem amerických útoků ještě před plným operačním nasazením.

Proto Írán přednostně nakupuje prostředky, které lze zavést během několika dní. Rusko urychlilo dodávky přenosných kompletů Verba a Čína má dodat komplety FN-16 a QW-12.

Čtěte také:

Tyto zbraně americkou vzdušnou převahu nezlomí, ale mohou zvýšit riziko pro vrtulníky, drony a letadla působící v malé výšce.

Čína je dlouhodobě ještě důležitější

Z dlouhodobého hlediska považuji za důležitější roli Číny. Peking má mnohem větší průmyslovou kapacitu než Rusko a může Íránu dodávat elektroniku, obráběcí stroje, chemické prekurzory, raketové komponenty, navigaci i systémy protivzdušné obrany.

Čína zároveň rozšířila íránský přístup k navigačnímu systému BeiDou a podle dostupných informací poskytuje také satelitní zpravodajství o amerických prostředcích v Perském zálivu.

Nejzávažnější tvrzení se týká dočasného poskytnutí čínského vojenského satelitu. Pokud by se tato informace potvrdila, Írán by získal schopnost sledovat americké lodě, letadla a základny téměř v reálném čase a rychleji předávat souřadnice raketovým jednotkám.

To by představovalo kvalitativně vyšší úroveň podpory než běžný prodej zbraní. Zatím je však nutné tuto informaci chápat jako tvrzení íránských vojenských zdrojů, nikoli jako definitivně potvrzený fakt.

Rusko a Čína si zřejmě rozdělily role

Z dostupných informací vzniká poměrně jasný obraz. Rusko poskytuje především zkušenosti z elektronického boje, navigace a dronových technologií. Čína dodává průmyslovou kapacitu, elektroniku, navigační infrastrukturu a potenciálně strategický průzkum.

Nelze prokázat, že Moskva a Peking postupují podle jednoho společného operačního plánu. Jejich zájmy jsou však podobné.

Ani jedna země nechce úplnou vojenskou porážku Íránu, která by zásadně posílila americké postavení na Blízkém východě. Současně ale nemají zájem na nekontrolovatelné válce, která by dlouhodobě uzavřela Hormuzský průliv a destabilizovala světový energetický trh.

Jejich optimálním scénářem proto může být Írán dostatečně silný, aby nebyl poražen, ale zároveň konflikt natolik omezený, aby Rusko ani Čína nemusely přímo vojensky zasáhnout.

Čínská bezpečnostní garance by změnila celý region

Írán podle dostupných informací usiluje o to, aby Čína hrála větší roli při případném vyjednávání se Spojenými státy a dokonce vystupovala jako garant budoucí dohody. To by byla zásadní změna.

Diplomatická garance je jedna věc. Skutečně věrohodná bezpečnostní garance by však časem otevřela otázku čínské vojenské přítomnosti v Perském zálivu.

Právě takový vývoj by byl pro Washington velmi nepříjemný. Znamenal by, že Čína už není pouze ekonomickým hráčem na Blízkém východě, ale začíná vstupovat přímo do jeho bezpečnostní architektury.

Rusko má navíc motivaci spojenou s Ukrajinou

Ruská podpora Íránu má ještě jeden rozměr. Moskva dlouhodobě kritizuje americké zpravodajské a technologické zapojení na straně Ukrajiny.

Čtěte také:

Z ruského pohledu proto může mít pomoc Íránu logiku strategické reciprocity. Jestliže Spojené státy poskytují Ukrajině zpravodajské informace pro útoky na ruské cíle, může Rusko obdobně pomáhat státu, který útočí na americké základny a prostředky na Blízkém východě.

Neznamená to, že každá ruská dodávka je přímou reakcí na Ukrajinu. Moskva však může Írán využívat jako další nástroj tlaku na Washington a současně připomínat, že americké angažmá v Evropě může mít cenu i v jiných regionech.

Závěr

Rusko a Čína pravděpodobně nedokážou zajistit Íránu vítězství nad Spojenými státy a Izraelem. Mohou však výrazně zkomplikovat jeho vojenské zlomení.

Rusko zvyšuje účinnost existujících íránských dronů a raket prostřednictvím elektronického boje a zkušeností získaných na Ukrajině. Čína poskytuje mnohem širší průmyslovou a zpravodajskou základnu, bez níž by dlouhodobá obnova íránských kapacit byla podstatně obtížnější.

Z toho vyvozuji, že skutečným cílem Moskvy a Pekingu nemusí být íránské vítězství. Stačí jim zabránit jednoznačnému americko-izraelskému vítězství.

Pro Washington je právě tento scénář problematický. Americké a izraelské letectvo může íránské schopnosti ničit rychleji, než je Teherán dokáže plně obnovovat. Pokud mu však Rusko a Čína průběžně dodávají technologie, komponenty a zpravodajské informace, může konflikt přejít do vleklé války regenerace, jejíž cena bude postupně růst pro všechny strany.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Česká „nezávislá“ žurnalistika o sobě ráda mluví jako o poslední hrázi proti oligarchizaci médií. Má na to celý slovník. Nadační vlastnictví, čtenářské financování, odstřižení od investorů, transparentnost. Když ale ten slovník položíte vedle obchodního rejstříku, výročních zpráv a transparentních účtů, vyjde vám něco jiného. Úzký okruh několika desítek miliardářů a multimilionářů, kteří současně vlastní média, financují fond, který tato média granty podporuje a zároveň známkuje jejich „důvěryhodnost“, a k tomu milionovými částkami sponzorují politické kandidáty i strany. Jen přes jeden účelově zřízený spolek poslali od roku 2020 pěti stranám jedné poloviny politického spektra 54 milionů korun. Nic z toho není nezákonné. Ale skoro nic z toho se nedozvíte z jejich vlastního marketingu.

Tenhle text není konspirace o skrytých vlastnících. Všechno níže pochází z veřejných rejstříků, účetních závěrek, výročních zpráv a transparentních účtů. Právě proto je to horší, než kdyby šlo o konspiraci. Ten rozpor mezi deklarací a realitou je na dva kliky, jak říká vydavatel Deníku N Ján Simkanič, jen se o něm nemluví.

Deník N: tři patra, jeden muž a akcie bez vlivu

Deník N komunikuje veřejnosti jednoduchý příběh. Vlastní nás nadace, zakladatelé se podílů nevratně vzdali, redakce spoluvlastní noviny, provoz platí předplatitelé. Každý z těchto víceméně marketingových claimů má ale minimálně jeden háček.

Za prvé nadace deník nevlastní. Konstrukce má tři patra. Nadace Independent Press (nadační kapitál 500 tisíc Kč) vlastní jedinou věc, tedy 100 % akciové společnosti Independent Press a.s. A teprve tento holding drží 56,6 % vydavatelství N media a.s. Zbytek patří slovenskému Denníku N (28 %) a zaměstnancům (15,4 %). Chronologie je přitom výmluvná. Holding vznikl už v červnu 2018 jako koupená prázdná schránka (původně Toko Jeveko a.s.) a investoři přes něj deník dva a půl roku normálně vlastnili. Nadace se na vrchol konstrukce nasadila až v prosinci 2020. Nebyla zakládající filozofií projektu, byla dodatečnou reputační vrstvou na existující investorské vlastnictví.

Za druhé je nadace jen majetkově prázdná skořápka. Podle vlastní výroční zprávy měla v roce 2024 na účtu 964 tisíc korun a za celou existenci nevyplatila jediný nadační příspěvek. Její jediná funkce je držitelská.

Za třetí skutečné hlasy vykonává jeden veřejnosti neznámý muž. Holding Independent Press a.s. má monistickou strukturu s jediným členem správní rady, je jím RNDr. Ivan Pavlíček, bývalý spolumajitel výrobce bezpečnostních dveří NEXT, člověk zcela mimo mediální svět. Zápis v rejstříku říká, že společnost „zastupuje ve všech věcech jediný člen správní rady“. Pavlíček tedy na valné hromadě vydavatelství osobně vykonává 66,7 % hlasovacích práv. Volí a odvolává představenstvo i dozorčí radu. Tentýž muž sedí i v dozorčí radě Respekt Media, kde holding drží čtvrtinový podíl. Na stránce „Vlastníci“, kterou se Deník N zaštiťuje, jeho jméno nenajdete.

Čtěte také:

Za čtvrté claim, že „redakce spoluvlastní noviny“ platí ekonomicky, ne mocensky. Zaměstnanecké akcie druhu C nemají hlasovací právo a jejich převod podléhá jednomyslnému souhlasu všech držitelů akcií A a B. Redaktor svůj podíl nesmí bez svolení holdingu a Bratislavy ani prodat. A „odstřižení zakladatelů“ má doložitelné výjimky — Jaroslav Horák a Jan Žůrek sedí současně ve správní radě nadace i v dozorčí radě samotné N media.

A peníze? Tady je poctivé přiznat, co funguje. Hospodaření N media je veřejné ve sbírce listin a firma se po letech ztrát skutečně přehoupla do zisku. Za rok 2025 vykázala tržby 95,8 milionu a čistý zisk 4,4 milionu Kč (MediaGuru), předplatitelů má přes 33 tisíc (Deník N). Jenže cesta k tomu vedla přes kumulovanou ztrátu kolem 65 milionů korun, kterou nesli zakladatelé (Médiář, Borovan.cz). Sám vydavatel uvádí vklad českých investorů 44 milionů (Deník N). Deník, který o sobě říká, že ho „platí čtenáři“, byl sedm let projektem dotovaným miliardáři a čtenářský model se stal realitou až poté, co značku vybudovaly jejich peníze.

A kdo ti miliardáři jsou? Silke a Jaroslav Horákovi (Albatros), Martin Vohánka (Eurowag), Libor Winkler (RSJ), Jan Žůrek, Ondřej Fryc, Martin Hájek (Livesport), Libor Malý (denikn.cz/vlastnici). Zapamatujte si ta jména, za chvíli je uvidíte znovu. Na transparentním účtu prezidentské kampaně Petra Pavla: Vohánka 2,5 milionu, Winkler 2 miliony, Hájek 2 miliony, Fryc 1 milion (iROZHLAS). Investorský okruh „nezávislého“ deníku se ve významné části překrývá s okruhem sponzorů úřadujícího prezidenta. To není trestné. Je to ale přesně ten typ vazby, kvůli kterému by tato média u kohokoli jiného psala o střetu zájmů.

NFNŽ: fond, který známkuje média a bere peníze od jejich majitelů

Nadační fond nezávislé žurnalistiky je centrální uzel celého ekosystému. Rozděluje granty médiím a zároveň provozuje MediaRating, tedy jakýsi semafor, který veřejnosti říká, kterým médiím věřit. Aby taková instituce fungovala, musela by být sama vzorem transparentnosti a nestrannosti. A jaká je realita?

Dárce začal fond jmenovat až v roce 2023. Sedm let fungoval s neveřejným seznamem donorů, změnu prosadil až nastupující ředitel David Klimeš, výslovně jako odpověď na výtku, že „podporovaná média se bojí psát o dárcích fondu“ (Médiář, NFNŽ). Klimeš ve funkci skončil po roce a půl (Médiář), jeho pravidlo naštěstí zůstalo.

Nejzajímavější jsou jako obvykle jednotlivá jména. Největším dárcem roku 2025 byla se 3 miliony Nadace Blíž k sobě Martina Vohánky, investora Deníku N a sponzora Pavlovy kampaně (centrum.cz). Milionové dary poslali Libor Winkler (zakladatel NFNŽ, investor Deníku N, sponzor Pavla), Jan Barta (Pale Fire Capital, 2,5 milionu Pavlovi), Petr Jech, Nadace Livesport Martina Hájka (investor Deníku N, 2 miliony Pavlovi). Seznam.cz poslal 1,3 milionu. A mezi firemními dárci figuruje i Berrona SE miliardáře Jaroslava Berana, k němu se vrátíme u jiného média, u Voxpotu. Sám Deník N na stránce Vlastníci přiznává, že jeho investoři pocházejí „z širšího okruhu Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky“ (denikn.cz/vlastnici).

Výsledná konstrukce je, že titíž lidé vlastní médium, financují fond, fond uděluje granty médiím včetně těch, která tito lidé vlastní nebo úvěrují, a k tomu vydává rating důvěryhodnosti konkurence. Kdyby takhle fungoval jakýkoli fond navázaný na Agrofert nebo PPF, byl by to titulek na hodně dlouhou dobu.

Voxpot: kapitál 3 000 Kč, půjčka z Lichtenštejnska a nulové závěrky

Nejmenší hráč z celé sestavy je nejkřiklavější. Voxpot funguje dvojkolejně: nezisková Voxpot z. ú. z roku 2018 a obchodní Voxpot Media s.r.o. ze září 2021 se základním kapitálem 3 000 korun, z toho šéfredaktor Vojtěch Boháč vložil 1 950 Kč.

Neziskovka nikdy nestála na vlastních nohou. V roce 2020 tvořila 37 % jejích výnosů dotace Mezinárodního visegrádského fondu a čtvrt milionu poslal NFNŽ. Vlastní tržby dělaly 22 % (výroční zpráva 2020). Rok 2021 skončil ztrátou přes čtvrt milionu (výroční zpráva 2021). Rozjezd s.r.o. pak zafinancovala půjčka 5 milionů korun od Jaroslav Beran Family Foundation, tedy nadace registrované v lichtenštejnském Schaanu (voxpot.cz/redakce). Médium, které staví značku na odhalování neprůhledných struktur, si vzalo startovní kapitál z jurisdikce, jež je synonymem finanční neprůhlednosti. Beran je navíc sázkový magnát, rozjezd tedy zajistily peníze z hazardu.

Beranova Berrona SE současně darovala peníze NFNŽ (Borovan.cz) a NFNŽ poslal Voxpotu doložitelně nejméně 943 tisíc korun v grantech, 250 tisíc (2020), 75 tisíc na ukrajinské zpravodajství (MaM), 100 tisíc (Voxpot U23) a 150 tisíc na rozvoj předplatitelského klubu (výroční zpráva NFNŽ 2023), 125 tisíc na mapování dezinformací (NFNŽ) a 243 tisíc na projekt „Česko v ruské síti“ (výroční zpráva NFNŽ 2025). Tentýž mecenáš tedy médium úvěruje přímo a zároveň přispívá fondu, který mu sype granty. A Beran, mimochodem další milionový sponzor Pavlovy kampaně (iROZHLAS), drží celý okruh pohromadě.

Čtěte také:

Voxpot Media s.r.o. mnoho let nezaložila do sbírky listin jedinou účetní závěrku, jediným dokumentem byl dlouho notářský zápis o založení. Přiznával to i samotný NFNŽ ve svém MediaRatingu: „na justice.cz nejsou k dispozici účetní závěrky“ (NFNŽ rating) a přesto fondu nebránilo posílat další granty. Nezisková větev zakládala výroční zprávy s letitým zpožděním, za roky 2020 a 2021 až v lednu 2024, za rok 2022 až v lednu 2025.

Alarm: antikapitalismus za kapitalistické peníze

Zdálo by se, že radikálně levicový Alarm (dříve A2larm) stojí mimo tenhle svět, jeho značka je posledních deset let postavená na kritice kapitálu. Jenomže finanční stopa vede jinam. Web vznikl v roce 2013 jako komentářová odnož kulturního čtrnáctideníku A2 a od roku 2022 ho vydává Deník Alarm, z. ú. (IČO 13964755), který založili Jan Bělíček, Pavel Šplíchal a Apolena Rychlíková (Wikipedie, NFNŽ).

Zhruba 70 % rozpočtu, který přesahuje čtyři miliony korun, tvoří dary čtenářů (Wikipedie), což je potřeba přiznat, je to nejpoctivější model v celém tomhle textu. Zbytek jsou granty, a tam to začíná skřípat. Projekty Alarmu dlouhodobě podporují Nadace Rosy Luxemburgové, Heinrich Böll Stiftung a Friedrich Ebert Stiftung, tedy stranické nadace německé Die Linke, Zelených a SPD. České médium projektově financované nadacemi tří zahraničních politických stran, zkuste si představit, jak by tatáž scéna hodnotila web žijící z grantů nadace Fideszu.

A pak je tu NFNŽ. Z výročních zpráv fondu plyne, že Alarm dostal 180 tisíc na sérii „České Švýcarsko: Rok poté“, 200 tisíc na projekt „Stranou zájmu“ (obojí 2023) a dalších 200 tisíc na sérii o alternativní spiritualitě (2024). Celkem 580 tisíc korun (výroční zprávy NFNŽ 2023 a 2024). Absurdní třešničkou na dortu je, že když Alarm v listopadu 2023 vyčinil miliardáři Janu Bartovi za „nejsmutnější tři miliony“ pro SOCDEM (Alarm), sám čerpal granty z fondu, do kterého Barta týž rok poslal milion.

Alarmu nesmrdí ani cizí peníze, byť se tento poměrně známý případ snaží dlouhodobě zpochybňovat. Alarm deklaruje, že dotace nečerpá (Alarm). Jeho mateřská A2, o.p.s., pod níž do roku 2022 formálně spadal, ovšem jen za Babišových vlád dostala od ministerstva kultury zhruba osm milionů korun a šéfredaktor Alarmu Bělíček zároveň seděl v dotační komisi ministerstva a ve správní radě A2 (Borovan.cz, Neviditelný pes). Obě redakce tvrdí, že měly oddělené rozpočty, ale ověřit to zvenčí nelze, takže to berte jako jejich tvrzení, ne fakt.

Page Not Found: „Nestojí za námi bohatí majitelé“

Nejmladší přírůstek scény je učebnicová ukázka, jak se marketing nezávislosti vyrábí v přímém přenosu. Page Not Found spustili v roce 2024 Jakub Zelenka (dříve Deník N) a Apolena Rychlíková. Vydává ho Firma na nápady s.r.o. (IČO 19785631, vznik říjen 2023, základní kapitál 2 000 Kč), v níž oba drží po polovině (tiráž).

V crowdfundingovém videu z listopadu 2024 redakce tvrdí: „Nestojí za námi bohatí majitelé“ (YouTube). Formálně je to pravda, podíl ve firmě nikdo třetí nedrží. Fakticky ovšem vypadal rozjezd takhle. Úvodní investici 500 tisíc korun poslal Jan Barta a padla především na výrobu webu (Médiář). Tentýž Barta, který dal milion NFNŽ, 2,5 milionu Pavlovi a tři miliony SOCDEM. Na „vizuální styl“ přispělo dotací do 200 tisíc ministerstvo kultury (Borovan.cz). Od NFNŽ přišlo 200 tisíc na sérii „Česko v nájmu“ (výroční zpráva NFNŽ 2024). V tiráži visela v roce 2025 podpora Nadace Tipsport, který vlastní miliardář Beran (pagenotfound.cz). A crowdfundingovou sbírku veřejně podpořil Ivo Lukačovič, tedy majitel Seznamu a největší firemní dárce NFNŽ. Miliardář, stát, miliardáři financovaný fond a nadace sázkové kanceláře. Ale bohatí majitelé za nimi nestojí.

Zelenka je aspoň upřímný: „Jsem kapitalista, proto nespoléháme jen na předplatitele“ (YouTube). A byznysově to šlape, zhruba 1 500 předplatitelů, tržby 2,1 milionu za rok 2025, deklarovaný cíl držet granty pod 15 % rozpočtu (MediaGuru, Borovan.cz). Problém není hospodaření, problém je ta věta ve videu.

Nejen Pavel: 54 milionů pro strany jedné poloviny spektra

Prezidentská kampaň byla jen nejviditelnější položka. Skutečná váha donorského okruhu je v systematickém, dlouhodobém financování politických stran, ovšem výhradně jedné strany barikády.

Hlavním vehiklem je Spolek pro podporu liberální demokracie, který v září 2020 založili Jan Barta, Dušan Šenkypl a Petr Krajíček z Pale Fire Capital (HN). Od založení rozdal politickým subjektům 54 milionů korun (Seznam Zprávy). Rozpis podle webu spolku (spoleklibdem.cz): v letech 2020, 2021 a 2024 po 2,5 milionu každé z pětice Piráti, KDU-ČSL, ODS, STAN a TOP 09; v roce 2025 po třech milionech, tedy zákonném maximu, týmž stranám, plus 200 tisíc jejich mládežnickým organizacím. K tomu 1,5 milionu pro Prahu sobě (2022) a tři miliony Minářovu hnutí Lidé PRO (iROZHLAS). Dary za rok 2025 poskytli jmenovitě Libor Winkler, Martin Šebor, Martin Vohánka, Jan Barta, Petr Krajíček a Petr Košťál (Novinky).

Čtěte také:

Přečtěte si ten seznam ještě jednou. Vohánka, největší individuální dárce NFNŽ a investor Deníku N. Winkler, zakladatel NFNŽ a spoluzakladatel Deníku N. Barta, dárce NFNŽ a startovní investor Page Not Found. Titíž lidé, kteří drží infrastrukturu „nezávislé“ žurnalistiky, jsou zároveň největším soukromým sponzorem pěti parlamentních stran.

K tomu samozřejmě můžeme započítat individuální dary členů širšího okruhu „nezávislých“ médií.

Jan Barta kromě spolku poslal tři miliony SOCDEM a půl milionu jejímu think-tanku, Masarykově demokratické akademii (Seznam Zprávy).

Dalibor Dědek (milion Pavlovi, dva miliony Nerudové, Aktuálně.cz): STAN dal v roce 2017 tři miliony a krátce za něj i kandidoval (Seznam Zprávy), Drahošovi poslal tři miliony (ČT24); Hlídač státu mu eviduje přímé stranické dary za 3,17 milionu (Hlídač státu).

Václav Muchna (dárce NFNŽ; Pavlovi 1,5 milionu plus 700 tisíc reklamy přes Y Soft a 800 tisíc na vlastní „antidezinformační“ kampaň, CzechCrunch, e15): půl milionu hnutí Hlas a milion Drahošovi (Novinky), 1,22 milionu Minářovu Lidé PRO (iROZHLAS), půl milionu STAN do eurovoleb 2024 (e15), přes Y Soft dva miliony STAN a 350 tisíc Pirátům před volbami 2025, což sám obhájil v komentáři pro HN (HN) a v roce 2026 milion KDU-ČSL „vázaný na reformní úsilí Jana Grolicha“ (e15). Dar vázaný na konkrétní vnitrostranický kurz, což už není mecenášství, to je politické zadání.

Ondřej Fryc (investor Deníku N, milion Pavlovi): čtvrt milionu Pirátům v roce 2021 (Hlídač státu), předtím dárce Realistů (Ekonomický deník).

A Libor Winkler si zaslouží vlastní odstavec. V roce 2020 v rozhlase prohlásil, že „podpora politické strany je už za hranou“ (ČRo Plus). V prosinci 2022 tvrdil: „Nepodporujeme přímo politické strany“ (FORUM 24). V roce 2025 je jmenovitě uveden mezi dárci spolku, který téhož roku poslal stranám přes 15 milionů (Novinky). Slovo „přímo“ v té větě nese celou její váhu, protože spolek je přesně ten mezičlánek, který umožňuje strany financovat a zároveň říkat, že je nefinancujete.

Sponzorovat strany je legální, dary šly přes transparentní účty a většina z nich prošla médii. Problém nastane, když tentýž okruh současně vlastní a financuje média, která mají politiku hlídat. Deník N referuje o sponzorech stran a jeho vlastní investoři mezi ně patří. NFNŽ známkuje důvěryhodnost médií a jeho největší dárci jsou zároveň největšími stranickými sponzory v zemi. To není hypotetický střet zájmů, to je prostě evidentní střet zájmů.

Hazard uzavírá kruh

Poslední dílek je Nadace Tipsport. Sázková kancelář, jejímž spoluzakladatelem je Jaroslav Beran, tentýž, jehož lichtenštejnská rodinná nadace půjčila pět milionů Voxpotu, jehož Berrona přispívá NFNŽ a který poslal milion Pavlovi. Podle své výroční zprávy za rok 2024 podpořila Deník N, Reportéra, Sinopsis, Neovlivní.cz, Kverulanta, Hlídacího psa, Voxpot i samotný NFNŽ, dohromady zhruba 1,2 milionu ročně (Nadace Tipsport, nadacetipsport.cz). V roce 2025 přibyl Page Not Found (tiráž).

Prakticky celá česká scéna „nezávislých“ médií tak má v rozpočtu peníze z hazardu. Odvětví, které žije z regulace, licencí a daňových sazeb, o nichž rozhodují strany financované tímtéž okruhem dárců. A ani jedno z těch médií to nikdy neproblematizovalo.

Diagnóza: kartel dobrých úmyslů

Poskládejme to. Jeden okruh zhruba dvaceti jmen — Vohánka, Winkler, Hájek, Fryc, Barta, Beran, Muchna, Horákovi a další v různých kombinacích: vlastní Deník N a čtvrtinu Respektu, tvoří rozhodující část příjmů NFNŽ, který granty dotuje Deník N, Hlídacího psa, Voxpot, Alarm i Page Not Found a současně známkuje důvěryhodnost všech českých médií, úvěruje Voxpot, zainvestoval rozjezd Page Not Found, miliony financoval kampaň současného prezidenta (iROZHLAS) a přes účelový spolek poslal od roku 2020 pěti stranám jedné poloviny spektra 54 milionů korun (Seznam Zprávy).

Nic z toho není trestné a nikdo tu netvrdí, že editoři dostávají pokyny. Doložený zásah dárce do obsahu neexistuje u žádného z těchto médií. Jenže tahle média si sama zvolila přísnější metr. Nezávislost, transparentnost a střet zájmů jsou jejich vlastní kritéria, kterými denně měří ostatní. A tím metrem měřeno: nadace Deníku N je prázdná slupka, za kterou hlasuje jeden neznámý muž; redakce „spoluvlastní“ noviny akciemi bez hlasu; fond nezávislosti žije z peněz vlastníků médií, která podporuje a hodnotí, a jeho největší dárci jsou zároveň největšími stranickými sponzory v zemi; médium o ruských sítích si půjčilo miliony v Lichtenštejnsku; antikapitalistický deník žije z grantů miliardářů a nadací německých stran; a web, za nímž „nestojí bohatí majitelé“, rozjel miliardář, stát a sázková kancelář.

Úpadek české žurnalistiky nezpůsobili oligarchové, kteří média koupili přiznaně. Způsobuje ho i to, že jejich kritici postavili vlastní domy ze stejných cihel, jen na ně napsali „nezávislost“.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Komisaři Jørgensen, Hoekstra a Ribera vystoupili sedmnáctého července s jednoduchým sdělením. Éra fosilních paliv skončila a Evropa se má stát prvním elektrifikovaným kontinentem na světě. Podíl elektřiny na konečné spotřebě energie má vzrůst z dnešních třiadvaceti procent na šestačtyřicet do roku 2040, což by podle propočtu Komise snížilo evropský účet za dovoz fosilních paliv o dvě stě šedesát miliard eur ročně. Ten podíl mimochodem stojí na třiadvaceti procentech celou poslední dekádu, takže nejde o pokračování trendu, ale o jeho vytvoření. Cíl je navíc indikativní a teprve se má posoudit v rámci balíku Energetické unie po roce 2030, což je v bruselském jazyce označení pro závazek, který zatím nikoho k ničemu nezavazuje.

Stojí za vysvětlení, co ta procenta měří, protože bez toho vypadá celý plán jako záležitost elektráren. Konečná spotřeba energie zahrnuje všechno, co v ekonomice spálíme nebo spotřebujeme, tedy naftu v nákladních autech, plyn v kotlích, koks ve vysokých pecích i elektřinu v zásuvce. Elektřina z toho tvoří necelou čtvrtinu, zbytek se spaluje přímo, obvykle pár metrů od místa, kde má vzniknout teplo nebo pohyb. Samotné české domácnosti se na konečné spotřebě podílejí zhruba třiceti procenty a čtyři pětiny z toho spotřebují na vytápění a ohřev vody.

Co z toho bude mít občan

Zdvojnásobit podíl elektřiny tedy neznamená postavit dvakrát tolik elektráren, a tím to skončí. Znamená to vyměnit miliony zařízení (kotlů, motorů a pecí) za tepelná čerpadla a elektromotory. Ta výměna se z valné většiny neodehraje v Bruselu ani v energetických koncernech, ale v garážích, kotelnách a bytových domech. Adresátem plánu na elektrifikaci kontinentu je občan – zákazník, protože ten ty kotle a motory vlastní. A adresátem účtu je z téhož důvodu také on.

Ve stejný den vydala Komise druhý dokument, revizi systému obchodování s emisemi. Slib a faktura tak vyšly současně, jen s tím rozdílem, že slib se vejde na jednu stránku. Aby bylo srozumitelné, co ta faktura znamená, je užitečné přestat mluvit o domácnostech obecně a vzít si jednoho konkrétního člověka.

Řekněme muže narozeného v červnu 1974. Letos je mu dvaapadesát, pracuje a vydělává někde kolem mediánu, který Český statistický úřad vyčíslil na 45 523 korun hrubého za čtvrté čtvrtletí 2025. Novější hodnotu úřad nemá, protože mu skončil datový zdroj pro výpočet mediánu. Řádný důchodový věk má tento ročník stanoven na 65 let a 9 měsíců, protože ročníkům 1974 až 1988 se k základu 65 let a 8 měsíců přičítá jeden měsíc za každý rok od ročníku 1973. Do starobního důchodu tedy odejde na jaře roku 2040.

Čtěte také:

Bylo by nepoctivé tvrdit, že mu ten plán nenabízí nic. Komise chce zvednout roční tempo instalací tepelných čerpadel v Evropě z 2,4 milionu v roce 2025 na čtyři miliony v roce 2030, podpořit sociální leasing (sic!) elektromobilů pro domácnosti s nižšími a středními příjmy a zrychlit výstavbu dobíjecí infrastruktury. Nejzajímavější je ale jedna věta o cenách. Členské státy mají do roku 2030 stlačit poměr mezi cenou elektřiny a plynu pro domácnosti nejvýš na dva a půl. Komise si totiž všimla, že elektřina je dnes v mnoha zemích až třikrát dražší než plyn a že zhruba polovinu účtu za elektřinu netvoří elektřina, ale daně, poplatky a síťové platby. K tomu cíli přiložila i legislativní návrh o účtech za elektřinu, takže nejde o pouhé přání. Kdyby se to podařilo, je to jediná položka celého balíku, která by našemu padesátníkovi snížila výdaj hned, a ne až po investici.

Účast našeho modelového muže na financování začne v roce 2028, kdy se rozjede systém ETS2, tedy druhý okruh povolenek, který se na rozdíl od toho původního netýká elektráren a hutí, ale vytápění budov a silniční dopravy. Mechanismus je nepřímý, a proto ho lze snadno přehlédnout. Povolenku si nekoupí, nakoupí ji dodavatelé plynu, uhlí a pohonných hmot a promítnou ji do koncové ceny.

Systém má měkký cenový strop pětačtyřiceti eur za tunu, při jehož překročení se na trh uvolní až osmdesát milionů dodatečných povolenek ročně. Ten strop je ale uveden v cenách roku 2020 a indexuje se inflací, takže v roce 2027 odpovídá zhruba sedmapadesáti eurům. Dnes se obchodují kolem 80 EUR. Strop tedy neplatí a nikdy platit neměl, protože cenu tlačí dolů jenom zvýšenou nabídkou.

Povolenky už velká část domácností přes dvacet let platí

Co to udělá s fakturou, závisí hlavně na tom, čím člověk topí a kolik najezdí. Analýza PAQ Research vychází na 447 korun měsíčně u průměrné domácnosti, ale ten průměr je téměř k ničemu. Skoro polovina domácností by zaplatila nanejvýš 250 korun, zatímco každá dvacátá, která topí uhlím, si připlatí kolem tisícovky měsíčně. Rozdíl podle příjmu je stejně výmluvný, protože spodní desetina domácností by odevzdala 1,6 procenta měsíčního příjmu a horní desetina zhruba půl procenta.

Tady se ale skrývá věc, kterou obě strany sporu obcházejí. Pokud náš muž bydlí v paneláku napojeném na dálkové teplo, uhlíkovou cenu platí už dnes, a to od roku 2005. Teplárna je v původním systému ETS1 a povolenku má dávno zaúčtovanou ve složence za teplo. Nakupované teplo přitom tvoří zhruba třináct procent energie spotřebované českými domácnostmi. Odtud plyne, proč vychází polovina českých domácností v modelu PAQ tak nízko.

Čtěte také:

ETS2 tedy nezahajuje jeho účast na financování evropské klimatické politiky. Rozšiřuje ji z topení na auto a z neviditelné položky dělá viditelnou. Spor o povolenky pro domácnosti je z velké části sporem o to, jestli má být účet čitelný.

Čeho se dočká průmysl

Průmysl dostává stejný účet v jiném tempu a podle jiného klíče. Velké podniky dostávají část povolenek zdarma podle čtyřiapadesáti referenčních hodnot, přičemž laťka se u každého výrobku odvozuje od nejlepších deseti procent evropských provozů. Logika za tím stojí poctivá a je férové ji uznat, protože bez bezplatné alokace by se emisně náročná výroba přestěhovala mimo Evropu a globální emise by zůstaly stejné nebo vyrostly.

Objem té ochrany ale stojí za vyslovení. V letech 2021 až 2025 kryly bezplatné povolenky v průměru pětaosmdesát procent emisí energeticky náročného průmyslu a pro roky 2026 až 2030 se počítá se sedmasedmdesáti až osmdesáti procenty. Komise sice na konci června revidovala samotné referenční hodnoty a bezplatná alokace má letos proti roku 2021 klesnout o více než šestnáct procent, přičemž povolenka v původním systému se v červenci obchodovala mezi 79 a 82 eury. O dva a půl týdne později ale přišel návrh, který jde opačným směrem.

A tady přichází to, co se stalo sedmnáctého července. Podle dosud platného práva měl doběh bezplatných povolenek pro sektory kryté uhlíkovým vyrovnáním na hranicích skončit v roce 2034. Nový návrh vrací patnáct procent alokace od roku 2028 a doběh prodlužuje do roku 2038. Souběžný návrh přidává průmyslu bezplatné povolenky v hodnotě šesti miliard eur na období 2026 až 2030. A tempo, jakým se zmenšuje celý strop systému, se zpomaluje ze 4,3 procenta ročně na 3,7 procenta pro roky 2031 až 2035 a na 1,7 procenta od roku 2036, čímž se úplné vyčerpání povolenek posouvá z roku 2039 do období 2046 až 2048.

Ve stejném dokumentu, který domácnostem ponechal datum 2028, se konec uhlíkového účtu pro průmysl odsunul o sedm až devět let. Náš padesátník odchází do penze v roce 2040, tedy dva roky poté, co průmysl konečně dostane plnou expozici, a šest až osm let předtím, než systém dojede. Samotnému průmyslu to ovšem nestačí, protože ocelářské sdružení EUROFER návrh kritizuje jako nedostatečný a upozorňuje, že hlavní ocelářský benchmark může v roce 2031 stejně spadnout.

Komu pomůže 50 miliard

Kompenzace pro domácnosti existuje a jmenuje se Sociální klimatický fond. Česko z něj má v letech 2026 až 2032 dostat zhruba padesát miliard korun, přičemž kvůli odkladu ETS2 na rok 2028 se objem celého fondu snižuje z pětašedesáti na 54,6 miliardy eur, takže česká částka bude pravděpodobně nižší. Fond je svou povahou investiční, protože nejméně 62,5 procenta musí jít na renovace, zateplení a výměny zdrojů tepla a nanejvýš 37,5 procenta na dočasnou přímou podporu příjmů. Pomůže tedy především tomu, kdo dokáže investici spolufinancovat a kdo o ní může sám rozhodnout. Podstatnější je ale datum.

Fond se zavírá v roce 2032, kdy bude našemu muži osmapadesát, a zbývá mu pak osm let práce s plným účtem a bez fondu, po nichž následuje penze. Náklad trvá, kompenzace má expiraci. K tomu se přidává domácí komplikace, protože pokud Česko systém nezavede, na peníze z fondu nedosáhne a odvod z paliv se tím stejně nezruší.

Čtěte také:

Zbývá otázka, proč prostě nepřejde na to, co mu Brusel doporučuje. Komise uvádí, že tepelné čerpadlo sníží průměrné evropské domácnosti účet za vytápění až o šedesát procent a že elektromobil ušetří proti srovnatelnému spalovacímu vozu až osmasedmdesát procent nákladů. Obě čísla pocházejí od Komise a obě jsou horní hranicí rozpětí, které předpokládá, že investice už proběhla.

Tepelné čerpadlo s instalací stojí několik set tisíc korun, zateplení domu podobně. Návratnost takových opatření se běžně počítá na deset až patnáct let, což je u dvaapadesátiletého člověka zhruba celý zbytek pracovního života. Kapitál skládá z výplaty, výnos inkasuje z důchodu, a banka mu podle věku zkrátí splatnost úvěru, takže při stejné investici platí vyšší měsíční splátku než čtyřicátník se stejným záměrem. Doporučení, které je pro mladší domácnost rozumnou investicí, se u něj mění v přesun peněz z produktivních let do neproduktivních.

Přechod na nový systém levnější než jeho odklad?

Ten důchod je jádrem celé věci. Průměrný starobní důchod činil letos v březnu 21 793 korun. Proti dnešnímu mediánu mezd to dělá necelých osmačtyřicet procent a součástí schválené reformy je i snížení výpočtu nově přiznávaných důchodů, takže jeho poměr bude spíš horší. Srovnání dnešní mzdy s dnešním důchodem neříká, kolik dostane on v roce 2040, ukazuje ale řád velikosti. V okamžiku, kdy má systém začít vracet, jeho příjem klesne zhruba na polovinu, zatímco výdaj za teplo a dopravu zůstane. Podíl energie na jeho rozpočtu se tím zdvojnásobí ve stejném roce, ve kterém má Evropa oslavit splnění cíle.

Tady by se dalo skončit rozhořčením a byla by to chyba. Závislost na dováženém uhlovodíku má vlastní cenovku a ta se vystavuje bez jakéhokoli stropu, jak se ukázalo v roce 2022 i letos na jaře při uzavření Hormuzského průlivu. Řádová srovnání to ukazují nemilosrdně. Sto eur za megawatthodinu plynu navíc znamená u domácnosti se spotřebou deseti megawatthodin zhruba pětadvacet tisíc korun ročně, zatímco povolenka přidá téže domácnosti nižší jednotky tisíc. Jeden náklad je o řád menší než druhý a na rozdíl od něj se dá plánovat. Tvrzení, že přechod je zbytečný, z téhle aritmetiky nevyplývá. Vyplývá z ní, že přechod je levnější než jeho odklad.

Vyplývá z ní ale ještě něco. Evropa naplánovala náklad dopředu a výnos dozadu, a sedmnáctého července ten rozestup ještě zvětšila, protože posunula pouze jednu stranu rozvahy. Kdo je dnes padesátník, prožije z celé operace jenom první polovinu. Zaplatí infrastrukturu, kterou používat nebude, což samo o sobě není nespravedlivé, protože totéž dělá každá generace, která staví vodovod nebo železnici.

Nespravedlivé je jedině to, že mu je tato investice prodávána jako úspora. Kdyby Komise ten den řekla, že si kupuje nezávislost pro své vnuky a že jemu osobně to vyjde dráž než dosavadní stav, byla by ta informace podstatně poctivější. A pokud má být ten účet co nejmenší, zůstává jeho nejlevnější položkou výrobní kapacita, která dodává bez ohledu na počasí a jejíž palivo se neveze Hormuzským průlivem. I ta se ovšem staví déle, než mu zbývá do penze. Jediné, co si za těch několik tisíc korun ročně kupuje, je jistota, že jeho vnuci nebudou platit totéž znovu. A je to jediná věta, kterou mu měli sedmnáctého července říct.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Hlavním úkolem Drapatého nebude pouze stabilizovat frontu. Musí vytvořit takové vojenské podmínky, které Vladimira Putina přesvědčí, že další pokračování války nepřinese Rusku obsazení celého Donbasu ani postupné vyčerpání a zhroucení Ukrajiny. Právě ztráta této naděje může Kreml přivést k vážnému jednání o příměří.

Drapatyj přitom přebírá armádu ve velmi obtížné chvíli. Ukrajinské jednotky jsou vyčerpané, mobilizace vyvolává stále větší odpor a Rusko se rychle přizpůsobuje ukrajinským technologickým řešením. Nový vrchní velitel proto musí současně chránit vlastní vojáky, zastavit ruský postup, obnovit schopnost místních protiútoků a propojit boj na frontě s údery proti ruskému týlu.

Velitel formovaný válkou

Třiačtyřicetiletý Mychajlo Drapatyj patří k nové generaci ukrajinských důstojníků, jejichž kariéra se nevytvářela v sovětské armádě, ale v ozbrojených silách nezávislé Ukrajiny. Po absolvování Charkovského institutu tankových vojsk zahájil službu v 72. samostatné mechanizované brigádě.

Do širšího povědomí vstoupil během bojů v Mariupolu v roce 2014, kdy jako major velel mechanizovanému praporu. Známým se stal záběr bojového vozidla pěchoty, které v čele jeho kolony prorazilo proruskou barikádu. Mnohem důležitější však byla jeho pozdější zkušenost z oblasti Izvaryne na rusko-ukrajinské hranici.

Drapatého jednotka se tam ocitla v obklíčení, čelila dlouhému ostřelování a měla nedostatek munice i podpory. Proruské síly nabídly ukrajinským vojákům takzvaný zelený koridor, Drapatyj však této nabídce nedůvěřoval a rozhodl se probít vlastními silami. Podařilo se mu vyvést z obklíčení více než 260 vojáků a přes třicet kusů techniky, kteří pod stálým ostřelováním překonali zhruba 160 kilometrů.

Čtěte také:

Tato zkušenost výrazně ovlivnila jeho pohled na Rusko i na budoucí mírové dohody. Drapatyj dobře ví, že ruský slib bezpečného průchodu nebo příměří nemá hodnotu, pokud není podložen vojenskou silou, kontrolními mechanismy a schopností okamžitě reagovat na jeho porušení.

Po začátku plnohodnotné invaze se podílel na obraně Kryvého Rohu a patřil mezi organizátory úspěšné chersonské protiofenzivy v roce 2022. Později velel ukrajinským silám v Charkovské oblasti, kde se v roce 2024 podařilo zastavit nový ruský postup. V listopadu 2024 se stal velitelem pozemních sil, po červnové rezignaci v roce 2025 ho Zelenskyj pověřil vedením Sjednocených sil. Od ledna 2026 velel operační skupině Dnipro, která nesla odpovědnost za nejtěžší úseky východní fronty včetně Kupjansku a Pokrovsku.

Jeho dráha tak zahrnuje velení od úrovně praporu až po operační uskupení. To je důležité, protože nový vrchní velitel zná válku nejen z map generálního štábu, ale také z pohledu jednotek, které jeho rozhodnutí skutečně provádějí.

Velitel, který přijímá odpovědnost

Za jednu z nejdůležitějších Drapatého vlastností považuji jeho schopnost přijmout osobní odpovědnost. Po ruském raketovém útoku na 239. výcvikový prostor u obce Čerkaske v Dněpropetrovské oblasti, při němž 1. června 2025 zahynulo dvanáct mladých branců z výcvikového praporu a přes šedesát dalších vojáků bylo zraněno, nabídl svou rezignaci na funkci velitele pozemních sil.

Neomezil se na obvinění podřízených ani na tvrzení, že tragédii nebylo možné předvídat. Přiznal, že nedokázal dostatečně změnit přístup systému k bezpečnosti vojáků. Takové jednání je v postsovětské vojenské kultuře neobvyklé.

Právě tato vlastnost může být důležitá při obnovování důvěry uvnitř armády. Část ukrajinských vojáků i veřejnosti získala pocit, že vyšší velení někdy zachází s lidmi jako se snadno nahraditelným zdrojem. Ukrajina si však nemůže dovolit soupeřit s Ruskem v počtu obětí.

Drapatyj má pověst velitele, který je přísný, ale současně se snaží zachovávat personál a naslouchat nižším velitelům. Pokud tento přístup přenese na celou armádu, může snížit ztráty, posílit morálku a omezit počet vojáků, kteří své jednotky opouštějí bez povolení.

Tvrdý pohled na Rusko

Drapatyj zastává vůči Rusku mimořádně tvrdý postoj. V rozhovoru, který ukrajinská média zveřejnila až po jeho jmenování, označil Rusko za stát s vedením, které podle něj nemá právo na existenci. Hovořil také o nezměněném ruském imperialismu a přesvědčení Moskvy, že má právo rozhodovat o osudu okolních zemí.

Tento výrok je velmi ostrý a Rusko ho nepochybně využije ve své propagandě. Je však nutné přesně rozlišovat mezi kritikou ruského vedení a výzvou ke zničení ruského státu nebo jeho obyvatelstva. Drapatyj mluvil o politickém systému a imperiálním chování, nikoli o fyzickém odstranění Rusů.

Čtěte také:

Jeho slova především ukazují, že nevnímá současnou válku jako přechodný spor mezi dvěma sousedními zeměmi. Považuje ji za důsledek dlouhodobé ruské snahy kontrolovat Ukrajinu a zpochybňovat její právo na samostatnou existenci.

Takový postoj může být při vedení obranné války výhodou. Drapatyj nebude podléhat iluzím o ruských úmyslech ani přeceňovat hodnotu politických slibů Moskvy. Zároveň však bude muset svůj tvrdý pohled spojit s realistickým cílem. Tím nemůže být zničení Ruska, ale vytvoření takové vojenské rovnováhy, která znemožní další agresi.

Ochrana vojáků jako strategie

Ochrana ukrajinských vojáků bude jedním z hlavních měřítek Drapatého úspěchu. Rusko má větší populaci a může dlouhodobě získávat větší množství nového personálu. Ukrajina proto nemůže vést válku způsobem, který vede k podobným nebo vyšším ztrátám na obou stranách.

Nový vrchní velitel bude muset být připraven opustit některé nevýhodné pozice, pokud jejich další obrana vyžaduje nepřiměřené oběti. Ukrajinská společnost je velmi citlivá na každou územní ztrátu, ale někdy může taktické ustoupení zachránit zkušené jednotky, zkrátit frontu a vytvořit lepší podmínky pro další obranu.

To neznamená přechod k pasivitě. Naopak, smyslem zachování personálu musí být vytvoření rezerv a obnovení schopnosti přecházet do útoku tam, kde má Ukrajina skutečnou šanci dosáhnout výsledku.

Pokud se Drapatému podaří snížit ukrajinské ztráty a současně udržet vysoké ztráty na ruské straně, může tím narušit jednu z hlavních Putinových nadějí: že Rusko vydrží válčit déle než Ukrajina.

Drony jako součást kombinované války

Další Drapatého výhodou je otevřenost vůči moderním technologiím. Podporuje drony, digitální velení, automatizované systémy a větší iniciativu nižších jednotek. Zároveň však nepovažuje drony za náhradu klasické armády.

Bezpilotní prostředky mohou odhalovat ruské operátory dronů, dělostřelectvo, elektronický boj, sklady a velitelská stanoviště. Pokud jsou tyto cíle zasaženy v krátkém časovém úseku, může na omezenou dobu vzniknout prostor pro rychlý postup pěchoty a mechanizovaných jednotek.

Drapatyj se již dříve podílel na vytváření podobného konceptu, který ukrajinské velení označuje jako kill chain a který propojuje průzkum, drony, elektronický boj, dělostřelectvo a pozemní manévr do jedné operace. Jeho cílem není pouze ničit jednotlivé cíle, ale vytvořit funkční integrovaný palebný systém.

Právě tento model může Ukrajině umožnit obnovit útočné schopnosti. Nemůže soupeřit s Ruskem množstvím vojáků a techniky, ale může na konkrétním místě vytvořit krátkodobou informační a palebnou převahu.

Cesta k míru vede přes zastavení ruského postupu

Mír nepřinese pouze úspěšná obrana. Dokud bude Putin přesvědčen, že jeho armáda pomalu, ale nepřetržitě postupuje, bude pokračování války považovat za výhodnější než kompromis.

Nejdůležitějším úkolem Drapatého proto bude zastavit ruskou ofenzivu v Doněcké oblasti, především kolem Pokrovsku a Konstantynivky. Úplné obsazení Donbasu by Kreml mohl domácímu publiku prezentovat jako splnění hlavního cíle války a současně by tím oslabil pozici Ukrajiny při případných jednáních.

Drapatyj musí nejen stabilizovat frontu, ale také obnovit schopnost provádět omezené a rychlé protiútoky. Nemusí jít o rozsáhlou protiofenzivu. I menší operace mohou donutit Rusko přesouvat zálohy, narušit jeho plánování a ukázat, že další postup není nevyhnutelný.

Čtěte také:

Drapatyj má přitom zkušenost i s neúspěchy. Při operacích kolem Kupjansku se ukrajinským jednotkám podařilo Rusy zatlačit, ale postup nebyl dostatečně rychlý ani hluboký. Ruská armáda se přeskupila a využila oslabení ukrajinské obrany na jiných úsecích.

Tato zkušenost ukazuje, že nový vrchní velitel nebude mít jednoduché řešení. Posílení jednoho směru téměř vždy znamená oslabení jiného. Nyní bude muset podobná rozhodnutí přijímat na úrovni celé fronty.

Údery proti ruskému týlu

Drapatyj bude zároveň pokračovat v ukrajinských útocích proti ruské logistice, vojenské infrastruktuře a ekonomicky citlivým cílům na okupovaných územích i uvnitř Ruska. Tyto údery však musí být pevně propojeny se situací na frontě.

Zničení rafinerie může zvýšit náklady války pro ruskou ekonomiku. Zásah logistického uzlu, skladu nebo velitelského stanoviště v ruském týlu však může okamžitě zpomalit konkrétní ruskou ofenzivu.

Nové velení proto musí vybírat cíle podle jejich skutečného vojenského významu, nikoli pouze podle mediálního efektu. Důležité je, zda konkrétní úder naruší zásobování, omezí ruské drony, donutí přesunout protivzdušnou obranu nebo vytvoří podmínky pro ukrajinský protiútok.

Propojení fronty a hlubokého týlu může postupně zvýšit cenu války natolik, že další pokračování přestane být pro Kreml výhodné. Sám Drapatyj krátce po jmenování uvedl, že prezident mu uložil zintenzivnit protiofenzivní akce a zahájit nové operace uvnitř Ruska.

Mobilizace jako nejtěžší zkouška

Největším problémem, který Drapatyj zdědil, však není nedostatek technologií, ale nedostatek lidí. Ukrajinská společnost je po letech války vyčerpaná a tvrdý postup územních center komplektování (TCK) výrazně poškodil důvěru veřejnosti.

Nový vrchní velitel musí prosazovat spravedlivější a předvídatelnější systém mobilizace. Lidé musí vědět, podle jakých pravidel budou povoláni, jaký výcvik dostanou, jak dlouho budou sloužit a za jakých podmínek budou vystřídáni.

Pokud se mu podaří zlepšit výcvik, omezit svévoli a zvýšit důvěru vojáků, může tím snížit dezertérství a neoprávněné odchody z jednotek. To by přímo oslabilo ruskou naději, že ukrajinská armáda nakonec zkolabuje kvůli nedostatku personálu.

Právě v této oblasti však bude Drapatyj závislý na politickém vedení. Mobilizace není pouze vojenským úkolem, ale také otázkou zákonů, sociálních záruk, komunikace státu a důvěry veřejnosti.

Nová šance, nikoli zázračné řešení

Drapatyj může Ukrajinu přiblížit k míru čtyřmi způsoby: snížením vlastních ztrát, zastavením ruského postupu, obnovením omezené útočné schopnosti a propojením bojů na frontě s tlakem na ruský týl.

Pokud se mu podaří tyto prvky spojit, může postupně změnit Putinovo hodnocení války. Ruský prezident musí vidět, že ukrajinská armáda se nerozpadá, že úplné obsazení Donbasu není dosažitelné, že ruské ztráty rostou a že Ukrajina si zachovává schopnost přebírat místní iniciativu.

Žádný generál však nemá zázračné řešení. Drapatyj nemůže sám odstranit nedostatek munice, protivzdušné obrany ani závislost Ukrajiny na zahraniční pomoci. Potřebuje jasnou podporu prezidenta, funkční spolupráci s ministerstvem obrany a dostatečnou pravomoc měnit systém velení.

Jeho jmenování může být důležitým krokem k míru, nikoli proto, že přinese rychlé vítězství, ale protože může Putinovi odebrat víru, že další pokračování války přinese Rusku větší územní a politické zisky.

Právě v okamžiku, kdy válka přestane Kremlu nabízet lepší budoucnost než jednání, může vzniknout skutečný prostor pro příměří. Drapatyj tak nepřináší jistotu míru, ale představuje možnost vytvořit armádu, která bude lépe chránit vlastní lidi, účinněji využívat omezené zdroje a současně zůstane schopná Rusku způsobovat vojensky i politicky nepřijatelné náklady.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Co je podstatné pro současnost, v roce 1580 se Portugalsko a Španělsko personálně propojily. Po rozpadu personální unie (1640) však Ceuta již zůstala pod správou Španělska. V roce 1956 Španělsko předalo Maroku území svého protektorátu na samotném severu a jihu Maroka. Ceuta, Melilla a několik maličkých kousků území však zůstaly španělské – neboť z pohledu Španělska nešlo o protektoráty, či kolonie, ale o španělská města a španělské území.

Minulý týden se Ceuta stala předmětem mediálního zájmu kvůli masivní migrační vlně, která se přelila přes toto osmdesátitisícové město. Velká část diskusí se věnovala otázce zodpovědnosti současného španělského premiéra Sáncheze, jehož velmi liberální migrační politika zřejmě také přispěla k této události. Ostatně události v Ceutě vedly několik evropských státníků k poměrně ostrým slovům na adresu Španělska. Nicméně problém migrace jako takové je jen jednou dimenzí. Druhou dimenzí, které se věnuje tento text, je dimenze geopolitická.

1. Migrační vlna v Ceutě jako nástroj geopolitického sporu

Jak jsme řekli výše, Ceuta leží na severu Afriky, patří Španělsku, ale zároveň si toto území nárokuje Maroko. Maroko tvrdí, že španělská přítomnost na severu Afriky je pozůstatkem evropského kolonialismu. Toto tvrzení je v tomto případě krajně problematické a velmi účelové. Pokud bychom připustili, že si lze nárokovat území i po šesti stech letech, otevřeli bychom tím Pandořinu skříňku nekonečných teritoriálních požadavků. Stejnou logikou bychom my mohli požadovat Lužici po Německu, Řekové Istanbul a Izmir po Turecku, Mexičané Arizonu, Kalifornii a Texas po USA. To však Maroko pochopitelně nezajímá. Co je dobré dodat, kontrola Ceuty fakticky znamená, že kdo proplouvá Gibraltarským průlivem, musí proplout i španělskými teritoriálními vodami.

Čtěte také:

Nicméně, nejde jen o Ceutu jako takovou. Maroko (jinak dlouhodobý spojenec USA) je totiž rivalem sousedního Alžírska (které zas má blízko k Rusku a dříve i SSSR). Krom jiného, Maroko dlouhodobě okupuje Západní Saharu (dřívější španělskou kolonii), zatímco Alžírsko podporuje ozbrojené hnutí POLISARIO, které usiluje o nezávislost, či autonomii Západní Sahary. A není náhodou, že současná migrační krize vznikla doslova pár dní poté, co španělský premiér navštívil Alžírsko ve snaze zlepšit vzájemné vztahy. Připomeňme také, že Španělsko má nyní napjaté vztahy s USA a lze si domýšlet, že Sánchezovi politické problémy sleduje Donald Trump přinejmenším s mírným pobavením. I to mohlo v přístupu Maroka sehrát dílčí roli.

Pro Maroko je tak Ceuta zajímavá ze dvou úhlů. Z toho prvního jde o území, které by jednou rádo získalo. Z toho druhého jde o páku na Španělsko a případně další státy EU. Maroko, aniž by muselo sahat k vojenské akci, může ovlivňovat, kolik migrantů se k Ceutě, či Melille dostane. Zda projdou přes hranici, samozřejmě závisí i na přístupu španělských bezpečnostních složek. Maroko je však v situaci, kdy může Španělům situaci buď hodně ulehčit, nebo ztížit. Ceuta tak zažila poměrně velké migrační vlny již několikrát. Například v roce 2021 se do města dostalo zhruba 9000 lidí, přičemž Maroko poté po několik týdnů odmítalo přijmout zpět několik set svých občanů zadržených v Ceutě.

Poslední migrační vlna však byla svým rozsahem – bezmála 50 tisíc osob – bezesporu mimořádná. A v jistém ohledu jde o výstražný signál pro Španělsko. Pokud by se podobná událost opakovala, život v Ceutě by tím byl extrémně poznamenán. Tvrdší postup policie či armády (byť třeba legitimní) by při podobných počtech osob mohl vést k desítkám či stovkám mrtvých. A v takovém případě bychom jistě uslyšeli – zejména pokud by mezi mrtvými byli i Maročané – silnou kritiku Španělska. A nelze vyloučit, že by to za specifických podmínek mohl Rabat považovat za záminku pro nasazení vojenské síly proti „koloniálně brutálním Španělům“.

2. Když zítra padne Ceuta, padne pozítří i Narva nebo Rhodos?

Ceuta nepadne zítra, na to je Maroko ještě příliš slabé (populačně Španělsko pomalu dohání, ale ekonomicky je jen jeho zlomkem), jenže poslední události pochopitelně vedou k otázce, jak dlouho ještě dokáže Španělsko Ceutu udržet? Samotný pád Ceuty a Melilly pro nás zajímavý není (Španělsko jej přežije, Maroko zjistí, že tento kousek území jeho problémy nevyřeší). V širším pohledu však osud Ceuty nutně vede k několika zásadním otázkám.

Čtěte také:

Pokud by Maroko svůj tlak vystupňovalo a Španělsko se mu podvolilo, nutně bychom se museli ptát, kde jsou hranice Evropy, které chceme bránit, pokud vůbec takové existují. Ta otázka se sice primárně týká jednotlivých evropských států, ale zároveň se dotýká i EU (respektive evropské části NATO). Pokud se shodneme, že USA z kontinentu couvají, Evropa logicky bude muset převzít nemalý díl odpovědnosti za svou obranu.

A pokud bychom odmítli podpořit Španělsko proti slabému Maroku, byli bychom ochotni podpořit třeba Řecko, pokud by – již poměrně silné – Turecko prohlásilo, že má nárok třeba na Rhodos? A co kdyby ještě silnější a navíc jaderné Rusko prohlásilo, že mu patří Narva?

Ani jedno není dokonalá analogie k situaci španělských exkláv v severní Africe, ale i zde by mohl leckdo prohlásit, že dané území bylo ještě před sto padesáti lety ruské, turecké (či kohokoliv jiného), či že jde o území s etnickou menšinou… nebo, že ztrátu tohoto území daný stát přežije, tak ať se podvolí.

Pokud to myslíme s evropským obranným pilířem vážně, Ceuta je Evropa stejně jako Rhodos, nebo Narva. Pokud to tak nevnímáme, měli bychom výrazně slevit z toho, jaké naděje do evropského bezpečnostního pilíře vkládáme. A také bychom měli mít mnohem větší pochopení pro to, že některé evropské státy nevnímají třeba ruskou hrozbu jako zásadní – z jejich perspektivy vskutku není – a nebudou jí přizpůsobovat svou obrannou politiku. V tomto smyslu může být osud Ceuty v dalších letech užitečným lakmusovým papírkem pro to, jak moc jsou vize společné evropské obrany reálné a jak moc jde jen o prázdné proklamace.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Složitost konfliktu spočívá v tom, že žádná ze stran nedokáže dosáhnout jednoznačného vítězství. Spojené státy a Izrael mají výraznou převahu ve vzduchu a mohou systematicky ničit íránskou infrastrukturu. Írán však nemusí porazit americké námořnictvo. Stačí mu vytvářet tak vysoké riziko, aby se obchodní lodě, pojišťovny a státy Perského zálivu začaly chovat podle jeho pravidel.

Podobný problém řeší Izrael v Libanonu. Může oslabovat Hizballáh, obsazovat část jihu země a ničit jeho vojenské kapacity, ale nedokáže odstranit politické a sociální prostředí, z něhož tato organizace vyrůstá. Vojenská převaha tak ani v Hormuzu, ani v Libanonu automaticky nepřináší politickou kontrolu.

Írán nemusí Hormuz ovládnout

Hormuzský průliv je v nejužším místě široký pouze 21 námořních mil. Hlavní lodní trasy sice vedou převážně ománskými vodami, ale jejich blízkost k íránskému pobřeží dává Teheránu významnou výhodu.

Írán nepotřebuje velké oceánské námořnictvo. K ohrožení dopravy mu stačí malé rychlé čluny, mobilní odpalovací zařízení protilodních raket, drony, miniponorky a námořní miny. Jeho cílem není průliv plně ovládnout, ale zabránit protivníkovi, aby jej mohl bezpečně a předvídatelně využívat.

Teheránu stačí, aby pojišťovny a majitelé lodí vyhodnotili plavbu jako příliš nebezpečnou. Doprava se pak může prakticky zastavit, aniž by Írán průliv fyzicky uzavřel.

Čtěte také:

Malé útočné čluny mohou ve větším počtu zaměstnat obranu obchodních a vojenských plavidel. Mobilní pobřežní rakety používají taktiku rychlého odpálení a okamžitého přesunu. Miniponorky mohou přepadat lodě nebo klást miny v mělkých vodách.

Právě námořní miny představují mimořádně účinný nástroj. Není ani nutné je masově rozmístit. Už samotné podezření, že se nacházejí v plavebních drahách, může zastavit obchodní dopravu a vyvolat prudký růst pojistného.

Administrativní kontrola jako součást války

Írán kombinuje vojenské nástroje s právním a byrokratickým tlakem. Vytvořil úřad, který vydává povolení k plavbě a požaduje poplatky za průjezd. Teherán se tím snaží vytvořit dojem, že Hormuzský průliv podléhá jeho správě, přestože mezinárodní právo garantuje lodím právo tranzitního průjezdu.

Skutečným cílem není fyzicky kontrolovat každé plavidlo. Írán chce vytvořit nový režim, v němž se rejdaři před cestou budou obracet na íránské úřady, platit poplatky a respektovat íránské podmínky.

Tím by se z vojenské hrozby postupně stala faktická administrativní kontrola nad jednou z nejdůležitějších energetických tras světa.

Spojené státy vedou vyčerpávací kampaň

Americká reakce spočívá v systematickém ničení íránských radarů, velitelských stanovišť, komunikačních uzlů, raketových odpalovacích zařízení a menších námořních sil. Washington současně blokuje íránské přístavy a zvyšuje hospodářské náklady režimu.

Z výběru cílů lze vyvodit, že Spojené státy neprovádějí pouze jednotlivé odvetné údery. Vedou dlouhodobou vyčerpávací kampaň, jejímž cílem je postupně zbavit Írán schopnosti ohrožovat lodní dopravu a americké základny.

Problémem je rozptýlená povaha íránských sil. Malé čluny, mobilní odpalovací zařízení, tunely, miny a podzemní sklady nelze zničit jedním velkým útokem. Každý zásah snižuje íránské schopnosti, ale nemusí odstranit celkovou hrozbu. Plnohodnotné odminování průlivu navíc nebude možné, dokud budou pokračovat boje. Minolovky by se samy staly cílem raket, dronů a rychlých člunů.

Spojené státy tedy mohou ničit íránskou infrastrukturu, ale nedokážou okamžitě garantovat, že průliv bude bezpečný také pro komerční dopravu. Írán určuje míru rizika, zatímco Washington určuje cenu, kterou za to Teherán zaplatí.

Hormuz je otevřený i uzavřený

Před válkou proplouvalo Hormuzským průlivem přibližně 180 lodí denně. Během nejintenzivnějších bojů tento počet prudce klesl a ani po dočasných příměřích se nevrátil na původní úroveň. Část pokračující dopravy tvoří plavidla napojená na Írán, Čínu a Rusko. Pro většinu západních obchodních společností se však cesta stala ekonomicky nevýhodnou.

Pojištění válečných rizik několikanásobně zdražilo a v některých případech může jeho cena převyšovat hodnotu převáženého nákladu. K tomu se přidávají administrativní překážky, možné íránské poplatky a riziko napadení nebo zadržení lodě.

Američtí představitelé mohou správně tvrdit, že průlivem lze fyzicky proplout. Současně je však pravda, že za současných podmínek by se o to pokusil pouze velmi odvážný, nebo spíše nezodpovědný kapitán.

Hormuz proto není formálně uzavřený, ale funguje jen omezeně. Írán tak dosahuje části svých cílů bez nutnosti vyhlásit úplnou blokádu.

Čtěte také:

Výhodnější postavení Číny a Ruska

Hormuzským průlivem za běžných podmínek prochází přibližně pětina světové ropy a podobný podíl zkapalněného zemního plynu. Velká část těchto dodávek směřuje do Asie.

Čína odebírá přibližně třetinu ropy přepravované průlivem a její lodě čelí menším politickým a sankčním překážkám než západní společnosti. Pokud jim Írán umožňuje bezpečnější průjezd, vzniká politicky rozdělený námořní prostor.

Západní a spojenecké lodě čelí vyššímu riziku, zatímco plavidla napojená na Čínu, Rusko nebo samotný Írán mohou získávat preferenční přístup. Peking tak nemusí do konfliktu přímo vojensky vstupovat. Může využívat levnějších dodávek, oslabování západní konkurence a rostoucí závislosti Íránu na čínském trhu. Současný konflikt se proto stává také součástí širšího americko-čínského soupeření.

Státy Perského zálivu jako spojenci i rukojmí

Bahrajn, Kuvajt, Katar, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty jsou významnými partnery Spojených států. Samy však nemají dostatečné vojenské kapacity, aby si bezpečný průjezd Hormuzem vynutily.

Na jejich území se zároveň nacházejí americké základny, kvůli nimž se stávají cílem íránských raketových a dronových útoků. Tyto státy proto potřebují americkou ochranu, ale současně nesou přímé náklady americké přítomnosti.

Zvlášť obtížné postavení má Omán. Hlavní jižní trasy vedou jeho vodami a Maskat tradičně působí jako prostředník mezi Washingtonem a Teheránem. Musí chránit mezinárodní plavbu, udržet vztahy se Spojenými státy a zároveň neztratit schopnost jednat s Íránem.

Libanon jako druhá strategická past

Podobně složitá situace vznikla v Libanonu. Izrael vážně oslabil Hizballáh, zničil část jeho vedení a raketových kapacit a obsadil část jižního Libanonu. Nedokázal však vytvořit podmínky pro úplné odzbrojení organizace.

Rámcová dohoda mezi Libanonem a Izraelem předpokládá, že Bejrút odzbrojí Hizballáh a Izrael postupně stáhne své síly. Libanonská armáda má převzít oblasti opuštěné izraelskými jednotkami.

Tento plán je však obtížně proveditelný. Libanonská vláda nemá vojenskou sílu k odzbrojení Hizballáhu bez rizika občanské války. Armáda je podfinancovaná a její vedení se obává střetu se šíitskou organizací, který by mohl zemi znovu rozdělit.

Hizballáh navíc není pouze vojenskou strukturou. Provozuje školy, nemocnice, sociální programy, média a politické organizace. Pro část šíitské společnosti nahrazuje stát, který jejich oblasti dlouhodobě zanedbával.

Hizballáh byl oslaben, nikoli odstraněn

Izrael zabil velkou část vedení Hizballáhu a zničil značnou část jeho arzenálu. Organizace se však nerozpadla. Její síla je založena na strukturách, ideologii, sociálním systému a íránské podpoře.

Čtěte také:

Hizballáh si zachoval tisíce bojovníků, část raketových kapacit a schopnost používat nové typy dronů. Současně ale politicky oslabil a ztratil řadu křesťanských, sunnitských a drúzských spojenců.

Politické oslabení však neznamená, že existuje síla schopná jej odzbrojit. Hizballáh a hnutí Amal stále ovládají všechna parlamentní křesla vyhrazená šíitům a bez jejich podpory by dohoda s Izraelem postrádala dostatečnou legitimitu. Většina libanonských šíitů odmítá jednání s Izraelem i odzbrojení Hizballáhu. Nejde pouze o výsledek propagandy. Šíitské oblasti nesly největší část izraelských úderů a statisíce obyvatel přišly o domovy.

Izraelská okupace posiluje argument Hizballáhu

Izrael odmítá odejít, dokud Hizballáh nebude odzbrojen. Hizballáh tvrdí, že se nemůže odzbrojit, dokud Izrael okupuje libanonské území.

Tento kruh vytváří strategickou patovou situaci. Čím déle izraelské jednotky zůstávají na jihu země, tím snadněji Hizballáh přesvědčuje své příznivce, že jeho zbraně jsou nezbytné.

Izraelská přítomnost může postupně začít připomínat okupaci jižního Libanonu z let 1982 až 2000. Také tehdy mělo jít o bezpečnostní pásmo, ale postupně se změnilo ve vleklý konflikt, který vyčerpával izraelskou armádu a současně posiloval legitimitu Hizballáhu.

Írán jednotlivé fronty propojuje

Teherán nevnímá Hormuz, Libanon ani útoky na americké základny jako oddělené problémy. Považuje je za části jednoho systému nátlaku na Spojené státy a Izrael.

Může nabídnout omezení útoků na lodní dopravu výměnou za zmírnění sankcí. Může působit na Hizballáh výměnou za izraelské stažení a současně využívat rozdílných zájmů Číny, Ruska, Ománu a států Perského zálivu.

Tato strategie však nese riziko nekontrolované eskalace. Hizballáh má vlastní zájmy a nemusí vždy jednat podle přání Íránu. Stejně tak může jeden útok na loď nebo americkou základnu vyvolat rozsáhlejší reakci, než Teherán očekával.

Vojenská převaha sama nestačí

Spojené státy mohou ničit íránské radary, rakety a lodě. Nemohou však okamžitě odstranit možnost, že jedna mina nebo jeden dron znovu zastaví obchodní dopravu.

Izrael může zabíjet velitele Hizballáhu a obsazovat území. Nemůže však přinutit libanonskou šíitskou komunitu, aby přijala odzbrojení organizace, kterou stále považuje za svého ochránce.

Ani Írán však nemůže dlouhodobě odolávat systematickému bombardování, sankcím a námořní blokádě bez vážných hospodářských a vojenských ztrát. Žádná strana proto nemá schopnost prosadit celý svůj plán. Všechny ale mohou zabránit vítězství protivníka.

K čemu musí dojít jednání

O budoucnosti Hormuzu, Libanonu a celého konfliktu nakonec rozhodnou jednání. Ta však budou muset propojit pravidla námořní dopravy, bezpečnost států Perského zálivu, izraelské stažení, postavení Hizballáhu, sankce a budoucnost íránského regionálního vlivu.

Dokud širší politické ujednání nevznikne, bude se konflikt pohybovat mezi dočasnými příměřími a novými vlnami eskalace.

Co konflikt znamená pro Evropu a Českou republiku

Pro Evropu představuje největší bezprostřední hrozbu energetický a obchodní šok. Dlouhodobé omezení Hormuzského průlivu by zvýšilo ceny ropy a zkapalněného zemního plynu, zdražilo námořní dopravu a narušilo dodavatelské řetězce mezi Evropou a Asií.

Evropské státy jsou sice na dodávkách z Perského zálivu závislé méně než některé asijské ekonomiky, růst světových cen by je přesto zasáhl. Drahá ropa zvýší ceny pohonných hmot, dopravy, průmyslové výroby, zemědělství i některých druhů energií.

Česká republika konflikt pocítila především nepřímo. Vyšší ceny energií zřejmě zhorší konkurenceschopnost průmyslu, zvýší inflaci a v budoucnu omezí spotřebu domácností. Slabší růst Německa a dalších evropských ekonomik může následně snížit poptávku po českém exportu.

Státní rozpočet by pak čelil kombinaci nižších daňových příjmů, vyšších nákladů na sociální dávky a tlaku na pomoc domácnostem nebo energeticky náročným podnikům. Současně by se mohly zvýšit výdaje na obranu, ochranu kritické infrastruktury a doplňování strategických zásob.

Evropa by proto měla urychlit diverzifikaci dodávek, zvýšit zásoby ropy a plynu, posílit propojení energetických soustav a připravit společné mechanismy pro zvládnutí případného nedostatku.

Má Evropa a Česká republika vojensky podpořit USA?

Evropa má jasný zájem na zachování svobody plavby a zabránění tomu, aby Írán jednostranně určoval pravidla v Hormuzském průlivu. Nemusí to však automaticky znamenat účast na úderech proti íránskému území.

Nejvhodnější evropská podpora by měla spočívat v ochraně obchodních lodí, námořním průzkumu, protivzdušné a protidronové obraně, logistice, doplňování paliva, odminovacích kapacitách a ochraně základen spojenců.

Evropské státy by také mohly převzít větší část odpovědnosti v Rudém a Středozemním moři, čímž by uvolnily americké síly pro operace v Perském zálivu. Nevylučoval bych ani útoky proti Hutiům, pokud by uzavřeli průliv Báb al-Mandab. Zároveň by měly trvat na tom, že vojenská opatření musí být propojena s diplomatickou strategií a jasně formulovaným cílem.

Pro Českou republiku není realistická přímá námořní role v Hormuzském průlivu. Praha však může přispět specializovanými schopnostmi elektronického boje, antidronové ochrany a DPAT.

Česká podpora by měla být podmíněna jasným mandátem, přesně stanoveným cílem a rozdělením odpovědnosti mezi spojence. Česká republika má zájem podpořit svobodu plavby a ochranu spojeneckých základen, nikoli se bez omezení zapojit do otevřené války s Íránem.

Základní evropskou prioritou by proto měla být kombinace odstrašení, ochrany dopravy, ekonomické odolnosti a diplomatického tlaku. Samotné bombardování může íránské schopnosti postupně oslabovat, ale bez politické dohody nezajistí dlouhodobě bezpečný Hormuz ani stabilní Libanon.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Nejhůře je na tom podle očekávání Praha. Ani vyšší úroveň pražských mezd nedokáže vyrovnat mimořádně vysoké kupní ceny: v roce 2025 bylo na jeden metr čtvereční potřeba více než dvojnásobek průměrné měsíční mzdy v kraji. Praha je tak nejméně dostupným regionem nikoli navzdory své ekonomické síle, ale proto, že nabídka bydlení dlouhodobě nestačí tempu, jakým roste poptávka. Zajímavé je také, že se s Prahou paralelně zhoršuje situace i ve Středočeském kraji. Nejde tedy ani o jednoduchý příběh, v němž lidé utíkají z drahé Prahy za levnějším bydlením za její hranice, ani o situaci, kdy by se obyvatelé Středočeského kraje masově stěhovali do Prahy. Cenový tlak roste v obou propojených regionech.

Zdroj: Pražské bydlení pod lupou, vlastní výpočty

Častým problémem je, že vysoká cena je něco, co je považováno za výchozí bod veřejné debaty ve stylu: „Číslo na cenovce moc velké, musíme toto číslo snížit.” To se pak odráží ve snaze vymýšlet všelijaké regulace, dotace a cenové zásahy. Jenže cena není porucha, kterou můžeme „přelepit” novou legislativou. Problém je hlubší — cena je pouze výsledkem situace na trhu, která odráží to, kolik lidí chce bydlet a kolik bytů (a za kolik) jim dovolíme postavit. V kontextu bytové situace se ostatně spíše než o trh jedná o byrokratický maraton.

Navíc je faktem, že za růstem cen nestojí jediná příčina. Svou roli hraje například také drahé financování projektů i změna životního stylu lidí, kdy více lidí chce bydlet samostatně a ve městech. Pokud by trh fungoval, za normálních okolností by vysoké ceny představovaly signál a motivovaly k větší výstavbě. Nové projekty však narážejí na územní regulaci a limity při výstavbě. O dlouhých a nepředvídatelných povolovacích procesech nemluvě. Co bohužel některým, zpravidla sociálním inženýrům, nedochází, je, že každý den, kdy se stavba zpozdí, se promítne do vyšší ceny pro koncového zákazníka. Stejně tak se v ceně pro zákazníky odrazí každá další nákladná povinnost pro stavebníka. Developer tyto dodatečné náklady ze své lásky k dostupnému bydlení skutečně neabsorbuje.

Každý chce bydlení… ale ideálně na druhé straně republiky

V praxi na sebe často a pravidelně naráží dva zájmy. Prvním z nich je snaha co nejrychleji, nejlépe a co nejúsporněji realizovat stavbu. To je pochopitelně zájem developera, z čehož dále profitují i spotřebitelé. Některým lidem je tento mechanismus známý od roku 1776, jiní jej zatím stále považují za podezřelou novinku. Na druhé straně pak stojí zájem všemožných lidí promlouvat do podoby, kterou bude mít jejich okolí.

Čtěte také:

Tady se dostáváme k trade-offu, jehož podstata celé řadě lidí uniká. Klíč spočívá v tom, že pokaždé, když do procesu přípravy výstavby a výstavby samotné začneme promlouvat, a výsledkem bude zdržování celého procesu nebo vršení podmínek a povinností na toho, kdo staví, konečná cena poroste. Každé další stanovisko, odvolání, podmínka nebo omezení může mít pro toho, kdo je uplatňuje, racionální důvod. V součtu to ale znamená, že se vytváří systém, kdy má téměř každý možnost hájit svá „práva” bez ohledu na to, že účty za tato „práva” zaplatí někdo jiný.

Jedním z dobrých příkladů tohoto střetu je památková péče. Z ochrany památek se však nesmí stát univerzální odpověď na otázku, proč něco nejde. Byť někteří zjevně žijí v přesvědčení, že města jsou muzea pod širým nebem. Rozumím, proč je památková péče důležitá, ale nesmí se z ní stát posvátná kráva, před kterou se musí automaticky zastavit každá modernizace, dostavba nebo nový projekt. Právě tady nový stavební zákon míří správným směrem — památková péče se má stát součástí jednoho společného rozhodování, nikoli další samostatnou překážkou na dlouhé trase vedoucí ke stavebnímu povolení. Role památkářů by z mého pohledu měla být nanejvýš taková, že řeknou, co je skutečně nutné chránit; neměli by ale mít možnost držet celý projekt v šachu. Bohužel se mezi námi stále najdou tací, kteří si třeba Prahu spíše představují jako muzeum s výhledem zdarma pro ty, kdo v ní už bydlí. Co na tom, že účty za takovou „ochranu” panoramatu nezaplatí autor fotografie, ale lidé, kteří si v Praze teprve hledají bydlení.

Ilustrovali jsme si problém, na který cílí nový stavební zákon, jehož hlavní princip zní: jeden úřad, jedno řízení a jedno rozhodnutí. Nezainteresovanému člověku to může připadat jako samozřejmost, ale dnešní role stavebníka by se občas dala přirovnat spíše k profesi kurýra — už jen tím, že obíhá všechny možné instituce a sbírá stanoviska. Nová úprava má tuto koordinaci přesunout tam, kam patří — tedy dovnitř veřejné správy.

Možná přehlíženou, ale o to podstatnější novinkou je fikce souhlasu, po které jsem osobně velmi volal. V praxi to znamená, že pokud dotčený orgán do určité lhůty nevydá své stanovisko, má se za to, že se záměrem souhlasí. Dosavadní logika byla v zásadě jednoduchá: pokud úřad mlčí, čeká stavebník. Pokud nově dotčený orgán nevydá ve své lhůtě stanovisko, nebude již svou nečinností držet celý projekt jako rukojmí. Nejde samozřejmě o automatické stavební povolení, ale o důležitou změnu principu: náklady mlčení státu by neměl nést stavebník.

Pozitivně hodnotím také změnu v rámování celé úpravy, která se posouvá od negativního (hlavně ať nevznikne něco, co by někomu mohlo vadit) k pozitivnímu (tedy tak, aby pro území vznikl potenciál pro nové projekty nebo bydlení). Důležitou a pozitivní změnou myšlení si prošel také vztah územního plánování a povolování staveb. Zatímco v územním plánování se má rozhodnout, jakým způsobem se má obec rozvíjet (kde se bude co stavět, jak vysoké budou budovy apod.), povolování konkrétní stavby už má spočívat spíše v odborné kontrole, zda daný záměr odpovídá například schválenému plánu nebo zákonným požadavkům. V praxi to přinese příjemnou novinku, že jakmile se pravidla pro výstavbu jednou schválí, nemá se u každé nové cihly znovu a znovu otevírat filozofická debata o tom, zda se na daném místě má vůbec stavět.

Čtěte také:

Další prakticky velmi důležitou změnou, na kterou se poměrně zapomíná, je okamžik, podle kterého se projekt posuzuje. Rozhodující budou nově pravidla platná v den podání žádosti a nebude již hrozit, že se během několikaletého řízení změní právní úprava, což je další náklad pro stavebníka, který na to musí reagovat. Dosavadní úprava fungovala pro stavebníky asi tak, jako kdyby se během fotbalového zápasu měnila pravidla.

Dobrý směr, nikoliv zázračný lék

Přehnaný optimismus není na místě, natož oslavy. Zákon jako takový žádný byt nepostaví. Stejně jako kdybychom vyhlásili bydlení za lidské právo — tato deklarace také nepostaví jediný byt. Bydlení totiž nelze nařídit, musí se postavit. Novela může odstranit část zdržení a nejistoty, ale nevykouzlí stavební pozemky, nezmění restriktivní územní plány ani postoje lokálních politiků a veřejnosti.

Brzdou mohou stále být nejrůznější místní pravidla. Každý výškový limit, povinné umístění parkovacího místa, odstupy budov nebo požadavky na zeleň mohou mít samy o sobě smysluplný důvod. Jenže se nám může stát, že projekt bude připomínat počínání Pejska a Kočičky, kteří pekli dort ze samých dobrých ingrediencí. Na drahém městském pozemku povolíme postavit nízký dům (pro zachování výhledu na řeku), obklopíme ho parkovacími místy (aby bylo na silnicích více místa a lidé netrpěli klaustrofobií) a budeme požadovat povinné plochy zeleně (pro zmírnění klimatického žalu) — následně se vážně divíme, proč jsou byty drahé. Pachatelem je pak samozřejmě trh.

Moji naději v souvislosti s modernizací procesu přípravy výstavby také brzdí fakt, že stát nedokázal v minulém volebním období ani spustit IT systém pro stavební řízení. Proto jsem opatrný pokaždé, když slyším, že stát tentokrát vše urychlí, propojí a zjednoduší. Snad se nedočkáme vytvoření nového úřadu, formuláře a telefonní linky, na které vám vysvětlí, proč nic z toho nefunguje.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

K návratu do opojné fáze přitom běžně stačí poctivých 20 minut s Excelem. Bohužel to však platí jen u té energetiky (na dítě jsem to ještě nezkoušel).

Minulý týden jsem si jen tak ze škodolibosti posbíral na denním trhu ze všech obchodních zón cenová maxima za celý rok 2026 (co taky chcete jiného v tom vedru dělat). A k svému úžasu jsem zjistil, že jen něco málo přes 20 % jich připadá na leden a únor. Naopak sotva započaté meteorologické léto jich už stihlo vykmitnout přes 60 % a v součtu s meteorologickým jarem téměř 80 %!

To ale zdaleka není všechno. Další statistiky jsou ještě zajímavější.

V žebříčku nejdražších průměrných čtvrthodin zvítězila večerní špička z 24. června 2026 s cenovkou 359 eur/MWh a za ní se seřadilo třicet dalších záznamů ze stejného období, než se vyskytla první zimní perioda.

Absolutním spotovým králem se pak letos stalo poněkud překvapivě Slovinsko, kde 30. června 2026 zasvítilo v 19:45 neuvěřitelných 1097 eur/MWh. Čtyřciferných cen se však na začátku tohoto léta dočkali i v Belgii, Rumunsku a Chorvatsku. V Maďarsku to těsně nevyšlo – a tipnul bych si, že závěrnou cenu 999 eur/MWh dal výrobce, který dříve prodával sekačky…

Namítnete-li, že tahám z rukávu extrémy, nebudu se s vámi hádat a rovnou vytáhnu i měsíční průměry. Těžko se tomu věří, ale červen byl dražší než únor v 61 % obchodních zón! Když zprůměrujeme celou Evropu, trochu se nám uleví – ale jen do chvíle, než doplníme meziroční vývoj. Zatímco vloni byl evropský únor průměrně dražší než červen o 54,30 eur/MWh, letos už jen o titěrných 6,90 eur/MWh!

Připouštím, že kdybychom do srovnání pustili leden místo února, dopadlo by to kvůli extrémním mrazům dle starého očekávání, ale pointa tkví podle mě v opačném postoji: Evropská energetika se dostala do takového stavu, že v teplejší části roku může běžně generovat stejné, nebo dokonce i vyšší spotové ceny elektřiny než ve studené!

Sluší se jedním dechem dodat, že reakce na sebe tentokrát nenechala dlouho čekat. Němci už stihli obohatit energetický žargon o další termín. Vedle již zavedené Dunkelflaute (nesvítí, nefouká) a méně známých Flaute (nefouká a slunce si dělá, co chce) či Hellbrise (fouká a svítí až moc) uvedli Hitzenflaute (nefouká a svítí). Typicky se projevuje relativně nízkými cenami po celý den (zejména v solární špičce) a extrémními cenami ve večerní špičce.

Pokud jsem vám touto tezí rozezněl v hlavě vtíravý refrén ze známého hitu od kapely No Name, vězte, že jednoduchá odpověď typu „protože bezvětří“, jakou by evokoval název jevu, v tomto případě neobstojí. Sleduji denní trh už hodně dlouho a takovou cenovou dynamiku jsem na něm neviděl ani při déle trvajících obdobích bez větru.

Přečtěte si také:

Podrobil jsem aktuální Hitzenflaute forenznímu vyšetřování a po vzoru inspektora Trachty jsem identifikoval deset sprostých podezřelých. V souladu se zásadou vnést mezi podezřelé pořádek jsem je očísloval a v souladu se zásadou vnést mezi podezřelé zmatek jsem se u každého pokusil odhadnout podíl viny.

1. Rozjeté klimatizace

Zatímco v první polovině června se špičkové zatížení celé Evropy pohybovalo maximálně kousek nad úrovní 330 GW, v posledním červnovém týdnu už atakovalo 370 GW. Vedra, hice, horka, výhně a tropy rozparádily klimatizace a chladicí systémy do takových otáček, že si vyžádaly téměř 40 GW dodatečného výkonu! Tedy více než 10% nárůst odpovídající skoro dvaceti Temelínům! To už si soustava všimne, ne že ne. Například jen ta francouzská musela přihodit 10 GW. Asi vás nepřekvapí, že všechny ty výkonové špičky připadly na večer.

Takto razantní zvýšení spotřeby pochopitelně protáhne poptávkovou křivku, takže se musí prodloužit i ta nabídková, aby na trhu zavládla rovnováha. Jinými slovy do výroby se hlavně ve špičkách dostávají i elektrárny, které by bez Hitzenflaute neměly šanci. Nicméně pokud by Evropa měla k dispozici dostatek levných disponibilních zdrojů, nebyl by to žádný problém…

2. Vítr na dovolené

Zatímco v zimě jsou větrné elektrárny na moři i na souši schopny dodávat do evropské sítě i přes 100 GW, na konci června se jejich příspěvek potácel v rozmezí 10-40 GW. Ve 25. a 26. týdnu, kdy Hitzenflaute vrcholila, vyrobily sotva třetinu elektřiny oproti největrnějším podzimním či zimním týdnům. A celková evropská větrná výroba za červen byla oproti lednové poloviční.

Čistě z pohledu silové elektřiny platí, že vítr je po celé Evropě levným zdrojem. Ponechme nyní stranou otázku, do jaké míry za to vděčí štědrým provozním dotacím či rozdílovým smlouvám. Když nefouká, můžete mít garantovanou výkupní cenu ve výši českého státního rozpočtu a stejně si na ni nesáhnete, protože nevyrobíte ani kilowatthodinu.

Do práce tudíž musí jiné, dražší zdroje, a vzhledem k tomu, že se bavíme o večerních špičkách, asi tak nějak tušíme, že soláry to nebudou…

3. Ospalé fosilní zdroje

Představte si, že provozujete uhelnou či plynovou elektrárnu v Německu. Zatímco v zimě ji běžně necháváte v provozu celé dny či týdny, protože poptávka je stabilně vysoká, solární špička nízká a vítr se tu a tam taky odmlčí, na jaře či v létě hrajete úplně jinou hru. Připadáte si jako burzovní makléř nebo sportovní rybář (ono to vyjde skoro na stejno). Dlouho to vypadá, že neděláte nic, ale pak najednou připlave velryba a vy musíte v pravou chvíli zaseknout háček.

Většina jarních a letních hodin moderní evropské energetiky generuje takové závěrné ceny, kvůli kterým vaše elektrárna nevstane z postele. Ba co víc, přes poledne by vám při nerozvážném probuzení kvůli solárním špičkám dokonce hrozilo, že proděláte kalhoty.

Pokud si však počkáte, večer se zahojíte na „happy hours“. Závěrná cena může být 200, 300, ale klidně taky 500 eur/MWh. Kdo ji ale vystřelí na denní trh? Elektrárna spalující diamanty? Kdepak, v tom je právě ten fór. Vystřelíte ji tam vy, přestože za normálních okolností prodáváte pod 200. Jednak vás něco bude stát ten start a jednak slabá perspektiva provozu na nadcházející hodiny. Vaší elektrárně se běžně vyplatí zůstat vzhůru maximálně do zítřejší solární špičky.

Zapomeňte na Molièra, tohle je čistá provozní realita, žádný nenasytný kapitalismus. Pro ilustraci: Takhle vypadal provoz vybraných německých plynovek při cenové špičce 24. června 2026, to je fičák, co? Pravda, ve 20:45 vystoupal spot na skoro 750 eur/MWh, tam už bych si tipnul, že cenu vytáhl spíš nějaký diesel, ale kdo ví. Každopádně relativně vysoké ceny poslední dobou dost často vydrží od 19:00 do půlnoci, což se pak už projevuje na dlouhodobějších průměrech.

4. Dynamické západy slunce

Při líčení toho hromadného vstávání na happy hours jsem vynechal jeden naprosto zásadní aspekt. Víte který? Graf níže napoví. Těžko se tomu věří, ale v Německu odpoledne běžně padá výkon solárů až o více než 10 000 MW za hodinu! Prostě žlutý Punťa zapadá za obzor příliš rychle, a právě kvůli tomu musí plynovky a uhelky vstávat jako na vojně. To opět vytváří tlak na cenu a já bych skoro řekl, že jde o jeden z nejvýznamnějších faktorů.

5. Sezonní odstávky zdrojů

Vzpomenete si ještě na sprostého podezřelého č. 1? Hřímal jsem o vysoké letní spotřebě Evropy až ve výši 370 GW. Zatajil jsem vám ovšem, že v zimních mrazech evropské zatížení vystoupá běžně i přes 450 GW, tedy ještě o mnoho desítek GW výš. To se ale bavíme úplně o jiném systému s jinou disponibilitou zdrojů i síťové infrastruktury.

Zatímco v zimě se odstávky zdrojů kvůli zvýšeným nárokům na odběr tradičně minimalizují…

…v létě dosahují v rámci EU běžně až objemu vyšších desítek GW.

Fun fact? Při Hitzenflaute a nárůstu zatížení ve špičkách se právě z tohoto důvodu může evropská energetika z hlediska disponibility tepelných zdrojů dostat stejně blízko k pomyslné hraně jako v zimě.

6. Jaderný úpal

O tomto fenoménu se píše a mluví snad nejvíc. Vlastně mě to nepřekvapuje. Je to hoax. Respektive dopady se naprosto nerealisticky přeceňují.

Ano, připouštím, že teď v červenci museli Francouzi kvůli průtočnému chlazení a příliš teplým řekám snížit výkon některých jaderných reaktorů dohromady až o více než 9000 MW.

Díky obří redundanci francouzské jaderné flotily však ani taková redukce do cen elektřiny významně nepromluvila. Víte, jak to vím? Mrkněte na přeshraniční fyzikální toky. Co vidíte? Já brutální čisté exporty zcela bez ohledu na jadernou indispozici. Jasně že ve Francii musely najet nějaké jiné, o něco dražší alternativy. Ovšem jenom kvůli tomu, že nikde v okolních zemích se nic levnějšího nenašlo. Fakt budeme nadávat Francouzům za drahou elektřinu kvůli vedru?

Ovšem pozor! Pokud ta flotilová redundance chybí, může se omezení výkonu reaktorů projevit na cenových špičkách naopak velmi významně. Vyprávět by o tom mohli Maďaři, kteří mají jednu průtočně chlazenou jadernou elektrárnu Paks. Když to na začátku července v Dunaji doslova bublalo, museli s výkonem dolů o vyšší stovky MW, a spot rázem vystoupal až přes 900 eur/MWh.

7. Fosilní úpal

Voda je důležitá nejen pro jaderné elektrárny, ale prakticky pro všechny zdroje s parním cyklem. Když jí je málo nebo je moc horká, může způsobit potíže i uhelným či plynovým elektrárnám. Zatím však spíš jen teoreticky. Z letošního léta mám doložené pouze ohrožení provozu paroplynové elektrárny Martigues na jihu Francie, která využívá mořskou vodu a kvůli příliš teplému Středozemnímu moři se přiblížila k provozním limitům.

Před čtyřmi roky se pak dostaly do problémů uhelné elektrárny v Německu kvůli příliš nízké hladině Rýna. V tomto případě ale nešlo o narušení parního cyklu, nýbrž o omezení zásobovací trasy pro dodávky paliva. Řada provozovatelů totiž dováží uhlí pomocí lodní dopravy.

Nicméně letos se zatím nic takového neděje, celkově tak lze konstatovat, že fosilní úpal se na cenách projevuje minimálně (jestli vůbec).

8. Extrémní sucho

Aby člověk pochopil, že Evropu trápí sucho, na to ani nemusí být expert na meteorologické mapy. Byť tato od Windy hovoří celkem srozumitelnou řečí.

To má samozřejmě i přímé dopady na evropskou energetiku. V Rakousku vyrobily vodní elektrárny za první pololetí nejméně elektřiny od roku 2015.

V Norsku se stav rezervoárů blíží dvacetiletému minimu (v obchodní zóně NO3 už je dokonce pod ním).

Suma sumarum, všude tam, kde voda v jazyce energetiky něco znamená, promlouvá nepříznivě do výrobních bilancí, a určitě tím o nějaké to euro navyšuje i ceny za MWh.

9. Hormuzská krize

Nabízelo by se to, že? Nepokoje na Blízkém východě mají do budoucna vskutku značný potenciál notně zahýbat cenami evropské elektřiny směrem nahoru (psal jsem o tom už dříve). Nelze si však nevšimnout, že ceny plynu na klíčovém uzlu TTF v Rotterdamu dosud nepřekročily kritické hranice a že dlouhodobé kontrakty zatím drží výrobu závěrných plynových elektráren na přijatelných cenových hladinách. Kdepak, Hormuz je v Hitzenflaute zatím nevinně.

10. Dovolené

Říkáte si, proč Hitzenflaute sevřela Evropu už v červnu a ne až v červenci? Nabízím velmi jednoduchou odpověď: Protože na dovolené se jezdí spíš v červenci než v červnu. Což se pochopitelně projeví i na spotřebě elektřiny.

Závěrem je třeba zdůraznit, že nejsme svědky nějaké úžasné shody okolností. Všechny výše uvedené body jsou vzájemně provázané a vyplývají z prostého faktu, že bylo vedro. Prapříčina má však strukturální charakter.

Jednoznačným trendem evropské energetiky se v posledních letech stává tzv. energetický oportunismus. Rigidní orientace na rozvoj obnovitelných zdrojů vede neomylně ke střídání bilančních přebytků s nedostatky. Když svítí nebo fouká, odlijeme si k sousedům do zahraničí, když nesvítí a nefouká, tak si od těch samých ochotně cucneme. Jenomže když toto začneme dělat všichni, těžko to může fungovat – a prvním symptomem dysfunkce jsou právě vysoké ceny ve večerních špičkách.

Nenechme se však zmýlit. Poslední roky jasně ukazují, že už nemusí jít jen o ceny. Soustava s odstavenými zdroji, linkami a rozvodnami je skvěle připravená na léto z roku 2010 či 2015, ale v roce 2026 už se ocitá na hraně. A to jak z pohledu výkonové rovnováhy či frekvenční stability, tak z pohledu krocení oscilací či řízení jalového výkonu, tedy napětí. To není jen pasivně agresivní odkaz k reálným blackoutům (Španělsko, Česko, Severní Makedonie), ale i k mezním situacím, při kterých to nakonec dopadlo dobře, a proto se o nich tolik nepsalo (Německo, Belgie, Francie, Švédsko, Británie).

Ještě pár měsíců nazpátek se mezi progresivními energetiky šířil nadějný předpoklad, že v Evropě „už potřebujeme dořešit jen tu zimu“. Schválně si zkusme k tomuto moudru najít analogie. Napadá mě třeba „VAR konečně nastolí ve fotbale spravedlnost.“ Nebo „Dát ananas na pizzu není v naprosté většině zemí světa trestné.“

Jde zkrátka o typické tvrzení, na které se odpovídá „Ano, ale…“

Ať se nám to líbí nebo ne, léto se v energetice stává novou zimou.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Novým premiérem se stal bývalý generální ředitel společnosti Naftogaz Serhij Koreckyj, který nahradil Juliji Svyrydenkovou. Současně došlo k rozsáhlé obměně kabinetu. Denys Šmyhal se stal prvním místopředsedou vlády a ministrem energetiky. Tetjana Berežná převzala funkci místopředsedkyně vlády pro humanitární politiku a ministryně kultury. Vsevolod Čencov bude řídit evropskou a euroatlantickou integraci. Vitalij Bezhin se stal ministrem pro komunity, teritoria a vnitřně vysídlené osoby, Ivan Vyhovskyj ministrem vnitra, Oleksandr Kravčenko ministrem hospodářství a životního prostředí, Vitalij Kim ministrem pro záležitosti veteránů, Mykola Kalašnyk ministrem obnovy, infrastruktury a dopravy a Oksana Ferčuková ministryní digitální transformace. Ve funkcích zůstali například ministr financí Serhij Marčenko nebo ministr zdravotnictví Viktor Ljaško.

Největší pozornost však poutá ministerstvo obrany. Prezident Zelenskyj oznámil, že do jeho čela chce postavit dosavadního šéfa SBU Jevhena Chmaru. Jeho definitivní jmenování však musí proběhnout v souladu se zákonnými podmínkami a schválit jej musí Nejvyšší rada, která po schválení nové vlády přerušila své jednání. O novém ministrovi obrany i zahraničí se proto bude hlasovat později.

Spor, který Zelenskyj nedokázal vyřešit

Odvolání Mychajla Fedorova nebylo důsledkem vojenského neúspěchu ani korupční aféry. Sám bývalý ministr obrany uvedl, že hlavním důvodem byl dlouhodobý konflikt s vrchním velitelem ukrajinských ozbrojených sil Oleksandrem Syrským.

Po svém nástupu do funkce provedl audit ministerstva obrany i fungování armády. Prezidentu Zelenskému následně předložil zprávu o systémových problémech a navrhl odvolání vrchního velitele Syrského i náčelníka generálního štábu Andrije Hnatova. Prezident tento návrh odmítl.

Fedorov následně souhlasil s pokračováním spolupráce, podle jeho slov však generální štáb začal blokovat většinu připravovaných reforem. Tvrdí, že spor nakonec vyvrcholil ultimátem ze strany vrchního velitele.

Čtěte také:

Jeho nejostřejší veřejné vyjádření shrnulo celý konflikt slovy: „Když jsem převzal ministerstvo obrany a viděl problémy v armádě, navrhl jsem Syrského odvolat. Zelenskyj odmítl a já jsem souhlasil. Syrskyj ale vydal ultimátum: já, nebo on. Místo aby vymyslel, jak porazit Rusko, vymyslel, jak zemi rozdělit.“

Prezident Zelenskyj konflikt veřejně potvrdil. Uvedl, že si přál jednotu mezi ministerstvem obrany a armádním velením, ale obě strany nedokázaly spor vyřešit, a proto musel rozhodnout on sám. Zároveň zdůraznil, že si přeje, aby Fedorov zůstal součástí jeho týmu.

Syrskyj naopak zvolil smířlivý tón. Veřejně Fedorovovi poděkoval za jeho práci, popřál mu další úspěchy a vyzval ke společnému úsilí o vítězství. Na samotná obvinění z blokování reforem či vydání ultimáta veřejně nereagoval.

Jedenáct problémů ukrajinské armády

Odcházející ministr zveřejnil jedenáct systémových problémů, které podle něj dlouhodobě oslabují ukrajinské ozbrojené síly. Hovořil o armádě, která stále vede válku převážně na taktické úrovni místo operačního řízení, o nefunkčním systému armádních sborů, chaotické organizační struktuře brigád, nejasné odpovědnosti za rozhodování, neefektivním rozdělování techniky, častých personálních změnách, odporu vůči inovacím, rozhodování založeném více na osobní loajalitě než na analýze dat, přebujelé byrokracii, blokování reforem i kultuře vzájemného obviňování.

Současně prosazoval rozsáhlou modernizaci armády, větší zapojení odborníků z oblasti managementu a informačních technologií, reformu systému velení, vznik nové vojenské akademie, rozvoj domácích balistických a protibalistických technologií i výrazně větší využívání bezpilotních systémů.

Protesty napříč Ukrajinou

Odvolání ministra obrany vyvolalo mimořádně silnou reakci veřejnosti. Protesty pokračují druhý den po sobě a rozšířily se do Kyjeva, Charkova, Oděsy, Mykolajivu, Lucku, Poltavy i dalších měst.

Demonstranti nesou transparenty s hesly „Vraťte Fedorova“, „Fedorovova rezignace je darem Rusku“, „Pokud to funguje, nesahejte na to“ nebo „Rozhodujte pro zemi, ne pro své vlastní zájmy“. Významná část protestujících zároveň požaduje rezignaci vrchního velitele Oleksandra Syrského.

Čtěte také:

Na podporu Fedorova vystoupili také někteří vojenští představitelé. Velitel Spojených sil Mychajlo Drapatyj ocenil reformní směřování ministerstva obrany a označil Fedorovův tým za první, který se po dlouhé době pokusil měnit fungování celého systému. Rezignaci následně oznámil také zástupce velitele ukrajinského letectva Pavlo Jelizarov, který označil Fedorovův odchod za významnou ztrátu pro obranyschopnost země.

Kritika se obrací proti Syrskému

Zásadní novinkou posledních dnů je, že kritika vrchního velitele již nevychází pouze z politického prostředí nebo od demonstrantů. Do veřejné debaty vstoupila i část ukrajinské vojenské analytické komunity.

Někteří analytici a bývalí důstojníci dlouhodobě upozorňují na příliš centralizovaný styl velení, pomalé přijímání technologických inovací, neochotu delegovat pravomoci a rozhodování založené více na osobní loajalitě než na výsledcích. Podle nich právě střet mezi konzervativním způsobem velení a Fedorovovou reformní vizí vyústil v současnou krizi. Současně je však třeba zdůraznit, že jde o veřejně prezentovaná hodnocení těchto expertů, nikoliv o oficiálně potvrzené závěry ukrajinských institucí.

Podle informací deníku Financial Times i dalších médií se situace stala natolik vážnou, že prezident Zelenskyj svolal na uplynulý víkend jednání s nejvyššími armádními představiteli. Financial Times s odvoláním na vysoce postaveného ukrajinského představitele uvedl, že prezident chtěl vyslechnout briefingy o situaci na frontě a jednat také o možných kandidátech pro případnou změnu ve vedení ozbrojených sil. Tyto informace však ukrajinská prezidentská kancelář oficiálně nepotvrdila.

Zelenskyj současně zveřejnil fotografie ze setkání s veliteli armádních sborů. Pozornost médií vzbudila skutečnost, že na zveřejněných snímcích nebyl vrchní velitel Oleksandr Syrskyj.

Otazníky kolem zákulisních jednání

Další otázky vyvolaly informace ukrajinských médií, podle nichž v době pokračujících protestů navštívil vrchního velitele Oleksandra Syrského bývalý šéf prezidentské kanceláře Andrij Jermak. Obsah jejich jednání nebyl zveřejněn. Samotná schůzka však vyvolala řadu spekulací vzhledem k tomu, že Jermak patří k nejvlivnějším osobnostem ukrajinské politiky a jeho jméno je spojováno s probíhajícím vyšetřováním korupční kauzy. Bez znalosti obsahu schůzky nelze vyvozovat závěry o její souvislosti s odvoláním Fedorova. Politicky však dále posílila pochybnosti části veřejnosti o transparentnosti celého rozhodovacího procesu.

Co změna znamená

Odvolání Mychajla Fedorova nelze vysvětlovat pouze odporem zkostnatělého systému proti reformátorovi. Stejně tak jej ale nelze interpretovat jako jednoduchý střet dobra a zla. Mnohem pravděpodobnější je, že se zde střetly dvě rozdílné představy o vedení moderní války.

Podle mých informací z dobře informovaného zdroje z ukrajinského obranného prostředí Fedorov prosazoval rychlou technologickou transformaci, masivní využívání dronů, datové analytiky a moderního řízení armády. V mnoha ohledech mohl mít pravdu. Válka na Ukrajině skutečně ukázala zásadní význam bezpilotních systémů, elektronického boje i umělé inteligence.

Současně ale platí, že moderní válku nelze vyhrát pouze drony. Dělostřelectvo, logistika, ženijní zabezpečení i zkušené operační velení zůstávají nenahraditelnou součástí bojiště. Právě zde se Fedorov dostal do stále ostřejšího střetu s armádním velením. Kritici mu vyčítali, že téměř na každý požadavek fronty odpovídal stejným řešením – větším počtem dronů. Otevřeně navíc kritizoval způsob vedení války a označoval armádu za příliš konzervativní.

Čtěte také:

Je ale faktem, že pětatřicetiletý civilní ministr bez vlastní zkušenosti s velením na frontě se dostal do přímého konfliktu s generály, kteří již několik let vedou největší evropskou válku od konce druhé světové války. Takový střet mohl jen obtížně skončit jinak než politickou porážkou jedné ze stran.

Stejně chybné je ale tvrdit, že jediným problémem Ukrajiny je korupce a každá personální změna představuje vítězství zkorumpovaného systému nad reformátory. Korupce zůstává významným problémem, stejně důležité jsou však rivalita mezi institucemi, vyčerpání armády po letech války, nedostatek lidí i materiálu, složité civilně-vojenské vztahy a hledání rovnováhy mezi technologickou revolucí a tradičním způsobem vedení války.

Odvolání Mychajla Fedorova se tak stalo symbolem střetu dvou představ o budoucnosti ukrajinské armády. Na jedné straně stojí důraz na technologickou transformaci, decentralizaci rozhodování a rychlé zavádění inovací. Na straně druhé snaha zachovat stabilitu velení armády, která již více než čtyři roky vede vyčerpávající opotřebovací válku proti Rusku.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Fenomén anonymních investigativců není nijak nový, ve světě existuje podobných účtů celá řada. Lze mezi něj počítat i Visegrad24, jeden z největších účtů na X. Víme o něm, že je polský, konzervativní, ale nevíme přesně, kdo jej spravuje. Podařilo se mu odhalit řadu věcí, některé byly citovány i dalšími médii a je třeba přiznat, že tu a tam tento účet šíří i dezinformace.

Pro anonymní účty je tohle ostatně typický modus operandi. Když nemáte právní odpovědnost, nemusíte se s přesností příliš stresovat. Umožňuje vám to zároveň používat novináře či bývalé novináře, kteří mohou mít natolik poškozené jméno, že by jejich investigativa pod vlastním jménem mohla být vnímána jako nedůvěryhodná.

Pro média je Paukner a jeho nástupci, kteří se nepochybně objeví, velmi špatnou zprávou. Tradiční investigativa ČRo, Deníku N, Seznam Zpráv a dalších doposud rozhodovala, co kauza bude a co nebude. Jaká kauza bude mít celospolečenský dopad a jaká nikoliv. Paukner tohle mění a notně mu k tomu pomáhají současné možnosti. Díky umělé inteligenci a hromadě veřejně přístupných informací i jedinec či skupina jednotlivců může uplatňovat klasický OSINT přístup a vypouštět kauzy bez ohledu na to, co si o nich myslí média či nemyslí. Zažil jsem to ostatně sám s DSŘ. Stačil mi jeden účet na X, abych dokázal zdánlivě nenápadné téma přetavit v kauzu, která vedla k odchodu Pirátů z vlády. A pozor. To neříkám já, to říkají oni.

Pochybný postup Seznamu

Média samozřejmě ví, že tohle nebezpečí je velmi vážné a proto řeší Pauknerovu identitu a nikoliv informace, které přináší. Snaží se ho delegitimizovat. Můžete si říct, že to je špatně, ale tahle situace pro ně prakticky nemá dobré řešení, byť jedno existuje, ale je dlouhodobé. Pokud se jej pokusí odhalit, udělají z něj mučedníka a tím mu dodají relevanci a následně legitimitu. Pokud začnou citovat jeho materiály dodají mu opět relevanci a legitimitu. Pokud budou mlčet a nebudou si ho všímat, čím dál více čtenářů bude poukazovat na to, že zamlčují důležité informace.

Čtěte také:

Doposud je vztah médií k Pauknerovi plný takových chyb. Tou největší je bezpochyby postup Seznamu. Obecně je produkt Seznam Médium, kde Paukner začal publikovat, velmi pochybný. Tváří se jako médium, podporuje dosahy vystavováním obsahu na homepage Seznamu a tváří se, že není médiem. Samotnou kapitolou je pak předání informací o provozovateli účtu Deníku N. Naprosto rozumím, že podmínky platformy to umožňují, ale sám jsem podobné podmínky několikrát vytvářel. Děláte je prostě tak, abyste si mohli dovolit cokoliv a dělají to tak všechny technologické platformy. Uživatel je stejně 99 procentech případů nečte.

Paukner toho ovšem využil a logicky se postavil do role „disidenta“. Tvrdí, že platforma se spojila s investigativním médiem proti zdroji, což je samo o sobě pochybné. Zároveň může tvrdit, že ochrana zdrojů je de facto vyjednatelná. A v neposlední řadě je tu onen dvojí metr, který v jednom případě znamená použití nahrávek anonymního Juliuse Šumana a naopak mlčení o dokumentech, které představuje Paukner. Netuším, zda jsou závažné či nikoliv, ale pokud je média nezačnou vyvracet, těžko můžeme čekat, že situace se změní. Pokud je vyvracet nezačnou, posílí nedůvěru vůči médiím obecně. Každopádně je to nezáviděníhodná role.

Pauknerovy výhody

Netuším kdo, celý účet tvoří a píše, ale domnívám se, že zdaleka nemusí jít o sofistikovanou skupinu lidí. OSINT přístup v kombinaci s AI umožňuje i jednotlivci dosáhnout vysokých dosahů a kontroverze, která je v tomto případě benzínem dosahů na sociálních sítích a jinde. Paukner má přitom ještě jednu výhodu. Nemá inzerenty (neříkám, že nemá nějakého zadavatele), kteří dnes dokážou v tradičních médiích stopnout prakticky cokoliv, co se jim nepozdává. Nemusí se také zabývat armádou editorů, šéfredaktorů a podobně. Zkrátka lidí, kteří dokážou vydání zdržovat či stopnout články.

Není to tak, že by redakce tradičních médií neměly v souboji s anonymními účty výhody. Tyto výhody nicméně s tím, jak se horší hospodářská situace vydavatelských domů (čest výjimkám), pomalu mizí. Redakce postihly personální škrty, redaktoři se méně pohybují v terénu a celý obor trpí přepisováním dění na sociálních sítích anebo v jiných médiích. Výhodu mají samozřejmě média se solidní předplatitelskou základnou, která se nemusí účastnit krysího závodu o titulek s největší návštěvností.

Čtěte také:

Média mohou samozřejmě Pauknera vymlčet, ale to se jim s největší pravděpodobností hned tak nepodaří. Nechápou, že to není jev, ale nový standard politického boje. Ve chvíli, kdy se model anonymní účet + veřejná data + politická vyhraněnost osvědčí, bude tady co nevidět deset Pauknerů. Jejich počet se logicky bude zvyšovat s každými dalšími volbami.

Vydavatelům nezbývá než měřit všem stejně, podpořit OSINT přístupy v redakcích, přestat řešit kdo je Paukner a vyvracet jeho tvrzení. Samozřejmě ho to do určité části legitimizuje, ale pokud jsou jeho tvrzení nějakým způsobem „ohnutá“, dřív nebo později se to ukáže. Paukner se také může dopustit chyb, které ho naprosto diskreditují. Jednou z nich je nepochybně odtajnění své totožnosti. To bude jeho konec, protože pak už se stane snadným terčem.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Reakce byla místy až absurdní: Jak si nějaký think-tank „založený bohatou Ivanou Tykač“ opovažuje něco takového říkat? Jak může někdo napřímo a bez politického filtru navrhovat tak velké změny v rodinné politice, školství, daních nebo důchodech? Co tím sleduje? Není to snad nějaké spiknutí?

Není. Právě od think-tanků se tohle očekává. Nemají primárně hlídat, co je dnes průchozí. Mají do veřejného prostoru přinášet myšlenky, které společnost posouvají. Někdy dobré, někdy provokativní, někdy nedotažené, ale v každém případě takové, které nás nutí položit si otázku: A jaký je tedy alternativní plán, když ne tento?

My v CETA (Centrum ekonomických a tržních analýz) jsme k Desateru přistoupili přesně tímto způsobem. Ne jako k politickému programu, který je třeba buď obhajovat, nebo odmítnout. Ale jako k sadě návrhů, u nichž je fér se ptát: Co by to stálo, co by to přineslo, kde jsou fiskální přínosy, kde rizika a za jakých podmínek by celek mohl dávat smysl. Proto jsme se s autory návrhu dohodli, že Desatero nezávisle posoudíme a spočítáme.

Co vlastně Desatero navrhuje

Jde o balík prorodinných, vzdělávacích, daňových a důchodových opatření. Jeho základní logika je jednoduchá: Pokud Česká republika dlouhodobě čelí nízké porodnosti, stárnutí populace a úbytku ekonomicky aktivních lidí, nestačí pouze opravovat následky. Nestačí donekonečna debatovat o deficitu důchodového účtu, kapacitách zdravotnictví nebo nedostatku pracovní síly, když se zároveň neptáme, proč se rodí málo dětí, proč lidé vstupují na trh práce pozdě, proč je rodičovství ekonomicky náročné a proč systém neumí lépe využívat lidský kapitál napříč životem.

Návrh proto kombinuje několik typů zásahů. První část míří na vzdělávání: Povinnou mateřskou školu ve věku čtyř až šesti let a osmiletou základní školu. Logika je v tom, že část obsahu dnešní první třídy by se přesunula do kvalitního předškolního vzdělávání a děti by díky zkrácení základní školy vstupovaly do dalších stupňů vzdělávání a na trh práce dříve.

Druhá část se týká flexibility vzdělávání a práce. Sem patří flexibilní vysoká škola pro rodiče, mikrokredity a celoživotní vzdělávání. Tato opatření nejsou primárně o okamžitém zvýšení porodnosti, ale o snížení bariér. Pokud mladí lidé odkládají děti kvůli studiu, nejistotě, kariéře nebo obtížnému návratu do práce, pak rodinná politika nemůže stát jen na dávkách. Musí měnit trajektorii života a odstraňovat bariéry, který brání mít lidem deklarovaný (plánovaný) počet dětí – záměr je totiž statisticky vyšší než realita.

Třetí část tvoří daňové incentivy podle počtu dětí. Návrh pracuje s myšlenkou nulové daně z příjmu pro rodiny se třemi a více dětmi (do dvojnásobku průměrné mzdy) a s nižším sociálním pojištěním pro rodiče dětí, respektive s vyšší odvodovou zátěží bezdětných osob nad třicet let. Jde o politicky i právně velmi citlivou oblast, ale z analytického hlediska je důležité, že právě tento balíček hezky kombinuje kladný fiskální efekt s měřitelným pronatalitním dopadem.

Čtvrtá část je nejpřímější rodinnou podporou: Silná podpora rodiny v prvních dvou letech, asignace části příjmu pracujícího partnera pečující osobě a možnost zapojení prarodičů do rodičovské péče. To je balíček, který rodinám pomáhá nejviditelněji, ale zároveň je fiskálně nejnáročnější.

Čtěte také:

A konečně pátá část se týká důchodového systému: Důchodový věk navázaný na počet dětí, omezení předčasných důchodů pro bezdětné, a především navýšení základního věku odchodu do důchodu. Právě zde leží hlavní fiskální kotva celého návrhu.

Co to přinese a kolik to bude stát

Když se Desatero posuzuje jako celek, vychází ve středním scénáři dlouhodobě fiskálně pozitivně. Model ukazuje, že kolem roku 2043 se balík dostává do plusu, kolem roku 2050 dosahuje čistého ročního salda přibližně +37 miliard Kč a v dlouhém horizontu kolem roku 2080 se saldo zvyšuje na zhruba +84 miliard Kč ročně. To je důležitý výsledek, ale nesmí být interpretován povrchně. Neznamená to, že každé opatření samo o sobě vydělává. Naopak. Některá opatření jsou velmi drahá a sama o sobě by se – fiskální optikou – nevrátila. Celkový kladný výsledek vzniká kombinací opatření, která stojí peníze, a opatření, která vytvářejí fiskální prostor. Jak ukazuje následující graf, desatero je zpočátku náklad, do plusu se dostává až kolem roku 2043.

Zdroj: CETA, Solvo, 2026.

Nejsilnější prorodinně laděné opatření s kladným fiskálním efektem je vzdělávací balíček. Osmiletá základní škola v kombinaci s posílenou povinnou mateřskou školou vychází ve středním scénáři zhruba na +25,8 miliardy korun ročně. Hlavními kanály jsou úspora za zrušení devátého ročníku základní školy a dodatečný daňový výnos z dřívějšího vstupu kohorty na trh práce. Pronatalitní efekt je zde spíše mírný, ale opatření má význam v širším smyslu: Zkracuje cestu mladých lidí k ekonomické samostatnosti a tím prodlužuje možnost mít potomka v biologicky příhodném věku.

Balíček flexibilní vysoké školy, mikrokreditů a celoživotního vzdělávání má slabší krátkodobý fiskální profil, ale strategický význam. Flexibilní vysoká škola pro rodiče pravděpodobně nebude okamžitě samofinancující. Mikrokredity mohou být při dobrém nastavení návratné. Celoživotní vzdělávání je dražší, ale v ekonomice, která bude stárnout a současně procházet technologickými změnami, může být jedním z klíčových nástrojů udržení zaměstnanosti a produktivity.

Daňový balíček je politicky nejcitlivější, ale analyticky zajímavý. Kombinace podpory rodin se třemi a více dětmi a vyšších odvodů bezdětných osob nad třicet let vychází ve středním scénáři s kladným fiskálním saldem kolem +4 miliard Kč ročně a s odhadem zhruba 1 854 dodatečných dětí třetího a vyššího pořadí ročně. To neznamená, že takové opatření lze zavést bez právní a společenské debaty. Znamená to ale, že z hlediska modelu nejde o čistě nákladový program.

Rodičovský balíček je naopak nejvíce sociální a nejdražší. Varianta kombinující zvýšený rodičovský příspěvek, asignaci příjmu a zapojení prarodičů vychází na zhruba 102 miliard Kč ročně. Typická domácnost s malým dítětem by získala výraznou podporu, ale úzká kalkulace nákladu na jedno dodatečné dítě vychází nepříznivě. Tento balíček ale nelze obhájit pouze jako investici do dodatečných porodů, to by byla chyba, která se v zahraničních zemích vždy spíše vymstila. Vzpomeňme na Maďarsko. Obhajoba stojí na širším pojetí rodinné politiky, sociální stability a rovnosti životní úrovně rodin s dětmi a bez dětí. No a pak je tu důchodový balíček…

Zaplatit, prosím aneb Důchodový věk

Jedno sdělení je naprosto jasné: Opatření č. 9, tedy navýšení základního věku odchodu do důchodu, je jediný faktor, který rozhoduje o fiskální udržitelnosti Desatera Solvo. Bez něj se konstrukce rozpadá, ale s ním dává dlouhodobě smysl. Jistě, není to politicky pohodlné sdělení. Ale to, kdo smí, nebo nesmí říkat pohodlné věci, jsme si již snad vysvětlili.

V centrálním scénáři se důchodový věk zvyšuje od roku 2030 tempem tří měsíců ročně až na 72 let v roce 2057. Tento parametr generuje nejsilnější fiskální efekt celého portfolia. V ustáleném stavu důchodového balíčku dává samotné zvýšení důchodového věku úsporu zhruba 156,7 miliardy korun ročně. Zbytek důchodového balíčku je ve srovnání s tím marginální. Opatření 7, tedy omezení předčasných důchodů pro bezdětné, přidává jen malou část.

Zdroj: CETA, Solvo, 2026.

Cena nečinnosti je obrovská. Abychom otestovali robustnost závěru, dává smysl podívat se na dvě hraniční varianty.

První je maximalistická: Skok na 72 let už v roce 2030. V takovém scénáři by se Desatero dostalo do kladného salda prakticky okamžitě, už v období 2032 až 2036. V ustáleném stavu roku 2050 by dosahovalo zhruba +77 miliard Kč ročně, tedy více než dvojnásobku centrálního scénáře studie. V dlouhém horizontu kolem roku 2080 se přitom skoková a postupná varianta sbíhají k podobné úrovni kolem +85 miliard Kč ročně. Rozdíl je tedy hlavně v čase. Skoková varianta přináší stejný cíl mnohem dříve.

Čtěte také:

Jenže její problém není fiskální, jak vás určitě napadlo. Je politický, sociální a zdravotní. Skok o sedm let během jediného roku je sotva představitelný. Naráží na legitimní výhradu, že roky života ve zdraví v Česku nerostou stejně rychle jako celková naděje dožití. Pokud mají lidé pracovat déle, musí být reálně schopni pracovat déle. To není jen otázka zákona, ale prevence, zdravotnictví, pracovních podmínek, flexibility úvazků, rekvalifikací a trhu práce pro lidi nad 60 let. Ale také investic do inovativní medicíny a inovativních technologií zlepšujících mobilitu a produktivitu, respektive aby jejich výrobci vnímali naši ekonomiku jako atraktivní trh. Proto studie pracuje s postupným náběhem. Fiskálně dosahuje podobného cíle, ale realisticky.

Druhá hraniční varianta je status quo, který často deklarují politici: Důchodový věk zůstane trvale na 65 letech. Tady je výsledek opačný, velmi tvrdý. Desatero Solvo by se nikdy nedostalo do kladného salda a dlouhodobě by stálo veřejné rozpočty řádově -80 až -90 miliard Kč ročně. Bez vyššího důchodového věku zmizí zdroj, který financuje nákladnou pronatalitní část portfolia. Zůstanou výdaje, ale zmizí hlavní fiskální krytí.

Zdroj: CETA, Solvo, 2026.

Jinými slovy: Pronatalitní opatření a vyšší důchodový věk nejsou v této konstrukci v rozporu. Podmiňují se navzájem. Rodinná politika stojí peníze dnes. Její demografické přínosy přicházejí pozdě. Aby bylo možné toto období překlenout, systém potřebuje fiskální kotvu. A tou je delší ekonomická aktivita.

Proč to celé má smysl řešit?

Někdo může říct: Návrhy Solvo jsou příliš radikální. Dobře. To je legitimní námitka. Někdo může říct: Důchodový věk 72 let je politicky neprůchodný. Také legitimní. Někdo může říct: Některé prvky daňového balíčku jsou právně citlivé, rodičovský balíček příliš drahý nebo vzdělávací reforma organizačně náročná. Ano, to všechno jsou relevantní připomínky.

Ale potom musí přijít druhá část debaty: Jaký je tedy jiný plán?

Budeme spoléhat na imigraci? Pokud ano, jakou, odkud, v jakém rozsahu a s jakou integrační kapacitou? Budeme věřit v technologický pokrok, který nám někdo doveze a který sám od sebe vyřeší nedostatek lidí, tlak na důchody i zdravotnictví? Budeme doufat, že porodnost se zvedne bez zásahu, přestože dlouhodobé trendy ukazují opak? Nebo budeme dál předstírat, že demografie není politické téma, protože její nejtvrdší dopady přijdou za horizontem jednoho volebního období?

To je na celé debatě nejpodstatnější. Desatero Solvo nemusí být definitivní odpověď. Ale je to odpověď. A odpovědi jsou v české demografické debatě vzácné.

Zdroj: Model CETA Solvo. Důchodové výdaje a saldo v procentech hrubého domácího produktu podle Konvergenčního programu Ministerstva financí z roku 2024, poměr seniorů z projekce obyvatelstva Českého statistického úřadu 2024 až 2100 ve střední variantě. Stálé ceny roku 2026, roční toky.

Politické strany o demografické krizi často mluví jen okrajově, případně ji vymlčují jako pověstného slona v místnosti. Přitom zásah demografie bude brutální. Bude se týkat pracovního trhu, důchodů, zdravotnictví, školství, regionů, veřejných služeb, veřejného prostoru ve městech i ekonomického růstu. Stárnutí populace není abstraktní graf. Je to budoucí nedostatek pracovníků, vyšší tlak na odvody, vyšší výdaje na péči, slabší růst a tvrdší mezigenerační konflikt o to, kdo co zaplatí.

Think-tanky jsou od toho, aby do takové debaty vstupovaly dřív, než je pozdě. Aby formulovaly varianty. Aby je nechaly otestovat. Aby unesly kritiku. A aby veřejnosti připomínaly, že odmítnout jeden návrh nestačí. Skutečná odpovědnost začíná ve chvíli, kdy po slově „ne“ následuje vlastní „ano“.

Data indikují, že Desatero Solvo není rozpočtově bezproblémový seznam hezkých přání. Je to kombinace drahých prorodinných opatření, strukturálních změn a jedné velmi silné fiskální kotvy. Bez ní je celek neudržitelný. S ní se z něj stává dlouhodobě návratná hospodářská strategie, jak pečovat o lidský kapitál. Byť strategie politicky náročná a společensky kontroverzní. Právě proto má smysl o ní mluvit.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

Když veřejnost nahlédne do zákulisí zpravodajských služeb

Jen výjimečně získá veřejnost možnost nahlédnout do skutečného fungování zpravodajců. Ještě vzácnější je situace, kdy se podaří zrekonstruovat nejen samotný sběr informací, ale především proces jejich analytického vyhodnocování a následného politického rozhodování.

Právě to se podařilo nizozemskému deníku De Volkskrant. Na základě rozhovorů s představiteli civilní zpravodajské a bezpečnostní služby AIVD, vojenské zpravodajské služby MIVD, armády i státní správy vznikla detailní rekonstrukce měsíců předcházejících 24. únoru 2022.

Význam této investigace však dalece přesahuje samotné Nizozemsko. Nejde pouze o příběh jedné zpravodajské služby, která špatně odhadla úmysly ruského prezidenta. Představuje případovou studii potvrzující, že ani moderní evropské zpravodajské služby disponující kvalitní agenturní sítí, satelitními informacemi, úzkou spoluprací se spojenci a propracovaným analytickým aparátem nejsou imunní vůči systematickým chybám zpravodajské analýzy.

Je příznačné, že nizozemský případ není příběhem selhání při získávání informací. Naopak. Nizozemské služby měly k dispozici rozsáhlé množství kvalitních dat, přístup ke spojeneckým informacím i mimořádně cenný lidský zdroj v blízkosti ruského bezpečnostního aparátu. Selhání nastalo až ve chvíli, kdy bylo nutné tyto informace správně interpretovat.

Právě proto je tento případ významný nejen z historického hlediska, ale také jako studijní materiál pro budoucí analytiky zpravodajských služeb.

Evropa viděla přípravy na válku, ale nevěřila, že skutečně přijde

Na přelomu let 2021 a 2022 nebyla Evropa slepá. Zpravodajské služby NATO i jednotlivých členských států sledovaly bezprecedentní koncentraci ruských ozbrojených sil kolem ukrajinských hranic.

Satelitní snímky zachycovaly přesuny tankových jednotek, dělostřelectva, protivzdušné obrany, elektronického boje i budování logistických základen. Analytici pozorovali vznik nových velitelských stanovišť, přesuny ženijních jednotek i zdravotnického zabezpečení. Později přibyly informace o dopravě zásob krevní plazmy a dalších logistických kapacit, které obvykle předcházejí rozsáhlým bojovým operacím.

Čtěte také:

Jinými slovy – vojenské schopnosti Ruska byly vyhodnoceny velmi přesně. Přesto většina evropských zpravodajských komunit dospěla k závěru, že Moskva vojska využívá především jako prostředek strategického nátlaku vůči Spojeným státům a NATO.

Převládal názor, že Vladimir Putin usiluje o změnu evropské bezpečnostní architektury, omezení dalšího rozšiřování NATO a vytvoření nové sféry vlivu. Rozsáhlá válka se zdála být iracionální, protože by Rusku přinesla vysoké ekonomické náklady, diplomatickou izolaci i dlouhodobé bezpečnostní důsledky.

Stejný analytický rámec sdílela velká část evropských států. Skeptické bylo tehdejší vedení Francie, Německa i dalších zemí. Podobně reagovalo také ukrajinské politické vedení, které ještě na konci roku 2021 upozorňovalo, že opakovaná americká varování poškozují ukrajinskou ekonomiku a odrazují zahraniční investory.

Do tohoto evropského analytického prostředí zapadala i česká zpravodajská komunita. České služby dlouhodobě upozorňovaly na rostoucí agresivitu Ruska, jeho zpravodajské aktivity i bezpečnostní rizika, veřejně ani směrem k politickému vedení však nepředstavily jednoznačné hodnocení, že Moskva během několika týdnů zahájí největší pozemní válku v Evropě od roku 1945. V tomto směru Česká republika sdílela převládající evropský analytický konsenzus.

Ruslandhuis: ambiciózní pokus propojit dvě zpravodajské kultury

Jedním z nejzajímavějších poznatků nizozemské investigace je samotný vznik společného analytického centra nazvaného Ruslandhuis – „Ruský dům“.

Nizozemská vláda několik let před invazí rozhodla o vytvoření společného pracoviště, ve kterém byly propojeny civilní zpravodajská a bezpečnostní služba AIVD a vojenská zpravodajská služba MIVD. Šlo o mimořádně progresivní krok. Většina západních států tradičně odděluje civilní a vojenskou zpravodajskou analýzu. Nizozemsko se rozhodlo tento model překonat. Smyslem bylo propojit dva odlišné pohledy na Rusko.

Analytici MIVD se soustředili především na vojenské indikátory – pohyby jednotek, logistiku, výstavbu velitelských stanovišť, bojovou připravenost, elektronický boj či vývoj zbraňových systémů. Odborníci AIVD naopak analyzovali rozhodovací procesy uvnitř Kremlu, ekonomické motivace, diplomatická jednání, zpravodajské operace a širší geopolitický kontext.

Předpokládalo se, že propojením vojenské a politicko-ekonomické analýzy vznikne kvalitnější a přesnější obraz ruského chování. Samotná organizační reforma byla zpravodajsky velmi moderní. Přesto právě tento případ ukázal, že organizační integrace sama o sobě nezaručuje správné analytické závěry.

Místo vzájemné analytické oponentury začal postupně vznikat společný interpretační rámec. Politicko-strategické hodnocení začalo převládat nad vojenskými indikátory a stále více vojenských příprav bylo vysvětlováno jako součást vyjednávací strategie Kremlu. Právě zde se začal rodit omyl, který se naplno projevil v únoru 2022.

Spor mezi AIVD a CIA: Když spojenci dospěli ke dvěma rozdílným závěrům

Největší hodnotou nizozemské investigace není samotné konstatování, že evropské zpravodajské služby podcenily pravděpodobnost ruské invaze. Mnohem cennější je možnost sledovat, jak rozdílné analytické přístupy vedly dvě spojenecké zpravodajské komunity ke zcela opačným závěrům, přestože pracovaly se stejnou strategickou realitou.

Na jedné straně stála americká zpravodajská komunita, která již od podzimu 2021 upozorňovala, že Vladimir Putin přijal politické rozhodnutí zahájit rozsáhlou invazi na Ukrajinu. Na straně druhé stálo nizozemské analytické centrum Ruslandhuis, které spojovalo civilní zpravodajskou a bezpečnostní službu AIVD s vojenskou zpravodajskou službou MIVD a které docházelo k opačnému závěru – Rusko disponuje vojenskou schopností zaútočit, avšak zatím nemá politický úmysl válku zahájit.

Čtěte také:

Právě zde vznikl jeden z nejzajímavějších střetů analytických kultur mezi evropskými a americkými zpravodajskými službami.

Dvě rozdílné analytické filozofie

Američané začali již během podzimu 2021 bezprecedentním způsobem zveřejňovat část svých zpravodajských poznatků. Šlo o mimořádný krok, který měl dva cíle. Prvním bylo odradit Kreml tím, že Spojené státy ukážou, že znají jeho přípravy. Druhým bylo přesvědčit evropské spojence, že se nejedná o další geopolitickou krizi, ale o přípravu skutečné války.

Řada evropských vlád však americká varování přijímala s velkou rezervou. Důvod byl hluboce zakořeněn v evropské politické paměti.

V roce 2003 americké a britské zpravodajské služby přesvědčovaly svět o existenci iráckých zbraní hromadného ničení. Pozdější vývoj ukázal, že tato hodnocení byla chybná. Pro mnoho evropských politiků i analytiků se tato zkušenost stala varováním před bezvýhradným přebíráním amerických zpravodajských závěrů.

Právě toto „irácké trauma“ významně ovlivnilo i nizozemské analytiky. V jejich očích bylo možné, že Washington tentokrát využívá zveřejňování zpravodajských informací jako součást psychologického tlaku na Moskvu.

Prověřený zdroj

Rozhodující roli v nizozemském hodnocení sehrál lidský zdroj AIVD. Podle zveřejněných informací disponovala AIVD dlouhodobě prověřeným zdrojem v blízkosti ruského bezpečnostního aparátu. Jeho informace byly v minulosti opakovaně potvrzeny a služba mu proto přisuzovala mimořádnou důvěryhodnost.

Právě tento zdroj opakovaně potvrzoval, že Kreml stále usiluje především o vyjednávání se Západem. Rozmístění vojsk mělo podle jeho informací představovat prostředek nátlaku, nikoli přípravu nevyhnutelné invaze.

Nizozemští analytici proto vycházeli z logického předpokladu, že pokud se vyjednávání budou vyvíjet příznivě, nebude mít Vladimir Putin důvod vojensky eskalovat. Z dnešního pohledu víme, že tento závěr byl chybný. Zajímavé však je, že samotný zdroj pravděpodobně nelhal.

Po vypuknutí války totiž vyšlo najevo, že ani významná část ruského bezpečnostního aparátu o skutečném rozhodnutí prezidenta Putina nevěděla. O invazi byl informován pouze velmi úzký okruh osob. Dokonce ani někteří členové ruské Bezpečnostní rady netušili, že jejich jednání několik dní před invazí představuje faktický souhlas se zahájením války. To znamená, že AIVD disponovala kvalitním zdrojem, který však neměl přístup k nejdůležitější informaci.

Když se informace dostaly až do Bílého domu

Jedním z nejpozoruhodnějších momentů celé investigace je skutečnost, že nizozemské služby byly natolik přesvědčeny o správnosti své analýzy, že se rozhodly sdílet mimořádně citlivé informace s americkou CIA.

Podle výpovědí účastníků schůzek zašli představitelé AIVD dále, než bylo mezi spojeneckými službami obvyklé. Chtěli přesvědčit americkou stranu, že jejich hodnocení stojí na výjimečně kvalitním zdroji. Informace se následně dostaly až k prezidentu Joe Bidenovi. Právě zde vzniká jeden z největších paradoxů celé předválečné krize.

Nizozemská rozvědka nebyla přesvědčena pouze o správnosti svého hodnocení. V určité fázi začala věřit, že její analýza může aktivně přispět k odvrácení války.

Analytici Nederlandhuis vycházeli z přesvědčení, že pokud bude mít Kreml pocit, že Spojené státy jsou připraveny jednat o evropské bezpečnostní architektuře, rozmístění raket středního doletu nebo kontrole zbrojení, nebude mít Vladimir Putin důvod přikročit k vojenskému řešení.

Ve chvíli, kdy Bílý dům signalizoval ochotu o těchto tématech jednat, považovali nizozemští analytici svůj předpoklad za potvrzený.

Diplomacie, nebo odstrašení?

Právě zde se investigace De Volkskrant mění z historické rekonstrukce v mimořádně zajímavou strategickou debatu. Po válce totiž část vysokých nizozemských představitelů dospěla k opačnému závěru. Podle nich Evropa promarnila možná poslední příležitost Putina od útoku odradit.

Argumentují, že pokud by evropské vlády již v prosinci 2021 plně uvěřily americkým varováním a společně oznámily připravenost okamžitě zavést rozsáhlé ekonomické sankce, výrazně posílit vojenskou přítomnost NATO na jeho východním křídle a urychleně vyzbrojit Ukrajinu, mohl Kreml přehodnotit své rozhodnutí.

Naopak nizozemská AIVD byla přesvědčena, že příliš tvrdý veřejný tlak může Moskvu zahnat do kouta a urychlit rozhodnutí použít sílu.

Čtěte také:

Tento spor mezi diplomacií a odstrašením zůstává jednou z nejzajímavějších strategických otázek celé předválečné krize. S odstupem času nelze s jistotou určit, která cesta by byla úspěšnější. Je však zřejmé, že rozdílné hodnocení ruských úmyslů významně ovlivnilo připravenost Evropy na největší ozbrojený konflikt na evropském kontinentu od roku 1945.

Česká republika v evropském analytickém rámci

Z českého pohledu je důležité zdůraznit, že nizozemská zkušenost nebyla výjimkou. Také česká zpravodajská komunita sdílela převládající evropský analytický rámec. České služby dlouhodobě upozorňovaly na agresivní charakter ruské zahraniční politiky, zpravodajské operace i bezpečnostní rizika, avšak stejně jako většina evropských partnerů nepracovaly veřejně s jednoznačným scénářem, že Rusko během několika týdnů zahájí rozsáhlou invazi.

Nešlo tedy o selhání jediné služby nebo jediné země. Šlo o systémový problém evropského strategického myšlení, který vycházel z předpokladu, že i autoritářský režim bude při svém rozhodování uvažovat podobně jako demokratické státy.

Odpovědnost téměř žádná

Jedním z nejpřekvapivějších zjištění nizozemské investigace je skutečnost, že navzdory jednomu z největších strategických omylů evropských zpravodajských služeb od konce studené války byly personální důsledky minimální.

Jedinou významnou výjimkou se stal ředitel francouzské vojenské rozvědky, který byl po invazi odvolán. V ostatních evropských státech zůstalo vedení zpravodajských služeb beze změny. Platí to pro Nizozemsko, Německo i Českou republiku. Ani představitelé české zpravodajské komunity, která stejně jako většina evropských partnerů nepředpokládala, že Rusko zahájí rozsáhlou invazi, o své funkce nepřišli.

To naznačuje, že evropské vlády nepovažovaly problém za individuální selhání několika ředitelů, ale za systémovou chybu evropského strategického myšlení. Převládající analytický model totiž sdílela většina evropských zpravodajských komunit.

Příběh, který se stal symbolem evropského omylu

Snad žádný příběh nevystihuje tehdejší atmosféru lépe než služební cesta prezidenta německé zahraniční zpravodajské služby BND Bruna Kahla.

Ještě 23. února 2022 pobýval v Kyjevě na pracovních jednáních. Ani vedení jedné z největších evropských zpravodajských služeb nepředpokládalo, že během několika hodin začne největší pozemní válka v Evropě od roku 1945.

Když ruské rakety dopadly na ukrajinská města a ruské jednotky překročily hranice, ocitl se šéf BND přímo na území napadeného státu. Kvůli uzavření vzdušného prostoru musel být ve spěchu evakuován po zemi přes západní Ukrajinu do Polska.

Událost se stala symbolem podcenění bezprostřednosti ruského útoku. Přesto Bruno Kahl zůstal ve své funkci. Stejně tak pokračovali ve funkcích ředitelé nizozemských služeb AIVD a MIVD. V České republice rovněž nedošlo k personálním změnám spojeným s předválečnými analytickými hodnoceními.

Selhal sběr informací, nebo analýza?

Právě zde přináší nizozemská investigace nejdůležitější poznatek. Na první pohled by se mohlo zdát, že evropské služby jednoduše neměly dostatek informací. Ve skutečnosti tomu bylo přesně naopak.

Nizozemsko vytvořilo společné analytické centrum Ruslandhuis, které odstranilo tradiční institucionální bariéry mezi civilní zpravodajskou službou AIVD a vojenskou zpravodajskou službou MIVD. Analytici měli přístup k agenturním informacím, technickému zpravodajství, satelitním snímkům, vojenským analýzám i informacím spojenců.

AIVD navíc disponovala dlouhodobě prověřeným lidským zdrojem v blízkosti ruského bezpečnostního aparátu. Problém tedy nevznikl při získávání nebo sdílení informací. Vznikl při jejich interpretaci.

To představuje jeden z nejdůležitějších závěrů moderních zpravodajských studií. Zpravodajské služby nejčastěji neselhávají proto, že nevědí dostatek informací. Selhávají tehdy, když dostupné informace zasadí do chybného analytického rámce.

Potvrzení klasických chyb zpravodajské analýzy

Nizozemský případ představuje téměř učebnicové potvrzení klasických analytických chyb popsaných Shermanem Kentem, Richardem Heuerem, Robertem Jervisem i Richardsem Bettsem.

První z nich je mirror imaging – promítání vlastního způsobu uvažování na protivníka. Evropští analytici vycházeli z předpokladu, že Vladimir Putin bude při rozhodování zvažovat ekonomické, diplomatické a vojenské náklady podobně jako západní státníci. Invaze se z tohoto pohledu jevila jako iracionální. Analytici proto dospěli k závěru, že Rusko využívá vojenský tlak pouze jako prostředek vyjednávání.

Čtěte také:

Ukázalo se však, že autoritářský režim může pracovat s úplně jinou logikou rozhodování než demokracie.

Druhou potvrzenou chybou bylo confirmation bias, tedy potvrzovací zkreslení. Jakmile byla přijata pracovní hypotéza, že Kreml usiluje především o diplomatické ústupky, začaly být nové informace podvědomě interpretovány tak, aby tuto hypotézu podporovaly. Přesuny logistických jednotek, výstavba velitelských stanovišť nebo přesuny zdravotnického zabezpečení byly vysvětlovány jako součást nátlakové strategie, nikoli jako příprava invaze.

Třetí chybou bylo tunelové vidění. Mimořádně kvalitní lidský zdroj vytvořil pocit analytické jistoty. Čím větší důvěru si zdroj během let vybudoval, tím obtížnější bylo připustit, že existuje jiná realita mimo jeho informační okruh.

Po válce se ukázalo, že zdroj nelhal. Pouze sám neznal skutečné rozhodnutí Vladimira Putina.

Čtvrtou potvrzenou chybou bylo groupthink. Přestože vznik Ruslandhuis představoval moderní pokus propojit vojenskou a politicko-ekonomickou analýzu, nepodařilo se vytvořit skutečně konkurenční analytické prostředí. Místo systematické oponentury se postupně vytvořil jednotný interpretační rámec, který sdílela většina analytiků i vedení obou služeb.

Pátou potvrzenou chybou bylo nesprávné rozlišení mezi vojenskými schopnostmi (capabilities) a politickými úmysly (intentions). Nizozemské služby správně vyhodnotily rozsah ruských vojenských příprav. Chybně však interpretovaly jejich politický význam.

Tato zkušenost potvrzuje jednu ze základních pouček strategického zpravodajství: schopnosti protivníka lze zpravidla pozorovat a měřit, jeho skutečné úmysly jsou však mnohem obtížněji zjistitelné, zejména pokud o nich rozhoduje jediný člověk nebo úzký okruh několika osob.

Proč tentokrát uspěli Američané

Vyšetřování De Volkskrant současně otevírá otázku, proč americká zpravodajská komunita dospěla ke správnějšímu závěru než většina evropských partnerů.

Jedním z vysvětlení je pravděpodobně odlišný přístup ke zdrojům a analytické kultuře. Podle výpovědí některých evropských představitelů měli Američané přístup k informacím z bezprostředního okolí Vladimira Putina, zatímco nizozemský zdroj působil o úroveň níže v ruském bezpečnostním aparátu.

Neméně důležitá však byla změna amerického přístupu po zkušenosti z Iráku. Spojené státy tentokrát nezveřejňovaly zpravodajské informace proto, aby vytvořily záminku pro vojenskou operaci, ale aby odradily protivníka a přesvědčily spojence o závažnosti situace. Strategická komunikace se stala součástí odstrašení.

Poučení pro české zpravodajské služby

Nizozemská zkušenost nepředstavuje kritiku konkrétních evropských služeb. Naopak ukazuje, že obdobným analytickým pastem může podlehnout jakákoli moderní zpravodajská organizace.

Pro českou zpravodajskou komunitu z ní vyplývá několik zásadních poučení:

Je nezbytné systematicky vytvářet alternativní analytické scénáře a podporovat vnitřní oponenturu. Analytik nesmí hledat pouze informace potvrzující jeho hypotézu. Jeho úkolem je aktivně hledat důkazy, které ji mohou vyvrátit.

Stejně důležité je oddělovat vojenské schopnosti protivníka od předpokládaných politických úmyslů. Autoritářské režimy mohou měnit svá rozhodnutí velmi rychle a bez jakýchkoli institucionálních brzd.

Případ Ruslandhuis rovněž ukazuje, že organizační reforma sama o sobě nestačí. Propojení civilní a vojenské zpravodajské služby bylo správným krokem, ale skutečnou odolnost zpravodajské organizace neurčuje její struktura. Rozhodující je kultura analytické práce, schopnost zpochybňovat vlastní závěry a vytvářet konkurenční hypotézy.

Přesah do budoucnosti: Tchaj-wan, Blízký východ a příští zpravodajská zkouška

Nejdůležitější hodnota nizozemské zkušenosti nespočívá pouze v analýze událostí před únorem 2022. Její skutečný význam spočívá v tom, že představuje modelovou situaci, která se může opakovat při každé budoucí geopolitické krizi.

Nejviditelnějším příkladem je současné napětí v Indopacifiku kolem Tchaj-wanu. Stejně jako Rusko před invazí na Ukrajinu i Čínská lidová republika v posledních letech výrazně zvyšuje vojenský tlak prostřednictvím rozsáhlých cvičení, námořních manévrů, leteckých narušení identifikační zóny protivzdušné obrany Tchaj-wanu a demonstrací schopnosti provést námořní blokádu ostrova. Zpravodajské služby dnes stojí před stejnou otázkou jako v případě Ukrajiny: představují tyto aktivity pouze prostředek politického nátlaku, nebo přípravu na skutečnou vojenskou operaci?

Čtěte také:

Právě zde se mohou znovu objevit stejné analytické chyby, které odhalila nizozemská investigace. Analytici mohou předpokládat, že čínské vedení bude stejně jako západní státy maximalizovat ekonomické výnosy a minimalizovat rizika. Mohou dojít k závěru, že případná invaze na Tchaj-wan by byla z ekonomického hlediska natolik nákladná, že se k ní Peking nikdy neodhodlá. Takový předpoklad však může být dalším příkladem mirror imaging – promítání západního způsobu uvažování na autoritářský režim, jehož rozhodování je ovlivňováno odlišnými politickými, ideologickými i historickými faktory.

Stejně důležité bude správně rozlišovat mezi vojenskými schopnostmi a politickými úmysly. Čínské ozbrojené síly dlouhodobě budují schopnosti pro společné námořní, letecké a výsadkové operace. Samotná existence těchto schopností však automaticky neznamená, že bylo přijato politické rozhodnutí je použít. Na druhou stranu platí, že pokud budou zpravodajské služby příliš dlouho předpokládat, že jde pouze o nátlakovou diplomacii, mohou stejně jako v případě Ruska podcenit okamžik, kdy se politický úmysl změní ve vojenskou akci.

Podobná situace existuje také na Blízkém východě. Region dlouhodobě představuje prostředí, kde se prolínají státní i nestátní aktéři, asymetrické konflikty, jaderné ambice, zástupné války a soupeření globálních mocností. Vztahy mezi Izraelem a Íránem, aktivita íránských spojeneckých organizací v Libanonu, Jemenu nebo Iráku, stejně jako bezpečnost námořních tras v Hormuzském průlivu vytvářejí prostředí s mimořádně vysokou mírou strategické nejistoty.

Stejně jako v případě Ruska mohou i zde zpravodajské služby správně identifikovat vojenské přípravy, aniž by dokázaly správně vyhodnotit okamžik politického rozhodnutí. Riziko spočívá zejména v tom, že rozhodovací proces může být soustředěn do velmi úzkého okruhu politického nebo náboženského vedení. Čím více se rozhodování centralizuje, tím obtížnější je proniknout ke skutečným strategickým úmyslům, a to i při existenci kvalitních agenturních zdrojů.

Nizozemská zkušenost proto potvrzuje obecně platné pravidlo strategického zpravodajství. Moderní zpravodajské služby budou i v budoucnu disponovat stále dokonalejšími satelitními systémy, umělou inteligencí, kybernetickými prostředky i rozsáhlými databázemi. Přesto bude jejich největší výzvou lidská interpretace získaných informací. Technologie mohou výrazně zlepšit schopnost sledovat vojenské schopnosti protivníka, nedokážou však samy od sebe odhalit okamžik, kdy autoritářský vůdce přijme politické rozhodnutí zahájit válku.

Závěr

Vyšetřování deníku De Volkskrant nebude významné pouze proto, že detailně popsalo jedno z největších evropských zpravodajských selhání posledních desetiletí.

Jeho skutečný význam spočívá v tom, že prakticky potvrzuje poznatky, které zpravodajská teorie formuluje již více než půl století. Největším nepřítelem zpravodajských služeb totiž nebývá nedostatek informací, ale způsob, jakým jsou informace interpretovány.

Případ nizozemského Ruslandhuis se proto s vysokou pravděpodobností stane součástí výuky zpravodajských studií podobně jako americké zpravodajské selhání před útoky z 11. září 2001 nebo chybná hodnocení před válkou v Iráku v roce 2003.

Nejde totiž pouze o příběh Ruska ani o příběh Evropy. Je to připomínka, že v prostředí autoritářských režimů může i nejkvalitnější agenturní síť selhat, pokud je konečné rozhodnutí soustředěno do rukou jediného člověka. Budoucnost zpravodajských služeb proto nebude záviset pouze na jejich schopnosti získávat tajné informace, ale především na kvalitě analytického procesu, odvaze zpochybňovat vlastní závěry a schopnosti připustit, že i zdánlivě nejméně pravděpodobný scénář se může stát realitou.

V době rostoucí rivality mezi Spojenými státy a Čínou, pokračující války na Ukrajině a přetrvávající nestability na Blízkém východě představuje právě tato schopnost jednu z nejdůležitějších podmínek strategického rozhodování demokratických států.

Autor je bývalý šéf civilní rozvědky, voják a zpravodajec. Aktuálně působí v obranném sektoru.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.

NATO europeizující se

Po konci studené války se NATO začalo jednak rozšiřovat o nové evropské členy, jednak se začalo i amerikanizovat. Logická úvaha by přitom byla, že s více než deseti novými evropskými členy by se NATO mělo v 21. století stávat více a více evropskou aliancí. Jenže to se nedělo. Evropané totiž začali více a více spoléhat na Američany. To mělo zřejmě dvě příčiny. Na jedné straně snížení přímých bezpečnostních hrozeb pro Evropu v důsledku rozpadu Sovětského svazu. Na straně druhé, americkou touhou užít si „unipolární moment“.

Američané nejpozději od konce velké ekonomické krize (ta započala v roce 2008) dávali Evropanům najevo, že toto rozložení nákladů je neudržitelné, ale Evropané to příliš vážně nebrali a dále snižovali své výdaje na zbrojení a profesionalizovali (rozuměj zmenšovali a záloh zbavovali) své armády. Výsledkem tak byla situace, kdy poměr amerických výdajů na celkových výdajích států NATO zůstal v zásadě konstantní (totiž kolem 73 %) od osmdesátých let až do roku 2015.

Ruská invaze na Krym a první prezidentské období Donalda Trumpa sice daly jasný signál, že skvělé čtvrtstoletí unipolarity končí, ale evropské státy se k vyšším vojenským výdajům propracovávaly jen pozvolna. Dodejme, že i v tento moment Američané dávají na obranu v absolutních částkách více než zbytek NATO. Že to mnozí američtí politici (a zejména voliči) nesou nelibě, asi nepřekvapí.

Tab 1: Podíl celkových obranných výdajů USA vs. zbytku NATO

Zdroj dat: NATO

Kombinace ruského útoku na Ukrajinu z února 2022 a znovuzvolení Donalda Trumpa (tentokráte s mnohem ostřejší rétorikou vůči NATU) vedla k skutečně výraznému zvýšení obranného úsilí Evropanů. Současný problém Evropy však tkví v tom, že dlouhodobé zanedbávání obrany nelze smazat během roku, nebo dvou. Loni, či letos vynaložené peníze se projeví až za několik let (v případě některých projektů může jít i o dekádu). To znamená, že Evropa USA stále potřebuje.

Čtěte také:

I proto je teď podstatné to, že Trump je ochoten v NATO setrvat, jakkoliv Američané dávají jasně najevo, že o konvenční odstrašení Ruska se musí Evropané primárně postarat sami a Trump k tomu přihazuje více či méně neomalené invektivy směrem k jednotlivým spojencům. Podstatné ale je i to, že poslední tři roky byly ve znamení výrazně stoupajících evropských obranných výdajů. Zkrátka, je tu naděje, že Evropa bude schopná si na začátku třicátých let zajistit konvenční síly postačující k odstranění Ruska.

To, co u nás mnozí nedokázali pochopit, je, že tahle situace není krátkodobým výkyvem, po kterém se navrátíme k situaci, kdy USA budou zajišťovat Evropě bezpečnost a Evropa bude na obranu dávat symbolické procento, za které si pořídí pár kusů hezké techniky a ve slušivých stejnokrojích oděnou hradní stráž.

Česko v bizarní situaci

Česko dlouhodobě patřilo a bohužel patří i teď na chvost aliance v obranných výdajích. Ty jistě nejsou dokonalou metrikou, ale přinejmenším hrubý odhad schopností (byť s časovým zpožděním) a toho, jak je obrana brána vážně, dávají. Smutné je, že podle NATO jsme se přes dvě procenta nedostali ani za vlády Petra Fialy. Ano, v roce 2024 to bylo těsně (a přílišná kritika na místě asi není). V roce 2025 to již rozhodně těsně nebylo.

Všichni asi chápeme, že Česko není tak blízko Rusku, aby nyní cítilo potřebu dávat na obranu třeba 3 %. Jenže zároveň není tak daleko, aby mohlo pomyslně zaparkovat někde mezi Španělskem, Itálií a Portugalskem a tvářit se, že se jej současné geopolitické proměny světa nedotknou.

Čtěte také:

Dostáváme se tak – a to dlouhodobě – do poněkud bizarní situace. Na jednu stranu vnímáme, že se starý svět rozpadá a úroveň bezpečnosti se snižuje, na stranu druhou nemáme moc vůli k vlastní aktivitě. Zjednodušeně, jedna polovina politického spektra očekává, že nám nakonec vždy pomohou Američané, případně aktivnější Evropané, druhá polovina politického spektra sází na to, že nová geopolitická situace sice nějaké turbulence přinese, ale ty se nám vyhnou – přinejmenším v době, kdy bude tato část spektra u moci.

Ve výsledku tak pokračujeme v dobře naučeném free-ridingu – jenže ten může fungovat jen potud, pokud máme spolehlivé spojence. Ti se ale dříve či později začnou ptát, zda se jim takové spojenectví vyplatí.

Finálně klíčová otázka ale nezní, zda naše neochota dávat více na obranu popudí americké, či evropské spojence. Klíčová otázka zní, zda v době, kdy většina států v našem okolí poměrně výrazně přidává na zbrojení, chceme být tím, kdo bude všemi v okolí brán za vojensky slabého a k obraně nepříliš odhodlaného.

Newsletter vznikl díky podpoře mezinárodní poradenské společnosti RSM, vašeho partnera nejen pro daně, mzdy a technologická řešení.